Historie Černé Hory

Ilyrové a Římané

Ve starověku sídlil na území dnešní Černé Hory kmen Ilyrů. Po několika trestných výpravách proti ilyrským pirátům nakonec oblast v roce 9 n. l. dobyli a obsadili Římané. Vznikla tak římská provincie Ilyricum. Římská říše se v roce 395 rozdělila na západní a východní část.

Západořímská říše později zanikla, zatímco z východní části vzešla Byzantská říše. Území Černé Hory se ocitlo na rozmezí západní a východní části. V dalších staletích sem proto pronikalo křesťanství v římské (později katolické) a byzantské (později pravoslavné) podobě.

Byzantská říše a knížectví Zeta

Koncem 6. a počátkem 7. století zaplavily oblast pohanské kmeny Slovanů. První skutečný stát zde začaly vytvářet srbské kmeny ve 2. polovině 9. století, kdy také jejich kníže přijal z Byzance křest. Byzantský císař Michal vyslal k srbským kmenům evangelisty Cyrila a Metoděje, aby přeložili bibli do slovanského jazyka a vytvořili písmo známé jako hlaholice, kterou později nahradila cyrilice a ještě později národní abecedy známé dnes pod označením azbuka.

Do 10. století vzniklo zhruba na území dnešní Černé Hory srbské knížectví Duklja (latinsky Doclea) nazývané tak podle města, které založili už Římané. Dnes se jeho ruiny nacházejí u Podgorice. Knížectví bylo podřízené Byzanci, v roce 1042 však Byzantská říše musela po vojenské porážce uznat jeho nezávislost.

Duklja byla první jihoslovanskou zemí, jejíž nezávislost Byzanc uznala. Ve smlouvě se používá pro knížectví i název Zeta (podle stejnojmenné černohorské řeky), který záhy převládl. Zeta (Duklja) brzy ovládla velkou část dnešní Albánie, Bosny i část Srbska. V roce 1077 získal kníže Mihailo od papeže titul krále a v roce 1079 bylo biskupství v Baru povýšeno na arcibiskupství.

Zeta součástí srbského státu

Zeta ztratila svůj význam ve 12. století, kdy se centrum srbského státu přesunulo do knížectví Raška (dnešní jižní Srbsko a Kosovo). Zakladatelem dynastie v Rašce a sjednotitelem srbských států se stal župan (vládce) Štěpán Nemanja. Zetu spravovali většinou následníci srbského trůnu.

Raška se orientovala více na východ než Zeta, dlouho byla podřízena Byzantské říši a na rozdíl od dosud katolické Zety přijala pravoslavnou větev křesťanství. Srbská pravoslavná církev Rašky získala od Byzance nezávislost, naopak arcibiskupství v Baru bylo zrušeno. První královský titul však přijal vladař Rašky Štěpán Prvověnčaný (syn Štěpána Nemanji) ze západu, od papeže. Ve 14. století vytvořil Štěpán Dušan velkou srbskou říši, která byla nedlouho po jeho smrti vyvrácena Turky.

Trvalé boje s Turky

Osmanští Turci postupně ovládli celý Balkán včetně Srbska, Bosny, Hercegoviny i Albánie, ale bojovní Černohorci si pod vedením šlechtických rodů Balšićů a Crnojevićů neustále udržovali nezávislost nebo alespoň polonezávislost.

Dynastie Crnojevićů přesunula v roce 1482 své sídlo ze Žabljaku u Skadarského jezera do Cetinje, které leželo v nepřístupných horách. Právě v této době se pro knížectví ustálilo používání názvu Černá Hora, který byl poprvé zmíněn v pramenech koncem 13. století a označoval původně jen vysočinu pod horou Lovćen.

Těžko přístupná horská oblast kolem Cetinje nebyla příliš významná pro Turky ani Benátčany, kteří spolu ve Středomoří soupeřili a kteří ovládali také černohorská pobřežní města. V roce 1516 předal poslední potomek dynastie Crnojevićů nástupnictví knížeti-biskupovi (vladykovi) z Cetinje. Vladyka tak vládl zároveň státu i církvi, což mu dodávalo velkou autoritu.

Jako pravoslavní biskupové museli panovníci dodržovat celibát a nástupníci trůnu byli zpočátku voleni. Teprve v roce 1696 vladyka Danilo prosadil, že bude nástupce jmenovat sám. Tím se stal vládnoucím rodem klan Petrovićů a vláda přecházela vždy ze strýce na synovce.

Válka s osmanskou říší pokračovala a Cetinje bylo několikrát vypleněno, ale Turkům se nikdy nepodařilo Černohorce zcela podmanit. Petrovićové usilovali o vytvoření vlastního nezávislého státu a pro tento svůj cíl začali stále více využívat pomoc Ruska. V roce 1712 Danilo slavně zvítězil nad daleko početnější tureckou armádou v bitvě u Careva Lazu.

19. století

Ještě významnějším panovníkem než Danilo se stal Petar I. Petrović Njegoš, který nastoupil na trůn v roce 1782. Tento vzdělaný reformátor se snažil o sjednocení černohorských kmenů a vymýcení krevní msty a vytvořil také dva nové zákoníky. Po zániku Benátské republiky a porážce Napoleona se pokusil připojit ke svému území záliv Boka Kotorska, ale ten připadl rozhodnutím velmocí nakonec Habsburkům.

Petar I. byl po smrti prohlášen za svatého (sveti Petar Cetinskij). V jeho úsilí pokračoval i Petar II. Petrović Njegoš (1830-51), vzdělaný muž, který ovládal několik jazyků a byl i nadaným básníkem. Založil první státní školy a státní tiskárnu v Cetinje, stavěl silnice a zřídil centrální vládu, kterou tvořil senát. Finančně byl silně podporován Ruskem, ale hospodářství bylo stále velmi skromné a po porážce s Turky vypukl v zemi hladomor.

Danilo I., synovec Petara II., byl v době nástupu na trůn (1851) už zasnoubený, a nemohl se proto stát hlavním představitelem pravoslavné církve a vladykou. Dostal titul gospodar (kníže) a provedl tak odluku církve od státu. Zároveň zajistil dědičnost titulu.

V roce 1860 byl Danilo I. v Kotoru zavražděn a na trůn nastoupil devatenáctiletý Nikola Petrović. Za jeho vlády zahájili Černohorci spolu s dalšími balkánskými národy a za pomoci Ruska válku proti Turkům a v letech 1876-78 zaznamenali řadu vojenských úspěchů. Dobyli Bar, Ulcinj, pevnosti u Skadarského jezera, Podgoricu i vnitrozemské město Nikšić. Získali tak konečně přístup k moři a na Berlínském kongresu v roce 1878 i uznání své nezávislosti a svých územních zisků ze strany velmocí. Území státu se zdvojnásobilo a vedle horských oblastí získala Černá Hora i úrodné nížiny, což pomohlo ekonomice.

Kníže Nikola měl celkem devět dcer a mnohé z nich provdal do evropských vládnoucích dvorů, takže se mu přezdívalo „tchán Evropy“. Také on prováděl moderní reformy, vládl však absolutisticky. V roce 1910 se prohlásil za krále a Černou Horu za království.

Balkánské války a 1. světová válka

V roce 1912 vytvořily Černá Hora, Srbsko, Bulharsko a Řecko tzv. Balkánský svaz, který vyhlásil válku Turecku s cílem definitivně vyhnat Turky ze zbylých oblastí Balkánu (dnešní Makedonie a Albánie). Po vítězství se ještě v roce 1913 vítězové pustili do sebe navzájem – Černá Hora se připojila k Srbsku a Řecku v boji proti Bulharům. Obě vítězné války přinesly zemi další rozšíření území při hranicích s Albánií a Kosovem (např. města Mojkovac, Pljevlja, Plav, Gusinje a část Skadarského jezera).

V roce 1914 vypukla první světová válka, v níž se Černohorci přidali na stranu Srbska napadeného Rakouskem-Uherskem. V roce 1915 byly Srbsko i Černá Hora obsazeny rakouským vojskem. Král Nikola uprchl se svým dvorem do Itálie pod ochranu svého zetě, italského krále.

Černá hora součástí Jugoslávie

Za války získali navrch unionisté, kteří proti vůli krále Nikoly usilovali o připojení Černé Hory k Srbsku. Sjednocení obou zemí vyhlásilo shromáždění v Podgorici v listopadu roku 1918 a takto sjednocená se Srbskem Černá Hora vstoupila do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Černá Hora se stala jedinou spojeneckou zemí, která následkem první světové války ztratila svoji svobodu.

V roce 1929 bylo království přejmenováno na Jugoslávii. Za druhé světové války obsadilo Jugoslávii nacistické Německo, na území Černé Hory byl vytvořen protektorát pod nadvládou Itálie. V odboji proti fašistům působili příznivci obnovení království („četnici“) a komunističtí partyzáni pod vedením Josipa Broze Tita, kteří nakonec získali výraznou převahu.

V roce 1946 byla vytvořena Socialistická federativní republika Jugoslávie a Černá Hora se stala jednou ze šesti republik této federace. Prezident Jugoslávie Tito se v roce 1948 rozešel ve zlém se Stalinem, země vyhlásila neutralitu a šla svojí vlastní cestou socialismu.

Jugoslávie oproti jiným komunistickým státům relativně prosperovala, zejména v odvětví cestovního ruchu. V 80. letech začalo na černohorské pobřeží proudit stále více turistů. Silná osobnost Josipa Broze Tita držela federaci pohromadě, po jeho smrti v roce 1980 se ale začaly projevovat rozdíly mezi jihoslovanskými národy.

Cesta k nezávislosti

V roce 1991 vyhlásily nezávislost Slovinsko a Chorvatsko, potom i Makedonie a v Bosně a Hercegovině začala krvavá válka. Černá Hora a Srbsko vyhlásily v roce 1992 okleštěnou Federální republiku Jugoslávie. Velkosrbská politika Slobodana Miloševiće, prezidenta Srbska a od roku 1997 i prezidenta celé federace, budila odpor a Černohorci se od ní stále více distancovali.

Sankce vůči Miloševičovu režimu velmi poškodily zdejší ekonomiku i cestovní ruch. V říjnu 2000 byl Miloševič sesazen a o dva roky později byla vyhlášena nová volná konfederace známá jako „Srbsko a Černá Hora“. Obě země měly velký stupeň samostatnosti, dokonce mezi nimi existovaly hranice a měly odlišnou měnu (Černá Hora jednostranně přijala euro).

Přesto Černohorci nepřestali usilovat o nezávislost, jejíž vyhlášení nakonec v referendu v květnu 2006 celkovým počtem 55,4 % hlasů schválili. Podmínkou EU byla minimální účast 50 % voličů a minimálně 55 % muselo být pro, takže výsledek byl velmi těsný. Mnoho lidí v Černé Hoře se považuje za Srby a s nezávislostí nesouhlasilo. Její příznivci si od tohoto kroku naopak slibují rychlejší ekonomický rozvoj a brzký vstup země do Evropské unie.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.