cestopis Martina Čermáka ze soukromé cesty ještě dříve než CK Mundo začala pořádat zájezd na Sicílii a Liparské ostrovy
Prolog
Sicílie. Největší ostrov středomoří omývaný vodami tří moří; ostrov nádherných mořských pláží i ostrov s keříky porostlými vysokými horami prudce stoupajícími hned od moře, jimž vévodí největší evropská sopka Etna; ostrov plný na každém kroku kvetoucích růžových oleandrů, palem či kaktusů; ostrov s nesmírně bohatou historií;
Tzv. Velké Řecko, jež zde od 7. století př. n. l. budovali staří Řekové, aby zde z měst Syrakusy či Akragas vytvořili mocnou říši, jež zastínila fénické kolonie i slavné Athény; místo, kde se střetávaly zájmy nejprve Řeků a posléze Římanů s pyšným tuniským Kartágem, obilnice Říma i následná chlouba Byzantské říše, která ji musela dobýt na barbarských Vandalech; země, kde vládli tak odlišné kultury jako jsou maurští Arabové a po nich vikinští Normané či nejrůznější evropské rody; ti všichni zde zanechali své výrazné stopy. Ostrov, kde však má svůj domov i nechvalně proslulá nejznámější mafie světa Cosa Nostra, jež je až do dnešních dnů prorostlá jako rakovina do všech zákoutí sicilského i italského života a neviditelně tahá za nitky stejně jako slavný Kmotr Maria Puzza; To vše a ještě mnohem více je Sicílie.
Uvedené velké historické střety se zde po staletí odehrávaly především díky významné strategické poloze ostrova, neboť kdo držel Sicílii, držel vždy spolu s ní i bránu mezi východním a západním středomořím – Messenskou úžinu mezi Sicílií a Itálií. Jižní sicilské břehy jsou zas téměř na dohled od afrického Tunisu, někdejšího Karthága.
Chtěl jsem Sicílii jakožto milovník řecko-římské kultury a neúnavný návštěvník antických mramorových sloupů po celé Evropě navštívit především kvůli památkám na éru Velkého Řecka již dlouhé roky, ale i ostatní lákadla v čele s divokými sopkami mne nenechávala chladným. Letos jsme se tedy s Luckou konečně rozhoupali a konečně, po čtyřech letech poznávání světa s CK Mundo, jsme se rozhodli vyrazit na vlastní pěst.
Plánovat jsme začali již od prosince loňského roku, kdy jsme zakoupili letenky a rezervovali auto, později jsem pak začal vybírat i kempy a vymýšlet program. Záhy jsem zjistil, že projet tento pestrý a kulturně i přírodně bohatý ostrov za 14 dní je téměř nemožné, ale uděláme, co bude v našich silách a v závěru se ještě potkáme s Lucčiným bratrem a jeho rodinou, kteří poletí trochu později a s dětmi pojedou spíš odpočinkovější a na přírodu zaměřenou trasu.
Koncem června jsem ještě pro navození atmosféry již po několikáté přečetl jedním dechem knihu Tajemný Etrusk od mého literárního guru Miki Waltariho, abych snad mohl Sicílií procházet tak trochu ve stopách jejího hlavního hrdiny Turmse, který po její zemi putoval v 5. století př. n. l.
S Pandou do Marinelly
Pátek 1. 7. 2011
První prázdninový den nebo spíše noc opouštíme konečně Brno a vybavení vším potřebným vyrážíme vlakem směr Bratislava, odkud nám nad ránem letí letadlo. Po nezbytných formalitách se stroj společnosti Ryanair v devět hodin odlepuje od povrchu zemského a o pár minut později se už kocháme pohledy k zemi očima dravců, byť Lucka musí zpočátku překonávat strach z prvního letu. O dvě hodiny později pak se zalehlýma ušima vystupujeme v jiném světě, na horkém sicilském letišti nedaleko osmdesátitisícového města Trapani.
Zde na nás číhá hned první nástraha a nesnáze s kreditními kartami při půjčování auta, nakonec se však vše vyřeší a tak můžeme zanedlouho shodit zavazadla ze hřbetů a splavení potem usednout do našeho nového auta. Vyfasovali jsme (a jak později zjišťujeme spolu s námi pravděpodobně snad většina ostatních turistů) malinký dvoudveřový Fiat Panda. Nebo by se měl díky své „velikosti“ tento medvídek jmenovat spíš koala? Každopádně se toto drobné auto do divokých silničních poměrů na Sicílii více než hodí a v následujících dnech ho často velebíme. Za volant usedá, jak jsme se již dlouho dopředu domluvili, Lucka. Řídí zhruba stejně jako já (a zde se posléze vypracuje tak, že jí mohu být vděčný), zato v orientaci v mapě a v navigování občas pokulhává a tak volíme již u nás často vyzkoušenou spolupráci. Ajtakrajta, tak znovu. Lucka si právě vzala do ruky cestopis a dostal jsem pěkné hašte. „Jak skoro stejně a nevyzná se v mapě?!? To zní jako bych řídila hůř a ještě se nevyznala v mapě! To přepíšeš!“ – „Dobře, dobře, bráním se a uznávám“ :-) Lucka tedy řídí lépe než já (asi určitě:-)), ale v navigaci jsem lepší, navíc za jízdy fotím, proto volíme tuto již dříve osvědčenou spolupráci.
Oťukávání se zdejšími silnicemi začínáme pozvolna cestou na jihovýchod pustou vyprahlou krajinou posetou jen tu a tam drobnými trsy zeleně, míjí nás jen minimum aut a kolem silnice není žádného domu natož vesnice až na pár polorozbořených dlouho opuštěných stavení. Míříme do prvního kempu Marinella di Selinunte v jihozápadní části ostrova, přímořskému letovisku jehož součástí je i rozlehlý areál starověkého Selinunte. Ale o tom později.
Vybraný rodinný kemp nacházíme kupodivu celkem snadno. Až na sympatického upovídaného majitele Marcella a jeho mlčenlivého kolegy zde není prakticky ani noha, a protože jsou ceny shodné s těmi, které jsem si vyhlédl na internetu, volím na následující tři noci cenově příznivý malý bungalov (stanu si užijeme dost v dalších dnech), kde do čtyř do odpoledne dospáváme předchozí spíše probděnou noc. Teprve později vyrážíme pěšky do příjemného letoviska a na pláž. Vesnice je u moře poměrně rušná, pohybují se tu převážně italští turisté, okraj silnice lemují obchůdky s ovocem a několik stánků se suvenýry, na celkem slušné písčité pláži blízko malého přístavu si italští pubescenti kopou s balónem a Středozemní moře je pěkné, čisté, avšak pro naše rozpálená těla ledové až kosti praští. Celý jsem tam nevlezl a ostatní plážoví povaleči se také spíš ostýchají.
V podvečer v obchodě u našeho majitele kempu zjišťujeme nemilou zprávu, že plynové bomby (se kterými jsme do letadla nemohli) na náš vařič zde asi nikde neseženeme, a ani nový vařič ke zdejším bombám se nám v dalších dnech sehnat nepodaří, (i když se pravda až tolik nesnažíme a spolehneme se záhy na místní stravu).
Padlí andělé Akragasu
Sobota 2. 7. 2011
Bezpochyby si získali vznešení mladí muži ze Syrakús a z Akragantu v bitvě (u Himéry) nehynoucí slávy, ježto padli v květu svého mládí, ale tyranové Gelón a Thérón si mnuli spokojeně ruce, bylyť bez námahy odstraněny nejčerstvější větve vznešených rodů.
(Mika Waltari, Tajemný Etrusk)
Město Akragas, rodiště významného řeckého filosofa a vědce Empedokla, dnešní Agrigento, založili Řekové roku 582 př. n. l. a dobu své největší slávy a rozkvětu nastartovalo právě po vítězné bitvě nad Kartágem o sto let později za vlády tyrana Théróna. Tehdy, roku 480 př. n. l. se tu započala stavba mnoha chrámů a staveb, jež jsou naším dnešním cílem. Z Marinelly to máme něco pře osmdesát kilometrů po slušné silnici, a protože nechci kempy měnit příliš často, neb nás nebaví stálé balení a bourání a stavění stanu, budeme se odpoledne stejnou cestou i vracet.
Na parkoviště k Údolí chrámů (jak zní oficiální název) přijíždíme kolem půl desáté, abychom mezi sloupy neprocházeli v těch největších vedrech. Chrámy se tyčí nad námi na skále a název „údolí“ je proto více než podivný. Po zaplacení dosti nekřesťanské částky (chci vidět i muzeum) k nim vystupujeme pátou branou zcela na západě. První se tak před námi odhalují - nebo spíš pod lešením skrývají – čtyři rohové sloupy chrámu Dioskurů. Škoda. Nezakryté lešením nabízí s moderním Agrigentem na pozadí krásný pohled, který se často opakuje na stránkách nejrůznějších publikací o Agrigentu či o celé Sicílii. Takto nás zaujme především obří bronzová hlava, ležící jako odťatá před chrámem, na vlas stejná jako jsme loni viděli v polském Krakově na hlavním náměstí.
Záhy zjišťujeme, že kolosální sochy různých andělů jsou zde rozesety jakoby spadlé z nebe coby výstava po celém areálu. Zajímavá a oživující kulisa, přestože tito andělé na mě působí zpočátku zvláštním dojmem. Ne proto, že jde o torza s křídly bez končetin, poloviny hlav, někdy jen výrazné rty, ale právě pro tu výraznost. Jsou to dokonalé postavy s vyrýsovanými svaly, ostrých sebevědomých rysů nejednou s výrazným přirozením, žádní bezpohlavní andělé gotičtí či barokní. Na okamžik mi trochu nepatřičně evokují až jakousi nadrasu nacistického umění. Ale tady už přeháním. Vždyť autorem je polský autor Igor Mitoraj. Sochy představují tedy spíše všechny ty slavné antické diskoboly, atlety, Apolóny a Afrodíty či Éroty známé z největších evropských muzeí, především toho aténského. S troskami řeckých chrámů souzní sochy opravdu dobře a umocňují dojem ze vznešené, po všech stránkách silné kultury, na jejíchž hodnotách, znalostech a objevech stojí konec konců spolu s hodnotami křesťanskými celá dnešní euroamerická civilizace.
Ale to už kráčíme kolem typických rozvalin kamenů k dalším chrámům. Všechny, stejně jako na celé Sicílii, byly vystavěny v dórském slohu, se sloupy bez patek, jednoduchými hlavicemi, pročež jsou připodobňovány k mužské kráse, (zatímco ionský sloh, viditelný dnes především v Turecku, působí jako štíhlá krása ženská). Druhým chrámem, který míjíme, je dříve největší chrám Diův, z něhož však dnes zbývají jen vysoké hromady trosek a kolosální ležící postavy „telemanů“, kteří mezi jednotlivými sloupy podpíraly střechu chrámu. Člověk je proti nim až směšně maličký.
Za Diovým chrámem areál dělí silnice vedoucí k muzeu a parkoviště plné stánkařů se suvenýry, nějaký Diego nám neoblomně doporučuje svou pizzerii, až si areál prohlídneme. V druhé větší části kráčíme nejprve podél Hérakova chrámu, z něhož je opětovně vztyčena jedna strana sloupů. Nové úpravy jsou zde při bližším pohledu často patrné, tu a tam vystupující výztuž, beton či podezdění, ale obrazotvornosti je potřeba trochu napomoci, z hromad suti by si toho návštěvník mnoho nepředstavil a brzy by ho to omrzelo.
Široká cesta stoupá podél zbytků byzantských budov a vede nás k tomu nejlepšímu, co je zde k vidění. A nejenom zde. Chrám svornosti, který se v zorném poli přibližuje s každým krokem, je spolu s Héřiným chrámem v jihoitalském Paestu a athénským Theseionem nejzachovalejším řeckým chrámem na světě. Tak už je znám všechny tři, hřeje mne pocit spokojenosti i obdivu, pro ostatní snad těžko pochopitelný. Chrámu schází střecha, jinak je zcela kompletní, a to i díky tomu, že fungoval od 7. století n. l. dlouho jako křesťanský kostel. Z každé strany ho opět rámují postmoderní sochy různých andělů či héroů. Nebo jsou to Daidalové a Ikarové? Stejně jako ostatní turisté se fotíme a chvíli zde i setrváváme. Ve stínu pod rozeklaným olivovníkem je dojem dokonalý.
Posledním chrámem je na východní straně areálu chrám Junonin či lépe Héřin. Zde druhý nejzachovalejší, s téměř všemi sloupy vyčnívá na nízkém kopečku mezi růžově kvetoucími oleandry. Mezi kameny se prohánějí ještěrky, kolem nás zní italština, němčina i angličtina a my vyrážíme stejnou cestou zpět a dále k muzeu. To je plné řeckých amfór, kraterů a kdovíjak se všechny ty vázy jmenují - tu zdobené výjevy z bájí, tu z boje, tu z běžného života. Tak ucelenou sbírku vidím vůbec poprvé. Za nimi následují sošky a sochy lidí i zvířat, jeden obří „teleman“ z Diova chrámu přes dvě vysoká patra muzea, na konci zdejší mince a jako vrchol krásná mramorová socha agrigentského eféba datovaná do roku 470 př. n. l.
Je půl třetí odpoledne, slunce již nějakou tu hodinu nesnesitelně pálí a proto vyrážíme k domovu. Na zpáteční cestě dělám ještě odbočku k moři do Eracleii Minoi, kde se nachází malý antický areál a prý krásná pláž, abychom se vykoupali, ale Lucka je unavená a ráda by se vyspala, proto nakonec procházíme jen malé naleziště. Je zde velké divadlo, které je zakryté před sluncem a větrem plastovými deskami, jinak pár kamenů a víc nic. Až na pěkné výhledy dolů na pláž nic moc. Ale co také srovnávat s Agrigentem?
Selinunte – a zase ty chrámy
Neděle 3. 7. 2011
Píše se čtvrtý rok devadesáté druhé olympiády (409 př. n. l.). Z hořícího města stoupá dým. Vojevůdce Hanibal hledí do planoucích očí gorgony ve štítě Apolonova chrámu na akropoli a s pohrdavým úšklebkem si dopřává pocit vítězství. Nestvůra neodpovídá, mlčí. Řečtí bohové město nedokázali ochránit. Kartaginská stotisícová armáda proto teď drancuje a znásilňuje v ulicích ještě před měsícem pyšného a bohatého města Sélinunte. Pouhých devět dní trvalo obléhání a marné byly snahy vyjednavačů. Kart-hadaš si svou pomstu nenechal ujít a s radostí přispěchal na pomoc spojencům z elymské Segesty, kteří Puny povolali. Vyčerpané Syrakusy po válce s Athénami naopak sílu na pomoc svému spřátelenému městu neměly. Tisíce či snad desetitisíce Řeků tak budou zanedlouho prodány do otroctví, či ještě hůře, obětovány po krvi žíznícímu punskému Baalovi. Řecký zlatý věk Sicílie pro Sélinus končí. Město se již nikdy plně nevzpamatuje do své dřívější slávy a co nezničí punští hrdlořezové, dokončí o dvě století později Římané a ještě později několik zemětřesení.
Přes tuto zkázu jsou trosky města dnes jedněmi z největších v Itálii. Jižní trasu jsem na začátek naší dovolené zvolil, právě abychom si dva největší antické areály Agrigento a Selinunte odbyli hned zpočátku dovolené, na konci by mi tu Lucka jistě stávkovala :-) Selinunte je od našeho kempu coby kamenem dohodil, proto opět přicházíme brzy, abychom nezačínali procházku v tom největším vedru. Žádný druhý chrám svornosti se zde nekoná, z devíti lokalizovaných chrámů označených stroze počátečními písmeny abecedy se k nebi tyčí sloupy vlastně jen u dvou. Přesto patří trosky Selinunte k těm nejpůsobivějším. Z obrovské plochy města jsou odkryté tři od sebe vzdálené celky – východní pahorek se třemi chrámy, centrální akropole nad Středozemním mořem a vzdálený malý okrsek oddělený vyschlou řekou Selinus, ke kterému ani nedojdeme.
Od pokladny vstupujeme přímo na východní pahorek, kde nás svou vahou drtí hned to nejlepší, co je zde k vidění. Chrám E, nejspíše patřící Héře, se vzpíná k nebi v celé své kráse, chybí mu jen zastřešení a štíty. V mezerách mezi bloky deset patnáct metrů nad našimi hlavami hnízdí holubi. A hele, tady kouká výztuž, restaurátoři se opět vyřádili, ale aspoň je na co koukat, proto se sem vracím na konci procházky ještě jednou. Hned vedle leží trosky nejstaršího chrámu F , částečně vztyčený je jen sem tam některý sloup. Mezi sluncem rozpálenými kameny se prohání spousty ještěrek, jedna se zakusuje druhé do krku a rychle odbíhá stranou. Jiná má utržený ocásek, další také, ale už jí dorůstá. Nejvzdálenější chrám byl zasvěcen zřejmě Diovi. Je dvakrát větší než předchozí dva a několik metrů vysoká hromada jeho trosek sloupů působí velmi silným dojmem, jako by chrám rozbořil svým bleskem sám Zeus.
K akropoli jdeme zcela sami dlouhou procházkou přes zarostlé údolí, tady byla asi agora, támhle řeckořímská čtvrť. Dnes zde ale nenajdete až na nějaký ten kamenný základ téměř nic, jen suchou trávu a keře. Z dálky si fotím třetí malý okrsek se zbytky dvou staveb a za chvíli přicházíme od severu k hradbám akropole. Ta je rozdělena na čtyři části dvěma hlavními, na sebe kolmými ulicemi, na severu poutá pozornost komplex opevnění a severní brány. Chrámy či spíš ty hromady balvanů, co z nich zbývají, jsou opět nazvané stroze písmeny a rozkládají se všechny pohromadě ve spodní čtvrtině akropole, přímo na skále nad mořem. Sloupy s výrazně archaickými hlavicemi se zvedají k nebi jen u prostředního chrámu C, toho Apolonova, do očí jehož Gorgony možná vzhlížel kartaginský vojevůdce Hanibal. Tento chrám je jakýmsi symbolem celého Selinunte, jeho prý nejkrásnější plastická výzdoba je však v muzeu v Palermu. Jeden ze sousedních chrámů (opět jen hromada kamenů) byl zasvěcen snad Empedoklovi z Akragasu, který městu navrhl kanalizaci a zbavil jej tak malárie. Kteréže středověké město mělo kanalizaci? Nějak mě žádné nenapadá.
Několik málo nálezů, sarkofágy, nádoby na vodu, nějaká ta hlavice jsou rozloženy v olivovém háji mezi kvetoucími oleandry na kraji akropole. Už toho ale bylo dost, chrámy připadají Lucce (a asi i většině lidí) všechny stejné, musím proto dnešní exkurz uzavřít. Odpoledne trávíme pod slunečníkem na známé pláží v Marinelle.
Přes mozaiky k Etně
Pondělí 4. 7. 2011
Čtvrtý den ráno balíme kufry, kupodivu se nám vše vleze do malého pandího kufru, protože si netroufám ponechávat při přejezdech více věcí viditelně v autě, a vyrážíme napříč Sicílií do našeho druhého výchozího bodu na východním pobřeží. Nejprve podél moře opět do Agrigenta a dále do Gely, která je dnes plná aut a nevzhledných moderních budov a dávno nepřipomíná nic z mocného rodiště syrakúského tyrana Gélóna. V Gele odbočujeme prudce na sever do hor, abychom navštívili nejvýznamnější římskou památku na ostrově - Villu Casale del Romana poblíž města Pizza Armerina. V něm poutá divákův pohled z okénka auta už z dálky vyčnívající kopule katedrály ve středu města, na vrcholu kopce, nad všemi těmi jednobarevnými hnědými domy, doprava pomalu houstne. Jednosměrnými uličkami prokličkujeme ještě asi pět kilometrů od města a tady už je parkoviště naší římské vily a na něm tradiční neoficiální hlídač, který nastavuje ruku pro nějaký ten obolus. A protože to průvodce doporučují a my chceme naše půjčené auto na konci cesty vrátit, vždy nějaké to euro či víc pro klid duše raději pustíme.
Mezi stánky se suvenýry si ještě v baru dáváme klasické italské espreso, malého silného panáka kávy, který báječně chutná a vždy nás postaví na nohy. A už můžeme do vily. Teda jestli se paní v pokladně vypovídá se svým kolegou, spočítá peníze, haló vnímáte nás? Vidíte že tu stojíme už pět minut půl metru od vás a chceme si koupit lístek? Jak by ta Itálie byla krásná, jen kdyby tu nebyli Italové, pronáším svůj trvalý názor na zdejší obyvatelstvo. Tak konečně hurá dovnitř.
Vilu si ze starší nechal upravit na přelomu 3. a 4. století n. l. pravděpodobně císař Maximianus, spoluvladař známého Diokleciána. Významná je proto, že se na celé její obrovské podlahové ploše 3 500 m2 (kolik že to má náš dvoupokojový byt?) dochovaly krásné mozaiky. Chodí se tu po mostcích asi dva metry nad podlahou, ze kterých si můžete mozaiky prohlížet, a na hlavu Vám skrz skleněnou, dle památkářů ochrannou střechu svítí slunce. Skleník ale hlavám ani mozaikám asi moc neprospívá, protože jsou ohrožené a jak záhy zjišťujeme, více než půlka vily se zrovna opravuje a je nepřístupná. Prohlížíme si všechny ty ornamenty, výjevy ze života, z lovu na africkou i evropskou zvěř, tohle bude císař se svou tělesnou stráží a v téhle místnosti jsou ty známé cvičenky – deset dívek oděných v bikinách, ale tady už dál nemůžeme, nemáme dle plánku projitou ani polovinu a kudy dál? Bloudí tu takto všichni návštěvníci a nikde ani jedna omluvná cedule. Procházíme ten krátký úsek několikrát, nadáváme na Italy, že restaurují v hlavní sezóně, ale současně se kocháme z toho, co máme možnost vidět. I tak to stojí za to.
Z Piazzy Armeriny pokračujeme opět horami, venku panuje nesnesitelně suché vedro, v kopečcích pod větrnými elektrárnami se pase stádo krav a než se napojíme na dálnici směr Catania, naskytne se nám pohled i na Etnu. Její vrcholek halí obláček dýmu a my se přibližujeme čím dál blíž.
Náhle dálnice končí, ocitáme se v cenrtu Catánie a začíná to pravé silniční peklo. Doprava, doleva, doleva, doprava, kousek rovně, doprava a ještě dvakrát. Pozor na chodce, přechází napříč křižovatkou jakoby se nechumelilo, pozor na to auto vlevo, nedává ti přednost, pozor ten vpravo taky ne, proč všichni troubí? Italové nerespektují lautr nic a pro Lucku je to křest ohněm, já se snažím aspoň navádět a sledovat, kdeže to zrovna jsme. A to podotýkám že máme navigaci! Pravda, vede nás místy do jednosměrek, do řetězy zavřené uličky, či do ulic, které ve skutečnosti vůbec neexistují a právě tyhle nepředloženosti se snažím korigovat.
Konečně se Catanií prokličkujeme do sousedního městečka a v jednom z dalších, Acireale, je náš kemp La Timpa. Romantika jako prase, co jako prase, jako od Daniely Steelové. Stan na skále nad mořem, kousek nad tím krásné sociálky, úplně nahoře opět na útesu padajícím do moře pizzerie, na malinkou pláž s několika slaměnými slunečníky a lehátky se sjíždí výtahem vedeným ve skále. A dole na kamenech kolonie malinkých krabů. Snažíme se je pozorovat, ale jsou plašší a ostražití, na kameni omývaném mořem, pochodují po svém způsobu bokem tam a zpět a klepítky shánějí potravu. O sto, dvěstě metrů dál, proti našemu stanovišti uzavírá zátoku poloostrůvek s polorozbořenou starou věží či majákem, rybáři tu chytají ryby. Fotogenické místo. Večer vyrážíme nahoru na pizzu.
Syrakusy dnešní, dávné i ještě starší
Úterý 5. 7. 2011
Syrákúsy a Akragas nabyly příliš velkou moc, než aby mohly se navzájem porazit jinak než zničující válkou. Proto se jejich tyranové spojili a rozdělili si řecká města na ostrově...a vládnou nyní nad celou Sicílií.
(Mika Waltari, Tajemný Etrusk)
Do Syrakus to máme z kempu, kde hodlám zůstat opět tři noci, něco přes sto kilometrů. Většinou po dálnici, jen začátek cesty se musíme opět prokličkovat uličkami Catanie a přilehlých městeček, což nám cestu oproti plánu o hodinu prodlužuje. Když přijíždíme k branám Nea Polis, jak se nazývá areál, kde jsou nakumulovány hlavní antické památky, je proto téměř poledne.
Začínáme tradičním cappucinem a buchtou a vstupujeme do areálu. Na jeho začátku je obrovský římský amfiteátr. Mramor ošlehaný větrem jeví potřebu nějaké té ochrany, vše je zarostlé křovím, nikde žádný popis, jenom dav japonských turistů. O kus dál obří oltář, nebo spíš jeho základna tyrana Hierona II. ze 3. století př. n. l., opět bez valného značení. Lístky se kontrolují až při vstupu k divadlu. Je klasické řecké, vybudované ve svahu, nebo zde spíše vytesané ve skále a ze syrakuských památek asi nejznámější. Slunce pálí, dělníci ho opravují stupně – sedadla a připravují podium snad na večerní představení. Dolů „na prkna“ se člověk ani nedostane. Za ty peníze trochu zklamání. Naštěstí je tu ještě poslední „atrakce“, bývalý kamenolom na těžbu vápence a v něm několik jeskyní. Nejznámější z nich je tzv. Dionýsovo ucho, jak ho nazval malíř Carravagio. Tyran Dionýsios do této jeskyně, která má opravdu tvar vnitřního ucha a výbornou akustiku, podle legendy zavíral své zajatce a nepřátele a zvenčí poslouchal, co si o něm povídají. Na dně lomu rostou bohatě oleandry a citroníky a stezkami mezi stromy profukuje příjemný větřík.
Z Nea polis míříme k modernímu kostelu Panny Marie z 20. století, který se nachází v nedalekém parku. Kostel má tvar ostrého kužele nebo chcete-li slzy a je nepřehlédnutelný z celého města. Kruhový vnitřek je rozdělen na dvě patra a stěny jsou pro kostel netypicky z pohledového betonu. Zde posléze zanechávám Lucku a mířím do archeologického muzea naproti. (Lucka má antiky už plné kecky a muzea ji tolik neberou). Pro mě má ale tohle muzeum cenu zlata. Jen je toho tu až snad příliš mnoho. Nejprve mince. Ze všech měst Sicílie i středomoří, krásně propracované, zdobené nádhernými portréty vládců, zvířata zastupují sicilští krabi, kachny, athénské husy nebo tři spojené nohy se sluncem ve středu – dávný symbol Sicílie. Povím o něm později. O patro výše pak začínají tradiční vázy, sochy a sošky, z nichž mnohé prokazují dokonalé znalosti anatomie lidského těla. Klasická antická krása. Nejznámější a nejkrásnější (a to nemá hlavu) je jistě zdejší Afrodita.
Po hodině vyzvedávám Lucku a vracíme se k autu, abychom se přesunuli k druhému výchozímu bodu - syrakuskému ostrovu Ortiga. S pevninou je spojen dvěma mosty a ve starověku tvořil centrum města, z něj zde však dnes najdeme pouze zbytky Apolonova chrámu, ostatní zaplnila po zemětřesení krásná barokní zástavba. Procházíme kolem paláců, Dianiny fontány až se před námi zjevuje zdejší dóm. Skvělá stavba i učebnice historie Sicílie současně. Zvenčí nádherný monumentální barokní kostel z 18. století, uvnitř klasická předrománská bazilika (7. století n. l.), ale co to? Stěny baziliky v sobě nesou po celém obvodě ještě dórské sloupy původního Diova chrámu z roku 480 př. n. l. Rozhodně stojí za povšimnutí, tak dlouhý vývoj uvnitř jedné stavby se nevidí často. Po prohlídce Dómu přicházíme ještě k moři, kde ze skály pod terénem vyvěrá tzv. Aretusin pramen a vytváří jezírko s rákosím. Někde odtud z mořského břehu snad Archimédes, zdejší rodák a možná největší vědec starověku, zapaloval svými zrcadly římské loďstvo. Podél břehu pomalu míříme k autu. Chtěl jsem dnes stihnout ještě skalní obydlí Pantalica, ale nakonec se ho z časových důvodů rozhodneme vynechat, skalních obydlí jsme v minulých letech viděli již dost a i tak jsme už dost uchození, večer mě navíc přepadá nesnesitelná bolest zubů.
Hora Etna
Středa 6. 7. 2011
Přístav nesmírný a nedotknut přístupem větrů tam sice jest,
ale Aetny oheň v hoře strašlivě hřímá,
někdy ona k nebesům vír dýmu vymršťuje černý
a z chomolů smolných sype hustý popela příval,
a znova vyšlehaným plamenem nebes oblohu líže.
Někdy celé skaliny, odtrhlé útrobě vlastní,
plije a roztopené kamení hází do povětří
s ohromným stonotem a řváním ze dna propasti.
(Vergilius, Aeneis, kniha třetí, verše 570–577)
Je nepřehlédnutelná z celé východní části Sicílie, vrcholek vždy halí oblak kouře. Podle mytologie ji sem svrhl nejvyšší řecký bůh Zeus na titána Týfóna, kterého pronásledoval a na Sicílii dostihl. A právě stohlavý obr Týfón způsobuje erupce a výbuchy sopky vždy, když se pokouší dostat ven. O první známý výstup k jejímu vrcholu se pokusil roku 1493 Ital Pietro Bembo, který jej posléze popsal ve svém spisku De Aetna.
V Odysei se o ní zmiňuje Homér, popisuje ji Aischylos i další autoři, nazývá se prostě hora Etna. Se svými 3 329 m je to nejvyšší a stále (a často) činná sopka v Evropě, spočívající na ploše eliptického tvaru 38x47 km. A když už jsme tak blízko, chceme pochopitelně nahoru. Tedy kam až je to možné. Parkoviště pro auta se nachází ve výšce 1 900 m, odtud lze jet lanovkou do výšky asi 2 500 m a dál už se musí pokračovat pěšky či terénními autobusy do výšky 2 920 m, pod hlavní vrchol. Dál je cesta pro vysokou míru nebezpečí zapovězená.
Z kempu v Acireale vyrážíme opět časně ráno, a hned, jak se propleteme křivolakými uličkami, začínáme stoupat vzhůru. Necháváme za zády poslední větší městečko Zafferanu (při výbuchu v roce 1992 odříznuté od okolního světa tak, že ho shazováním škvárových bloků z helikoptér musela před proudy lávy zachraňovat italská armáda) a pokračujeme stoupajícími serpentinami úžasnou krajinou na sopečném úbočí. Země je šedočerná černá, lávová a s ní nádherně kontrastuje bohatá zeleň, dolů k moři a k městům se otevírají krásné panoramatické pohledy. Svahy jsou porostlé nejprve četnými stromy, později keříky a nejvýše tou nejpřekvapivější flórou na této, člověk by řekl, nehostinné lávě. Na černé zemi bohatě kvetou výrazně zelené a růžové bochánky mechu - vypadají jako umělé či jako kopečky pudinku někde v cukrárně.
Výchozí bod výšlapu i lanovky směrem k vrcholu je plný stánků se suvenýry, turistických chat a restaurací, o kus dál je i jeden z vedlejších kráterů pro ty, kteří se až nahoru nechystají. My si však kupujeme za nekřesťanských 28 euro na osobu lístek na lanovku, protože šlapat 1 000 metrů převýšení se nám nechce, zvlášť když mě stále zlobí zuby. Pod kabinkou nám opět probíhají krásné růžové trsy zdejší flóry na černém lávovém podkladu, spodní stanici i vše pod ní již začínají zahalovat mraky. Když vystoupíme ve stanici nahoře, ve výšce 2 500 m, zbývá nám k dostupnému vrcholu ještě nějakých 400 výškových metrů, cesta je pohodlná široká, upravená pro terénní autobusy, které turisty vozí až nahoru. Tento luxus si nedopřáváme, už tak jsme si pustili žilou. V půli cesty míjíme v mracích buldozer, který cestu upravuje. Ochlazuje se, oblékáme větrovky, mraky jsou již tak husté, že vidíme sotva na dva tři metry před sebe. Černá země, bílá mlha, chladno, ticho a vyjma nás dvou nikde ani živáčka. Atmosféra jak z nějakého postapokalyptického sci-fi filmu, kde hlavní hrdina unikne z totalitního společenství do okolního světa a před ním je jen nehostinná spoušť. Asi takhle zvláštně na nás cesta v této fázi působí. Kolem cesty leží místy sníh.
Konečně se mraky trochu protrhnou, před námi se rýsuje obratiště autobusů a je zřejmé, že jsme u cíle. Je zde malá turistická chata s kótou 2 920 m a dav lidí, drtivá většina z nich vyjela nahoru právě autobusy. U chaty chvíli posedíme, na hlavní kráter za chatou je již krásně vidět a my vyrážíme kousek opačným směrem za davem obejít po hraně jeden z vedlejších přístupných kráterů. Z jeho útrob vystupuje dým, a když k nám v jeden okamžik zavane, ucítíme i slabý sirný zápach. Jinak je obr Týfón ale klidný. Jsme na Etně a máme z toho moc dobrý pocit. V záplavě mnoha jazyků nacházíme i jednu českou rodinu, jiná podivná česká trojice se „nenápadně“ pokouší zdolat skrz provazové ohraničení zakázanou cestu k úplnému vrcholu. Obsluha horské chaty je bleskově vrací zpět a my v tu chvíli předstíráme, že jsme třeba Japonci, ale rozhodně ne Češi :-)
Cesta dolů již trvá jen necelou hodinku, na vlasech a kšiltovkách se nám sráží vodní pára z mraků, kterými opět sestupujeme. V restauraci si dáváme ještě výborné lazáně a kafe a můžeme opět usednout do lanovky, protože celou poněkud monotónní cestu se nám dolů pěšky již chodit nechce.
U horské chaty fotím ještě všudypřítomnou vlajku Sicílie se symbolem tří nohou kolem sluneční tváře, symbolu který se vyskytuje na keramice i mincích (viz výše Agrigento) už od řeckých dob a připomíná tři vrcholy trojúhelníkového tvaru ostrova. Ještě zbývá koupit nějaký ten suvenýr a jeden z neodmyslitelných vrcholů Sicílie (nepočítám-li své osobní favority Agrigento a Selinunte) máme za sebou.
Divadla lidská i božská: Taormina a soutěska Alcantara
Čtvrtek 7. 7. 2011
Ubírali se zaprášenými venkovskými cestami a občas míjeli pestře pomalované káry tažené oslíky. Krajina byla plná růžových květin, pomerančových sadů, mandlových a olivových hájů, všechno v květu.
(Mario Puzo, Kmotr)
Ráno opouštíme náš romantický kemp a přesouváme se na sever do Millazza, odkud zítra vyrazíme na Lipary. Po cestě se nachází dvě místa, která nemůžeme minout - město Taormina a soutěska Alcantara.
Do Taorminy přijíždíme před polednem, a jestliže jsme dosud zvládali zdejší dopravní situaci s klidem a rozvahou, zde přichází první vážnější krize. Nezachytili jsme parkoviště na začátku města a Lucce se povedlo zajet do centra s neuvěřitelně úzkými a křivolakými uličkami - hned nahoru a hned zase dolů. No zkuste si létat s helikoptérou v obýváku. V jednom okamžiku stojíme před úzkým vysokým průjezdem či spíš průchodem, do kterého se naše malé auto nemůže ani náhodou vejít, křičíme na sebe, že auto odřeme a bude nás to stát v půjčovně nemalé peníze, ze zadu na nás troubí Ital v ještě větším autě, ať si jako pohneme. Nakonec tedy sklápíme zrcátka a Lucka se zavřenýma očima a s ne víc než 5centimetrovou vůlí na každé straně uličkou projíždí. Po celém městě je zákaz stání a po celém městě stojí auta. Nakonec se přece jen odhodláme někde tento nikým nerespektovaný zákaz také porušit a po téměř hodině ježdění městečkem vyrážíme mírně psychicky nalomení na prohlídku Taorminy, letoviska s největším počtem turistů na celé Sicílii.
Dominantou je řecko-římské divadlo, z nějž se naskýtá krásný výhled na kouřící Etnu, jeviště je připravené na večerní koncert. Lucce, která má už mých řeckých divadel tak trochu plné zuby, spravuje aspoň trochu náladu koupené tričko. Uličky města jsou pěkné, plné návštěvníků, krámků se vším možným, tady stojí typický náklaďáček – tříkolka, z jehož korby se prodává zelenina a ovoce - koukej na ten průhled uličkou nahoru, a tady ten palác. Na malém náměstí usedáme chvilku do pěkného kostela, venku zatím dva pouliční umělci drnkají na kytary O Sole mio, na moři hluboko pod městem pluje několik výletních lodí. A to je asi tak vše a můžem po dvou hodinách vyrazit dál.
Soutěska Alcantara je po Etně asi druhým největším přírodním lákadlem přímo na Sicílii. Vracíme se k ní kousek cesty zpět z Taorminy, přístavem a plážovým letoviskem Grand Naxos a dále pokračujeme podél řeky do hor. Po zaparkování na velkém parkovišti si v tradiční jídelně (dobré jídlo za levnější cenu než v restauraci a hlavně bez couvertu) dáváme nejprve oběd, těstoviny (pasta), arancini – jakousi rizotovou kouli obalenou ve strouhance a až pak vyrážíme k soutěsce. Za vstup platíme každý 8 euro (podivné platit za vstup k řece) a jsme posláni nejprve na krátký okruh nad řekou. Pěšina vede mezi keři a stromy, jen sem tam je vidět dolů k řece. Po čtvrt hodině jsme na konci, dál cesta nevede, jestli tohle je všechno, jsme v tomto okamžiku trochu rozladění.
Má antipatie k Italům dosahuje vrcholu, předražené je zde vše, platí se za ty nejnesmyslnější věci (neokradou vás na ulici, okrádají vás tak trochu programově a oficiálně úplně všude), nemít památky a přírodu, tahle mafií prorostlá země volící si pravidelně od osmdesátých let do svého čela mafiána největšího, musela už dávno zkrachovat. Miluji Itálii a nesnáším Italy. Římané ve Ville Romaně mají na mozaikách blonďaté vlasy, dnešní Italové budou nejspíš potomky Vandalů, Gótů, Langobardů a všech těch barbarů, kteří se tu vystřídali po nich. Za tento svůj kritický subjektivní názor se omlouvám, ale měnit ho budu jen těžko.
Těsně před pokladnou naštěstí vedou schody dolů k řece a začátku soutěsky, což nás nakonec přece jen obměkčí. Sem jsme se chtěli totiž dostat. Dole je spousta lidí, všichni po kolena ve studené řece, brodíme se také kousek směrem dovnitř soutěsky, vodou uhlazená skála je sopečného původu, z šestibokých hranolů tvarů pláství, voda průzračná a po pár minutách v ní opravdu ledová, stoupá nám už skoro po pás. Nahoru na parkoviště jede výtah (dřív se platilo nějaké to euro pouze za něj, ale asi jím nikdo nejezdil, proto zpoplatnili pro jistotu celou soutěsku).
Z Alcantary se rozhodujeme nevracet na pobřeží kolem Mesiny, ale volíme možná časově delší, zato vzdálenostně kratší a zajímavější cestu přes hory Monti Peloritani. Serpentiny nás vedou sem a tam, stoupáme asi 30 km a hluboko pod námi se otevírají výhledy do dálky na vysoké hory. No zas tak vysoké nejsou, jen asi jako naše Beskydy, ale protože stoupají hned od moře, působí jako vyšší. Záhadou nám jsou malá stáda krav, která tu a tam postávají na silnici. Opatrně je objíždíme a říkáme si, jak se sem jen mohly dostat, tady je to spíš pro kamzíky. V půli cesty mezi Alcantarou a Milazzem přijíždíme do malého městečka Novara di Sicília uprostřed těchto krásných hor. Zastavuje u pomníku válečným hrdinů a prohlížíme si na druhé straně strže starou zástavbu s kostelíkem, na jejímž pozadí se rýsují horské masívy. Pěšky bych tu chodit nechtěl, ale na fotce to bude vypadat dobře. Z Novary už cesta vede dolů k moři a kolem šesté přijíždíme konečně do Milazza.
Nevím, jak vypadala situace s odpadky v Neapoli někdy před rokem, ale tady je dost tristní. Dva tři kontejnery obskládané množstvím pytlů, které by zaplnily dalších deset popelnic a takhle to vypadá po celém městě. Kemp se nachází však až za městem na samém klidném konci poloostrova, na kterém město leží, a tak se po postavení stanu vydáváme ještě do přístavu na malou procházku, především abychom zjistili co a jak zítra. Při bližším zjištění je přes problém s odpadky Milazzo příjemné město, jemuž na kopci dominuje hrad, v kostele na nábřeží večer probíhá svatba (zde, jak jsme za těch pár dní zjistili, kvůli vedru všechny svatby probíhají večer), lidé posedávají na lavičkách nebo se jen tak procházejí. Vracíme se až po setmění.
Stromboli
pátek 8. 7. 2011
Michal Pavlíček – Stromboli (1985)
Ráno nás budík probouzí již o půl šesté ráno (po té, co od devíti do jedné v noci vyhrávala nad našimi hlavami diskotéka) a vyrážíme autem k přístavu, abychom ho v jeho blízkosti zanechali a jen s malými batohy a spacáky se nalodili na trajekt směr Liparské ostrovy. Tedy nejprve kupujeme lístek, a ač jsme doufali, že absolvujeme cestu levnějším „courákem“, k dispozici je pouze dražší lístek na rychlejší loď, který nám za okýnkem prodává jak berňák nepříjemná a neochotná babizna. Nu což, hlavně že jede vůbec něco.
Liparské nebo chcete-li Aiolské ostrovy (to podle řeckého boha větru Aiola, který tu měl sídlo) tvoří souostroví mezi sicilskou Etnou a Italským Vesuvem a nepřekvapí tedy, že jsou všechny sopečného původu. Zatímco dospáváme časné vstávání, loď zastavuje postupně u jednotlivých ostrovů. Každý z nich je trochu jiný. Nejbližší pevnině je Vulcano, temná nehostinná avšak klidná sopka s vrcholem Gran Cratere, známá svými sirnými výpary, kde si mnoho lidí ve zdejší sirné vodě dopřává ozdravné koupele. Druhým v pořadí je největší a hlavní ostrov Lipari, s malým městečkem a rozšiřující se turistickou zástavbou, třetí v pořadí Salina je naopak malým přírodním rájem s množstvím rozmanité zeleně. O něco vzdálenější je již více opomíjený nejmenší ostrov Panarea a ještě hodný kus za ním náš jediný cíl tady – Stromboli.
Nejvzdálenější, temný, spíše menší, avšak s pádným důvodem, proč ho stojí za to navštívit. Zdejší, do výšky 920 m vzpínající se sopečný kužel, je jediný z liparských sopek stále aktivní a to navíc takovým způsobem (sopkám tohoto typu dal dokonce název), že chrlí ze svého jícnu neustále v krátkých intervalech proudy žhavého magmatu a kamení, což je především za tmy jedinečným zážitkem. Přes uvedené není Stromboli nijak nebezpečná, neboť většina vyvržené lávy a kamenů dopadá zpět do kráteru a ani větší výbuchy nezpůsobily dvěma jediným vesnicím na ostrově nikdy žádné výraznější škody a drží se svého stálého lávového koryta Sciara del Fuoco.
Po příjezdu, který je díky rychlému trajektu poměrně časný, procházíme hlavní vesnicí, která je k očekávanému večernímu představení příjemnou přidanou hodnotou. Bíle omítnuté domky, sem tam modrá podezdívka, hlavní křivolaká ulička stoupající na malé náměstí k pěknému kostelu. Všude se proplétá zdejší nejtypičtější vozítka – nákladní tříkolky, v domcích se nachází obchůdky s potravinami i turistické kanceláře pořádající výstupy k vrcholu. Ty jsou ale nekřesťansky drahé, a bez oficiálního průvodce je výstup na horu již nějakou dobu pod vysokými pokutami přísně zakázaný, navíc šplhat po tmě 900 m vysoko se nám moc nechce, proto mám v záloze jiný plán. Snad nám vyjde. Zatím jdeme odpoledne strávit na jednu z pláží, přímo naproti nám se z moře zvedá malý ostrůvek Strombolicchio, pozůstatek bývalého kráteru. Moře je příjemně osvěžující, nacházíme i nějaký ten stín, z hory nad námi neustále stoupá šedý dým. Po šesté odpolední pomalu balíme a vyrážíme k naší večerní pozorovatelně.
Je to pizzerie „Osservatorio“ kus za vesnicí, odkud má být na sopku krásný výhled. A opravdu. Obcházíme totiž postupně sousední vrchol, který dosud zakrýval hlavní kráter, domky pomalu končí, dlážděná cesta se mění v prašnou a klikatí se vzhůru, pod nohami nám přebíhají ještěrky. Slunce se pomalu sklání k obzoru když přicházíme, odhadem ve výšce necelých 300 m k restauraci. Hned vedle ní je cesta, kterou se dá jít (s průvodcem) k vrcholu. Přímo před sopkou se rozprostírá větší terasa, usedáme tedy ke stolku a objednáváme si pizzu. Před devátou se pomalu stmívá a přibývají další diváci, až je restaurace úplně plná. Sedíme tu s Luckou my dva a kolem nás asi třicet Němců. Připadám si jako Československo v roce 1938. Levné to tu nebude, ale rozhodně levnější než cesta s průvodcem nahoru a koukat tu můžeme, jak chceme dlouho.
Se setměním se ozývá první óóh a ááh, to když erupce vymrští rudě žhavou lávu a kameny vysoko na kráter. Láva pak stéká i značný kus pod něj. Tyto větší výbuchy se opakují asi čtyřikrát do hodiny, v mezičasech to nad kráterem jen tak rudě pobublává. Kus pod kráterem blikají blesky těch, kteří se vydali úplně vzhůru, ale my rozhodně nelitujeme, odtud je výhled výborný a pohodlný. Fotím také o sto šest a erupce pozorujeme až do jedenácti večer. Ještě poslední pohled nahoru, natočit krátké video a můžeme vyrazit opačným směrem, dolů. S čelovkami to jde dobře, asi dvakrát nás míjí malé nákladní tříkolky se zásobami pro restauraci, drncající po kamenech div se nepřevrátí. V městečku panuje docela čilý ruch, v několika restauracích hraje hudba a tančí se. Nacházíme klidnější, ze silnice neviditelné místo na pláži a rozbalujeme spacáky.
Po dlouhé plavbě znovu antika: Tyndaris
Sobota 9. 7. 2011
Za takového večera, když se moře zbarví do červena jako víno a člověk najednou vnímá pleskání vesel, to bych se chtěl vrátit, třeba jen jako bílý racek, abych viděl ještě jednou štíhlou loď plující vznosně po hladině, a řady vesel, stoupající a klesající, a brázdu pěnící se ve stopách věčné lodi.
(Mika Waltari, Tajemný Etrusk)
V noci na pláži toho sice moc člověk nenaspí, ale lepší nějaký odpočinek než žádný. Vstáváme v pět hodin, nad Tyrhénským mořem se pomaličku rozednívá, a tak, než vyrazíme k přístavu, fotím ještě siluety lodí a ostrůvku Strombolicchio. Za růžového úsvitu kráčíme tichou vesnicí zpátky k přístavu, po levé ruce krvavě rudý obzor, po pravé černý masív sopky. Cesta nám trvá něco přes půl hodiny, když sem před šestou přicházíme, je prodejna lístků již otevřená a čeká zde několik lidí. Máme štěstí, trajekt, i když pomalejší, jede za pár minut již v šest (a opravdu, mnohapatrový kolos se už blíží) a navíc je levnější. To už slunce konečně vylézá nad obzorem a měkké svítání se rychle mění v bílý den.
Zpáteční cesta je poněkud nudná a příšerně dlouhá, trajekt nevynechá ani dva odlehlé Liparské ostrůvky Filicudi a Alicudi a za celou dobu není otevřená jídelna, pouze bufet. Proto většinou pospáváme v klimatizovaném podpalubí a alespoň mám možnost dočíst knížku, kterou jsem načal včera na černé pláži Stromboli. V přístavu Milazzo přistáváme po více než osmi hodinách (měla trvat šest hodin, ale s jízdním řádem si zde asi hlavu nelámou) ve tři odpoledne. Auto nacházíme za přístavem neporušené a vracíme se do kempu. Tam panuje nesnesitelné vedro, nikde kam se schovat, koupat se nám nechce a tak bleskově rozhodujeme zajet na krátký výlet, čímž si ušetříme zastávku následující den.
25 km vzdálené Tyndaris, kam míříme, je jednak z dálky viditelná novodobá bazilika z 20. století vzpínající se nad Tyrhénským mořem, a jednak malý, útulný antický areál hned za bazilikou. Snad až kýčovitě pěkná bazilika svítící z dálky červenými a světlerůžovými barvami, je pro katolíky významným poutním místem, uvnitř se totiž nachází vzácná relikvie – soška Černé madony - podle legendy zde s ní v 16. století zakotvila loď z Malé Asie a nemohla se pohnout z místa, dokud nebyla soška odnesena na břeh.
Nejprve si projdeme ale blízký antický areál města založeného na sklaním útesu roku 396 př. n. l. mesénskými osadníky. Tak jako mě Eraclea Minoa dost a Syrakusy malinko zklamaly, tak mě Tyndaris velice mile překvapuje. Nevelkému leč zajímavému a přehlednému okrsku s malým muzeem se zdejšími nálezy na jedné straně, vévodí pěkné divadlo, ve kterém se asi tu a tam občas hraje, neboť část sedaček je nadstaveno dřevěnými lavicemi, které jsou však vkusné a nekazí výsledný dojem. Dále procházíme kolem základů římských vil, některé jsou kryté, na podlaze zdobené pěknými mozaikami, v atriu jedné z vil stojí několik cihlových sloupů, mezi nimi se rýsuje v pár desítek metrů dále kopule baziliky. Fotografické podmínky vodorovného večerního slunce jsou dokonalé. Vily uzavírá na konci areálu druhá dominata – stará římská bazilika. Tedy to co z ní zbylo. Tři oblouky průchodů a vyšší část nad středním průchodem – bývalou hlavní lodí.
Nad míru spokojeni (i Lucce se tu líbí) odcházíme kolem stánků s tradičními suvenýry, (mezi kterými opět dominují nevkusná trička s motivy Homera Simpsona v mafiánském, rozuměj kmotrovském oděvu), prohlédnout si poutní baziliku. Vcházíme dovnitř a zatímco tu probíhá mše, potichu si prohlížíme krásné moderní mozaiky, vitráže i křížovou cestu. Ač nová, vzbuzuje stavba úctu a obdiv. Na oltář, před kterým celebruje kněz bohoslužbu, shlíží socha Černé madony. Opravdu příjemná zastávka po dlouhé cestě na trajektu.
I cesta může být cíl. Cefalů
Neděle 10. 7. 2011
Měkká mlha jarních oblaků halila příkré srázy sicilské, teplé paprsky padaly do hustých osvěžených lesů a vyschlé řeky se rozvodnily, když jsme putovali z Híméry na západ směrem k Eryku.
(Mika Waltari, Tajemný Etrusk)
Turmsovu Híméru jsem měl původně v plánu na naší cestě na západ také navštívit, ale po informacích, že až tak není o co stát a nechtěje dráždit hada bosou nohou (rozuměj Lucku dalšími starými kameny), jsem se ji rozhodl z plánu vyškrtnout. A protože jsme Tindaris zvládli předchozí večer, čeká nás dnes pouze poslední dlouhý přejezd přepůlený turistickým letoviskem Cefalù. Dálnice je v tomto úseku placená, ale i když je to investice, rozhodně se na dlouhém úseku vyplatí. Klikatit se po souběžné okresce, cesta by trvala mnohem déle. Takto míjíme jeden tunel za druhým, po levé straně kvetou v dělícím pásu keře oleandrů, před námi (pokud nejsme zrovna v tunelu) se tyčí hory, napravo klesá pevnina prudce do moře a teplé sluneční paprsky na zem padají stejně jako před dvěma a půl tisíci lety.
Kolem poledne přijíždíme do Cefalú, a protože o něm víme, že jde po Taormině o druhé nejturističtější místo na Sicílii a rovněž starobylé město, dáváme si tentokrát velký pozor, abychom nedopatřením nevjeli po schodech třeba až do zdejší katedrály. Parkujeme tedy malý kousek od historického jádra města, kde platíme tradiční parkovné. Nad městem hrozivě ční skála LaRoca, kam vedou i šipky k bývalému Dianinu chrámu, ze kterého však dnes mnoho nezbývá, ale tam naše ambice nesahají. Chceme se jen projít po městě a nasát atmosféru. Historický střed začíná vlastně až na malém Garibaldiho náměstí, od nejž pokračujeme dál po hlavní turistické třídě Corso Ruggero. Všude plno obchůdků, barů a pizzerií, hlavy otáčíme tu napravo tu nalevo a stále nahoru na starobylé fasády renesančních či barokních domů a převážná většina lidí činí totéž. Všichni jsme tu cizinci na výletě.
Bulvár není ani příliš dlouhý a po minutí jednoho či dvou kostelů se z ničeho nic ocitáme na hlavním náměstí a vpravo nad námi vyčnívá mohutná katedrála. Žádná gotika či baroko, jak jsme z českých luhů a hájů zvyklí, zdejší dóm představuje vrcholnou ukázku románské baziliky, tak jak ji vystavěli (konkrétně král Roger II.) ve 12. století Normané, kteří propluvše gibraltarskou úžinou Sicílii dobyli na Arabech. Stojí vyvýšená nad náměstím, nad slunečníky kaváren, vede k ní široké schodiště. Dvě mohutné strohé hranolové věže, symetricky po stranách hlavní lodi, masu zdiva narušují jen typická zdvojená románská okénka, zde po jednom na každé patro věží. Tři vysoké oblouky tvoří podloubí před vstupem do nitra dómu, jak se zde všem katedrálám či bazilikám říká. Uvnitř prosvětluje krásná ukázka vrcholně románského slohu, na jaký u nás nejsme příliš zvyklí, zdobné hlavice sloupů dělící od sebe hlavní a dvě vedlejší lodě a vpředu před námi zlatem svítící mozaika za oltářem s modře oděným Kristem vševládcem. Strop není zaklenutý, jak známe z gotických kostelů pražských, ale rovný, trámový, byť jistě mnohokrát předělávaný. Interiér neruší ani těch nemnoho barokních oltářů a mramorových úprav, ostatně ve kterém starším kostele je nenajdeme? S nábožnou úctou usedáme do lavic a chvíli setrváme, pohledy kloužou především na zlaté mozaiky, které vytvořili pozvaní byzantští umělci.
Co jsme v Cefalú chtěli vidět, viděli jsme, pokračujeme však ještě nakonec hlavní třídy až k moři, kde začíná obrovská písčitá pláž, zaplněná lidmi jak čínské koupaliště. Pěkné, ale děkuji, mačkat se mohu doma v tramvaji. Sítí postranních uliček se prodíráme mezi davy turistů i prodejců, abychom se nakonec opět po malém okruhu vrátili zpět na hlavní náměstí před katedrálu. A protože jsme dnes ještě neměli kávu, volba padá na bar na spodním rohu náměstí. Káva je výborná a umocněná tím nejlepší croisantem, jaký zde za celou dobu ochutnáme. S hustým, velice sladkým ale neuvěřitelně dobrým mandlovým krémem. Doporučuje pět zubařů ze čtyř a já s nimi. Ona vůbec tradice vynikající kávy a ruzných sladkých buchet je zde dost rozšířená a stojí za to, se s ní seznámit.
Za Cefalú pokračujeme ještě chvíli po dálnici, ačkoliv má být úsek ještě placený, buď mají výběrčí při výjezdu siestu nebo stávkují, každopádně tady už nic neplatíme. Před Palermem chci udělat ještě krátkou odbočku k městu Bagharia, kde se na stráni na skále nachází malý řecko-římský areál, původně fénická osada Solunto. Podle fotek na internetu i podle průvodce jsou odtud pěkné výhledy. Když však k areálu přijíždíme, v cestě nám stojí uzavřená brána, za kterou se marně snaží domoci i skupina dalších výletníků. V přilehlé areálové restauraci se dozvídáme, že dnes ne, máme přijet zítra. Tak to tedy zkusíme jindy. Palermem projíždíme po městském okruhu a začíná ta pravá dopravní divočina, užijeme si jí však až zítra, dnes celkem snadno projíždíme do kempu na kraji Palerma. Je celkem zaplněný, hlavně díky početné skupině nějakých francouzských skautů, i když dle jejich chování to bude spíš nějaký obyčejný tábor. Kulisu kempu tvoří krásná hora Monte Pellegrino, ve stromech nad naším stanem hnízdí ptáci. Po odpočinku vyrážíme na procházku k moři, které leží o pět ulic níže. No potěš koště. Zde je koupání pro Italy z místní čtvrti, nikoliv pro turisty. Moře je pěkně čisté, vstup však bídný kamenitý, nijak neupravený a lemuje ho všudypřítomný bordel, protože nazvat ty povalující se odpadky nepořádkem by bylo slabé slovo. Co že si to myslím o Italech?
Městečko Palermo usíná...
Pondělí 11. 7. 2011
...probouzí se první mafián, ukazuje na svou oběť, usíná a probouzí se druhý mafián. Rovněž ukazuje na svou oběť a znovu usíná.... Městečko Palermo se s kohoutím kokrháním probouzí do bílého dne, zatímco jeden jeho ctihodný občan, obchodník s olivovým olejem (říkejme mu třeba Karel), je nalezen mrtvý, uškrcený mafiánovou strunou, oči vytřeštěné z důlků, modrý jazyk visící z úst, ruce bezvládně visící podél studeného těla...
Tak nějak probíhá oblíbená společenská hra, kterou jsme často hrávali na silvestrovských horách. V člověku to může vzbudit dojem, že sicilské Palermo je mafiány prolezlé, ospalé maloměsto někde v horách či na periferii a ona je to pravda (asi) jen z poloviny. S mafií zde se střídavými úspěchy válčí již léta někteří soudcové i politici, zatímco jiní ji kryjí a perou s její pomocí své špinavé peníze. Podle aktuálního průvodce Lonely Planet dokonce „nejvyšší palermský prokurátor hovoří o tzv. neviditelné mafii a podotýká, že 80 % !!! místních obchodníků dnes platí nějakou formu výpalného, čili jak se říká na Sicílii: pagare tutti, pagare meno, platí se méně, ale platí všichni.“ Možná i proto je tu pro našince draho, kdo ví. Ale co, přečtěte si Kmotra (já ho louskám právě v těchto dnech, kdy píši tyhle řádky) nebo něco o dnešní i minulé zdejší mafii a budete rádi za naše slušné a kulturní Topolánky a Paroubky.
To je ale jen polovina dojmu z uvedené hry. Palermo rozhodně není „městečko“. Je to sedmisettisícový moloch rozrostlý na obrovské ploše sužovaný dopravními zácpami. A do těch dnes ráno vyrážíme. Jestliže dosud a zejména v Catanii byla doprava divoká bez jakýchkoli pravidel, zde se dostáváme ještě o level výše. Řidiči jsou doslova bezohlední, cesta po městském okruhu, bez namalovaných pruhů sice proudí jedním směrem, ale zde jedou vedle sebe tu tři auta a tuhle šest, všechny se mezi sebou proplétají, najíždějí do vás, za neustálého troubení si vynucují co oni sami chtějí a vy si připadáte, jako byste se ocitli uprostřed stáda krav korigovaného pouze štěkotem ovčáckého psa. Na zlomek vteřiny mě napadá, jestli ten jejich systém bez pravidel není lepší než náš spoutaný dodržováním všeho možného. Vždyť přece jedou všichni tak plynule, nikdo nikde nezastavuje, všichni dojedou kam chtějí a ani nevidíme, že by se někdo někde srazil. O zlomek vteřiny později ale víte, že to není pravda. Vždyť rozhlédnete-li se kolem, jediné z toho stáda aut kolem vás, mimo těch úplně nových, není někde potlučené. Ne moc, ale promáčklé dveře, blatník, blinkr, odřený bok má 80 % všech aut. A to není podle mě moc normální a jen to opět potvrzuje, co si o nich myslím. Jednu chvíli už i z okýnka hlasitě nevybíravě křičím (to když se tou kolonou k nám probírá chlapík a přes jasné několikanásobné zamítnutí nám začíná čistit přední sklo). Mít vlastní auto, možná by to člověku tak nevadilo, ale půjčené přece jen chceme vrátit za pár dní v původní stavu. Když se vymaníme z veliké křižovatky, na které jsme ne vlastní vinou zůstali trčet a žádné z vozidel nás nechtělo nechat odbočit (čemu se divit, když auta nedávají v polovině případů přednost ani projíždějící sanitce), konečně parkujeme poblíž centra města. Zdejšímu výběrčímu dávám raději nehorázných 7 euro na sedm hodin pobytu, ale pro pocit, že auto najdeme na svém místě i odpoledne jsme v danou chvíli ochotni si dost připlatit.
A vzhůru do města. Procházíme jednou z hlavních jednosměrných ulic (něco na způsob pražských Ječné a Žitné), kolem městského divadla, v baru mají opět vynikající kávu a croisanty, až přicházíme na zvláštní křižovatku. Nazývá se Náměstí čtyř stran, protože rohy všech čtyř domů jsou naprosto stejně zaoblené i zdobené, jeden dům nepoznáte od druhého. Velice zvláštní, pěkné, snad jen trochu matoucí. Všechny domy po cestě dál jsou starobylé, ale jaksi omšelé, u nás by měly dávno novou fasádu, tady peníze spolykají jiní. Namátkou vstupujeme do jednoho z nesčetných kostelů. Z venku je zašedlý a špinavý, ničím nevýrazný, uprostřed ulice ani není jak si ho pořádně prohlédnout. Když však vejdeme dovnitř, ohromí nás nepředstavitelná barokní výzdoba, jaká se u nás nevidí. Jen nádobka na svěcenou vodu je v podobě obřího anděla na zdi. Takovou přezdobenost, kdy oči neví, kam se dívat dříve a celek se ztrácí ve stovkách či tisících jednotlivostí, jsem snad neviděl ani ve Vatikánu. Další jeden dva kostely, do kterých namátkou vcházíme jsou na tom podobně. I pro tuhle okázalost katolické církve jistě proběhla reformace, byť tahle až nevkusně krásná výzdoba je mladší, barokní. Přesto že však jdeme po hlavní třídě, chodník je úzký stejně jako silnice, o nějakých cyklistických pruzích či znameních pro vozíčkáře ani vidu a slechu, s podobnými zbytečnostmi si zde hlavu nikde nelámou. Ostatně by ani nebylo, kam je vměstnat.
A to už jsme u katedrály. Obří kolos v sobě mísí kupole, opěrné oblouky, zubaté cimbuří, věže a věžičky a kolem toho všeho jsou vysázené vysoké palmy. Se stavbou začali Normané ve 12. století, ale je zřejmé, že byla mnohokrát přestavována, interiér je oproti předchozím barokním kostelům téměř strohý, mramorový, z 19. století.
Kousek za katedrálou a příjemným palmovým parkem plným soch přicházíme k bráně Porta Nuova postavené roku 1535 na počest císaře Karla V. Habshurského, snad nejvýznamnějšího římského císaře (neplést s římskými císaři antickými) vůbec. K jeho državám španělským, nizozemským či americkým patřila tehdy právě i Sicílie.
A vedle ní se tyčí blok normankého paláce, románská masivní několikapatrová stavba, strohým tvarem skoro připomínající naše paneláky, hodnotou, zdobením malých oken a celkovou kvalitou však ležící v trochu jiné dimenzi. Dříve tu sídlil královský dvůr, dnes zdejší parlament. Palác pomalu obcházíme, a protože jsme tu poměrně brzo (kvůli očekávaným dopravním zácpám jsme z kempu vyjeli už po sedmé hodině) kupodivu nestojíme ani žádnou frontu (tolik avizovanou v průvodcích i jiných cestopisech) na lístky dovnitř. Chceme tedy hlavně do Palatinské kaple, a protože to samostatně nelze, dostáváme navrch i prohlídku samotného paláce.
Jestliže v Cefalú zdobila zlatá mozaika pouze závěr kostela, Palatinská kaple, byť je menší, je jimi posetá celá. Ohromující výjev. Turistů zde zatím není tolik a tak se s hlavami zdvihnutými ke stropu nesrážíme, do nábožného ticha cvakají foťáky. Nad oltářem opět obří Christos Pantokrator – Kristus vševládce, kolem apoštolové a doslova celá Bible v obrázcích. Stvoření světa, stvoření Adama a Evy, jablko ze stromu poznání a vyhnání z Ráje, Noemova archa, to vše ve vrcholném stylu byzantské mozaikové tradice, byť dílo tvořili mj. i arabští umělci. Kapli opouštíme plni dojmů v pravý čas, zrovna když se dovnitř tlačí první veliký nápor návštěvníků. Scházíme kolem renesančního arkádového nádvoří a čekáme na průvodkyni, se kterou proběhne prohlídka zbylé části paláce, bohužel pouze v italštině. Ale co, takových zámků už jsme viděli dost. Teda první místnost je vlastně zasedací sál parlamentu, zdobí ho výjevy Héraklových činů, v předsálí stojí Archimédes, vedle zdobený ve stylu pompejských fresek a ještě několik dalších.
Z nesčetných palermských památek, které jsem si vybral k prohlídce, nám zbývá vlastně poslední, nedaleký benediktinský kostel Chiesa di San Giovani degli Eremiti. Od množství těch barokních se výrazně liší, představuje totiž zajímavý mix maurského a normanského stavitelství, světlé románské zdi zdobí pět rudých kopulí, vnitřek nezvyklé drobné centrální stavby je zcela prostý, bez výzdoby, chladivý a snad může vzdáleně evokovat některé naše rotundy. Přilehlý rajský dvůr se zdobeným sloupovím příjemně zastiňují palmy, na kamenech opět pobíhají ještěrky. Hotová oáza klidu s vůní starých věků, na hony vzdálená od hlučných palermských ulic.
Do těch se však po čase opět vracíme, míjíme ještě mnoho kostelů, pobaveně žasneme nad situací na křižovatkách hlavních tříd (jó když nesedíme za volantem, to je panečku sranda), obědváme, až se konečně před třetí hodinou vracíme zpět k divadlu a našemu autu. Je zde, sláva, rychle odsud pryč, památky za to stojí, ale ten mumraj kolem bychom asi oželeli.
Protože je čas, vyrážíme na druhý pokus do nedalekého Solunta. Ani se mi to nechce psát. Brána opět zavřená, ale protože už jsem naštvaný, procházíme skrz, nahoru k areálu a chci si ho zavřeno nezavřeno projít. Blbce ze sebe dělat nehodlám. Tu ale rychle odkudsi z kukaně vystartují dva mužíci a začínají mě přesvědčovat že v pondělí je zavřeno. Marné je mi vysvětlování, že jsem tu již po druhé, že včera mi bylo řečeno, že dnes bude otevřeno, že vstupné zaplatím, že si areál za dvacet minut prohlédnu a půjdu...všechno na nic. Ani pořádně nerozumějí anglicky. Jsem naštvaný na nejvyšší míru, připadám si jako blb a naštvaně vyrážím vzhůru. Chvíli se nic neděje, než ale vystoupám k prvním starověkým zdem, se supěním a hekáním, div ho infarkt neskolí, mě jeden z chlapíků doběhne, divoce šermuje rukama, italsky cosi křičí, zakazuje mi udělat aspoň nějakou tu fotku, chová se jako pomatený blázen. A protože vypadá, že se se mnou začne i prát, raději nad tím mávnu rukou a scházím dolů za Luckou. Doteď nevím o co jim šlo, areál je to co vím opravdu malý, snad tam prali špinavé peníze, vařili v kotli mrtvoly nebo tančili čarodějnický sabat, jinak si jejich chování vysvětlit nedokážu. Do Solunta proto, radím vám, nejezděte, je trvale zavřené a jsou v něm magoři. Tak zpátky do ulic palermských a domů do kempu. Jak by ta Itálie byla krásná, jen kdyby tu nebyli ti Italové.
Normanské Monreale a antická Segesta
Úterý 12. 7. 2011
Palermem nebo aspoň jeho městským okruhem musíme projet ještě jednou při raním průjezdu směrem k Monreale. Protože netrefujeme na poprvé správnou odbočku, trochu si zajíždíme. To abychom si ještě užili pravé sicilské dopravní divočiny. K Monreale přijíždíme malou oklikou, přesto včas, abychom to stihli před největším náporem turistů. Ten sem každý den přijíždí kvůli zdejší katedrále, jedné z největších normanských staveb na světě. Tu zde nechal vybudovat vnuk Cefalskéko Rogera II., biskup Vilém, koncem 12. století. Nepřekvapí, že v hlavních rysech se proto obě katedrály podobají. Jen tahle je trochu větší a její symetricky umístěné mohutné věže jsou každá trochu jinak vysoká i široká. Než se k ní ale dostanete, musíte jako všude projít nejprve špalírem stánkařů s těmi nejrůznějšími suvenýry. Nasnídáme se a bez dlouhého rozhlížení vstupujeme do katedrály a zíráme. Sice už zde vidíme mozaiky potřetí, ale pěkně si je dávkujeme. V Cefalú pouze v malé části kostela, v Palatinské kapli v Palermu na celé ploše, jenže kaple není moc velká, a konečně zde. Obrovský kostel v přítmí celý září zlatem a krásnými výjevy. Podobně jako v Palermu pokrývá stěny téměř celá Bible v obrázcích, nad oltářem, jak jinak, Christos Pantokrator. Opět prohlížíme stvoření světa a člověka, příběh Kaina a Abela, Noemovu archu, támhle z ní vypouštějí holubici, která hledá zemi, až ji najde na hoře Ararat, a tady už příběhy novozákonních evangelií, Ježíšovo uzdravení malomocného (ten má opravdu po těle téměř gepardí skvrny, jak jsme se dočetli v průvodci) a támhle Ježíš chodí po vodě, a víru ztrácející Petr do ní klesá a vztahuje ruce. Mezi tím postavy jednotlivých Apoštolů. Nádhera, a to přitom stojí za povšimnutí i samotná architektura katedrály. Střední loď je široká se dvěma úzkými bočními, které odděluje osm oblouků podpíraných sloupy s korintskými hlavicemi, fotoaparáty opět cvakají jeden přes druhý, o kus dál vede výklad průvodce pro německou skupinu. Odcházíme opět příhodně zároveň s příchodem velkého davu turistů.
Hned vedle katedrály je ale ještě jedno místo, které stojí za povšimnutí, a totiž navazující benediktinský klášter, resp. jeho rajský dvůr. Zde je již počet lidí redukován do značné míry vstupným (katedrála je kupodivu zdarma). Čtvercový dvůr oddělují od kolem probíhající křížové chodby maurské oblouky podpírané vždy dvojící sloupů. Stejně jako v palermském kostele San Giovani Degli Eremiti, jen tady je dvůr mnohonásobně větší a zdobnější. Sloupů je jistě několik set a každá z krásně zdobených hlavic je úplně jiná. Jenom vymýšlet tolik motivů muselo dát fušku.
Tak jsme se přiblížili přes neschůdné pohoří a nekonečné pralesy k usměvavým údolím segestským a spatřili jsme, jak pružní psi honí lesní zvěř.
(Mika Waltari, Tajemný Etrusk)
Cesta od Monreale k Segestě dnes vede po dálnici, nikoliv pralesem, pohoří protínají tunely a neschůdná je spíše doprava, když narazíte na objížďku. Přesto má segestké údolí, do nějž přijíždíme v parné době oběda nesporné kouzlo. A uprostřed této kulisy spatříte již zdálky krásný řecký chrám. Lucku uklidňuji se slovy Ano, je to opět antický chrám, ale už poslední, už tu žádný jiný neuvidíš. Tak prý Hurá! :-) Když k němu od parkoviště kousek vystoupáme, je dojem ještě mocnější. Nikdy sice nebyl dokončen (36 sloupů není, jak tomu bývá, kanelované – drážkované) a chybí nikdy nezapočatá vnitřní část, jinak je však 21 m široká a 56 m dlouhá stavba stavba kompletní. Zdůrazňuji Lucce, že jde z uvedených důvodů o zcela jiný chrám, než viděla dosud, ale je to marné, prý jsou všechny stejné :-). Chrám stával za hradbami města, které obývaly kmeny Elymů, spojenců Kartága a řeckých nepřátel (viz Selinunte), ale způsob života bohatého obchodního centra byl navýsost řecký.
To dokládá i druhá výrazná stavba – řecké divadlo, ke kterému však musíme zamířit asi dvacet minut po silnici do kopce, kde stávalo samo město. Z toho se dochovalo jen několik částí opevnění, a něco turisticky nezajímavých rozvalin na agoře. Většina návštěvníků proto překonává cestu mezi chrámem a divadlem autobusem, my si vypomáháme pouze dostatečnými zásobami vody. A myslím, že za všechny ty výhledy zpátky směrem k chrámu to stojí. Divadlo je z těch, co jsme na Sicílii viděli, asi nejmenší, ale díky své kulise hor v pozadí a faktu, že je prosté jakýchkoliv pozdějších římských či dnešních úprav (pouze bylo roku 2001 zrekonstruováno), na nás dělá nejlepší dojem. Prosté, ve své jednoduchosti dokonalé řecké divadlo, jež bylo za ta staletí svědkem mnoha dramat a tragédií počínaje válkami se Selinuntem, Syrakúsami, Pyrhem či Římany, zpustošení Vandaly či obsazení Araby až k úplnému opuštění. Jednoduchá antická krása divadla dělá velký dojem nejen na mě, ale i na Lucku. Naše prohlídka končí. Vracíme se zpět k parkovišti, kupujeme ještě nějaký ten suvenýr, vypijeme kávu a nezbývá než zapnout klimatizaci v rozpáleném autě a vyrazit k poslednímu kempu.
V určitém ohledu je nejluxusnější (s bazénem, obchodem, restaurací či diskotékou), vybírala ho totiž Lucčina švagrová kvůli dětem, večer se tu se všemi setkáváme, přiletěli v pondělí a pojedou opačným směrem než my. Je to moc prima, potkat se takhle kdesi v Evropě, posedět dva večery nad vínem, povykládat, ráno vzít děcka na snídani na buchtu (Tak Kubo, jakou buchtu by sis dal? Mají s pudinkem nebo s čokoládou. – Já chci s makem – Ale Kubo tady s makem nemají, můžeš mít s pudinkem nebo s čokoládou – Tak s tvarohem :-)) Prostě rodinná pohoda.
Rezervace lo Zingaro
Středa 13. 7. 2011
Středa je předposlední den a po všech těch městech je dnešní volba jasná. Blízká rezervace Zingaro, ať si zas trochu protáhneme nohy v přírodě. Máme spoustu času, takže ještě ráno vydatně pokecáme s Michalem a Alicí, vyzvíme jaké to tam je (šli tudy kousek předchozí den) a před desátou vyjíždíme. Rezervace lo Zingaro je nejstarší přírodní rezervací na Sicílii. Založena byla roku 1980, to když stavbaři chtěli spojit podél pobřeží severní mys San Vito lo Capo s jižněji položenou vesnicí Scopelo. Místní se tehdy proti tomu postavili a výsledkem je tento cca 7 km dlouhý, podél pobřeží se táhnoucí pás krásné přírody, prostý všech hotelů, protkaný pouze cestičkami (po silnici je nutné z jedné do druhé vesnice objíždět více než 30 km) s nádhernými plážemi. Výhledy shora z cest jsou jak z katalogu cestovky, moře je azurově modré.
Mám v plánu projít těch sedm kiláků tam, a zpět a cestou se trochu vykoupat v moři. Ač ve velkém vedru a po slunci, cesta je nám docela příjemná, máme hodně vody a i když jdeme po kamenech chvíli nahoru chvíli dolů, jde se mám docela dobře. Pod námi se rozprostírají krásné scenérie, tyrkysové moře je téměř neskutečné a pod námi, podle mapky, kterou jsme dostali při vstupu do rezervace, odpočítáváme první, druhou, třetí pláž, takže víme, kolik jsme již z celkové délky ukrojili. Po cestě se nachází i několik málo lidových muzeí, uvnitř si prohlížíme staré zemědělské náčiní, košíky či pluh, kterým předkové dnešních obyvatel dobývali a zúrodňovali půdu. Za staletí se až tak moc nezměnilo a vybavení se ani moc neliší od toho v našich skanzenech. V jedné ze zastávek paní rozlévá z velkých džbánů chladivou pramenitou vodu, kterou se rádi osvěžíme. Na obou koncích cesty je provoz hustší, lidé odění pouze v plavkách míří se slunečníky na nejbližší pláže, v polovině trasy už jich tolik nepotkáváme.
Konečně vycházíme na druhém konci, a protože do vesnice Scopelo je to však ještě kus a cesta ve vedru po silnici už tak příjemná není, posedíme raději ve stínu a poobědváme u stánku vynikající sendviče (to protože italské suroviny jsou kvalitnější než naše – sýr chutná jako sýr a rajčata nebyla trhána zelená, aby dozrávala chemickou cestou) a po hodině se obracíme stejnou cestou zpět. Vcházím ještě do jednoho muzea, kde tři bělovlasí kmeti pletou ze slámy různé ozdoby a pak už téměř bez přestávky pokračujeme k našemu dopolednímu východisku. Těsně před ním pak scházíme na první pláž, protože by byl hřích se zde nevykoupat. Je sice zaplněná lidmi, ale ne zas tak moc, moře je tu průzračně modré a osvěžující, vydatně se houpeme na vlnách, vždyť je to letos naše poslední koupání zde na Sicílii.
Poslední večer v kempu trávíme opět ve společnosti našich přátel, ráno si pak ještě vyměňujeme cenné poznatky a halasně se loučíme a přejeme jim cestu aspoň tak šťastnou, jako jsme měli sami.
Z Erice k větrným mlýnům, do Trapani a domů
Čtvrtek 14. 7. 2011
...v dáli jsme spatřili vysoký kužel posvátné hory Eryx. Její vrcholek byl skryt v měkkých oblacích, ale poznenáhlu se oblaka trhala, slunce začalo hřát a na vrcholku se objevil prastarý chrám Afrodíty Erykejské.
(Mika Waltari, Tajemný Etrusk)
Hora Eryx se nám při příjezdu skrývá v oblacích, stejně jako Turmsovi, na místě chrámu Afrodíty Erykejské však už dlouhá staletí stojí normanský hrad. Původní Afrodítin chrám přetrval po celý starověk, nejspíš protože se tu hojně provozovala chrámová prostituce a scházeli se sem Řekové i ostatní národy z širokého okolí. Samotné město bylo stejně jako Segesta elymské.
Cesta nahoru stoupá prudkými serpentinami, město leží na vrcholu ve výšce 750 m, od moře však není vzdáleno víc než tři kilometry. Parkujeme jako většina návštěvníků u hlavní brány, kterou vcházíme do tohoto zvláštního městečka. Leží na vrcholku hory na půdorysu pravidelného trojúhelníka, v jednom vrcholu naše brána, ve druhém hrad. Město je celé vystavěné z jednoho druhu šedého kamene, stejné starobylé omšelé domy a stejná dlažba. Stoupáme mezi obchůdky hlavní ulicí Vittorio Emanuele, míjíme restaurace a výlohy cukráren proslavených zdejšími sladkými specialitami, až vystoupáme na malé náměstíčko v centru města. Posedíme, pokocháme se, dál se proplétáme městem, míjíme několik kostelů, až se proklikatíme neznámo jak před normanský hrad. Před ním je pěkný park s nějakou tou sochou, houpačkou, panoramatickým výhledem na osmdesátitisícové Trapani. Hrad z 11. století je mohutný, s hranolovými věžemi, po Venušinu chrámu zde již není ani stopa. Vevnitř na nádvoří si dělníci chystají nějaké podium, a už nás od něj vyhánějí, prý je zavřeno.
Jinými křivolakými uličkami se vracíme opět na náměstí a kousek nad hlavní branou si prohlížíme nejzajímavější zdejší kostel Chiesa del Madre se samostatně stojící zvonicí. Krásná románská bazilika italského střihu s výrazným rozetovým oknem. Vstup se bohužel platí zvlášť do kostela, zvlášť na zvonici, zvlášť támhle a zvlášť ještě jinam, takže nakonec volím pouze výstup na vysokou hranolovou zvonici stojící před kostelem. Z ní je pohříchu vidět pouze směrem od města a to ještě jednu stranu kazí několik vysílačů za hlavní branou, výhledy na město do značné míry zakrývá pět různě velkých zvonů, ale skrze ně je výhled zase zajímavější. Dole v baru si dáváme oběd a jen tak tak stíháme uzmout místo, než se dovnitř nahrne zájezd Rusů. Potom, po třech klidných hodinách na tomto místě dýchajícím příjemnou starou atmosférou, se můžeme vrátit k autu a pokračovat v cestě.
Na letiště to máme kousek, času spoustu, proto zabočujeme ještě k jednomu zajímavému místu, už opravdu poslednímu. Jsou jím jižně od Trapani rozsáhlé saliny, kde se z moře od pradávna získává sůl. Břeh je rozdělen kam až oko dohlédne na malá jezírka, každé má trochu jinou barvu (to protože v každém obsahuje voda jiné procento soli), mezi nimi jsou rozestavěné staré větrné mlýny, až si připadáte skoro jako v Holandsku, při okraji silnice občas velká hromada soli a nějaký ten stroj. Odbočujeme do malé vesničky Nubia, kde je malé muzeum soli s ukázkou toho, jak těžba probíhala dříve. Lopatky větrných mlýnů roztáčely archimedovy šrouby, s jejichž pomocí se voda čerpala z jedné nádrže do druhé, což dnes už samozřejmě neplatí, přesto mlýny stále dotváří neodmyslitelnou součást této zajímavé technické památky.
Blíží se šestá hodina odpolední, kruh se uzavřel, čtrnáct dní uplynulo jako voda a my už opět stojíme na letištním parkovišti. Chlapík si zkontroluje pouze stav nádrže, jinak blíž auto nezkoumá a nám nezbývá než se odebrat do letištní haly na čekanou a snad trochu bilancovat.
Několikrát jsem v předchozích řádcích kritizoval italskou mentalitu. Snad tomu je tak proto, že jediné místo, kde jsem byl kdy za bílého dne okraden, byla před lety právě Itálie (a že se nás tehdy pokusili okrást ještě podruhé). Snad proto, že pro Italy je z našeho pohledu tak nějak důležitější ne to co dělají, ale spíš jak u toho zrovna vypadají. Italští fotbalisté jistě předvádějí vynikající hru, přesto vám při pohledu na ně utkví v paměti spíš jejich vlasové kreace (bez gelu ani na krok) a herecké výstupy simulující zranění a gesta uvolněných zápěstí, za něž by se nemusel stydět ani ansámbl Národního divadla. Snad pro ten nepořádek, snad pro falešného Silvia Berlusconiho, snad proto, že obdivuji staré Římany, k nimž mají dnešní Italové opravdu daleko. Co naplat, Itálie (ať už jsem byl ve kterékoliv její části) je ale nesmírně krásná země, kam se budu především pro její památky ale i přírodu vždy rád vracet. A tak mi tak trochu nezbývá než se místním obyvatelů pokusit odpustit, tak jako mnohdy muži odpouští ledacos ženám pro jejich krásu. I když to, že nás spolu se všemi ostatními, kteří jsme čekali na časný raní odlet zpět do Bratislavy, obsluha po půlnoci z letiště vyrazila a několik desítek lidí tak bylo nuceno přespávat do čtyř do rána zcela zbytečně na zemi před letištní halou, mi v tom moc nepomůže.
Přesto, Arivederci, rád se na Sicílii zase někdy vrátím.
Stručná historie Sicílie v datech
- 3.–1. tis. př.n.l.: Sicílie osídlena kmeny Sikulů (kteří dali ostrovu jméno) na východě, Sikanů (pravděpodobně původní obyvatelé) ve střední části a Elymů na západě.
- 8.-6. stol př.n.l.: Kolonizace Sicílie Řeky (733 založeny Syrakusy, 582 Akragasu a Karthaginci (Panormos – dnešní Palermo). Vznik tzv. Velkého Řecka.
- 480 př.n.l.: Bitva u Híméry, porážka Kartaginců řeckým vojskem Syrakus a Akragasu, počátek zlaté řecké éry na Sicílii a rozvoj všech řeckých měst.
- 415 př.n.l.: Athénská výprava proti Syrakusám končí totálním neúspěchem, na 15 000 Athéňanů končí v otroctví v kamenných dolech. Syrakusy na vrcholu moci.
- 409 př.n.l.: Vpád Karthaginců na Sicílii – zničení Selinuntu, Akragasu, Híméry a dalších měst.
- 264-241 př.n.l.: První punská válka mezi Římem a Karthágem končí vítězstvím Říma.
- 287-212 př.n.l.: Archimédes ze Syrakus – jeden z největších vědců a vynálezců starověku.
- 212 př.n.l.: Druhá punská válka - Sicílie se stává první římskou provincií, začíná přes 6 století dlouhá římská vláda.
- 2. století př.n.l: Několik povstání otroků jako předzvěst Spartakova povstání v jižní Itálii.
- 440–535 n.l.: Obsazení Sicílie barbarskými kmeny Vandalů.
- 535 -827: Znovudobytí Sicílie Římskou (Byzantskou) říší vojevůdce Belisarem.
- 827 -1072: Sicílie pod nadvládou Saracénů, novým hlavním městem se stává Palermo.
- 1061-1194: Normanské království na Sicílii (výstavba četných hradů a katedrál v Palermu, Cefalú a Monreále).
- 1194 -1282 Sicilské království pod vládou rodů Štaufů a Anjou končí povstáním, tzv. Sicilskými Nešporami.
- 1282 – 1860: Vláda Španělů a ústup Sicílie z centra evropského dění.
- 1860: Pro nespokojenost obyvatel a zaostalost ostrova začíná právě zde tažení G. Garibaldiho za sjednocení Itálie.
- polovina 19. století: Vznik mafie
Vstupné na Sicílii v červenci 2011 (v eurech, za lomítkem studentské vstupné)
| Selinunte | areál | 6 E |
| Agrigento | areál+muzeum | 15 E |
| Eraclea Minoa | areál | 2 E |
| Eraclea Minoa | muzeum | 2 E |
| Villa Romana del Casalle | asi zlevněné pro uzavřenost více než 1/2 vily | 5 E |
| Syrakusy | areál Nea Polis | 10 E / 5 E |
| Syrakusy | areál Nea Polis+archeologické muzeum | 13 E / 7 E |
| Syrakusy | moderní kostel Panny Marie+dóm na ostrově Ortiga | zdarma |
| Etna | lanovka zpáteční (pouze jednosměrná nešla koupit) | 28,30 E |
| Etna | lanovka+autobus až nahoru | 53 E |
| Taormina | divadlo | 8 E |
| Alcantara | soutěska - základní vstup | 8 E |
| Stromboli - Milazzo | trajekt rychlý (Siremar i Ustica) | 22 E |
| Stromboli - Milazzo | trajekt pomalý | 15 E |
| Tindaris | antický areál | 4 E |
| Tindaris | bazilika | zdarma |
| Cefalú | Dóm | zdarma |
| Solunto | byli jsme tam 2x a 2x bylo zavřeno, nedoporučuji! | 2 E |
| Palermo | Normanský palác a palatinská kaple | 8,5 E |
| Palermo | katedrála | zdarma |
| Palermo | kostel Chiesa di San Giovani degli Eremiti | 6 E / 3 E |
| Monreale | Normanský dóm | zdarma |
| Monreale | benediktinský klášter (rajský dvůr) | 6 E / 3 E |
| Segesta | areál | 6 E |
| Segesta | autobus k divadlu | 1,3 E |
| Rezervace lo Zingaro | vstup do rezervace | 3 E |
| Erice | kostel Chiesa Madre - zvonice | 2 E |
| Erice | kostel Chiesa Madre - vlastní kostel | 2 E |
| Erice | kostel Chiesa Madre - sbírky | 2 E |
| Erice | kostel Chiesa Madre - souhrnné vstupné | 5 E |
| Trapani | muzeum soli Nubia | 2 E |
Autorem cestopisu je Martin Čermák.