Historie Chorvatska

Nejstarší období

Nejstarší archeologické nálezy na území dnešního Chorvatska se datují do starší doby kamenné. V oblasti Krapiny v chorvatském Záhoří byly nalezeny lidské ostatky člověka, jenž byl podle místa nálezu pojmenován Homo krapinensis. V době bronzové osídlili území Chorvatska indoevropské kmeny Dalmatů, kteří jako první začali využívat zdejší mořské pobřeží a stali se zručnými mořeplavci. Kolem roku 1200 př. n. l. přichází na Balkán další indoevropské kmeny známé pod souhrnným označením Ilyrové. Pravděpodobně se jednalo o předchůdce dnešních Albánců. Centrem Ilyrské říše se stalo město Škodra v dnešní severní Albánii, pod kontrolou Ilyrů však bylo celé východní pobřeží Jaderského moře a tedy i většina území dnešního Chorvatska.

Antika

Za vlády královny Teuty koncem 3. století př. n. l. Ilyrové opakovaně napadali římské obchodní lodě na Jadranu, což vedlo k nevyhnutelné válce mezi Římem a Ilýrií. Po deseti letech bojů Římané v roce 219 př. n. l. zvítězili a během několika dalších desetiletí byl celý Balkánský poloostrov na několik století začleněn do Římské říše. Chorvatské pobřeží určitě nebylo jen opomíjenou okrajovou částí impéria. Neblaze známý císař Dioklecián dokonce nechal v roce 305 n. l. vystavět ve Splitu honosný palác a do Dalmácie fakticky přenesl hlavní město říše.

Při rozdělení Římské říše na západní a východní část v roce 395 vedla dělící linie právě středem území pozdější Jugoslávie. Zde bylo zaděláno na mnohé pozdější konflikty, které měly smutné vyvrcholení v době docela nedávné. Dělící linie Západořímské a Východořímské říše vedla zhruba údolím řek Bosna a Neretva. Dnešní Chorvatsko, Slovinsko a část Bosny tedy zůstaly na západě, zatímco Srbsko, Makedonie, Černá Hora a východní Bosna se staly součástí Východořímské a později Byzantské říše.

Středověký chorvatský stát

Po rozpadu Západořímské říše a několika staletích zmatků a nepokojů se v roce 852 poprvé zmiňuje ve spisech knížete Trpimira země s názvem Chorvatsko. V roce 924 je kníže Tomislav korunován jako první chorvatský král. Země musela svádět neustálé boje o přežití mezi tlakem Byzantské říše z východu, Uherského království ze severu a Benátek ze západu. V období křížových výprav Benátčané opakovaně obsadili kupecké osady na Jadranském pobřeží včetně ostrova Ráb a města Zadar. Jediné město, které si uchovalo formální nezávislost, byl kupecký Dubrovnik na jihu Dalmácie. Nakonec byl v roce 1102 zvolen uherský král Koloman i králem chorvatským a tím krátké první období nezávislého Chorvatského státu skončilo.

Turci na Balkáně

Na přelomu 14. a 15. století se na Balkáně objevuje nová mocnost – osmanští Turci. V bitvě na Kosově poli v roce 1389 turecká vojska porazila spojené armády křesťanských balkánských států pod vedením Srbska a celý východ Balkánu padl do rukou Turkům. Turci postupně pronikli i na území dnešního Chorvatska, postoupili po mořském pobřeží až ke Splitu a obsadili i větší část vnitrozemského Chorvatska a dnešního Maďarska. V letech 1529 a 1683 stála osmanská vojska dvakrát dokonce před branami Vídně. Navzdory úspěchům Turků ve vnitrozemí zůstávala severní Dalmácie (zhruba od Splitu severně) pod kontrolou Benátek a nezávislost na Osmanech si udržel i Dubrovnik.

Habsburkové

Po porážce Turků u Vídně v roce 1683 došlo k jejich poměrně rychlému ústupu z území dnešního Chorvatska na linii hranice Bosny a Hercegoviny. Na chorvatský trůn dosedli Habsburkové a Chorvatsko se stalo nedílnou částí Rakouského císařství. A tato situace zůstala téměř neměnná až do první světové války. Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 zůstala Istrie a dalmátské pobřeží rakouské vládě ve Vídni, zatímco vnitrozemské Chorvatsko se stalo součástí Uher. V roce 1878 získalo Rakousko-Uhersko kontrolu nad dnešní Bosnou, která byla pod společnou správou Vídně a Pešti.

Vznik Jugoslávie

Po první světové válce a rozpadu Rakouska-Uherska vznikl v jeho jižní části, v oblasti obývané Jihoslovany Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů. Ten vyhlásila 29. října 1918 Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu. Tento stát zabíral Kraňsko, část Štýrska, Chorvatsko, Slavonii, Dalmácii a Bosnu a Hercegovinu. 26. listopadu 1918 se poté Stát SHS spojil se Srbskem, k němuž patřila i oblast Kosova, Metohije, Makedonie, Černá Hora a severní oblasti Vojvodiny, Banátu a Báčky. 1. prosince 1918 pak došlo k vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců jako společného státu všech Jihoslovanů. Hlavním městem nového státu se stal Bělehrad.

Jednotlivé národy a národnosti nového státu se však nacházely ve zcela odlišných stádiích svého vývoje, a to jak v oblasti kulturní, tak ekonomické a sociální. Zatímco sever, který byl do roku 1918 součástí rakousko-uherské monarchie, byl hospodářsky vyspělejší, jih byl relativně zaostalý. Dalším problémem společného státu byla existence tří kulturně-civilizačních okruhů – západního, východního a orientálního, potažmo tří náboženství – katolického a pravoslavného křesťanství a islámu. To vedlo k mnoha problémům a nedorozuměním.

Prvním panovníkem Království SHS se stal srbský král Petr I. Karadjordjević (1844–1921). Na sklonku jeho vlády došlo k podpisu spojenecké smlouvy s Československem, která byla později rozšířena o Rumunsko a dostala název Malá dohoda. Jejím cílem bylo zamezit snahám Maďarska, Bulharska a Itálie o změnu uspořádání vzniklého po první světové válce. Nástupcem Petra I. se stal jeho nejstarší syn Alexandr, po korunovaci nazývaný Alexandr I. Karadjordjević. (1883–1934).

V létě 1928 došlo přímo v parlamentu k zastřelení dvou chorvatských poslanců. Vzniklou zmatečnou situaci využil král Alexandr I., aby se v lednu 1929 chopil moci a nastolil diktaturu. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany. V roce 1929 se název země změnil na Království Jugoslávie. Úpravy v duchu jihoslovanské jednoty postihly i správní členění státu. Původní poměrně malé oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých zemí. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jedné slovinské.

Třicátá léta 20. století byla svědkem růstu nacionalistických ambicí jednotlivých národů Jugoslávie, které vyústily v úspěšný atentát na Alexandra I. v Marseille, spáchaný probulharským Makedoncem Veličkem Kerinem. Novým králem se stal nezletilý Petr II. Karadjordjević (1923–70), kterému bylo v roce 1934 pouhých 11 let.

Druhá světová válka

Ihned po napadení Polska nacistickým Německem v září 1939 se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, která zahrnovala i značnou část Bosny a Hercegoviny. Ohrožení ze strany mocností Osy vedlo tehdejšího regenta prince Pavla v roce 1941 k podpisu paktu o spolupráci s Německem. Jeho rozhodnutí však vedlo k masovým demonstracím, převratu a uchopení moci tehdy 17letým králem Petrem II. Krátce na to vtrhla vojska Osy do Jugoslávie a obsadila ji. Během několika dní se podařilo okupačním silám obsadit všechna hlavní města v zemi. Nákladně budovaná armáda království se ukázala jako zcela neschopná síla.

Jugoslávie se rozpadla na několik celků. Chorvaté v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny tzv. Nezávislý stát Chorvatsko. Území Slovinska bylo rozděleno mezi Německo, Maďarsko a Itálii. Srbsko bylo výrazně okleštěno, části jeho území připadly Maďarsku, Německu, Chorvatsku, Bulharsku a Albánii a pouze v menší části země byla dosazena loutková proněmecká vláda. Též území Kosova, Makedonie a Černé Hory byla připojena k Velké Albánii, loutkovému státu pod vlivem Itálie.

Petr II. uprchl do Londýna, odpor na jugoslávském území vedli především komunisté pod vedením Josipa Broze Tita. Kromě nich bojovali proti okupantům i skupiny četniků, ozbrojených srbských vzbouřenců. Ti měli zpočátku velké sympatie západních zemí, avšak poté, co Titovi partyzáni slavili úspěch a četnické síly se pokoušely vyjednat s Němci alespoň příměří, podpořila Evropa v čele s Velkou Británií hlavně Tita. Západní spojenci se sice snažili o sloučení vedení domácího i zahraničního odboje a obnovení království, exilová vláda se však propadala do stále závažnějších problémů.

Titova komunistická Jugoslávie

Po skončení druhé světové války a osvobození Jugoslávie se Josip Broz Tito a jeho komunistická strana chopili moci. 29. listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie a Tito se stal jejím prezidentem. Začalo budování socialismu podle sovětského vzoru. Byly vytyčeny nové hranice jednotlivých svazových republik, tentokrát již s ohledem na místní obyvatelstvo – mnohdy se jednalo o práci velmi složitou, neboť rozsáhlé oblasti země byly silně etnicky promíchané.

V zemi začaly rozsáhlé politické procesy podobné těm sovětským z 30. let nebo také československým z let padesátých. Nové zřízení se snažilo vypořádat se svými odpůrci a ukázkově potrestat zločince z druhé světové války. V oblasti kultury a zpravodajství zavládla tvrdá cenzura, autoři byli kontrolováni a nevhodná díla zakazována. V zahraniční politice však docházelo k rozkolu mezi Bělehradem a Moskvou. Tyto neshody se začaly prohlubovat, až vyústily v ideologický odklon Jugoslávie od SSSR. Poměry se poté mírně liberalizovaly, předchozí období bylo podrobeno kritice. Toho samozřejmě využily západní státy, které viděly v Jugoslávii cestu, jak čelit stále rostoucímu vlivu komunismu v Evropě. Stát proto hospodářsky podporovaly, přestože jeho představitelé se příliš pozitivně na adresu Západu nevyjadřovali.

V roce 1963 byla po dlouhých jednáních vyhlášena nová ústava, která změnila název státu na Socialistická federativní republika Jugoslávie. Politicky se stát Jihoslovanů i nadále pohyboval mezi západními a východními zeměmi. Toto období bylo dobou relativní stability a ekonomického růstu. Byly prováděny rozsáhlé investice do infrastruktury především v chudších oblastech země (Makedonie, Kosovo, Bosna). Aby byly zavedeny rovné podmínky mezi jednotlivými svazovými republikami v duchu Titových myšlenek, bylo již za jeho života zřízeno Předsednictvo federace jako kolektivní hlava státu. Funkce předsedy Předsednictva federace, která se po roce 1980 stala formálně nejvyšší státním postem, se po jednom roce střídala mezi politiky z jednotlivých členských republik.

V květnu 1980 zemřel po dlouhé nemoci prezident Jugoslávie Josip Broz Tito. Země se zatřásla a již nikdy nevzpamatovala. Moc formálně přešla na kolektivní předsednictvo a jeho předsedu. Přesto se vztahy mezi jednotlivými národy v Jugoslávii nadále horšily. Ekonomická situace se rovněž nelepšila a v polovině 80. let vypukla skutečná krize – jugoslávské výrobky byly neschopné konkurence, dluhy velmi vysoké, dělníci stávkovali a začaly bouřlivé diskuse o tom, jak pokračovat dál.

Rozpad Jugoslávie

Již neklidná situace v Kosovu se opět zostřila a v roce 1981 dosáhla rozměru povstání. Nasazena proto musela být jugoslávská armáda, která povstání krvavě a dočasně potlačila. Zatímco se tak v řadě dalších republik zvyšoval podíl národnostně heterogenního obyvatelstva, v samotném Kosovu se naopak upevňoval albánský prvek. Spolu s klesající ekonomickou výkonností celé země probíhaly i proměny společenské – v severních republikách vznikala demokratická, ekologická, liberální a pacifistická hnutí, kdežto na jihu na významu získaly hlavně nacionalistické tendence. Slovinci protestovali proti militarismu, v Bělehradě se konaly slavné vojenské přehlídky. K moci se začali dostávat politici, kteří později stanuli v čele válčících států, a politická dohoda již přestávala být možná. Krize v Kosovu přerostla v ozbrojený konflikt a vyvolala sympatie severních členů federace s Albánci, což vedlo k další eskalaci nacionalismu u Srbů a růstu vlivu srbského předáka Slobodana Miloševiće.

V červnu 1989 se uskutečnilo u příležitosti 600. výročí bitvy na Kosově poli velké shromáždění lidu, ke kterému promluvil právě Slobodan Milošević. Jeho agresivní projev bývá pokládán za začátek krize, která vedla k nejkrvavějšímu válečnému konfliktu v Evropě od doby druhé světové války. Podle Miloševićovy doktríny, že „Srbsko je suverénní zemí na celém svém území" byla zrušena autonomie Kosova i Maďary obývané Vojvodiny. Zhoršující se krize a vidina ekonomicky i politicky neudržitelné jednoty Jugoslávie vedly v roce 1991 postupně k vyhlášení nezávislosti Slovinska, Chorvatska, Kosova, Bosny a Hercegoviny a Makedonie. Zatímco nezávislost relativně odlehlých území Slovinska na západě a Makedonie na jihu se obešla bez větších vojenských konfliktů, Chorvatsko s Bosnou a Hercegovinou si musely svou nezávislost vybojovat ve čtyři roky dlouhé krvavé válce. Otázka nezávislosti Kosova byla dočasně odložena, ba dokonce kosovské a také černohorské jednotky bojovaly v bosenské válce na straně Srbska.

Komplikované předválečné národnostní poměry v Jugoslávii

14. prosince 1995 byly v americkém Daytonu podepsány dohody, které chorvatskou a bosenskou válku ukončily a formálně potvrdily rozpad Jugoslávie a samostatnost Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Makedonie. Se samostatností nebo autonomií Kosova se v těchto dohodách nepočítalo, ta se začala řešit až v následující pětiletce a samostatného Chorvatska se již nikterak nedotkla.

Samostatné Chorvatsko

Prvním prezidentem nezávislého Chorvatska byl již za války zvolen dr. Franjo Tudžman, rodák z Velikého Trgovište v chorvatském Záhoří a tedy krajan Josipa Broze Tita, který pocházel z jen 15 km vzdáleného Kumrovce. Franjo Tudžman byl stoupenec tvrdého chorvatského nacionalismu a v 90. letech odsunul na vedlejší kolej umírněnější politiky včetně zástupce Chorvatska v kolektivním předsednictvu Jugoslávie a prvního předsedy vlády Stjepana Mesiće. Ten postupně odešel z čela vlády a posléze v roce 1997 i z chorvatského parlamentu.

V roce 1999 podlehl Franjo Tudžman rakovině. V prezidentských volbách v následujícím roce Stjepan Mesić zvítězil a vyhlásil pro Chorvatsko plán demokratizace a přiblížení západní Evropě. Poloprezidentský systém zavedený po válce byl změněn na klasickou evropskou parlamentní demokracii. V roce 2003 Chorvatsko požádalo o vstup do Evropské unie a 1. 7. 2013 do ní bylo přijato. Od roku 2009 je Chorvatsko členem NATO. Částečně se podařilo stabilizovat i vztahy s nedávnými válečnými protivníky Srbskem a Bosnou a Hercegovinou.


Autorem textu je Tomáš Vaníček.