cestopis Elišky Bažantové ze zájezdu do Ruska a Pobaltí
Večer jsme nasedli do autobusu a vyrazili vstříc dobrodružstvím na východě. Cílem naší cesty byly dva pobaltské státy (Litva a Lotyšsko) a především veliké Rusko.
1. den - Pohádkový hrad Trakai
Po noci strávené v autobuse a několika zastávkách v Polsku (kde vám před nosem uzamknou záchody na benzinové pumpě, když uvidí autobus plný turistů) jsme se probudili v Litvě. Na hranicích jsme se všichni vyhrnuli z autobusu, abychom si vyměnili Eura na místní měnu: LIT. To, že jsme nedostali tolik peněz, kolik jsme podle stanoveného kurzu měli, ještě nikdo z nás neřešil, byl to přeci jen začátek dovolené... Litva je krásná malá země s podobnou krajinou, jako je u nás. Autobusem jsme míjeli malé vesničky s poetickými dřevěnými baráčky a všude kolem kvetly okrasné zahrádky. Velmi brzy jsme v krajině zpozorovali symbol pobaltské krajiny – čápy. Zdejší lidé mají tyto vznešené ptáky v úctě. Pokud se čapí hnízdo objeví ve vesnici, znamená to pro místní obyvatele štěstí po celý rok.
Autobus se pomalu blížil k městečku Trakai, které stojí v oblasti mnoha jezer. Místo je turisticky velmi oblíbené kvůli pohádkovému cihlovému hradu, který se tyčí na ostrově obklopeném několika jezery. Dnes je hrad spojen s pevninou dvěma dřevěnými mosty, ale dříve býval obehnán vodním příkopem. Hrad patřil spolu s Vilniusem a Kernavé mezi první litevská opevnění. Počátky města Trakai spadají do poloviny 13. století, kdy bylo založeno velkoknížetem Gediminasem. Poté, co se velkokníže natrvalo usadil ve Vilniusu, zdědil Trakai jeho syn Kestutis. Nový majitel nechal také vystavět nový hrad (na místě dnešního). Za vlády velkoknížete Vytautase se z města stalo politické a administrativní centrum země. V 15. století po bitvě u Grunwaldu ztratil hrad svůj obranný význam a stal se především velkoknížecí rezidencí. V 16. století hrad již zaznamenal úpadek a v 17. století byl nenávratně zpustošen Rusy. Dnešní podoba mohutného hradu a celého opevnění je současnou rekonstrukce (1962) podle podoby hradu z 15. století.
Mohutný cihlový hrad má své osobité kouzlo, uvnitř je expozice věnovaná vývoji keramiky, skla a především historii hradu. Mě vždy nejvíce potěší modely různých podob hradu a počítačové simulace představující jednotlivá století jeho existence. Trakai je malebné městečko, kde najdete zbytky starého hradu, spousty stánků s kameny barvy zlata – jantarem, také je možné zde navštívit Karaimské muzeum věnované velmi zvláštnímu etniku: Karaimům. Karaimové (či Karaité) přišli do Litvy z Krymu. Sami se považují za potomky turkických kmenů z Chazarské říše (příbuzné Tatarů). Ve 14. století pozval velkokníže Vytautas Karaimy na Trakai – aby se stali elitní skupinou chránící velkoknížete. Nacisté uznaly Karaimy za nežidovské etnikum (sami se tak částečně podíleli na holocaustu). Zajímavé je, že dodnes ovládají vlastní řeč, která se řadí k altajským jazykům.
Po ochutnávce místního piva Švyturys (mimochodem moc dobré) a jídla čeburajky jsme pokračovali v cestě kolem jezer na místo našeho prvního kempování. Kemp nebyl nijak oslnivý, ale koupání v jezeře s výhledem na pohádkový hrad při západu slunce bylo nejlepším zakončením prvního dne dovolené.
2. den – Země tisíce jezer
Druhý den nás autobus odvezl o kousek dál do vesničky Palúše v jezerním národním parku Aukštaitija. Středobod Palúši tvoří dřevěný kostelík svatého Josefa z roku 1750, jehož osmihranná zvonice připomíná věže starých litevských hradů. Po osvěžující koupeli v jezeře Lušiai jsme se vydali na naplánovanou pěší turistiku oblastí mnoha jezer. Podél jezera jsme kromě mnoha dotěrných komárů potkali 16 dřevěných soch (z roku 1977) opředených legendami o ďáblech a rarášcích. Poté jsme prošli další malebnou vesničkou, kterou tvořilo jen několik malých dřevěných domků a zahrádky plné hortenzií.
Odtud nás mapa zavedla do borových lesů, kde nám cestu opět ztrpčili neúnavní komáři. Pěkné slunečné počasí nám bohužel nevydrželo na celou cestu, v půlce dne se zatáhlo a začal silně foukat vítr. Jakoby se najednou celá malebná země proměnila a my se zničehonic ocitli v nehostinné pustině. Cesta nás z neporušených lesů zavedla opět do jezerních labyrintů, ovšem díky provazům deště, které se spustily z nebe, jsme moc krásy kolem sebe již neviděli. Přesto jsme se „vyšplhali“ na kopec jménem Ladakalnis, ze kterého se nám podle průvodce měly otevřít panoramatické výhledy na 6 okolních jezer. My jsme viděli jen proudy vody a zlověstná mračna sklánějící se nad pustou krajinou a nad údajnými jezery. Cestou jsme již bez zájmu minuli kopec s hradištěm z 9. století i mlýn ze století 19. na potoce Srove. Poté co jsme se již s naprostým odevzdáním a promočeni od hlavy až k patě doplazili do cílové vesničky Ginučiai, hledali jsme údajné restaurace. Našli jsme takový stánek či bufet pouze s otevřenou zahrádkou a 3 hodiny jsme zde v mokrých věcech čekali na příjezd autobusu. :-)
Tato restaurace se skládala z malého bufetového okénka a několika lavic se stoly a fungovala ovšem pouze v případě, že zrovna šel proud. Zepeliny – tradiční litevské jídlo, na který se podle doporučení našeho průvodce těšil celý zájezd, samozřejmě neměli, a tak jsme všichni vzali za vděk nijak zvlášť chutné ruské bliny.
Přesto je Litva krásná malá země, která nás okouzlila možná hlavně tím svým nádechem Čech. Po dvou dnech v této zemi ovšem naše cesta pokračovala dále na východ.
3. den - Noční přejezd a ruské hranice
Večer jsme všichni promočení až na kost nasedli do autobusu, který se s námi pomalu vydal na dlouhou cestu. Čekal nás noční přejezd do Lotyšska a zde překročení hranic s Ruskem. V noci naši průvodci ke svému překvapení zjistili, že litevsko-lotyšské hranice jaksi zmizeli a nemáme tudíž kde vyměnit peníze, které budeme potřebovat na zpáteční cestu. :-)
Bohužel nic podobného by se s ruskými hranicemi stát nemohlo. Již dlouho před tím, než jsme zahlédli hraniční přejezd, zastavila nás kolona aut, která nevykazovala známky jakéhokoli pohybu. Brzy jsme pochopili proč. Na ruských hranicích dostávají přednost zřejmě kamióny, a autobusy spolu s osobními vozidly musejí počkat, dokud někoho z celníků již zástupy kamionů nezačnou nudit. Po dvanácti hodinách čekání na hranicích jsme se tedy konečně dostali na řadu. Všichni jsme museli vystoupit z autobusu se všemi zavazadly a projít celní zónou, nechat si zkontrolovat vízum od velmi zamračeného a vážného úředníka a projít detektorem. Poté jsme museli čekat v prostorách, ze kterých jsme se nesměli hnout na prohledání autobusu. Všichni se samozřejmě ihned hrnuli na záchod a vyčistit si zuby. Po hodinovém čekání a poté co pečliví celníci s vycvičenými psy zkontrolovali i benzínovou nádrž, jsme již konečně nasedli do autobusu a mohli pokračovat v cestě. Čekalo nás ještě 600 km do hlavního města Ruska.
Cesta do Moskvy měla svůj vlastní zvláštní charakter: vedla prakticky jen rovně podél nehostinné, neobhospodařované krajiny plné bříz a hlušiny, kterou sem tam vystřídalo pole bolševníků... K večeru náš malý, malý a ještě menší autobus vjel do velikého města – Moskvy. Po okružní jízdě městem, když naši průvodci hledali ubytování, jsme si již připadali jako ti nejmenší na celém světě... Ubytování ve škole na stanici metra Vojkovskaja bylo nakonec docela pěkné. Byla to slušná tělocvična se žíněnkami, na kterých se dalo spát a nějaké to sociální zařízení. Škoda jen že až pohádkově znějící počet sprch, který měl být k dispozici, se nakonec úplně nekonal. Ale obě provizorní sprchy nám nakonec musely stačit. :-)
4. den – Kreml, Lenin a chrám Vasila Blaženého
Ráno, po celkem příjemném spánku v plném osvětlení tělocvičny, jsme všichni nasedli do autobusu a nechali se zavést blíže do centra. Mohlo by se to zdát jako pohodlnost, ale naše nohy ještě čekalo mnoho kilometrů po betonu. Autobus zastavil na parkovišti přímo u chrámu Vasila Blaženého a celý natěšený zájezd se s připravenými fotoaparáty vyřítil ven. Chrám Vasila Blaženého byl postaven v 16. století na příkaz Ivana Hrozného na počest vítězství nad kazaňským chánem. Dominantní cibulovité kopule mají symbolizovat turbany tatarských velitelů, jež nechal car popravit. Nešťastný architekt byl podle legendy ihned po dokončení stavby oslepen, aby již nemohl postavit další ještě krásnější stavbu. Chrám, který vévodí celému Rudému náměstí je asi nejtypičtější památkou Moskvy a nutno dodat, že asi nejkrásnější, ačkoli trošku připomíná polárkový dort. Poté co jsme již vyčerpali třetinu paměťové karty, zamířila naše výprava přes Rudé náměstí ke vstupu do Kremlu.
U pokladny jsme si koupili vstupenky zvlášť do Kremlu a zvlášť do jakési Zbrojnice. Poté jsme se s nadšením vydali ke vstupu, kde nám bylo sděleno, že do zbrojnice se vstupuje úplně z druhé strany Kremlu. A tak jsme tedy obešli několik cihlových zdí a našli vstup do zbrojnice, kde nám bylo ovšem sděleno, že batohy si musíme dát do úschovny zavazadel, která je u toho předcházejícího vstupu do Kremlu. :-) Po této menší anabázi seznamování s ruským systémem, který nás provázel celý náš pobyt, jsme vstoupili do Zbrojnice, kde byly vystaveny umělecké poklady ruských carů. Návštěvník zde spatří nepřeberné množství zlata, stříbra, perel a drahých kamenů. Jedna část výstavního paláce je potom věnována carské historii. Na vlastní oči jsme viděli korunu Borise Godunova a Kateřiny II., vycházkové boty Petra Velikého, které pro svou velikost vzbuzují respekt i dnes, či rokokové kočáry carevny Alžběty. Rozhodně však nelze zapomenout na výstavu svatebních či korunovačních šatů careven veškeré Rusi.
Po prohlídce Zbrojnice jsme se rozhodli vystát si na Rudém náměstí frontu do Leninova mauzolea, kde bývalý vůdce leží uložen v kolíbce. Davy turistů se zde mačkají, aby mohli pohlédnout do tváře člověku, který zemřel před 90 lety a který má na rukou krev milionů lidí. Figurka ležící v temném mauzoleu může už dávno být umělá, ale běžný návštěvník to jen těžko pozná v tom poklusu, ve kterém kolem kolébky proběhne. Postava samotná na jednu stranu vzbuzuje lítost, na druhou stranu vás napadne, že možná tohle je ta boží spravedlnost. Prohlídka vlastního Kremlu již nebyla tak honosná, ale přesto nezapomenutelná. Prošli jsme vstupní bránou, která nese název věž Vykupitelova(Spaskaja bašna) a vstoupili do jakéhosi města ve městě. Moskevský Kreml představuje historické jádro města. Soubor nejvýznamnějších ruských kostelů a paláců je kolem dokola obehnán červenými hradbami a věžemi z pálených cihel. Základ položili italští stavební mistři, které v 15. století pozval car Ivan III. Kreml byl dříve sídlem carů, dnes zde sídlí ruský prezident. Navštívili jsme Uspenskij soubor, kde se konaly korunovace ruských carů a careven a Archangelskij soubor s jejich hrobkami. Cestou jsme se zastavili u obrovského zvonu, zvaného Car kolokol, přičemž jen střep, který se z něj ulomil, byl větší než my. Další oblíbené místo pro fotografování se jmenuje Car puška – obrovské železné dělo, které stojí na náměstí Kremlu.
Po prohlídce Kremlu jsme se rozhodli pro procházku po břehu řeky Moskvy, odkud se nám naskytl panoramatický výhled na celý Kreml. Po proudu řeky jsme došli až k chrámu Krista Spasitele, který se se svou obrovskou zlatou kopulí tyčí nad celým městem. K chrámu nás dovedl nový most celý ověšený různými zámky, které sem zamilované páry dávají jako symbol nezlomné lásky. Chrám Krista Spasitele byl postaven k oslavě vítězství nad Napoleonem Bonapartem. Stavbu schválil Mikuláš I. a započal stavět Alexandr I. K dokončení stavby došlo ovšem až za vlády cara Alexandra III. Park kolem chrámu samozřejmě doplňuje socha cara Alexandra II. Pro stavbu chrámu musel být zbořen Aleksejevský klášter. Abatyše toho kláštera podle legendy místo proklela a předpověděla, že na jeho místě dlouho nic stát nebude. V roce 1931 se sovětské vedení rozhodlo, že chrám srovná se zemí a postaví zde palác sovětů. V roce 1999 byl tento chrám znovu postaven. Interiér chrámu je opravdu impozantní s trošku byzantským nádechem a díky ruskému systému jednosměrných chodeb není tak těžké se v něm ztratit...
Ze zámkového mostu jsme krásně viděli na nepřehlédnutelnou dominantu Moskvy - sochu Petra Velikého. Sochu s oficiálním názvem: „300 let ruského námořnictva“ představuje velikou bronzovou loď, v níž stojí socha Petra Velikého. Původně sice autor tvořil Kryštofa Kolumba, ale Američané o podobnou sochu zájem neprojevili, tak nebylo těžké přetvořit již hotové dílo na cara Petra.
Po takto náročném dni už jsme nemysleli na nic jiného, než na jídlo. Prošli jsme čtvrtí zvanou Starý Arbat až do průvodci doporučené restaurace Jolki Palki, kde jsme se výborně najedli. :-)
5. den – Kolomenské, Novoděvičí kláštěr a stalinův největší mrakodrap
Druhý den v Moskvě byl na programu výlet na vzdálenější zajímavá místa. Naší první zastávkou bylo letní sídlo cara v Kolomenském. Tato usedlost carské rodiny vznikla na přelomu 16./17. století. Centrem celého komplexu je chrám Nanebevstoupení Páně, první kamenná stavba se stanovým krovem na Rusi. Chrám postavil car Vassilij III. na počest narození syna Ivana (Hrozného). Měli jsme štěstí a přišli přímo na mši v chrámu Kazaňské ikony matky boží, kde místní kněží zpívali modlitby za dosti silného kouře z kadidel. Kolomenské je velmi zajímavým parkem v ruském stylu, tedy jen stěží udržovaný. Na jedné straně jsme potkali záhony plné chryzantém, ale nedaleko není těžké najít i pole s kopřivami. Historické jádro je obehnáno kamennou zdí se dvěma branami. Nejkrásnější stavbou je čistě bílý kostel tyčící se na návrší nad řekou Moskvou – chrám Nanebevstoupení Panny Marie. Kolem kostela létalo hejno vlaštovek a slunce rozzářilo sněžnou barvu kostela. Poblíž chrámu stála Georgievská zvonice a Vodárenská věž. Všechno to byly čisté a vkusné stavby na Rusko téměř nezvyklé. Do areálu Kolomenského byl přemístěn i domek Petra I. Velikého z Archangelska. Velmi pěkně zařízený srub, ze kterého car Petr řídil stavební práce na novodvinské pevnosti, poněkud ztrácí na kouzlu díky naprosto nešetrným bezpečnostním opatřením v podobě skleněných výklenků do místností. Díky odleskům tedy není nic moc vidět.
Naší další zastávkou byl Novoděvičí klášter. Tento největší klášter v Moskvě pochází ze 16. století. Komplex skrývá asi 7 kostelů ze 16. - 17. století – například chrám Smolenské Bohorodičky nebo kostel Zesnutí Bohorodičky. Klášter mohl fungovat také jako vězení. Petr Veliký zde uvěznil svou sestru V určité době fungoval také jako vězení pro sestru cara Petra I. Sofii Alexejevnu, která ohrožovala jeho vládu. Za vlády komunistické strany byl klášter uzavřen a církevní hodnostáři se sem vrátili až v 90. letech. Jen těžko byste našli stavbu, která by se více podobala malinovému zmrzlinovému dortu. Klášter je zvenčí obehnán mohutnými bílými zdmi s růžový věžemi – tedy opravdu ruská lahůdka.
Třetí zastávku představovala již modernější stavba z období komunistické vlády: Univerzita V. M. Lomonosova. Tuto stavbu nechal postavit J. V. Stalin a patří mezi sérii staveb nazývaných Stalinovy sestry či Sedm Stalinových mrakodrapů. Stavba celého mrakodrapu trvala 4 roky a byla dostavěna v roce Stalinovy smrti. Největší ze sedmi sester se sklání nad Moskvou a představuje monumentální dílo, na jehož stavbě určitě opět zemřelo mnoho lidí. Stavba představuje prvky triumfalismu v celé jeho kráse: spojení neoklasicistních a gotických motivů ruského carského stylu s monumentálními konstrukcemi, které měly stavět na odiv sovětský úspěch. Celá stavba ve stylu Versailles působila jen jako trošku novější palác a jen těžko korespondovala s diktaturou proletariátu a vládou dělnické strany. Před palácem se dokonce rozprostíralo vybetonované prostranství napodobující francouzský Grand Canal s umělými lekníny. Celý komplex spolu s „palácovým“ parkem ovšem působil velmi chladným a téměř mrtvým dojmem.
Nedaleko parku jsme pak našli perfektní stánky s ruskými suvenýry: krásná zrcátka, fotbalové šály a spoustu prťavých matriošek na klíče nebo ve formě náušnic. Po nákupu jsme neodolali stánku s nápisem Kartóška Króška. Obří neboli ruská brambora plněná vším možným (především majonézovými saláty v těch 40 °C vedrech) je opravdu neodolatelnou pochoutkou. Vše jsme ve zdraví přežili a rozhodli se pro návrat do údolí řeky Moskvy lanovkou s výhledem na celé město (a k Dušanovu největšímu nadšení i na stadión Spartak Moskva).
Večer jsme se prošli po nočním Rudém náměstí, kde zářilo rozsvícené obchodní centrum GUM (připomínající spíše americké obchodní domy v době Vánoc). Největší nákupní centrum začalo vznikat již v 19. století, kdy bylo také otevřeno pro veřejnost. V době komunistické vlády byl GUM jedním z mála obchodů, které netrpělo nedostatkem zboží. Nasvícený je i celý komplex moskevského Kremlu a z celého centra dýchá monumentálnější a klidnější atmosféra než ve dne.
6. den – Treťjakovská galerie a Galerie Puškina
Poslední den jsme se rozhodli věnovat kultuře, na programu byla návštěva moskevských galerií. Ráno jsme tedy vstali brzy a opět využili služeb moskevského metra. Treťjakovská galerie leží překvapivě na stanici metra Treťjakovskaja, což jsme zjistili až po důkladném prozkoumání plánu metra a s překvapením jsme také zjistili, že nemusíme přestupovat. Galerie se nachází několik uliček od metra. Vstup do státní umělecké galerie stráží socha P. M. Treťjakova, zakladatele umělecké sbírky. Vchod překvapí pohádkovým vzezřením, které bychom očekávali spíše v Mrazíkovi a je dílem malíře V. Vasnetsova. Galerie byla vybudována na počátku 20. století a obsahuje nepřeberné množství exponátů ruského starého umění. Zážitek z uměleckých skvostů zkazila jen taková drobnost: ve 40 °C vedrech člověka nenapadne vzít si svetr do galerie, která udržuje vhodné klima pro umělecké skvosty. Poté jsme se vydali do galerie výtvarného umění A. S. Puškina, zaměřené především na moderní umění.
Moskva je zajímavé město, jiné než všechna evropská města. Všechno je zde obrovské a člověk si tu připadá jako ten nejmenší z nejmenších. Večer nás již čekal odjezd a noční přejezd do Novgorodu.
7. den – Novgorod
Ráno jsme se ubytovali v pěkné tělocvičně s téměř luxusními sprchami a záchody - na ruské poměry. Koupelna byla vybavena dokonce zrcadly. :-) Poté co se všichni osvěžili po namáhavé cestě a pokusili se dohnat zanedbanou hygienu, čekaly na nás dopolední výlety autobusem na vzdálenější místa. První cíl představoval klášter Jurjev, kam jsme opět dorazili na bohoslužbu a poslechli si mohutný hlas místního kněze. Klášter je složen z několika menších kostelíků obehnaných hradbami. Věže jednoho z kostelů byly vyzdobeny jako nebeská obloha: sytě tmavou modř pokrývaly zlaté hvězdy. Po procházce kolem hradeb kláštera za plného poledního sluníčka jsme byli převezeni o pár kroků dále, kde se rozkládá skanzen lidové architektury ve Vitoslavlici. Skanzen byl velmi krásně uspořádán. Všechny chaty byly vyrobeny z masivních kmenů a krásně vyřezávané. Do každé chajdy se dalo vstoupit a prohlédnout si vnitřní vybavení spolu s krojovanými obyvateli. Každou chaloupku totiž hlídala bábuška oblečená do dobového kroje, tedy alespoň tak se nám to zdálo. Po procházce na již plně rozpáleném slunci jsme se vrátili opět do tělocvičny a většina z nás zvolila zasloužený odpočinek na žíněnce.
Poté co se odpolední slunce zdálo již trošku snesitelné, vyšli jsme již každý po svých na prohlídku historického Novgorodu. Ačkoli název města znamená nové město, první zmínky o existenci Novgorodu jsou již z 9. století, kdy do Ruska přicházejí Varjagové. Kníže Jaroslav Moudrý sem později přenesl knížecí dvůr, kvůli výhodné strategické poloze. V období středověku představoval Novgorod důležité centrum výhodní Evropy. Svou pozici město ztratilo postupně během Novověku, kdy bylo podřízeno Moskvě.
Na hlavním náměstí samozřejmě jako v každém správném ruském městě nesměla chybět Leninova socha. Historické centrum starodávného Novgorodu tvoří opět kreml s mohutnými hradbami, vše samozřejmě menší a jednodušší než v Moskvě, zato o trochu lidštější. Uvnitř samotného Kremlu toho moc k vidění není. Je tam menší chrám svaté Sofie s neodmyslitelnou zlatou kopulí. Uprostřed se tyčil obrovský památník Milénia. Nás ovšem v úmorném podnebí zajímala spíš možnost vykoupat se v řece, která protéká Novgorodem. Řeka Volchov rozhodně není známá, patří spíše k menším řekám v Rusku... ale pokud k ní přijdete, zjistíte, že má velikost srovnatelnou s Vltavou.:) Koupel byla asi nejpříjemnější částí dne. Pravda barva vody nás trochu varovala a pozdější zvěsti ostatních účastníků zájezdu o spatřených mrtvých rybách trochu zkazily celkovou spokojenost... ale v takovém nesnesitelném horku vodě nelze odolat. (Že by zrovna v tuto dobu začínaly v Moskvě požáry...asi ano.) :-)
8. den – Carskoe selo
Osmý den našeho zájezdu jsme se probudili v tělocvičně v centru Novgorodu. Po svedení obvyklého boje o koupelnu a luxusní sprchy jsme se opět všichni naskládali do autobusu a vyrazili na cestu do nedalekého městečka Puškin za zlatým hřebem celého zájezdu. Tři sta let staré město dostalo svůj dnešní název u příležitosti stoletého výročí úmrtí básníka Alexandra Sergejeviče Puškina. V srdci tohoto města, které se dříve jmenovalo Carskoe Selo, se dnes skrývá bývalá carská rezidence. O hlavní výstavbu paláce se zasadila carevna Alžběta Petrovna. Soubor parků, kvetoucích zahrad, důmyslných fontán a paláců byl však především domovem carevny Kateřiny II. Celému komplexu vévodí obrovský Jekatěrinský palác, který je dílem mistra Bartolomea Rastrelliho. Palác musel být kompletně zrekonstruován, neboť po druhé světové válce z něj zbyly jen trosky. Barokní stavbě dominuje tyrkysově modrá barva a samozřejmě zlaté věžičky.
Kdokoli se touží dostat na prohlídku oslnivých místností paláce ve špičce turistické sezóny je nucen samozřejmě vystát nejméně hodinovou frontu na přímém a nemilosrdném slunci před palácem. Když jsme se konečně dostali na řadu, byli všichni již napůl spálení a lehce otupělí. Ovšem bouřlivá hádka místní průvodkyně a našeho průvodce všechny osvěžila. Vstup do paláce představuje impozantní mramorové schodiště s červeným kobercem. Pokoje plné zlata a stříbra návštěvníka tak oslní, že při vstupu do slavné Jantarové komnaty už je téměř apatický a zrekonstruovaná komnata rozhodně nevypadá nijak exoticky. Jantarová komnata bývá nazývána divem světa. Roku 1716 ji daroval pruský král Fridrich Vilém I. carovi Petru Velikému a na přání Anny Petrovny byla zkompletována v paláci. V roce 1944 byla ukořistěna německými vojáky a odvezena na neznámé místo. Předpokládá se, že byla zničena. Nejpůsobivější je asi centrální sál podobný Versailleskému Zrcadlovému sálu. Samozřejmě nesmíme zapomenout, že jsme v Rusku, tedy prohlídka probíhá za stálého úprku pokoji a mačkání se s mnoha dalšími skupinami, přičemž je někdy dosti těžké tu svou neztratit.
Po sprintu palácem jsme se samozřejmě vrhli na nakupování suvenýrů a vzhledem k nedostatku peněz jsme měli v plánu vyměnit si Eura za Ruble v místní směnárně…ovšem zjištění, že poctivost v těchto krajinách je dosti vzácná a kurz na tabuli je sice pěkný, ale neplatí, jsme se rozhodli raději platit kartou. Na prohlídku parku nám průvodci stanovili hodinu a půl, což je samozřejmě trošičku málo, na takto rozlehlý komplex. Na druhou stranu park v ruském podání, s častou přítomností vzácné květiny – a sice kopřivy, není asi nutné vidět celý. :-) Po obligátním sprintu k autobusu s jazykem na vestě a Jardovo vyčítavém a velmi důležitém pohledu na hodinky jsme se opět všichni nalodili a pokračovali v naší Odysseje do perly Ruských měst. Do Petrohradu jsme přijeli ve večerních hodinách a po ubytování jsme ještě stihli krásnou procházku nočním Petrohradem a vodními kanály, které darovaly městu označení Benátky severu.
9. den – Petrohrad – Ermitáž
Mám rád tě, Petra dílo hrdé,
mám rád tvůj strohý, strojný řád,
nábřeží tvojich žuly tvrdé,
vladařské Něvy majestát,...
Devátý den se většině zájezdu po probdělé noci s útočnými komandy nemilosrdných komárů zrovna dvakrát dobře nevstávalo. Možná, že založit město na bažinách, nebyl úplně nejlepší nápad. Výstavbu města inicioval car Petr I. Veliký, pro svou novou rezidenci zvolil mokřiny v deltě řeky Něvy ústící do Finského zálivu. Výstavba započala v roce 1703. Město, které dostalo název Sankt Petěrburg, se stalo hlavním městem Veliké Rusi až do roku 1919. Veliký car nutil všechnu šlechtu přesídlit z Moskvy téměř násilím a během 19. století se stalo opravdovým centrem impéria. V roce 1917 zde začala ruská revoluce legendárním výstřelem z Aurory, který signalizoval útok na Zimní palác a především konec carského Ruska. Po smrti V. I. Lenina dostalo město název Leningrad. Město se nevyhnulo bojům ani za druhé světové války, kdy bylo obleženo německými vojsky po téměř tři roky.
Petrohrad je opravdu nejkrásnějším městem Ruska. Při procházce je nutné připravit si pohodlné boty, protože vše je velmi daleko. Město bylo stavěno podle plánu na zeleném drnu a vyhovuje tedy ruské představě o prostoru... brzy jsme začali chápat význam slova balšoj. Všechny historické památky se soustředí kolem řeky Něvy, jejíž koryto bylo spoutáno kamennými břehy. Naše první kroky vedly do svatostánku umění.
Nejskvostnější stavba celého Petrohradu Zimní palác stylem připomíná Carskoe Selo, neboť jej opět postavil oblíbený architekt Alžběty Petrovny – Bartolomeo Rastrelli. Tentokráte svou stavbu oděl do zeleného hávu. Kateřina Veliká nechala k paláci přistavět klasicistní křídlo – Ermitáž, kde vybudovala asi největší galerii umění na světě. Po další hodinové frontě na rozpáleném slunci (zajímavé je, že Rusové vedou frontu vždy pouze na přímé slunce, ačkoli kdekoli jinde většinou je dostatek stínu...) jsme se konečně dostali dovnitř, kde nás ve vstupní hale čekal zběsilý boj o místo u kasy. Prohlídka celé Ermitáže nám pak zabrala téměř celý den. Uvnitř se skrývají opravdu umělecké skvosty z celého světa od starověku až po nejmodernější umění. Problém Ermitáže je ten, že při prohlídce návštěvník moc umění nesleduje. Vnitřek paláce nabízí neskutečnou podívanou – obrazy jsou vystavovány v honosných obrovských sálech, je to spíše přehlídka bezměrného megalomanství. Každý sál je vyzdoben v jiném stylu či barvě, ale vždy září oslnivým zlatem, Ermitáž čítá celkem 1057 takových to sálů. Poté co jsme se několikrát ztratili v labyrintu paláce, jsme již měli v nohách nezměrné množství kilometrů. Vidět vše, co se zde nabízí, opravdu není v lidských silách.
Odpolední procházka Petrohradem nás zavedla na hlavní třídu celého města: Něvskou třídu, která měří celkem 4 km a proslavil ji A. S. Puškin ve svém díle – Petrohradské povídky. Cestou jsme navštívili Kazaňskou katedrálu, která je jakousi replikou baziliky sv. Petra v Římě a Chrám na prolité Krvi, jenž byl postaven na místě atentátu na cara Alexandra II. a připomíná kopii chrámu Vasila Blaženého. Nemohli jsme minout sochu Měděného jezdce, kterou městu darovala carevna Kateřina jako hold velikému carovi.
Na břehu pustých vod On stál –
dum velkých pln – a hleděl v dál,
kde širé řeky vlny spěly
v náručí moře; vesloval
na ní jen rybák osamělý.
V Petrohradě jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít baletní představení a tak jsme se večer po náročném dni trochu osvěžili sprchou a vyrazili na Labutí jezero.
10. den – Petrodvorec, Smolnyj, Něvskopeterská lávra
Do žuly Něva oděla se
v oblouku mostních krajoví,
zelených parků listoví
ostrovy skrylo v plaché kráse;
před mladší sestrou zářící
staré Moskvy bledne sláva –
jak vdova carevna když vzdává
svůj hold mladistvé cařici.
Druhý den byly v plánu opět výlety autobusem na vzdálenější místa v Petrohradě. V tomto městě se totiž skrývá další z carských paláců: Petrodvorec – nádherný palác s velikým a skvostným parkem. Tento architektonický klenot baroka nechal postavit Petr Veliký podle vzoru paláce ve Versailles. Stavba započala v roce 1714 a vystřídali se zde různí architekti, posledním v pořadí byl opět Bartolomeo Rastrelli. Za druhé světové války byl palác také výrazně zdevastován německou armádou. Rozlehlé zahrady skrývají řadu velmi důmyslných fontán a vodotrysků, drobné altánky a táhnou se až k Baltskému moři. Nejznámější je šestistupňová kaskádová fontána s vodními efekty. Den na výlet do Petrodvorce nebyl zrovna dvakrát dobře zvolen, neboť v pondělí bývá palác uzavřen, a tak jsme mohli navštívit jen zahrady, které ovšem stály za to.
Druhý cíl našeho výletu představovala Alexandro-něvská lávra, kterou jsme ale nakonec neviděli... při vstupu, který měl být zdarma, nás vyhnal hlídač, že budeme muset zaplatit. Místí mohli vstoupit zdarma, ale turisti jsou snadno poznat. Ačkoliv by člověk měl v Rusku na podobné neurvalé až primitivní chování být zvyklý, většinu zájezdu to otrávilo natolik, že už se nám dovnitř ani nechtělo. Daleko více jsme ocenili hádku hlídače a našeho průvodce, při které si vyměnili několik jistě peprných slov. :-)
Autobus nás zavezl k nejkrásnější barokní stavbě v Petrohradu: klášter Smolnyj. Nechala jej postavit carevna Alžběta I. a architektem není nikdo jiný, než Bartolomeo Rastrelli. V tomto klášterním areálu byl vystaven arcibiskupský palác a ústav pro výchovu šlechtičen. V roce 1918 zde pracovala Leninova vláda.
Večer jsme strávili opět procházkou po nábřeží za všudypřítomného světla bílých nocí a rozhodli se počkat do dvou do rána, kdy se na řece Něvě zvedají mosty a na hladině se objeví obrovské nákladní lodě plující do Ladožského jezera.
11. den – Petrohrad – Petropavlovská pevnost
Přiblížil se poslední den v Petrohradu, tak jsme se vydali k pamětihodnostem, které nám na fotkách nemohly chybět. Na protilehlém břehu řeky Něvy jsme prošli kolem Finského nádraží, jemuž vévodí socha Lenina, s rukou napřaženou k Zimnímu paláci. Na toto nádraží přijel V. I. Lenin když se vracel do své vlasti. Odsud už byl jen kousek k legendárnímu křižníku Aurora, který se dnes stal takovým plovoucím muzeem.
Úplně nakonec jsme se dostali k Petropavlovské pevnosti, u které vlastně vše začalo. Petropavlovská pevnost byla první stavbou, kterou Petr Veliký nechal při zakládání města postavit roku 1703. Je umístěna na Zaječím ostrově, uvnitř je možné navštívit kostel svatého Petra a Pavla, kde jsou uloženy ostatky některých členů rodiny Romanovců.
Odpoledne jsme již zamířili zpět a začali se chystat k odjezdu. Opustit toto ubytování, myslím, nikomu netrhalo srdce. Záchody bez klik či funkčních dveří a komáři naprosto nerespektující repelent nebudou asi nikomu chybět. Největší úspěch celého zájezdu však představovaly petrohradské sprchy. Vzhledem k tomu, že zajištěné ubytování je neobsahovalo, byla nám obstarána možnost koupele někde jinde – slovy průvodce a místních: velmi blízko. Cesta do sprch trvala 15min. a byla dlouhá asi 1,5 km, i Jarda konstatoval, že to není kousek a to už je opravdu co říct. :-)
Večer jsme dali sbohem městu Petra Velikého a zamířili zpět do Pobaltí. V noci nás čekal zdlouhavý a nepříjemný přechod hranic v rusko-estonském městě Ivangorod/Narva. Při čekání v koloně jsme si mohli alespoň z autobusu prohlédnout dvě masivní pevnosti stojící proti sobě a demonstrující nevraživost těchto dvou zemí, která jistě stále přetrvává. Naposledy jsme museli snášet ruské neurvalé chování v podobě hraniční kontroly a poté jsme opět vstoupili do civilizované země.
12. den – Národní park Gauja a hrad Turaida
Po další probdělé noci v autobuse jsme zakotvili v Lotyšsku. Autobus nám zastavil u jakéhosi kempu, kde měla začít naše procházka přírodou. Po týdnu běhání po asfaltu ruských měst to mohla být celkem příjemná změna. Původní představa o cestě lanovkou samozřejmě ztroskotala na tom, že lanovka byla zrovna zavřená, takže cesta výletu v národním parku Gauja byla nakonec zase asfaltová. Nabízí se tedy otázka, bylo to tak nutné? Cílem cesty se stal lotyšský cihlový hrad Turaida. Hrad pochází ze 13. století a byl postaven arcibiskupem Albertem z Rigy. Hrad plnil svou strategickou funkci až do 17. století a poté začíná ztrácet svůj význam. V 18. století téměř kompletně vyhořel. Ruiny byly proměněny zpět do podoby hradu až v 70. letech 20. století. Nutno říci, že uvnitř hradu není příliš mnoho k vidění. Za pozornost stojí kamenné skulptury v areálu okolo hradu.
Odpoledne jsme se všichni trošku unavení nevyspalí vrátili zpět k autobusu a nechali se odvést do kempu v hlavním městě Lotyšska – Rize.
13. den – Riga, město secese
Riga je krásné malebné městečko, oproti Rusku je tu vše úžasně blízko. Uličky v centru města jsou uklizené, plné květin a malebných kavárniček, kde večer hraje kapela, klavírista, promítají němý film, nebo všechny rozesmává klaun na chůdách. Najdete zde mnoho stánků s jantarem, medem či jinými suvenýry. Lidé jsou zde příjemní, milí a všichni mluví anglicky. S angličtinou je možné se setkat i u různých směrovek a nápisů – v místním jazyce by bylo totiž těžko možné něco přečíst.
Hlavní město Lotyšska leží při ústí řeky Daugavy do Rižského zálivu v Baltském moři. Největší město Pobaltí bylo založeno na obchodní cestě Vikingů a začalo se rozvíjet během středověku. Ve 13. století se město stalo součástí Hanzovního spolku, což mu přineslo nespornou prosperitu. Prosperita se ale často stává vhodným lákadlem pro výpady okolních států. Umístění mezi Polskem, Ruskem a Švédskem přineslo Rize, stejně jako celému Pobaltí řadu nekončících konfliktů a válek. Dominantní postavení po celou dobu mělo v této oblasti carské Rusko. Samostatnost si Riga vydobyla až ve 20. století, kdy byla hlavním městem nově vzniklé republiky Lotyšska. Dvacet let suverenity narušil opět pakt Molotov-Ribbentrop a druhá světová válka, ve které začala padesátiletá okupace země Sovětským svazem.
Z kempu jsme vyrazili brzy ráno a po chvilce chůze jsme přišli k mostu přes řeku Daugavu, kde se nám naskytl kouzelný pohled na panorama celého města. První pamětihodnost měl být rižský hrad, kde dnes sídlí prezident. Jednalo se o zvláštní budovu žluté barvy, které bychom si bez průvodce zřejmě ani nevšimli. V Rize stojí trojice katedrál se zvláštními věžemi – Dóm neboli kostel Panny Marie z 13. století, kostel sv. Pavla a kostel sv. Petra, kde je možné vystoupat na věži a prohlédnout si Rigu z výšky. Hlavní turistickou atrakcí je dům Černohlavců, který stojí na Radničním náměstí. Krásné renesanční průčelí je asi nejfotografovanější památkou Rigy. Dům vystavený mezi 14. - 16. stoletím sloužil spolku obchodníků, jejichž patronem byl světec zobrazovaný jako mouřenín. Za druhé světové války byl kompletně zničen. Dnešní výstavba domu pochází z let 1995-2001. Uprostřed náměstí stojí socha rytíře Rolanda. Jen kousek odsud stojí muzeum okupace, které představuje osud národa během 50ti let přítomnosti Rudé armády. Návštěva tohoto muzea byla velmi silným zážitkem, na který není možné jen tak zapomenout.
Odpoledne jsme si užili klidnou procházku pěkným udržovaným parkem v centru města a pak jsme zamířili do propagované výborné restaurace. Tentokrát je nutné velmi poděkovat průvodcům za doporučení podniku jménem Lido, protože lepší restauraci jsme na zájezdu rozhodně nepotkali. Restaurace ve formě bufetových stolů s nabídkou lákavých jídel od zeleninových předkrmů, přes všechny možné hlavní chody až k dokonalým desertům. Poté co jsme si trošku s lítostí vybrali jen od každého něco, odnesli jsme si vše k pokladně, kde zkušená paní prodavačka přelétla tác s pokrmy pohledem a vyřkla celkem snesitelnou cenu. Vzhledem k výtečnosti těchto jídel je myslím dobře, že tuto restauraci nemáme v Čechách. Na večerní procházce po břehu Daugavy jsme ještě potkali sochu převozníka z jakési pověsti o založení Rigy. Město secese, jak se někdy říká, mělo svou zvláštní kouzelnou atmosféru a mě osobně uchvátilo asi nejvíce., ale možná to prostě bylo jen tím krásným sluníčkem...
14. den – Vrch křížů a skanzen
Ráno jsme nedobrovolně opustili Rigu. Před námi byla opět dlouhá cesta autobusem se dvěma zastávkami. První zastávku tvořil lotyšský skanzen lidové architektury, který byl umístěn v příjemném stínu borového lesa. V rozlehlém komplexu dřevěných staveb jsme strávili odpočinkové tři hodiny. Největší úspěch sklidil dřevěný stánek s občerstvením, kde prodávaly výborné lívanečky. :-)
Druhou zastávku na cestě představovala již litevská proslulá Vrch křížů u Šiaulai, významné poutní místo. Na malém pahorku uprostřed ničeho je jednoduše hromada křížů. Za komunistické vlády byl tento pahorek několikrát srovnán se zemí, ale vždy rychle znovu vystavěn. Večer jsme se naposledy postavili stany v kempu města Vilniusu a oslavili celý zájezd závěrečnou karimatka párty, což nám jistě ubralo dosti sil pro poslední den.
15. den – Vilnius, město baroka
Po velmi krátké noci nás již čekalo nové ráno a poslední den strávený poznáváním východu. Autobus nás zavezl do metropole Litvy - Vilniusu. Město, které leží na soutoku řek Neris a Vilnia mělo pohnutou historii, která začíná jak jinak v Litvě než u velkoknížete Gediminase: Velkokníže Gediminas podle legendy na lovu zabloudil a usnul na jakémsi pahorku. Unavenému velkoknížeti se zdál prapodivný sen o železném vlku vyjícím na kopci. Zmatený kníže si nechal smysl svého snu vyložit knězem, od kterého se dověděl, že musí na vrcholku toho kopce založit hrad, u kterého vybuduje veliké město silné jako železný vlk. A tak se také stalo.
Dnes se kolem pahorku s Gediminasovou věží rozprostírá město, o které projevil zájem nejeden stát. Město dosáhlo velikého rozvoje již v 16. století za vlády Jagellonců či Štěpána Báthory. Ve století 17. jej však obsadila ruská armáda a město totálně vyplenila. Po třetím dělení Polska v roce 1795 anektovali Vilnius opět Rusové. Ovšem již v roce 1812 obsadil město Napoleon na svém tažení na východ. Důležitost Vilniusu začala opět vzkvétat v 19. století, kdy se město pod ruskou nadvládou začalo rozrůstat a byly zbořeny jeho hradby, aby město mohlo dýchat. První světová válka se na Vilniusu podepsala po svém. V tomto městě se mezi léty 1914–1920 vystřídala vojska německá, polská, ruská, poté opět polská a nakonec opět ruská... Sověti v roce 1920 předávají město do litevských rukou, ovšem ne nadlouho. Vilnius je opět obsazen polskými vojsky a připojen k Polsku. Litevci tento zábor nikdy neuznali a oficiálně jej považovali za své hlavní město, provizorním hlavním městem Litvy se v meziválečném období stalo město Kaunas. Na základě paktu Molotov – Ribbentrop město Vilnius opět v roce 1939 obsadila Rudá armáda. V roce 1940 následovala okupace celé Litvy a Vilnius se stal hlavním městem litevské socialistické republiky...
Do města jsme vstoupili branou úsvitu, jediná z původních devíti bran, která nebyla zbořena v 19. století. Renesanční brána je zajímavá především zlatou madonou, připomínající spíše ruské ikony, kterou jsme otevřenými okny spatřili uvnitř. Již na prvních několika krocích jsme pochopili, proč se Vilniusu říká město kostelů. Téměř na každém rohu stojí kostel postavený v tom nejnákladnějším barokním stylu, jakoby každá rodina zde měla svůj vlastní. Cesta vedoucí kolem přehlídky kostelů, která byla lemována rozličnými stánky s jantarem, nás dovedla až do samého srdce Vilniusu - na katedrální náměstí.
Celé náměstí je vystavěno v netradičně bílé barvě a klasicistním stylu. Hlavní dominanty tvoří téměř antická katedrála sv. Stanislava a čistě bílá zvonice, která je pozůstatkem původních hradeb města. Dále by se náměstí samozřejmě neobešlo bez sochy velkoknížete Gediminase. Nad katedrálním náměstím se tyčí již zmiňovaný Gediminasův pahorek s pozůstatky starého hradu a cihlovou Gediminasovou věží, odkud jsme se mohli rozhlédnout do všech stran a prohlédnout si krásné město i z výšky. Pod starým hradem jsme potkali ještě sochu dalšího významného knížete – tentokráte velkokníže Vytautase. Rozhodli jsme se přejít přes řeku a dopřát si odpočinek v nějaké kavárně. Místo kávy jsme ovšem zvolili ochutnávku místního kvasu a tří druhů místního piva (tmavé, řezané a světlé), které nám přinesli v malých půllitřících na dřevěném podnosu. Naše snaha objednat si místní přílohu k pivu, tedy topinky s česnekem, nebyla úplně pochopena. Obsluha nám nakonec donesla talíř s jakýmisi předkrmy, které vypadaly jako výběr z mořských plodů...
Poté jsme navštívili Muzeum genocidy, které je vytvořeno v budově bývalého sídla KGB. Stejně jako Muzeum okupace v Rize na nás zanechalo opravdu silný dojem a především soucit s osudem tohoto města i celého malého národa, který může být nám tak podobný.
Dalším cílem naší procházky se stal kostel, který podle legendy uchvátil i samotného Napoleona – gotický kostel sv. Anny. Francouzský vojevůdce se do cihlově červeného svatostánku tak zamiloval, že vydal rozkaz k jeho převezení do Francie... Můžeme být pouze vděční za to, že neměl čas své plány uskutečnit. Před kostelem stojí socha Adama Mickiewicze, který je Litevci stejně jako Poláky považován za národního spisovatele. :-) Odtud už jsme se šli projít jen malou samostatnou republikou Užupis (kde jsme mimochodem navštívili velmi dobrou restauraci) a poté běželi ještě k pomníku Franka Zappy, který nám do sbírky fotek prostě nemohl chybět. Branou úsvitu jsme se večer zase pomalu vrátili k našemu autobusu, který odpočíval na místě, kde nás ráno vysadil, a připravoval se již na noční cestu zpět domů....
Autorkou cestopisu je Eliška Bažantová.