cestopis Lenky Vyhnálkové ze zájezdu do Izraele
(26.10. – 7.11.2012)
Ráda cestuji, zažívám nová dobrodružství, překonávám sama sebe, poznávám nové a nepoznané. Jsou země, které bych ráda aspoň jednou v životě navštívila. Ovšem z bezpečnostních důvodů bych do nich nejela na vlastní pěst, aspoň ne napoprvé. Země, které ve mně budily a budí bázlivou úctu. Jednou z nich je bezesporu Svatá země, území státu Izrael a palestinských území. Jako absolventku oborů cestovního ruchu a mezinárodních vztahů mě území mezi Libanonem, Sýrií, Jordánskem a Egyptem přitahovala z mnoha důvodů: historických, politických, náboženských, kulturních. Jedná se nepochybně o velice zajímavé a často diskutované území, které zaujme a přitahuje svojí dynamikou a neustálou proměnou.
V životě je málo ideálnějších příležitostí, kdy navštívit Svatou zemi než oslavit v ní narozeniny let Kristových. Taková příležitost je jednou za život a pro mě nastala právě letos. 2.11.2012. Ze všech možných nabídek mě nejvíce zaujal program hradecké CK Mundo, ve kterém bylo téměř vše, co jsem v této zemi chtěla na vlastní kůži poznat a velkým lákadlem byl i průvodce, jeden z největších českých odborníků na danou oblast v osobě Marka Čejky.
Program pestrý, ve kterém si snad každý najde něco dle svého gusta, ať se jedná o rozmanitost přírodních krás od pobřežních oblastí přes pouště po vysokohorská klimata, historicky, politicky či nábožensky zajímavá a významná místa. Náplň programu postupně gradovala a zážitky byly stále intenzivnější a hlubší. Splnil se mi sen a já, přestože ateista, viděla pro křesťany významná místa spojená se životem Ježíše Krista i místa klíčového významu pro Židy a muslimy, navštívila tolik diskutovaná palestinská území, koupala se v Mrtvém moři a zamilovala se do Jeruzaléma. Tolik a ještě mnohem víc během necelých dvou týdnů ve Svaté zemi.
Každá země, každý výlet, každé nové dobrodružství přináší nové zážitky a poznání. Některé jsou obdobné, nehledě na země, které navštívíme. Některé jsou zcela unikátní. Některé patří do kategorie "tenkrát poprvé :-)" a záleží jenom na nás, zda si je dobrovolně zopakujeme. A Svatá země mi takových zkušeností přinesla nepřeberné množství. Vstupovat před hraniční kontrolu s očekáváním, zda budu podrobena výslechu a bezpečnostním otázkám, projíždět se po silnici mezi zaminovanými poli, procházet se po odstřelované a dnes graffiti pokreslené mešitě, s napětím očekávat, zda bez problémů přejedeme přes checkpoint na Západní břeh Jordánu, nechávat si kontrolovat pas při vstupu do synagogo-mešity v městě duchů, brodit se arabským tržištěm s pletivem nad hlavami, aby na nás nepadaly odpadky z židovské části, procházet se městem, kde se vojáci (někdy tak mladí, že vypadají spíše jako děti) procházejí a posedávají se zbraněmi v ruce, brouzdat uličkami ve velkoměstě, kde stříšky stánků zakrývají nebe a do stříbrna zbarvené trubky jsou netypickou "dekorací" ulic, potloukat se ultraortodoxní čtvrtí, kde se člověk – i když decentně a zcela neprovokativně oblečen – cítí jako vetřelec v místě a čase, ochutnat "heights wine" - "výšinové víno", místní obdobu a mezinárodně oceněnou variantu ledového vína.
Nezamýšlím sepsat cestopis, neboť těch bylo sepsáno stovky a tisíce, a tak jenom načrtnu pro mě nejhlubší zážitky ze země, která už pro mě není jenom místem na mapě světa o rozloze více jak třikrát menší než Česká republika, ale která ve mně budí vnitřní chvění a při vzpomínkách na vlastní prožitky mi naskakuje husí kůže. Nepopíšu vše do největších detailů. Ne snad proto, že by mi docházela slova či bych je nenalézala, ale nechám prostor pro tajemství a touhu odhalit a prozkoumat tuto zemi na vlastní kůži.
Již cesta z Jeruzaléma k Mrtvému moři je zajímavá a pro oko vábivá, neboť silnice záhy kopíruje pobřeží a krása barev oslepí. Poprvé jsem viděla moře zbarvené do tyrkysovo-fialova. Chtěla jsem zažít koupat se v nejníže položeném místě na Zemi, asi 420 metrů pod hladinou světového oceánu, a zkusit, jestli se člověk opravdu nepotopí. A nepotopí :-). Na hladině se drží jako bójka. Zkusila jsem v tomto bezodtokém slaném jezeře plavat. Tempa rukama jsem ještě zvládla, ale nohy se mi neustále nadnášely. Byl to nový zážitek. Žádné vlny mi nevháněly slanou vodu do očí. Hladina se prakticky nehne. Na dně místo kamenů či písku jsou krystalky soli. Je veliká škoda, že Mrtvé moře vysychá a pokud se nenajde řešení a zdroj vody, bude za padesát let jen historickou vzpomínkou. Vstup na pláž se prý většinou platí, ale nám se podařil vstup na neplacené pláži v En Boqeq.
Zeď nářků v Jeruzalémě, jejíž správný název je Západní zeď, jsem si představovala jako "kůl v plotě". Ovšem 60 metrová zeď, pozůstatek 500 metrů dlouhé západní části vnějších hradeb, je součástí velkého prostoru. Se zvláštním povolením se dá u zdi modlit i pod dnešní úrovní města, nejblíže k nejsvatějšímu bodu hory. V blízkosti se nachází i největší jednolitý kus kamene na světě nacházející se pod úrovní ulice. Váží 600 tun (jako dvě letadla).
Místo k modlení je rozděleno na cca dvě třetiny zdi na levé straně pro muže a zbývající třetinu pro ženy na straně pravé. Ke zdi je přístup 24/7 a dá se k ní dostat několika vchody, v decentním oblečení a po prohlídce detektorem kovů. V různé denní a noční doby se u zdi rozjímá, naříká, modlí se různý počet lidí, někteří zcela tiše, mnozí poměrně hlasitě za doprovodu čtení Tóry a menších či větších kývavých pohybů těla ze strany na stranu.
Do spár mezi obrovskými kameny tvořícími zeď neopomeňte vložit papírek s přáním či modlitbou.
Návštěva pamítníků či muzeí je pro mě tak trochu sporným bodem výletů, neboť se v nich nachází takové množstvní informací, které lze jen těžko vstřebat a po necelých dvou hodinách už mi zpravidla praská hlava pod přílivem nových info, které bych si samozřejmě všechny ráda zapamatovala. Ovšem jeruzalémský Jad Vašem, památník obětí a hrdinů holocaustu je tak působivým místem, že vás nechá v tichém zamyšlení ještě dlouho potom, co ho opustíte. Byl zbudován k uctění památky 6 milionů Židů zavražděných v období nacismu. Interaktivní prohlídka plná videí, psaných příběhů, fotografií, dokumentů vás doslova vcucne do období před asi 60 lety a budete mít skoro pocit, že na vlastní kůži cítíte nepochopitelnost brutality a krutosti, jaké jsou lidé na lidech schopni spáchat.
Zejména zde jsem byla opravdu ráda, že hovořím plynně anglicky a německy, neboť jsem rozuměla i nepřeloženým částem v originále. Například o žluté židovské hvězdě jsme již ve školních lavicích slyšeli všichni, ale když člověk prochází kolem vitrín s nastříhanými hvězdami a označením "Žid" v několika jazycích a čte si doprovodné příběhy konkrétních lidí, věřte, že vám brzy ukápne i slza dojetí nad osudy nevinných lidí, jejichž plamen života zhlasl tak nedůstojným a nelidským způsobem. Snad ještě působivějším je Památník dětí, do tmy zahalená tmavá místnost nasvícená pouze svíčkami. Díky zrcadlovému efektu máte pocit, že svíček jsou tisíce a tisíce. Přesně jako životů 1,5 milionů židovských dětí zavražděných nacisty. V místnosti je prakticky černočerná tma a když ženský a mužský hlas střídavě pronášejí jména, země a věk zavražděných dětí, ani nedutáte. Odcházíte zdrceni nad zvrhlostí lidstva.
Autorkou cestopisu je Lenka Vyhnálková.