Základní informace o Finsku

Oficiální název

Finská republika (finsky Suomen Tasavalta, zkráceně Suomi)

Hlavní město

Helsinky (Helsinki)

Rozloha

338 145 km2. Finsko je tak o něco menší než Německo (357 tisíc) a o něco větší než Norsko (324 tisíc) či Polsko (313 tisíc). Orná půda se na celkové rozloze podílí jen z 6,5 %, méně je to v Evropě už jen na Islandu (0,07 %) a ve Švédsku (6 %).

Státní zřízení

republika

Administrativní členění

Území Finska je rozděleno na 19 provincií (finsky maakunta, plurál maakunnat), z nichž Åland (souostroví Ålandy – finsky Ahvenanmaa – v Botnickém zálivu se švédsky hovořící populací) má autonomii a vlastní parlament.

Ke zmíněným 19 regionům se řadí Laponsko (finsky Lappi, hlavní město Rovaniemi), Severní Pohjanmaa (Pohjois Pohjanmaa, hlavní město Oulu), Kainuu, Severní Karélie (Pohjois-Karjala), Severní Savo (Pohjois-Savom, hlavní město Kuopio), Jižní Savo (Etelä-Savo), Jižní Pohjanmaa (Etelä-Pohjanmaa), Pohjanmaa, Pirkanmaa (hlavní město Tampere), Satakunta, Střední Pohjanmaa (Keski-Pohjanmaa), Střední Finsko (Keski-Suomi, hlavní město Jyväskylä), Vlastní Finsko (Varsinais-Suomi, hlavní město Turku), Jižní Karélie (Etelä-Karjala), Päijät-Häme (hlavní město Lahti), Kanta-Häme, Uusimaa (hlavní město Helsinky), KymenlaaksoÅlandy (Ahvenanmaa).

Reliéf

Území Finska je z jihu a západu omýváno Baltským mořem, resp. na jihu je ohraničeno Finským zálivem a na jihozápadě Botnickým zálivem. Pobřeží je velmi členité, s řadou drobných zálivů a poloostrovů. V Baltském moři jsou rozesety tisíce skalnatých ostrůvků a útesů. Celá země leží na sever od 60. rovnoběžky severní šířky a je tak nejsevernější kontinentální zemí Evropy (výběžky Švédska a Norska také sahají daleko na sever, zároveň však významná část jejich území leží na jih od zmíněné rovnoběžky).

Reliéf je výrazně ovlivněný zaledněním celé země v poslední době ledové. Ledovec ustoupil až zhruba před 10 tisíci lety a zanechal po sobě četné morény (kamenný val vytvořený nahromaděním úlomkovitého materiálu ledovcem), eskery (vlnící se úzké hřbety připomínající železniční násep, které vznikly ukládáním usazenin řek tekoucích uvnitř ledovce nebo pod ním), drumliny (pahorkovitá vyvýšenina oblých tvarů, tvořená usazeninami spodní morény, asymetricky protažená ve směru ledovce). Důsledkem činnosti ledovce jsou i velmi četná jezera, kde ledovec vyhloubil jejich dno a tající voda ho pak zaplnila.

Finsko je tvořeno převážně nížinami nebo pahorkatinami. Nížiny při pobřeží jsou využívány pro zemědělství. Výrazné jsou na jihu země dva paralelní hřbety Salpausselkä vytvořené přední morénou ledovce a vzdálené od sebe asi 25 km. Táhnou se v délce několika set kilometrů přes Finskou jezerní plošinu. Na sever od těchto hřbetů leží rozsáhlá Finská jezerní plošina (Järvi-Suomi), která je typickou krajinou, kterou si obvykle vybaví cizinec, když se hovoří o Finsku. Tisíce jezer jsou od sebe odděleny zalesněnými zvlněnými kopci.

Hory v severní části Finska (v Laponsku) jsou rozeklanější, ale i zde platí, že nedosahují ani výšky 1 000 metrů nad mořem. Výjimkou je malý severozápadní výběžek země (oblast Kilpisjärvi), kde leží i nejvyšší hora Finska. Velkou část finského území zaujímají bažiny. Lesy v celé zemi jsou převážně jehličnaté (tajga), na severu přechází v tundru s roztroušenou stromovou a keřovou vegetací.

Nejvyšší hora

Halti (Haltitunturi) leží na hranicích Norska a Finska na severozápadě a je výběžkem Skandinávského pohoří. Vrchol hory (1 365 m) leží už v Norsku, nejvyšší bod na finském území měří 1 324 m.

Nejnižší bod

Baltské moře (0 m)

Podnebí

Finské klima je převážně kontinentální s velkými teplotními rozdíly mezi zimou a létem, které je však zmírňováno vlivem teplého Golfského (Severoatlantického) proudu, na jihu vlivem Baltského moře a ve vnitrozemí také vlivem desetitisíců jezer. Na pobřeží Baltského moře je klima mírné, v Laponsku (za polárním kruhem) drsné severské. Celkové množství srážek je relativně nízké, na severu je polovina srážek sněhových.

Největší řeky

Nejdelší řeky leží na severu země v Laponsku – Kemijoki protékající městem Rovaniemi a Torniojoki (švéd. Torneälv) tvořící švédsko-finskou hranici. Ve středu země je nejvýraznější Oulujoki.

Jezera

Jezera jsou jedním z charakteristických znaků Finska, ne nadarmo se mu říká země tisíců jezer. Na Finské jezerní plošině v jižní části země tvoří vodní plochy cca 25 % území. Celkový počet jezer ve Finsku nelze zcela určit, protože neexistuje přesná definice jezera a není stanovena metodika počítání. Odhady hovoří o 60 až 300 tisících jezer. Za relativně spolehlivou lze pokládat informaci, že se ve Finsku nachází minimálně 55 000 jezer, která mají na šířku aspoň 200 metrů.

Největší rozlohu má jezero Saimaa (4 400 km²), které je zároveň čtvrté největší v Evropě (po Ladožském a Oněžském jezeře a švédském jezeře Vänern). Leží na jihovýchodě v provincii Jižní Savo. Druhé největší a zároveň nejhlubší ve Finsku je jezero Päijänne (1 080 km²) v jižním Finsku (na jeho břehu leží i větší město Jyväskylä).

Obyvatelstvo

5,27 milionů obyvatel – v tomto ohledu je Finsko srovnatelné např. se Slovenskem (5,5 milionu) nebo Norskem (4,6 milionu). Připadá zde 17 osob na km², což je třetí nejnižší hustota obyvatel v Evropě (po Islandu a Norsku). Dvě třetiny lidí žijí ve městech, z toho více než milion obyvatel v metropolitní oblasti Velké Helsinky. V arktickém Laponsku je naopak hustota obyvatel pouze 2 osoby na km².

Finsko vyniká jednou z nejnižších mír kojeneckých úmrtí na světě (podobně jako Česká republika) a vykazuje 100% gramotnost svých obyvatel. Pravděpodobnost dožití už přesahuje (v součtu obou pohlaví) 80 let.

Etnické složení

Finsko je etnicky relativně homogenní země, 91 % obyvatelstva jsou Finové. 5,5 % tvoří švédsky hovořící menšina, která je pozůstatkem společného státu Švédů a Finů, který existoval od 13. do 19. století. Švédové obývají především pobřeží a souostroví Ålandy.

Dále zde žije asi 1 % Rusů, kteří sem přišli v 19. a 20. století, kdy bylo Finsko součástí Ruské říše, nebo sem imigrovali později ze Sovětského svazu. Zbytek tvoří 0,5 % Estonců, 0,2 % Romů a menší komunity přistěhovalců zejména z rozvojových zemí (např. Somálci). Na severu v Laponsku žijí Sámové (0,03 %, cca 2 000 osob), nejstarší známí obyvatelé Finska, kteří si udržují svůj svébytný jazyk a kulturu. Podíl cizinců žijících v zemi patří k nejnižším v rámci Evropské unie (cca 3,4 %).

Náboženství

75 % obyvatel je členem Evangelické luteránské církve Finska, která je národní církví. Počet jejích příslušníků ale postupně klesá a zároveň přibývá lidí bez vyznání (cca 22 %). Zhruba 1,1 % populace se hlásí k Finské pravoslavné církvi, která podléhala do roku 1923 Ruské pravoslavné církvi, dnes náleží k patriarchátu v Konstantinopoli. Také pravoslavná církev má oficiální postavení národní církve. Další protestantské církve, katolíci, muslimové a židé zde tvoří nepočetné menšiny. Většina členů luteránské církve není praktikujícími křesťany a do kostela chodí jen několikrát za rok.

Jazyk

Úředními jazyky jsou finštinašvédština. Pochopitelně výrazně převládá finština, v pobřežních oblastech a na Ålandech žijí lidé hovořící švédsky. Na severu jsou oficiálním jazykem sámské jazyky. V ústavě je zmíněná i romská finština a finský znakový jazyk. Zvláštní postavení mají i jazyky dalších severských zemí a také karelština.

Finština je součástí ugrofinské větve uralských jazyků. Mezi ugrofinskými jazyky patří do baltofinské skupiny, stejně jako estonština (které je proto finština více příbuzná než rovněž ugrofinské maďarštině). Finsky se hovoří nejen v samotném Finsku, používají ji i menšiny ve Švédsku (kde má oficiální status) a v ruské Karélii. Dialekt finštiny (kvenština) přežívá i na severu Norska.

Švédština je severogermánským jazykem a je tedy součástí indoevropské rodiny. Není jen jazykem švédské etnické menšiny, ale také ve škole povinným jazykem pro všechny Finy. Ruština nemá ve Finsku oficiální status, ale hovoří jí nikoliv nevýznamná menšina etnických Rusů a také se ji stále více lidí učí, protože obchodní vztahy s Ruskem mají sílící význam.

Sámština (laponština) není ve skutečnosti jedním jazykem, ale celou skupinou jazyků, které patří do ugrofinské větve uralských jazyků. Ve Finsku jsou oficiálně uznávány tři (severní, skolt a inari). Sámské jazyky se vedle Finska používají i v Norsku, Švédsku a Rusku na územích obývaných sámským etnikem.

Každý finský region, v němž žije alespoň 8 % obyvatel používajících daný jazyk anebo alespoň 3 000 mluvčích, je oficiálně dvoujazyčný. To znamená, že silniční značení je v obou jazycích, důležité dokumenty jsou překládány a úřady musí komunikovat s lidmi v obou jazycích. Z cizích jazyků se nejvíce Finů učí anglicky (asi dvě třetiny obyvatel), výrazně zaostává ruština a němčina.

Města

Helsinky (615 tisíc obyvatel, včetně aglomerace zahrnující i města Espoo a Vantaa 1,2 milionu), Tampere (221 tisíc, včetně aglomerace 317 tisíc), Oulu (194 tisíc), Turku (182 tisíc, včetně aglomerace 255 tisíc), Jyväskylä (135 tisíc), Kuopio (106 tisíc), Lahti (103 tisíc).

Vlajka

Na finské státní vlajce najdeme tzv. skandinávský kříž, který reprezentuje křesťanství, stejně jako na vlajkách Dánska, Norska, Švédska a Islandu.

Jako první použili kříž Dánové na své vlajce zvané Dannebrog, Finové oficiálně přijali svoji vlajku až v roce 1918, krátce po získání nezávislosti o rok dříve. V jejich případě je kříž modrý na bílém podkladu. Modrá barva symbolizuje tisíce jezer a také nebe, bílá barva sníh pokrývající zemi v zimě.

Geografické informace o dalších zemích