Skotsko 2009

… aneb … cestopis z jedné z nejkrásnějších dovolených v našem životě

cestopis Jana Adama

Jak to všechno začalo…

Byl pozdní večer, předposlední prosinec…rok 2008 se pomalu uzavíral a společně s přítelkyní Lenkou jsme přemýšleli, co nás v následujícím roce čeká. Jedním ze snů, který nám už dlouho ležel v hlavě, bylo navštívit Skotsko, zemi keltského ducha, plnou zelených liduprázdných hor, modrých jezer, ovcí a přírodních krás. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás zrovna neholduje chození po městských pamětihodnostech, nás dvakrát nepotěšilo, že většina nabízených zájezdů byla koncipována jako projížďka po hlavních skotských střediscích, maximálně s jednou túrou na chuť (většinou na Ben Nevis). Pak jsme narazili na stránku zájezdu do Skotska od Munda. Šestnáctidenní zájezd? Čtyři celodenní a tři malé túry? Tři dny na ostrově Skye? Navíc pod stan, to vše za devět tisíc? Nebylo co řešit. Jen vyřídit přihlášku a složit zálohu - a mohli jsme zvolat – Skotsko, těš se na nás!

Po několika náročných nákupních výletech, návštěvách outdoorových shopů a vyjednávání s příbuznými o půjčení stanu jsme konečně stáli, obloženi krosnami, karimatkami a taškou s jídlem na hradeckém autobusovém nádraží. Když se pomalu nachylovalo k stanovenému odjezdu, zatočil zpoza rohu budovy velký modrý autobus s logem orlí hlavy hokejového klubu HC Chrudim, a čekání bylo u konce. Křepce působící kudrnatý průvodce, vzápětí se představivší jako Pavel, si nás odškrtl v seznamu a pokynul směrem do autobusu. V souladu s předchozí mailovou komunikací jsme obdrželi místo prakticky uprostřed autobusu, strategickou pozici hned naproti ledničce. Naloženo, zkontrolováno – jedeme. V Praze na Černém mostě přibude do autobusu valná část spolucestujících, zbytek naložíme v Plzni. Cesta probíhá tak dobře, jak jen si člověk může přát, má-li skoro dva metry a na sedátko se taktak vejde. Česko se s námi rozloučí pár mírnými přeháňkami, snad aby nás připravilo na nadcházející dny. Po naložení posledních lidí v Plzni se nám konečně oficiálně představí i naši dva průvodci, Petr Jahn a Pavel Chadima, jakož i Honza s Frantou, dvojice řidičů, kteří dostanou ihned přezdívku „Karlové.“ V rámci naladění se na správnou vlnu je nám puštěn film Statečné srdce (který až na tu krásnou přírodu, pravda, nemá s realitou moc společného)… a po jedné-dvou dopravních zácpách u Frankfurtu dorážíme v pořádku ke vjezdu do Eurotunelu. Osoby těšící se na moře byly poněkud zklamány čtyřicetiminutovým koukáním do šedé zdi vagónu. Ráno již stavíme na benzínce, kde na nás z cen koukají charakteristické znaky £.

Den druhý – Londýn

Do Londýna přijíždíme přibližně kolem deváté ranní. Byl jsem tu již třikrát v životě, naposled před dvěma lety, a tehdy jsem si většinu pamětihodností, o které jsem měl zájem, prošel sám. Tentokrát ale se mnou jede přítelkyně, pro kterou je tahle návštěva první. Na celou prohlídku města máme devět hodin, řidiči musí dodržet předepsanou pauzu. Zastavujeme na autobusovém parkovišti na severní hraně Kensington Gardens, jen malý kousek od stanice metra Queensway a nedaleko slavného Hyde Parku. Oba dva průvodci se postarali o patřičný historické i geografické proškolení, co se města týká, takže vyrážíme vstříc pamětihodnostem nabiti teoretickými znalostmi až po okraj. Společně s většinou ostatních jsme si na Queensway zakoupili celodenní jízdenku na „Tube“ a vyrazili na naši první zastávku - Greenwichskou observatoř a slavný nultý poledník. Po vystřídání klasického metra a nadzemního vláčku skrze Canary Wharf jsme bezpečně dorazili na místo. Letmo jsme prošli areálem Greenwichské námořní akademie, koukli zblízka na Temži, která vykazovala silně nízký vodní stav, a šli se podívat na počátek všech časů. Procházka akademickým parkem byla nádherná, koneckonců i sama observatoř královských astronomů – nicméně aby se člověk mohl vyfotit sám před slavným poledníkem, bylo se nutno hbitě vmáčknout na místo ve chvíli, kdy se právě střídaly dvě skupinky Asiatů. Výhled a okolí za to ale rozhodně stálo. Cestou zpátky na vláček se stavujeme na Greenwich Market, nádherném malém krytém tržišti, kde je k nalezení vše od čerstvých potravin až po oděvy a rukodělné výrobky. Utrácíme první libry za dárky a vyrážíme zpět do města, na stanici Tower. Mám v plánu provést přítelkyni klasickou trasou Tower-Westminster podél pravého břehu Temže, davy lidí nás ale vyčerpávají. Zhlédneme tedy St. Paul Cathedral, vyfotíme si parlament a Big Ben, a vydáme se do blízkosti muzejní čtvrti u Imperial College, konkrétně do Museum of Science. Byl jsem tu již dvakrát, a pokaždé jsem si připadal jako malé dítě v cukrárně. No řekněte, kde jinde si na jednom patře prohlédnete lunární modul, návratovou kapsli Apolla 10, prototyp prvního číselného počítače, nebo třeba první mimotělní krevní oběh na světě? Na místních interaktivních expozicích strávíme přes hodinku a půl, a zjišťujeme, že se čas nachýlil. Muzeum přírodní historie bude muset počkat na naši příští návštěvu. Zpět na místo srazu dorážíme s rozumnou půlhodinovou rezervou. Po páté ještě chvilku lovíme poslední dva zbloudilce, a pak skrze dopravní zácpu hurá vstříc prvnímu kempu.

Tam dojíždíme po sedmé večerní. Z oblohy mírně pokrápává, průvodce Petr pronáší poprvé jeho okřídlenou větu „zůstaňte v autobusu, já to půjdu domluvit.“ Vzápětí nám již pán na kole ukazuje cestu k našemu vlastnímu kousku Anglie. Kemp je moc hezký, oddělený od pole čtyřmetrovými živými ploty. Je to tady, poprvé od svých 14 let budu spát pod stanem. Dlužno konstatovat, že mne příjemně překvapilo, jaký pokrok se v oblasti stanů za těch 15 let udělal – pro člověka, který naposledy stavěl plátěné „áčko“, bylo iglú s kompozitovými tyčkami a dvojím pláštěm příjemným překvapením. Přítelkyně, zkušená horákyně, se mi směje. Plánovaná seznamovací „karimatka párty“ je z prozaických důvodů přeložena na zítřek, dá-li počasí. První noc na pevné britské půdě, usínáme spánkem lidí vděčných, že se konečně nemusí lámat na sedadle.

Den třetí – Cambridge a York

Ráno nás probudí typicky anglický zvuk šveholení lehkého deštíku na celtu stanu. Pobereme věci a nasedáme do autobusu – dnes nás čekají dvě historická centra – univerzitní Cambridge a královské město York. Od průvodců se nám opět dostává okopírovaných mapek a podrobného výkladu co, kde a jak lze v Cambridgi obhlédnout. Již si začínám zvykat i na Pavlův způsob určování vzdáleností „…a tady, asi tak dva centimetry doprava od King’s College…“ Každopádně, město samo nás přivítalo podmračenou oblohou, ze které se spustil po chvíli pravý anglický deštík – nepříliš silný, zato ale vytrvalý. Převážná většina přístupných muzeí je zavřena (jak na potvoru jen v pondělí), takže nám zbývá obdivovat místní architekturu kamene, trávníků a živých plotů jen v exteriérech. V obchodní zóně Market Street nacházíme také poprvé Sainsbury’s, prodejnu obchodního řetězce, který nám bude dělat společnost v různých podobách prakticky celý zájezd. Asi nejkrásnějším zážitkem je tak krátká procházka podél řeky Cam – klidná hladina s pramicemi, dřevěné mostky, smuteční vrby smáčející své dlouhé vlasy… Promoklí se shromažďujeme na schodišti místního městského úřadu a čekáme na příjezd autobusu. Šup zpátky, a jede se dále na sever – čeká nás York. Tohle královské město nám již svým způsobem bylo představeno ve Statečném srdci – přesněji, dobyto a vypáleno – takže nedočkavě čekáme, co z něj vlastně do dneška zbylo. Chválabohu se i ostrovní počasí rozhodne omluvit za propršený Cambridge, a do Yorku dorážíme za sluneční záře narušené jen několika málo obláčky. Město samotné nás nadchne. Centrum obepínají zbytky někdejších hradeb, mezi kterými se to jen hemží úzkými uličkami, kupeckými domy a malebnými zákoutími – částečně mi to vrací vzpomínky na můj rodný Cheb a jeho historické centrum. Yorský Minster, typická dvouvěžová katedrála, je monumentální; kouzelná je i pevnůstka Clifford Tower, místo někdejšího největšího židovského pogromu, nebo Merchant Adventurer’s Hall, hrázděný gildovní dům, který jako by vypadl z počítačové RPG. Posvačíme naše první anglické chips, projdeme se po nábřeží řeky Ouse a míříme zpět k autobusu – čeká nás ještě prosluněná cesta do druhého kempu, a večer proklamovaná karimatka party.

Sluníčko opravdu vydrží. Naše místo v kempu najdeme tak, že se autobusem ozve „jé, támhle jede pán na traktoru a něco nám ukazuje! “Mnoho z nás již začíná pokukovat po místech, kde dobít své mobilní telefony, případně baterie do foťáku a dochází tak k poučení, že karavanové zástrčky na volných sloupcích k tomuto účelu neposlouží. Večer bez deště znamená seznamovací karimatka párty, kde si můžeme konečně k obličejům přiřadit jména, ti šťastnější si je i zapamatovat. Kroužkem lidí kolují tu whisky, tu cider, tu domácí calvados či slivovice… takřka všichni končí představování v kroužku větou „a do Skotska jsme se hrozně těšili“. Pomalu padá soumrak a na obloze se rozsvěcují hvězdy, což potěší zejména astronoma Pavla…ke slovu přijde kytara a je nám jedním slovem náramně. Po projetí několika písniček s Pavlovou kytarou se ukládáme k spánku – zítra nás čeká první „velká“ túra v Lake District.

Den čtvrtý – Lake District a Castlerigg … ne tak úplně

Snídáme instantní ovesnou kaši a šťastní vybalujeme pohory – města jsme přečkali, konečně vyrážíme také do přírody. Tedy aspoň v to doufáme. Protrhaná oblačnost totiž začíná houstnout tím více, čím více se blížíme ke kraji Cumbria a oblíbené rekreační oblasti mnoha Britů. Když dorazíme do turistického střediska Windermere, z oblohy se valí regulérní „slejvák“, a nízká stratová oblačnost tmavošedých cárů neslibuje žádná dechberoucí panoramata. Jsme vypuštěni na nákup do místního obchodního centra, kde doplníme hlavně zásoby pečiva. Když se vrátíme v očekávání dalšího vývoje do autobusu, průvodce Petr sděluje, že za těchto podmínek je túra vyloučena. Fairfield, který jsme měli zdolat, má 873 metrů – a s oblačností začínající kolem 400 m je jasné, že z téhle túry bychom si pravděpodobně odnesli jen promočené oděvy a nachlazení. Je nutno zvolit náhradní program – a i na to je Mundo připraveno. Místo celodenní túry tak navštívíme postupně ruiny opatství Furness Abbey, pak „ptačí“ ostrov Isle of Walney a přilehlé městečko Barrow-in-Furness, sídlo někdejších největších britských loděnic. Z rozvalin opatství Furness na člověka dýchá středověk každým coulem, představit si jeho studené síně a chodby, jimiž kráčejí mniši, nebylo těžké ani přes vytrvalý déšť. Na Walneyi zastavujeme na parkovišti nad dlouhou písečnou pláží, za námi „místní“ řadovky – připadám si jak někde v rybářské vísce na Islandu. Snad všichni z nás, nadšení, že konečně vidíme moře, které se nám u La Manche zákeřně schovalo,vyrazí na procházku na pláž, nastavit tvář slanému vzduchu, nechávat se unášet podmračenou scenérií, sbírat mušle a kamínky. Suverénně v tomto vedou Matěj a Zuzka, nejmladší účastníci zájezdu, kteří dotáhnou zpět dvě plné síťovky kamení s otisky mušlí či pravěkých rostlin. Autobusem přejedeme na jih ostrova a pokocháme se alespoň zdálky pohledem na hrad Piel na stejnojmenném ostrově. V Barrow využije většina lidí možnosti navštívit muzeum zřízené v někdejším suchém doku, pak se vydáváme vstříc poslední zastávce, kterou je neolitický kamenný kruh Castlerigg. Déšť ale sílí a mlha houstne, takže když dorazíme na místo, vyběhneme na chvíli na planinu, spočítáme kameny, pohlédneme skrze závoje deště a příkrov mlhy do údolí, kde tušíme krásnou horskou krajinu – a zpět do autobusu. Rozvěšené mokré svršky zakrátko vytvoří v našem přibližovadle atmosféru, za kterou by se nemuselo stydět ani terárium. Skrze závoje deště si hledáme cestu do kempu. Zpětně dávám klobouk dolů před řidiči – úzké a občas relativně strmé silničky vedoucí jen pár metrů nad jezery, ne-li přímo po jejich břehu, vyhýbání se protijedoucím autům, nedejbože jiným autobusům, záludné úzké průjezdy v místních osadách, kamenné zídky ohrazující občas i zatáčky... naše vozidlo tu občas celkem vzbouzí pozornost. (viz citát ;-))

Za hustého deště dorážíme na druhý pokus do správného kempu. Autobusem se ozývají otázky na cenu chatek, lidem se do deště a silného větru nechce – ale Petr je nekompromisní: chatky volné nejsou, noc budeme muset přečkat pod stanem, na promáčené louce. Vybírám místo pod hradbou z borovic, doufám, že nás stromy ochrání před větrem. Pozdě shledávám, že prostor díky blízkému průchodu mezi stromy funguje spíše jako větrný tunel pro testování aerodynamiky. Již skoro za tmy a studeného vytrvalého deště přesouváme stan do skupiny choulící se kolem centrálních dvou smrků, a pak se již bubnujícím deštěm necháme uspat. Tohle byl opravdu den za všechny prachy.

Průvodci se ptají venku na cestu místní domorodkyně a autobusem se šíří vlna dohadů, co se venku děje…

Zdenál: „Paní říkala, že tu ještě nikdy v životě neviděla autobus…prej na nás bude vodit turisty.“

Zdenál: „Klíííd…už hodně jich umrzlo, ale ještě žádnej neusmrděl…“ (při cestě zmoklého kolektivu sušícího svršky v autobusu zpět z návštěvy Castlerigg Stone Circle

Den pátý – Hadriánův val, Glasgow, Falkirk Wheel

Ani ráno není příjemnější, takže jsme velice rádi, že kemp v Lake District opouštíme. Dnes, už dnes se dočkáme toho, proč jsme na tenhle zájezd jeli – dnes překročíme hranice Skotska – což poznáváme zejména podle zvýšeného výskytu ovcí. První zastávkou je slavný Hadriánův val. Jak se dozvídáme, tahle „zídka“ bývala kdysi až několik metrů vysoká, s pravidelně rozmístěnými branami a pevnostmi. Do dnešních dní přežily kousky, jejichž výška často závisí na tom, kolik kamene potřebovali místní na ohrazení ovčích ohrad. Stavíme poblíž osady Housesteads a vydáváme se z parkoviště podél valu až na nedaleký skalní útes nad jezerem. Poprvé se také setkáváme s dalším charakteristickým prvkem skotské přírody – ovčími bobky. Přítelkyně se sem velice těšila, a i přesto, že val nepřesahuje na tomto místě výšku metr a půl, splnila tahle návštěva naše očekávání. O pár desítek minut opouštíme hrabství Northumberland, a konečně překračujeme hranice Skotska. Poprvé také přichází vysílání „Radia Mundo“ – Pavel se pasuje do role diskžokeje a po pár písních vyhlašuje písničky na přání, k čemuž pošle dozadu po autobuse bloček papírů. Po deseti minutách, zavalen odpověďmi, promptně zakazuje další papírky posílat.

Pavel se opravdu snaží, z hlubin harddisku zvládne vytáhnout téměř všechno, co si vymyslíme a cesta moc příjemně utíká – nejen teď, ale i při dalších třech vysíláních v průběhu zájezdu, které nám dlouhé přejezdy moc zpříjemnily.

Další zastávkou na naší cestě bude Glasgow. Na tohle město se příliš netěšíme. Někdejší špinavé centrum těžkého průmyslu sice za posledních 50 let dělalo pro svou krásu a kondici, co mohlo – výsledkem je relativně moderní metropole, nicméně zaměnitelná téměř s jakoukoli jinou po Evropě. Tři hodiny nám tedy přijdou jako zbytečně dlouhá přestávka, ale nakonec příjemně utečou – památkaření předem vzdáváme, nakoupíme zásoby, posedíme uprostřed pěší zóny a volným krokem zpátky. Dnes nás čeká ještě pamlsek pro nás inženýrsky založené typy – unikátní lodní výtah Falkirk Wheel. Vidět v pohybu tenhle dvouvanový kolos zajišťující přepravu lodí mezi dvěma pravoúhle se stýkajícími kanály Forth&Clyde a Union s převýšením 24 metrů, to bylo opravdu něco. Od Falkirku nás autobus veze k bráně do Highlands – historickému Stirlingu. V kempu Keltie Bridge nás vítá krásné počasí. Snad vydrží - a my si zítra užijeme první minitúru v Trossachs.

Den šestý – Stirling, Ben A’an, Glencoe, Rannoch Moor – přejezd, kemp Inverroy

Probouzíme se do prosluněného rána, skládáme stany a vydáváme se na cestu do historického Stirlingu. Koncentrace památek na čtvereční kilometr pravděpodobně zatím nejvyšší za celý zájezd. Historické centrum je postaveno na svahu skalního výběžku, který je korunován královským hradem. Vstupné na hrad se nám, jako ostatně prakticky zatím všude, platit nechce, takže několik deštivých minut využijeme (nikoli sami) k návštěvě místního gift shopu. A poté se pokocháme výhledem z hradeb. Úplně to stačí. Kolem města se stáčí řeka Forth, na skalním ostrohu se nachází památník Williama Wallace, středověká věžovitá stavba, která jako by vypadla z pána prstenů. Přímo před hradem se pak rozkládá velký hřbitov nabízející úžasnou přehlídku kamenických děl. Vyhlídku uprostřed hřbitova zdobí kovová panoramatická kruhová deska znázorňující schematicky směry a hrubou podobu důležitých krajinných prvků, které jsou odsud vidět. Mimo Wallaceova památníku se poblíž nachází i Bannockburn, místo bitvy, kterou Statečné srdce končí (a kde Skotové pod vedením Roberta zvaného Bruce získali nezávislost). Ani nás nepřekvapí, že jezerní krajina Trossachs, kam máme namířeno, je zahalena do mlžného příkrovu. Po zkušenosti z Lake District se začíná šířit teorie, že naši další trasu lze v kterémkoli časovém a prostorovém bodě odhadnout podle výskytu nejhoršího počasí. Pod hradem se setkáváme s kolegy Brňáky z autobusu a když po cestě dolů městem narazíme na otevřenou restauraci s nabídkou full Scottish breakfast, neodoláme. Již „od Náchoda“ se těším, až ochutnám věhlasný skotský haggis – jednotlivé komponenty bych do úst nedal snad ani v ohrožení života, ale jelikož i průvodní text k zájezdu praví „výsledek není vůbec špatný“, bylo mi jasné, že tohle si nesmím nechat ujít. Jak taková skotská snídaně vypadá, můžete vidět zde. Jen pro informaci – ta kolečka dole vypadající jako jitrnicový a jelitový prejt je právě black pudding a haggis. Zatímco jelito chutnalo stejně jako české, haggis dopřál přece jen trošku exotiky – konzistencí jitrnicovité, chuť hlavně po cibuli a koření – v podstatě by v tom mohlo býti namleto cokoliv včetně štíplých lístků z tramvaje. Co se ale nedá upřít – zasytila. K tomu si dáváme samozřejmě na vlastní žádost „typické místní pivo“ – a děláme tak první neslavnou zkušenost s anglickým „Ale“. Tak tohle pro nás Čechy nemá s pivem nic společného. Spokojení a najezení se vracíme do autobusu, nabiti energií pro náš první výšlap.

Děláme ještě krátkou zastávku u Wallaceova památníku, z něhož je nádherný výhled na zátočiny řeky Forth a celý Stirling.

Sotva o půl hodiny později již zastavujeme v národním parku Loch Lomond and The Trossachs, krajiny Waltera Scotta a jeho hrdiny Rob Roye, na parkovišti poblíž osady Brig O’Turk, jen kousek od břehu jezera Loch Achray. Nad námi se z lesního porostu tyčí dnešní cíl – Ben A’an. 461 výškových metrů, zahájených prakticky na hladině moře. Výstup je po rozdýchání pohodový, po stoupání lesem přichází odpočívadlo v sedle a poté výstup na vrcholovou homoli po cestičce silně připomínající koryto příležitostného potůčku. Zelený porost střídá borůvčí s kvanty a kvanty borůvek, slunce jim vyloženě svědčí. Poté, co se pár opozdilců nasytí, nás na dvojvrcholku Ben A’an odmění nádherným výhledem na Trossachs, Loch Achray i nedaleké Loch Katrine. Šťastní a lehce zmožení se vracíme do autobusu. Před námi je večerní jízda dále na sever. Petr s Pavlem si mohou odškrtnout první túru beze ztrát. Den již přechází v podvečer, když vyjíždíme z Trossachs směrem na sever – a to, co kolem sebe vidíme, způsobí, že se v nás tají dech.

Glen Coe. Opravdová brána do Highlands. Neuvěřitelné údolí vysokých zelených hor, po jejichž stěnách se řítí vodopády živené permanentními dešti. Vaše nejkrásnější představa Vysočiny zhutnělá do sledu nádherných obrazů. Naštěstí máme k dispozici dvakrát patnáctiminutovou přestávku – jednou u vjezdu poblíž vřesovišť Rannoch Moor, podruhé uprostřed údolí. Cokoli si kdo pod pojmem „krása skotských hor“ představoval, skoro hodinový průjezd skrze Glen Coe předčil na celé čáře. Z údolí vyjíždíme na jeho horním konci u městečka Fort William, přirozeného centra západní Vysočiny, ležícího na pobřeží fjordu Loch Linnhe. Jen kousek od něj se tyčí cíl naší zítřejší cesty. S hlavou v potrhaných oblacích, zelenošedý, majestátní Ben Nevis. Při pohledu na něj se leckomu sevře srdce – opravdu máme na TOHLE zítra lézt? Večer dojíždíme do kempu Inverroy, kde budeme poprvé na tomto zájezdu trávit dvě noci po sobě. Naše část kempu je otevřená přímo směrem k Fort William a Ben Nevisu. Postavíme stany, nakrmíme své hladové krky a jdeme na průzkum okolí. Jako na zavolanou nacházíme lavičku obrácenou přímo k tomuto panoramatu. Před západem slunce tak v objetí rozjímáme o doposud absolvovaných dnech a o tom, co nás ještě čeká. Poprvé se zde také bohužel setkáváme s metlou skotských hor – muchničkami midges. Pamětlivi instrukcí jsme doma zakoupili produkt Avon Skin So Soft – tělový olej bohužel k dispozici nebyl, vzali jsme tedy alespoň mléko. Vzhledem k tomu, že protektivní efekt zajišťuje nikoli chemické složení, ale film, který olej na kůži utvoří, nám mléko nebylo k ničemu – ale milerádi jsme tak využili erárních lahviček oleje od průvodců.

Úžasný den. Hup na kutě, zítra nás čeká turistická zkouška ohněm – mocný Ben.

Den sedmý - Ben Nevis

Pár faktů: Ben Nevis je nejvyšší hora Velké Británie, nadmořská výška vrcholu 1344 metrů. Nejvyšší z britských „Munros“, hor s nadmořskou výškou vyšších než 3000 stop. Svůj primát definitivně získal až v r. 1847 díky přesnému změření (jeho rivalem a současnou druhou nejvyšší horou GB byl Ben Macdui v severních Cairngorms). Samotný Ben tvoří jednolitý masiv se svým sousedem Càrn Mòr Dearg, a má dva boční vrcholy, které se, aby se to nepletlo, jmenují oba Càrn Dearg (červený vrch). Tenhle masiv společně s nedalekými Aonach Mòr a Aonach Beag zahrnuje čtyři z osmi nejvyšších hor Velké Británie. Díky zeměpisné šířce a klimatu je vzhled a charakter zdejších hor oproti našim posunut zhruba o 700 až 800 metrů výše – od nějakých sedmi set výškových metrů již zeleň neočekávejte. Jeho jméno znamená buď „zlomyslná hora“ nebo podle starší etymologie „hora s hlavou v oblacích“. Doufali jsme, že pokud už musí, dostojí Ben dnes svému druhému, nikoli prvnímu jménu. Nejpopulárnější a nejsnadnější cestou na vrchol je takzvaná Ben Path (či Pony Track), začínající u návštěvnického centra v Achintee, poblíž ústí údolí Glen Nevis.

Ráno vypadalo slibně – slunečno, jak si jen na Skotsko můžete přát. Pohorky, čepici, bundu, rukavice, opalovací krém a sluneční brýle (na vrcholu je sice průměrně tři nad nulou, ale když je jasno, po cestě dokáže slunce pěkně zatopit), hroznový cukr, svačinu, dostatek vody…a jde se na to.

Je zhruba devět ráno, když vyrážíme z kempu autobusem k Achintee.

Od turistického centra (kde si ještě můžeme vybrat) šlapeme po cestičce mezi břízami, buky a kapradím vzhůru. Po naší pravici se pomalu rozprostírá Glen Nevis. Mírným, ale stálým stoupáním zatáčíme doleva po úbočí nejnižšího vršku Ben Neviského masivu, Meall an t-Suidhe. Naším prvním cílem je „jezero na půli cesty“ (Lochan Meall an t-Suidhe). Napravo nad námi se tyčí západní stěna Ben Nevisu, mezi námi kaňon vyhloubený bystřinami padajícími z úbočí Benu. Při pohledu na vodopád v protější stěně mi dochází, že cesta musí nutně vést nějakým způsobem přes něj (zcela správně), a malé barevné flíčky pohybující se v rozmáchlém cik-cak vzoru po pěšině po straně hory mi na náladě nepřidávají. Konečně jsme alespoň u jezera. Počasí drží, déšť nepřichází. Šest set výškových metrů je za námi, zbývá 750. Terén se mění, vegetace mizí a zůstává jenom kamení. Očima hypnotizujeme nekončící kamenitou stoupající stezku a doufáme, že už ten příští horizont bude ten poslední. Začínají kamenné věžičky, o kus dále nacházíme dokonce sněhové pole.

Pohled zpátky naše unavené duše ale naplňuje štěstím. Highlands jako na dlani – modrá stuha Loch Linnhe, zelené vrchy, kam oko dohlédne. Tak jen výše a radostněji. Postupně na sebe nabalujeme veškeré oblečení. Stezka se zužuje, na některých místech procházíme jen pár metrů od mocných ledovcem vyřezaných vyvřelinových útesů. Konečně je tu vrcholová planina, mohyla, zbytky observatoře. Plácáme se po ramenou s kolegy a odměňujeme se ve zdejších pěti stupních nad nulou a foukajícím větru doušky rumu, slivovice a podobných lihovin. Velký Ben se ale v tenhle okamžik rozhoduje, že jeho přízně bylo již dost. Vítr sílí a my vyrážíme zpět, chválabohu dolů to jde o chlup rychleji. Mrholení se v jezerním sedle mění v regulérní skotský déšť, naštěstí jsme už na relativně upraveném úseku pěšiny. U kapradí už zase jenom mrholí. Chvíli zvažujeme návštěvu Ben Nevis Inn, nakonec to vzdáme a míříme k turistickému centru. Po tomhle výkonu jsem pevně rozhodnut si sehnat suvenýr, ideálně v podobě odznáčku. Je 16:45, mají do pěti. Až po dvojím zalomcování dveřmi si všimnu papírku „Today closing at 16:30“. Tough luck ;-). Dáváme alespoň u autobusu tradičního Kozlíka za odměnu ze zatím ještě bezedné ledničky řidiče Honzy, a jedeme zpět do Inverroy, unavení, ale hrdí. Pokořili jsme Ben Nevis!

Večer završujeme malou párty v prádelně u cideru, čaje, slivovice a několika partiček mariáše. Oficiálně tím začíná nejkrásnější část celého zájezdu – zítra návštěva v  palírně, hrad Eilean Donan, odpoledne tuleni, no a nocleh? K tomu nás již vybídne vysněný ostrov Skye.

Den osmý – Fort William, Eilean Donan, Plockton, Skye, příjezd do Glenbrittle

Sbalit stany a šup do autobusu. Den zahajujeme zastavením na molu ve Fort William, druhém největším městě Vysočiny (po Inverness), neoficiální metropoli outdoorových aktivit. Dominantou městečka je dlouhá ulice plná restaurací a obchodů se suvenýry, které jako správní účastníci zájezdu ihned obléháme. Dlužno konstatovat, byl tu suverénně největší a nejatraktivnější výběr v celém Skotsku – a kdybychom to věděli předem, bývali bychom zde nakoupili prakticky všechno. Inverness a hlavně Edinburgh, do kterých jsme vkládali naděje, v tomto směru krutě zklamaly (víceméně platilo: čím větší město, tím větší kýč.) Bohužel jsme to nevěděli – a navíc jsme byli silně limitováni časem, neboť sotva za hodinu začínala exkurze do palírny Ben Nevis Distillery. Alespoň jsem v hlavním fortwilliamském turistickém centru ulovil vytoužený odznáček s Ben Nevisem. Návštěva palírny, řekněme, neurazila ani nenadchla. Prostředek léta je hluchou periodou – není ječmen (starý už, nový ještě). Sympatické je, že pro výrobu místní whisky je používána voda z úbočí Benu – to dodává ochutnávce nostalgickou vzpomínku na včerejší výkon. Vstupenku lze naštěstí použít jako slevový kupon ve firemním obchůdku.Bohužel, veškeré prodávané velké whisky byly blended, single malt pouze v podobě suvenýrových lahviček. Kolega Robert neodolá a poněkud překvapí obsluhu, když si po zakoupení této malé lahvičky řekne o sklenici. Musíme uznat, že „singlovka“ je úplně o něčem jiném. Domů si přesto vezeme láhev Ben Neviské dvanáctileté. U autobusu vidíme, že si návštěvu užili i řidiči – Frantovi by to s vlasy vyloženě slušelo.

„Hlavní je neuhnout, dobře zvolit svůj směr, my jedeme stále dál…a dál na sever.“ Tak přesně tohle si můžeme broukat, když skrze hornatou oblast Lochaber míříme od Fort Williamu k další zastávce na pobřeží zálivu Loch Duich. Hlavou zní motiv z Highlandera… před námi je Eilean Donan, starý domov klanu Macrae – a pravděpodobně nejfotogeničtější stavba za celý zájezd. Úžasný malý hrádeček na ostrůvku u pobřeží, k němuž vede větrem ošlehaný kamenný most. Kolem zelené stěny fjordu, za hradem už jen modré moře a nebe.Tohle můžete fotit z jakéhokoli úhlu a bude to vypadat pěkně. I Lenka je naprosto unesena - maličký hrádek nás natolik zaujme, že si poprvé a naposled zaplatíme i vstupné dovnitř. Zpátky do autobusu nastupujeme bohatší o dalších pár suvenýrů včetně fotoknihy Images of Scotland a originální pence přelisované obrázkem hradu. Je lehce po druhé hodině – a my míříme na západ, vstříc projížďce za tuleni a Skye.

Další hodina a půl jízdy probouzí vzpomínky na Lake District – déšť, uzoučké cesty s hromadou „passing places“, vedle silnice sráz dolů až k vodní hladině. Když dorazíme do rybářské osady Plockton, většina jen nechápavě zírá na místní palmy. Vesnička, dobře ukrytá v hlubokých zářezech pobřeží má natolik stabilní oceánské klima, že zde nikdy nemrzne. Kapitán má poněkud zpoždění, takže na slíbenou plavbu vyrážíme asi s půlhodinovou „sekerou“. Bohužel pro nás je příliv a tuleni mají méně skal na povalování – ale i tak se nám podaří pár kousků zpozorovat a kapitán nemusí vracet vstupné. Ošleháni slaným větrem usedáme zpět na sedadla a míříme ke Kyle of Lochalsh, poblíž kterého začíná Skye Bridge. Z přejezdu toho bohužel moc nevidíme - v souladu s nordickým jménem ostrova znamenajícím „mlžný ostrov“ jej přikrývá hustá mlha. Cestičky jsou ještě užší než ve zbytku Skotska, navíc se tu střídají vyasfaltované úseky s klasickými „polňačkami“. Co na nich ale nechybí, jsou všudypřítomné ovce a „passing places“, bez kterých by se tu nevyhnuly ani dvě motorky. Náš cíl je kemp Glenbrittle na jihozápadě ostrova. Zjišťujeme, že budeme nocovat na mořském pobřeží. Když jsme skoro u kempu, mávne Petr rukou do mléčné běloby kolem autobusu a praví „…a zde nalevo je nádherný výhled na Cuillin Hills, nejvyšší pohoří ostrova a náš zítřejší cíl.“ No, snad má pravdu. My vidíme sotva prvních padesát výškových metrů zeleného svahu, pak již začínají mraky.

V kempu nás již očekávají. Byť počasí není nijak převratné, kemp má na první pohled velké kouzlo. Nalevo i napravo zelené stěny, za námi údolí, před námi dlouhý záliv sevřený dvěma zelenými jazyky země a šumění moře. V lehkém deštíku postavíme stany a jdeme se s Lenkou podívat alespoň na chvíli na pláž – ačkoli fouká a o teple by nemluvil ani největší optimista, procházkou, pozorováním šedočerných písečných vzorů a sbíráním mušlí strávíme skoro hodinu. S Tomášem a Zdenálem, kolegy Brňáky, vytvoříme ještě konstrukci z turistických holí a celty, pod kterou bychom rádi navázali na včerejší mariášek. Než se ale nadějeme, je skoro devět a po krátkém pokecu s oběma průvodci jdeme všichni raději na kutě – Cuilliny jsou nejnáročnější túrou zájezdu.

Citát dne:

Cesta klikatými úzkými cestičkami nad jezery. Radio Mundo hraje na něčí lístečkové přání klasické „tatata-tá“ Osudové symfonie…

Pavel: „Máme tady prosbu od řidičů, ať tam ale FAKT a HNED dáme něco jiného. Omlouvám se tomu, kdo to napsal.“

Zdenál: „Myslíš Beethovena?“

Den devátý – Cuillin Hills, procházka podél pobřeží, druhá noc v Glenbrittle

Ráno bohužel není moudřejší večera. Prší méně, zato vytrvaleji. Naštěstí zjišťujeme, že plechová bouda u kempu skrývá překvapivě dobře vybavené smíšené zboží, kde lze pořídit cokoli od soleného hovězího přes kahany a termohrnky až po outdoorové vybavení. A hlavně – horké, pravé kafe, což nám čekání značně zpříjemní. Když se počasí neumoudří ani do půl desáté, velí Petr k odchodu směrem vzhůru. Vyjdeme první krátký úsek a pak uvidíme, zda bude mít cenu chodit dále. Zabaleni do pláštěnek šlapeme do kopce. Pěšina se pomalu ztrácí ve vřesovišti, poprvé a nikoli naposledy přelézáme potoky a malé říčky. Ani ne po hodině vycházkové chůze dorazíme nad malé jezírko. Očima sledujeme pěšinu, nad námi postupně ubývá zeleně, ale z kamenitých svahů Black Cuillins je vidět jen několik prvních desítek metrů. Průvodci s těžkým srdcem konstatují, že v tomhle počasí by byl pokus o zdolání Cuillins příliš nebezpečný. Sgúrr Dearg a jeho „In-Pin“, aneb Innacessible Pinnacle, bazaltovou jehlu a jediný Munro vrchol v Británii, který je možno zdolat pouze s nasazením lezecké techniky, nám zůstanou nedostupné. Plánovaný travers Cuillin Hills, královská túra po gabrovém pohoří, žlebech a útesech včetně obávaného Bad Stepu tak končí, aniž by pořádně začala. Slíbeným náhradním programem bude „odpolední procházka po pobřeží“. Kolem jezírka se vracíme zpět do kempu. Po cestě můžeme vyfotit zajímavé obrazy typu „dvoupatrové moře“. Často procházíme prázdnými strouhami, u nichž jen kontury ostrůvků vřesu napovídají, že v zimním období se tudy musí hnát velká množství vody. I tak jsme ale obrovsky překvapeni, když se na nás za zákrutou šklebí mohutná rokle s víc než čtyřicetimetrovým vodopádem (který tak ze začátku nevypadal). Podél říčky se vracíme zpátky ke kempu.

Je zhruba dvě odpoledne, a zdá se, že nad mořem začíná oblačnost slábnout. Když ve tři vyrážíme na procházku po východním pobřeží Loch Brittle, třpytí se již hladina zálivu tu a tam slunečními paprsky. Pavel vyhlašuje na sedmou večerní hromadné koupání v zálivu. Naše kroky vedou nad útesy - nad vámi zelený svah, pod vámi zelený svah padající pak strmě do vody na černé skály omývané vodou, čas od času překonat potůček či říčku, valící se ze strání dolů v malých či větších vodopádech. Slunce svítí čím dál tím více. My mezitím docházíme na úroveň konce protějšího břehu zálivu, kamarádi se fotí na útesu, my sedíme na kamenné ovčí zídce a vyzvídáme, co bude dál. Před námi je skalní hradisko a za ním špička mysu s krásným výhledem na blízké „Malé ostrovy“ vnitřních Hebrid – Canna, Eigg a Rùm. To už ale pro mne nebude – slunce se rozzářilo naplno, mraky na svazích ustupují čím dál výše a já vím, kde chci teď být. Loučím se a společně s Tomem a Markétou,  brněnským manželským párem kamarádů otáčím zpět ke kempu. Dorážíme opravdu v rekordním čase. Lenku nalézám odpočívající ve stanu, a okamžitě navrhuji procházku na pláž. O chvilku později již šlapeme po pláži společně, hladina se blyští sluncem, pofukuje tak akorát, aby midges neotravovaly, pod nohama chroupe šedočerný jemný písek, před námi šumí moře. Jestli existuje něco jako ultimátní romantická lokace, v tenhle okamžik to pro nás byla právě glenbrittleská pláž na Skye. Opravdu neuvěřitelné, jako na objednávku.

Když jsme se vrátili do kempu, po výpravě nebylo ještě ani stopy. Rozhodl jsem se využít času k vyzkoušení moře. Dlužno konstatovat, že sám. Až teprve po návratu celé pobřežní expedice (cca 2,5 hodiny po mém návratu) Pavel splňuje svou předchozí hrozbu a volá po hromadné návštěvě vody. Jak se pak dozvídáme od řidiče Honzy, prý lezl do vody i předloni na Orknejích mezi tuleně. No, my si vystačíme s Hebridami. Voda je po osmělení překvapivě příjemná a loch opravdu mělký – i šedesát metrů od pláže je tu max. metr šedesát. Paráda. V osm večer se ztratí i poslední zbytky mráčků a nad kempem se majestátně tyčí podkovovitá koruna Cuillin Hills. Paráda.

Máme malou slavnostní večeři – těstoviny se sýrovou omáčkou a soleným hovězím (corned beef) z konzervy z místního kvelbu. Konzerva připomínající luncheon meat ukrývá překvapivě chutný obsah skutečně připomínající maso a nikoli české huspeniny.

Krátce po koupeli zapadá slunce, a idyla se rychle zvrhává. Máme velký problém – nefouká. A to znamená jediné – midges. Tihle malí krvežízniví tvorové udeří nyní v plné síle. Mažeme se sice olejem, ale situace se stává neudržitelnou, neboť bestií se vyrojí celá hejna. Ještě chvíli vzdorujeme, ale pak se midges podaří to, co se po předchozí dny nepodařilo větru, dešti ani únavě – Češi jsou v devět zalezlí ve stanech.

Den desátý – Port Righ (Portree) Quiraing, Sligachan, večeře v baru

Ráno nás přivítá skotské slunce. Zajdeme na poslední kafe do plechové boudy a rozloučíme se. Pokouším se z majitele vyrazit odznáček z Glenbrittle – po asi pěti minutách, kdy mne nechá v celém krámu úplně samotného (úžasná důvěra), přijde ze skladu a s lítostí konstatuje, že je tu nedávno měl, ale nebyl o ně zájem, takže je poslal po bratrovi před cca měsícem zpátky. Škoda. Beru zavděk alespoň nášivkou. Dnes nás čeká tour de Skye – cesta do správního střediska ostrova Port Rìgh aneb Portree, výjezd na severovýchodní poloostrov Trotternish, kde se projdeme po stolových horách čedičového masivu Quiraing, zastávka u vodopádů Mealt Falls, a večer v kempu Sligachan.

Portree je malinké městečko, jehož dominantou je přístav s barevnými domy na nábřeží. Podobně jako ve Fort William projdeme hlavní ulici s krámky, jejichž valnou většinu tvoří výrobky z ovčí vlny, ovce v nejrůznějších podobách, případně keltské šperky z „drahokamy“ z lisovaného vřesu. Píšeme pohledy domů, razítko z Portree se bude dobře vyjímat. Do autobusu se vracíme v doprovodu pravé skyeské plyšové ovce…

Mezi zajímavé momenty patří nalezení restaurace, která se v okně pyšní titulem nejlepší skotské restaurace roku 2007. Ještě větším překvapením je pak nálepka „doporučeno Michelinovým průvodcem“. Člověk se nikdy nestačí divit…

Cestička na sever ubíhá tak dobře, jak si jen lze přát, s tradičně se střídajícími zpevněnými a nezpevněnými úseky cesty. U útvaru jménem Old Man of Storr přichází tradiční fotozastávka. Do tuhého začíná jít až když se autobus šplhá ostrými serpentinami do výchozího bodu quiraingské túry.

Tím je parkoviště u podivné maringotky s bagetami, bratwursty a podobnými věcmi, které byste v téhle bohem zapomenuté krajině nečekali. Na otázku, kudy jít, nám Petr vyrazí dech – když ukáže suverénně přímo nahoru největším krpálem v okolí. Po třicetiminutovém výstupu se při pohledu zpět můžeme pokochat scenérií, kterou jsme v Portree mohli vidět na každém druhém pohledu z ostrova. My ale míříme na opačnou stranu, traverzujeme plošinu protějšího kopce. Pod námi padají strmě k východnímu pobřeží Skye čedičové útesy, za mořem se tyčí šedozelené kopce Highlands. Na druhé straně se v mlze ztrácí obrysy vnějších Hebrid. Ze srázů mi není příliš dobře, držím se raději v bezpečné vzdálenosti. Zpět sestupujeme cik-cak po poměrně ostře padajícím svahu, ve kterém je vydlabané úzké, ale hluboké korýtko sloužící jako přírodní zábradlí. V údolíčku dole pak můžeme obdivovat černé stěny právě zdolané hory. Zhruba šedesát procent lidí využije nabídky podívat se na The Table, menší stolovku, na které údajně hrávali excentričtí skotští šlechticové kriket. Vzhledem k tomu, že první fáze obsahuje šplhání padesátistupňovým svahem, rádi se připojíme k druhé skupině mířící k autobusu. Po nádherné procházce, při které je přes Trotternish vidět prakticky celé Skye, dorážíme k autobusu. Lenka zjišťuje, že postrádá náušnici. V domnění, že výrazná pěticentimetrová růžovo-oranžová spirálka jí musela vypadnout, když se na startu túry oblékala, sebevědomě vyrazím k původnímu stanovišti busu. Takhle barevnou věc přece najdu snadno, říkám si – jenže mezi růžovými kvítky vřesu a oranžovými stébly trávy to po deseti minutách musím vzdát. Náušnice se stává úlitbou keltským bohům, poděkováním za včerejší den a obětinou za hladký průběh zbytku zájezdu. Náš modrý koráb vyráží zpátky z Quiraingu na jih. Zastavujeme u dvojkombinace Mealt Falls a Kilt Rock. Kousek od hrany útesu leží jezero, z nějž vytéká ani ne desetimetrová říčka, která se ihned řítí do moře vstříc obrovským balvanům. Při pohledu z vyhlídky na vodopád jsou za ním vidět krásné skalní stěny z vrstev žuly a gabra připomínající skotský kilt – odtud i jméno. Stojíme zde patnáct minut a pak hurá „domů“. Domovem je pro dnešek Sligachan, místo u úzkého severovýchodně orientovaného zálivu strážené obrovskou homolí. Tato „osada“ je zhmotněním výrazu „pár baráků u zatáčky“ – mimo kempu, nedalekého hotelu s restaurací a asi dvou domů zde není zhola nic. Naštěstí trochu poprchá a midges tím pádem zůstaly zalezlé. Pavel po včerejším koupání organizuje další hromadnou akci – tentokrát návštěvu restaurace za místními specialitami, o kterých nám fundovaně vyprávěl včera po cestě do Portree. V hospůdce si s Lenkou dáváme polévku z uzené tresky a klasiku v podobě fish and chips. Lidi, kteří se těšili na haggis, jej nacházejí pouze ve formě náplně do lasagní, což je poměrně nepotěší. Podruhé zkoušíme místní pivo, tentokrát je to značka Cuilllinského pivovaru (jedno z piv nese dokonce název In-Pin). Výsledek je ale podobně tristní jako ve Stirlingu. Již samotný fakt, že si na spravení chuti dávám ležák Carlsberg (jediný ležák, co točí) mluví za vše. Deštěm dojdeme těch pár desítek metrů zpět do kempu a usínáme spánkem spravedlivých, poslední noc na ostrově Skye.

Den jedenáctý – Falls of Measach, Stac Pollaidh a večer Ullapool

Ráno dáváme ostrovu mlh a splněných snů sbohem. Čeká nás cesta skrze oblast Ross&Cromarty k přístavu Ullapool, našemu předposlednímu kempovému nocležišti na tomto zájezdu. Namísto holých zelených hor Highlands připomíná průjezd touto oblastí naše klasické hory, plné listnatých a jehličnatých lesů. Krátkou, asi 45 minutovou zastávku absolvujeme u Corrieshallochské rokle u vodopádů Falls of Measach. Od autobusu scházíme krátkou cestičkou mezi borůvčím a ptačím zobem ke kovovému mostku, na kterém může stát maximálně 6 lidí najednou. Ze šedesátimetrového vodopádu mezi úzkými skalními stěnami jde strach, focení nechávám na Lence a nezdržujeme se déle, než je nutné. Po dalších dvaceti kilometrech přijíždíme do Ullapoolu, přístavu na břehu zálivu Loch Broom. Stavujeme se pouze na nákup v Tescu - než se zde večer utáboříme, čeká nás výšlap v horské rezervaci Inverpolly. Počasí nám přeje, a když zastavujeme pod Stac Pollaidh, krásným skalním hradiskem a naší dnešní metou, vidíme jenom sem tam pár mráčků. Ačkoli je výstup relativně mírný, v nohách cítíme obě túry z předchozích dnů. Pohled na okolí nám zase jednou vyráží dech – Inverpolly jsou krajinou jezer a jezírek mezi ostrými vrcholky z torridonského pískovce. Unaveni vzdáváme s Lenkou výstup na vrchol a vracíme se sami zpět k autobusu. Na pár prchavých chvil zažívajíc téměř absolutní ticho a iluzi, že existujeme jen my dva a okolní, divoká krása Highlands. Tohle jsou momenty, které v člověku zůstanou velmi dlouho.

Inverpolly, pohled z úbočí Stac Pollaidh

Kolegyně Janča se k autobusu vrací s čímsi oranžovým v ruce – krásnou, urostlou liškou. Blesková inspekce odhalí celé hnízdo v hájku hned vedle autobusu – neleníme a na cestu si bereme s sebou všechny, které najdeme. Dnešní večer si obohatíme jídelníček.

Vracíme se do malebného Ullapoolu, kde již na nás čeká kemp na břehu moře. Ač má jen 1300 obyvatel, je to největší středisko na severozápadním pobřeží široko daleko. Samotné městečko, vmáčknuté mezi loch a hory, má neopakovatelnou atmosféru – na nábřeží se tísní bílé, patrové domky, směrem od moře nacházíme pár viktoriánských vil. Stanový kemp je opět luxusní – prakticky ihned vedle pomyslného městského centra (přístav) moře co by kamenem dohodil, naproti přes loch zelená stěna…fantazie. Dvě bramboračky a Knorr „Krémová s liškami“ vytvoří spolu s liškami zpod Stac Pollaidhu skvělý základ pro večerní krmi. Po večeři se během hodiny přežene mlha, déšť a krásná duha, to vše završené západem slunce, který vzhledem k vysoké zeměpisné šířce přichází kolem jedenácté noční. Večer končíme krátkým posezením v autobusu a partičkou mariáše. Musíme být čerství – zítra jdeme lovit lochnesku…

Den dvanáctý – Loch Ness, Inverness, přejezd skrze Cairngorms, tábořiště

A teď už na jih. Ullapool se loučí blankytným ránem a křišťálovým mořem chorvatského stylu. Lenka se vzteká, že kvůli takovýmu počasí do Skotska nejela; naštěstí hezké počasí nevydrží dlouho a vítr začíná konečně přinášet osvěžující mračna. Náš autobus se vydává směrem ke Great Glen, řetězu fjordů a jezer oddělujícího Jižní a Severní Vysočinu. Na jeho jihozápadním konci jsme již byli – Loch Linnhe u Fort Williamu. Postupně projíždíme okolo Loch Lochy a Loch Oich, až se před námi otevírá pohled na nejslavnější skotské jezero všech dob – Loch Ness. Bohužel, na to, jak jsme se k tomuto jezeru těšili (plán zahrnující pohodu na pláži u láhve whisky a pátrání po lochneské příšeře), je skutečnost drobet jiná. K samotnému jezeru se lze dostat od silnice jen minimálně. Zastavujeme u hradu Urquhart, na který se nám ale nechce, a tak trávíme přestávku na parkovišti a fotografováním přes živé ploty. Nakonec ale přece jen děláme fotopauzu u malé usedlosti u cípu jezera a celý zájezd se jde kolektivně vyfotit na pláž plnou červených žulových oblázků. Lochnesku ale, bohužel, nespatříme – ani přes ujišťování průvodce Pavla, že o půl jedné se zde vždy ukazuje turistům. Ještě suvenýrová zastávka v turistickém středisku Drumnadrochit, kolem kýčovitých plyšových, plastových, komiksových i jiných lochnesek – a pak již hurá do správního střediska Highlands a nejrychleji rostoucímu městu v Evropě, Inverness.

Město nás uvítá sympaticky rekonstruovanou promenádou kolem řeky Ness, nad kterou se tyčí invernesský hrad. Dvakrát projdeme tam a zpět hlavní ulici plnou galerií a obchůdků se suvenýry – bohužel, Fort Williamu se nic nevyrovná. Doufáme tedy, že nám se zatím nezakoupenými dárky pomůže Edinburgh. Po cestě potkáváme různé zajímavé cedule – zdejší podnikatelé mají smysl pro humor. Alespoň to nábřeží stojí za to…

Z Inverness vede cesta modrého autobusu již definitivně na jih, vstříc horskému pásmu Cairngorms. Oblasti zahrnující Am Monadh Ruadh, Červené vrchy, jak v originále zní skotské jméno tohoto pásma, byla v osmnáctém století pojmenována podle jednoho z vrcholů – Cairn Gorm, ironicky v překladu Modré hory. V současnosti tak anglický a skotský název parku znamená každý něco jiného – pak aby se v tom Kelt vyznal. Cairngorms a sousedící Grampiany mají odlišný charakter od zbytku Vysočiny – jde vlastně o vyvýšenou náhorní plošinu s mírnými, zakulacenými vrcholy. Geografie, povaha a celkový nádech pohoří tak hodně připomíná naše Krkonoše. Naše cesta vede přes severní část národního parku, samotné Cairngorms, do jižní, grampianské části. Zde se nachází Lochnagar, poslední vrchol tohoto zájezdu. Místo liduprázdných končin Lochaberu nebo Inverpolly zde projíždíme úhlednými městečky s kamennými stavbami – není se co divit, vždyť nedaleko odsud se nachází i Balmoral, letní sídlo britské královské rodiny. Po krátké humorné vložce, kdy musíme vystoupit, aby autobus mohl přejet úzký, ale zato velmi klenutý mostek, dojíždíme na místo. Dnes budeme spát na tábořišti. Spittal of Glen Muick je lesem obklopené údolíčko, mechová říčka, žádný pažit a rovný trávník, pěkně drny, šišky a kameny. Volíme strategické místo u lesíka a dřevěného stolu. Večer dáváme asi v patnácti lidech s Pavlem krátký program s kytarou, bezpečně z doslechu ostatních stanů.

Pavlovy lekce z historie, aneb telenovela po Skotsku…

„Manžel Marie Stuartovny, Lord Darnley, žárlil na jejího poradce Rizzia, kterého měl za jejího milence, tak ho nechal zabít. Nicméně, nedlouho potom byl zabit Lord Darnley, a Marie Stuartovna si vzala lorda Bothwella, který skutečně jejím milencem byl.“

Den třináctý – Lochnagar

Poslední túra zájezdu. Hned za hranicí tábořiště si prohlédneme sroubek s trvalou expozicí místní zvířeny ve vycpané, kosterní i obrázkové formě a na plastickém modelu Lochnagaru a okolí si můžeme udělat jasnou představu, co nás čeká a nemine. Cestička je na rozdíl od všech dosavadních túr mírná, rozhled široko daleko, přesná představa, kam mezi kameny a vřesem jít – poprvé nejdeme primárně „vysoko“, ale „daleko“. V lesíku v první fázi cesty sbíráme alespoň očima krásné hříbky, kterých si tu trestuhodně nikdo nevšímá, zatímco Smotlachovi synové a dcery roní slzy. Cesta skrze suťovo-travnatá pole je mírně usnadněna díky kamenům skládaným do hrubé nápodoby cesty. Doprovázeni pálícím sluncem dorážíme na okraj kotle Lochnagaru, ve kterém se skrývá temné skalní pleso, zvěčněné v básni Lorda Byrona.

Je to ale jen přechodné stanoviště, naším cílem je „vrchol“, kamenitá přírodní mohyla na druhém konci podkovy, kterou po planině obcházíme. Ta se nám odmění úžasným panoramatem a vrcholovým kamenem. Teď nás čeká dlouhá, ale úžasná cesta dolů, kaňonem vřesových potůčků a říček. Před námi se pomalu otevírá pohled na Loch Muick, a říčka začíná nabírat na obrátkách. Kolem vodopádu scházíme k lochu, poslednímu zázraku přírodního půvabu na naší cestě. Jen trochu nás bodne u srdce, když si uvědomíme, že zítra již budeme šlapat po prachu a kameni Edinburghu. Kolegyně zubařky z Prahy neodolají, když hned u cesty podél jezera nacházejí tři křemenáče zvící 20 cm v průměru a berou je s sebou. Unavení, já se spálenýma nohama, ale šťastní se vracíme podél říčky zpět do Spittalu, kde na nás čeká autobus – a v něm poslední plechovky Kozla na oslavu úspěšné túry. Odjezd je ještě přerušen Pavlem, který si v mimořádném velmi krátkém vysílání Radia Mundo vezme mikrofon a dotáže se, která dobrá duše mu dala do batohu „toto“ – kde inkriminovaným předmětem je od pohledu 5-7 kilový žulový kámen. Patrně aby nebyl zbytečně lehkonohý. Příjemně podřimující /kromě řidiče Honzy/ jedeme směr Edinburgh. Posledním kempem je Gallowhill v hrabství Perthshire, jen hodinu jízdy od hlavního města. Pavel překvapí, když ke křemenáčům sežene přímo u kempu vejce. Záhada se bohužel rychle objasní, když padne soumrak a chlad – náhle se rozvinuvší odér nenechá nikoho na pochybách o blízké přítomnosti slepičárny. Smaženice z křemenáčů za to ale samozřejmě stojí. Se dnem se loučíme v kruhu věrných malou párty v autobuse.

Den patnáctý – Edinburgh

Naposled skládáme stany a chystáme se psychicky na dvě noci v autobusu. První zastávkou před královským městem je břeh úžiny Firth of Forth a dvě technické památky – silniční a hlavně železniční most. V Edinburghu máme před sebou devět hodin volného času. Město je našlapané lidmi, začíná totiž každoroční týdenní fest a ulice jsou plné umělců všeho druhu. Jazzové a jiné dechové kapely, kytaristé, skotští dudáci a bubeníci (přímo na ulici sledujeme představení skupinky jménem Clanadonia). Nakoukneme na edinburghský královský hrad a pak se vydáme po Royal Mile – dlouhé ulici táhnoucí se z kopce od hradu k paláci Holyroodhouse, poblíž které najdete většinu zajímavostí, co je v Edinburghu k vidění – muzea, kostely, restaurace vypadající jako kostely, apod. Na Královské míli je hlava na hlavě, mezi tím vším artisté, hudebníci, kostýmovaní dobrovolníci…po včerejší romantice Cairngorms totální hrůza. Lenka zahání hlad hamburgerem (už několikátým na dovolené, na to že je předtím v životě nejedla, celkem zázrak – ale nutno uznat, že místní, skutečně HOVĚZÍ burgery jsou jiná káva než mcdonaldovské prefabrikáty) snažíme se v mumraji nakoupit alespoň pár posledních dárků. Se slzou v oku vzpomínáme na Fort William. Všude je zde to samé – a špatné. Nakonec se nám zázračně zadaří přímo na Royal Mile koupit tři trička za 10 liber v obchůdku, který dnes otevíral a měl zaváděcí ceny (normální cena jednoho trička byla min. 8 liber. Na Parlament a Holyroodhouse již nemáme sílu, nakoupíme naposled v Sainsbury’s …a k modrému korábu. Vrcholem večera má být soutěž o nejlepší básničku o zájezdu. Tak se i stane, a k mému velkému údivu má velmi lehce pojatá slunce-žblunce veršovánka „skotská epopej aneb Honzíkova cesta“ vítězí a modré munďácké tričko je moje. Teď už čeká jen smutná cesta přes celou Anglii a zítra Brusel.

Den šestnáctý – Brusel

Cesta je dlouhá…moc dlouhá. V Bruselu nejdříve děláme fotopauzu u Atomia, zastavujeme u velkého Parku republiky (či jak se jmenoval). Když vystupujeme, je nám jasné, že to poslední, jak chceme zdejších 9 hodin strávit, je chozením po dlažbě a betonu. Společně s brněnskou enklávou zakotvíme na hodinku a půl v parku. Pro dnešek máme jen dva cíle – někde se dobře naobědvat a navštívit hospodu s dvěma tisíci druhy piva, kterou chce navštívit Zdenál - a o které víme jen to, že se nachází naproti čurající holčičce (Jeanneke-Pis). Dorazíme kolem Manneken-Pis na Grand Plaza, pokocháme se místními domy, a po dvou kolečkách po bloku restaurací, které jsou buď řecké, arabské nebo od pohledu příliš honosné, nalezneme nakonec útočiště v hospůdce, kde jsme v lehce poobědovém čase sami – a ničím nerušeni zde strávíme další dvě příjemné hodiny. Mušle, krevety, steak, Hoegaarden... Když vylezeme, pár dotazů na domorodce nás nasměruje k Jeanneke-Pis a tím pádem i Delirium Café, věhlasnou pivní restauraci. Lístek nám nabídnutý sice nabízí podstatně méně než 2000 druhů – točí tu ale různé vychytávky a speciality. Objednáme a po chvíli později již šestka piv koluje od jednoho k druhému – dobroty jako třešňové pivo nebo sladký produkt zaměřený na italské vínomilné obyvatelstvo chutnající jako sekt s pivní příchutí. Pohodička. Ještě omrkneme katedrálu, koupíme pár krabic pralinek pro příbuzenstvo lačné dárků…a je to tady – sbohem Brusele – skotská výprava míří domů.

Den sedmnáctý – Konec…?

A to je závěr cesty, přátelé. Když se zmátoříme, již se kolem nás nacházejí charakteristické krtiny rodné české krajiny. Při pohledu na zalesněné chlumy, vesničky a komíny na cestě k Plzni člověka nemůže nezabolet srdce. No ale všechno krásné jednou končí. S valnou většinou výpravy se loučíme na Černém mostě, do Hradce nás pokračuje už jenom pár. Přichází loučení, nakonec zůstává jen Pavel a my dva, čekající na odvoz – vzpomínáme, hodnotíme…a už v duchu víme, že jsme s Mundem rozhodně nejeli naposled.

Co říci na závěr – Skotsko bylo úžasné. Města jsme sice kromě Yorku, Fort Williamu a Portree drobet protrpěli, ale přírodní krásy a zejména Skye tento fakt bohatě vyvážily. Počasí, které nás připravilo o přechod Cuillins a túru v Lake District, na druhou stranu zajistilo téměř dokonalé podmínky na Ben Nevisu, Lochnagaru a pláži v Glenbrittle. Pokud jste dosud jako my obdivovali krásy skotských hor jen v knihách a fotkách na netu, a snili o jejich návštěvě, neváhejte – skutečnost je ve většině případů překonává o míle. Snad byla má zpráva z cest příliš popisná, nicméně nejen krásnými panoramaty živ je člověk, a řečeno slovy klasika – aspoň víte, do čeho půjdete. O kvalitě služeb CK Mundo můžeme říci jen toto: vysoce profesionální, připraveni řešit vyskytnuvší se problémy – a zároveň skvělí společníci do nepohody. A tak mi věřte, že vůbec nepřeháním, když jsem v titulku napsal, že šlo o naši nejkrásnější dovolenou v životě.

Cestopis Honzy Adama (s vydatnou pomocí Lenky Brůnové)

P.S. Kompletní galerii fotek ze zájezdu najdete zde.