Základní informace o Estonsku

Oficiální název

Estonská republika (estonsky Eesti Vabariik)

Hlavní město

Tallinn

Rozloha

45 339 km2, což je rozloha srovnatelná s Nizozemskem, Dánskem či Švýcarskem (resp. jen o málo větší). Estonsko je nejmenší ze tří pobaltských republik. Cca desetinu plochy tvoří ostrovy v Baltském moři, kterých je na 1 500.

Státní zřízení

parlamentní republika

Administrativní členění

Estonsko se člení na 15 krajů (maakond).

Podnebí

Klima je mírné, přechodné od přímořského ke kontinentálnímu.

Reliéf

Pobřeží Baltského moře a Finského zálivu, které má dohromady délku 3 800 km, je na západě nížinné s velkými ostrovy Saaremaa (2,7 tisíc km²) a Hiiumaa (1 tisíc km²), na severu většinou skalnaté s nevysokými pobřežními útesy. Pozůstatkem posunů ledovců v poslední době ledové jsou tzv. bludné balvany, z nichž některé jsou obrovské.

Estonsko je součástí Východoevropské nížiny. Povrch země je převážně nížinný, místy zvlněný ledovcovými (morénovými) nánosy nebo močálovitý. Nadmořská výška stoupá směrem k jihovýchodu, kde se nachází pahorkatina Hannja přesahující 300 m n. m. Celých 47 % rozlohy Estonska pokrývají lesy.

Estonskou zajímavostí jsou meteoritické krátery, z nichž největší je kráter Kaali na ostrově Saaremaa. Vznikly přibližně před 3 500 lety.

Nejvyšší hora

Suur Munamägi (318 m), která leží v jihovýchodní části země v lehce zvlněné krajině (pahorkatina Hannja) nedaleko hranic s Lotyšskem a Ruskem. Název znamená v překladu „vaječná hora“.

Nejnižší bod

Baltské moře (0 m)

Největší řeky

Říční síť je hustá, ale řeky krátké. Významná je řeka Narva, která odvodňuje Čudské jezero a vtéká do Finského zálivu, přičemž tvoří na východě země hranici s Ruskem. Řeka Emajõgi má naproti tomu svůj pramen v jezeře Võrtsjärv a ústí do Čudského jezera. Protéká přitom druhým největším estonským městem Tartu. V překladu znamená její název Řeka – matka.

Jezera

Celkem se v Estonsku nachází cca 1 400 přírodních nebo umělých jezer. Největší Čudsko-pskovské jezero (nazývané také Peipus) má rozlohu 3 555 km², dělí se na větší Čudské a menší Pskovské jezero a leží částečně v Rusku. Jedná se o páté největší jezero Evropy (po Ladožském a Oněžském jezeře v Rusku, švédském Vänern a finském jezeře Saimaa).

Druhé největší je jezero Võrtsjärv (Virecké jezero, 270 km²) ve středním Estonsku.

Obyvatelstvo

V zemi žije více než 1,3 milionu obyvatel, tedy téměř dvakrát méně než v Lotyšsku a téměř třikrát méně než v Litvě. Počet obyvatel se v posledních letech snižoval, protože úmrtí je více než porodů a zároveň je více emigrantů odcházejících do zahraničí než přicházejících imigrantů.

Estonsko má velmi nízkou hustotu zalidnění. Zatímco zde připadá pouze 29 lidí na jeden km2, v rozlohou srovnatelném Nizozemsku je hustota obyvatel celých 408 lidí na jeden km² (v ČR má tento údaj hodnotu 133). V Nizozemsku tak žije na ploše dokonce o málo menší než Estonsko 13krát více obyvatel.

Problémem Estonska je (oproti západním zemím) relativně nízká pravděpodobnost dožití a bohužel také nezanedbatelný podíl nemocných HIV pozitivních (více než 1 %, převážně jsou to rusky mluvící obyvatelé). V rámci ruského etnika je také vyšší míra alkoholismu, drogových závislostí a sebevražd.

Etnické složení

Etničtí Estonci tvoří 69 % populace. Většinu ze zbývajících obyvatel představují imigranti z různých částí bývalého Sovětského svazu, zejména Rusové (25 %), Ukrajinci (1,7 %)Bělorusové (1 %), 0,6procentní podíl mají Finové. Ruské etnikum je silné především v hlavním městě Tallinnu, kde tvoří 37 % obyvatel, a v průmyslových oblastech na severovýchodě Estonska (kraj Ida-Virumaa, např. ve městě Narva tvoří Rusové 87 %).

V roce 1934 tvořili Estonci 88 % populace, ale v důsledku politiky Sovětského svazu klesl tento podíl až na 61 %. Po obnovení nezávislosti Estonska se ale podíl etnických Estonců zvýšil na současných 69 % v důsledku emigrace Rusů, Ukrajinců i Bělorusů.

Náboženství

Estonci jsou většinou bez vyznání a vliv víry je zde poměrně malý. Podle některých údajů je zde více než 70 % obyvatel bez vyznání, což je vůbec největší podíl v Evropské unii (na druhém místě je Česká republika, podle jiných zdrojů je však více ateistická ČR).

Převládajícím náboženstvím etnických Estonců je křesťanství představované luteránskou evangelickou církví (cca 10 % z celkové populace). Většina věřících, kteří patří k ruské menšině, se hlásí k ruské pravoslavné církvi (cca 16 %).

Přítomné jsou i menší protestantské církve, katolíci, judaisté a novodobí pohané vyznávající pradávného estonského boha Taaru.

Jazyk

Jediným úředním jazykem je estonština, která náleží podobně jako finština k baltofinské větvi ugrofinských jazyků. S finštinou je tedy blízce příbuzná, ale oba jazyky nejsou vzájemně dobře srozumitelné. Vzdáleně je estonština příbuzná také s maďarštinou.

Používání dalších jazyků odpovídá etnickému složení. Široce rozšířená je ruština, i když nemá status úřední řeči, méně ukrajinština, běloruština a finština. V době okupace Sovětským svazem byla ruština povinným jazykem ve školách.

Města

Nejlidnatějšími městy jsou Tallinn (424 tisíc obyvatel), Tartu (94 tisíc), Narva (58 tisíc), Pärnu (40 tisíc), Kohtla-Järve (36 tisíc), Viljandi (18 tisíc), Rakvere (16 tisíc), Maardu (15 tisíc), Sillamäe (14 tisíc) a Kuressaare (13 tisíc, hlavní město ostrova Saaremaa).

Vlajka

Vlajku Estonska představuje horizontální trikolóra modré, černé a bílé barvy. Co se týče symboliky barev, existují různé výklady. Modrá barva (umístěná nahoře) symbolizuje modrou oblohu, jezera a moře, zároveň je to barva víry a loajality. Prostřední černá barva představuje temnou minulost a utrpení národa nebo také rodnou půdu anebo tradiční estonský rolnický kabát. Spodní bílá reprezentuje ctnost a snahu o osvícenost, ale také březovou kúru, sníh nebo půlnoční slunce.

Původ vlajky sahá do roku 1881, kdy ji navrhl Svaz estonských studentů v Tartu. Postupně začala symbolizovat estonský nacionalismus a oficiální státní vlajkou se stala po vyhlášení nezávislosti v roce 1918. Obsazení Estonska Německem a poté Sovětským svazem tomu učinilo přítrž, vlajka byla znovu povolena v roce 1988 a oficiálně přijata v roce 1990.

Geografické informace o dalších zemích