Historie Bulharska

Thrákové

Na rozsáhlém území nejen dnešního Bulharska, ale i části okolních států žilo už v tisíciletích před naším letopočtem mnoho kmenů známých pod souhrnným názvem Thrákové. Měli relativně vyspělou kulturu a umění a obchodovali s kovy (zlato, měď) a šperky. Založili mj. i město Sardanopolis, později zvané Serdica, dnes Sofia. Z thráckého jazyka pochází některé dnešní geografické názvy v Bulharsku (např. Rila). Podle řeckých pověstí byl Thrákem i legendární zpěvák Orpheus. Totéž platí pro skutečnou historickou postavu Spartaka, vůdce otrocké vzpoury proti Římu.

Řekové a Římané

Od 7. století se na pobřeží Černého moře začali usazovat Řekové a vytvořili velké přístavy pro obchod s vnitrozemím. Tehdy vznikly osady jako Odessos (dnes Varna), Pirgos (Burgas) či Apollonia (Sozopol). Řecký jazyk, náboženství, kultura a umění měly na Bulharsko trvale velký vliv, i když Řekové zemi nedobyli. To se povedlo až Filipovi II. Makedonskému, který vytvořil i nové hlavní město – Philipoupolis (Plovdiv), ale on a jeho syn Alexandr Veliký vládli Thrákům jen asi 50 let.

Během 2. a 1. století před Kristem si celé vnitrozemí i bohaté řecké přístavy u Černého moře podrobili Římané. Zbytky jejich sídel lze dnes vidět po celém Bulharsku. Postavili silnice, akvadukty, amfiteátry i pevnosti na hraniční řece Dunaj. Když se Římská říše začala hroutit, proudily do Thrákie přes Dunaj plenící barbarské kmeny: Gótové, Vandalové a Hunové. V roce 395 převzala oficiální panování nad tímto územím Východořímská (Byzantská) říše.

Příchod Slovanů a Bulharů

Na konci 5. století začaly přicházet početné kmeny Slovanů. Bylo jich hodně, takže pohltily i původní thrácké obyvatelstvo. Slované byli především zemědělci a uctívali mnoho Bohů (podle boha blesku Peruna se jmenuje pohoří Pirin). Název Bulharsko ale pochází od kočovných turkických kmenů, které přišly v 7. století z Asie. Říká se jim také Protobulhaři (Prabulhaři).

Tito kočovníci pod vedením chána Asparucha podrobili místní Slovany a Thráky, porazili i Byzantince a založili v roce 681 první bulharský stát. Další chánové postupně rozšiřovali území Bulharska, chán Krum dokonce oblehl byzantské hlavní město Konstantinopol (dnešní Istanbul). Zároveň se ale původní kmeny Bulharů ztratily mezi početnějšími Slovany a přijaly jejich jazyk i životní styl. Zbylo po nich jen jméno.

Přijetí křesťanství

Car Boris I., který už měl slovanské jméno, se rozhodl bulharskou říši sjednotit přijetím křesťanství. Křest přijal v roce 864 a o několik let později se rozhodl dát přednost východní, tedy pravoslavné větvi církve. Křesťanství prosazoval často i násilím. Pro jeho šíření víry vynalezli řečtí mniši Konstantin a Metoděj slovanskou abecedu a jako bohoslužebný jazyk používali staroslověnštinu.

Když byli staroslověnští kněží a učedníci Kostantina a Metoděje vyhnáni z Velké Moravy, odešli právě do Bulharska, za podpory cara zakládali církevní školy a vyučovali staroslověnštinu (neboli starobulharštinu), která se stala úředním jazykem církve i státu.

První a druhá bulharská říše

Vrcholný rozvoj bulharské říše nastal za cara Simeona (893-927). Bulharsko bylo největší a nejmocnější zemí tehdejší Evropy a mělo přístup ke třem mořím – Jaderskému, Egejskému a Černému. Byl to také zlatý věk kultury, umění, architektury a řemesel.

Boje mezi nástupci Simeona ale přinesly naopak velkou krizi. Vyvrcholením byla drtivá porážka ve válce s Byzancí, po níž nechal byzantský císař Basileios přezdívaný „Bulharobijce“ oslepit 15 000 bulharských zajatců. Jen každému stému zajatci nechal jedno oko, aby mohl ostatní dovést k carovi… Simeon krátce nato zemřel. V roce 1018 se Bulharsko stalo oficiálně součástí Byzantské říše.

Po několika povstáních byla země v roce 1185 znovu osvobozena pod vedením bratrů Ivana a Petra Asena. Vznikla tak druhá bulharská říše s hlavním městem Veliko Tarnovo. Za vlády Ivana II. Asena získala říše znovu rozsáhlé území a stala se dominantní mocností Balkánu. Ale ani podruhé netrvalo úspěšné období věčně: přišly vnitřní rozpory, ale taky nájezdy Tatarů, Arabů a hlavně Turků.

Turecká nadvláda

Osmanští Turci zničili a ovládli celé Bulharsko na konci 14. století a uvrhli je na celých 500 let do svého područí. Pro obyvatele to leckdy znamenalo katastrofu. Turci se usadili ve městech a místní lidé se uchýlili na venkov nebo do nepřístupných hor. Křesťanství bylo tolerováno, ale za cenu vysokých daní. Nižší daně platili obyvatelé, kteří přestoupili k islámu (tzv. Pomaci).

Mnoho kostelů a klášterů bylo zrušeno či zničeno. Zdejší církev byla podřízena řeckému patriarchovi. Náboženskou i národní identitu si Bulhaři udrželi především díky odlehlým klášterům, kam se Turci nikdy nedostali (např. klášter Rila).

Od 18. století, zhruba ve stejné době jako v Čechách, se hlavně z těchto klášterů začalo šířit bulharské národní obrození. Lidé se scházeli ve veřejných čítárnách, buditelé jako Christo Botev a Vasil Levski připomínali slavnou historii země a připravovali revoluci. Vznikala bulharská národní literatura, hudba a umění. Bohatá vrstva obchodníků a řemeslníků si stavěla nádherná sídla i veřejné budovy.

Cesta k nezávislosti

V roce 1870 uznali Turci existenci samostatné bulharské pravoslavné církve. V roce 1876 propuklo povstání, které Turci potlačili s nevídanou brutalitou. Zmasakrovali asi 30 000 lidí, zničili 58 vesnic. Tyto krutosti vyvolaly v Evropě odpor a Rusko, které se stavělo do role ochránce pravoslavného obyvatelstva, vyhlásilo Bulharsku válku. S pomocí bulharských dobrovolníků Rusové zvítězili a podle sanstefanské smlouvy vzniklo roku 1878 nezávislé Bulharsko.

Evropské mocnosti se bály velkého Bulharska a hlavně rostoucí moci Ruska a tak byla po kongresu v Berlíně část území vrácena Osmanské říši a Bulharsko mělo být formálně stále podřízené Turkům. Slábnoucí Osmani ale později nezabránili opětovnému připojení bulharských území k novému státu a v roce 1908 se kníže Ferdinand Sasko-Coburský prohlásil carem a vyhlásil naprostou nezávislost na Turecku.

Balkánské války

Na Balkáně ale stále neplatily pevné hranice a výbušná národnostní směs vedla k vypuknutí tzv. balkánských válek v letech 1912 a 1913. V první balkánské válce se malé státy – Bulharsko, Řecko, Srbsko a Černá Hora – spojily proti Turecku a vyhrály. Spory při dělení kořisti ale pak vyústily v to, že se naopak všechny ostatní státy spojily proti Bulharsku, které pak o některé předchozí zisky zase přišlo.

První a druhá světová válka

Nepřátelství vůči Srbsku Bulharům zůstalo, takže se v první světové válce v roce 1915 přidali na stranu Německa a Rakouska-Uherska. Znamenalo to další porážku a ztrátu dalších území. Mezi válkami se dostal k moci ultrapravicový fašistický režim pod vedením cara Borise III.

Ve druhé světové válce sice, podobně jako v první, nejprve vyhlásilo Bulharsko neutralitu, ale poté se car přidal na stranu Německa, hlavně ze strachu před napadením Hitlerem. Boris III. ale odmítl vyhlásit válku Sovětskému svazu a předat Třetí říši 50 000 bulharských Židů. V roce 1943 car zemřel, záhadně pouze týden po setkání s Hitlerem.

Bombardování Sofie a dalších velkých měst způsobilo velké škody, Sověti vpadli do Bulharska. Stále proto sílilo protiválečné hnutí, které zahrnovalo i komunisty, a 9. září 1944 se k moci dostala Vlastenecká fronta. Bulharsko uzavřelo se Spojenci mír a naopak vyhlásilo válku Německu.

Vláda komunistů a její pád

Po válce se země stala součástí sovětského bloku. V roce 1946 byla po referendu vyhlášena Bulharská lidová republika. Carská rodina odešla ze země. Komunisté přesvědčivě vyhráli volby a ostatní politické strany byly brzy nato zakázány. Dlouhých 27 let stál v čele Bulharska Todor Žižkov, který se stal symbolem režimu. Musel odstoupit až v roce 1989.

Komunisté se přeměnili v Bulharskou socialistickou stranu. První svobodné volby v roce 1990 vyhrála právě tato strana, takže Bulharsko má smutný primát v tom, že bylo první zemí východního bloku, kde se k moci dostali znovu komunisté. Nakonec se za prvních sedm let po převratu vystřídalo sedm vlád, převládaly zmatky, životní úroveň prudce klesla a obyvatelé se museli smířit s úspornými opatřeními. Ekonomické změny byly provázeny korupcí a privatizačními skandály.

V novém tisíciletí

V roce 2001 se Bulharsko nakrátko dostalo na první stránky světového tisku. Volby totiž vyhrála strana, která existovala jen dva měsíce a v jejímž čele stál Simeon Sasko-coburgský. Nebyl to nikdo jiný, než Simeon II., který se stal carem v roce 1943 jako šestileté dítě a po válce musel s matkou odejít ze země. Většinu života potom strávil ve Španělsku, kde se stal úspěšným obchodníkem. Do země se poprvé podíval až v roce 1996 na tři týdny.

Po řadě neúspěšných levicových i pravicových vlád se Bulhaři spolehli na Simeonův slib, že jim do 800 dnů zajistí lepší život. Soud zakázal Simeonovi kandidovat na prezidenta, poté mu nepovolil ani založit vlastní stranu. Ale bývalý car zaštítil svojí osobou dvě malinké strany, které pod názvem Národní hnutí Simeon II. získaly 42 % hlasů. Někdejší panovník se vrátil k moci jako premiér. Jeho popularita však během jeho čtyřleté vlády setrvale klesala a v dalších volbách už uspěly opět tradiční strany.

V roce 2004 vstoupilo Bulharsko do NATO, čemuž pomohly i útoky na New York z 11. září. Po nich totiž získal na důležitosti fakt, že Bulharsko leží geograficky blízko k islámským zemím. V roce 2007 se Bulharsko stalo členskou zemí Evropské unie.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.