cestopis Luďka Výkruty ze zájezdu do Albánie
1. – 17. července 2011
Mgr. Luděk Výkruta + syn Jakub (14 let)
Letos jsme se vydali opět na poznávací cestu, tentokrát naše kroky zamířily na Balkán, do slunné, červencové Albánie. Naše rozhodnutí vyjet mezi horkokrevné Balkánce bylo občas komentováno s obavami, protože hodně lidí má jihovýchodní Evropu, tedy Balkán, spojenou s nepokoji, válkami a jakousi nestabilitou této části starého kontinentu. Naše rozhodnutí však uzrálo již několik měsíců předem, takže stejně tak jako loni, vyrážím se svým, nyní už 14letým synem Jakubem na naše 17denní putování. Vyrážíme s tím, že poznáme nejenom pestrou albánskou přírodu, Jaderské a Jónské moře, hory táhnoucí se téměř celou zemí, ale i samotné Albánce, jejich mentalitu, životní styl a také pohostinnost. Tou je tento národ doslova obdarován, a to zejména v těch chudších částech země, ve vnitrozemí a horských oblastech Albánie. V těch zapomenutých koutech Albánie žijí místní lidé opravdu skromným, ale přitom spokojeným a klidným životem.
Jen pár základních údajů
| Albánie | Česká republika | |
|---|---|---|
| Hlavní město | Tirana (cca 700 000 obyv.) | Praha (1,286 milionu obyv.) |
| Rozloha | 28 748 km2 | 78 866 km2 |
| Počet obyvatel | 3,6 milionu obyv. | 10,5 milionu obyv. |
| Hustota osídlení | 127 obyvatel / km2 | 133 obyvatel / km2 |
| Měna | albánský lek (1 euro = cca 140 lek) | česká koruna |
1. den – 1. 7. 2011 (pátek)
Nástupním místem je pro nás Brno, kam přijíždíme se svými krosnami, spacáky a stanem, který za pár dní prověří pestré a velmi rozličné balkánské klima. Při čekání na náš autobus se pomalu seznamujeme s dalšími cestujícími a naše intuice nám zcela bezděčně napovídá, že se zase sejde fajn parta lidí, se kterou se opět něco prožije. Nakládáme naše bágly do útrob autobusu a v 19:00 můžeme vyjet směr Balkán.
V autobusu probíhá první seznamování a oba průvodci – Michal a Kuba se se všemi náležitě přivítají, přičemž si s každým neformálně povykládají a nakonec i připijí vínkem, které putuje spolu s nimi od sedačky k sedačce. Vše jde zatím podle plánu a nás tedy čeká první noc v autobuse. I když v sedačkách autobusu pomalu usínáme, nemůže nám ani v tom našem polospánku uniknout, že autobus musí dělat při své cestě nucené přestávky. Tu první způsobila havárie automobilů těsně před Budapeští, k níž došlo prakticky několik minut před námi. Silnice pro náš autobus tak byla zablokována na dvě hodiny. Další dvě hodiny ztrácíme u právě zavřeného srbského tunelu v bezcelní zóně mezi Srbskem a Černou Horou.
2. den – 2. 7. 2011 (sobota)
Probouzíme se po noci strávené v autobuse někde na území Srbska. Je ráno a podle ukazatelů na dálnici zjišťujeme, že budeme za chvilku projíždět srbskou metropolí – Bělehradem, nebo chcete-li Beogradem, ležícím na soutoku Dunaje a Sávy. Autobus zastavuje u benzinové pumpy, kde se můžeme věnovat osobní hygieně, takže všichni jak na povel opouštíme autobus a obsazujeme umývárny a záchodky na čerpací stanici. Srbské peníze nemá nikdo vyměněné, takže nějaké velké nákupy se nekonají.
Projíždíme ranním Bělehradem a míříme dál, směrem na Černou Horu. Celým Srbskem projíždíme celkem plynule a bez jakýchkoli problémů. Ty nás potkávají vlastně až v bezcelní zóně mezi Srbskem a Černou Horou, kde srbští stavaři opravovali tunel, a náš autobus uvízl na dvě hodiny v koloně aut, než byl povolen průjezd tunelem. Stát evropské unie, Černá Hora je pro nás zemí, kde se platí eurem, takže se při nejbližší příležitosti pouštíme do nákupu základních potravin a nápojů. Bohužel se nevyhneme ani v Černé Hoře zdržení, jak jinak, než opět dvouhodinovému, které způsobila havárie dvou automobilů před námi. Protože na místě kolize ještě není ani policie a celé vyřešení dopravní situace balkánskými policisty je v nedohlednu, sjíždíme raději z hlavního tahu a objíždíme dopravní nehodu po komunikacích, které snad občas ani komunikacemi nejde nazvat. Těchto několik zdržení má bohužel za následek to, že do našeho prvního tábořiště přijíždíme až navečer v 19:30. Na národní park Biogradska Gora, kam jsme právě dojeli, už padá nejenom tma, ale i kapky deště, které se v průběhu večera přemění v pořádný liják. Při večerním deštíku rozděláváme rychle stany v lesíku u Biogradského jezera, které je proslulé svou florou a faunou. Bohužel nemáme čas vnímat krásu a pestrost tohoto prostředí, protože spěcháme, abychom stany postavili co možná nejrychleji a příliš u toho taky nezmokli.
Ve 21:00 probíhá naše první tzv. karimatka párty, kde se všichni navzájem představí a povykládají nejenom o svých zkušenostech s cestováním. I když náš první společenský večer kazí počasí, všichni se bavíme, jako bychom se znali nejméně sto let a nikomu se nechce odcházet z dobře rozjeté párty do našich navlhlých celtových příbytků. Noc je opravdu velmi chladná, takže se začínáme oblékat do všeho, co máme k dispozici. Zalezlí do našich spacáků až po uši přečkáváme studenou a deštivou noc.
3. den – 3. 7. 2011 (neděle)
Ráno ve stanu trošku plaveme, protože dešťová voda si zřejmě přes nějakou tu malou díru v podlaze stanu, našla cestičku až k nám. Ze stanů se pomalu vysoukávají další a další, také oni lamentují nad navlhnutými věcmi ve stanu. Nedá se nic dělat, musíme rychle balit bez rozdílu na to, zda je něco vlhké nebo suché, protože odjezd našeho autobusu je naplánován na 08:00 a nikdo nechce být tím, kdo by zdržoval ostatní. Od řidičů autobusu si kupujeme na zahřátí teplou kávu a čaj, což přijde takhle k ránu právě vhod. Protože do osmé hodiny zbývá ještě trošku času, jdeme se podívat k jezeru, které se rozprostírá jen pár metrů pod námi. Průzračně čistá voda a nespoutaná vegetace v okolí jezera dostatečně vypovídají o tom, proč je právě toto místo vyhlášeno přírodním národním parkem. Stačí odejít kousek od ostatních a po chvilce narážíme na srnčí zvěř, která před námi uskakuje a brodí se po okraji jezera. Není však času nazbyt, takže už jen letmý pohled na jezero a jede se dál, směr Albánie.
Silnice jsou v Černé Hoře v poměrně slušném stavu, takže náš další přesun probíhá bez jakýchkoli komplikací. Zastavujeme v hlavním městě Černé Hory, Podgorici, kde v místním supermarketu za velmi přijatelné ceny doplňujeme základní zásoby potravin. Na další cestu se vydáváme v 11:00, na hranici s Albánií je to už jen zhruba hodina jízdy. Z oken autobusu můžeme obdivovat Skaderské jezero, jehož vodní plochou prochází hranice mezi Černou Horou a Albánií. Hranici překračujeme ve 12:05 na hraničním přechodu u městečka Božaj, za kterým již komunikace nemá právě ty nejlepší parametry, takže někdo za námi utrousí poznámku, že to vypadá jak na naší „Dé jedničce.“ Cesta vede kolem Skaderského jezera, jehož břehy a mokřady slouží jako jedno velké hnízdiště vodních ptáků. Ze vzdálenosti několika desítek metrů můžeme pozorovat vodní ptáky poletující nad hladinou vodní plochy.
V autobuse probíhá rychlokurz albánštiny, takže začínáme vstřebávat první albánská slovíčka typu: dobrý den: Mirëdita [mirdíta], nashledanou: Mirupafshim [mirupávši], děkuji Faleminderit [faleminderit]… ale sborově opakujeme i slovíčko „na zdraví“ [kezuár], abychom se tomu Balkánu dokázali přizpůsobit opravdu i po našem :-). V městečku kousek za hranicí zastavujeme u směnárny, abychom směnili eura za albánské leky. Najednou máme ve svých peněženkách spoustu tisícovek, otázkou však zůstává, jakou kupní sílu ty jejich leky vlastně mají… I když jsme nepřijeli na nákupy, ale za poznáním této země, kupujeme první albánské suvenýry a rudá trička s albánskou dvojhlavou orlicí, znakem této země. Naše výdaje nejsou nikterak velké, protože Albánie rozhodně nepatří mezi země, kde by musel našinec tzv. škudlit každou korunku.
Naše cesta pokračuje dál do horské vesničky Bogë, kde začínají naši průvodci domlouvat nákladní automobily, které nás odvezou do tábořiště v pohoří Theti. Asi po hodince čekání přijíždějí dva nákladní automobily, které by zřejmě naším es-té-káčkem sotva prošly. Je nám jasné, že je to tady běžný standard a nikdo se nad tím nijak nepozastavuje. Hlavně, že se posunem o kousek dál nebo lépe řečeno o kus výš. Naskládaní s našimi bágly, stany a spacáky na korbách dvou náklaďáků vyrážíme do tábořiště. Na korbě náklaďáku je docela bujará nálada, kterou trošku přiživují nápoje místní provenience, jejichž chutě nám po čase začínají přeci jen trošku splývat. Vyzáblý řidič našeho DAF-u o sobě prohlásil, že je dobrý autista, že to tedy s autem umí a nemusíme mít žádné obavy. Občas si také loknul něčeho na posilněnou, ale ty horské cestičky a klikatice, ze kterých by nejednomu z nás stékal pot po čele, zvládal opravdu s bravurou; bylo vidět, že tuto cestu má takříkajíc v malíku.
Po cestě na náklaďácích jsme docela vydrkotaní, ale jsme v pohodě a rádi, že jsme ve zdraví dojeli. V tábořišti, které nese označení „kemp,“ je jedna budova, kde je jeden záchod, jedna sprcha a něco jako bar, kde si můžeme koupit pivo, čaj, kafe nebo kolu. Mám pocit, že nějaké větší extra zásoby tam opravdu nebyly. Venku je ale hadice s vodou, takže základní složka pro uvaření instantní polévky nebo teplého čaje nechybí… Celé tábořiště je obklopeno pohořím, jež dělá tomuto místu opravdu kouzelnou scenérii. Stavíme stany a připravujeme něco teplého k snědku, přičemž si navzájem sdělujeme naše dojmy a zážitky. Na večer je opět naplánovaná karimatka párty, která probíhá v pohodové a nekonvenční atmosféře. Na zítřejší den je možné vybrat jednu ze dvou variant, a to buď horskou túru v pohoří Thethi nebo jen návštěvu zhruba 3 km vzdálené vesničky spojenou s její prohlídkou. Jako většina ostatních si vybíráme výšlap do hor, do národního parku Thethi.
4. den – 4. 7. 2011 (pondělí)
V 08:30 vyrážíme na naši thethskou túru, při níž budeme mít možnost poznat přírodu a krásu tohoto člověkem nedotčeného kraje. Než se ale přesuneme do těch opravdových hor, musíme napřed přebrodit docela divokou řeku, jejíž hladina se pohybuje zhruba nad koleny. Při špatném došlápnutí však hrozí stržení proudem řeky, takže se zde můžeme i nedobrovolně vykoupat. Docela jsem si oddechl, když můj syn Jakub, který má na výšku metr a půl, toto úskalí překonal mezi prvními. Někomu tento přechod činil trošku problémy, protože proud této horské řeky je docela silný. Zprvu to vypadá, že se bude muset naše skupina rozdělit na ty, co budou pokračovat dál a na ty, co zůstanou odříznutí řekou od dalšího postupu. Nakonec to však nikdo nevzdal a s pomocí ostatních proud řeky všichni překonávají.
Cesta v horách je super. Pomineme-li dobře udělané značení, které zde prováděli před lety Švýcaři, nenarazíte v podstatě na jiné známky civilizace. Na začátku cesty se promícháme s početným stádem ovcí, které žene mladý pasák horskou stezku, po níž postupujeme nahoru i my. Zhruba po dvou hodinách chůze přicházíme k horskému prameni, kde se všichni osvěžujeme a nabíráme vodu do našich petek na další cestu. Po šesti a půl kilometrech chůze jsme dosáhli jednoho z vrcholů v tomto pohoří, který je označen velkým křížem a rozcestníkem. Na tomto místě se rozhodujeme, co dál. Varianty jsou dvě: pokračovat dál po hřebeni a jít tak po sklaním masivu a potom sejít do tábora; ta druhá varianta je návrat stejnou cestou zpět. Méně početná skupinka sedmi lidí si zvolila první alternativu, my ostatní se vracíme raději pohodovou cestou zpět. Chceme se podívat ještě do vesničky dole pod naším tábořištěm a dát si tam i něco k snědku.
Po chvilce odpočinku se vydáváme na zpáteční cestu. Sluníčko v horách opravdu peče, takže se snažíme dělat průběžné zastávky vždy ve stínu skal. U pramene se opět osvěžíme křišťálově čistou a chladivou vodou, jejíž chuť se opravdu nedá srovnat s vodou, kterou známe z naší domoviny. Pomalu scházíme do vesničky, která na nás působí dojmem, jako by se v ní zastavil čas. Na políčku v černém oděvu a se šátkem na hlavě pracuje žena s motykou, kousek dál se za dřevěným plotem pasou kozy a ovce. Míjíme chudší příbytky místních lidí a míříme ke zdejší hospodě. Bohužel je zde plno a navíc už není ani žádné jídlo, které bychom si mohli dát. Za menší poplatek si prohlídneme alespoň místní kulu, tj. věž s místností, kde býval po několik dnů, měsíců nebo i roků ukrýván nějaký provinilec, proti kterému měl být v rámci vendety veden nějaký fyzický útok (zjednodušeně napsáno). V podstatě tady platilo něco, čemu my říkáme u nás: Oko za oko, zub za zub. Po prohlídce tohoto místa vedou naše kroky do další zahradní hospody, kde si konečně dáváme místní jídlo. Není moc z čeho si vybírat, ale nutno říct, že naservírovaný chod v podobě hromady skopového masa, hranolků, chleba, zapitý dobře vychlazeným pivem opravdu šmakoval.
Stávat od stolů se nikomu z nás zrovna moc nechtělo, ale hrozba stmívání a dalších kilometrů do tábořiště nás přinutila k odchodu. Byl zde však opět oříšek, jak překonat řeku, kterou jsme na začátku naší túry přebrodili. V místech, kde jsme se právě nacházeli, byl most nebo lépe řečeno dvě roury ve výšce asi 6 metrů nad řekou, po kterých se dalo přejít. I když jsme předtím viděli po tomto improvizovaném mostě přejít starou babičku s nůší sena na zádech, nikomu z nás se nechtělo pouštět do takového dobrodružství a raději jsme zvolili trošku delší cestu, vedoucí ke vzdálenějšímu mostu. Ten jsme již překročili v pohodě a mohli tak dál pokračovat do našeho tábořiště. K našim stanům jsme se dostali až za tmy ve 21:00. Těsně po nás začali docházet i naši kamarádi z první skupiny, která si zvolila náročnější pochod po hřebenu hor se slezením do tábora. Podle jejich komentářů byla tato alternativa více jak náročná a měl jsem pocit, že by ji už nikdo z nich raději vícekrát neabsolvoval.
5. den – 5. 7. 2011 (úterý)
Po noci, kdy jsme všichni usnuli opravdu jak zabití, přišlo ráno, které věstilo počasí ne příliš vlídné. Mraky se honily nad vrcholky hor jako by nevěděly, zda na nás mají spustit kapky deště či nikoli. Náklaďáky pro nás měly přijet v 08:00, takže jsme nějak moc nevyspávali, ale rychle posnídali a sbalili naše věci a stany. I když se dalo předpokládat, že si Albánci na přesnost moc nepotrpí, neočekávali jsme, že první vůz dorazí až po desáté hodině. Nu což, hlavně že dojel. Chvíli na to přijel i druhý náklaďák. Naházeli jsme naše věci na korbu aut a opět jsme se svorně namačkali jeden na druhého na úložnou plochu obou náklaďáků. Cesta dolů byla opět bujará, ale ten nad námi se rozhodl, že je potřeba pustit trošku vody. Do vesničky Bogë, kde byl náš autobus, jsme tedy přijeli řádně promáčení.
Usadit se do sedaček autobusu byl pro nás najednou opravdový luxus, a když řidič navíc pustil ještě trošku tepla do útrob autobusu, nebylo nic, co bychom si mohli přát více. Vlastně ano – pivo. To bylo naštěstí k dispozici, takže i po této stránce mohla být maximální spokojenost, protože ke všem zájemcům putovala ta správná plechovka s požadovaným nápojem. A když k tomu ještě kluci průvodci pustili písničky na přání, nebylo co řešit…
Další zastávkou tento den bylo město Škodra (Shkodër), kde jsme navštívili směnárnu a provedli nějaké ty drobné nákupy. Nedaleko tohoto města jsme se zastavili na pevnosti Rozafat (Rozafa), kterou jsme si důkladně prošli. Bohužel její současný, neutěšený stav tvoří spíše jen ruiny a rozvaliny. Návštěva pevnosti a zejména rozhled z ní po krajině je zážitkem, na který se nezapomíná. Dále jsme pokračovali na pláž k Jaderskému moři, do přístavního města Shëngjin, kde jsme měli společnou večeři. Na výběr byly ryby, ryby nebo zase ryby. Ne, nikomu nevadilo, že jsou ryby, každý si mohl vybrat druh ryby, které byly vystaveny na velkých podnosech. Rádi jsme ochutnali druhy ryb, které u nás nejsou a pochutnali si na znamenité večeři. Večer jsme vzali spacáky a ulehli do lehátek na písčité pláži. Vrtkavé počasí a vytrvalý déšť však zahnal všechny do stanů. Pro nás to byl večer stálého stěhování, protože jsme chtěli strávit noc na pláži a nepostavili jsme proto ani stan. Po prvních kapkách deště jsme se nejprve přesunuli z pláže pod slunečník, který však zakrátko začal propouštět vodu a nedalo se tedy pod ním nalézt útočiště. Následoval náš úprk pod celtový přístřešek, pod kterým byl uchován plastový nábytek; ani ten však vytrvalému dešti nedokázal dlouho vzdorovat. Poslední šancí, jak se ukrýt před nevlídným deštěm, bylo pro nás nedaleké staveniště s rozestavěným skeletem hotelu nebo nějakého penzionu, kam jsme nakonec se synem a spacáky v podpaždí přeběhli. Na tomto místě jsme na plážových lehátkách, obklopeni polystyrénovými plotnami, přečkali tuto dlouhou deštivou noc.
6. den – 6. 7. 2011 (středa)
Tento den byl našimi průvodci familiérně pojmenován jako „Skanderberg day.“ Hlavní náplní dne bylo zejména poznání historie Albánie, jež je spojena se jménem Skanderberga, bojovníka a sjednotitele znesvářených kmenů v boji vedeném proti turecké nadvládě. Skanderberg je v Albánii prostě osobnost číslo jedna a snad i proto jeho štít, resp. rodový erb s dvouhlavou orlicí, zaujímá místo na státní vlajce Albánie.
Z deštěm promáčené pláže odjíždíme ráno v 07:00. Naší první zastávkou je nedaleké město Lezhë, které je skanderbergovým jménem doslova protkáno. V roce 1444 zde Skanderberg vedl jednání s vůdci jednotlivých kmenů, které sjednotil v boji proti turecké nadvládě. Lezhë, 14tisícové město, je současně i místem, kde tento významný albánský bojovník a vojevůdce v roce 1468 zemřel. Náš autobus zastavil u jeho mauzolea, jež místní správce kvůli naší výpravě otevřel i před otevírací hodinou. Uvnitř mauzolea jsou k vidění štíty s vyobrazenými vítěznými bitvami, replika skanderbergova štítu, meče a přilby. Nechybí zde samozřejmě ani státní vlajka, skanderbergův symbol. Protože do našeho odjezdu zbývá ještě poměrně dosti času, usedáme po prohlídce mauzolea v kavárně a dáváme si černou kávu.
Z města Lezhë odjíždíme přesně v 10 hodin. Naším cílem je rodné město Skanderberga – Kruja (Krujë) a návštěva pevnosti nad městem. Za 200 leků si kupujeme vstupenku do Skanderbergova muzea a dalších 300 leků dáváme za návštěvu etnografického muzea. Ještě stihneme i návštěvu tržnice, kde si pochutnáme na čevapi s cibulí, které chuťově zdaleka předčí pokrm, který u nás známe pod názvem čevapčiči. Není však moc času na nějaké velké zdržování, protože tento den je na programu ještě i hlavní město Albánie – Tirana (Tiranë), takže z Kruje odjíždíme patnáct minut po poledni.
Do metropole Albánie, Tirany, přijíždíme v 13:50 a zastavujeme u Skanderbergova náměstí. Po vystoupení z autobusu si vytyčíme naše záchytné body a vydáváme se k národnímu muzeu. Cestou míjíme plno stánků se suvenýry a pouliční prodavače mobilů, kteří nabízejí staré telefony i poslední hity a novinky mobilů světových značek. Ceny nejsou nijak vysoké, ale i když nás prodejci přesvědčují, že je vše funkční a můžeme si vše vyzkoušet, přidáváme raději do kroku, protože chceme raději navštívit muzeum, než klábosit s těmito prodejci. Protože je odjezd naplánován již na 16:00, je to tak akorát na rychlou prohlídku muzea a zrychlený přesun zpět k autobusu. Na hlavní město je to bohužel příliš málo času, ale vzhledem k tomu, že nás čeká další tři a půl hodinová jízda autobusem na naše další tábořiště nacházející se u kláštera v Apollonii, je situace celkem pochopitelná.
Navečer přijíždíme do našeho nového tábořiště, kde stavíme stany a vaříme z našich vlastních zásob něco k večeři. Společnost nám dělají dva místní psi z kláštera, kteří nás všechny dokážou po chvilce spolehlivě identifikovat. Do našeho tábořiště odmítají bez vrčení vpustit každého, kdo by chtěl třeba jen projít v blízkosti našich stanů. Na Apollonii padá pomalu tma a my po provedení osobní hygieny uleháme na karimatky v našich stanech.
7. den – 7. 7. 2011 (čtvrtek)
Ráno vyrážíme na procházku po antickém městě Apollonia, které Gaius Julius Caesar nechal osvobodit od placení daní a město vyhlásil jako svobodné. Na tomto místě kdysi studoval i jeho prasynovec Gaius Octavius, císař Augustus. Ale pojďme od slavné historie tohoto města a komplexu antických staveb do současnosti. Na projití Apollonie máme hodinu a půl. Procházíme rozvaliny a torza kdysi významného města a občas jen odhadujeme, co máme před sebou za stavbu. Bohužel je zde vidět, že na obnovu a oprášení zašlé slávy spojené s památkami tohoto města nejsou peníze. Při pozorování volně se pohybujících želv nelézáme v trávě zbytky sloupů nebo jejich ozdobné hlavice, které nesou znaky korintského slohu. Když už jsem zmínil ty želvy, těch je v Apollonii a jejím okolí opravdu hodně. Není problém vzít si tohoto živočicha do rukou a prozkoumat ho pěkně zblízka. Pokud je zde ale opravdu něco, čeho je opravdu dost a co nelze přehlédnout nebo lépe řečeno přeslechnout, jsou cikády. Jejich cvrlikání je velkým koncertem, který se rozléhá po celé Apollonii.
Apollonii opouštíme v 10:30 a naše cesta pokračuje do města Berat, které mnoho lidí považuje za perlu Albánie a snad i proto je nazýván albánským Bělehradem. Procházíme křivolakými uličkami s kamennými domky a nad městem navštěvujeme i pevnost, ze které je vidět samotné město jako na dlani. Za zmínku stojí, že byl Berat za totalitní vlády Envera Hodži vyhlášen památkovou rezervací. Malebné město opouštíme v 16:15.
Po 3 ½ hodině přijíždíme do našeho dalšího tábořiště, které je na pláži Jaderského moře, asi 1 km severně od města Orikum; kousek pod námi je již moře Jónské. Někdo z naší výpravy s nadsázkou říká, že vlastně neví, zda se má jít koupat do Jaderského nebo Jónského moře. Pár metrů od pláže rozděláváme stany a jdeme si na chvilku zaplavat do moře, které je průzračně čisté a bezproblémově přístupné. Sprchu si raději nikdo nedává, protože o vodě vytékající ze sprchové růžice nelze bohužel hovořit, že je čistá a bez zápachu. Ale nepřijeli jsme sem na nějaký pětihvězdičkový hotel, takže se spokojujeme s tím, že jsme si mohli zaplavat v moři, jehož voda nás příjemně osvěžila a umyla zároveň. U stanů se už připravují rychlé večeře, takže i my vyděláváme plynovou kartuš s vařičem a ohříváme bílé fazole v rajčatové omáčce. Z jednoho stanu za námi slyšíme otázku: „Co to tady tak hezky voní?“ Zkrátka, někdy i obyčejná plechovka s fazolemi dokáže provonět celé tábořiště a nabudit chutě ostatních. V Albánii se ale jinak z vlastních zásob až tak moc vařit nemusí, protože pokrmy a jídla připravované a servírované Albánci jsou nejenom velmi chutné, ale také cenově hodně přijatelné.
8. den – 8. 7. 2011 (pátek)
Ráno odjíždíme v 8:00 a naše první zastávka je ve městě Orikum, kde zastavujeme u dvou místních samoobsluh a kupujeme základní potraviny, hlavně pitnou vodu. Čeká nás výšlap na Anastazius (vrchol v pohoří Logorajt), takže je potřeba doplnit stav tekutin. Náš autobus se vyšplhal serpentinami 4,5 km pod vrchol, takže zbytek už je jen a jen na nás a na našich nohou. I když vyrážíme všichni společně, stálé stoupání nás po několika metrech rozdělí na malé, menší a potom ještě menší skupinky. Cíl cesty je zřetelně viditelný, protože na vrcholu je nepřehlédnutelný stožár meteorologické stanice. I když sluníčko pálí ostošest, cesta nám ubíhá docela v pohodě. No, v pohodě… až do chvíle, než míjíme jakousi horskou salaš s ovcemi, kterou střeží dva volně pobíhající psi, kteří nevypadají zrovna na to, že by se s námi chtěli spřátelit. Jejich vyceněné zuby a stálé vrčení nás udržují stále ve střehu. Naštěstí se podařilo projít všem bez úhony a zdolat vrchol této hory, která přesahuje výšku 1 300 m n. m. Těsně pod vrcholkem hory nalézáme zmiji růžkatou, jejíž život ukončili albánští dělníci chvíli před námi, kteří prováděli zpevňovací práce na cestě vedoucí k meteorologické stanici. V Albánii má bohužel ještě mnoho lidí tzv. zakódováno to, že hadi jsou škodliví a nebezpeční a je tedy potřeba je na potkání zneškodnit. Nedělají přitom rozdíly v tom, zda jde o zmiji, užovku, hada jedovatého, neškodného či chráněného…
Sestupujeme dolů stejnou cestou a kocháme se pohledem na Albánskou riviéru, jednu z nejhezčích pláží Albánie. Z výšky je vidět azurově modré moře a dlouhé písčité pláže. Autobus odjíždí v 11:30. Za hodinu přijíždíme do vesničky Dhërmi, kde se zastavujeme na oběd. Usedáme před místní restaurací a dáváme si špagety. Po obědě se jdeme ještě kousek projít po vesnici, abychom si koupili nějaké pití. Nacházíme pouze malý krámek, který má opravdu omezený sortiment. Kupujeme alespoň pitnou vodu a litrovku fanty, abychom měli pořád něco v zásobě. Při cestě k autobusu narážíme na pramen, u něhož zastavují místní i řidiči projíždějících aut, aby zde nabrali vodu do pet lahví. I když jsme vodu koupili v místním obchůdku, nedá nám to a nabereme ještě i zde vodu do prázdné lahve. Je chladná a chuťově lepší jak ta kupovaná. Pokud někdy navštívíte toto městečko, tak určitě ochutnejte vodu ze zdejšího pramene…
Naše cesta dál vede k Palermskému zálivu, kde na pláži Jónského moře strávíme dvě noci. Cestou ještě zastavujeme u pevnosti Ali Paši Tepelenského (vstupné 100 lek), kde nás místní průvodce seznámí s historií této pevnosti, jejíž vznik je datován na počátek 19. století. Koho však více zajímá nedávná historie nebo období totalitního státu, neunikne mu jiná věc: ponorková základna. Ta zde byla utajeně budována ve skalním masivu pro námořní vojsko bývalého Sovětského svazu. Po zhroucení systému a impéria SSSR zůstala stavba nedokončena a dnes je již odmaskována, takže je možné pořídit její snímky i z hlavní cesty, což bylo ještě před několika lety z důvodu utajení zcela nemyslitelné. Okolí ponorkové základny se vyznačuje ještě jednou zvláštností. Tou je sukulentní rostlina agáve, která zde byla uměle vysazena s jednoduchým a prostým cílem – její ostny měly zabránit postupu vojenského výsadku a zbrzdit útočnou aktivitu nepřítele. Bývalý režim albánského vůdce Envera Hodži se vojenské agrese, ať již měla přijít ze vzduchu, moře nebo z pevniny, evidentně obával. Albánie je totiž doslova poseta pěchotními betonovými bunkry, které jsou vidět na každé vyvýšenině, strategickém místě u cesty nebo na plážích moře. Tyto objekty, jako němí svědkové časů minulých setrvávají na svých místech bohužel dodnes a vytvářejí tak násilný kontrast s často panensky nedotčenou albánskou přírodou a krajinou.
V odpoledních hodinách přijíždíme na písčitou pláž k Palermu, kde stavíme naše stany. V našem novém tábořišti je jedno WC evropského stylu a venku umyvadlo s hadicí, tedy naše sprcha. Přímo na pláži je restaurace, kde je možné si objednat skvělou pizzu nebo vyzkoušet nějakou jinou místní specialitu. Na tomto místě strávíme dvě noci, takže bude čas na koupání v Jónském moři, odpočinek a také poznání horské vesničky Qeparo Fushë [kveparo fušé], ale tu si necháme až na další den.
9. den – 9. 7. 2011 (sobota)
Tento den je dnem odpočinku a relaxace. Využíváme krásného slunečného počasí k tomu, abychom si zaplavali ve vlnách Jónského moře před opuštěnými vojenskými bunkry na pláži. Je také čas na to, abychom v poklidu přeprali pár věcí a usušili je na sluníčku, před kterým se po chvíli raději ukrýváme ve stínu restaurace na pláži. Olivovým hájem táhnoucím se od pobřeží do centra městečka zajdeme i do nedaleko vzdáleného marketu, kde jako obvykle nakupujeme nějaké to pečivo a hlavně něco vychlazeného na pití. Se zásobami potravin se pomalu vracíme k pláži, kde máme postavené stany. Kolem našich stanů se bezstarostně pohybuje rodina ušatých oslíků. Ti si pochutnávají nejenom na zbytcích potravin, které jsou už pro nás sotva poživatelné, ale i na místní, sluncem vysušené vegetaci. Zabíhají i kousek dál, kde Albánci vytvářejí skládky všeho nepotřebného, kde hledají něco, co by mohli ještě ochutnat. Skoro to vypadá, jako by Albáncům bylo zcela lhostejné, že si tzv. za svými humny budují, jak bychom řekli my u nás, černé skládky. Nikde na tomto místě ani v blízkém okolí jsme si nevšimli, že by zde byly umístěny nějaké popelnice nebo odpadkové koše. O nádobách a kontejnerech na separovaný či komunální odpad ani nemluvě. S tím si na Balkánu, alespoň tady v těchto místech, bohužel hlavu moc nelámou. Přece jen je zde cítit, že v tomto směru za civilizovanou Evropou podstatně zaostávají. To však ale nemění nic na tom, že Albánie je krásnou zemí, která určitě stojí za navštívení.
Po 16. hodině vycházíme na individuální procházku do kamenné vesničky Qeparo Fushë, přičemž musíme zdolat docela slušné převýšení. I když do vesničky vede asfaltová cesta, volíme raději asi po hodině chůze pohodlnější a kratší cestu olivovým hájem a borovicovým lesíkem, ve kterém se ukrývá pramen s velmi chutnou chladnou vodou. Využíváme této příležitosti k osvěžení a nabíráme do našich petek i něco na cestu. Za další půl hodinu přicházíme do kamenné vesničky plné křivolakých uliček, kde se snad zastavil čas před padesáti lety. Nechybí zde kamenný kostelík, podle jehož vysoké věže se orientujeme ve spleti úzkých uliček. Kamenné zídky a ploty jsou porostlé vinnou révou nebo je zdobí bujně rozrostlý růžový oleandr. Zdejší domky z bílého kamene vyhlížejí velmi skromně, stejně tak jako jejich obyvatelé, se kterými se albánsky zdravíme. Jeden starý muž nás zve k němu domů na návštěvu, ale my kvůli jazykové bariéře, která je mezi námi, s poděkováním odmítáme. Starší generace Albánců bohužel neovládá jiný, než mateřský jazyk, což je vzhledem k určité historické izolaci této země docela pochopitelné; naopak mladí lidé dokážou bezproblémově komunikovat v angličtině a není tedy problém se s nimi domluvit. V Albánii jsou lidé mnoha národností, přičemž základní dělení obyvatelstva je na Ghégy, žijící na severu země a na jihu žijící Tosky. Právě zde žijící Toskové se považují více za Řeky jak Albánce, takže ve vesničce Qeparo Fushë zaslechnete od místních i řečtinu.
Opouštíme vesničku po krátkém odpočinku a vydáváme se na cestu zpět k našemu tábořišti. Za chvilku bude večer a my se chceme zastavit ještě v jedné z restaurací, abychom si dali nějakou místní specialitku na večeři. Usedáme na venkovní terase, dá-li se to tak nazvat, a čekáme, než si nás všimne obsluhující chlapík, který sotva stíhá obíhat těch pár stolů, ke kterým jsme se usadili. Je vidět, že není zvyklý na to, aby obsluhoval najednou nějakých patnáct, dvacet lidí, ale jsme na Balkáně, kde nikdo nikam moc nepospíchá, tak si s tím hlavu neděláme. A jídlo? Kdo si počká, ten se dočká. Na našem stole, u něhož jsme seděli čtyři, se objevil postupně kebab (10 kousků šašlíků), kotleta s hranolky, balkánský sýr a salat mixed (zeleninový salát) s hrudkou balkánského sýru nahoře. Jídlo bylo prostě super, jenom ten číšník moc nestíhal.
10. den – 10. 7. 2011 (neděle)
Tento den navštěvujeme asi 30tisícové město Sarandë, jedno z letovisek Albánské riviéry. V tomto městě máme několikahodinové volno, takže korzujeme po promenádě podél moře lemované datlovníky. V uličkách města pak navštěvujeme typické albánské, přímořské krámky, v nichž si prohlížíme nabízené zboží místních prodejců. V jedné z částí města nacházíme i historické, půlkruhové hradby, kterými bylo město obehnáno ve 4. století. Abychom si užili ještě trošku více historie a antiky, se kterou je jižní část Albánie spjata, míříme do historického města Butrint, ležícího u hranice Řecka.
Popisovat zde samotný Butrint a jeho historii by vyznělo spíše jako nějaký encyklopedický, historicko-naučný výklad, protože toto město a místo má velmi bohatou historii. Tu ovlivňovali, co do kulturní a architektonické stránky, zejména staří Řekové a Římané. Je zde na místě uvést alespoň pár vět k tomuto městu, resp. k jeho historii, aby bylo zřejmé, o jak významnou památku na území Albánie se jedná. Z dochovaných pramenů je zřejmé, že Butrint postihlo katastrofální zemětřesení v roce 1153, jež znamenalo úpadek města a jeho vylidnění v důsledku epidemií. Vzestup vodní vody pak s sebou přinesl i přívaly bahna, jež město na několik století zcela pohřbilo. Dílo zkázy pak dokonala i bujná vegetace, která dokonale ukryla toto kdysi slavné antické město. Od roku 1920 zde probíhaly archeologové práce, přičemž došlo k více jak překvapivým objevům. Největší spokojenost přitom zavládla nad zachovalostí staveb, které jsme měli možnost obdivovat i my při naší návštěvě tohoto místa. Je těžké vyjmenovat vše, co jsme viděli, kolem čeho jsme procházeli, ale za pozornost a zmínku určitě stojí amfiteátr, akropolis, zbytky chrámů, kamenné brány, římské lázně a další torza objektů, které připomínají velikost a význam tohoto města.
Butrint opouštíme v 15:30. Do našeho dalšího tábořiště je to zhruba ¾ hodiny cesty. V 16:15 už jsme v kempu u městečka Ksamil, kde si rozděláváme naposledy stany u moře. V tomto městě je spousta restaurací, pizzerií, bister, kaváren, marketů, takže využíváme možnosti a vyrážíme na večeři. Vybíráme si jeden ze snack-barů, kam směřují i kroky místních obyvatel, takže proč to nezkusit? Toto přímořské město, ležící na stejnojmenném poloostrově, je zároveň i nejjižnějším místem našeho balkánského putování. V následujících dnech se ještě přiblížíme k řecké hranici na jihovýchodě země, ale potom už nás povede cesta vnitrozemím jenom na sever. Ale nepředbíhejme, do návratu ještě pár dní zbývá.
11. den – 11. 7. 2011 (pondělí)
Ráno rychle posnídáme a balíme stany, abychom mohli všichni vyjet v 8:00 z našeho tábořiště. Čeká nás zastávka u největšího byzantského kostela v Albánii, vyvěračka Modré oko (Syri i Kaltër), město Gjirokastër a nakonec kempování na louce u kláštera asi 4 km od albánsko-řecké státní hranice.
Ale pojďme na začátek dne. V 8:45 děláme půlhodinovou zastávku u největšího byzantského kostela, který se nachází na území Albánie. I když se dovnitř přes masivní dveře nikdo nedostane, určitě stojí za zhlédnutí. Na vnějších kamenných zdech jsou zachovány různé ornamenty a mytologické a zvířecí figurální výjevy.
Jedno z nejpěknějších míst, pokud jde o přírodu Albánie, jež jsme měli možnost navštívit, byl krasový pramen Modré oko, nebo chcete-li místní název: Syri i Kaltër. Tento ledově studený pramen vyvěrá z hloubky, kterou se dosud nikomu nepodařilo změřit. Z popisku u pramene se dozvídáme, že se francouzští potápěči při svém ponoru dostali na hranici 70 metrů, ale dna přitom nebylo dosaženo. Z jaké že to pramen vlastně vyvěrá hloubky není tedy dosud zjištěno, ale nám těch spolehlivě ověřených 70 metrů stačilo na to, abychom ze skalního útesu, vypínajícího se nad vyvěračkou, několikrát skočili do středu pramene. Silný proud vyvěrající vody vytlačuje skokany rychle nahoru na hladinu, kde je zapotřebí rychlými tempy plavat hned ke břehu. Prudký proud řeky je v těchto místech hodně silný a dokáže plavce odnést i několik desítek metrů od místa skoku. Pokud se vrátíme k samotnému názvu tohoto místa „Modré oko,“ potom toto pojmenování zcela vystihuje podobu vyvěrajícího pramene a jeho okolí. Na hladině protékající řeky vytváří ledový pramen tmavě modrý kruh, kolem kterého se vytváří tyrkysová modř, která ve spojení se středem pramene vytváří dojem oka a jeho duhovky. Myslím, že než složitě popisovat podobu tohoto přírodního úkazu, je lepší vidět tuto krásnou přírodní scenérii na vlastní oči :-).
V restauraci vzdálené jen několik málo metrů od vyvěračky si dáváme lehký a rychlý oběd ve formě zeleninového salátu. Albánské porce „salate mixed“ jsou dostatečně velké, takže oběd je tímto pořešen. Ve 12:15 opouštíme toto kouzelné místo a přesunujeme se do městečka Gjirokastra (Gjirokastër) ležícího asi 20 km severně od řeckých hranic. Toto starobylé město, jehož osídlení je doloženo od 1. století př. n. l. má v současnosti 30 000 obyvatel. Nezasvěcení by asi neuhádli, od čeho je odvozen název města a těžko by tipovali, že je spojené s albánským hrdinou, již zmíněným Skanderbergem; jeho občanské jméno bylo Gjorg Kastriotti. Se samotným městem je navíc spojeno jméno i komunistického diktátora Envera Hodži, který se zde v roce 1908 narodil. Rodný dům tohoto totalitního prezidenta jsme ani nenavštívili, protože samotné město skýtá mnoho jiných a také vhodnějších příležitostí k poznání a procházkám. Naše kroky vedly nejprve do citadely v kopci nad městem, kde jsme navštívili vojenské muzeum. Chátrající pevnosti se nedostává dostatek peněz, o čemž svědčí nejenom stav samotné pevnosti, ale i forma a úroveň prohlídky muzea. Celá návštěva vojenského muzea spočívá v tom, že se v přítmí chodeb pevnosti snažíte najít nějaký ten vystavený exponát, kterých je zde takříkajíc poskrovnu. Venku nalézáme torzo amerického letadla, jehož pouť skončila někde nad územím Albánie. O tom, zda bylo sestřeleno nebo došlo k havárii letadla v důsledku jeho technické závady, by se mohlo stále spekulovat, nicméně Albánci tuto věc raději prezentují jako sestřelení bojového letounu a zneškodnění zlého imperialisty.
Po procházce citadely a venkovních prostor pevnosti scházíme dolů do města. Děláme drobné nákupy a procházíme se v uličkách tohoto starobylého města. Obdivujeme architekturu starého města, zejména kamenné domy s kamennými střechami. V 18:00 opouštíme toto město a vyjíždíme ke klášteru Sv. Nikoly. Na louce u kláštera, kde je i pramen vody, z něhož bereme vodu na naše večerní kuchtění, strávíme dnešní noc. Chvilku si ještě vykládáme o našich zážitcích, ale tma, která postupně zahaluje celou krajinu, nás pomalu vyhání do našich stanů. V teplé červencové noci provoněné horským vzduchem rychle usínáme.
12. den – 12. 7. 2011 (úterý)
Ranní odjezd v 8:00 je pro nás již docela standardní, takže máme vše včas sbaleno a vyjíždíme k městečku Përmet. Navštěvujeme Národní park Kombëtar i Bredhi të Hotovës-Dangëlli; ten název jsem samozřejmě musel opsat z mapy, protože bych to dohromady opravdu bez nápovědy nedal. Tady nás čeká jeden z nejpěknějších zážitků našeho albánského putování, a to brodění vodou skalnatým kaňonem, kde je voda občas dosti zrádná. Křišťálově čistá voda není překvapivě vůbec studená a při samotném brodění dosahuje hladina řeky tak do úrovně našich kolen. Pokud však nezvolíte optimální „stopu", může se stát, že se ani nenadějete a jste najednou až po krk ve vodě. Některé pasáže tohoto brodění se překonávají opravdu tak, že je nutné nést své věci a ruksak vysoko nad hlavou, protože dno v kaňonu je v některých místech prudkým tokem řeky více vymleté a jsou místa, kde se najednou klesá stále níž a níž a voda je naopak stále výš a výš :-). Po dvou a půl hodinovém brodění se ocitáme u vodopádu, kde je chvilka na posezení a odpočinek. Využíváme příležitosti a pořizujeme i pár snímků na památku. Po kratičké pauze se vracíme zpět k tureckému mostu, kde jsou termální teplé prameny. Místní zde pomocí kamenných hrází vybudovali kamenná jezírka, která zadržují vodu. Do některých uleháme i my a chvilku ve vodě pohodově relaxujeme.
Na břehu řeky, hned za tureckým mostem, stojí menší rodinný krámek s občerstvením. Ten se stává místem našeho zájmu a postupně se tam začínáme všichni scházet, abychom si dali něco k jídlu. Protože nám už došly albánské peníze, domlouvám se s paní domácí, jestli mohu zaplatit v eurech. Protože je komunikace z důvodu jazykové bariéry přeci jen složitější, vytahuji 5eurovou bankovku a ukazuji na velký hrnec na plotně s právě připravovanými fazolemi. Odpovědí mi je za chvilku přinesené skopové maso s fazolemi, chlebem a zeleninovým salátem.
Odjíždíme v 17:15, před námi je zhruba hodina až hodina a půl cesty do našeho dalšího tábořiště, které bude na louce u visutého mostu u městečka Cargo. Stany stavíme na posečené louce, kde však musíme hledat vhodné místo. Na louce zbyly tvrdé stvoly rostlin, sem tam nějaký bodlák, cestičky mravenců a mraveniště… no, nakonec se s tím samozřejmě každý popasoval. Při stavení stanů na louce nás ještě přijela zkontrolovat i hlídka albánské pohraniční policie. Když zjistili, že jsme turisti z bezproblémové České republiky a nejsou mezi námi žádní potencionální utečenci, v klidu se rozloučili a odjeli dále. Večer jsme ještě viděli párkrát projet jejich auto po přilehlé silnici, ale jejich průjezd byl v rámci hlídání hranice a monitorování pohybu podezřelých osob, mezi které nás rozhodně neřadili.
13. den – 13. 7. 2011 (středa)
Brzký ranní výjezd v 7:00 je předzvěstí poměrně našlapaného dne. Na programu tohoto dne je návštěva sýrárny a zhruba pětihodinový trek ke slepencovým skalním útvarům. Asi po čtyřech hodinách cesty od našeho ranního výjezdu zastavujeme u městečka Ersekë, kde je domácí sýrárna. Za naše poslední albánské peníze nakupujeme balkánský sýr, který chutná opravdu jinak než ten, co si můžeme koupit u nás v supermarketu. Do našich petek ještě nabíráme vodu z pramene, abychom měli dostatečnou zásobu tekutin na náš půldenní trek, při němž zdoláme docela slušné převýšení.
Kamenitá cesta ke slepencovým skalním útvarům začíná ve výšce 1 000 m n. m. Pokud jde o kilometrickou vzdálenost, není to až tak moc natažené, ale cíl cesty je vyznačen s kótou na mapě 1 520 m n. m. Času je však dost, počasí nám přeje, takže do našich nohou dostáváme první metry z našeho výstupu. Zhruba v polovině naší cesty děláme větší přestávku u horského stavení, kde je možné koupit pivo v plechovce anebo jen nabrat chladnou vodu přímo z pramene u tohoto domu. Voda je vynikající, takže pro nás není co řešit a i když někdo kupuje piva, my dáváme přednost ledově chladné, čisté vodě vytékající ze země pod lesním porostem. Na tomto místě se pár lidí z naší skupinky otáčí a schází dolů do městečka, kde je malá, ale zato rušná hospůdka s čepovaným pivem. My pokračujeme po krátkém odpočinku dále nahoru. Po chvilce se před námi ukážou obrysy skal, ale i když se zdá, že je máme kousek před sebou, kvůli stálému stoupání nám cesta k nim přece jen ještě chvilku trvá. Vystupujeme až na vrcholky slepencových skalních útvarů a rozhlížíme se po krajině. Je krásný, slunečný den, takže se na vrcholku skalního masivu cítíme jako na nějaké pozorovatelně. Půlhodinové rozjímání a odpočinek na hřebeni hory nám stačí k regeneraci našich sil a vydáváme se na cestu zpět. Následuje opět zastávka u pramene vody. Potom scházíme na chvilku i my do místní hospůdky, kde je to už i díky těm našim vysokohorským „odpadlíkům“ docela slušně rozjeté. Nakonec se chtě-nechtě musíme všichni posbírat a nastoupit do našeho autobusu, se kterým odjíždíme v 18:30.
Autobus zastavuje u jedné z mála benzinových stanic, aby doplnil palivo, a vydává se dál na cestu do našeho dalšího tábořiště. Ale ouha. Asi po ujetých 100 metrech autobus zastavuje a z výrazů obou řidičů je zřejmé, že se nejedná o zastávku chtěnou. Začíná zjišťování závady a minuty se najednou vlečou jako nikdy. Opouštíme autobus a na louce u silnice se bavíme po svém – někdo zorganizoval hru „Králi, králi dej vojáka“, při které se bavili jak její účastníci, tak i všichni přihlížející. Po hodině a půl je autobus opraven. Jestli se nepletu, byla závada na nějakém plynovém šoupátku a my vyrážíme dál. Naším cílem je Ohridské jezero u makedonských hranic, kde strávíme naši poslední noc v Albánii. Kvůli zdržení, způsobenému poruchou autobusu, přijíždíme k jezeru až ve 22:30, tedy již za naprosté tmy. Někdo už nemá ani chuť rozdělávat stan a vytahuje pouze karimatku ke břehu jezera a spí pod širákem. Po zkušenostech s deštivou nocí u moře, kdy nás déšť zahnal z pláže pod improvizované přístřeší, však rozdělávám stan, abychom mohli tuto noc v klidu usnout.
14. den – 14. 7. 2011 (čtvrtek)
Ráno se probouzím u rozlehlého Ohridského jezera a pozoruji jeho hladinu ozářenou vycházejícím sluncem. Rybář v malé modré loďce mi posunky naznačuje, ať jdu k němu. Nabízí mi svezení v loďce a účast na rybolovu. Protože není tolik času, abych se mohl vydat vstříc nějakému rybářskému dobrodružství, omlouvám se a s poděkováním odmítám jeho nabídku. Ráno totiž máme v plánu navštívit rybářskou vesničku Lin, která je pro nás současně i naším rozloučením s Albánií. Utrácíme zde naše poslední drobné albánské peníze a v 11:00 vyjíždíme z této albánské vesničky na albánsko-makedonskou hranici, která je vzdálena zhruba 15 minut jízdy autobusem.
V Makedonii máme zastávku ve městě Ohrid, městu plné památek a také samozřejmě pevnosti. Kolikátou že už jsme to vlastně navštívili? Chvilku se zastavujeme u ohridského amfiteátru z římského období, jež je stále využíván k divadelním a jiným kulturním představením. Při návštěvě tohoto města nemůžeme vynechat samozřejmě prohlídky makedonských kostelů, kterých je v tomto městě opravdu dost. Navštěvujeme tedy ty nejvýznamnější – kostel sv. Sofie, kostel sv. Jovan Kaneo a katedrální kostel sv. Klimenta, kde jsou uloženy ostatky sv. Klimenta Ohridského. Projdeme se ještě po břehu ohridského jezera, kde je průzračně čistá voda a plno rybek. Ještě se na chvilku zatouláme do křivolakých uliček staré části města, abychom se pokochali krásou zdejší architektury. Času už není nazbyt, protože v 17:00 je naplánován odjezd autobusu.
Po tříhodinové jízdě autobusem přijíždíme do kempu nedaleko městečka Mavrovo. Zde si stavíme stany u jezera, kde si ještě s chutí navečer zaplaveme. Je to místo našeho posledního stanování a posledního společného večera, nepočítáme-li další dvě noci strávené v autobuse, takže se všichni scházíme ve 21:00 na společném setkání, na tzv. karimatka párty. Sedíme všichni v kruhu a za noci plné hvězd si povídáme o našich zážitcích, o tom co se nám líbilo nebo co bychom naopak změnili. Tato noc u jezera je dlouhá, protože je pořád o čem povídat, vzpomínky na minulé dny v každém z nás zanechaly nesmazatelnou stopu, plnou dojmů a zážitků. Je zde i prostor na to, abychom předvedli své básničky, které odrážejí naše pocity z našeho balkánského cestování. No, popravdě, jedna z těch sedmi byla i mimo ty pocity, ale hlavně že pobavila :-). Stejně jako loni, poskládali jsme i my dva narychlo pár slovíček k sobě a takhle to dopadlo:
Naším letošním cílem je Albánie,
kde narazíme na želvy, ještěrky, cikády i zmije.
Cestou je fakt hic, tak se pije,
vždyť vyprahlí jsme jak ta slunná Albánie.
Cestou naučíme se tři slova,
která opakujeme si stále znova.
Slova, co nejdou prostě zaměnit:
Mirdíta, mirupávši, faleminderit.
(zde překlad: dobrý den, nashledanou, děkuji)
Děláme treky do albánských pohoří,
kde čas od času někdo vyhoří.
Nížinná varianta je občas lepší,
vždyť u zlatavého moku se hezky křepčí.
V hospůdce s místními přátelství navazujeme,
zjišťujeme, že více slov ani nepotřebujeme.
Při družném hovoru s Albánci vždy je živo,
když dochází slova, pochválíme jejich pivo.
V autobusu bohužel pivo dochází,
nejenom my, ale i autobus ocitá se v nesnázi.
Řidiči museli plynové šoupátko opravit,
autobusem se nese sborové faleminderit.
Těžko říct, co líbilo se nám nejvíce,
viděli jsme moře, hory, města, vesnice…
Opouštíme místa, kde to žije,
Mirupávši Balkáne, Mirupávši Albánie.
15. den – 15. 7. 2011 (pátek)
Ráno se náš tábor probouzí nezvykle pomalu. Po dlouhé noci nikdo nikam nespěchá, protože tento den je určený pouze nám, našemu odpočinku a regeneraci sil. Je fajn, že stačí udělat jen pár kroků a jste v jezeře. Dopoledne u jezera docela rychle uteklo. Ještě než nás sluníčko vyhnalo od jezera do stínu, stihli jsme uvařit něco k obědu. Zdroj pitné vody je kousek od tábořiště, které v podstatě patřilo pouze nám. Mimo naší výpravy byly u jezera snad pouze tři rodiny Makedonců a nějaký ten rybář.
Po obědě byla naplánována výprava do národního parku Mavrovo, ale kvůli nesjízdnosti cesty se tato akce zrušila. Neděláme si s tím hlavu a v malých skupinkách se trousíme do městečka Mavrovo, kde si dáváme večeři a něco k pití. Potřebujeme utratit naše poslední makedonské peníze, takže z našich kapes vyndáváme vše, čím lze zaplatit při našem posledním makedonském posezení. My si dáváme v bistru hamburger a kolu, u jiného stolu si zase objednávají čevapi a samozřejmě pivo. Ještě si chvilku povykládáme a pomalými kroky se vracíme zpět do tábořiště, vzdáleného asi půl hodiny chůze.
Jediný čas, který musíme dnes dodržet, je dvaadvacátá hodina, tj. hodina odjezdu. Musíme ještě sbalit stany, naše věci a připravit se na večerní přejezd do Srbska. Desátá večerní hodina byla zvolena zcela záměrně, protože po nočním přejezdu je naplánován příjezd do ranního Bělehradu, jehož prohlídka je posledním bodem našeho balkánského putování. Takže ve 22:00 nástup do autobusu a vyrážíme; jak to říkal Švejk?
16. den 16. 7. 2011 (sobota)
Ráno se probouzíme na sedačkách autobusu a z jeho oken pozorujeme směrové cedule, které nás neomylně vedou na Bělehrad. Autobus zastavuje pod pevností Kalemegdan, kousek od bělehradské ZOO. Samotný název pevnosti a parku „Kalemegdan“ má původ v turečtině; jde o spojení dvou slov kale (tj. pevnost) a megdan (bitva). Procházíme parkem pod pevností a po kamenných schůdkách, které jako by nebraly konce, vystupujeme podél hradeb nahoru. Troufám si říct, že kdo nebyl na Kalemegdanu, jako by nebyl v Bělehradě. Nejde jen o pevnost jako takovou, ale z pevnosti se dá dále pohodlně sejít do staré části Bělehradu, do úzkých kamenných uliček plných obchůdků a krámků. Přímo v uličkách města nabízí místní prodejci starožitnosti, křížky, řetízky, předměty se znakem města… a já nevím co ještě. Rádi se zastavujeme u těchto krámků a v rámci možností komunikujeme s místními. Zejména starší generace ráda vzpomíná na starou dobrou Jugoslávii spojenou se jménem Josipa Tita, prezidenta bývalé Jugoslávie. Jugoslávie jako rodná země, zůstává nejenom ve vzpomínkách těchto lidí, ale zejména v jejich srdcích, stále pevně zakořeněna.
Podle mapky směřujeme dál do největšího srbského pravoslavného chrámu, do chrámu sv. Sávy. Míjíme přitom velkou budovu, která nese nepřehlédnutelné stopy po bombardování vojsky aliance NATO v polovině roku 1999 na podporu opozice proti režimu Slobodana Miloševiče. Vraťme se ale od těchto traumatizujících válečných mement k chrámu sv. Sávy. Stavba tohoto chrámu byla zahájena hned po první světové válce a do dnešních dnů není stále dokončena, což však neubírá na jeho velikosti a impozantnosti. To, co jsme vyčetli v průvodcích a bedekrech, teď můžeme vidět na vlastní oči. Chrám má být po svém dokončení největším pravoslavným chrámem nejenom na Balkáně, ale má se stát zároveň i největší pravoslavnou stavbou vůbec. Chrám sv. Sávy je zpřístupněn, i když na něm stále probíhají řemeslnické a stavební práce. To však nebrání návštěvníkům chrámu, aby se zde na chvilku zastavili k modlitbě nebo jen zapálili svíčku.
Po návštěvě tohoto pravoslavného stánku se vracíme zpět k pevnosti. Necháváme si přeci jen raději o trošku více času na to, abychom si mohli projít vojenské muzeum na pevnosti i venkovní expozici vojenské techniky. Vojenské muzeum je pojato opravdu velkolepě a projít několik poschodí a seznámit se přitom s celou historií Albánie od prvotního osídlování prvními kmeny přes osvobozenecký boj Skanderberga až po současnost zabere opravdu hodně času. Nakonec to zvládáme i se zápisem do knihy návštěv, kde se pozitivně vyjadřujeme o precizně odvedené práci při prezentování historie Albánie. Návštěvu tohoto muzea bych určitě doporučil i antimilitantním a pacificky zaměřeným lidem, protože je zde podávána historie Albánie tzv. krok po kroku až do dnešních dnů.
Před odjezdem jdeme ještě jednou do uliček Bělehradu, kde si dáváme naše poslední balkánské jídlo. Na rozloučení s tímto krajem si nemůžeme dát nic jiného, než tradiční, dobře kořeněné čevapi (čevabčiči) s cibulí, opečenými brambory a pivem navrch. To je prostě balkánská klasika, kterou je nutné vyzkoušet a ochutnat na různých místech. I když je podoba notoricky známá a v podstatě stejná, chuťově se podstatně liší ten albánský šašlík dělaný venku na grilu od toho, který vám podají v restauraci v srbské metropoli. Ale toto nejde slovy moc dobře vystihnout, lepší je opravdu vyzkoušet…
Za poslední srbské dináry kupujeme nějaké dárky pro naše blízké, nějaké to pivo na cestu a najednou jsme bez peněz. S pár posledními drobáčky, co zůstaly v našich kapsách na památku, míříme do autobusu, ve kterém strávíme naši poslední noc. Večerní přejezd je v klidu, jenom na srbsko-maďarské hranici je trošku delší čekací doba. Při cestování po „bezhraniční“ střední a západní Evropě jsme si už odvykli čekat na hraničních přechodech, ale Balkán žije jakoby svým vlastním časem a řídí se stále svými pravidly a zavedenými předpisy.
17. den 17. 7. 2011 (neděle)
Sedmnáctý den našeho putování je dnem konečným. Ze srbského Bělehradu se přes Maďarsko a Slovensko dostáváme zpět na území naší republiky. V časných ranních hodinách vystupujeme mezi prvními v Brně a loučíme se se všemi, jako bychom se znali odjakživa. Nejenom, že jsme měli za těch pár dnů možnost poznat několik zemí, kterými jsme třeba jen projížděli (Slovensko, Maďarsko) nebo na nějaký čas zastavili (Srbsko, Černá Hora, Makedonie, Albánie), ale mohli jsme poznat i další fajn lidi a zapomenout aspoň na těch pár dnů na tu naši hektickou civilizaci plnou spěchu a věčného shonu. Takže snad zase někdy příště – Mirupafshim Shqipëria.
Autorem cestopisu je Luděk Výkruta.