Maroko 2009

cestopis Ivany Dindové

Slíbila jsem svým přátelům napsat něco o zájezdu do Maroka (18.9.-10.10.09) a tak teď činím. Bylo to úžasné a úplně jiné, než co jsem kdy zažila před tím. Byla to cesta na jiný kontinent, cesta do Afriky:o) Nutno ještě podotknouti, že jsem si před cestou stanovila (jako obvykle) priority, a to 1. přežít, 2. přežít ve zdraví, 3. užít si to. A pak jak ubíhala cesta a já viděla, že nejen přežívám, ale ke všemu bez zdravotních obtíží a ke všemu si to užívám, tak jsem si to užívala o to víc. Dost bylo filosofie! Jedem!

1. den

První den jsme odjížděli po poledni z Plzně, což nebylo až tak zajímavé, pomineme-li skutečnost, že jsme jeli miniautobusem (pro cca 30 lidí) s přívěsem na kola, kde jsme měli zavazadla. Pravda ještě jeden moment mě trochu vyvedl z rovnováhy, a to když jsem zjistila, že do autobusu nastupuje ještě Petr Ž., který byl loni na zájezdu v Pyrenejích. Svět je malý. Petr to komentoval slovy:“To je prostě Mundo.“

2. den

Druhý den nás autobus vyplivnul u Kolumbova sloupu v Barceloně. No, už jsem tam nebyla víc než rok! Naposled jak loni při cestě z Pyrenejí:o) Prošli jsme se po La Rambla k Sagrada Familia a pak pro změnu do Parc de la Ciutadella a Muzea čokolády a večer jsme zamířili hromadně ke zpívající fontáně, což bylo úžasné. Oroň (hlavní průvodce) nám dal ochutnat ovoce anona chirimoya, které má jedovatá semena(nemá se do nich kousat nebo je krájet). Chutná to dobře a přežili jsme:o) On celý zájezd do Maroka je do značné míry o ochutnávání a jídle:o)

3. den

Třetí den jsme si dopřáli další přestávku na protažení ztuhlých končetin, a to v Malaze. Je to takové příjemné španělské městečko na pobřeží s pevností, koridou, pobřežní promenádou a katedrálou. Od katedrály jsme se prošli kolem Picassova muzea k Picassovu rodnému domu, kde nás na lavičce očekával sám Mistr – celý bronzový. Odpoledne jsme dojeli do kempu, ze kterého už byl na dohled Gibraltar. Majitel kempu nám nedovolil používat vařiče kvůli suchu a nebezpečí požáru, tak jsem velmi ocenila, že Irča (kamarádka, se kterou jsem jela) s sebou vzala plechovky s fazolemi, co se nemusí ani ohřívat. Po zdravé večeři jsme se vydaly na pláž, kde jsme si nasbíraly pěkné mušličky (které jsem pak nechala v Maroku, neboť španělští celníci považují převážení mušlí (tedy vyvážení z Maroka, i když jsou sebrané ve Španělsku) za pašování..tak jsem se rozhodla nedráždit kobru bosou nohou. Když se setmělo, sešli jsme se na první karimatka-párty, aby nás Oroň seznámil s tím, co budeme v Africe potřebovat a co nás čeká. Bohužel jsme při tom museli dýchat kouř z požáru, který vypuknul za hradbou kempu. Hasiče nikdo nevolal..o vedlejší pozemek se prý stejně nikdo nestará a zeď by plameny neměly překonat..no, naštěstí ji opravdu nepřekonaly a vítr občas vanul i opačným směrem, takže se dalo dýchat:o)

4. den

Čtvrtý den jsme vstávali za tmy, abychom se dostali včas na trajekt. V přístavu jsme chvíli čekali..mezitím začalo svítat. S Evropou jsme se rozloučili za ranních červánků. V Ceutě na druhém břehu už sluníčko pálilo na plno. Cestou na celnici jsme vyplnili dotazníček ve francouzštině, samozřejmě naprosto přesně (francouzsky uměla z nás všech jen průvodkyně Hanka)..věděli jste, že zahraniční policisté, vojáci a novináři nesmí do Maroka? Na celnici se Oroň dozvěděl, že v rámci nejvýznamnějšího svátku roku (určité dva dny po ramadánu) nefunguje skoro nic, tedy že nám ani nebudou měřit teplotu (tu měří při vstupu do Maroka každému kvůli prasečí chřipce a lékař pak podezřelé vyšetří), neboť lékař má dovolenou. Ostatním se evidentně také nechtělo moc pracovat (dělat problémy), takže nás pustili rekordně rychle (nejspíš tomu napomohlo i to, že někdo zapomněl v pasu pětieurovku..nikdo se nepřihlásil, ale poděkovali jsme mu. Jelikož jsme potřebovali vyměnit peníze, využili jsme vyměňovací automat..první, na který jsme narazili. Pak jsme začali shánět vodu a chleba. Všude zavřeno. Vodu jsme sehnali na jedné otevřené čerpací stanici. Chleba sehnal Oroň v Tangeru. Nechal zastavit autobus na hlavní tangerské třídě, šel se někoho zeptat a na docela dlouho zmizel. V autobuse už kolovaly vtípky, že přinese pytel chleba na zádech, když se objevil a.. nesl pytel chleba na zádech (pro každého dva kusy a nikomu ani nevadilo, že je včerejší. Když jsme tedy získali vodu a chleba, zamířili jsme do kouzelného Asilahu. Toto městečko leží na pobřeží Atlantiku, takže se tam nesmí stanovat (hoteliérská lobby), ubytovali jsme se tedy v útulných bungalovech (cca 3 x 3 m) a s Irčou jsme se šly projít na pobřeží. Jsou tam silné proudy a žraloci, takže koupání jsme zavrhly, nicméně procházka po pobřeží byla docela příjemná, než po nás začali místní mladíci pokřikovat (to jsme se radši vrátily do bezpečí). Pozdě odpoledne jsme vyrazili kupovat džalaby, Oroň domluvil s nějakým obchodníkem, že nám otevře. Postupně se s večerem začaly otvírat i další obchůdky. Výběr nebyl až tak úžasný, ale kdo chtěl, ten si nějakou koupil. Po úspěšném nákupu jsme se prošli historickou romanticky modrobílou částí městečka (jako z filmu) a sledovali jsme odtamtud západ slunce spolu s domácími, kteří byli na sváteční procházce. Pak nás čekala první společná večeře. Tedy my jsme si na ni počkali na jednom náměstíčku..po naší objednávce vyrazili zaměstnanci restaurace shánět suroviny (např. ulovit ryby apod.:). Prostě Maroko. Ale sehnali skoro všechno. A co nesehnali (tedy neulovili), místo toho dali náhradu - buršugu vodní-chutnala prý skvěle. První noc v Maroku byla horká a plná hvězd..naplňovala nás nadějí, že nám se snad povodně vyhnou - předchozí skupina si je vychutnala.

5. den

Pátý den jsme zahájili procházkou po zříceninách římského města Lixus a sledovali jsme při tom místní, jak odpařují sůl z mořské vody. Pro osvěžení a poučení jsme se zastavili v Jardin Exotiques, botanické zahradě, kde mají tropické rostliny z celého světa a vivárium, kde jsme se seznámili s jedovatými i nejedovatými plazy, které lze potkat v marocké přírodě. Naštěstí na nás zmije písečná zaútočila právě jen zde v tomto viváriu, a to bylo přes sklo, takže jsme vyvázli s pěknými fotkami živí a zdraví. Ani z bambusových mostků se nikdo nezřítil a nakonec jsme relaxovali v útulné čajovně. Pak jsme se věnovali prohlídce hlavního města Maroka Rabatu. Hned na první zastávce se na nás vrhly „henistky“ (ženské se stříkačkami s henou) a začaly nám malovat ruce – nedalo se jim utéct ani vytrhnout ruku. Pak za to samozřejmě chtěly zaplatit..někdo zaplatil, někdo odolal. No, Maročané dovedou být i pěkně otravní (ale většinou jsou v pohodě:o) Věž Hassan a pozůstatky mešity jsou zajímavé. Přilehlé Mauzoleum Mohammeda V. je jako z pohádky. Pak jsme se procházeli po nekropoli Chellah a dvě odvážné účastnice si vyzkoušely rituál u jezírka se zázračnými úhoři (ti pomáhají otěhotnět ženám, které s tím mají potíže). Výsledek mi zatím není znám. Pravda jedna z nich měla na zpáteční cestě silnou žaludeční nevolnost, ale tato byla evidentně způsobena rybou, kterou chudák Terka snědla v restauraci na Gibraltaru..no, musela pak zůstat v nemocnici ve Španělsku (brzy se to ale zlepšilo a domů přijela skoro stejně jako my-tedy přiletěla na rozdíl od nás. Při procházce po medině jsme si dali náš první (někdo vzápětí druhý a třetí) rajíb (jogurt, který pomáhá osadit zažívací trakt místními bakteriemi..tedy prevence zažívacích obtíží, stejně jako plody opuncií, které místní občas prodávají a zároveň bezpečně loupou na tržišti). Pak jsme si dali v místní „kuřetárně“ pečené kuře. Spokojeni (dobře nasyceni) jsme se vydali zpět k autobusu..lidí v medině výrazně přibylo. Na jednom místě se doslova vytvořila zácpa, kterou jsme se museli prodírat. No, Maročané prý nekradou..výjimka tvrdí pravidlo. Zručný kapsář ukradl jednomu účastníkovi peněženku se 150 eury z kapsy. Standa ho ještě i chytl za ruku, ale to už bylo pozdě, byla to organizovaná skupina a peněženku už měl někdo jiný. Po počátečních rozpacích se Standa vydal s Oroněm na policii. Zloděj mezitím pochopitelně pláchnul. Doprovázel je akorát Petr Ž., který pak, když se vrátili do busu, vyprávěl docela silný zážitek. Seděl na lavici v policejní stanici a krátil si čas psaním pohledů, když policisté přivlekli za nohy nějakého jiného zloděje. Ten den okradli v medině nejméně 11 lidí, včetně místních. Policisté zuřili už kvůli tomu, že jsou hrdí na to, že se v Maroku nekrade, a někdo to porušil a ke všemu v den největšího svátku v roce. Když se jim zloděj pokusil postavit na odpor, zkopali ho a zmlátili. A na závěr mu jeden z nich přeřízl velkým „kuchyňským“ nožem obličej. Zatímco z nože, který držel policista stále v ruce, skapávala na zem zlodějova krev a zloděj bez hnutí (dost možná též bez vědomí) ležel v koutě, policista vzal do druhé ruky mobil a rozčileně telefonoval. Na další už Petr nečekal a šel raději ven ze stanice k Oroňovi a Standovi. Tuto noc jsme strávili v jiném „zakázaném“ kempu, a to pod stany. A opatrně jsme našlapovali, neboť zde už měli žít i škorpioni. Jo, do těch ran pak sypou zlodějům sůl, aby se jim vytvořily jizvy a bylo na první pohled vidět, že jde o zloděje. Je to docela praktické opatření a věřím, že se díky tomu Maročané věnují raději jiným profesím.

6. den

Šestý den ráno jsme obdivovali velkolepou mešitu Hassana II. v Casablance. Zpočátku byla hustá mlha, která naštěstí po prohlídce začala ustupovat a před odjezdem autobusu už byl vidět celý 210 m vysoký minaret (nejvyšší na světě). Čekal nás dlouhý přejezd, při kterém jsme viděli fosfátové doly-tedy spíš hromady hlušiny - a spoustu dalších i víc zajímavých věcí (včetně arabského filmu – v originálním znění:o) Také jsme se zastavili u přírodního mostu Imi-n-Ifri, který jsme též podešli - je to velkolepá podívaná. Z jedné strany je průhled mostem ve tvaru Afriky. Večer jsme dorazili k vodopádům Ouzoud (10 m vysoké kaskády, myslím, že nejvyšší v Maroku-tedy pokud zrovna nejsou povodně a voda nepadá ze 300 m vysokých stěn soutěsky Todra, což zažili v předchozím zájezdu). U těchto vodopádů je fakt hodně stánků a bydlí tam též Oroňovi kamarádi. Tam se k nám připojil i „Hamů“, Oroňův berberský kamarád, který nás pak doprovázel až skoro do konce zájezdu. Vodopády jsme však zatím jen slyšeli, vidět moc nebyly. Postavili jsme stany, zjistili, že sprchy jsou (naštěstí na rozdíl od toalet) zavřené a vydali se na procházku pod vodopády. Cestou jsme potkali kudlanku nábožnou a mnohonožku. Při večeři v restauraci jsme se seznámili (na dálku) s jedovatou stonožkou a užili jsme si bubnování s Berbery. Někdo si i trsnul..no, hádejte, kdo u toho nemohl chybět! Ten večer jsme též pochopili, proč je marocký čaj tak sladký..resp. že marocká kostka cukru vydá velikostí i sladivostí za cca deset našich (a do konvice čaje se jich dává cca osm. Na závěr přinesl jeden berberský playboy i vodní dýmku (a lákal kamarádku k vodopádu „popovídat si“). U těchto vodopádů se prý provozuje sexuální turistika-chudáci Berbeři jsou zneužíváni francouzskými a německými turistkami. My jsme se nepřidaly. Kamarádka se vykroutila, že si půjde popovídat až zítra..což je ovšem v této zemi bráno jako příslib, jak se posléze dozvěděla od Oroně. Takže další den si připravila, že tam s ní na ten „pokec“ radši půjde nějaký kluk (český), aby tam nebyla s Berberem sama.

7. den

Sedmý den jsme se všichni shodli, že se půjdeme koupat k pramenům řeky, která vytváří kaskády Ouzoud. Procházka to byla příjemná, pěkně ve stínu olivovníků, a doprovázeli nás místní pejsci, po kterých místní házeli kameny (zejm. když si pejsci hráli na honěnou se slepicemi a ovečkami. Na koupání sice v řece nebylo moc vody, ale i tak bylo příjemné se zchladit. Pak jsme si dali čajík v místní „zahradní“ restauraci ve stínu stromů a učili se vázat berberský šátek. Z klidu a pohody nás vytrhla až zpráva od místních, že v horách prší. No, u nás bylo polojasno, přesto to byl důvod k rychlému návratu do kempu. Hrozilo, že nenadále přijde přívalová vlna, která může být klidně třímetrová, a to by nás v tom místě mohlo dost ohrozit nebo minimálně odříznout na několik dní od civilizace. Tak jsme radši šli..až na některé jedince, kteří se courali vzadu a brali to na lehkou váhu. V jednom místě jsme brodili řeku a až na zpáteční cestě jsme se dozvěděli, že ještě před třemi týdny (když tam byl minulý zájezd) tam stál betonový most. Nám už ho nic nepřipomínalo. Je fakt, že jsme cestou míjeli řadu útvarů, které připomínaly základy různých staveb. Je také fakt, že v Maroku je mnoho staveb hliněných a ty těžko odolávají dešťům, natož pak záplavám. Také jsme se cestou dozvěděli, že v roce 1998 smetla přívalová vlna kemp s francouzskými turisty, který byl u řeky nad vodopády. Všech 29 Francouzů tam tenkrát zahynulo v kaskádách..vlna přišla během pár vteřin, takže byli bez šance. My jsme stanovali v bezpečném kempu mimo dosah přívalových vln, což nás potěšilo. I tohle je Maroko. Jinak tedy ty kaskády jsou fakt velkolepé:o) Jo, a ráno v té restauraci řádili makakové, i s makačátkem, přes den byli většinou ukryti v korunách okolních stromů:o) Také se tam volně pohybovala něčí budoucí večeře (kuřata). No, vidět kuchyni, kde se pro nás připravovalo jídlo, bylo spíš pro silnější povahy, rozhodně tedy ne pro hygieniky. Ovšem nikomu z toho nic nebylo-ovoce a zeleninu nám opláchli v balené vodě. Tento den už si večeři v restauraci dalo míň lidí, ostatní se snažili zpracovat zásoby. Takže to byl klidnější večer, nepřišli bubínkáři. Viděli jsme našeho prvního gekona a naši druhou stonožku (na procházce někteří potkali i chameleona a další kudlanku:o) Den uzavřela nenápadná slabá bouřka s vlahým deštíkem, který smyl prach ze stromů nad námi, tedy nad stany, takže na stany.

8. den

Osmý den jsme vyrazili do Marrákeše, kde jsme si ve směnárnách doplnili zásobu dirhamů, poslali pohledy a prošli se k Sádským hrobkám, které byly zavřené, takže jsme nakonec museli místo toho nakupovat. Narazili jsme zde ovšem na naše jediné opuncie (tedy na jediný stánek, kde jsme je sehnali) a pošmákli si na nich. Okolo Marrákeše jsou rozlehlé palmáre, které nejspíš dlouho nevydrží, neboť se snižuje hladina podzemních vod. Podle místní mešity Koutobia, kterou navrhnul francouzský architekt, se staví všechny ostatní v Maroku. Cestou na ubytování (bungalovy v podhorském městečku) Asny jsme se ještě zastavili v prodejně minerálů a zkamenělin u Mohammada „Drviše“. Minerály a zkameněliny se z Maroka mohou vyvážet kupodivu neomezeně:o) Večer jsme si zabalili věci na výstup na Jebel Toubkal. Jen několik lidí se rozhodlo pro nížinnou variantu s Oroněm. Ti se další den místními hromadnými prostředky přesunuli na pobřeží do Soiery a ochutnávali místní marokánky a desatero druhů ryb.

9. den

Devátý den tedy většina (bylo nás 19 včetně Hanky) časně ráno nalezla na korbu náklaďáčku, který nás vyvezl z Asny (1 100 m n. m.) do Imlilu (1 700 m n. m.). V Imlilu už na nás čekal chlapík s mulami, které některým účastníkům odnesly na chatu pod Toubkalem část věcí, a záhy dorazil i domorodý průvodce Ibrahim, kterého pronajala cestovka. Bez místních průvodců se na Toubkal údajně nesmí. Pak už jsme konečně mohli vyrazit. Čekalo nás šest hodin stoupání pomalým tempem, které bylo pro mě tak akorát. Někteří by možná radši šli rychleji, ale to by bylo příliš riskantní, v těchto nadmořských výškách už hrozí horská nemoc a naše překonané převýšení ten den bylo cca 2 100 výškových metrů (včetně cesty na korbě náklaďáku). Kousek za Imlilem bylo docela rušno, místní sklízeli vlašské ořechy. Potkali jsme též prima babičku, která nesla na zádech tolik trávy, že pod tím nákladem ani nebyla vidět. Nabízela nám ořech, ale nevzali jsme si, přišlo nám hloupé ubírat jim obživu. Cestou jsme potkali několik občerstvovacích stanic a stánků se suvenýry a hodně turistů a plně naložených mul. Když jsme se blížili k chatě pod Toubkalem, začala se za námi stahovat mračna. Nevím, čím jsme si to zasloužili, ale ta oblačnost jako by nás chtěla šetřit, táhla se nám v patách až k chatě, ale plně opanovala okolí teprve, když jsme byli vevnitř. Venku se náhle zatáhlo, začal foukat vítr a byla obrovská zima. Blahopřáli jsme si k rozhodnutí spát vevnitř v chatě (100 dirháčů na osobu za jednu noc). Jen velmi těžko jsme se pak sháněli na společnou fotku před chatou – nikomu už se ven nechtělo:-) Obsadili jsme dlouhý stůl ve společenské místnosti, objednali jsme si kuskus a hariru (místní polévka) – nic jiného nám nenabídli – a hřáli jsme se o čaj – Ibrahim nám ho donesl a naléval. Také jsme doplnili zásoby balené vody na další den. Některým lidem nebylo úplně dobře, tak jsme diskutovali, zda to je či není horská nemoc. Povídali jsme si celý zbytek dne a brzy jsme šli spát. Jo, v té chatě by se neměly nosit pohorky, tak jsme nejdřív chodili v ponožkách, což by ještě šlo, dokud nepotřebujete na záchod a ten jediný evropský je obsazen. No, vysondovali jsme rychle, že si můžeme půjčit místní pantofle.. na mě vyšly takové hezké, že mi to bylo až podezřelé. A opravdu.. když už jsem se chystala jít spát, oslovil mě nějaký Francouz, že jsou jeho. No, bylo to trochu trapné, ale vyřešili jsme to v klidu. Už jsem byla moc unavená, aby mě to nějak rozhodilo.

10. den

Desátý den jsme vstávali ještě dřív než den předchozí a pamětlivi fotky z předchozí noci, kdy Ibrahim klukům ukázal, že venku sněží, navlékli jsme se téměř do všeho, co jsme s sebou měli. Někteří si nevzali rukavice, tak pak místo nich použili ponožky. Čekala nás cesta z 3 207 m n. m., kde stojí chata, do 4 167 m n. m., kde je vrchol Jebel Toubkalu a zároveň celého Atlasu, celého Maroka, tedy vlastně celé severní Afriky. První hodinu jsme šli po tmě. Resp. s čelovkou, kdo ji s sebou měl. Kdo ji neměl, šel mezi světluškami. Připojil se k nám i velice hravý pejsek z chaty a na rozdíl od nás mu výstup nečinil žádné potíže. Asi že s sebou netáhnul batoh s vodou – když měl žízeň, prostě snědl trochu sněhu. Přes noc napadl sněhový poprašek, což nás docela potěšilo. Resp. naštěstí se nevyplnily naše obavy, že tam napadnou zas tři metry sněhu, které napadly za minulou skupinou. Uf:o) Co k výstupu? No, bylo kouzelné pozorovat východ slunce, kterak sluneční paprsky postupně osvětlují hory a údolí. Bylo vidět čím dál víc, ale zatím slunce moc nehřálo a vrstvy oblečení jsme odkládali jen velice zlehka. Zimní čepice (kdo měl) jsme neodložili vůbec, ani rukavice. Cca 300 výškových metrů pod vrcholem (Ibrahim měl na hodinkách výškoměr) se udělalo jedné účastnici zle. Neradi jsme se smiřovali s tím, že je to horská nemoc. Po chvilce odpočinku jí bylo lépe, tak zkusila jít dál. Bohužel to opravdu byla horská nemoc, takže musela zastavit a nakonec sejít s Ibrahimem k chatě. Nás dostal na starost jiný průvodce. Konečně začalo hřát sluníčko a brzy jsme přišli na hřeben, kde se nám otevřely neskutečně krásné výhledy. K vrcholu to byl ještě kus, ale už tady to bylo úchvatné. Na vrchol jsme dorazili všichni a spáchali společné foto. Standa se Sašou tam dorazili ještě před námi a spáchali foto s potápěčskými brýlemi – Standa při tom byl do půl těla nahý!! Sluníčko sice svítilo, ovšem kdo měl vodu vně batohu, ten se nenapil, neboť z ní měl vodní tříšť, ono tam totiž poněkud mrzlo a fučel ledový vítr. Brr! Ovšem za ty výhledy to stálo. Koukali jsme dolů do údolí, resp. vesměs do mraků, které se tísnily mezi horskými hřebeny pod námi a seshora je krásně zasvěcovalo slunce. Nádhera až oči přecházejí.. Bohužel díky zimě a díky sestupu, který nás čekal, jsme se tam nemohli zdržet neomezeně dlouho. Já jsem měla rukavice, co normálně nosím v Čechách na běžky (obyčejné pletené) a tam nahoře mi málem umrzly prsty. Tři Češi, kteří na vrchol dorazili chvíli po nás, sestupovali s námi. Jeden pracuje v Maroku u telekomunikací a jeho přátelé za ním přiletěli na dovolenou. Šli bez domorodého průvodce, takže ten je možná povinný jen pro větší skupiny? No, my za něj byli rádi. Také jsme při sestupu potkali v protisměru dva místní s plechovkami barvy, kteří tam dělali značky. Vypadaly jako turistické značení, ale bylo to hlavně kvůli maratonu, který se tam měl běžet nějak 6.-11.10. Prý opravdu 42 km v tomto terénu přes Toubkal a Ibrahim se měl také zúčastnit. U chaty jsme si odpočinuli a pak vyrazili zpět do Imlilu. Naše mula šla za námi a uzavírala náš průvod. V protisměru šli další Češi. Češi jsou jako trpaslíci, prostě vlezou všude. :o) No, ještě tedy k mulám.. obdivovali jsme jejich výkony. Ovšem také jsme se stali účastníky toho, kdy se splašily a sbíhaly chaoticky z kamenité meze, pod kterou jsme stáli my a dva z nás jedna z nich málem smetla ze stezky. Ono to fakt po tom kamení docela ujíždí – i mulám. Jinak OK. Akorát v Imlilu jsme chvíli čekali na náš busík, který nás tam vyzvedl. Oroň nám poblahopřál k výkonu – sám tam byl jednou a preferuje nížinu. V autobuse jsme se dozvěděli, že výstavba komunikací v Maroku postupuje mílovými kroky a došla až před náš kempík. Což by nebyla tak špatná zpráva, kdybychom neměli na dvorku kempíku zaparkovaný přívěs, který díky zvýšení vozovky navezeným štěrkem, neměl šanci projet zděnou bránou kempu. Byli jsme nanejvýše šťastni, že to nestihli zalít betonem. A trochu jsme trnuli, co nás čeká ráno. Naštěstí jsme se stali během předchozích dvou dnů ranními ptáčaty, takže když ráno – jedenáctý den - svrhnul náklaďák další fůru štěrku před bránu kempu, už byli všichni na nohou a Oroň s Hamuem se jali vyjednávat.

11. den

Jak už jsem psala, Marokánci jsou většinou dost v pohodě, takže nejen odhrabali tu novou hromadu, ale ještě odhrnuli i včerejší vrstvu, takže kluci už nemuseli nic odklízet a jen přívěs vytlačili z kempu mimo dosah stavebních prací. Po odpočinkovém dopoledni jsme vyrazili opět směr Marrákéš, kde jsme si nakoupili v hypermarketu a ubytovali se v kempu poblíž města. Odpoledne jsme vyrazili do marrákešské zahrady Jardin Majorelle, kde je i Muzeum marockého umění (bohužel momentálně nepřístupné) a kloubí se tu rostlinstvo s arabskou architekturou. Bylo tam moc hezky. Změna je život, takže pak jsme vyrazili na náměstí Djemaa el-Fna, které je centrem Marrákéše s mnoha stánky, obchůdky, restauracemi, kejklíři a kapsáři. Zde i v centru Fesu se tedy doporučuje držet si zavazadla stále před sebou. Nikdo z nás to po předchozí příhodě nepodcenil. V Marrákéši se vyrábí hlavně kožené věci, takže ty si tam někteří nakoupili za velmi výhodné ceny – hlavně kabelky. Tedy samozřejmě museli pořádně smlouvat, což mi vůbec nešlo a měla jsem k tomu vnitřní odpor. Já jsem si tam koupila jedny náušnice, které ke všemu usmlouvala Irča (té to smlouvání docela šlo). Koupila jsem tam i nějaké suvenýry domů, ale moc jsem nesmlouvala. Večer jsme se sešli u pošty a vydali se mezi stánky s občerstvením na večeři. Ona je to vlastně obří restaurace pod širým nebem. Obsadili jsme dva dlouhé stoly a objednali si – Oroň měl co dělat. Stali jsme se svědky nahánění skupiny italských turistů, bylo to jak na fotbalovém zápase. Kuchaři fandili svým naháněčům, atmosféra houstla, vzduchem létaly anglické výrazy, které raději nebudu uvádět, a nakonec sklidili vítězní naháněči bouřlivý potlesk:o) My jsme si tentokrát s Irčou daly kebab, tedy masový špíz s hranolkami.

12. den

Dvanáctý den nás čekal přejezd s fotografickými zastávkami. Než jsme se dostali do průsmyku Tiz-in-Tichka, kde na nás čekali džípy, vyfotili jsme si i vesničku, kde se údajně točí nejvíce berberských filmů. Džípy jsme jeli po takové trošku horší cestě, takže jsme se hezky pohoupali, do pevnosti Toluen, která bohužel chátrá, neboť rod, který ji celá staletí obýval, kolaboroval s Francouzi a stát tedy do této pevnosti, poté co majitele vyhnali, nechce vrážet peníze. Hliněné části pevnosti už jsou dost poničené, ale kamenná část je neskutečně krásná.. pohádková. I v této pevnosti visí fotka krále. Po nezbytné návštěvě místní čajovny jsme pokračovali dál. Džípy vířily oblaky prachu, cesta byla čím dál méně sjízdná, až náhle se stala zcela nesjízdnou. Po předchozích povodních ji totiž upravoval bagr, který si nevšiml našeho posledního džípu a nahrnul na ni kamení. No, nebylo kam spěchat (a nebylo ani kudy), tak jsme počkali, až to kamení zase odhrne. Projížděli jsme vyprahlou krajinou se zelenými oázami v údolích podél řek. Eroze všude kolem. Míjeli jsme a fotili mnoho malebných vesniček a v džípech poslouchali místní populární hudbu. V našem džípu vedla hitparádu píseň „Stop Baraka“, což znamená něco jako „Přestaňte být v pohodě“ – pravděpodobně nějaká revoluční píseň. Mladý řidič neprotestoval a nechal nás vždy zesílit si ji, abychom si ji mohli pořádně vychutnat:o) Mezitím jsme se občas majzli do hlavy či jinam. Chvílemi mi přišlo, že jedeme úplně po hraně kaňonu a pohled dolů nebyl nikterak lákavý. Ovšem záhy kolem prošla ještě mula. Muly taky vlezou všude. Vyklepaní jsme dorazili do kempu u ksaru Ait Benhaddou a rozloučili se s řidičem našeho momentálně naprosto zaprášeného Land Cruiseru. Oroň nás varoval před vodou – zamořenou bilharziemi a popsal cestu do pevnosti. Vyrazili jsme před soumrakem a užili jsme si tento filmařský ráj, naštěstí právě bez filmařů. Cesta zpět z vrcholu pevnosti ztemnělými uličkami byla docela dobrodružná. Najít správnou cestu nebylo jednoduché. Naštěstí jsme byli docela velká tlupa obsahující i muže, kteří mají dobrý orientační smysl, a tak jsme se (též díky čelovkám) bezpečně dostali ven. Tedy málem jsme se srazili s netopýrem, ale jeho sonar funguje mnohem lépe než náš, tak to dobře dopadlo. Bilharziemi zamořenou řeku jsme bez úhony překonali i zpátky a pak už zbývalo jen spáchat večeři a hygienu a posilněni čajíkem jsme zapluli do stanů.

13. den

Třináctý den jsme si opět užili autobus. Zastavili jsme akorát v jednom městečku na nákup „růžové“ kosmetiky a pak v Tinerhiru na nákup a na návštěvu hammamu. Hammam u nás nevzbudil nadšení, asi že nás tam přišlo hodně najednou, tedy do ženské části. Neměly na nás čas a my zas nebyly vybaveny vlastními žinkami. Tak nás odrhly erárními žinkami od hlavy k patě, resp. od paty k hlavě, což bylo docela drsné. A to ani nemluvím o různých infekcích (např. svrab), které jsme takhle jednoduše mohly získat. Naštěstí snad nezískaly. Každopádně jsme vyšly pořádně vydrhnuté a lehce namasírované. Večer jsme se ubytovali na hotelu, rozuměj na střeše hotelu, u Hamua, který nám se svými zaměstnanci uvařil večeři. Vznikl menší spor o to, kde budou sedět skopci, kuřata a omelety, ale nakonec to dobře dopadlo. V jedné sprše na stěně seděla nehybně naše třetí kudlanka. Až třetí den pobytu u Hamua se přestěhovala na střechu, to už jsme ji skoro podezřívali, že je z umělé hmoty.

14. den

Čtrnáctý den jsme věnovali soutěsce Todra. Byli jsme informováni, že tam nemáme chodit jednotlivě, bez vody a že nesmímě nikam odbočovat. Na prvním zájezdu to prý nějaký chlap porušil a pak ho našli až za dva měsíce úplně vysušeného. (V Africe je podnebí vhodné k mumifikaci.) Někam totiž spadnul a nedokázal se dostat zpět. No, tak my jsme to neriskovali a většina z nás nešla ani moc daleko. Soutěska měří cca 190 km. Prvních 500 m je tvořeno 300 m vysokými skalami a protéká tudy řeka. Jsou tam stánky a dokonce hotel. Když začne pršet, je třeba tuto část soutěsky okamžitě opustit. Pod ní i nad ní je relativně bezpečno. Ono se to nezdá, ale vzhledem k obrovským rozměrům celé soutěsky a minimu vegetace v ní a v okolí hrozí přívalová vlna, která tady může dosáhnout až dvanáct metrů. Nevěříte? No, před pár lety taky nějací Evropané nevěřili a dva autobusy plné turistů tam za deště vjely. Přívalová vlna je pak vyplivla pěkně slisované. Nikdo nepřežil. My však měli celý den hezky slunečno a dokonce jsme se cachtali v té říčce – Oroň nás ujistil, že tam nejsou bilharzie. Večer jsme chtěli navštívit ještě Tinerhirskou palmárii, ale byla moc daleko, tak jsme zas skončili v čajovně. Po večeři v hotelu přišli nějací Hamuovi přátelé a zpívali a hráli na bubínky a nějaké místní strunné nástroje. Také jsme to zkoušeli – hrát na bubínky. Opět jsme se při tom pokochali místní faunou – malý gekonek vylezl na stěnu a poslouchal koncert. Zejména Hamuova píseň o buršugách ho zaujala, to si i poskočil. My jsme si zas poskočili, když jsme málem zašlápli místní domácí mazlíčky – želvy – které se občas pohybovaly rychlostí tryskomyši.

15. den

Patnáctý den jsme vyjeli směrem na poušť. Poprvé jsme okusili saharský písek, když jsme vystoupili u podzemní řeky poblíž Erfoudu. Tuto řeku svedli lidé do podzemí pomocí jakýchsi šachet a tunelů, aby jim nevyschla. Teď to tam vypadá jako území velkých krtinců, do kterých není radno spadnout. Na druhé straně silnice jsme se setkali s pískolamy. Pak už jsme si opět doplňovali zásoby – v Erfoudu – a navštívili jsme obchůdek se zkamenělinami a krejčího, co komusi zkracoval džalabu. Také jsme si mohli prohlédnout, jak vypadá vádí v akci, záplavy na Sahaře už ustupovaly, ale vádí byly ještě plné vody. A voda zas plná bilharzií. Ubytovali jsme se na nádvoří hotelu u písečné duny. Zde byla jediná možnost normálně si zaplavat, a to v hotelovém bazénku. Voda pochopitelně jevila známky drobného znečištění, ale vzhledem k tomu, že jsme byli na Sahaře, to byl naprostý luxus. Horší byly sprchy, některé vůbec netekly a ostatní jen slabě. Ten večer nás ještě čekala projížďka na velbloudech. S Irčou jsme jely na jednom – Irča vepředu. Byla blíž u řidítek, což byla docela výhoda, ale při manévru, kdy si velbloud klekal, se o ně pokaždé odřela. Takže jsem z toho nakonec vyvázla lépe já vzadu, i když zpočátku jsem měla panickou hrůzu, že spadnu dolů – a že je to pořádná výška! Dojeli jsme k nejvyšší duně, na kterou jsme se vyškrábali, abychom odtamtud pozorovali západ slunce..a kochali se. Jeden z domorodých průvodců nás pak všechny vyfotil na hraně duny. Bylo to úchvatné. Obzvlášť poté, co nás místní průvodce ujistil, že tu za pět let, co tu žije, nikdy neviděl hada, ani písečné blechy. Že tu potkal jen brouky a scinky, kterým říkal písečné ryby. Kvůli písečným blechám jsme si všichni vzali na vyjížďku s velbloudy ponožky, někteří i pohorky. Nakonec jsme se dozvěděli, že čeští přírodovědci našli jediné písečné blechy ve sprchách tohoto kempu, kde jsme samozřejmě chodili (tedy minimálně polovina z nás) bez ponožek. Na zpáteční cestě na velbloudech už nám otrnulo a machrovali jsme. I já jsem pak byla v rovinatějších úsecích schopna jet bez držení.

16. den

Šestnáctý den patřil Sahaře. Většina z nás vyrazila džípy do pouště, tentokrát do klasické kamenité Sahary. Na Černé skále jsme si nasbírali zkameněliny, navštívili jsme lom, kde se těží kámen se zkamenělinami, ze kterého pak vybrušují, misky, umyvadla atd. Jeli jsme kolem pouštních osad, mezi polodivokými kozami a osly. Posádka jednoho džípu přemluvila řidiče a kus cesty jeli na střeše. Bylo to dost riskantní a část z nich si vysloužila bolest v krku. Naštěstí nespadli. Terén, kterým jsme jeli, byl celkem dost nerovný a i v džípu bez pásů to bylo dobrodružné. Navštívili jsme i opuštěné olověné doly, kde už jen hrstka místních těží ručně minerály, jejichž prodejem se živí. Také jsme si tam našli nějaké krystaly. Většina z nás si zaplatila dvoudenní výlet džípy, takže jsme tento den zavítali ještě na naleziště dinosauřích zkamenělin, které je poblíž marocko-alžírské hranice. Bylo tam asi 55 °C, ale se zakrytou hlavou a dostatečně oblečeni jsme neměli problémy. Navštívili jsme ještě školu tranzovní hudby, kde nám zahráli a zatančili hudebníci, jejichž předci kdysi přišli z Mali, a tam jsme se osvěžili čajem, někteří si též zatancovali (zas nebudu konkrétně jmenovat, kdo u toho nemohl chybět). Navečer jsme dojeli do Alnifu, cca čtyřtisícového městečka, kde žije Oroňův přítel, specialista na trilobity, Ibrahim Ihmadi. Skalní kresby, které jsou poblíž Alnifu, jsme už bohužel nestihli. Ale cestou jsme jeli krásnou krajinou, kde rostou akácie, stromy s téměř plochou korunou, a opět jsem si připadala jako v nějakém dokumentárním filmu o Africe. Dalšími zajímavými stromy jsou aurakárie, které mi připomínají film Cesta do pravěku. Ty ale rostly zase spíš v jiných oblastech. Ibrahim Ihmadi nás ubytoval v horní místnosti ve svém domě. Má milou ženu, která nám a řidičům uvařila spolu se sousedkami večeři (kuskus a tažín) a tři děti, které jsme možná viděli, ale těžko říct, které konkrétně to byli, neboť náš příjezd přilákal do tohoto domu všechny děti z okolí. Pokoj ve kterém jsme byli byl vystlán koberci a u stěn byly opřeny polštáře. V místnosti byly akorát čtyři nízké kulaté stolky na jídlo a posléze plastová židle, na kterou dal pan domácí notebook, aby nám na něm promítnul záznam z hromadné svatby, kterou tam pořádají 1x za rok. (Prostě se tam berou jen jednou ročně, oslava trvá tři dny a mají co dělat, aby nezaměnily nevěsty, neboť jsou stejně oblečené a mají kompletně zakrytý obličej. Loni se bralo cca 45 párů,.. mívají tak 5 – 6 dětí, manželku mají většinou jednu, ženy se vdávají mezi 18. a 25. rokem, ovšem výjimkou nejsou 13tileté nevěsty, pokud jsou vyspělé a lékařem shledány dospělými, zato ženiši jsou většinou 30 - 40 let staří,…děvčata většinou nestudují..vdova dědí po manželovi 18 % majetku a za cca 4 měsíce se může znovu vdát, ty měsíce smutku nosí bílou džalabu a ostatní jí prokazují úctu, neboť je jakoby oblečena v mužském slavnostním šatě atd.) No, jinak byla tato domácnost vybavena skromně, neměli ani sprchový kout, pouze kohoutek nad plastovou vaničkou, umyvadlo a turecký záchod. Kuchyně byla také velice skromná. Pokoj, ve kterém nakonec i většina z nás spala, měl krásný bílý štukovaný strop s ozdobami a se zdobným větrákem, ovšem šedé nenabílené stěny. A jak nám tam bylo hezky!:o) No, po večeři jsme zašli ještě k panu domácímu do obchůdku s trilobity, neboť je nejen studuje a preparuje, ale i prodává. Už jste viděli trilobita s tykadly? A s fousy? Ten s fousy se jmenoval Bin Ladin. A už jste viděli dvaceticentimetrového trilobita? Já až u Ibrahima Ihmadiho:o) Vedle krámku má i dílničku, tak nám předvedl, jak trilobity preparuje. Bohužel Ibrahimu Ihmadimu nemůžeme oplatit jeho pohostinnost, neboť na české ambasádě v Maroku je zvykem, že kdo nedonese 80 000 Kč jako úplatek, visum do Čech nedostane. Vtipné, že?! No, jedna účastnice se v Asny zamilovala do Mohameda Drviše a dokonce ještě před odjezdem z Maroka spolu podepsali předmanželskou smlouvu. Ovšem ani její drahý, i když se vezmou, se do Čech jen tak nepodívá.

17. den

Sedmnáctý den jsme začali naší oblíbenou činností, opět jsme hledali trilobity, a to na lokalitě u Alnifu. Našla jsem jednoho skoro celého, heč! Někteří jich našli hned několik a daleko hezčích, ale já nikdy nenacházím ani houby, takže to považuji za úspěch. Pak jsme opět nakupovali v Erfoudu. S Irčou jsme se zocelily a koupily si granátová jablka. Jsou docela dobrá, akorát dostat se do nich je trochu problém. Jablíčka jsme ochutnaly hned na první zastávce u Zelené řeky. To je takový kaňon ve vyprahlé krajině, na jehož dně je souvislá zelená oáza napájená řekou. Zeleň této oázy připomíná obrovskou zelenou řeku. Je to osvěžující pohled. Je to také místo, kde se dají koupit ty nejkvalitnější datle v Maroku. Po litrech přeslazeného čaje, které jsme v posledních dvou týdnech vypili, jsme ovšem na datle nedostali nikdo chuť. Místní prý snídají datle, fíky a med, přes den nic nejí a pijí jen čaj a večer mají k večeři kuskus, tažín, kebab a možná někdy i pastilu, což je jídlo, které bych nikdy dobrovolně neochutnala, kdyby nebylo v menu při večeři ve Fésu. Pastila by byla docela dobrý zákusek typu hodně pocukrovaného štrůdlu, kdyby do náplně nedali krom ovoce a ořechů i maso z holoubátek. No nic, tento den nás opět pohltil autobus a odvezl nás do cedrových lesů, kde jsme pozorovali ve dne i v noci štíry. Nocovali jsme u parkoviště pro turisty, kolem kterého jsou stánky. My jsme se utábořili za těmito stánky a měsíc svítil jako divý, takže jsem si ani nemusela spravovat čelovku, abych viděla, co je tam kolem odpadků. Naštěstí jsme byli předem informováni, že budeme nocovat na smetišti, takže nás to nikterak nezaskočilo a dokonce jsme byli mile překvapeni, že tam těch odpadků není tolik, kolik jsme čekali. Krom drobných, ani ne smrtelně jedovatých, štírů se v našem okolí nacházelo plno makaků, kteří v noci naštěstí spali a ráno nám nic nesebrali, a údajně i leopardi. No, tak ty jsme naštěstí nepotkali ani ve dne. Na parkovišti sídlili ještě i místní pejskové, kteří byli ovšem velmi milí.

18. den

Osmnáctý den jsme se šli projít cedrovým lesem k nejvyššímu cedru, co není nejvyšší a ke všemu je suchý. Kolem bylo plno stánků se suvenýry a tlupa makaků, kteří se jednu chvíli i docela naštvali. To je pak lepší zmizet. Jednu účastnici makak škrábnul. Naštěstí ne do krve, ale i tak to mohlo skončit zánětem. V porovnání s gibraltarskými makaky, jsou však tito mnohem přátelštější a méně agresivní. Při zpáteční cestě na Gibraltaru stáhnul makak jedné účastnici batoh ze zad, rozepnul si ho, vyndal z něj sáček s bábovkou a tu si pak vyndal, a sedíc na batohu, ji baštil. Nějací španělští turisté mu pak ten batoh vzali a vrátili ho majitelce, které se notně ulevilo. Měla v něm mimo jiné pas a mobil. Maročtí makaci jsou milejší, takže jsme si troufli krmit je kousky granátových jablek – z ruky do ruky. Mají také rádi oříšky, které tam i speciálně pro ně prodávali, ale nám už docházely dirhamy. :o) Po dopolední procházce jsme sjeli autobusem (nebo sešli) dolů do městečka Azrou, kde jsme strávili příjemné odpoledne. Je to univerzitní městečko a pohybovalo se tam mnoho mladých lidí. Celkově na nás působilo velice klidně a kultivovaně, ani prodavači nebyli vlezlí. Večer jsme popojeli ještě kousek, a to do kempu poblíž Fésu – v tomto kempu tekla občas i teplá voda!!!

19. den

Devatenáctý den patřil Fésu. První zastávku jsme udělali u královského paláce, který leží vedle melahu (staré židovské čtvrti). Melah je název pro sůl, kterou byli právě Židé dřív pověřeni sypat hlavu odsouzenci před oběšením. Ovšem to nic nemění na velkoleposti královského paláce – tedy mohu-li soudit podle brány, která je jediná přístupná turistům. Vyfotili jsme si ji a osahali jsme si aspoň překrásné mozaiky, které ji zdobí. Říkala jsem si, jak tu mozaiku asi dělali na takové obrovské ploše z tolika drobných střípků?! Odpověď přišla vzápětí, když jsme po návštěvě vyhlídky u pevnosti nad městem (kde jsme se pro změnu všichni vyfotili) zamířili do keramické manufaktury. Zaměstnanci (někteří jsou spíš umělci než dělníci) tam berou plat 20 dirhamů na den za dvanáctihodinovou směnu a ještě jsou rádi, že mají místo. Krom různého nádobí tam dělají právě mozaiky. Nejprve si vyrobí barevné dlaždice, které pak naštípou na požadované kousíčky. Z těchto kousíčků pak skládají mozaiku podle vzoru, který si musí pamatovat zpaměti, a to barvou dolů. Když to složí, tak to celé zalijí betonem a otočí. No, a když udělají chybu, tak to rozbijí a začnou znovu. Ale asi chyby moc nedělají, to by si nevydělali ani na chleba (který stojí obvykle 1 – 2 dirhamy). Já bych si při své prostorové představivosti musela dát nákres v barvách dospod, pokud bych to dělala. Naštěstí mám jinou profesi a v jiné zemi. I když tedy v Maroku bych touto dobou byla asi bezstarostně vdaná a do práce bych vůbec nechodila. Akorát bych se starala o domácnost a o děti a ve volném čase bych klábosila s kamarádkami v hammamu. Ono všechno má své pro a proti:o) Ještě jednu zajímavou manufakturu jsme ve Fésu navštívili, a to koželužnu. Koukali jsme na ni shora, ze střechy vícepatrového obchodu s koženým zbožím. Povětrnostní podmínky byly víc než dobré, takže jsme rostlinku máty, kterou jsme cestou dostali k potlačení jindy velice silných čichových vjemů, ani nepotřebovali. Zbytek dne jsme brouzdali medinou Fésu, kde žije neuvěřitelných 200 000 obyvatel v neuvěřitelných domech. Např. ten dům, ve kterém jsme navštívili tkalcovnu velbloudích koberců, je cca 600 let starý. Schody nahoru do dílny byly vychozené a je zázrak, že jsme se do té malé místnůstky se dvěma stavy vešli ještě i my, co jsme si chtěli nějaký koberec koupit. Ani jsme tam nemohli jít všichni. Ale ostatním to nemusí být líto, marocké stavy vypadaly stejně jako české. Mezi domy jsou často dřevěné trámy jako rozpěry, aby se budovy nezhroutily. A některé vstupy do domů jsou jako stvořené pro hobity. Ostatně ani na místních toaletách, které jsou většinou situované v patře, se nelze narovnat. Medina Fésu je pod ochranou Unesca, jehož zástupci tam ten večer měli nejspíš sraz. Sjížděli se tam nějaké delegace, tak jsme si to společně s nějakými anglickými turisty odvodili, jak jsme to pozorovali.

20. den

Dvacátý den nás začala jímat nostalgie. Poslední den v Maroku. Pro rozptýlení a sebevzdělávání jsme navštívili Volubilis. Kdysi to bylo velké římské město s 20 000 obyvateli. Do dnešních dnů se z něj zachovaly jen rozvaliny. Ovšem hezké a monumentální rozvaliny. Ke všemu se tam zachovalo hodně barevných mozaik, které lahodí oku i po staletích, neřku-li tisíciletích. A to ani nemluvím o chameleonovi, kterého jsem potkala pochodovat po chodníčku v odlehlé části rozvalin. Hned mi bylo nápadné, že ta ještěrka jde nějak divně. Při bližším pohledu jsem se ujistila, že vidím svého prvního volně žijícího chameleona, a aby mi udělal radost, zalezl ještě do trsu trávy a tam zkameněl, tváříc se, že není vidět:o) Před hradbami Volubilis jsme pro zpestření potkali další autobus plný Čechů – ti však byli ubytováni v hotelu. To my jsme zamířili do našeho posledního marockého kempu v Chefchauenu. Je to ostře hlídaný kemp, opisovali si tam dokonce naše pasy. Ostře hlídaní jsou i turisté, kteří vyrazí do městečka. Prý se může stát, že se je tajní policisté pokusí nalákat na drogy a pak je zavřou. No, asi na dlouho. Aspoň tedy Oroň říkal, že Čech, kterého chytli při odjezdu (jel nejspíš v nějakém autobuse před námi) se dvěma jointy marihuany v kapse, za to dostane osm let marockého vězení. A že v marockém vězení Evropané moc dlouho nepřežijí (tak maximálně devět měsíců). Oni tedy Marokánci sami naprosto běžně kouří hašiš (a nic jim to nedělá), ale před světem drogy tvrdě potírají. Je tedy fakt, že alkohol, který museli pustit na nátlak různých vlivných států a organizací na marocký trh, jim problémy působí, a to značné, neboť na něj nejsou zvyklí. Za pití alkoholu na ulici jsou také přísné tresty. I za jeho podej mimo specializované obchody. My jsme však nedělali žádné nepředloženosti, tak jsme si noční modrobílé městečko Chefchauen hezky užili. Sehnali jsme kávu (brazilskou) praženou v místních pražírnách. Dali jsme si poslední marocký čaj. Utratili jsme poslední dirhamy. A uložili jsme se ke spánku, abychom se posilnili na poslední marocké ráno.

21. den

Dvacátý první den jsme vstali za tmy, abychom byli včas v Ceutě a stihli trajekt. Na celnici panoval mnohem větší ruch než při příjezdu. A čekali jsme tam tudíž též mnohem déle. Nejen díky tomu nešťastníkovi s jointy v kapse. V Ceutě nám ujel trajekt před nosem, tak jsme získali hodinu na nákup občerstvení. Vstupní kontrola na trajekt pak proběhla celkem lehce, akorát jsme všechna zavazadla museli poslat přes rentgen. Výstupní kontrola proběhla ještě jednodušeji, polovina z nás ani nemusela posílat zavazadla přes rentgen. Když nás viděli, asi se jim nás zželelo. Naložili jsme vše opět do autobusu a připravili si batůžky na výsadek v Gibraltaru, kde jsme měli devět hodin času. Každý ten čas využil po svém. Naše skupinka obešla skoro celý poloostrov krom nebezpečné oblasti přírodního parku, kde sídlí zákeřní makakové gibraltarští. Viděli jsme je jen na dálku, jak dovádí, a docela nám to stačilo. On je tedy z toho parku prý krásný výhled, ale my jsme eura ušetřená za vstup raději investovali do jídla. Krom toho jsme viděli mnoho krásných zákoutí i bez vstupu, např.botanickou zahradu, vyhlídku tzv. Europoint, maják, mešitu, ministerstvo obrany, krásnou moderní nemocnici, hasiče, krematorium, vrakoviště … a nějaká děla, památníky,vojenské opevnění, pobřeží, dva tunely,..no, po letišti se prošel každý z nás dvakrát (při příchodu a odchodu).

22. den

Dvacátý druhý den jsme měli jet do Girony, ale cestou se udělalo jedné účastnici velice špatně. Neobešlo se to bez záchranky. Otrava gibraltarskou rybou se ukázala býti docela vážnou, tak jsme na odpočívadle vyčkali do večera, jak se věci vyvinou. Navečer, po celodenní koupeli ve španělském slunci, už nikdo neměl chuť stavět stan, tak se odhlasovalo, že pojedeme rovnou do Čech. Znamenalo to vypustit Pont du Gard, kde jsem byla loni cestou z Pyrenejí, což mi vůbec nevadilo. Peníze ušetřené na kemp jsme věnovali těm, kteří měli problém s návratem do Čech o půl dne dřív, aby si zaplatili taxi nebo hotel.

23. den

Dvacátý třetí den jako by se nám zdál. Bylo zataženo, pršelo a postupně se ochlazovalo. Mám pocit, že jsem ho asi celý prospala. Vyhlašovala se myslím soutěž o nejlepší básničku a hrálo rádio Mundo. Asi jsme si pouštěli i film?! Fakt nevím. Akorát si pamatuji, že jsme si povídali se sousedy a nemohla jsem se dovolat domů, ačkoliv tatí slíbil, že bude sledovat mobil a přijede pro mě. Nepřijel, mobil si zapomněl v autě:o) Nic naplat, byla jsem zase doma. Byla zima a pršelo a všechna zavazadla jsem si musela nést sama.. Vítej do reality!! Aby to snad nevyznělo černě, tak musím podotknout, že ač jsem se nezvládla aklimatizovat bez potíží a týden po návratu jsem byla pěkně nachlazená, o Maroku jsem mluvila a mluvím vždy s nadšením, protože to bylo opravdu něco naprosto skvělého. Prostě Mama Afrika:o)

Autorkou cestopisu je Ivana Dindová

Vážíme si vašeho soukromí

Pomocí cookies analyzujeme návštěvnost, přizpůsobujeme obsah a reklamy podle vašich potřeb. Kliknutím na „Přijmout“ vyjadřujete souhlas s tím, že cookies používáme.