Marokopis

cestopis Miloše Berana a Ivany Hádkové ze zájezdu do Maroka

Poznámka na úvod:

Marokopis není typickým cestopisem. Jsou to spíš takové střípky dojmů, na jejichž konci jsou vysvětlivky pojmů marockých i hadích (tudíž autorky rukopisu). Dobrou chuť!

I.

Přijeli jsme pozdě na sraz! O půl hoďky!! Nesnáším lidi, co nechoděj včas!!! Zvlášť, když se jedná o zájezd!!!!

Haj hou…

Cesta dlouhá, ještě delší, benzinky a potupný fronty na záchod, kafata a rychlý cigára a tak, a tak dál a dál a pořád dokola. Brmbrmbrm……………

Ze stereotypu jsme byli vytrženi supr filmikem Svěráka Honzíka – Jízda – fakt jízda, kterou většina autobusu nevydejchala nebo prospala.

II.

Barcelona, Barcelóóóna (božský Freddie), přesný příjezd nezaznamenán. Zkrátka dopoledne jsme se rozprchli a pídili starým městem, prošmejdili kostely a katedrály, křivolaké uličky a náměstíčka malebná. Úchvatná strohost a velebnost kamene. Balkóny s vodopádem nejrůznější květeny. Pozdní oběd v zařízení, kde jsme si za jedenáct euroňů na tácy nandali snad úplně všechno, co tam měli. Gaspacho, saláty, melouny všech barev, cizrnu, kus kuskusu, paelu, kuře dobré, krevety…… naprosté nesežratelno, jež jsme zapili voděnkou studenou, kávou vroucí a dost! Odkouleli se ke Gaudího domu a po finančním vykrvácení (18 euro), vstoupili…

Zbožňuju ho, toho Gaudího. Fotek mraky, dojmů taky.

Pak jsme ještě mlsně obcházeli okolo jeho druhého skvostného baráku, ále na jeho prohlídku nám více než finance scházela energie a mně víc než přebývala voda v nohách.

Dilema: světelná šoušoušoušou? Na mý nohy děsná štreka, pro Beránky supr focení, leč přes ta mračna lidí stejně fotit nelze. Takže, k mému štěstí převelikému, brouzdali jsme hodně pomalu - směr přístav, stanoviště odjezdu. Na náměstí fontán se nějaká etnokapelka, vybavená mimo jiné třemi úžasnými didjeridoo, právě chystala to rozbalit. No, tak nám nezbylo nic jiného než sednout, dát si kafíčko latíčko a dupat do rytmu. Docela jim to šlapalo, ale naše Posmrtky jsou lepší, daleko lepší! Na La Rambla samozřejmě plno živých soch naprosto skvostných. Nicméně musim říct, že takhle bych se fakt živit nechtěla, každej den si na sebe navlíct nějaký monstrum, zmalovat se k nepoznání a stát a stát a stát, občas udělat pohyb a nechat se fotit turistama. Nesmyslná činnost.

A pak už návrat a odjezd do dalšího dne.

III.

Půl dne autobus a Málaga. Krátký rozchod na oťukání města. Picassovo muzeum (narodil se právě tady) i veškeré ostatní atrakce jsme vynechali a pouze vdechovali atmosféru městečka, na doporučení pápli kalamáře (kalamáry v překladu) na pepři, prošli zahradami tam a zase zpátky. Vsjo gut. V podstatě celé město je dlážděno mramorem různých barev, někde leštěným, jinde ne.

Odjezd – kemp u Gibraltaru- očista a karimatkovej sedánek. Na osmou plánovaný, ale nějak jsme všichni nedokázali dotrhnout včas. A odkapa jste, co děláte, vaše jméno a proč zrovna to Maroko???

Všechny osoby i odpovědi zajímavé, leč nepamatuju nic! Klasika. Nicméně po prvotním děsu mém a možná i některých dalších, všechno proběhlo mile a nenuceně a hlavně se nám dostalo velmi cenných a užitečných rad.

Po rozpuštění jsme se s Beránky vydali na lov. Marně, všechno jídlo a pití už dávno spalo. V kempu se mezitím rozjela akce: „Řekni mi, co piješ, já ti řeknu, kdo jsi!“, na kterou jsme byli přizváni i přestože jsme žádný vklad do hry nepřinesli. Zúčastnění jsou světoobčané - všichni pili všechno.

Hají dadý.

IV.

Fakt drsný probouzení po tahu. V pět patnáct sbaleno a napcháno do útrob autobusu. A trajekt k zeleným pahorkům africkým vypravenej vlastně jenom kvůli nám. A z trajektu rovnou na hranici marockou, kde čekáme a čekáme až nás odbaví, což díky Oroňovi trvá pouhé dvě hodinky. Po celou dobu, co stojíme a nemůžeme z autobusu, páč klimoša je samozřejmě vypnuta, na kopečku těsně nad celnicí běhají Marokánci jak mravenečkové s bágly plnými paše, někteří před sebou dokonce tlačí kolečka. Do Maroka chlast, elektronika a tak, z Maroka haš. Po vpuštění uháníme do prvního přístavu, kde pouze měníme peníze (ani se nám nevejdou do peněženky), dostáváme od Oroně marocký chlebík darem na uvítanou a pak už kemp a hromadný útok na Asilah, městečko malebné, městečko přístavní. Oroň nás učí smlouvat při koupi džalab, marockých to oblečků. Leč některé jedinky ho v průběhu večera naprosto strčí do kapsy. Asi to my ženský máme ňák víc v krvi. Celá akce působí jako slet kobylek. Naštěstí zboží je opravdu dost. Od džalab jsem čekala poněkud víc, ale do kolen mě dostávaly šperky, stříbrné, korálové, tyrkysové…. A vlastně všechny. Hlavně ty ušlechtilé a velmi velmi drahé, to mám všude. No a pak se mi to stalo, narazila jsem na džalabu zajímavou, úplně jinou, kvůli malému výstřihu a vysoké ceně (300 DH) jsem se ovládla a nekoupila.

Úzké uličky, spousta krámků a mešit, do nichž my, psi nevěřící, máme vstup zakázán: Sem tam grafitti, místní specialitka – každoročně tu pořádají festival umění. Malíři z celého světa, jmen zvučných i zcela neznámí, si vyberou tu svoji zeď a vymalují na ni svou duši. Hezkej zvyk. A po hradbách na vyhlídku, kde všechny naše šťastné džalabistky byly vyfoceny všemi zbylými při západu slunce. Tohle nevymyslíš, to se prostě musí stát samo od sebe!!! A mně už pomalu začalo docházet, že tu svou odmítnutou džalabu přece jen nutně potřebuju – návrat a………..ZAVŘENO!!!

Po západu slunce Alláh nevidí, takže žranice!!! Chtěli jsme s Beránky kotletky beraní, ale nebyly, takže jedno kebabisko mleté pro pána, grundličky pro dámu. Spokojenost jen na straně druhé. A do toho všeho mi v hlavě pípalo: „Džalaba, džalaba, krucinál, ty seš ale blbka!“, a zase: „Džalaba, džalaba !“. – návrat a………OTEVŘENO!!! A džalabka tam na mě počkala a jenom za 200 šušňů!!! Kdo si počká, ten se dočká. No ne? Spánek velmi zasloužený. Brou…

V.

Ráno, ráno, raníčko, dřív než vyjde sluníčko, sbaleno a odjeto směr Rabat. Velmi příjemná zastávka v Jardins exotiques, založeny velmi dávno, zanedbány velmi dlouho. Nakonec král nařídil a ..... obnoveny v meteleskublesku. Krásný, krásný pro oko i duši. A hlavně – stín a chládek. Chvilku jsem zalehla na lavičku a koukala do korun palem – skvostný pocit dosud nepoznaného. Jezírko s koi kaprem a žabicema a želvuškama. Palmy a bambusy, obří kalichy květů, lávky a houpací mostky…….. tajemno džungle.

Další zastávky přímo v Rabatu, jen díky neuvěřitelným zácpám silničním se změnilo jejich pořadí.

Chellah – arabská nekropolis ze 13. století a zahrada s římskými ruinami. Polorozpadlá stavba, patrně škola, s aulou uprostřed níž je podlouhlý bazének vydlážděný mozaikami, před oběma kratšími stranami byly kašny. Celá aula je po obvodech obestavěna miniaturními pokojíčky ve dvou patrech, jak jsem se dočetla. Samozřejmě zbyly jen ty přízemní, ale jsou tu patrné schody do vyšších sfér. Další zajímavostí je vodní nádrž, v níž bydlí pan úhoř. Ženy, jež chtějí otěhotnět, mu hodí vejce (ta se tu prodávají) a pokud ho sežere, stane se. No, počkáme si na výsledky. A všude běhá plno koček a koťat dost zubožených.

Prohlídka medíny, historického centra a tržištěte. Ulice plná lidí a krámků, zvuků a vůní, u masa a ryb smradu a much.

Kasba Oudaia – komplex terasovitých zahrad s hradbami a vyhlídkou na moře. Úzké uličky modrobíle malované nikoli náhodně, modrá = voda, bílá = vzduch. Posezení v restauraci, mátový čajík s ohromně sladkou trubičkou, buď neuvěřitelně předraženou anebo spíš mě vzali na hůl.

Mauzoleum Mohammeda V. s věží Hassan – obrovský plácek na němž kdysi stála mešita, z níž po zemětřesení zbyly jen podpůrné sloupy, nyní pietně rozestavené uprostřed dvorany. Věž Hassan byla navržena vietnamským architektem.

Mohammeda V. měl v oblibě celý národ, takže na tomto nejposvátnějším místě Maroka mu bylo vystavěno mauzoleum.

Kempík u moře příjemný. Za zmíňku stojí krásné mozaikové sprchy se studenou i teplou vodou – poprvé a naposled v celém našem putování.

VI.

Casablanca – nynější moderní město působící poněkud opotřebovaně, leč moc jsme z něj neviděli, takže nemůžu soudit. Původní pouštní opuštěná Casablanka na nás ještě čeká.

Mešita Hassana II. – největší mešita světa postavená v minulém století a jediná v Maroku, kam je povolen vstup nevěřícím. Gigantická stavba s dvousetmetrovým minaretem, z venku i zevnitř naprosto skvěle zhotovená, makaly na ní mraky lidí a peníze tekly proudem. Velkolepost, lesk, drahé dřevo, sádrovec vyřezávaný do divukrásných rostlinných poloreliéfů. Mramorové dlažby nestudí do bosých nohou, v což jsem ve skrytu duše doufala, jsou totiž zespodu vytápěné. Krásné měkké koberce, tepané mříže, vykládané stropy a krom italských lustrů všechno z domácích surovostí. Pod hlavní aulou obrovská mozaiková umývárna s bazénky a kašnami. K modlitbám čistí, jináč nebudou vyslyšeni. V další místnosti kruhový bazén u něhož se rozjímá nikoli koupe.

Celkově na mě toto místo působilo velkolepě až pompézně a………….poněkud prázdně. Většina chrámů a svatostánků je prosycena duchem místa, tajemnem a tajnosnubnem, šepotáním duší, které jimi prošly. Tady nic, nejspíš musí zrát alespoň dalších 500 let, aby promluvila.

Zbytek času trávím na žbrlení a zpívám oceánu s pěnivými vlnami.

A už si to fičíme do podhůří Atlasu, zastávka u přírodního mostu Imi-n-Ifri. Všichni se vydávají do chřtánu pod mostem a ze chřtánu ven. Já teda né, vejšky a schůdečky ve skalách prostě nemužu!!! Dávám sedánek v čajovně se sladkou mátou a cigárkem.

A k vodopádům Ouzoud. Kempíček terasovitý přímo nad velmi příjemnou hospůdkou, kde už na nás čeká předem objednaná večeře. Očista pod hvězdami v tůňce, nad hlavou z trubky proudí voda svedená z malé odnože vodopádů, kam makakové s oblibou snad jen čůrají. Pak už „čistí“ scházíme do restaurace a sesedáme podle druhů pokrmů. Dva stoly kuskusistů, dva tažinistů. Salátek zeleninový, kuskus či tažín a na závěr mísy plné žlutých melounů a čaj silnýsladkýmátový. A potom bubny, bubny, tamtamy, trocha zpěvu a dokonce tři tanečníci se odvážili. Supr atmoška téměř do ranního kuropění…………

VII.

Budík nebyl nutný, kokrhající kohout, producírující se mezi stany na všech třech terasách, to zmákl všechno sám. V osm hodin ráno první nejmasochističtější skupina vyráží na celodenní okruh po skalách, v půl desáté druhá na okruh méně bolavý.

Beránci vyrazili s tou druhou, vedenou Oroňem, k pramenům vodopádové řeky. U pramenů požádal Oroň místní vesničany na samotě o něco k snědku a pití. Ti pustili celou skupinu do své zahrady, rozložili koberce a zařízli dvě slepice na tažín. Během chvíle se objevily dvě konve s nezbytným mátovým čajem - „marockou whisky“, jak zde s oblibou říkají. Beránci se tažínu vzdali, ukrutný bolehlav je donutil k předčasnému návratu do kempu a stanového stínu. Cestou potkávali družné berberské venkovany, často na oslíku. Úžasné na Maroku je to, že většina obyvatel, vesnické nevyjímaje, hovoří i 4 jazyky – rodnou berberštinou, nezbytnou arabštinou, bývalou koloniální francouzštinou, a kupodivu často také i slušnou školní angličtinou!

Já si vyhulovala u kafíčka na terásce s výhledem na vodopád. Okolo oběda dorazili strávníci na hostinu. Na žbrlení vyhupli dva makakové, zhodnotili situaci, hupli na prohýbající se stůl, způsobně si z ošatky vzali každý po jednom chlebu a odkvačili do listoví. Turistům to samozřejmě nevadilo, ale personál restaurace vzal hadici a zlil opičky od hlavy k patě. Přesto všechno si průběžně chodily pro další nabízený chléb.

Procházka k vodopádům – opravdu překrásné, jen mě poněkud vyšokovalo, když jsem asi tři metry nad zemí uviděla skalní sluj naplněnou prázdnými pet-lahvemi. Kdo si asi dal tu práci?? Prohlídka stánků s hadrama a šperčíkama. Od každého mi v drápech uvízl jeden kousek: berberský náhrdelník a tuarežský obleček. Došlo taky na krmení makaků, ale musela jsem je seřvat, protože dva nejmenší vždycky okrouhali. Vynahradila jsem jim to přímo královsky. Maj neuvěřitelně krásný, malý, šikovný pacičkyručičky s krátkejma hnědejma chloupkama.

Večerní koupel byla skvělá, Martin vymyslel geniální sprchu – proudem vody vymyl jeden z tureckých záchodů, okénkem protáhl hadici – komfort nebývalý!!! Akorát když jsem procházela okolo „naší koupelny“ do stanu, komusi vypadla z okénka „sprcha“. V dobré víře jsme ji vrátila zpět………… a zlila člověka vykonávajícího potřebu nikoli očistnou. Jekot, jenž se ozýval z útrob, jsem přisuzovala dopadu ledové vody na nahé tělo a poněkud déle trvalo než mi seplo, že ten dopad je na tělo oblečené. Omlouvala jsem se a omlouvala, leč celé to působilo jako kanadský žertík namísto mé překotné snahy pomoci člověku v nouzi. Auauau!!!

K véče salát, kebab dobrý, meloun, čajík jemně matoucí, silně mátový. Poměrně časný odchod do hajan stanových, díky brzkému zde kohoutu, balení a odnosu sakypaků krpálem k autobusu.

VIII.

Prohlídka Marrakéše – neuvěřitelná spleť uliček, zastíněných rákosem, nabouchaná krámky snad úplně se vším. Šílený vedro prádelní a nepřeberné množství berberských šperků všech cenových kategorií. Dva pěkné levnější jsme koupili, ale bejt bohatá, volila bych jinak.Dvě africké košile byly taky nutné a ještě jsem v ošatce plné různých tretek ulovila kovové a kamenné komponenty na výrobu šperků HadOriginalBerber. Spokojenost nesmírná vesmírná. Patrně jsme se při lovu dostali přímo do útrob tržiště. Uličky kožené, ovocné, cizelérské, masové, vitrážové, hadrové…….. A v domnění, že se vracíme, jsme se totálně zapletli. Čas splašeně ubíhal, odjezd se bleskurychle blížil….. Nakonec nás z labyrintu vyvedl přeochotný muslim, 5 DH se mu za poskytnuté služby zdálo málo a přestože víc z nás prostě vyrazit nedokázal, v dobrém jsme se rozešli. K autobusu jsme sice dorazili s jazykem na vestě, ale předposlední. A to nás ještě na náměstí lapil pěkně oděný černoch a dožadoval se focení za 10 DH.

Přejezd do kempu v Asni asi hodinový. Zhruba polovina z nás se spokojila s pokojíčky, druhá rozbila stany. Průzkum okolí, porada ohledně výstupu na Toubkal (nejvyšší hora severní Afriky - 4 167 m) pro nejsrdnatější z nás a náhradní program pro zbylá másla. Večeře, sedánek, spánek.

IX.

V šest odjezd Toubkalistů, v sedm výprava na místní dobytčí trh. Mimo ukrutného smradu a bordelu ani živáčka. Dobytčí trhy byly včera., tádydádydááá. Taxíkem za 10 DH jsme odjeli do Mulay Brahim, malého městečka na vrcholku kopce. Příkré uličky a ještě častěji schodišťata. Neuvěřitelné množství holičských krámků, ale jinak celkem mrtvo. Jsme tu příliš časně a o ramadánu, zkrátka se to tu ještě nestačilo probudit. Ale čisto a útulno si tu udržují. Místní prostitutky, které nám byly slíbeny, samozřejmě jen na okouknutí, asi o ramadánu taky moc kšeftů nemají a nejspíš spí spánkem spravedlivým.

Prolezli jsme Mulay Brahim křížem krážem, dostali se do uličky na úplném vrcholku města se třemi hrnčířskými dílničkami za sebou. Do první z nich jsme mohli nahlédnout za pár šušňů. Hrnčířské kruhy na nožní pohon, zapuštěné do jam vyhloubených v zemi. Spousta hrníčků, pohárů, tažinů malých i velkých, hlína a střepy z nepovedenin. Pec - mohyla z kamenů s úzkými dvířky na rozpálení a nad pecí jáma, do které se patrně kladou vysušené nádoby, něčím se zakryjí a výpal může začít. Ale to je jen moje teorie, vysvětlit by nám to sice dokázali, leč jazykové bariéry byly v tomto případku nepřekonatelné. Holčiny si nakoupily po 5 DH polévkové mističky, které mi připadaly nevypálené a později se ukázalo, že je tomu tak. Rozdali jsme dětem bombóninky v bláhovém domnění, že se nechají vyfotit. Focení se tu totiž skoro každý vyhýbá. Jakoby měli strach, že jim ukradne duši. Nakonec se ta drobotina, nejodvážnější a zároveň nejuchlácholenější největším množstvím sladkostí, přece jen nechala přesvědčit. A blejskalo se o stošest.

Při sestupu dolů byla už většina krámků otevřena. Nákup cetek atakdál… Čajovna s vyhlídkou, na kterou jsme si při příjezdu mysleli, držela ramadán, ale když zjistili, že nás touristů je jak psů, udělali-udělili výjimku. Čajíček v tradičních konvičkách, kafíčko, semtam láhev Coca coly (nápis v arabštině vypadá fakt vymazleně) a výhled – nebesa by plesala!!! A to už se mi začala ozývat střeva s žaludkem, takže jsem se nechala ještě se dvěma účastníky svézt taxíkem do kempu, namísto původně plánované 5 – 7 kilometrové procházky.

Náhlými příhodami jsem se bavila ještě po další tři dny, tudíž zážitky z nich jsou pouze zprostředkované.

Byli jsme pozváni na čaj k panu Mustafovi domů. Velmi příjemná návštěva v prostém stavení, které jsme si s laskavým svolením mohli prohlédnout. Zajímavá sprcha - dutá hliněná homole s nízkými dvířky v dolní části a zvenku přilípnutými kamínky na ohřev vody v zimním období, které je v podhůří Toubkalu opravdu třeskuté. Vybavení by se dalo nazvat spíš nevybavením. Jedinou vymožeností naší dnešní nemocné společnosti byla malá televize. Ovšem podlahy byly pokryty ručně tkanými koberci s podivuhodnými vzory, díky nimž celé obydlí vypadalo útulně.

O to větší překvapení bylo, když se z Mustafy, žijícího zejména ze svého stáda ovcí v horách, vyklubal horský vůdce a k tomu snowborďák! Nedaleko odtud je totiž jediné lyžařské středisko v Maroku. Mustafa byl velmi pohostinný a milý a hlavně: nepokoušel se nám vůbec nic prodat! Když jsme ho odměnili lahví kořaličky, byl skutečně dojat. Jo, jo, zakázané ovoce chutná nejlíp. I v Maroku!!!

X.

Toubkalisté toubkají ke kýženému vrcholu. Beránci se třemi dalšími členy přijali pozvání na tříhodinovou pěší túru do hliněné horské vesničky, kde navštívili Mustafovy přátele v kruhu rodinném. Mustafa (pravověrný muslim dodržující ramadán) si po celou dobu nedal ani ten nejmrňavoučkaťulinkatější lůček vody, přestože bylo pekelný vedro a cesta namáhavá. Horské vesničky mají svůj půvab a život tu běží po staletí vlastně skoro stejně. Tedy kromě satelitních přijímačů a solárních panelů na střechách. Pokrokový král nařídil elektrifikaci i v nejodlehlejších koutech země. A stalo se. V rodině místního řemeslníka byla celá skupina velmi srdečně uvítána i pohoštěna. Pokud máte to štěstí a přijmou Vás do svého domu, můžete fotit, co i koho Vám libo.

Třetí skupina se vydala cestounecestou do Imlilu – vesničky na úpatí Jebel Toubkal, někteří se vrátili zklamáni a jiní naprosto spokojeni, každý podle své nátury.

Večer přijíždí Toubkalisté, vyčerpaní a šťastní. Sedánek s porovnáváním všech zážitků.

XI.

V šest ráno odchod do hor mezi tu čistou kosodřevinu. Sběr achátů, ametystů a tak – úroda obrovská!!!

V pravé poledne přijíždíme do kempu plného pávů nedaleko Marrákeše. Návštěvu zahrad a večerní Marrákeš vynechávám. Má střevní flóra stále bouří.

XII.

Přejezd do kazby Ait Benhaddou se zastávkou na Tizi-n-tichka – brána na místě nejvyšším (2 260 m) - krása vesmírná. Ubytování v kempu u hotelu s bazénem. Vlhkost vzduchu je tu tak nízká, že když se po báječné koupeli nevytřete do sucha, takřka okamžitě nastydnete!

Všichni, až na střevní potížisty, se postupně vydávají na prohlídku kazby, kterou zatím znali jen ze stránek časopisu National Geographic. Je to jedna z největších středověkých atrakcí Maroka. Není divu, že v jejích kulisách bylo natočeno tolik slavných filmů. Celý velký komplex pevnosti byl vystaven z hliněných cihel. Dodnes zde bydlí několik tuarežských rodin, které se starají o skromné muzeum a několik obchůdků. Vstup volný, ale za nakouknutí do tuarežských domovů za účelem focení se jim musíte odměnit nějakým tím bakšišem. Nešetřete, určitě to stojí za to. Večer končí fotogenickým západem slunce.

Večerní sedánek okolo stolalala u osvětleného bazénu. Soutěž o nejlepší a nejhumornější storku. Převyprávěním té naší vodopádové jsme si zajistili vítězství a vyhráli čajovou soupravu. Po dohodě s Oroněm jsme vyměnili jednu velkou za dvě malé, to aby oběť mého činu nepřišla zkrátka.

XIII.

Návštěva růžového městečka plného kosmetických produktů z růží, balených tak pouťově a umělohmotně, že jsem nekoupila ani ň. Jinak tam chcíp pes a všichni jsme netrpělivě čekali na hodinu odjezdu.

Tinerhir – přistáváme na náměstí a noříme se do ulic smrdících tak, že se to skoro nedalo vydejchat.. Pak se nás ujal mladý berber a dovedl nás do skutečné medíny - čisté a bez odéru. Ve tkalcovně koberců jsme si dali čaj a vyslechli přednášku o vláknech (vlna ovčí a velbloudí, agávové hedvábí) a jejich barvení (žlutá – šafrán, oranžová – hena, červená – hena + mák, světle modrá – levandule, tmavě modrá – indigo, zelená – máta, černá – maskara). Líbil se mi samozřejmě ten nejdražší koberec agávový v cihlových barvách. Nakonec jsme jeden ovčí rudý (po velmi vyčerpávajícím smlouvání) zakoupili, přestože koberec teda opravdu vůbec nepotřebujeme. Prostě beznic se odtamtud fakt odejít nedalo. Celkově to byla milá návštěva, která nás stála jenom 2 500,- Kč v přepočtu. Haj hou.

Courem se dostáváme pod město k palmérii. Polorozbořené hliněné stavby, sem tam nějaká betonová bibza, spousta loudících dětí. Bída tu křičí k nebesům, ale ta neslyší.

Celkově velmi zajímavé město plné protikladů. Někteří z nás využili Tinerhir k návštěvě hammamu – arabských lázní, muže tam rozlámou masážemi, ženy drhnou do běla a kupodivu i sametova; a to všechno v ukrutném vedřisku.

K večeru přijíždíme do soutěsky Todra se stejnojmennou řekou a ubytováváme se na střeše hotýlku, kterým prorůstá palma.

K názvu řeky se váže pověst: Podél jednoho z břehů žila spousta znepřátelených kmenů. Ženy společně, protože to bylo nebezpečné, přecházely na druhý, nasbíraly dřevo a vracely se zpět. Dívka Toda jednoho dne velmi spěchala, k brodu šla sama napřed a vzala ji voda. Lidé všech kmenů po ní začali pátrat, stále vykřikovali její jméno: „Toda, Toda!“ Přestali být k sobě nevraživí, díky společnému cíli, a spřátelili se. V okolí se o tom začalo vyprávět a jak už to při vyprávění bývá, postupem času se jméno zkomolilo na Todra a dívčino jméno se přeneslo na jméno řeky, která to celé způsobila.

S Beránky jsme zjistili, že pokojíček tu stojí na osobu a noc jen o 35 DH víc než střešní stanové „apartmány“, takže jsme si jeden (ze dvou celkově) pronajali, páč se nám nechtělo rozdělávat stan a nafukovat mou silně unikající karimatku…

„Kebab, kebab, kebab for your rights!“, tahle melodie Boba Marleyho mě provází celým zájezdem a kebab měnim za tažín a kuskus podle potřeby. Teď zrovna kebab, jedna jehla beránčí, druhá kuřecí a hranolky dobré tak, že to svět neviděl, samozřejmě salát a meloun a čajik na závěr. Před večeří si Beránci postavili foťák na stativu k řece a naprogramovali ho na dlouhý čas k zaznamenání pohybu vesmírných těles. Po jídle se šli juknout jakpak to dopadlo….a našli zcela opuštěný břeh. Rozjela se pátrací akce a já zajistila náhradní foťák, protože by s nima nebylo k vydržení. Asi po hodině jsme obdrželi zprávu, že všechno našel místní cyklista, vzal na rameno a kvačil k hotelu, kde je zaměstnán, aby se poptal, který z jeho turistů je vlastníkem. Všechno dopadlo dobře, skalisko mi ze srdce spadlo.

Bubny ještě lepší než u vodopádů. Fakt jim to šlapalotlapalo…. V noci plný hvězd nás jeden z tamtamistů upozornil na siluetu velblouda, kterou tvoří skalisko nad naším palmovým hotelem. Dost hustej den. A teď brou, velmi brou……

XIV.

Soutěska Todra je krásná, plná hotýlků nalepených ke skalním stěnám. Potkali jsme mladou Berberku malého vzrůstu s rancem, ze kterého se vyklubalo miminko. Dožadovala se focení, jenže my si s sebou nevzali ani tu nejmenší minci. K našemu převelikému štěstí se právě vracela skupinka z našeho zájezdu, kterou jsme pohotově obrali o všechny drobasy, co měla po kapsách.

Po setmění jsme odkvačili do hotelu Hamua, Oroňova přítele, na berana pečeného po berbersku. Krásné prostředí se skopcem velmi chutně upraveným, okusila jsem i jedno sousto ryze samčí, chutná to asi jako vepřový ledvinky. Na Beránky vlezla marocká střevní, takže si nedali mimo čaje vůbec nic. A to se tak těšili!

Zcela naplněni dojmy a dobrou krmí se vydáváme zpět do hotelu, na hotel a hlavně do hajan.

XV.

A dnes už na nás čeká poušť…… Cestou stavíme u hlubinných studní. Opět je tu spousta zkamenělin ke koupi. Podzemím tu protéká řeka Zíz.

Další rozběh je v Erfoudu, doplňujeme zásoby. Návštěva výrobny a prodejny fosílií. Většině z nás nějaká přepěkná padne do oka. Ceny nikoli mírné, přímo směšné!

A potom už Sahara. Kemp kousek od luxusního hotelu. Domeček s WC a sprchami přímo před naším zrakem, po vzoru Hérakla v případě Augiášových chlévů, vyplavovala proudem vody nějaká Berberka. Vyplaveniny bych nazvala nezkamenělým koprolitem. Bylo nám umožněno navštěvovat toalety v hotelu – jinak vážně nevím, jak by to dopadlo. V bazénu jsme se osvěžili, tady opět platí pravidlo vytření do sucha.

V pět z večera jsme měli spichoně za hotelem. Nástup na velbloudy a odjezd do oázy k Tuaregům. Když jsem zjistila, jak jsou ty zvířata veliký a ještě jedno z nich začalo řičet, povedlo se mi poněkud zhysterčit. Začala jsem couvat – směr stan. No, nakonec jsem na jednoho nasedla. V černé džalabě, omotanou palicí a vypůjčenými slunečními brýlemi jsem vypadala skutečně stylově. Ale bylo to DĚSNÝ!!! Celou dobu jsem se křečovitě držela kovových řidítek. Při stoupání na dunu to ještě ušlo. Při sestupu, kdy se velbloud předkem doslova propadne, jsem vzpírala proti zkopci, obávaje se salta dezoláta. První hodinu jízdy jsem vydávala jen hlasité vzdechy podobné milostným, jak vtipně glosoval zbytek karavany. Tu druhou jsem probrečela a neschopna pustit se řidítek, nechala jsem stékat slzy i nudle po obličeji zahaleném do šálu. Ještěže tak, nejspíš by se mi na něm utvořilo písečněnudlové těsto. K oáze v údolí jsme dospěli za tmy, na vysoké duně sesedli a sestoupali po svých. Čekali na nás Tuaregové. Okolo prostřených stolů byla rozestavěna spartakiádní lehátka s matracemi a všechno to trůnilo na obrovském koberci. Napojili a nasytili nás velmi chutnou krmí podobnou leču s kuřecím masem. Pozvánku k bubnování a zpěvu na nedaleké duně jsem, na rozdíl od většiny ostatních, odmítla i přesto, že to úplně miluju. Útrapy přestálé jsem sice překousla, nicméně vědomí toho, že zrána mě čeká to samý nazpátek, mi nějak né a né dovolit jakoukoli sebemenší zábavu. Nad tím zkrátka nezvítězím a proto uléhám, zabalena do spacáku až po uši, v marné snaze usnout. Z mého slastného bezvědomí mě vytrhly kapky deště spolu s Beránky. A že se půjdeme dospat do stanu. Neochotně a hodně pomalu se zvedám a hledám botky, vůbec nic se mi nechce…….a přestává pršet. Tak sebou prásknu a spim. Leč k mé nelibosti se déšť vrací a sílí, takže se všichni přemísťujeme do stanů z velbloudích dek, které podle odéru byly prvotně využívány jako sedla. Nacvakaný jeden vedle druhého jak sardinky se za občasného jekotu a následného výbuchu smíchu noříme do sladkého snění. Jekot vydává ten člen výpravy, po kterém se zrovna prochází deseticentimetrovej skarabeus.

XVI.

V pět ráno skokem kamzičím na dunu fotit východ slunce. Velbloudí návrat je stejně strastiplný. Po včerejšku mám totálně namoženou svalovinu, takže vzpírání jde ztuha a mám pocit, že se mi ty ruce každou chvíli podlomí. Po sesednutí se mazlím se svým velbloudem a už teď se mi po něm stejská. To protože moc dobře vím, že už na to v životě nevlezu.

V hotelu je pro nás přichystána královská snídaně. Smýváme písečný prach a poprvé jsem schopna žertovat na svůj účet – krasojezdkyně na čemkoli ze mě asi nikdy nebude.

A to už na nás čekají jeepy. Výlet Saharou kamenitou. Sběr zkamenělin – kopec plnej šutrů a prachu a šílený vedro. Našli jsme prdelku trilobita, pak článek nějaký potvory a velkou mušli a la shell, tu jsme darovali, páč se nám to nechce vláčet. Další zastávka, kde se odlamují kamenné desky plné amonitů a jiné žoužele. Na každém kroku nás pronásledují neodbytní prodejci všech věkových kategorií a když vidí mou neoblomnost, somrujou aspoň cigáro. Na ty nezletilý řvu „lezanfans non fumáre“ a oni pohotově odpovídají, že to maj pro „mon papá“. V jeepu se do mě všichni franštináři pustili, leč já jim pohotově odtušila, že jsem to sice poprasila, ale všichni mi rozuměli a o to přece de, no né???

Opuštěný olověný důl mě nechává chladnou - paradoxní na Sahaře!!! Hledám stín, usedám, piju už dost teplou vodu a kouřím. Bezpečně ukryta před zraky prodavačů čehokoli.

Přejíždíme do vesničky, před jedním z domečků si zouváme botky a bosonozí usedáme do polštářů na lavicích i zemi. Přichází vysocí ztepilí černoši, oděni do bílých hávů a turbanů, nalévají čaj a posílají mističky s oříšky. Pak se chopí všemožných cinkadel a bubínků – koncert začíná. V každé písni jeden předzpívá, všichni zopakují atakpořád dokola za neustávajícího doprovodu všech rytmických nástrojů. Při některých písních vstanou a tančí. Jeden z hudebníků má asi pětiletého synka, který tancuje a zpívá taky. Je naprosto k sežrání a většina účastnic zájezdu by si ho vzala domů. Hudba Gnawa je zajímavá i když poněkud jednotvárná, ale CD jsme si koupili z části jako památku, z části ze slušnosti, celý koncert i pohoštění bylo totiž zdarma.

Před návratem do kempu jsme ještě koukli na jezero s plameňáky bez vody a plameňáků. Na podzim to vysychá a co by tam ti ptáci pohledávali, no né???

Na noc jsme si ustlali na lehátkách okolo bazénu a kdyby nezačalo pršet, spíme až do rána. Přeběhli jsme do stanů právě včas. Spustila se taková střední písečná bouře a ani stanovina ji nezadržela. Písek se sypal dovnitř jako přes sítko. Měli jsme ho plný oči a uši a mluvidla a dejchadla ještě několik dní.

XVII.

Údolím podzemní řeky Zíz, zastávka ve vesničce Krair (pár stanů) s písečnými sopouchy – supr slovo!!! Pak okolo tunelu legionářů, středním Atlasem k průsmyku Col du Zad. Lucie, nic zlého netuše, si ze Sahary v batůžku vezla solifugu, vcelku velkého agresivního pavoukovce. Solifuga byla naštěstí natolik zblblá, že se nepokusila kusit. Zastavili jsme a srdnatý Oroň ji vyhodil i s celým dalším obsahem batohu do trávy. Až když milá solifuga zmizla, napadlo ho, že si ji mohl nafilmovat. Procházka cedrovým lesem s makaky ve větvích, byla příjemným upozorněním na změnu klimatu.

Azrou – malebné městečko takřka evropské, dokonce tam mají odpadkové koše a kontejnery, vyhlášené grilovanými kuřaty, kterými jsme zasytili hladová bříška. Brouzdali jsme ulicemi, ulovili cedrové krabičky s kousacími hady, dali si kávu a za tmy odjechali k Fésu. Cestou jsem jednoho velmi blízkosedícího účastníka odkázala do patřičně nepatřičných partií. Celých sedmnáct dní jsem zdárně odolávala a lehké to skutečně nebylo. Leč ten osudný večer číše přetekla………

Kempík příjemný, zarostlý vysokou travou, nás konejšivě přijal do svého náručí.

XVIII.

Fés, bájný Fés – fakt sympatický město. První zastávka ve velké keramické dílně, kde vznikají všechny ty marocké mozaikové úžasy od popelníčků a talířů přes vázy a rámy zrcadel po kašny a obložení palácového zdiva. Akorát tu nikdo nepracoval, nejspíš si po ramadánu musí trochu odfrknout.

Medína fantastická a nejstarší marocká k tomu!!! Krásná architektura a spousta lákadel, po ramadánu i jídelních. Samozřejmě jsme si nenechali ujít návštěvu místní světově vyřvané koželužny s barvírnami, které jsou nafoceny snad ve všech průvodcích. Vzali jsme to krámkem v přízemí do prvního patra. Všude tak krásné a barevné a skvěle vypracované peněženky, kabelky, tašky, botičky, taburety a dokonce i sedla, že by jeden zaplakal. Až pod střechu na ochozy, kde jsme, vyzbrojeni snítkou máty, shlíželi na spousty hliněných kádí. Jen je ještě po ramadánu nestačili naplnit barvami. Maňána…….maňána……

Někteří pokračovali do výrobny bubnů. My se s Beránky trhli a šli se najíst. Já si dala hovězí steak, rozmlácený po celém talíři na milimetrovou vrstvu, teda nic moc. Na bifťoura si holt budu muset zaletět do Argentiny. Beránci okusili místní specialitku Pastillu - směs rýže, rozinek, skořice a jemně krájeného masa z holoubátka, to všechno zavinuto do těsta podobného našemu listovému, upíknuto a na závěr posypáno moučkovým cukrem a skořicí. Celkem mazec, ale když jsem to ochutnala, bylo to neuvěritelně lahodné. Takto posilněni, pustili jsme se medínou dolu a pak zase nahoru. Vzhledem k tomu, že jsme si předsevzali utratit skoro všechny peníze, bylo to skutečně milé putování. Koupili jsme pánskou koženou brašnu, dvoje gaťky hedvábné a pro mě náušnice tuarežské – úkol splněn!!!

Návrat do kempu travnatého v příjemně uondaném stavu. S Beránky filozofujeme pod hvězdama do třetí hodiny ranní, posilněni nějakým tím pivkem a jednou milou malou cigaretkou. Zas jeden den je ten tam, zas je tam jeden ten den. A jakej!!!!!

XIX.

Drsně brzký vstávání po téměř probdělé noci. Ale za odměnu jsme dovezeni k překrásným antickým ruinám.

Volubilis – kdysi nejodlehlejší římské město v Africe. Velmi zachovalé a krásné, v jehož střední části se nachází kapitol a bazilika, v jižní veřejné lázně obklopené obytnými domy a pod nimi lisovna oleje. Objevila jsem tam i mlýnský kámen. V severní části se skví naprosto zachovalý Vítězný oblouk, zbytky akvaduktu a paláce s fontánami a bazénky obehnanými sloupovím. Na mnoha místech jsou viditelné mozaikové podlahy se zvířecími i rostlinnými vzory, na jedné z nich je patrný zodiak, jinde motivy heroické a lovecké. Učiněná nádhera. Je docela bomba zjistit v Africe, že nutně potřebuju do Řecka a Říma. No nic. Jedem dál - směr kemp. Městečko je plné objížděk a poměrně dlouho křivolace stoupáme, abychom se vzápětí dostali dolů k výchozímu bodu. Nakonec zdárně dorážíme ke kempu, odkud po vyložení sakypaků a očistě, sestupujeme zpátky do centra.

Chefchaouen – horské hašišové městečko, jehož medína je v nebesky modré barvě v kombinaci s bílou – voda a vzduch. Úzké uličky se spoustou oblouků Vás přivedou na snově malebná náměstíčka, umně dlážděná kamennými kostkami do mozaikových vzorů. Vchody domů a balkóny jsou vyzdobeny okrasnými rostlinami. Prodávají tu arganový olej – elixír mládí, který rozzáří a vyhladí tvář; ambru – vzniká v trávicím traktu vorvaňů, měkká, voskovitá hmota, tolik libovonná a aromatická, že se hojně užívá ve voňavkářství, na vonná vykuřovadla, do drahých svíček, do pudru na vlasy a pomád; a parfém z růžových lístků s příměsí ambry, která mimo výše zmíněných kladů také uvolňuje vůni postupně a tím prodlužuje její trvanlivost. Jestli je někde na světě pohádka, pak právě tady.

Utrácíme poslední zbytky peněz za kouzelná mazátka a vonítka a objevíme krámeček, zašitý v nejzazším koutku, který je plný úžasných originálů z kůže. Okamžitě lituju, že jsme skoro celý obnos promrhali! Vyškrábla jsem na malou krásnou kabelku žlutou s rudými a zelenými cákanci a zjistila, že mi chybí asi 15 DH. Pan prodavač i výrobce dohromady nám je odpustil. Byl to muž středního věku, na první pohled obyčejný, ale jeho oči i tvář zářily. Jó, když někdo dělá to, co ho baví, má úplně jiný výraz a hned to poznáte. Zašli jsme do kavárny na velkém moderním náměstí, sedli si venku a pozorovali cvrkot. Mile uondáni si vzali taxíka a nechali se vyvézt do kempu, kde jsme se vzájemně chlubili svou kořistí. Spali jsme pod hvězdami, budíček je ve tři ráno a kdo by vstával dřív kvůli balení stanu.

XX.

Ták a je to tu!!! Návrat do Evropy. Začínám smutnit. Ve 3,45 času marockého odjezd – směr Ceuta, na hranici to probíhá celkem hladce, trajekt s veškerou naší bagáží a z něj to všechno vláčíme přes celnici.

Španělsko. Řidiči autobusu musí předepsaně 8 hodin odpočívat, takže jsme vyvrženi u Gibraltaru, vyčerpaní a nevyspalí.

Gibraltar – 400 metrů vysoká skála, britská kolonie. Jsou tu drzí makakové, co okrádaj turisty, maj tu Trafalgarský hřbitov, jeskyni svatýho Michala, krásný výhled z vrcholku skály, kam se dostanete nesmyslně drahou lanovkou, a nic z toho jsme neviděli……….. Jsem totiž unavená a protivnější než obvykle a nejradši ze všeho bych to zalomila v nějakym parku a spala a spala a spala……. Jenže tady to prostě nejde!

Jedem na konečnou autobusu, jdeme po silnici, která končí před uzavřeným tunelem, vracíme se zpátky, obcházíme maják, nasedáme na autobus a někde zase vysedáme. Brouzdáme městem, nijak zvláštním, a zahnízdíme v irský hospodě. Objednáváme si pivko a biftek a skopový. Vařej tu dobře, dáváme další pivko a ještě jedno, nic zlého netuše ……....... a celková suma je tak velká, že Beránci jdou hledat baňkomat, abychom to cvakli. Alkohol v hospodě je tu nekřesťansky drahej. V normálním krámě bychom tu pořídili dvě láhve pětileté irské whisky, drsnej nepoměr!!! A čas se plazí a pořád nám ho zbejvá MOC. Objevujeme internetovou kavárnu, kontrolujeme svý mejly a zas ven do ulic…… Náměstí, Fast Foody, pizzerie, kafetérie, hospody a před náma ještě celý čtyři hodiny!!! Zakotvili jsme v jednom z těchto zařízení s předsevzetím už se do odjezdu nehnout. Kafe, kafe, voda a cigára, kterejch mám málo….. Nějak jsme to celý přežili a šup do našeho báječného autobusu. Čeká nás noční přejezd na sever Španělska. Žádná konverzace ani fórky se nekonaj, všichni okamžitě vytuhli.

XXI.

Ráno je daleko veselejší než celý včerejšek. K večeru bychom měli dorazit do Francie.

Girona – středověké katalánské město, čisté, strohé, majestátní a překrásné. Okukujeme katedrálu, procházíme ulicemi. Je to tady tak jiný ve srovnání s tím, v čem jsme se po celou dobu zájezdu ocitali, až to křičí. Návraty do reality mě vždycky tuze moc bolej.

Nakupujeme chleba k párkům, které jsme si u řidičů objednali na dnešní večer a neodolám kozímu „hermelínu“, kterej je tu levnej a bezmezně ho miluju.

Po vylodění a rozestavění stanů v kempu obklopeným vinicemi, jdeme na ty párečky. Jsou pěkně hnusný, zvlášť na to, jak jsou předražený!!! Neblahou chuť gumuju pár sousty „hermelínu“. Na nočním sedánku povídáme, hodnotíme a zároveň likvidujeme všecko, co teče. Upravila jsem se poněkud víc než bych byla bývala chtěla a odplížila se do stanu. Když nic jiného, tak alkohol pěkně uspává.

XXII.

Vstávání, balení a na jeden zátah, s krátkou přestávkou, už na nás čekají doma.

Pont du Gard – nádherný římský akvadukt ve francouzské Provence, postavený v 1. století př. n. l. za dob vlády císaře Augusta. Už to, že jdu po něčem tak starém, mě dostává do kolen!!! Skládá se ze tří na sobě postavených arkád, dlouhý je 275 metrů a pne se do výšky 49 metrů.

Přiváděl vodu z pramenů řeky Eure u obce Uzes do Nîmes po celých 10 staletí! Slušnej výkon. A pod ním řeka Gard s překrásně tvarovanými skalnatými břehy. Jó, příroda, ta to ale umí vymyslet!!! Poslední zastávka je třešničkou na dortu. Ještě si kupuju pytlíček levandule a už jedeme. Ještě kdesi ve Francii pořizujeme poslední zásoby jídla a zase jedeme a…………… klidně bych tu eště tejden vydržela.

Je mi smutno a cestu moc nevnímám. Užívám si své rozbolavělé duše a promítám sisvůj vlastní marocký a španělský a francouzský film. Jsem dokonale naplněna zážitky a obrázky a vůněmi……… Myslim, že si v tom pojedu ještě tak tři neděle než se mi povede vrátit do Prahy, do života a do mý báječný koníčkový práce.

Každý čtyři hoďky podnikáme čůrací benzinovopumpní exkurzi a za ranního kuropění přejíždíme českou hranici. Plzeň – Praha – Hradec. Při výstupu z autobusu a loučení fakt brečim.

A teď při výstupu z marokopisu taky :O)))

Čau, vy všichni skvělý lidičkové, jsme spojeni těmi nejúžasnějšími zážitky společného putování……..a asi navždy………..

Dodatky

Z hadštiny:

Beránci – můj muž Beran ve znamení berana a duše spřízněná. Plurál proto, že jich je tam víc (vědecký, tamtamový, fotofilní, enkaustický, poetický, pragmatický a vlk). Kdekoli se ocitl, Marokánci na něj ukazovali a volali: „Ali Baba, Ali Baba!!!“ To proto, že je dlouhovous a dlouhovlas.

Vsjo gut – všechno v pohodě

Kalamáře - kalamáry

Odkapa – odkud

Šušně – drobné

Žbrlení – zábradlí

HadOriginalBerber – kolekce mých šperků na způsob berberský, po celou dobu po nás Marokáci pořvávali, že jejich zboží je „Originál Berber“

Bombóninky - bonbony

Beznic – bez ničeho

Bibza – nevzhledná budova

Šlapalotlapalo – skvěle bubnovalo

Zkopec – kopec směrem dolů

Salto dezoláto – zkázonosný přemet

Baňkomat - bankomat

Slova v textu spojená v žádném případku nejsou překlepem, mají funkci umocnění významu.

Pojmy:

Gaspacho – chlazená španělská polévka - červená z rajčat, paprik, okurek a cibule; bílá z lisovaných mandlí a koření

Paela – španělský pokrm z rýže a kuřete či plodů moře

Didjeridoo – australský nástroj z vykotlané větve původně užívaný k dorozumívání vzdálených kmenů, do kterého se prdlavě cyklicky dýchá

Posmrtky – česká etnokapela Posmrtné zkušenosti

DH – marocká měna, 1 DH se na podzim 2010 rovnal asi 2,35 Kč

Džalaba - je buď dlouhá, jednoduchého pohodlného střihu, nebo po kolena s kalhotami ze stejnýho matrouše. Nosí ji ženy i muži. Jsou džalaby prosté i slavnostní, letní i zimní. Všechny zdobené okolo všech okrajů. Bavlněné, ovčí, velbloudí i hedvábné podle hloubkyb Vašich kapes a ročního období. Potkala jsem i velkovýrobní z umělohmotnejch sajrajtů, ale spíš na ramínkách než na lidech. Je to tradiční oděv, na který se ve větších městech už tak trochu začíná dlabat a chodí tam po evropsku. I přesto jsou v období ramadánu ženám vidět pouze obličeje, ručky od zápěstí a nožky od kotníků dolů, zato ale velmi často zdobené divukrásnými obrazci malovanými henou. Prostě si to tam ty holky uměj skvěle a rafinovaně vynahradit!!!

Medína – historické centrum města

Tažín – dušený pokrm z brambor, zeleniny a masa drůbežího, skopového či rybího, zhotovený v hliněné míse s poklopem; na hliněné nožce s otvorem, ve kterém se topí dřevěným uhlím. Velmi dobrý a příjemně kořeněný. Se slánkou počkejte, chuť se objeví po chvíli a ke konci Vám bude líto, že už dojídáte.

Jardins exotiques – exotické zahrady

Tuaregové, Berbeři, Arabové – tři marocká etnika, žijící ve vzájemném respektu, klidu a míru

Agávové hedvábí – přestože pravé hedvábí je živočišného původu, agávovému vláknu tu jinak neřeknou, na omak je velmi příjemné, dobře se nosí a navíc je nealergenní

Spartakiádní lehátko – skládací lehátko

Spartakiáda – masová rozcvička, rozdělená podle věkových kategorií Čechoslováků, odehrávající se na stadionu Strahov jednou za pět let, účast z ideologických důvodů či z donucení. Spartakus za to fakt nemohl!!! Komunistický výmysl, jenž měl Sokolské slety nahradit a zároveň vymazat z paměti národa.

Solifuga – živočich z řádu pavoukovců s velkými klepítky, dorůstá až do 10 cm, jeho kousnutí není jedovaté, ale velmi bolestivé (hrozí otrava krve), velmi agresivní a rychlý

Na co bacha:

Hlídejte si peníze hlavně v Barceloně na La Rambla.

Nefoťte na marockých hranicích.

Pokud chcete někoho fotit, požádejte o svolení.

Pokud chcete předejít střevním potížím – jezte 1. týden pobytu pouze tepelně upravenou zeleninu, 2. týden můžete začít se syrovou a přidejte ovoce, Vaše střevní mikroflóra už to zvládne. Preventivně jezte opunciové plody, které sami nevylupujte (na šlupce jsou ostny, zakončené háčky).

Nekoupejte se ve stojatých a pomalu tekoucích vodách - bilharzie (schistosomiáza), onemocnění způsobené hlístem či parazitem sladkovodních hlemýžďů. Průvodní jevy: svědění, kopřivka, podráždění močových cest, zvětšení jater a astmatické záchvaty, zkrátka slušná mňamka!!!

V saharské oblasti se utřete do sucha.

Smlouvejte až na třetinovou cenu.

Pokud chcete zapadnout, nedrážděte o ramadánu pojídáním a pitím na veřejnosti. Mějte zahalená ramena a nohy – opravdu se to vyplatí, všichni k nám byli vstřícní a milí. Reakce na nevhodně oděné turisty byly sice zdvořilé, ale nelibé. Prostě dokážou ocenit to, že ctíte jejich zvyky v jejich zemi. V žádném případě se ale nemusíte halit do šátků.

Pokud jste o ramadánu pozváni na čaj, neodmítejte ho, vědí, že vy pít můžete.

Před vstupem do místnosti se zujte.

Z pozvání se někdy může vyklubat vnucování zboží, když se Vám nelíbí, nedejte se!!!

Howg

Autory cestopisu jsou Miloš Beran a Ivana Hádková.

Vážíme si vašeho soukromí

Pomocí cookies analyzujeme návštěvnost, přizpůsobujeme obsah a reklamy podle vašich potřeb. Kliknutím na „Přijmout“ vyjadřujete souhlas s tím, že cookies používáme.