Severní Skandinávie

cestopis Josefa Michálka ze zájezdu do Norska a Švédska

„Co takhle severní Skandinávie?“ ptám se kamarádky Petry nebo ona mě, už si přesně nepamatuju. Jediné, co je jisté, že debata ohledně destinace pro letošní dovolenou proběhla rychle a bezbolestně. Po loňském křtu ohněm na zájezdu do Albánie, kde jsme se nestihli povraždit, ani to za nás neudělali tamní obyvatelé, neshledal jsem vzhledem k výše uvedenému markantní důvod spolucestovatele měnit. Tedy severní Skandinávie, země jako Norsko či Švédsko, zejména jejich části za polárním kruhem. Ideální doplněk k doposud viděným oblastem obou zemí pouze po onu pomyslnou čáru, značící místa, na kterých jeden den v roce slunce nezapadne a jeden den naopak na obzor nevyjde.

Dva dny na cestě

Sraz na expedici probíhá u benzínky Agip v Praze na Černém Mostě. Vždy když se vydáváte s cestovkou na „trochu více“ turistický zájezd, jdete do jámy lvové co se týče účastníků. Budou schopni absolvovat program? Nebude se kvůli nim přizpůsobovat? Budeme si navzájem rozumět? Mundo si však drží konzistentní klientelu rekrutující se především z řad studentů, kteří se rádi do jeho náruče vracejí i po ukončení studií. Mezi ně se stále rádi počítáme i my. Zběžná rekognoskace účastníků až na světlé výjimky neodhalila závažnější prohřešky vůči těmto nepsaným pravidlům. Stále ještě studující průvodce nevyjímaje. Holky v džínách a s kabelkami jistě, až půjde do tuhého, vybalí z batohu nějaký vydařený outdoorový oděv. Nejvíce tak překvapil počet cestovatelů, který se zastavil na jedničce pod padesátkou. Na takový přetlak nejsem zvyklý a svou roli hraje při organizaci bagáže. Zejména nad sedačkami není radno své vydobyté místo na dlouho opouštět.

Odjíždíme přesně o půlnoci, takže není prostor na nějaké poznávání, nicméně z formálních záležitostí si můžeme udělat počáteční iluzi alespoň o průvodcích. Představují se jako Petr a Tomáš. Hlavní průvodce Petr dostává nálepku „sušší“, neboť mimo jiné o nakupování v autobusu bez špetky humoru prohlásil, že „káva z automatu je za 15 korun, pivo v plechovce nebo voda v lahvi za 25, rum za 30. Tady však nejde o lahve, ale o panáky.“ Tečka. Možná se vzadu uchichtnul nějaký cimrmanolog, nicméně forma podání ceníku usvědčuje spíše z neúmyslnosti. Záložní průvodce naopak ještě neřekl ani slovo.

Cílem nočního dálničního přejezdu jest sever Polska, odkud poplujeme trajektem do Švédska. Baltské moře nás nevítá nikterak vlídně, nepříjemný déšť doprovází jak obchůzky po písčitých plážích při čekání na trajekt, tak posléze krátí pobyt na otevřené palubě na dobu nezbytně nutnou. Poláci formu pobytu v prostorách trajektu nikterak nehrotí. Po noci v autobuse se nikomu nechce týrat kosti ještě na tvrdých židličkách, personál nás však milostivě nechá polehávat v restauraci na měkkých gaučících s jedinou podmínkou, a to nekonzumovat zde nic doneseného. Přeloženo do češtiny, nesmíte být viděn konzumovat cokoli doneseného. Za sedm hodin plavby se stihneme dostatečně zregenerovat.

Dálniční nálož číslo dvě absolvujeme vnitrozemím do Stockholmu, odkud po západním břehu Botnického zálivu míříme po páteřní silnici stále na sever až k městu Luleå. Za zmínku stojí zdejší zajímavosti, a sice ona silnice je celou dobu tříproudá s pravidelným střídáním souběžnosti prostředního pruhu mezi oběma směry. Dále při odbočování „přes pruh“ vlevo se odbočovací pruh nejprve oddělí vpravo od silnice, aby auto nebrzdilo provoz v hlavním pruhu, a poté překonává silnici kolmo k ní. Nebo místní benzínky, nabízejí jen tři druhy paliva: diesel, natural 95 a alkohol s oktanovým číslem 85. Kam se poděly natural 91, 98 či Shell V-Power, pouze matoucí zákazníka, který chce „normální naftu“ nebo „normální benzín“? V kempu u Luley o sobě dávají poprvé vědět komáři, jejichž nálety jsou čím dál otravnější. Také již usínáme za šera, polární kruh je nedaleko.

Sámské metropole

Kdo jsou vlastně Sámové? Sámové je spisovné označení Laponců, tedy něco jako dilema Romové či cikáni? Domorodé obyvatelstvo, živící se především zemědělstvím a pastevectvím a žijící v nejsevernějších oblastech Norska, Švédska, Finska a Ruska. Největší zastoupení mají právě v Norsku, kde lze nalézt jejich centrum, parlament a kde si vydobyli jistou míru samosprávy.

Označení sámská metropole je samo o sobě zavádějící. Ve skutečnosti se jedná o dvě vesničky s ne více než dvěma tisíci obyvateli. Již od přejezdu norských hranic se jako mávnutím kouzelného proutku škodolibého trolla švédské slunce mění v déšť. Ve městě Kautokeino se alespoň posouvá do přerušované fáze. Není toho zde příliš k vidění, zaujme hlavně rozlehlost místa. Naše kroky vedou do Muzea sámské kultury. Vystavují se zde různé pracovní pomůcky, oblečení, výrobky, lyže, lodě, literatura. Vše je dostatečně staré a budí dojem autenticity. Před muzeem je několik typů domorodých obydlí, dřevěné domečky, dřevěné stavby se střechou z trávy nebo lávvy, což jsou stany podobné indiánským týpí. Ve městě není ani noha, dokonce ani v kostele. Průvodkyně v muzeu nám osvětlí smutnou pravdu, že na domorodce máme dneska smůlu, muži jsou momentálně na pastvě se soby kdesi na severu.

Při cestě do druhého sámského města průvodce Petr zaplňuje naše mezery v geografii školením z tajgy, tundry a lesotundry. Snad z toho nebude na konci zkoušet. Nacházíme se v náhorní plošině Finnmarksvidda, rozlehlé, jen mírně zvlněné krajině, poseté keřovitými břízkami a jezírky. Dle oficiální terminologie tedy něco mezi tundrou a lesotundrou. Město Karasjok je podobné předchozímu. A jako přes kopírák zamíříme do Sámského parku.

• „Hledáte něco?“ houkly na nás dvě ženy z před zavřeného suvenýr shopu.
• „Dobrý den, chtěli bychom jít do parku,“ odpovídáme po pravdě.
• „Park je momentálně zavřený,“ povídá jedna z žen, nejspíš zaměstnankyně parku.
• „A můžeme jít alespoň tam, co chodí ty lidi?“ ptáme se možná až příliš pokorně.
• „To je právě ten park. Ale je zavřený,“ zní odpověď.
• Podíváme se s Petrou zmateně na sebe.
• „Je zavřený, protože je po zavírací době. Mimo ni však nemůžeme nikomu bránit, aby do něj šel,“ dodává.

To je slovo chlapa, konečně podstatná informace! V parku nalezneme podobné stavby jako v Kautokeinu, navíc je tu ohradu se sobem, který se však víc než návštěvníkům věnuje okolorostoucí trávě. Večer trávíme s místními a se slivovicí v obrovské vytápěné lávvě. Místo noci zažíváme jen jemné šero. Čelovky se stávají zbytečnou zátěží.

Sever pro turisty a pro důchodce

Na dnešek je naplánován první dvoudenní trek. Průvodci zhušťují frekvenci sledování předpovědi počasí, která není vůbec dobrá. Z ožehavé situace, jestli vypustit do vytrvalého deště skupinku, z nichž dobrá půlka absolvuje svůj první vícedenní trek v životě, vybruslí návrhem změny programu. Nápadu se nikdo nevzpírá. Není třeba promáčet co se dá hned první den, že? Místo přechodu národního parku Stabbursdalen vyrážíme jen na krátký okruh. Během chvíle se však neuvěřitelně rozprší, že během tří minut mám úplně mokré kalhoty a během deseti v Gore-texových botách solidní rybník. Není nad kvalitní obuv… Okruh přesto dokončíme podle plánu, neboť se obloha po půlhodinovém dešti v mžiku roztáhne a dělá, jako by se nic nestalo. Ovšem pocit, kdy za sebou máte dlouhý seznam nadávek, odvařené boty, které nemáte kde usušit ani je čím nahradit, a je vám úplně jedno, že pořád ještě prší, v jistém slova smyslu stojí za to.

Boty přes noc neuschnuly, ale potěšující bylo, že při stisku nepouštěly vodu. Ponožky tak i po celodenním nošení nestihly prosáknout – no aspoň něco. Autobusem se podmořským tunelem přesouváme na ostrov Magerøya, kde oficiálně leží nejsevernější „pevninský“ bod Evropy. Oni to mají Norové s nejsevernějším bodem těžké. Pokud bychom vypustili slovo pevninský, našli bychom ho v souostroví Špicberky. Kdybychom ho tam ale nechali, velí nám logika věci hledat na norském pobřeží s vynecháním ostrovů. Co byste ale dělali v momentě, kdy se z takového bodu podíváte na sever, a místo zapadajícího slunce uvidíte ostrov jako kráva? Příroda však tak zlomyslná nebyla, ze skutečného nejsevernějšího pevninského bodu žádný ostrov vidět není, ale jak si tuto rozpolcenost Norové ospravedlňují, ví jen oni sami. Avšak nejsme u konce. I na ostrově Magerøya existuje severnější místo než bájný Nordkapp. A není to o pár metrů, ale o bezmála 1,5 km. Na vině asi bude, že ne každému se chce chodit 10 km z nejbližšího parkoviště, ale také fakt, že Nordkapp, tyčící se na 300 metrů vysoké strmé skále, vypadá prostě líp. A taky líp nese.

V krátkém sledu máme možnost srovnat oba severy. Malé parkoviště u Knivskjeloddenu je zdarma a autobus se na něm sotva otočí. Na parkovišti u Nordkappu stojí na padesát autobusů, ze kterých se sunou davy důchodců, a na vstupné se radši ani neptejte. Atmosféra se prostředí upřít nedá, skála vypadá majestátně a dotek slunce s obzorem by mohl vypadat sakra dobře, ale neustálé prodírání se někam kazí dojem jinak pěkného místa. Zajímavý je dokument o historii místa v panoramatickém kině. Dále nemůže chybět obrovský suvenýr shop s nápisem Nordkapp na čemkoli si vzpomenete. Slunce se bohužel přes mraky neukáže, tak jen nezapomenout hodit pohledy do schránky a potěšit své blízké razítkem z nejsevernější pošty na světě. Přes všechna pro a proti je Nordkapp místem, které, když už tu jste, stojí za to navštívit. A nezbývá než přemýšlet, k čemu Norům slouží ostrov Magerøya: aby vás zkasírovali za průjezd podmořským tunelem a vstupem na Nordkapp, ale také jako pastviště sobů kvůli fatálnímu nedostatku komárů. Z pevniny nedoletí.

Zpátky do měst

Alta a Tromsø. Dvě největší norská města za severním polárním kruhem. A druhé jmenované je pětkrát větší než první. Alta by byla zapomenutelná, pokud by neměla muzeum skalních rytin. Pod otevřeným nebem tak obdivujeme vyryté soby, losy i jiné výjevy, pečlivě domalované červenou barvou tak, jak to prý před 6 000 lety vypadalo. Přestože času na prohlídku muzea máme méně než nedostatečně, většinu artefaktů rozsáhlého muzea oběhnout stihneme.

Největší města jako by musela aspoň částečně vyrůst na ostrově. Centrum Tromsø leží na stejnojmenném ostrově a vítá nás typickým přímořským sychravým počasím. Nebojíme se však vlka nic, kdyžtak se někde schováme. Jako první vidíme Ishavskatedralen, arktickou katedrálu, pozoruhodnou trojúhelníkovou stavbu. Celé sedmdesátitisícové město je poměrně moderní, přesto i zde si částečně zachovává typický červený rybářský nádech. Jakmile nás s Petrou přestanou bavit oblíbené kratochvíle procházet zákoutí zapadlých uliček a přepadávat suvenýr shopy, necháme se zlákat arktickým Polariem. Jdeme však proti proudu, do Polaria se dostáváme jako jedni z posledních.

Na radu spolucestujících máme u pokladen přistoupit k menší hnědovlasé dívce s účesem na mikádo. Prý je to Češka a dala jim poloviční vstupné. Na místě jedna z pokladních popisu odpovídá, kdo to ale půjde zařídit? Petra nakonec sebere odvahu a položí slečně v rodném jazyce zdrcující větu: „Čau, ty seš prej z Čech.“ Prodavačka zalapá po dechu a asi norsky nám sdělí, že nerozumí. Se slevou máme smůlu, ale oceňuju snahu. Uvnitř je k vidění širokoúhlý dokument o Špicberkách a akvárium s tuleni a lachtany. Na závěr nám město přivodí šok, neboť ostrov Tromsøya je hornatý, a hlavní dopravní tepny jsou svedeny pod zem. Nejenže Norové si hlavu nelámou s obložením tunelů, které vypadají jako před hodinou vyvrtané, ale zároveň mají pod povrchem i kruhové objezdy. Takovou podzemní síť si nevytvoří ani sebezdatnější krtek.

Dvoudenní únik

Všechny cesty směřují do Říma, naše myšlenky však směřují ke dvoudennímu treku. Premiéra byla o pár dní odložena, teď už ji však nemá co zhatit. A je to dobře, protože přechod národního parku Ånderdalen na ostrově Senja se ukázal jako nejmalebnější část zájezdu. Stoupáme přes potůčky a kluzké skalní výstupky a jak se blížíme nejvyššímu vrcholu ostrova Istind, začínají nefalšovaná sněhová pole. Shora jsou opravdu pěkné výhledy na údolí, které přechází ve fjordy, zasněžené vrcholky hor a jezírka umístěná všude tam, kde to jen trochu jde. Všichni zodpovědně šlapou, až mě to překvapuje, a jestli někdo pohyb kupředu zdržuje, jsou to kromě silného protivětru zasloužilí fotografové, kteří by rádi měli tu okolní nádheru pokud možno bez lidí. Nicméně husí pochod, který praktikuje zbytek, také není optimální způsob, jak načerpat krásy krajiny. Jakmile z nejvyššího bodu klesneme do jednoho z širokých údolí, ustávají jak sněhová pole, tak i vítr. Dokonce se počasí vylepšuje natolik, že začínáme mít strach o spáleniny.

Dosavadní tundra se mění v lesotundru a tajgu, s čímž je spojena horší prostupnost terénu, byť značené cesty, a existence rašelinišť. Abych nebyl nespravedlivý, trasy značky mají, ale ty fungují jen jako směrování. To nejlepší nás ale teprve čekalo. Trasa se nezalekla ani deset metrů širokého potoka. V jiném období by možná nebyl tak rozvodněný, ale tentokrát nemáme jinou možnost než ho překonat broděním. Voda byla studená a v nejhlubších místech sahala nad kolena, přesto můžu se vší vážností potvrdit, že díky nerovnému povrchu nešlo brod zdolat bez teleskopických hůlek. Jsem ze staré školy, tedy spíše odpůrce tohoto lifestylového doplňku, nicméně moje přesvědčení dostalo touto zkušeností za uši. Hůlky měla zhruba polovina lidí, takže po překonání řeky je poskytli těm, které brod ještě čekal. Tábořiště rozbijeme na divoko v lese na břehu jezera, a jelikož slunce stále žhne, neodoláme osvěžující koupeli.

Ráno nás nečekají žádné velké túry, cesta vede vyšlapanou pěšinou kolem peřejovité řeky a přes rašeliniště, jak se blížíme k civilizaci, začínají vyrůstat dřevěné chodníčky. Na batohu suším včerejší ponožky, jejichž odér Petra jdoucí za mnou peprně komentuje, ale v chůzi jí to navzdory proklamacím nevadí. Petr obohacuje náš slovník o další pojem, tentokrát ze zoologie, a sice střeček, hmyz, který se ve zdejších mokřadech vyskytuje. Tu čest jsem neměl, a možná je to dobře, protože z popisu se zdálo, že střeček je takové velké hovado, co vypadá jako kříženec vosy a komára, a chová se jako komár.

Švédské intermezzo

Přestože se nacházíme na norském pobřeží, neznamená to, že do půl hodiny nemůžeme být ve Švédsku. Podél Ofotfjorden nedaleko Narviku je to do Švédska jen rekordních 16 km. Jedním z mála míst, kde byla možná variabilita programu, byl právě národní park Abisko. Výlet po rovině k jezeru nebo výstup na horu? Možnost volby se vyplácí, pokud někdo při pohledu na horu dostává infarkt. Ovšem ti, co infarkt nedostávají, případně jim nevadí, zastávají názor „co je naplánováno, bude stát za to“. Nebudu to protahovat, podstatnou část podvečerní diskuse zabírá snaha těch, kteří chtějí stihnout oboje, jak nápad zrealizovat. Na druhé straně stojí průvodci s mantinely co „ještě jo“ a co „už ne“. Po pádu poslední překážky, že „když nás autobus někam doveze, musí nás odtud i odvézt,“ máme svolení nevyužít služeb autobusu cestou zpět s tím, že se dopravíme po svých. Průvodci nám večer zpestřují ochutnávkou norských pokrmů, konkrétně rybích knedlíků a sušeného sobího masa. Není to špatné, ale… je to nezvyk. Že paradoxně ani nejsme v Norsku, nikomu nevadí.

Ráno nejprve vyrážíme s většinou k jezeru. Je znát, že se nacházíme v mnohem turističtější oblasti. Však taky frekvence obligátního „Hi“ protijdoucím je vysoká. Cesta, vedoucí podél peřejnaté řeky, je vyšlapaná, problémová místa kryjí dřevěné chodníčky, dokonce s předjížděcími pruhy, přes řeky festovní mosty. Jak se posléze dozvídám, začíná zde přes 400 km dlouhá dálková turistická trasa Kungsleden, spojující nejvyšší švédské vrcholy. Řeka ve spodní části přechází v úzký kaňon, kde se voda mele mezi skalami, kam by teda jeden spadnout nechtěl. Slunečné počasí nám umožňuje výhledy na okolní zasněžené hory i na slavnou Laponskou bránu. Zpět v centru před cestou na vrchol překvapeně hledím do chlaďáku, odkud na mě kromě piv švédské provenience kouká tři a půl procentní Starobrno. Ve Švédsku mají striktní limity a žádné pivo tak nemá větší obsah alkoholu než 3,5 %. Nebudu přece pít předraženou ředěnou desítku z Brna, a sáhnu po místním Falconovi. Marně pak přemýšlím, jestli je lepší slabé pivo bez chuti, nebo přehořklý Gambrinus z autobusu. Ale teď už hurá na vrchol Njullá.

Sluníčko pořád pálí a jdeme mu vstříc, takže jsme paradoxně rádi, když se sklon kopce zvýší natolik, že jsme v jeho stínu. Na konečné stanici lanovky se sklon kopce zase podstatně zmírní. Z lesnatého porostu vystoupáme až do již známé tundry se skalnatými výběžky, které nás provází až na vrchol. Z něj se můžeme kochat okolními výhledy, kromě přírodních krás i na slavnou železnici Ofotbanen, která slouží pro převoz železné rudy do norského přístavu Narvik. Z tohoto transu nás vytrhne zajíc, který si to tam přes vrchol hopká. Kdyby tam bylo co žrát, ani by nás to nepřekvapilo. Zpět pokračujeme přes vrchol a sestupujeme přímo do kempu. Při výměně názorů z cest s ostatními nás civilizace dožene a v televizi sledujeme finále mistrovství ve fotbale žen, kde nejprve obdivuju technickou i rychlostní vyspělost něžného pohlaví, nechávám se unést dramatičností, abych pak překvapeně sledoval totální selhání Amerického „ženstva“ v penaltovém rozstřelu, kdy darovala vítězný pohár Japonsku.

Lofoty z rychlíku

Přes krátké zastávky v turisticky sterilním Narviku míříme na jeden ze zlatých hřebů zájezdu, souostroví Lofoty. Přestože jsou ostrovy propojeny mosty, donedávna v jednom místě chyběl a bylo nutné použít trajekt. Tento nedostatek je již odstraněn, nicméně ani tento fakt nesnížil uspěchanost této části. V rychlém sledu tak projedeme hlavní lofotské štace, největší město souostroví Svolvær, nejmalebnější město „Benátky severu“ Henningsvær, největší vikinské muzeum ve vesničce Borg, rybářskou vesničku Nusfjord, běloskvoucí pláže u vesničky Ramberg nebo nezajímavý Sørvågen. Většinou se jedná o výstup z autobusu, cvak, cvak, promenáda, obhlídka rybářských domků na pilířích zvaných rorbuer, úzkých uliček, suvenýr shopping a šup šup zase na v bledě modrém totéž o kus dál. Přitom takový Henningsvær je opravdu na krásném místě a nechalo by se v něm strávit delší čas, byť u předraženého kafe na rybářském molu v odéru sušících se tresek.

Z lofotské „fast forward“ anabáze se tak vymykají dvě věci. První je trek k chatě Munkebu, jakožto jediné příležitosti poznat zdejší pověstnou přírodu. Oproti ostrovu Senja nebo norskému pobřeží jsou tu hory strmější, údolí nejsou tak dlouhá a nepřechází ve fjordy, o to více je zde jezer. Cesta od mořské hladiny vede na rozdíl od dosud poznaného více po skalních plošinách, často nakloněných, kvůli nimž jsou na trase řetězy. Postupně vystoupáme nějakých 500 metrů a rozhostí se výhledy na jezerní soustavu a pobřeží ostrova Moskenesøya, na kterém se právě nacházíme.

Druhou pohodovější štací byla vesnička Å, nejzápadnější osídlené místo Lofot. Snad díky časnému rannímu příjezdu, kdy jsou všechny potenciální atrakce uzavřeny, nám nezbývá než zkontrolovat, jestli nejkradenější značka v Norsku na svém místě skutečně je, případně jestli není obehnaná ostnatým drátem a nestojí u ní stráž. Ani jedno se nepotvrzuje, naopak ani nemusíme, abychom se u ní vyfotili, stát frontu. Nakonec došlo i na kafe u přístavu s pečivem přímo z domácí pekárny. V průběhu lofotských večerů proběhla druhá ochutnávka norských pokrmů, tentokrát s neskonale větším úspěchem. Konkrétně šlo o chleba potřený marmeládou s plátkem karamelizovaného sýra. Ten vypadal jako obyčejný eidam, ale chutnal jako ztvrdlé slazené kondenzované mléko. Moc dobrá záležitost. Vtipný dozvuk obstaraly trollí bonbóny lékořicové příchuti obalené v pepři a soli. Grimasy chlapce, vyobrazeného na obalu, nelhaly. Neskutečný hnus.

Závěrečná dostaveníčka

Zpět na norské pobřeží se dostaneme trajektem, ono objet to zpět po ostrovech na pevninu by trvalo neskonale déle.

• „Vidět Bodø a zemřít,“ parafrázuji známou větu o jednom italském městě a zároveň hodnotím kvality cílového místa naší plavby.
• „Tak už můžeš,“ cynicky na to moje spolucestovatelka.
• Tak nevím, potvrdila tím krásy města nebo se mě chce zbavit?

V Bodø se však vůbec nezdržíme, posledním norským dostaveníčkem se stává národní park Rago. Začínáme se blížit polárnímu kruhu, takže vegetace v nižších polohách vydatně bují. V parku nás čeká špatně prostupná severská tajga a jako předkrm nám přichystá nepříjemné husté mrholení. Značená cesta je sice vyšlapaná, nicméně terén je opravdu nesnadný. Odměnou nám budiž pohledy na panenskou přírodu, meandry řeky, travnatá jezírka a hučící vodopády, to vše rámované bílou oblohou, typickou pro tyto končiny. Jedinou lidskou stopu tak tvořily již zmíněné cestičky, lanové mosty přes řeku a červené čárance na kamenech.

Odvrácenou stranu neposkvrněnosti nám park ukázal, když Petra na jedné z vlhkých a mechem porostlých skalních plošin uklouzla tak nešťastně, že byla nucena otestovat funkčnost outdoorového vybavení v kaluži. To obstálo, nicméně na špatnou náladu je i softshell krátký. Druhou část okruhu tajgu vystřídají obnažené žulové plotny bez podstatného porostu. Obdivovat můžeme zlatý hřeb večera, 250 metrů vysoký vodopád Litlverivassforsen. Co ale bylo nejpozoruhodnější, za celou dobu nepotkáme ani živáčka. A to i přesto, že značená cesta v parku byla jen jedna, a mimo ní by se vydal jen ten, kdo nechce, aby ho někdy někdo našel.

Posledním dostaveníčkem zájezdu je švédská metropole Stockholm. Tato výhradně městská turistika je v programu zařazena především z důvodu povinné přestávky řidičů před návratem. Prochodíme město křížem krážem a nejvíce času strávíme na ostrovech Gamla Stan, kde se nachází královský palác, a na ostrovech Skeppsholmen a Kastellholmen s muzejními budovami. Nikam se neženeme, plány, co stihneme, byly samozřejmě odvážnější, ale i tak z toho mála, co vidíme, lze stockholmské zážitky a dojmy shrnout následovně:

• členem hradní stráže může být i žena
• na ulicích v zelinářských stáncích nikde nechyběly obrovské mísy hub – lišek
• je neskutečně obtížné nalézt v centru obchod typu samoobsluhy, kde se dá nakoupit
• není možné stihnout projít Stockholm během jednoho dne.

• „Tak co, Petro, jak se ti to letos líbilo?“
• „Ale jo, dobrý.“ Není nad bezprostřední hodnocení.
• „Co příští rok, dáme zase něco?“
• „Uvidíme. Ale přestaneš si pořád psát ten pitomej deníček!“
• Takže uvidíme.

Autorem cestopisu je Josef Michálek.