Historie Makedonie

Vymezení území

Historické území Makedonie je dnes rozděleno mezi tři státy. Největší část, tzv. Egejská Makedonie včetně města Soluň, patří Řecku. Bulharsku náleží tzv. Pirinská Makedonie. Pouze Vardarská Makedonie, nazvaná tak podle řeky Vardar, tvoří dnešní Republiku Makedonie.

Starověká Makedonie

Ve starověku žili na území celého historického území Makedonci. Byli zřejmě příbuzní Řeků, ti je však dlouho považovali za barbary. Makedonci ale stále více přejímali řeckou kulturu. Vzhledem ke společnému původu a uctívání stejných řeckých bohů jim od 5. století př. n. l. Řekové dovolili účastnit se olympijských her. Makedonci byli výborní bojovníci a lovci, rádi pili a tancovali. V době vlády Filipa II. začali vojensky sílit.

V roce 338 př. Kr. porazil král Filip II. v bitvě u Chairóneie koalici řeckých států a Makedonie získala nadvládu nad celým Řeckem. To ale ještě nebylo nic proti tomu, co dokázal Filipův syn, Alexandr Makedonský (Veliký). V mládí ho vychovával Aristotelés, na trůn nastoupil v roce 336 ve svých 20 letech a stal se snad vůbec největším vojevůdcem všech dob. Ovládl velkou část tehdy známého světa, včetně Egypta a Persie, jeho impérium sahalo až do Indie. Hlavním městem říše se stal Babylón, kde nikdy neporažený Alexandr zemřel stále velmi mladý v roce 325.

Makedonci rozšířili po světě řeckou (helénistickou) kulturu. Po Alexandově smrti se obrovská říše ihned rozpadla a rozdělili si ji jeho vojevůdci. Makedonie dále ovládala znovu jen řecké státy, které se navíc často bouřily. Po několika římsko-makedonských válkách se samotná Makedonie stala kořistí Římanů a v roce 149 byla vytvořena provincie Macedonia. Římané stavěli města a silnice, z nichž nejdůležitější byla Via Egnatia, která vedla z albánské Drače do Ohridu, Soluně a později Konstantinopole, a silnice podél řeky Axiós (dnešní Vardar), která procházela mj. městy Skupi (u dnešního Skopje) a Stobi.

Byzantská a Bulharská říše

Po rozpadu Římské říše se Makedonie stala součástí Východořímské, tedy Byzantské říše, ale dlouho byla sužována ničivými nájezdy barbarů. V 6. a 7. století začaly do oblasti proudit početné kmeny Slovanů, kteří se stali většinovým etnikem a tak je tomu dodnes. Pro svůj jazyk, národnost i stát převzali Slované původní název Makedonie. Většinu své historie strávili pod nadvládou cizích mocností. V 9. století se stala oblast součástí Bulharské říše.

Na konci 10. století přišlo druhé slavné období makedonské historie. Čtyři bratři – Aron, David, Mojžíš a Samuil chtěli vytvořit vlastní stát a vzbouřili se proti Bulharům. Bulharská říše byla zároveň vyvrácena Byzantinci. Čtyři bratři ale dokázali vybojovat celé území Makedonie i Bulharska zpět. Samuil se postupně zbavil tří bratrů (Arona a jeho rodinu nechal zavraždit) a stal se makedonským (západobulharským) králem. Jeho sídlem se stal Ohrid, kde postavil pevnost a který se stal zároveň centrem samostatné větve pravoslavné církve.

Samuil ale skončil neslavně, v roce 1014 prohrála jeho vojska v bitvě s Byzantinci. Byzantský císař Basileios II. potom nechal oslepit 15 000 zajatých vojáků. Nechal jim jen jedno oko na každých 100 vojáků, aby mohli dojít k Samuilovi a říct mu, co se stalo. Když se to Samuil dozvěděl, selhalo mu prý srdce a krátce nato zemřel. Přišla tedy znovu vláda Byzance. Ve 14. století nakrátko ovládli Makedonii pro změnu Srbové, resp. srbský král Štěpán Dušan. Po katastrofální porážce Srbska v bitvě na Kosově poli v roce 1389 připadla celá oblast Turkům, i když král Marko, který sídlil v Prilepu, Turkům ještě pět let vzdoroval.

500 let turecké vlády

Turci panovali rozsáhlému území historické Makedonie celých 523 let - až do roku 1912. V otázkách víry byli relativně tolerantní, nenutili křesťany ke konverzi na islám. Křesťané ale na rozdíl od muslimů museli platit daně a neměli šanci dostat se do vysokých funkcí, proto mnoho z nich konvertovalo na islám dobrovolně.

Křesťanské poddané sužovala především povinnost pravidelně obětovat jednoho syna, chlapce ve věku od 7 do 14 let, který byl poslán na vychování k Turkům. Účelem bylo udělat z chlapců přísnou výchovou muslimy, schopné civilní úředníky nebo věrné sultánovy vojáky (janičáry). Protože to zároveň znamenalo možnost postupu v rámci osmanského systému, začaly později jednotlivé rodiny o tuto možnost samy usilovat a Turci si mohli dokonce vybírat z mnoha zájemců.

Turci nechali pravoslavnou církev se sídlem v Ohridu, aby vládla nad svými poddanými. Některé kostely přesto byly přeměněny na mešity a stavěly se i nové mešity, kryté bazary, domky s balkóny, později např. také hodinové věže. Do úrodné Makedonie přicházeli muslimští přistěhovalci, což vedlo k častým povstáním.

V 18. a 19. století osmanské impérium postupně sláblo a na Balkáně začaly vznikat nové státy, které si vybojovaly nezávislost, zejména Řecko, Bulharsko a Srbsko. Tyto nové státy chtěly pro sebe urvat co největší část zatím stále turecké Makedonie. Zároveň se probouzelo národní cítění samotných Makedonců. Koncem 19. století založila skupina intelektuálů Vnitřní makedonskou revoluční organizaci (VMRO). K jejím členům patřil např. Goce Delčev. V roce 1903 zorganizovala skupina tzv. Ilidenské povstání, které Turci krutě potlačili.

Balkánské války

V roce 1912 vypukla první balkánská válka, ve které se Řecko, Bulharsko, Srbsko a Černá Hora vrhli na slábnoucí Turecko a rozdělili si jeho evropská území. Hned v roce 1913 se vítězové pohádali, protože Bulhaři pro sebe získali obrovskou část Makedonie, a tak začala druhá balkánská válka, ve které se pro změnu všechny okolní státy spojily proti Bulharsku. A zvítězily. Války, při nichž byly pustošeny makedonské vesnice, vedly k rozdělení území Makedonie mezi Řecko (Egejská Makedonie se Soluní), Srbsko (Vardarská Makedonie) a Bulharsko (Pirinská Makedonie). Touha Makedonců po nezávislosti nedošla naplnění, přestože se války údajně měly vést za jejich svobodu.

První a druhá světová válka

Už o rok později vypukla první světová válka a útrapy pokračovaly. Nespokojení Bulhaři se připojili na stranu Centrálních mocností (Německa a Rakouska-Uherska), zatímco Srbové a Řekové stáli na straně Dohody. Hranice zůstaly po válce stejné jako v roce 1913 a srbská část Makedonie se stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie). Ve druhé světové válce obsadili srbskou část Makedonie znovu Bulhaři, kteří byli spojenci Hitlera, další část byla okupována Mussoliniho Itálií v rámci tzv. Velké Albánie.

Socialistická Jugoslávie a její rozpad

Po válce se Makedonie znovu stala součástí Jugoslávie pod vedením komunisty Josipa Broze Tita. Makedonie byla vždy nejchudší součástí federální Jugoslávie, i když např. její vodní a tepelné elektrárny produkovaly čtvrtinu elektrické energie celé federace.

Rozpad Jugoslávie provázely krvavé války, které rozpoutal především srbský prezident Miloševič, ale Makedonie se odtrhla mírovou cestou. Nezávislost schválilo v referendu v roce 1991 celých 95 % zúčastněných voličů. Hlasování se ale většinou nezúčastnili příslušníci významné albánské menšiny, kteří nechtěli být ani součástí Jugoslávie, ani samostatné Makedonie.

Nezávislost a spory s Řeckem

Nový stát měl a má dodnes velké problémy se svým názvem a se státními symboly. Řecko (a pod jeho vlivem i další státy EU a mezinárodního společenství) ho totiž odmítlo uznat pod názvem „Republika Makedonie“ nebo jen „Makedonie“, protože se bojí, že takový název by mohl vést k územním požadavkům vůči řecké části Makedonie (Egejské Makedonie). Řekům nepřidala na klidu ani nová vlajka s tzv. hvězdou z Verginy, symbolem objeveným na sarkofágu Filipa II. Makedonského na řeckém území. Řekové dokonce do roku 1995 jednostranně bojkotovali makedonské zboží.

Nakonec byla země přijata do OSN pod zvláštním názvem „Bývalá jugoslávská federativní republika Makedonie“ (anglická zkratka FYROM) a přestože měl být dočasný, užívá se dodnes. Vztahy s Řeckem zlepšila změna ústavy a státní vlajky. Celá věc ale stále není dořešena a některé státy (Rusko, Čína, Turecko a v roce 2004 k velkému rozhořčení Řeků dokonce i Spojené státy) už použily ve smlouvách s Makedonií jednoduššího názvu, který odpovídá makedonské ústavě.

Nepokoje albánské menšiny

Na titulní stránky novin se ale Makedonie dostala především v roce 2001, kdy snahy albánské menšiny o autonomii přerostly v ozbrojené povstání. Hrozící občanská válka byla se zahraniční pomocí zažehnána po několika měsících. Smlouva uzavřená v Ohridu v srpnu 2001 vedla ke změně ústavy, uznání jazyka a kultury albánské menšiny a poskytnutí větší autonomie oblastem s převažujícím albánským obyvatelstvem. 25 % policistů musí podle dohody patřit k albánskému etniku. Následná zlepšení ocenila Evropská unie, která udělila Makedonii status kandidáta vstupu v prosinci roku 2005.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.