20. 7. - 1. 8. 2010
cestopis Martiny a Hanky Lipenských
20. 7. Úterý - odjezd z České republiky
Znovu nastává sezóna dovolených a my se tedy musíme rozhodnout, kam letos vyrazíme. Po loňské cestě na daleký norský sever, se letos podíváme do země podstatně bližší - Švýcarska. A proč právě tam? Chceme se po ostatních evropských pohořích podívat konečně do Alp, které jsme doposud trochu opomíjely. Podruhé tak vyrážíme za hranice s cestovkou, tentokrát jsme zvolily zájezd do Švýcarska právě s CK Mundo.
Večerní cesta autem do Prahy na Černý Most proběhla tentokrát bez problémů. Ani jsme nemuseli dlouho čekat a už chvíli po 22. hodině se objevil náš autobus. V klidu jsme si do něj naskládali věci, rozloučili se a ve 23:00 se vydali od čerpací stanice AGIP směr Plzeň, kde jsme nabrali poslední dva účastníky (Magdu a Vaška). Nakonec nás jel docela malý počet - pouze 22 osob. Průvodkyně nám dělaly Hanka a Pavla a kilometry ukrajovali řidiči Pavel a Fanda.
21. 7. Středa - St. Gallen, Stein, Appenzell, kemp v Bächli
Noční přejezd přes Německo a kousek Rakouska rychle utekl, a už před půl osmou jsme byli na švýcarském území. Na hranicích jsme neunikli kontrole pasů. Švýcarsko totiž není členem Evropské unie, ale žádná nová razítka nám tentokrát nepřibyla. První kilometry ve Švýcarsku vedly částečně kolem Bodamského jezera, a než jsme přejeli do St. Gallenu, holky průvodkyně, nás zahltily základními informacemi o Švýcarsku i městu St. Gallen a rozdaly nám, jako poté vždy, mapu města. Bylo asi 9 ráno, když jsme vyrazili na dvou a půl hodinovou prohlídku města.
Nejprve přišla na řadu stará část. Tam nás nejvíce zaujala arkýřová okna na domech, barevná střecha na místním kostele a katedrála sv. Gallena. Prošly jsme kolem knihovny a podívaly se i dovnitř katedrály, kde právě probíhala bohoslužba. Katedrála byla uvnitř velmi zdobená, a připomínala typické německé kostely. V nové části města jsme zase mohly obdivovat radnici a nádraží, kde naší pozornosti neunikly moderní švýcarské vlaky. Nakonec jsme ještě zabrousily do informačního střediska, kde jsme si koupily pár pohledů, abychom rozměnily švýcarské franky. Městečko bylo zajímavě položeno mezi dvěma kopci, jen škoda, že nebylo více času na prohlídku ze shora.
Ze St. Gallenu jsme během půl hodinky přejeli do vesničky Stein, kde se nachází známá výrobna sýru Appenzell. Za hodinu jsme shlédly 10minutový film o výrobě sýru a celé zdejší oblasti, přečetly jsme si pár informačních tabulí a přes sklo jsme nahlédly do výrobny sýra i na jeho uskladnění na paletách.
Naší poslední zastávkou bylo městečko Appenzell. Na prohlídku jsme tentokrát měly dvě hodiny, což úplně stačilo. Nejdříve jsme prošly kolem kouzelných dřevěných domků k místnímu kostelíku a poté se přesunuly do parku u řeky s výhledem na vrchol Säntis, kde nás zítra čekala túra. Zbytek času jsme se procházely v úzkých uličkách a obdivovaly zajímavé vývěsními štíty.
Z Appenzellu to už trvalo jen chvíli do našeho prvního kempu ve vesničce Bächli. Stan jsme tak, pro nás nezvykle, stavěly už v 16:00. V klidu jsme si vybalily, uvařily a večer se šly ještě chvíli projít po vesničce, která ležela zhruba 800 m n. m. Výhled na okolní stráně plné krav a ovcí byl kouzelný. Jen jsme si lámaly hlavu nad tím, jak všechny ty strmé louky mohou být tak precizně posekané. Večer nás ještě čekala první karimatka party. Nejprve jsme seděli za busem. Každý musel ochutnat Ravellu a říct něco málo o sobě. Když se začala blížit bouřka, všichni jsme se přesunuli do společenské místnosti.
22. 7. Čtvrtek - túra úpatím Säntis přes Windenpass a kolem Gräppelensee do Unterwasseru, Lichtenštejnsko (Vaduz)
Druhý den ráno jsme se přesunuli z Bächli do obce Schwägalp. Odkut jsme se vydali na výšlap úpatím hory Säntis, na jehož vrchol jezdila z parkoviště kabinová lanovka. Nejprve jsme ale chvíli hledali, než jsme natrefili na tu správnou cestu. Ta vedla hlavně přes louky a ze začátku mírně klesala kolem malých farem, stád krav a ovcí. Museli jsme proto neustále otevírat a zavírat branky mezi pozemky. Měli jsme krásné výhledy do kraje, které nám trochu připomínaly oblast černohorského Durmitoru.
Cestou, která byla dlouhá zhruba 16 km, ale bylo třeba zdolat asi 550 výškových metrů. To se nám povedlo na dvou relativně prudších úsecích. Zpočátku jsme stoupali po louce a pak zarostlým houštím, kde to místy klouzalo po mokrých kamenech. Poté, co jsme vystoupali do sedla Windenpass (1 600 m), jsme si dali zaslouženou odměnu v podobě oběda. Bohužel ze sedla nebylo nic moc vidět. Kdybychom chtěli mít lepší pohledy do krajiny, museli bychom vylézt ještě o něco výše, což se nám nikomu nechtělo. Sestupovali jsme opět přes louky až k jezeru Gräppelensee, kde se někteří odvážlivci i vykoupali. Od jezera to byla ještě asi hodinka k autobusu. Nejdříve jsme mírně stoupali lesem a pak již prudce klesali přes louky a pastviny do vesničky Unterwasser. Měli jsme krásný výhled na druhou stranu Säntisu, vesničky a zubačku na protějším kopci.
Tím pro nás den ještě nekončil. Během hodinky jsme se přesunuli do úplně nového státu, lépe řečeno ministátu Lichtenštejnska a jeho hlavního města Vaduz. Ve městě jsme vystoupaly k hradu a prohlédly si střed města. Hrad je bohužel pro veřejnost zavřený, ale zato byl od něj dobrý rozhled na město obklopené vinicemi. V samotném centru toho k vidění moc zajímavého není. Prošly jsme pouze hlavní třídou kolem radnice a oslavujících dánských fanoušků a nakoupily drobnosti v supermarketu. Poté už nás čekal jen přejezd do kempu. Cestou se snažilo vysílat rádio Mundo, ale kvůli technické závadě muselo vysílání přerušit. Projeli jsme Davosem a na krátko zastavili v sedle Flüelpass. Bylo zde menší jezero, kolem vysoké skály a hlavně pořádná zima. Při sjezdu ze sedla se nám trošku kouřilo z autobusu, ale naštěstí jsme to zvládli, i když jiné technické nepříjemnosti nás ještě čekaly.
Tentokrát jsme zakempovali ve výšce asi 1 600 m n. m. nedaleko Sv. Mořice. Večer následovala další karimatka party. Tentokrát řidič Fanda vyprávěl o svých zážitcích z cest. Především z Ruska, Turecka a Kréty.
23. 7. Pátek - túra ve Švýcarském národním parku, Svatý Mořic
Na dnešní ráno jsme si skoro nemusely nastavovat budík, protože nás vzbudil projíždějící vlak, na který jsme koukaly ze stanu. Poté, co jsme sbalily všechny věci do autobusu (kromě stanu), se spustil takový liják, že jsme stan ani nemohly dobalit. Spodní plachtu jsme vůbec neskládaly a daly ji do busu jen tak. Nebyly jsme ale sami, kdo balil takhle za deště. Ten taky trochu urychlil náš odjezd.
Přejezd na parkoviště, kde začínal náš výlet, trval jenom chvilku a před půl desátou jsme mohli vyrazit na túru do Švýcarského národního parku. Na začátku jsme mírně stoupali podél téměř vyschlé říčky. Místy ještě ležely zbytky sněhu a občas na nás vykoukl nějaký ten svišť. V jednom úseku byla cesta údolím trochu prudší a začalo pršet. Naštěstí jenom chvíli. Po 1,5 hodině jsme dorazili k chatě Alp Trupchun (2 040 m), kde jsme si udělali pauzu na svačinu. Od chaty jsme pozorovali stádo asi 30 jelenů a dozvěděli se, že za hřebenem hor už leží Itálie. K autobusu jsme se vraceli za stále prudšího deště druhou stranou údolí. Cesta tentokrát vedla více nad řekou, a viděli jsme tak pěšinu na protějším břehu, kterou jsme šli dopoledne. Občas trochu bouřilo a k busu jsme dorazili už za pořádného lijáku.
Z národního parku jsme přejeli do Svatého Mořice, kde měla původně následovat dvouhodinová prohlídka, ale jelikož déšť venku nijak neustával, rozhodli jsme se návštěvu města vynechat. Zašli jsme se pouze podívat na nádraží, odkud odjíždějí do Zermattu vlaky Glacier Express. Poté vedla naše cesta už rovnou do kempu. Pořád pršelo, i když ne tak prudce. Stan jsme stavěly mokrý, ale byly jsme rády, že jsme od rána neměly mokro i uvnitř. Hned vedle kempu se nacházely termální lázně, které jsme ale nevyužily. Večer jsme si poseděli na další karimatka party, tentokrát na dřevěných lavičkách pod stříškou.
24. 7. Sobota - Bellinzona, průsmyk Furka, Rhônský ledovec
Ráno jsme se na čas rozloučili s německy mluvící částí Švýcarska. Čekal nás asi hodinový přejezd do města Bellinzona, která leží už v italské části, v kantonu Ticino. Následovala prohlídka města obklopeného vrcholky Alp, které, protože leží v jižní části země, má spíše subtropické podnebí. Italskému prostředí odpovídaly i domy a typický nepořádek.
Venku bylo oproti včerejšku příjemně teplo a slunečno a naše první kroky vedly ke Castelgrande, což je jeden ze tří hradů v Bellinzoně. Na to, abychom na hrad vystoupaly, jsme nepotřebovaly ani moc energie. Nahoru se dalo vyjet výtahem, který byl zabetonovaný do skály. Ze shora byl nejen krásný výhled na město a zbývající dva hrady, ale i na okolní štíty Alp. Prohlédly jsme si hradby, obě věže a zaujaly nás vinice vybudované kolem hradu. Nakonec jsme vystoupaly na jednu z věží - Torre Bianca. Na jejím vršku jsme se ale dlouho nezdržovaly, protože tam pořádně profukovalo.
Od hradu jsme sešly na náměstí, kde právě probíhal sobotní ranní trh, a podívaly se do kostela. Poté jsme vystoupaly na druhý hrad Castello di Montebello, od kterého byla vidět i část jezera Lago Maggiore. Cesta k poslednímu hradu Castello di Sasso Corbaro vedla úzkými cestičkami. U většiny domů, kolem kterých jsme procházely, byly malé vinice a nám to nedalo a utrhly jsme si několik kuliček ještě nedozrálého vína. Bylo opravdu kyselé. Ze třetího hradu jsme měly výhled na celé město, údolí a větší část jezera. Po návratu do města jsme neodolaly a daly si výbornou italskou zmrzlinu.
Na programu dne byl ještě průjezd Gotthardským tunelem a průsmykem Furka. Před tunelem jsme ale uvízli asi ve dvouhodinové zácpě. Dva pruhy se tady sjížděli do jednoho, a provoz proto hlídal semafor. Popojíždění nám krátilo vysílání rádia Mundo. Po průjezdu 17 km dlouhého tunelu jsme začali serpentinami stoupat do sedla Furka. Pod vrcholem se válela mlha, a tak jsme asi posledních 10 minut viděli zhruba na 50 - 100 metrů. V sedle Furkapass (2 436 m) byla pořádná zima, foukal vítr a trochu mrholilo, ale viditelnost byla daleko lepší. „Peřina“ oblačnosti seděla pouze nad údolím.
V sedle jsme zastavili na krátkou fotopauzu a poté jsme popojeli asi tři kilometry k hotelu Belveder a Rhônskému ledovci. Ani tady nebylo počasí nic moc. Ledovec se schovával v mlze a byla ho vidět, ve srovnání s Aletschem, opravdu jen malá část. Od ledovce jsme pomalu sjeli serpentinami do údolí. Při pohledu zpět bylo dobře patrné, jak moc ledovec, ze kterého vytéká řeka Rhôna, za poslední desítky let odtál.
Posledních několik kilometrů už nebyl sjezd tak prudký. Podél vlakové trati, která pod Furkapassem vede tunelem, jsme dojeli do vesničky Oberwald. Tady se nám podařilo zajet do kempu až na druhý pokus. Hold železniční mosty nejsou vždy jen výhodou a bus se pod každý nevejde. Stany jsme si postavili skoro mimo kemp na mokré louce. Protože venku nebylo zrovna teplo, spala část zájezdu ve společenské místnosti - jídelně. My jsme si ale řekli, že přeci nejsme „z cukru“ a jsme spaly ve stanu i když ve 1 400 m n. m. byla v noci pěkná zima.
25. 7. Neděle - lanovkou z Fiesch do Fiescheralp, túra na Eggishorn (2 926 m), Aletschgletscher
Ráno bylo asi 6 °C, takže nás zase jednou nevzbudil budík, ale zima. Naštěstí nám alespoň uschnul stan. Z kempu jsme odjeli přes Oberwald do vesničky Fiesch (1 049 m), kterým protéká řeka Rhôna, Odtud jsme v půl desáté vyjeli kabinovou lanovku (22,3 CHF za zpáteční lístek) zhruba pro 50 lidí do Fiescheralp (2 212 m). Nahoře se válela mlha a nebylo skoro nic vidět. Vrchol našeho dnešního cíle Eggishornu, ani městečka dole v údolí.
Od stanice lanovky jsme vyrazili po široké pískové cestě a chvíli mírně klesali. Asi po čtvrt hodině jsme se z cesty odpojili a začali stoupat úzkou pěšinou po louce. Stále jsme šly v mlze, a tak jsme si alespoň fotily horskou květenu, což nás trochu zdržovalo, protože holky vepředu nasadily docela tempo. Šlo se nám celkem v pohodě, ale poslední úsek cesty už vedl po větších kamenech a stoupání bylo prudší, proto jsme byly rády, když jsme konečně dorazily nahoru a otevřel se před námi Aletschský ledovec v celé své kráse. Sice se nad ním trochu válela mlha, ale i tak to byl úžasný pohled.
Od konečné stanice lanovky nám ještě zhruba 20 minut trval výstup na samotný Eggishorn (2 926 m). Od kříže na vrcholu jsme se kochaly výhledy do všech světových stran. Nejhezčí pohled byl ovšem na ledovec Aletschgletscher, který se táhl od Jungfrau a mizel vlevo v dáli. Přímo proti nám se vyjímala slavná trojka - Eiger, Mönch a Jungfrau a hned vedle zasněžený vrchol Aletschhornu. Na malou chvilku se nám dokonce ukázal Matterhorn, který nás více z blízka čekal teprve zítra. Na vrcholu jsme se ale dlouho nezdržovaly a vrátily se zpátky ke konečné lanovky. Tam jsme si koupily pár pohledů, a protože se do nás dala zima i horkou čokoládu.
Společně se zbytek, který vyjel až nahoru lanovkou, jsme poté začali pomalu sestupovat z vrcholu. Nejdříve jsme šli kousek stejnou cestou a poté po vrstevnici do sedla Tälligrat (2 610 m), odkud se nám naskytly další úžasné pohledy na ledovec. Ze sedla jsme sestoupili ještě několik desítek výškových metrů k jezeru a chatě Gletscherstube, od které lze dojít až k okraji ledovce. My jsme od ní ovšem pokračovali netradičně asi kilometr dlouhým tunelem, který je prokopán skrz horu. V tunelu bylo mokro, a přestože byl částečně osvětlen, museli jsme si na cestu svítit čelovkou. Tunel funguje nejen pro pěší a cyklisty, ale můžou jím projet i auta, o čemž jsme se vzápětí přesvědčili. Od konce tunelu nás čekala ještě cesta zpět ke stanici ve Fiescheralp.
Tady jsme čekali, než nám pojede lanovka zpátky dolů do Fiesch, a tak jsme se mezitím kochali výhledy do okolí, které byly na rozdíl od rána impozantní. Konečnou lanovky na Eggishornu i městečko Fiesch jsme měli jako na dlani. Poté už jsme se jen autobusem přesunuli do kempu v údolí Rhôny, kde jsme byli dvě noci, takže ráno odpadlo pravidelné balení stanů. Ty jsme si nakonec postavili na louce mezi stromy. Večer jsme měli opět karimatka party.
26. 7. Pondělí - vlakem z Täsch do Zermattu, zubačkou na Gornergrat (3 112 m)
Ráno jsme si mohli trochu přispat, jelikož jsme nemuseli skoro nic balit. Za necelou hodinu jsme přejeli z kempu do městečka Täsch. Tady jsme nechali autobus stát na parkovišti a přesedli na vlak. Ten nás za 6,2 CHF (studentská cena) během 15 minut dovezl do horského městečka Zermatt. Auta ani autobusy sem totiž nesmí. Lidé se ve městě pohybují buď pěšky, nebo pomocí elektromobilů.
Počasí nám celkem přálo, a tak jsme se rozhodli obětovat další švýcarské franky, konkrétně 60,8 CHF (skupinová cena), za zubačku na vrchol Gornergrat. Cesta trvala skoro 45 minut, během kterých jsme zdolali cca 1 400 výškových metrů. Zabrali jsme místo hned po pravé straně u okna (doporučováno průvodcem) a kochali se jak výhledy na Zermatt, Matterhorn (částečně schován v mracích), tak i na další zasněžené vrcholky. Trať byla místy dvoukolejná a projížděla několika tunely. Zubačka měla 5 zastávek, tu poslední ve výšce 3 089 m n. m., těsně pod vrcholem Gornergratu.
Od konečné zubačky jsme vyšly ještě pár desítek metrů na vyhlídkovou plošinu. 3 112 m n. m. byla naše nejvyšší dosažená výška za celou dovolenou. Proto jsme se ani nemohly divit, že teplota tady byla na nule. Z vrcholu jsme měly krásné výhledy na okolní ledovcové splazy Gornergletscher a Grenzgletscher, masiv Monte Rosa s nejvyšší horou Švýcarska Dufourspitze (4 634 m) i další vrcholy. Na Gornergratu je umístěna také observatoř, kaple, spousta obchodů se suvenýry, restaurace a za pár drobných se můžete nechat vyfotit i s bernardýny.
Z Gornergratu jsme sestupovaly pěšky do Zermattu. Šly jsme podél trati a cestou jsme si fotily horskou květenu, zubačku i záchranářský vrtulník. Jen ten „potvora“ Matterhorn se nám pořád schovával v mracích, i když jsme mu domlouvaly asi ve čtyřech světových jazycích. Dalekohledem jsme si prohlédly lanovku na Kleine Matterhorn, chatu Hörnlinhütte na úpatí Matterhornu i údolí, kterým jsme ráno přijeli. Sestoupily jsme až na zastávku Riffelberg (2 582 m) a zubačkou sjely zpátky do Zermattu.
Ve městě jsme si prohlédly hlavní třídu s obchůdky plných suvenýrů a restaurací, a protože nás dnešní dne trochu finančně zruinoval, musely jsme vybrat peníze z bankomatu. Došly jsme až ke kostelu, před kterým stojí zajímavé muzeum Matterhornu, jehož návštěvu jsme ale odložily na někdy příště. Uvnitř kostela jsme obdivovaly zajímavé malby zvířat a hned za ním si prošly malý hřbitov věnovaný obětem Matterhornu a dalších vrcholů. Při čtení náhrobků nám lezl mráz po zádech asi stejně, jako když jsme procházely cintorín u Popradského plesa. V uličkách městečka nás zaujaly koňské povozy, dřevěné domy plné květin i špinavá ledovcová řeka. V 18:00 jsme už všichni seděli ve vlaku zpět do Täsche a po hodině už ve stanu v kempu vařili večeři. Večer opět karimatka party.
27. 7. Úterý - Sion, Ženevské jezero - hrad Chillon, čokoládovna Nestlé-Cailler, sýry Gruyére
Po dvou nocích jsme opět balili stany a vyrazili za dalším poznávání Švýcarska. Dnes nás toho čekalo opravdu hodně. Za necelou hodinu jsme se ocitli ve městě Sion, které leží už ve francouzské části země, v kantonu Valais. Těšily jsme, že znovu oprášíme francouzštinu, ochutnáme skvělé bagety a výborné víno.
Prohlídku města jsme začaly u Tour de Sorciers (Čarodějova věž), katedrály a místního kostela. Uličky starého města a domy s okenicemi nám trochu připomínaly Provence. A také počasí bylo velmi podobné - krásně slunečno a teplo. Nad Sionem se tyčí dva hrady. Nejprve jsme vystoupaly k Château de Valére, kde jsme si prohlédly baziliku, která se však zrovna opravovala, a odkud byl pěkný rozhled na celé okolí. Sešly jsme o něco níže a pak znovu nahoru na druhý hrad Château de Tourbillon. Nebyl to ale hrad v tom pravém slova smyslu, tvořily ho pouze hradby. Zato s velmi příjemnými zákoutími se stromy, výhledy na město, Château de Valére i vinice, které celý Sion obklopovaly. Ve městě jsme nevynechaly nákup v boulangerii a pak se vydali na cestu k Ženevskému jezeru.
Naší první zastávkou u Lac Léman, jak zní jeho francouzský název, byl Château de Chillon, který leží přímo na břehu jezera. Do hradu jsme sice nešly, ale čas jsme využily k procházce kolem jezera, pozorování lodí a okolních hor. Jen jsme litovaly, že sebou nemáme kola, protože místní cyklostezka vypadala opravdu lákavě. Od hradu jsme se vydali po dálnici do městečka Broc, kde sídlí známá čokoládovna Nestlé-Cailler a nás čekala za 8 CHF její prohlídka.
Nejprve jsme zhlédli krátký film o výrobě, prohlédli si prodejnu plnou nejrůznějších druhů čokolády a poté jsme čekali, až se na nás dostane řada, abychom se dostali do „výroby“. Byli jsme rozděleni na 2 skupiny a postupně si prošli několik místností od pralesa, přes královský dvůr, alpské louky až po dobytí Bastily. Když spustila francouzská hymna, neubránili jsme se smíchu. Uděláno to bylo sice zajímavým způsobem, ale spíše pro děti. Celou dobu nás doprovázel zvukový doprovod a automatické dveře přesně řídily, kdy a kam půjdeme. Trochu nás to zklamalo. Druhá část byla mnohem zajímavější. Prošly jsme místností, kde byly umístěny pytle s kakaovými boby a oříšky z různých částí světa a krátká ukázka výroby. Nakonec nás čekala samotná ochutnávka čokolády. Stůl jsme obešli kolem dokola ale ani jsme neochutnali všechno, prostě to nešlo.
Z Brocu jsme se přesunuli do nedaleké sýrárny v Gruyéres. Vstup do Maison Gruyére činil 6 CHF a samotná prohlídka probíhala pomocí audioprůvodce. Mohli jsme si prohlédnout panely s obrázky a informacemi. Měli jsme možnost vyzkoušet si několik vůní, zhlédnout video o výrobě sýra, udělat si malý test našich znalostí a nahlédnout do místnosti, kde se míchá mléko a kde se sýry uskladňují. Součástí vstupného byl i malý balíček 3 druhů sýra Gruyére, které zrály postupně 6, 8 a 10 měsíců. Ochutnali jsme je a byli opravdu velmi dobré, i když silně aromatické.
Z oblasti Gruyére jsme odjeli do kempu v Morges, který leží na břehu Ženevského jezera. Stany jsme si postavili hned vedle skupiny hlučných Švýcarů za branou kempu. V podvečer jsme se šly projít k jezeru, kde kotvily lodě a v dáli jsme viděly vrcholek Mont Blancu. Večer pak posezení u kytary na karimatka party a procházka s výhledem na osvětlené Lausanne.
28. 7. Středa - Ženeva, Lausanne (Olympijské muzeum)
Opět jsme nemuseli balit stany, a tak jsme se mohli rovnou vydat do druhého největšího města Švýcarska - Ženevy. Nejprve jsme se na 30 minut zastavili na okraji města u Paláce národů (evropské sídlo OSN). Přes plot jsme viděly park, kde stojí sovětský památník, i část paláce. Před jedním ze vstupů visely ve dvou řadách po obou stranách silnice všechny vlajky členských států OSN. Tu českou jsme nakonec objevily jako pátou v první řadě zleva.
Od OSN jsme přejeli do centra Ženevy. Jako první jsme zamířily k jednomu ze symbolů města - vodotrysku Jet d´Eau a hned jsme dostaly malou spršku. U břehu byla spousta labutí a kachen a v přilehlém parku se právě stavěla podia a stany na ženevské slavnosti. Na chvíli jsme se zastavily i u květinových hodin, které jsou zhotoveny z více než 6000 květin, ale upřímně, čekaly jsme, že budou větší. Zřejmě se každý rok mění, jak jsme vypozorovaly z různých pohledů. Od hodin jsme pokračovaly kolem světoznámých firem jako Rolex či Credit Suisse mírně do kopce a dostaly se do staré části města na půvabné náměstí Place de Bourg-de-Four. Nedaleko katedrály jsme objevily rodný dům J. J. Rousseaua a v přilehlém parku, jehož dominantou je zeď reformátorů, nás zaujalo několik šachových polí. Nakonec jsme si koupily bagety a víno na večer a přes řeku Rhônu a Île Rousseau se vrátily k autobusu.
Z Ženevy jsme odjeli do dalšího světoznámého města - Lausanne. Nejprve jsme zastavili na břehu Ženevského jezera v Olympijském muzeu. V parku před muzeem jsme si hned všimli sochy běžícího Emila Zátopka, což nás zahřálo u srdce. Hořel zde i olympijský oheň a těsně před vstupem byla umístěna laťka světového rekordu ve skoku do výšky (245 cm). Neskutečné, že takovou výšku někdo dokáže přeskočit. Za 8 CHF jsme se dostaly dovnitř a mohly si dvě hodiny prohlížet vnitřek muzea. Byl v něm sice zákaz focení, ale přesto jsme hlídače párkrát obelstily a pár snímků pořídily. V dolním prostoru muzea byly vystavenyn všechny pochodně, pár medailí a různých předmětů (hlavně maskoti) z historie OH. Jedna část byla věnována i budoucím hrám.
V dalším patře jsme si mohly prohlédnout různé předměty sportovců - dres Usaina Bolta, tretry Emila Zátopka, loď slovenských bratrů Hochschornerových nebo oštěp Jana Železného. Třetí část byla více interaktivní. Měly jsme možnosti vyzkoušet si, jaký máme postřeh, zrak, stabilitu, reakci, paměť nebo jak se jezdí na kole ve vyšších nadmořských výškách. Samozřejmě, že jsme nestihly vše. Protože začalo pršet, zašly jsme si do autobusu pro věci a strávily ještě půl hodinu v muzeu. Prošly jsme dolní část věnovanou trénování, závodění a novým technologiím. Ostatní zatím odjeli busem do centra města.
Chtěly jsme si ještě prohlédnout přilehlý park, ale protože se spustil pořádný liják, rychle jsme si to rozmyslely. Když déšť trochu ustal, vyrazily jsme pěšky do centra Lausanne. Asi 30 minut jsme pořád mírně stoupaly do kopce. Prošly jsme kolem kostela a přes most, který byl po obou stranách lemován vlajkami, a postupně se dostaly až ke katedrále. Ta však byla již zavřená. Autobus jsme na domluveném místě celkem rychle našly a před 19:00 jsme odjeli zpět do kempu. Uvařily jsme si pouze „lehkou“ večeři, protože od 21:00 následovala karimatka party, která byla tentokrát ve znamení sýrové ochutnávky. Hanka s Pavlou vybraly od každého 4 CHF a nakoupily různé druhy sýrů. Za dvě hodiny jsme ochutnali asi 18 druhů. Od Appenzellu, Gruyére, Emmentálu, Tomme de Savoie, Marchal až po výtečný oříškový. Výborné bylo také zakoupené víno z údolí Rhôny.
29. 7. Čtvrtek - Yverdon-les-Bains, Bern, rozbitý autobus
Po dvou nocích strávených v kempu v Morges se opět vydáváme dál. Opustili jsme oblast Ženevského jezera a přejeli do města Yverdon-les-Bains. Cestou nás zastihl pořádný liják, a tak bus nejprve vysadil pár lidí u termálních lázní a zbytek potom odvezl až do centra. Naštěstí pršelo už jenom chvíli a pak se počasí umoudřilo. Prohlédly jsme si starou část města, nově opravený kostel, hrad, náměstí a přilehlé uličky, které se teprve začínaly probouzet k životu. Kolem nádraží a informačního střediska jsme pomalu došly k Neuchâtelskému jezeru. Chvíli to vypadalo, že bude opět pršet, ale nakonec se ukázala modrá obloha. U jezera jsme si sedly na lavičku, pozorovaly projíždějící loďky a labutí rodinku na břehu a hlavně dopisovaly deník. Zpátky do centra jsme se vrátily podél malého kanálu a pak došly až k lázním, odkud jsme odjeli do hlavního města Švýcarska - Bernu, vrátili jsme se tedy do německy mluvící části země.
Zastavili jsme u hlavního nádraží a nejprve si prohlédly starou část města. Cestou jsme minuly česko-australskou hospodu, ale proč jíst česká jídla, když jsme ve Švýcarsku. Přestože je střed města zapsán v UNESCO nás nikterak nezaujal. Všechny budovy včetně kostela, radnice či divadla jsou postaveny z velkých zeleno-šedivých kvádrů, které se nám vůbec nelíbily. Zřejmě nemáme to správně architektonické cítění. Došly jsme až k mostu přes řeku Aare, u kterého je nově opravený medvědí výběh i s novými medvědy - prý dárek od prezidenta Medvěděva. V jednom výběhu byl samec a v druhém samice s mláďaty.
Od medvědů jsme se vrátily zpět do staré části a prohlédly si zbytek města - katedrálu, Zytglogge, Einsteinův dům a zajímavé kašny. Opět jsme musely vybrat z bankomatu, ale alespoň můžeme říci, že jsme byly uvnitř Credit Suisse. Nakonec jsme se podívaly k parlamentu a poseděly si v přilehlém parku. Rychlejší chůzí jsme se vrátily zpět k busu a opustili Bern. Čekal nás asi 80 km přejezd do kempu v Lauterbrunnenu. Cestu nám krátilo vysílání rádia Mundo, ale „hlavní“ zážitek dne nás teprve čekal.
Po dálnici jsme vyjeli z města, ale asi po čtvrť hodině jsme najednou zastavili u krajnice. Řidiči něco venku zkontrolovali a poté jsme pomalu pokračovali dál. Asi po 1 km jsme ale definitivně dojeli. Všichni jsme museli vystoupit ven, řidiči vytáhli nářadí a začali bus spravovat. Naštěstí byla krajnice dost široká a nepřekáželi jsme dopravě. Aby toho nebylo málo, spustil se pěkný liják a bouřka. Chvíli jsme stáli na malém travnatém plácku hned vedle autobusu a poté se schovali pod nedaleký most. Původně jsme si mysleli, že se jedná o píchlé kolo, ale problém byl snad v ložisku. Asi po ¾ hodiny u nás zastavila policie a vysvětlila nám, že tady nemůžeme stát. Dozvěděli jsme se, že na druhé straně dálnice je restaurace. Rozhodli jsme se tedy, že zatím půjdeme tam. Vzali jsme si jenom nejnutnější věci, přelezli zábradlí a přes most se dostali do sportovního areálu s menší restaurací. Objednali jsme si alespoň něco teplého na zahřátí a čekali, co bude dál.
Před 21:00 přišla Hanka s tím, že náš bus odtáhli do nedalekého servisu a pro nás přijede náhradní. Ten nás odvezl k naší „fialové krávě“, kde jsme rychle přenosili všechny věci. Řidiči zůstali s autobusem v servisu a nás náhradní bus odvezl do kempu. Byla už tma a pořádně pršelo, když nás najednou zaujal osvícený vodopád. Až poté jsme zjistili, že naproti němu budeme dnes spát.
V kempu jsme nejdříve odnesli všechny věci do otevřené garáže, aby bus mohl odjet, a potom jsme za deště s čelovkou na hlavě stavěli stany. Rychle jsme naházely věci dovnitř a začaly vařit večeři. Stanovaly jsme trochu z kopce, takže to moc nešlo. V jednu chvíli jsme si myslely, že nám prší do stanu, ale naštěstí byl jenom mokrý. To by bylo, aby náš „severský“ stan něco nevydržel. Za stálého deště jsme šly spát asi v půl jedné a s napětím čekaly, jak bude zítra.
30. 7. Pátek - Lauterbrunnen, Wengen, Jungfrau, Kleine Scheidegg
Ráno nebylo počasí o nic lepší - zataženo, mlha a chvílemi i déšť. Po snídani jsme se sešli v kuchyňce, kde jsme řešili, co budeme dělat. Autobus byl stále v opravě, ale hlavně nás trápilo to počasí. Pavla s Hankou přišly s tím, že bychom se sešli znovu v poledne, a pokud by se počasí umoudřilo, udělali bychom si menší výlet v údolí.
Nechtělo se nám jen tak promarnit dopoledne, a tak jsme se i za deště vydaly do městečka Lauterbrunnen. Z kempu to byl opravdu kousek. Ve městě jsme objevily restauraci s různými druhy fondue. Měly jsme tak alespoň alternativu pro případ, že by se počasí nezlepšilo. Prohlédly jsme si luteránský kostel, několik krámků se suvenýry a došly až k nádraží, odkud odjížděly vlaky na Jungfraujoch. Už nepršelo, a tak jsme se dohodly, že bychom mohly vyjet zubačkou alespoň do Wengenu a prohlédnout si město (cena byla 6 CHF za 1 cestu).
Vrátily jsme se zpět do kempu, kde jsme se naobědvaly a sbalily si věci sebou. Počasí se každou chvíli zlepšovalo. Část oblohy byla už modrá a začalo svítit sluníčko. Řekly jsme si, že by byla škoda jet pouze do Wengenu a podle ceny (22,8 CHF) jsme se rozhodly, že vyjedeme až do stanice Wengeralp (1 873 m). V 12:50 jsme v Lauterbrunnenu nasedly do zubačky a vydaly se na cestu. Měly jsme krásný výhled na celé údolí i na Staubašské vodopády. Za chvíli jsme dorazily do Wengenu. Ráno jsme netušily, že je tak blízko, myslely jsme, že je někde za kopcem a ne hned nad údolím. Zubačka pokračovala dál do kopce nejprve mezi loukami a poté lesem, takže nebylo nikam vidět.
Vystoupily jsme ve stanici Wengeralp. Bylo zde trochu chladněji a mlha, která schovávala i tu slavnou trojici vrcholů, takže se dalo jen tušit, jak vysoko sahají. Nechtělo se nám hned začít sestupovat do kempu. Vyrazily jsme tedy alespoň kousek směrem na Kleine Scheidegg. Šlo se nám dobře, mlha se začala trochu trhat, a tak jsme stoupaly stále výš. Na chvíli se nám otevřel pohled na vrchol Mönchu a částečně i na Jungfrau. Jen ta zakletá severní strana Eigeru zůstala schovaná. Byl to skvělý zážitek stát tak blízko slavných alpských velikánů v oblasti Jungfrau. Najednou jsme zaslechly pořádný rachot, jako když padá lavina.
Skoro ani nevíme jak, ale za 40 minut jsme byly ve stanici Kleine Scheidegg (2 061 m), kde se setkávají vlaky z Grindewaldu a Lauterbrunnenu a zubačka pokračuje dál na Jungfraujoch. To musí být teprve zážitek vidět Aletschský ledovec z druhé strany, ale na to jsme dneska neměly čas, peníze ani počasí. Ve stanici byl docela „šrumec“, každou chvíli přijížděly a odjížděly vlaky, stálo zde několik domů, jedno típí a všude se pásla stáda krav a koz. Znovu poprchávalo, a tak jsme začaly sestupovat dolů. Trochu jsme přidaly do kroku, takže jsme ve Wengenu byly už za 1,5 hodiny.
Cestou jsme postupně odkládaly bundu, mikinu a další oblečení a přemýšlely jsme, kudy asi vede ten slavný wengenský sjezd. Říkaly jsme si, že to snad není možné, aby takhle prudké kopce lyžaři sjíždějí. Musíme opravdu smeknout. Odkrývaly se nám pohledy na lavinové svahy a zábrany, lanovku na Mannlichen a dolů na Wengen a Lauterbrunnen. Prostě nádhera. V jednu chvíli se nám znovu otevřel pohled na Mönch a Jungfrau. Byl to úžasný kontrast - zelené louky, stromy a nad tím zasněžené vrcholky dosahující výšky 4 000 m.
Chvíli jsme si poseděly na nádraží ve Wengenu, pozorovaly okolní ruch a nechaly sluníčko, aby nás trochu opálilo. Závěrečný sestup byl pořád dost prudký. No nechtěly bychom to šlapat na kole nahoru do Wengenu. Dole v městečku jsme ještě zaskočily na nákup a vrátily jsme se do kempu, kde na nás už čekal opravený autobus.
Uvařily jsme si poslední večeři a trochu to pobalily ve stanu. Pak už nás čekala jenom závěrečná karimatka party. Nejdříve jsme seděli venku, a když nám začala být zima, přesunuly jsme se do kuchyňky, odkud jsme vystrnadily pár Korejců.
31. 7. Sobota - Luzern, Curych, Rheinfall
Ráno jsme vstávaly až kolem 8:00 a naposledy sbalily stan. Z kempu jsme odjížděli za nádherného slunečného počasí. Škoda, že takhle nebylo včera, to by byly fotky jak z katalogu. Nakonec jsme při sjezdu do Interlakenu na chvíli zahlédli tu slavnou trojici hor. Během přejezdu do Luzernu se nám naskytly další krásné výhledy na okolní jezera a hory.
Ve městě jsme měly tři hodiny na prohlídku města. Podél Vierwaldstättského jezera jsme došly k nejznámější památce - dřevěnému mostu Kapellbrücke. Most byl plný krásně rozkvetlých květin. Prošly jsme se po něm na druhou stranu, kde právě probíhaly sobotní ranní trhy. Stánky byly plné květin, sýrů a uzenin. Přešly jsme opět na druhý břeh a kolem jezuitského kostela se dostaly k dalšímu dřevěnému mostu Spreuerbrücke. Ten nás už tolik nezaujal, protože jeho okolí bylo celé rozestavěné a kolem spousta lidí. Poté jsme uličkami vystoupaly k hradbám nad městem. Vylezly jsme na jednu z věží a prošly si část ochozu, odkud byl výhled na centrum města, jezero i horu Pilatus.
Nakonec jsme se zašly podívat k soše lva vytesaného do skály a kolem dalšího kostela se vrátily zpět k jezeru, kde se na nábřeží připravovaly stánky a pódia na zítřejší státní svátek. V parku u autobusu jsme si sedly na břeh jezera a pozorovaly labutě a parníky. Než jsme odjeli z Luzernu, zastavili jsme ještě na krátkou zastávku v supermarketu, kde jsme domů nakoupily výborné sýry především Appenzell, Gruyére a Ementál a čokolády od Cailler.
Následoval přejezd do největšího švýcarského města Curychu, kde jsme měly opět 3 hodiny na prohlídku. Část zájezdu využila slunečného počasí ke koupání v Curyšském jezeře. Nám se moc nechtělo, a proto jsme se vydaly do centra města. Podívaly jsme se do kostela Fraumünster, který je známý díky barevným vitrážím od Marca Chagalla. Poseděly jsme si v parku Lindenhof, který patří k nejstarším částem města a pak jsme se přes průzračnou řeku Limmat dostaly ke kostelu Grossmünster. Zbytek času jsme strávily v parku u jezera, ve kterém jsme si alespoň smočily nohy. Společnost nám dělal i místní černošský umělec. Škoda, že jsme se nesešly se Zuzkou, ale alespoň tak máme důvod se sem ještě podívat. Před busem jsme si udělali společnou fotku a odjeli jsme vstříc poslední švýcarské zastávce - Rýnským vodopádům.
Cestou jsme se na chvíli ocitli na německém území a u vodopádů jsme byli asi za hodinu. Všichni jsme si schovávali poslední franky na lodičku, která ale ten den z neznámého důvodu nejezdila. Prošly jsme se tedy kousek podél Rýna až nad vodopády. Odkud byl pěkný výhled na hrad, peřeje i vlak, který jezdil těsně nad nimi. Pomalu zapadalo sluníčko a vodopády byli krásně ozářené. Na parkovišti jsme narazili na cyklozájezd CK Kudrna. Taky bychom si daly říct. Švýcarsko na kole musí být paráda. Kousek od vodopádů jsme ještě zastavili na benzince, abychom utratili poslední franky. Nakonec nám stejně 10 franků zbylo, a tak jsme je daly Míle a Jirkovi, když jeli v říjnu za Zuzkou. V autobusu jsme ještě vyplnili dotazník, vyhodnotili nejlepší básníčku a mohli jsme vyrazit domů.
1. 8. Neděle - návrat do České republiky
Noční cesta přes Německo proběhla v úplném klidu. Kolem 5:00 ranní jsme už v Plzni vysadili Magdu a Vaška a cestou do Prahy jsme pozorovali pěkný východ sluníčka. Na Černý Most jsme dorazili v 6:45. Většina z nás tady vystupovala a do Hradce už pokračovali jen řidiči a pár posledních účastníků. My si rychle vzaly všechny věci z busu, ani se nestačily se všemi rozloučit a už jsme utíkaly na „studenta“, který nám jel v 7:00. Bus do Liberce jsme nakonec stihly a vlak domů nám jel taky na čas. Z nádraží jsme se už svezly autem a doma začaly vybalovat. Ještě štěstí, že jsme nepřijely o týden déle, opravdu nevíme, jak bychom se po těch povodní rozbitých a strhnutých silnicích dostávaly domů. Děkujeme CK Mundo, Pavle, Hance, Fandovi, Pavlovi a všem ostatním účastníků za fajn dovolenou a třeba někdy někde zase na viděnou.
Autorkami cestopisu jsou Martina Lipenská a Hanka Lipenská.