Rumunsko s CK Mundo

Slovo úvodem

Následující řádky a stránky, které se dostávají do rukou všem „vyvoleným“ čtenářům, mají být soupisem dojmů, zážitků a vzpomínek ze zájezdu v Rumunsku pořádaného cestovní kanceláří Mundo, kterého jsme se zúčastnili.

Ač se při otevření tohoto dokumentu může zdát cestopis svým rozsahem odrazujícím, věřte, že nebylo naším cílem odradit vůbec tu hrstku lidí, kteří na náš text narazí a budou si ho moci přečíst.

Rozsah je takový, jaký je, ze dvou prostých důvodů: jednak 14 dní pobytu v tak pestré a rozmanité zemi, jakou je právě Rumunsko, nemůže přinést jen tolik zážitků zasluhujících si své zvěčnění pouze na pár stránkách a jednak, čímž bych rozhodně nechtěl dělat reklamu cestovní kanceláři Mundo, byl program připraven jako velmi bohatý, takže když jsme se po návratu do vlasti rozhodli svůj pobyt v Rumunsku písemně zaznamenat, bylo jasné, že psaní to bude na více než jedno deštivé odpoledne…

Cestopis je veden formou každodenních zápisků, které jsou doplněny ilustrativními fotografiemi dokreslujícími písemně líčené skutečnosti.

Ještě by se slušelo představit coby autoři Vám všem předkládaného cestopisu:

autor textu a části fotografií: Jakub Hřib

autorka části fotografií: Veronika Bakalíková

1. den – neděle 26.7.2009

Naše cesta začala psát svou historii 26.7.2009 nedaleko vlakového nádraží v Hradci Králové. Zde do autobusu nastoupilo 8 odvážlivců spolu s průvodkyní Míšou, aby krátce před 17 hod vyrazili směrem Praha. Tam nás čekala další část výpravy. Na Černý most jsme dorazili v 18:10 a do autobusu přistoupilo dalších 16 odhodlaných turistů a spolu s nimi zbývající dva průvodci Janča a Robin. Jelikož se všichni dostavili dříve než bylo třeba, uspíšili jsme předem plánovaný odjezd v 19 hod o čtvrthodinku a vyjeli po dopravní tepně České republiky D1 do Brna, kde jsme kolem 22 hod přibrali zbylou část účastníků zájezdu čítající 10 osob a po okružní jízdě po kusu naší vlasti jsme se konečně začali přemisťovat jihovýchodně vstříc Rumunsku.

Nemyslím si, že je nezbytně nutné popisovat noční přejezd příliš dopodrobna, věřím, že k rozepsání se nastane řada jistě zajímavějších momentů.

Na závěr snad jen dodám, což je však jistě jasné, že následující noc jsme strávili v sedačkách autobusu.

2. den – pondělí 27.7.2009

Vypravování o druhém dni začínám tam, kde jsem skončil svůj výklad ze dne prvního. Hodiny se přehouply pomalu přes půlnoc, kdy část osazenstva již spala a část sledovala poutavý film Muž bez tváře.

Poté už usnul i zbytek těch nejvytrvalejších v různých krkolomných pozicích podobných něčemu mezi sedem a lehem. A zatímco většina cestujících více či méně tvrdě na sedačkách spala, číslo kilometráže našeho autobusu stále rostlo. Menší zastávka proběhla v 5:30 někde na odpočívadle v Maďarsku, ale sotva stačil rozpálený motor autobusu nepatrně zchládnout, za necelých 10 minut jsme pokračovali dále v nastoleném směru.

Další významnější okamžik nastal v 6:45, kdy jsme po formální kontrole cestovních dokladů přeťali maďarsko-rumunskou hranici a zároveň tak přejeli do jiného časového pásma, takže ručičky našich hodinek najednou ukazovali o hodinu více.

Pak opět část pasažérů usnula, já jsem však již alespoň pohledem začal hltat Rumunsko ve vší jeho (ne)kráse. Hned po prvních pár kilometrech se začalo Rumunsko prezentovat jednak oproti Maďarsku výrazně horším stavem vozovek, což je však věčným problémem i u nás, ale především snad hned v první projížděné vesnici bylo možné usoudit, z čeho jsou živi místní obyvatelé – ze zemědělství. Už v brzkou ranní dobu po půl osmé místní lidé jeli spolu se svými koňmi a povozy do lesa či na pole, případně na nich už pracovali.

Tuto scenerii, včetně výše popisovaného rázu krajiny, bylo možné pozorovat až do zhruba 10 hodin, kdy se na obzoru začaly tyčit první kopečky a vrcholky. V 10:30 jsme pak zastavili v prvním větším městě – Negresti, čehož jsme využili především ke směně peněz z eur na místní měnu lei a ve zbytku času, dle nálady, měl každý možnost projít si alespoň centrum tohoto města snad s jedinou, avšak o to krásnější dominantou, katedrálou.

Já osobně jsem si však i přes krátký čas zatím strávený v Rumunsku, navíc zatím většinou jen v autobuse, udělal, myslím, dobrou představu o podobě zdejšího venkova a města. Možná se mi tato představa v dalším průběhu zájezdu promění, uvidím.

Jen ve zkratce: z venkova lze přímo cítit duch zemědělského způsobu života, tradičnosti a rovněž chudoby. Naopak ve městě lidé pracují po celoevropském vzoru v oblasti obchodu a služeb. Všiml jsem si také dalšího faktu. Tím, čím jsou u nás „škodovky“, jsou tady Dacie. Vyplývá to ze skutečnosti, že stejně jako Škoda je domácí automobilovou značkou pro Českou republiku, Dacie jsou automobily vyráběné v jižní průmyslové části Rumunska, oblasti, která byla v minulosti obývána národem Dáků, odtud i název. Pro doplnění mého pozorování – z dalších značek automobilů lze spatřit hlavně Opel, Mercedes a Volkswagen, ostatní značky jsou zastoupeny jen okrajově a jsou spíše výjimkou.

Hodina a půl strávená v Negresti utekla jako voda a nás čekal další přesun autobusem těsně kolem rumunsko-ukrajinských hranic do městečka Săpânţa, které je turisty hojně navštěvováno pro svůj „veselý hřbitov“. Ten svým pojetím na základě dácké filosofie kultu smrti, na rozdíl od nám vlastního chápání smrti jako něčeho smutného, pojímá smrt jako prostředek nového lepšího posmrtného života. Hřbitov je něčím tak unikátním, že tento kraj, který jinak nemá turistům co nabídnout, žije z cestovního ruchu.

Po veselé hřbitovní prohlídce jsme se přesunuli do nedalekého kempu. Ve 14:45 už byl malý rumunský kemp zaplněn našimi stany. Po domluvě s průvodci jsme pak v 16:30 vyrazili na tříhodinovou túru do blízkého okolí. Ačkoliv jsme od tohoto výšlapu asi všichni očekávali více než co nám nakonec jediná schůdná cesta dovolila, myslím si, že po téměř celém dni stráveném sezením v autobuse a několika dny před námi plnými turistiky, tato túra jednak odbourala cestovní únavu a jednak připravila naši mysl i naše těla na zátěž, která nastane v následujících dnech.

Závěr dne pak nakonec patřil klábosení celé výpravy s cílem co nejlepšího seznámení členů naší výpravy a odstranění případných bariér.

Po 23. hodině jsme ulehli do stanu a čekala nás první noc trávená v Rumunsku.

3. den – úterý 28.7.2009

Dnešní den pro nás začal tím, že se nám vůbec nechtělo vstávat, takže budík zvonící v 6:30 jsme pouze vypnuli a spánek si prodloužili o dalších 50 minut. Z toho pak vyplynulo zmatené balení věcí, ale nakonec vše klaplo a v 8:30 jsme usedli do autobusu, kde jsme posnídali.

Přitom jsme už mířili do města Sigetha Marmetei, jehož návštěva měla umožnit především doplnění zásob vody a potřebných potravin na blížící se odpolední start tří a půl denní túry, ale abych nepředbíhal. V Sigetha Marmetei jsme navštívili Muzeum obětí komunismu, jehož kompozice byla provedena zajímavě, avšak pro své zpracování v rumunštině bylo pro nás místy nepochopené.

Po návštěvě muzea jsme si prošli centrum města, abychom si udělali představu o podobě klasického rumunského města, poté jsme zamířili na avizované nákupy a pak už zase do autobusu a tím nás čekala cesta dál na jih.

Regionem, který jsme posléze projížděli, bylo údolí řeky Isi, které je turisty navštěvované díky pro tuto oblast typické dřevené kostelíky. Z nich jen jmenovitě uvádím kostelíky ve městech Birsana a Ieudu. V prvně jmenované Birsaně byla velmi zajímavá návštěva komplexu na kraji města, který je nově vystavěn ve starém stylu, jehož atmosféra vrátila návštěvníky o nějaké to století zpět. Pro změnu v Ieudu jsme měli možnost spatřit kostelík z roku 1364, v němž byla nalezena první rumunsky psaná kniha.

A potom jsme se již nezadržitelně blížili startu naší tří a půl denní túry v sedle Secre, odkud jsme krátce po půl šesté s krosnami na zádech vyšli vstříc pohoří Rodna. Ačkoliv pochod trval necelé dvě hodiny, jeho profil byl natolik náročný, že zabrat dal i těm nejotrlejším z nás.

V 19:20 jsme po zdolání pořádné porce výškových metrů vybrali místo pro přespání v malebném údolí s překrásným výhledem na široké okolí. Hladoví jsme si uvařili večeři a kolem deváté hodiny jsme už zamířili do stanu, abychom načerpali dostatek sil pro zítřejší celodenní pochod pohořím Rodna.

4. den – středa 29.7.2009

Po noci v průsmyku, kde docela foukalo, jsme se kolem sedmé hodiny probudili do chladnějšího větrného rána. Po snídani a sbalení věcí jsme pokračovali v ze včerejška započatém stoupání pohořím Rodna.

Úvodní hodina a půl byla opravdu „výživným“ počátkem turisticky nabytého dne. Postupně jsme vystoupali až do nadmořské výšky asi 1450 m n. m., poté následoval prudký asi hodinový sestup dolů. Jak bylo průvodci avizováno, v Rumunských horách není nouze o pitnou vodu, o čemž jsme měli možnost se přesvědčit při míjení několika horských potůčků s naprosto čistou vodou. Jeden z nich jsme zvolili pro doplnění zásob vody a pokračovali dál.

Po asi dvacetiminutové pauze určené odpočinku a malé svačince nás čekal nejtěžší asi tříkilometrový úsek vzhůru, kterému, ostatně jako většině vůbec schůdných cest, jeho zdolání ještě více znesnadňovaly vedle profilu i kameny a hluboké brázdy od kmenů tahaných koňmi skrz tyto cesty. Uprostřed zmíněného „smrťáku“ jsme měli možnost takřka na dotek ruky blízko vidět v lese se pasoucí krávy a koně, což bylo nevídané spatření. Následovalo zdolání zbývající části dnes nejnáročnějšího stoupání a po něm zasloužená asi hodinová pauza.

Potom nás čekal ve srovnání s předchozím výstupem pohodový pochod po hřebeni, abychom po třičtvrtěhodině úspěšně došli na místo předem vytipované k přespání. To se nacházelo v nadmořské výšce přes 1700 m n. m., takže nás čekalo přespání výše než kdekoliv v naši vlasti. Asi pět minut od tábořiště se nacházel další zdroj pitné vody, jehož takřka všichni využili nejen k doplnění tekutin, ale rovněž jako místa pro přeprání potřebných věcí či provizornímu umytí se.

Část výpravy ještě šla na nedalekou dvoutisícovku, no já s Veronikou jsme raději zvolili v klidu sněděnou teplou večeři a krátkou procházku po okolí. Při ní jsme asi kilometr od nás viděli téměř 200 ovcí čítající stádo, které dva bačové přeháněli na jiné stanoviště a bylo velmi zajímavé pozorovat jejich způsob hnaní svého dobytka.

Zároveň jsme si užili krásných panoramatických pohledů na široké okolí a poměrně unaveni o půl osmé s vidinou blížící se za náš pobyt první bouřky zalehli do spacáků a doufali, že nabereme síly na čtvrteční pokračování v přechody Rodny.

5. den – čtvrtek 30.7.2009

Ačkoliv jsem zmiňoval, že včera večer to vypadalo na noční déšť i s možností vydatných bouřek, noc, přestože chladná, byla beze srážek. Po včerejším vzoru jsme vstali kolem sedmé hodiny, abychom kvalitně posnídali a v poklidu stihli plánovaný odchod v půl deváté. Ten nakonec nastal o 15 minut později.

Hodina a půl konstantního stoupání do výšky těsně pod 2000 m n. m. a odložení batohů na rozcestí dvou značených turistických značek, to byl náš dopolední program. Batohy jsme nechali na rovinaté plošině, po domluvě průvodců je zůstala Míša hlídat a my ostatní jsme vyrazili na za náš pobyt nejvyšší plánovaný vrchol Pietrosul.

Těsně před odchodem jsme byli svědky ukázkové vycvičenosti ovčího stáda, které na jediné ovčákovo písknutí organizovaně přeběhlo na požadované stanoviště. Při přemisťování nám ovečky ukázaly, že jsou, což mě poměrně překvapilo, výbornými skokankami, když při bleskovém přebíhání sem tam předvedly i více než dva metry dlouhý skok.

Výstup na Pietrosul začal pozvolným stoupáním úzkou kamenitou cestou. Hodina cesty vzhůru a po ní následoval desetiminutový odpočinek potřebný před druhou polovinou výšlapu. Horu Pietrosul jsme zdolali po 13. hodině. Škoda jen, že nebylo úplně jasno, to by byl i tak velký výhled ještě lepší podívanou. Nahoře jsme pobyli necelou třičtvrtěhodinu a vydali se na sestup.

Zvolili jsme trasu kolem mezi ostré vrcholky zasazených jezírek, u jednohož z nich jsme opět krátce odpočinuli. Na čistotě vody tohoto jezírka se bylo možno přesvědčit, že místní příroda je minimálně ovlivněna člověkem, neboť voda v něm byla naprosto čirá.

Po desetiminutovém oddechu jsme pokračovali v sestupu. Místy až extrémní klesání na pár metrech bylo náročné a vyzkoušelo naši připravenost na místní podmínky, ale kolem 14:30 jsme se úspěšně shledali s batohy hlídající Míšou. Jelikož původní odhad celého okruhu byl nanejvýš tři hodiny a nám, jak se ukázalo, cesta zabrala výrazně více času, nakonec téměř čtyři hodiny, a většina z nás si nebrala mnoho zásob jídla a vody, někteří měli zásoby dokonce nulové, bylo logickým vyústěním, že Míšou hlídané stanoviště se stalo místem delší, hodinové zastávky, které jsme využili k přípravě oběda.

Závěrečný, necelou hodinu trvající, pochod téměř po hřebeni nás přivedl k pěkné mýtince, kterou jsme zvolili jako místo pro přespání. Následovala příprava teplé večeře a do devatenácti hodin relaxace v horizontální poloze ve stanu. Na závěr dne jsme se ještě šli projít po nejbližším okolí s cílem ani ne kilometr vzdálené menší skály, na které jsme si vyzkoušeli bouldering a pořídili pár fotek v této části Rodny s množstvím menších i větších skal a skalek.

Před devátou jsme ulehli do spacáků a očekávali nejchladnější noc strávenou v Rodně ve výšce ani ne 100 výškových metrů pod hranicí 2000 m n. m.

6. den – pátek 31.7.2009

Poslední červencový den byl zároveň naším posledním a závěrečným dnem přechodu pohořím Rodna. Stejně jako dva předchozí dny začal i dnešek vstáváním kolem sedmé hodiny ranní a startem túry v půl deváté.

Profilově nás měl čekat v podstatě sestup, no jak se hned po prvních pár krocích ukázalo, sestup byl okořeněn dlouhými táhlými stoupáními vinoucími se skrz rozlehlé pastviny s množstvím pasoucího se dobytka a koní. Jelikož včera jsme si prodloužením trasy z Pietrosulu kolem jezírek byli nuceni z časových důvodů vybrat po cestě dřívější tábořiště, než které bylo původně v plánu, dnes se tyto původně na čtvrtek plánované kilometry přičetli k oficiální páteční trase, takže bylo třeba, abychom do toho tak říkajíc „šlápli“…

Vyplynul z toho téměř dvouhodinový pochod prakticky bez jediné výraznější přestávky. Jedna, asi půlhodinová, proběhla ve větrném sedle, kde všichni po usednutí do trávy prochladli, takže jsme byli i docela rádi, když jsme se zase rozešli dál. To už se hodiny nezadržitelně blížily k poledni. Po další hodině a půl dnes posledního výraznějšího stoupání nastal čas pozdního oběda z posledních zásob a poté vykročení už zřetelným klesáním vstříc autobusu, který nás měl čekat v sedle, v městečku Cana Alpina

Znovu shledání s řidiči Davidem a Milanem úspěšně nastalo pár minut před 16:00. Po vyčkání na zbytek výpravy jsme již jízdmo definitivně opustili nejen malebné pohoří Rodna, ale i oblast Maramureš, která byla po celou dobu našeho dosavadního pobytu v Rumunsku naším hostitelem a zamířili jsme do jiného regionu, Jižní Bukoviny.

Prvním cílem našeho putování touto oblastí se stal supermarket, jehož všichni využili k dokoupení potřebných zásob. To bylo ve městě Vatra Dornei, které se stalo i místem našeho přenocování v místním útulném kempu. Ve Vatra Dornei probíhaly shodou okolností folklorní hudební slavnosti, takže typická temperamentní rumunská hudba se stala příjemnou kulisou pátečního večera.

Dnes se ulehnutí do stanu oproti večerům stráveným v horách poněkud opozdilo, ale po jedenácté hodině večerní jsme už byli rádi, že se můžeme zabalení do spacáků uložit ke spánku.

7. den – sobota 1.8.2009

O něco pozdější večerní ulehnutí vyplynulo i v o maličko časově posunuté vstávání, spacáky jsme rozepínali o půl osmé. Posnídali jsme a na devět hodin jsme byli připraveni k plánovanému odjezdu. Naším dnešním cílem byly vedle v posledních dnech proputovávaných přírodních krás památky kulturní.

Jako první jsme po hodinu a tři čtvrtě trvajícím přejezdu autobusem navštívili Voronecký kášter, vybudovaný roku 1488, který je pro své zachované malované fresky zařazen na seznam památek UNESCO. Prohlídka byla vskutku nevšedním zážitkem a ukázala nám, že i přes kruté přírodní podmínky dokážou přes 400 let staré venkovní fresky vypadat zachovale díky poctivé práci umělců, kteří je malovali. Zdrželi jsme se zde něco málo přes hodinu a přemístili se do deset kilometrů vzdáleného, asi o 50 let mladšího kláštera v Humoru. Ten je rovněž chráněn pod záštitou UNESCO a je proslulý pro změnu pro své fresky uvnitř.

Pak jsme přejeli dále a naším cílem se před třetí hodinou odpolední stala obdivuhodně zrekonstruovaná zřícenina hradu v městečku Pietra Neamt. Hrad byl původně v této lokalitě vybudován v 60. letech 14. století a v průběhu své historie byl několikrát poničen, opravován a poté zanechán bez povšimnutí svému osudu. Teprve v posledních letech se našly finanční prostředky na jeho rekonstrukci a jak jsem již naznačil výše, práce restauratérů zaslouží nemalý obdiv.

V Pietra Neamt jsme pobyli něco přes hodinu a vypravili se na poslední, asi 70 kilometrů dlouhý přejezd do místa kempingu pro dnešní noc, do Ursuletu. Ten se v neděli stane naším startovním místem celodenní túry národním parkem Ceahlau, jehož součástí město Ursulet rovněž je.

Do kempu jsme přijeli v 17:45 a na místě nastal už rutinní po příjezdový program – postavení stanu, večeře, odpočinek. Jediné, co mi v tomto kempu výrazně vadilo, bylo, dle mého vnímání, až bezohledné chování kempujících Rumunů. Hlasitá hudba a nekontrolované pobíhání dětí bez jakéhokoliv zájmu jejich rodičů nebylo zrovna dle mého gusta, ale zároveň si uvědomuji, že národnostním hostem jsem tady byl já a tradičním zvyklostem se chtě nechtě musím přizpůsobit.

I když byl dnešní den svým programem nenáročný, v deset hodin večer jsme s radostí zaujali horizontální polohu se zavřenýma očima.

8. den – neděle 2.8.2009

Za náš pobyt jediná neděle pro nás začala již tradičním režimem s odjezdem v devět hodin, kterému předcházelo vstávání před půl osmou, snídaně a sbalení všech věcí.

V plánu byl turistický přechod národním parkem Ceahlau. Naše kroky nabraly z kempu lesem směr rovnou nahoru, kde jsme po dvacetiminutovém pochodu narazili na místní kostel, kde jsme se na chvilku zastavili, abychom nasáli atmosféru liturgických zpěvů.

Po tomto, alespoň pro mě, balzámu na nervy, jsme vykročili vstříc krásám skrytým v lesích Ceahlau. Čekal nás náročný výstup do strmých suťových a kamenitých kopců, za který následovala odměna v podobě netradiční podívané. Při krátké přestávce trvající ani ne 15 minut se nám postupně rozptylujícím se mrakem, zahalujícím celé údolí pod námi, toto údolí odhalovalo a nabídlo tak jedinečné podmínky pro pořízení krásných snímků.

Opět jsme se dali do pochodu, který trval něco málo přes hodinu a vystoupali jsme při něm na nejvyšší vrchol pohoří Ceahlau měřící pár metrů přes 1900 m n. m. Zejména závěrečná pasáž výstupu hraničila mezi aktivitami turistickými a horolezeckými. Ale podívaná seshora za to rozhodně stála.

Poté nás čekal asi hodinový sestup s cílem u turistické chaty s možností občerstvení, u níž jsme asi 45 minut nabírali síly a pokračovali poté dál v sestupování. To už bylo těsně před 14. hodinou, takže podle plánovaných propočtů nás měly čekat poslední dvě hodiny, ovšem jak se ukázalo, tento odhad ne úplně vyšel, ale abych nepředbíhal.

Při cestě dolů se před námi zjevovala nádherná vápencová skaliska, která byla opravdu nevšední podívanou. Sestup byl místy vskutku náročný, bylo třeba největší pozornosti a opatrnosti, ale nakonec vše dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo. Proběhly rovněž další dvě dvacet až třicet minut trvající přestávky v malebném prostředí s kouzelnými výhledy.

Jak jsem již naznačil, původní odhad přechodu byl sedm hodin, nakonec nám i s přispěním v podstatě „kochacích“ přestávek trval osm a půl hodiny. Po asi půl hodinovém přejezdu autobusem jsme vybrali místo pro kemping.

Kemp se nacházel pár desítek metrů od hráze zdejší vodní nádrže. Protože v kempu nebyly k dispozici sprchy, rozhodli jsme se všichni pro alespoň provizorní umytí se ve zmíněné přehradě. Po koupání už jen večeře a po ní zasloužený spánek.

9. den – pondělí 3.8.2009

Po z různých důvodů náročném víkendu bývá následující pondělí nazýváno modrým a myslím, že náš pondělní plán tomuto označení odpovídal. Ve zkratce lze říci, že nic náročného nás čekat nemělo. Trošku otráveně jsme vstali v půl osmé a po snídani a sbalení věcí absolvovali autobusový přejezd do nedalekého města Bicaz.

Zde byla zastávka určena pro potřebné nákupy, poslání pohledů domů a podobně. V deset hodin jsme Bicas opustili a vydali se na další přejezd skrz Bicazskou soutěsku těsně pod jezero Lacu Rosu. Odtud jsme se pustili po turistické značce do sestupu předtím projetou Bicazskou soutězkou. Ač jsme se ztratili a neviděli všechno, co bylo možno správnou cestou spatřit, dobrodružství při trojím brodění řek a říček jsme si rozhodně užili.

Původně se dle průvodců mělo jednat o tří hodinovou procházku, nakonec to byla čtyř a půl hodinová místy adrenalin vyplavující túra s v asi 14:30 hromadným koupáním v horské řece. Stejně jako včera navštívený národní park Ceahlau i Bicazská soutězka se může pochlubit vysokými vápencovými skalami. Na nich bylo i ve výšce hodně nad sto metrů možno spatřit odvážlivce holdující zdolávání podobných přírodních dominant.

K autobusu jsme se dostali v 15:30, jen kousek popojeli opět k Lacu Rosu, kde jsme se utábořili a odpoledne bylo, jak se na modré pondělí sluší, ponecháno volnému programu. S Veronikou jsme se vydali na procházku kolem v překladu Červeného jezera, které vděčí svému názvu díky vysokému obsahu železa zdejší půdy, která je zbarvená do červena.

Ačkoliv odpoledne se jevilo skutečně odpočinkově, uteklo velmi rychle. Nastal čas večeře a před desátou večer jsme s hlasitým duněním hudby pouštěné z aut rumunských návštěvníků kempu usínali.

10. den – úterý 4.8.2009

Den s kulatým číslem svého pořadí našeho pobytu v Rumunsku pro mě začal dosti „rozlámaným“ vstáváním těsně před osmou hodinou, takže ostatní již zběžnělé ranní záležitosti proběhli ve spěchu a snídaně dokonce až v autobuse, jímž jsme se pár minut po deváté hodině vydali na dlouhý trmácivý přejezd do rodného města legendárního Drákuly, do města Sighisoira.

Aby nám cesta rychleji ubíhala, průvodci si připravili zábavný program – vysílání rádia Munda. Vše bylo ještě okořeněno záměnou oděvů i rolí Robina a Janči, takže samotné spatření Robina v dívčí sukni působilo velmi komicky a pobavilo i ty nejospalejší včetně mě.

S rádiem Mundem jsme si všichni užili nemalou porci zábavy a než jsme se nadáli, ve 12:45 jsme dorazili do Sighisoiry. Ihned jsme se usídlili v místním moderně zařízeném kempu i s bazénem a odpolední program byl ponechán na individuálním uvážení každého. Již zmiňovaného bazénu a osvěžení se v něm využila takřka celá výprava, teprve potom jednotlivé skupinky vyráželi do ulic rodného města Drákuly, což je však jen zpopularizované jméno historicky doložené osobnosti.

Šlo o valašského vladaře z poloviny 15. století, Vladana Ceteše, též přezdívaného pro svou techniku poprav odsouzených jako Vladan nabodávač, propichovač apod. Jen pro upřesnění – jeho metoda poprav spočívala v nabodnutí oběti skrz konečník celým trupem tak, aby kůl nezasáhl žádný důležitý orgán a nabodnutý nešťastník tak v úporných bolestech trpěl podle doložených zpráv až 48 hodin od nabodnutí. Tolik pro vysvětlení.

Do ulic jsme vyrazili v 16hod a hned se přesvědčili, že celé město je živo díky turistům přijíždějícím zde právě za památkami ztvárněnými v mnoha knihách, filmech i muzikálech, pojícími se s Drákulou. Sigishoira je nevelké středověké město, jehož centrum člověk projde za pár minut a dojem z něj nám výrazně kazily zrovna probíhající rekonstrukční práce v jádru města.

Kolem 17:30 navíc začalo pršet, takže jsme se v jubilejní desátý den pobytu setkali na vlastní kůži s prvním rumunským deštěm. Po doběhnutí do stanu nás čekala víc než hodina skrývání před rozmary počasí a doufání, že náš stan propustí svými stěnami co nejméně srážkové vody.

Déšť se pak uklidnil a my jsme se vydali do restaurace na večeři, abychom ochutnali místní jídlo. Vybrali jsme si snad nejtradičnější rumunské jídlo SARMALE, což je mletá masová směs zabalená v paprikovém lusku podávaná s kukuřičnou kaší a zalitá smetanou. Ač mi napřed připadala tato kombinace nepříliš složitelná, pokrm to byl velmi chutný a sytý.

Pak jsme se s hrozbou opětovného deště přesunuli zpět do kempu a od 20:30, kdy začalo skutečně vydatně pršet, byl jedinou možností našeho pobývání stan a spacáky, v nichž jsme před desátou hodinou při zvuku na stan dopadajících kapek usnuli.

11. den – středa 5.8.2009

Po noci, která s sebou přinesla spoustu srážek, jsme o půl osmé vstali a v devět hodin snídajíc vyjeli autobusem do dalších lokalit Transylvánie.

První zastávkou bylo městečko Biertan, v němž jsme zastavili kvůli prohlídce kostela a jeho bezprostředního okolí, který je spolu s dalšími vesnicemi blízkého okolí zařazen na seznam UNESCO jako jedna z vesnic s opevněnými kostely. Strávili jsme zde necelou hodinu a usedli znovu do autobusu, v němž jsme se vydali na hodinu a tři čtvrtě trvající přejezd do města Sibiu. Po cestě pro lepší náladu opět začalo „vysílat“ rádio Mundo.

Do Sibia jsme přijeli ve 12:15 a protože tohle poměrně velké, původně středověké, dnes zmodernizované, město má turistům hodně co nabídnout a každý si může vybrat to pravé pro sebe, byly vyhrazeny tři hodiny volného programu.

S Veronikou jsme podle mapy města vyšli hledat Přírodovědné muzeum. Tato nevelká, avšak o to vkusněji zřízená expozice, byla pro mě jako studenta biologie velmi příjemným překvapením. V muzeu bylo možno navštívit jak stálou expozici, tak i expozici živých hadů a plazů, která zde byla zapůjčena jako dočasná. Prohlédli jsme si obě a z obou jsme byli bez nadsázky nadšeni.

Potom, ač neradi, jsme se museli pomalu vrátit do autobusu, kterým jsme před půl čtvrtou vyjeli do tři kilometry vzdáleného největšího otevřeného rumunského muzea, skanzenu s názvem Astra. I zde byly vyhrazeny tři hodiny na prohlídku. Skanzen je velmi hezky zbudován a zahrnuje komplex v Rumunsku vyskytujících se staveb.

Měli jsme možnost vidět spoustu ukázek různě zařizovaných obydlí, zemědělských budov, mlýnů či budov stavěných pro historickou průmyslovou činnost. Skanzen je vybudován velmi pečlivě s přesným technickým rozkreslením dané stavby, jejím původním místem zbudování a dalšími zajímavostmi.

Po nasátí atmosféry rumunské architektury jsme se po 45 minutovém přejezdu ocitli v posledním a zároveň nejhezčím kempu našeho pobytu v Rumunsku, v Drasutu. Hladní a unavení jsme si po osmé hodině připravili večeři a jak jenom to bylo možné jsme se uložili ke spánku.

12. den – čtvrtek 6.8.2009

Čtvrteční probuzení s sebou přineslo nutnost přichystání batohů na třídenní trek pohořím Apuseni, na nějž jsme měli v odpoledních hodinách vyjít. Ale abych vylíčil průběh celého dvanáctého dne v Rumunsku chronologicky.

Po snídani a přípravě zavazadel na zmiňovaný přechod jsme před desátou hodinou ráno usedli do autobusu a po pár minutách jízdy po trmácivých cestách usnuli. První zastávkou na hodinu a půl byla blíže neurčená lokalita, která si získala pozornost průvodců díky až 100 metrů vysokým červeně zbarveným skalám, kterou chtěli průvodci, ačkoliv nebyla na programu našeho zájezdu, prozkoumat a případně doporučit pro následující ročníky zájezdů v Rumunsku.

Já s Veronikou jsme však usoudili, že vzhledem k možnosti blížící se bouřky zůstaneme v autobuse. Když v 11:15 zájemci o tuto procházku přišli zpět, byli jsme rádi, že jsme raději odpočívali. Lokalita se nacházela od cesty poměrně daleko, takže bylo časově náročné dojít až k samotným skalám a výprava byla nucena svůj výšlap předčasně otočit, aby nebyl výrazněji narušen program celé skupiny na dnešní den.

Po půl hodině přejezdu následovala čtyřicetiminutová zastávka do supermarketu, abychom si nakoupili zásoby na blížící se trek. Poté jsme znovu usedli do autobusu a před námi byl dvou a půl hodinový přejezd do městečka Rosia Montana, jehož společníkem se stalo opět oživlé rádio Mundo.

Rosia Montana je rumunské město, které je známé díky své historii spjaté s těžbou zlata. Měli jsme zde navštívit starověkými Římany založený důl na těžbu zlata, avšak nával jiných turistů způsobil, že naši skupinu už na prohlídku nepustili.

Tak jsme tedy opět usedli do autobusu a vydali se na další hodinu a půl trvající cestu do sedla, odkud jsme těsně po dvanácté hodině vyšli vstříc pohoří Apuseni. Čekal nás ani ne hodinu a půl trvající pochod s převažujícím klesáním a zakempování na předem vytipovaném místě, kde, stejně jako v Rodně, nebyl problém s pitnou vodou, kterou jsme brali z asi půl kilometru vzdáleného potůčku.

Po večeři jsme kolem desáté hodiny večer ulehli a čekali, zda se po celém dni pod zataženou oblohou, která se však navečer vyjasnila, počasí umoudří a závěrečné dny v Apusenách i v celém Rumunsku strávíme při slunečném počasí či ne.

13. den – pátek 7.8.2009

Jak jsem uvedl na konci včerejšího zápisu hrozbu, že možná bude v noci a možná i poslední dny naší dovolené v Rumunsku pršet, skutečně, v noci vydatně popršelo, ale ráno už bylo beze srážek. Vstali jsme v 6:30 a po snídani a dalších nezbytnostech jsme se v devět hodin vydali na dnešní dávku turistiky krasovou oblastí Bihor v pohoří Apuseni.

Vyrazili jsme pochopitelně na těžko, avšak již po hodině cesty jsme batohy odložili a na následující dvě a půl hodiny se pustili úzkými deštěm zmáčenými stezkami na okruh s cílem jedné z krasových dominant místní oblasti. Na závěr pobytu to byla skutečná prověrka posledních zbytků našich sil. Profil byl sám o sobě velmi náročný, vydatný noční déšť a jím zvlhlé kameny vytvořili z pěších cestiček v klesáních v podstatě klouzačku…

Cíle jsme však dosáhli a to v 11:15. Obrovský skalní masiv a jím protékající říčka byla minimálně adekvátní odměnou za adrenalinovou cestu sem. Vrátili jsme se k batohům a pokračovali v předtím s nimi započatém směru. Naším nynějším cílem byl největší kemp místní hojně navštěvované oblasti.

Do kempu jsme přišli před půl druhou a bylo skutečně velkým oříškem vybrat dostatečně velký plácek pro zhruba necelou dvacítku stanů naší výpravy. Jestliže v Rodně byli koně plaší, v místě našeho včerejšího noclehu jeden zaběhnutý ochočený, pak místní koně byli přímo drzí. Bylo vidět, že jsou zvyklí nejen na velký počet lidí, ale především na to, že je tito lidé krmí. Takže nebyl-li zrovna nikdo, kdo by jim chtěl dobrovolně něco dát, pozornost si vynucovali, což chvílemi na některé nepůsobilo nejlepším dojmem…

Únava za celý pobyt se už notně nastřádala, takže po postavení stanu a připravení oběda jsme si s Veronikou dvě hodinky pospali. Po probuzení jsme byli ve srovnání se stavem před spánkem plni sil a byli jsme tedy schopni absolvovat dobrovolnou okružní procházku po okolí.

Místní region je, jak jsem již naznačil, hojně navštěvován pro své jeskyně. Do jedněch z nich jsme se tedy také vydali. Osobně jsem předchozí zkušenost se speleologií, „jeskyňařením“ téměř žádnou neměl, takže odpolední program obsahující i prolézání úzkých jeskyních chodeb s čelovkou mě nadchlo. Vrátili jsme se pár minut před šestou hodinou a poté odpočívali u břehu tábořištěm protékajícího potoka, který byl ve svých horních partiích místem veřejné koupele a v částech zbylých pak místem veřejného mytí vše možného.

V půl osmé jsme povečeřeli a po kratičké večerní procházce jsme po deváté večer usínali v prostředí, které nenasvědčovalo, že ostatní se chystají spát…

14. den – sobota 8.8.2009

Času člověk neporučí a nejinak tomu bylo i v našem případě v Rumunsku. Ať jsme si to chtěli připustit či ne, den, do kterého jsme se ráno probudili, byl naším posledním v Rumunsku v rámci letošního zájezdu s Mundem. Jelikož noc byla pro některé náročná, byl start oproti zvyklostem o hodinu posunut. Ale abych byl spravedlivý, ono i závěrečná část dnešního pochodu neměla čítat nějakou velkou dávku, takže ono časové posunutí bylo jakousi všeobecnou odměnou za celozájezdové podané turistické výkony.

Trasa byla jasná – zvolit úspěšně směr vedoucí k autobusu. A aby nebyla cesta snad nudná, využili jsme samozřejmě nabízejících se možností k prohlednutí dalších krasových skvostů. Jedním takovým byla i Ledová jeskyně, hluboko zasazená pod úroveň okolního profilu, navíc výšková vrstva skalního materiálu je hrubým odhadem hodně přes sto metrů což zajišťuje ideální izolaci, takže pojmenování není z říše fantazie, ale skutečného celoročního výskytu ledu uvnitř jeskyně.

Když jsme vstupovali do jejích útrob, chlad vycházející zevnitř nás podmínkami během pár minut přesunul z horkého srpnového dne do třeskuté zimy. Jakmile každý dle svého vymrzl, pokračovali jsme dál plánovaným směrem. Závěrečná pasáž pak byla pro většinu tak říkajíc nutným zlem, protože únava vzniklá fyzickou zátěží za poslední dva týdny podpořená třeba navíc nedostatečným vyspáním hrála své.

K autobusu jsme nakonec úspěšně došli v 18:00. Následovalo sbalení všech věcí do autobusu a pak už počátek transportu zpět do vlasti. Po cestě jsme ještě zastavili do obchodu na nákup a pak už fakticky nezadržitelně severozápadním směrem domů.

Ve 22:00 jsme přeťali rumunsko-maďarskou hranici, což jsem věděl jen díky kontrole pasů, protože jsem celou dobu až na hranice prospal a ihned po jejím proběhnutí jsem v předchozím počínání pokračoval…

15. den – neděle 9.8.2009

Vypravování o definitivně posledním dni pojímám pouze symbolicky, aby psaní o dovolené bylo skutečně kompletní. Celý noční transport většina osazenstva autobusu prospala, do Brna jsme přijeli v půl páté ráno a naším vystoupením v rozespalém stavu už zcela definitivně skončila naše dovolená v Rumunsku 2009.

Slovo závěrem

Všem, kteří došli ve čtení a prohlížení našeho cestopisu až sem patří velký dík za trpělivost a věnovaný čas našemu výtvoru.

Cestopis byl psán amatérsky, za tiskové a jiné chyby se omlouváme, především pak pro znalce Rumunska a rumunštiny za chyby v psaní některých místních názvů měst, obcí a dalších geografických míst.

Autoři cestopisu: Veronika Bakalíková a Jakub Hřib

Vážíme si vašeho soukromí

Pomocí cookies analyzujeme návštěvnost, přizpůsobujeme obsah a reklamy podle vašich potřeb. Kliknutím na „Přijmout“ vyjadřujete souhlas s tím, že cookies používáme.