Historie Bosny a Hercegoviny

Starověk

Na území Bosny a Hercegoviny žily v 1. tisíciletí př. n. l. kmeny Ilyrů, které osídlily značnou část Balkánu od Chorvatska až po Albánii. Ilyrové přišli do styku s Kelty, kteří tudy prošli cestou do Řecka, a také s Řeky, kteří od 4. století zakládali podél pobřeží své kolonie. Tyto kontakty přispěly k obohacení jejich kultury.

V roce 229 na Ilyry poprvé zaútočili Římané, kteří postupně jejich území ovládli, definitivně až v 1. století. Na většině území Bosny a okolních zemí vznikla provincie Ilyricum, v severní části Bosny provincie Panonia. Římané zakládali města, silnice, akvadukty, chrámy a lázně podobně jako v jiných částech své říše. Od 3. století n. l. se zde začalo šířit křesťanství.

Příchod Slovanů

Několik století pax romana („římského míru“) vystřídal bouřlivý čas stěhování národů. Bosna se v 5. století stala součástí říše barbarského kmene Ostrogótů, poté byla dobyta Východořímskou (Byzantskou) říší. V 6. století přišly ze severu pohanské kmeny Avarů a zejména Slovanů. Slované se zde na rozdíl od Avarů usadili natrvalo a dnes tvoří etnický základ obyvatelstva Bosny a Hercegoviny.

Osídlení na severu bylo spíše chorvatské, na jihu zase spíše srbské. Tehdy se však národnost tímto způsobem příliš nerozlišovala a všichni Slované k sobě měli kulturně velmi blízko. Pokusy znovu zde rozšířit křesťanství byly úspěšné až v časech věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří vytvořili novou abecedu staroslovanského jazyka, hlaholici. Později na jejím základě vznikla cyrilice, dnes používaná v několika zemích v upravené podobě pod názvem azbuka.

Středověk

Nejvýznamnějším dodnes dochovaným aspektem středověké Bosny jsou proslulé náhrobky s obrazy tesanými do kamene, tzv. stećci (jednotné číslo stećak). Tato forma umění pokračovala až do 16. století, a tak je dnes Bosna galerií pod širým nebem se 60 tisíci náhrobky rozesetými po celé zemi.

Bosna ležela ve středověku přesně na rozmezí dvou kultur: západní katolické, které dominoval papež v Římě, a východní protestantské, která měla své centrum v byzantské Konstantinopoli. Z okolních zemí přijali Chorvati a Maďaři katolickou formu křesťanství, Srbové usídlení na východ od Bosny se přiklonili k protestantské větvi křesťanství.

Na nepřístupném a izolovaném území Bosny však vznikla zcela samostatná Bosenská církev, což byl v Evropě ojedinělý jev. Vyznání víry bylo ovlivňováno katolickou i pravoslavnou církví, které ji obě považovaly za kacířskou. Církev si udržovala nezávislost, což bylo pochopitelně trnem v oku papeže. Používala i vlastní abecedu, tzv. bosanćicu, která byla podobná hlaholici i cyrilici. Její příslušníci si říkali prostě krstjani (křesťané). Bosenská církev prosperovala stejně jako středověký bosenský stát, kterému se povedlo vymanit z vlivu Maďarů, Srbů i Byzantinců.

Nezávislý bosenský stát

Nezávislost na cizích mocnostech poprvé vybojoval bán Kulin koncem 12. století. Bán Štěpán II. Kotromanić dobyl část pobřeží Dalmácie a v roce 1326 připojil jižní oblast Hum (Zahumlje), tedy zhruba dnešní Hercegovinu. Bylo to poprvé, co se Bosna a Hercegovina staly součástí jediného státu. Zatímco v Bosně bylo vedle Bosenské církve více katolíků, v Hercegovině převažovalo pravoslavné náboženství.

Největšího rozmachu dosáhla země koncem 14. století za Štěpána Tvrtka, který se prohlásil králem. Tvrtko získal rozsáhlá území okolních států a udělal z Bosny nejmocnější stát západního Balkánu. Po jeho smrti přišel úpadek a Bosna se zuby nehty snažila udržet si samostatnost tváří v tvář Maďarům a zejména osmanským Turkům.

Boje s Turky

Král Štěpán Tomáš se v roce 1459 rozhodl pronásledovat Bosenskou církev, aby získal papežovu pomoc v boji proti Turkům. Duchovní museli přestoupit na katolickou víru nebo odejít ze země. O čtyři roky později, v roce 1463 však přesto Turci oblehli posledního krále Štěpána Tomaševiće v jeho pevnosti Jajce a poté, co se vzdal, ho popravili. Na celých 400 let přišla vláda nové islámské mocnosti.

Po zániku Bosenského království si ještě nějaký čas udržela samostatnost Hercegovina, v roce 1482 však padla i poslední hercegovská pevnost. Severní oblasti Bosny s hlavním městem v Jajce se držely ještě déle za pomoci uherského krále Matyáše Korvína, i Jajce však padlo v roce 1528. Osmanští Turci nakonec udělali podřízenou provincii i z většiny území Uher, ovládli prakticky celý Balkán a byli jen krůček od dobytí Vídně.

Staletí turecké vlády

Turci nenutili obyvatelstvo dobytých území k přestoupení na islám, šlo jim hlavně o získání nových daní a rekrutů pro další dobyvačné války. Křesťané mohli za určitých omezení praktikovat svoji víru, platili však na rozdíl od muslimů tzv. daň z hlavy a nemohli se uplatnit ve vyšších funkcích. Pravoslavná církev byla uznávanou institucí, to však neplatilo pro katolickou církev, náboženského vyznání nepřátelského státu Habsburků. Katolíci byli utiskováni daleko více. Bosenská církev, v době příchodu Osmanů už velmi slabá, brzy zcela vymizela.

Všechny křesťanské rodiny v říši byly po staletí nuceny věnovat do sultánových služeb jednoho syna, který byl vychován jako muslim pro službu ve vojsku (tzv. janičáři) nebo v administrativě říše. Tato nepříjemná povinnost se postupně změnila ve vyhledávanou výhodu a vyskytly se případy, kdy rodiny samy uplácely osmanské úředníky, aby přijali jejich syna. Janičáři měli totiž v říši mnoho privilegií.

Počet lidí, kteří dobrovolně přestoupili na islám, aby mohli těžit z výhod, které z toho plynuly, se v jednotlivých částech říše velmi lišil. Právě v Bosně bylo konvertitů hodně. Zatímco např. v Srbsku či Řecku zůstalo obyvatelstvo v drtivé většině křesťanské, v Bosně žije dodnes velký počet muslimů (dnes nazývaných Bosňáci), potomků těchto konvertitů. Turci tak navždy změnili tvář země a právě zde leží kořeny národnostního válečného konfliktu 90. let minulého století.

V Bosně se Turci také zasloužili o vystavění mnoha měst, silnic, mostů, lázní a mešit, dodnes se zachovalo hodně památek na jejich vládu. Zásluhou Turků získala na významu především dvě největší města dnešní Bosny a Hercegoviny, Sarajevo a Mostar, které byly do jejich příchodu jen bezvýznamnými vesnicemi. Osmanští Turci umožnili vznik i prosperující kolonii Židů, jejíž konec nastal až s příchodem nacistů za druhé světové války.

Úpadek Turecka

Koncem 17. století začalo osmanské impérium slábnout a utrpělo první porážky od Rakouska a Ruska. Habsburský vojevůdce Evžen Savojský postoupil v roce 1697 do Bosny a vypálil Sarajevo. V zemi propuklo i několik povstání proti stále se zvyšujícím daním. Ve 30. letech zdecimovala Bosnu morová epidemie. Po další válce v roce 1739 byl postup Rakouska na 40 let zastaven, hranicí mezi říšemi se stala řeka Sáva, dnešní severní hranice Bosny.

Teprve v letech 1875-78 bylo povstání proti Turkům úspěšné stejně jako válka Rakouska-Uherska proti Tureckem. Bosna však nezískala samostatnost, ale byla okupována jinou mocností, tentokrát katolickou Habsburskou říší. Tento stav potvrdil i Berlínský kongres velmocí v roce 1878. Pro Rakousko-Uhersko byla Bosna základnou pro další plánované územní zisky na Balkáně a pro soupeření s Ruskem v této oblasti.

Vláda Habsburků

Největší změnou, kterou rakouská okupace přinesla, byla industrializace dosud výhradně zemědělské země. Rozvíjel se zejména těžební průmysl, stavěly se železnice, ekonomika se úspěšně rozvíjela. Koncem 19. století se však také čím dál více projevovaly národnostní rozdíly mezi muslimy, pravoslavnými Srby a katolickými Chorvaty. Nacionalistické vášně nebylo možné udržet na uzdě a situace se ještě zhoršila poté, co Rakousko-Uhersko v roce 1908 oficiálně připojilo Bosnu a Hercegovinu ke své říši.

V roce 1910 byl zorganizován neúspěšný pokus o atentát na císaře Františka Josefa během jeho návštěvy, ve stejném roce byl zavražděn guvernér spravující zemi, generál Varešanin. 28. června 1914 zavraždil mladý srbský nacionalista Gavrilo Princip knížete Ferdinanda, který byl následníkem trůnu, a jeho těhotnou ženu. Rakousko-Uhersko pod touto záminkou vyhlásilo válku Srbsku, na jehož obranu se postavilo Rusko a tato událost se tak stala podnětem pro vypuknutí první světové války.

Vznik Jugoslávie

Po porážce Rakouska-Uherska v 1. světové válce byl vytvořen sjednocený stát Jihoslovanů nazvaný Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, jehož součástí se stala i Bosna a Hercegovina. Meziválečné období bylo ve znamení sporů Srbů, kteří se snažili o vytvoření centralizovaného státu pod svým vedením, a Chorvatů, kteří chtěli větší autonomii pro jednotlivé regiony. Bosenští Srbové a Chorvati se pochopitelně přikláněli na stranu svých soukmenovců, muslimové byli převážně na straně Chorvatů, protože také toužili po větší samostatnosti svojí země.

V roce 1929 král Alexandr zrušil ústavu a změnil název země na Jugoslávii. Nové administrativní jednotky (banáty) nerespektovaly historické hranice. Alexandr byl v roce 1934 zavražděn. V roce 1941 byla Jugoslávie napadena a dobyta nacistickými vojsky. Chorvatsko pod vedením Ustašovců Ante Paveliće se stalo pronacistickým loutkovým státem. Součástí jeho území bylo i území Bosny.

Odboj proti nacismu

Za druhé světové války vzniklo v Jugoslávii rozsáhlé odbojové hnutí, které mělo dvě větve. Srbští nacionalisté, kterým se říkalo Četnici, si přáli obnovení monarchie. Komunističtí partyzáni pod vedením Josipa Broze Tita spojovali boj proti okupantům se snahou o sociální revoluci. Tyto dvě skupiny bojovaly nejen proti fašistům, ale také mezi sebou.

Stále více navrch měli komunisté, Četnici se navíc postupně zdiskreditovali kolaborací s Němci. Několik důležitých partyzánských bitev proběhlo i na území Bosny a Hercegoviny, např. bitva u řeky Neretvy a bitva v pohoří Sutjeska v okolí stejnojmenné řeky. Jedním z důsledků války bylo také téměř úplné zničení malé židovské komunity v Bosně.

Titova socialistická Jugoslávie

Josip Broz Tito, obdivovatel Stalina, vytvořil po válce mnohonárodní komunistický stát podle sovětského vzoru. Federaci tvořilo šest republik: Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a Černá Hora. V prvních poválečných letech bylo úřady zavražděno nebo zatčeno mnoho skutečných nebo domnělých nepřátel nového režimu, zejména Chorvatů spojených s fašistickým státem Ustašovců, srbských Četniků, ale také bosenských muslimů. Bylo zakázáno učit děti v mešitách, ženy nesměly nosit roušku, muslimské kulturní společnosti a soudy islámského práva byly potlačovány.

V roce 1948 došlo k roztržce mezi Stalinem a Titem a jugoslávský vůdce se změnil v liberálnějšího socialistu. Mnoho lidí v bývalé Jugoslávii vzpomíná na Tita v dobrém, protože zhruba od 60. let se ekonomice celkem dařilo, každý měl práci, vzdělání i zdravotnictví bylo zadarmo, přitom však obyvatelé mohli volně cestovat, na rozdíl od obyvatel jiných zemí východního bloku. Tito se angažoval ve světovém mírovém hnutí. Idea mnohonárodnostního státu vyhovovala právě Bosně a Hercegovině, kde žili vedle sebe při vzájemné toleranci tři různé národy a kultury. Vrcholem rozvoje země bylo konání zimních olympijských her v Sarajevu v roce 1984.

Rostoucí nacionalismus

Od 70. let se však začaly znovu probouzet nacionalistické vášně, které propukly naplno po Titově smrti v roce 1980. Ve vedoucích funkcích, v komunistické straně i v armádě měli výraznou převahu Srbové, což se samozřejmě nelíbilo Chorvatům ani dalším republikám. Situace se zhoršila, když se hlavou srbských komunistů stal v roce 1989 Slobodan Milošević, který zrušil autonomii Kosova a Vojvodiny, kterou dosud v rámci Srbska měli. Na rostoucí snahy jiných republik o vyhlášení nezávislosti reagoval silou s tvrzením, že kdekoliv žijí Srbové, tam je Srbsko (výrazné srbské menšiny žily nejen v Bosně, ale i v Chorvatsku).

V Chorvatsku se ve volbách v roce 1990 dostala k moci nacionalistická Chorvatská demokratická unie pod vedením Franjo Tuđmana. Každý její čin interpretovala srbská propaganda jako „ustašovský“ a šířila tak strach z obnovy fašistického Chorvatska, které bude terorizovat srbskou menšinu. Mezi oběma státy propukly ozbrojené boje, v Bosně však byl zatím klid. Zemi vládly tři hlavní strany – Chorvatská demokratická unie (pobočka Tuđmanovy strany), Muslimská strana demokratické akce a Srbská demokratická strana vedená pozdějším válečným zločincem Radovanem Karadžićem.

Válka v Bosně

Po vyhlášení nezávislosti Chorvatska a Slovinska se přes varování Srbů odhodlala i Bosna a Hercegovina k vyhlášení referenda k této otázce. V březnu 1992 se většina bosenských Chorvatů i Muslimů vyslovila pro nezávislost, zatímco bosenští Srbové hlasování bojkotovali. Pro bylo celkem 98 % voličů, a tak Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost. Jugoslávská armáda a srbské polovojenské jednotky reagovaly útokem na Sarajevo a vystavěním barikád kolem sarajevského parlamentu. Na pokojné demonstrace všech bosenských etnik reagovali srbští ostřelovači střelbou do davu. Tak začala dlouhá a krvavá válka v Bosně a Hercegovině.

Válečný konflikt v Bosně v letech 1992-95 byl zřejmě nejbrutálnější v Evropě od druhé světové války. Srbský prezident Slobodan Milošević měl v plánu vytvořit tzv. Velké Srbsko, které by zahrnovalo všechny oblasti Chorvatska s převahou srbského obyvatelstva a celou Bosnu a Hercegovinu. V Bosně rozpoutal genocidu muslimského a chorvatského obyvatelstva, která byla na evropské půdě nejhorší od dob vyvražďování Židů za 2. světové války. Docházelo k masovému vraždění, znásilňování, vyhánění lidí z domovů, byly založeny koncentrační tábory.

Zatímco Chorvaty líčila srbská propaganda jako fašisty, vcelku mírumilovné a zde velmi sekulární muslimy obviňovala z chystání islámské svaté války (džihádu). To stačilo, aby dostala bosenské Srby na svoji stranu a postavila je proti jejich dosavadním sousedům. OSN vyslala do Bosny mírové jednotky UNPROFOR, jejich činnost se však ukázala jako katastrofálně neúspěšná. Jednotky nesměly používat sílu, protože měly jen humanitární roli a nemohly se tak bránit útokům, ani účinně bránit místní obyvatelstvo. Měly bránit mír, ale žádný mír neexistoval.

Embargo na dovoz zbraní do Bosny bylo velmi výhodné pro Srbsko, protože Jugoslávská lidová armáda byla tehdy čtvrtá největší v Evropě. Chorvati mohli pašovat zbraně díky svému dlouhému pobřeží, ale muslimové žádnou takovou možnost neměli a vybavení jejich armády bylo chabé. Miloševićova armáda proto v prvních letech války dobývala jedno území za druhým. Bosenští Chorvaté byli pevně v područí strany Franjo Tuđmana.

Situace se ještě zhoršila, když se v roce 1993 rozpadlo dosavadní spojenectví Chorvatů a muslimů. Stalo se tak poté, co se Tuđman tajně dohodl s Miloševićem na rozdělení Bosny mezi Srbsko a Chorvatsko bez ohledu na místní muslimskou populaci, která tvořila 44 % obyvatelstva. Chorvati a muslimové (vedení prezidentem Alijou Izetbegovićem) se pustili do sebe a jejich vzájemná válka skončila až v roce 1994 podpisem Washingtonské dohody. Během této války obléhali Chorvati, kteří vyhlásili svoji republiku Herceg-Bosna, devět měsíců muslimský Mostar a poničili i jeho historické památky včetně Starého mostu.

Obležení Sarajeva

Nejsmutnějším příběhem celé války je příběh Sarajeva, které bylo celých 1 200 dní (necelé čtyři roky) neprodyšně obležené Srby. Jedná se o nejdelší obležení města v dějinách moderních válek (leningradská blokáda za druhé světové války trvala méně než dva a půl roku). Jediným spojením s vnějším světem byl 700 metrů dlouhý tunel pod letištěm ovládaným jednotkami OSN. Lidem chyběla voda, elektřina i jídlo a byli pod neustálou palbou ostřelovačů, přesto chodili na kávu, tiskly se noviny, hrálo se divadlo a dokonce se ve sklepě konala soutěž Miss Sarajevo.

Zásah nato a Daytonská mírová dohoda

V roce 1995 došlo ke skandálnímu masakru ve městě Srebrenica, kde Srbové vyvraždili 7 000 místních obyvatel. Tyto události stále více burcovaly světové veřejné mínění. Po neúspěchu OSN zasáhlo do konfliktu NATO a po několika cílených bombardováních srbských pozic získala chorvatská armáda část zabraných území zpět. V této chvíli svolali Američané všechny tři strany k mírovému jednání do Daytonu, kde byla uzavřena dohoda o rozdělení země. 51 % území Bosny a Hercegoviny připadlo Chorvatsko-muslimské federaci, 49 % bosenským Srbům (Republika Srpska).

Část lidí považovala dohodu za odměnění srbské agrese, ale důležité bylo, že zastavila utrpení a zabíjení. Podle Daytonské dohody je Bosna a Hercegovina spravována dodnes. Dodržování mírové dohody začala v roce 1995 monitorovat a vynucovat přítomnost jednotek NATO (IFOR, později SFOR), které dostaly daleko vyšší pravomoci než UNPROFOR (jednotky OSN). V roce 2004 nahradily jednotky NATO vojáci Evropské unie (EUFOR). Změnilo se však především jméno a velení, z 80 % šlo o stále stejné jednotky jako v SFOR.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.