Historie Nizozemska

Úvod

Historie země byla po mnoho staletí spojena s okolními oblastmi. Pro celé území vymezené dnešním Nizozemskem, Belgií, Lucemburskem a okrajovými částmi Francie a Německa se používal název „Nizozemí“, zatímco dnešní stát se správně nazývá Nizozemsko. Holandsko je běžně používané, ale nepřesné označení státu, Holland bylo ve skutečnosti nejdůležitější hrabství v zemi (dnes provincie Noord Holland a Zuid Holland).

Římané a barbaři

Ve starověku žily na celém území keltské a germánské kmeny, které připojil k Římské říši Julius Caesar podobně jako celou Galii. Hranici říše tvořila vždy řeka Rýn, ale později přes ni začaly stále častěji proudit Germáni. Nejenergičtější z barbarů byli nakonec Frankové, kteří také vytvořili velkou říši. V 7. a 8. století postupně dobyli celé Nizozemí a po dobrém i násilím ho obrátili na křesťanství. Slavný vládce Karel Veliký postavil palác v Nijmegenu a z jeho doby pochází také stavby řady románských kostelů (např. v Maastrichtu).

Středověk

Po Karlově smrti v roce 814 se Franská říše rozdělila a začaly se postupně formovat dva velké útvary, ze kterých později vznikla Francie a Německo. Jejich panovníci byli od Nizozemí daleko, takže skutečnou moc drželi místní páni a šlechtici. Vzniklo několik nezávislých panství: Holland, Utrecht, Brabant, Limburk, Lucemburk, Geldern, Lutych a další a především se rychle rozvíjela města. Řada bohatých řemeslných center, především textilní výroby, se objevila ve Flandrech (dnes v Belgii), zatímco severněji položená města (v dnešním Nizozemsku) využívala polohy na křižovatce vodních cest spíše k čilému obchodu.

Vyspělá oblast Nizozemí se stala jednou z příčin stoleté války mezi Anglií a Francií. Nakonec ji v první polovině 15. století postupně ovládli vévodové Burgundska. Století přineslo velkou prosperitu. V Nizozemí se vyráběly lodě, které potřebovala hanzovní města k obchodu, vyváželo se luxusní zboží jako gobelíny, módní oblečení i obrazy, ale i slanečci a pivo. Není divu, že si na daně od bohatých měst brousilo zuby mnoho vládců.

Vláda Habsburků

Poslední burgundský vévoda zemřel v bitvě v roce 1477 a díky sňatku jeho dcery připadlo celé Nizozemí Habsburkům. V roce 1516 se pak dostalo do rukou jejich španělské větve. Španělský král a římský císař Karel V. ovládal polovinu tehdy známého světa. Jeho snaha dostat města více pod svoji kontrolu jim nezabránila v dalším úspěšném rozvoji. Nizozemí bylo nejrozvinutější oblastí celé Evropy. Rotterdamem a Antverpami procházelo 50 % světového obchodu („překladiště světa“).

Situace se změnila v roce 1555, kdy nastoupil na španělský trůn horlivý katolík Filip II. V Nizozemí se totiž mezitím rozšiřovalo protestantské náboženství. Luteránství a později ještě více kalvinismus dopadly na úrodnou půdu zejména u kupců a obchodníků, jejichž bohatství a nezávislosti nevyhovovala neměnná a autokratická katolická církev. Také jejich zaměstnancům a řemeslníkům vadila její zkaženost a úplatkářství.

Válka se Španělskem

Filip II., přívrženec inkvizice, se cítil být před Bohem zodpovědný za spasení svých poddaných. Připočteme-li omezování obchodu a vysoké daně (vynášely Španělsku 7x více než zámořské kolonie!), byl konflikt neodvratný. V roce 1568 začala 80letá válka za nezávislost.

Do čela odboje se postavil Vilém Oranžský. Byl tělem i duší liberál, vyznával toleranci a svobodu náboženského vyznání a tyto zásady poté patřily k zásadám nezávislého nizozemského státu. Jeho přívrženci si začali říkat geuzové (původně posměšné označení – „les geux“ = žebráci). Boje trvaly dlouho a se střídavými úspěchy. Více než na pevnině se dařily útoky z moře, které podnikali tzv. mořští geuzové, soukromí korzáři.

V průběhu války se jasně projevily rozdíly mezi severem, kde žili Vlámové (germánského původu), převážně protestanti, a jihem, kde žilo více Valonů, kteří byli románského původu, mluvili francouzsky a zůstali převážně věrní katolicismu. Ačkoliv ani „jižané“ nebyli spokojeni s vládou Španělů, byli náchylnější se s nimi dohodnout a nebojovali tak zuřivě. Neměli velkou důvěru k ambicím Viléma Oranžského a k jeho kalvínským kumpánům. Ke konečnému rozdělení došlo, když severnější a více protestantské provincie vytvořily v roce 1579 tzv. Utrechtskou unii a v roce 1581 vyhlásily nezávislost.

Tato protišpanělská aliance položila základ dnešnímu Nizozemsku, tzv. Španělské Nizozemí zase dnešní Belgii. „Spojené provincie nizozemské“ byly v podstatě republikou. Válka zuřila dál, v roce 1584 byl v Delftu zavražděn Vilém Oranžský. Pak ale bylo v roce 1588 při bojích s Angličany zničeno španělské loďstvo, údajně neporazitelná „armada“. V roce 1598 zemřel král Filip II. Nizozemci také postupně získávali některé zámořské kolonie, Španělé byli dokonce nuceni používat k obchodu nizozemské lodě, čímž paradoxně financovali válku proti sobě. Po několikaleté pauze boje ještě pokračovaly v rámci třicetileté války a teprve v roce 1648 byly Spojené provincie Španělskem diplomaticky uznány v rámci podepsání Vestfálského míru.

17. století – zlatý věk

17. století bývá často nazýváno zlatým věkem kvůli obrovskému hospodářskému i kulturnímu rozmachu. Amsterdam se stal rušným finančním centrem Evropy. V roce 1602 byla založena Východoindická společnost, jejíž mocná flotila ovládala kolonie na Jávě, Sumatře, Srí Lance, v Malajsii i jinde. Dovážela koření, dřevo a asijské luxusní zboží (např. čínský porcelán). Západoindická společnost, druhá zámořská obchodní firma, se pohybovala v Atlantském oceánu. Její pozici ztěžovaly konflikty se španělskými a portugalskými kolonizátory. Přesto hrála důležitou roli v americkém obchodu s otroky. K jejímu panství patřila i kolonie New Amsterdam, která byla později vyměněna s Angličany za Surinam a přejmenována na New York.

Ve stejné době se začínala rozvíjet i holandská posedlost pěstování tulipánů. Bohatí kupci mohli sponzorovat umělce, k nimž patřili např. Jan Vermeer, Jan Steen, Frans Hals a Rembrandt. Tato doba dala světu i fyzika a astronoma Christiana Huygense a filosofa Benedicta Spinozu. Po dobu dvou desetiletí nacházel v Nizozemí intelektuální svobodu francouzský filosof René Descartes. Náboženská svoboda se rozšířila i na Židy (ve Španělsku pronásledované inkvizicí), a tak brzy tvořili 10 % obyvatel Amsterdamu.

Politická situace byla chmurnější, provázely ji spory o moc mezi přívrženci vlády místodržitelů z rodu Orange-Nassau a republikány. Ve druhé polovině 17. století musela země svést řadu válek s Anglií, která se pomalu stávala ještě silnější námořní mocností, Francií nenasytného Ludvíka XIV., Švédskem a dalšími zeměmi – spojenecké aliance se neustále měnily.

Války s Francií

Neustávající boje Nizozemí vyčerpávaly. Soupeření na moři bylo rozhodnuto ve prospěch Anglie poté, co se Vilém III. Oranžský, doživotní generální místodržitel, stal zároveň i anglickým králem (tzv. slavná revoluce v roce 1688). Nizozemci bojovali spolu s Angličany a Habsburky proti Ludvíkovi XIV. i v dlouhé válce o španělské dědictví, která byla ukončena v roce 1713 mírem v Utrechtu. To už bylo na nizozemské hospodářství příliš, a tak následoval postupný politický i ekonomický úpadek.

Zámořské obchodní cesty ovládla postupně Anglie a Francie. Tento proces byl završen v době po Velké francouzské revoluci. V roce 1795 vytvořili Francouzi z Nizozemí sesterskou Batávskou republiku. V roce 1806 dosadil Napoleon svého bratra Ludvíka za holandského krále, v roce 1810 ho sesadil a Nizozemí připojil k Francii.

Po Napoleonově porážce stanovil Vídeňský kongres, že nezávislé Nizozemsko bude obnoveno a navíc spojeno se Španělským (resp. Rakouským) Nizozemím. Prvním králem se stal Vilém I., který nadržoval severním provinciím. Nebyl ale schopen udržet jednotu dvou odlišných oblastí, a tak v roce 1830 došlo k osamostatnění jižních provincií pod názvem Belgie.

2. světová válka

Nizozemsko se drželo politiky striktní neutrality, která vydržela i v 1. světové válce, ačkoliv obyvatelé trpěli spojeneckou blokádou přístavů. Hitler ale na neutralitu ohled nebral a 10. května 1940 zemi přepadl. O čtyři dny později byl zcela zničen významný přístav Rotterdam. Holanďané byli nuceni pracovat v nacistických továrnách, rozsáhlá židovská populace byla téměř vyhlazena. Britská osvobozovací akce z podzimu 1944 se nevydařila, takže utrpení trvalo téměř až do konce války.

Poválečný vývoj

Po roce 1945 následovala obnova zničeného hospodářství, Rotterdam byl znovu rychle vystavěn, byly opraveny hráze, které zničili jak Spojenci, tak Němci. Negativem byla ztráta zámořských kolonií – po válce vyhlásila nezávislost Holandská Východní Indie, která byla dříve obsazena Japonci. Nizozemci ji uznali v roce 1949 a vznikla Indonésie. Surinam získal samostatnost v roce 1975, Nizozemské Antily zůstaly součástí království, ale dostaly širokou autonomii.

S hospodářským růstem zaváděly liberální vlády sociální programy. Nizozemsko bylo zakládající zemí Evropského hospodářského společenství a stejně jako další země Beneluxu vždy podporovalo další integraci až do roku 2005, kdy Nizozemci v referendu odmítli Euroústavu a přispěli tak k jejímu pohřbení.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.