Pravoslavné náboženství

Pravoslavná církev, nazývaná též ortodoxní (z řeckých slov „orthos“ = správný, pravdivý a „doxa“ = sláva, názor, učení), odvozuje své počátky od prvotní křesťanské církve v Jeruzalémě a od Východořímské (Byzantské) říše. Jedná se ve skutečnosti o společenství 15 autokefálních (samosprávných) církví řízených vlastním nejvyšším představitelem.

Prvním mezi rovnými je mezi nejvyššími představiteli těchto církví konstantinopolský patriarcha (Konstantinopol je někdejší centrum Byzantské říše, dnešní Istanbul). Ke starověkým a dosud existujícím patriarchátům patří ještě Antiochie, Alexandrie a Jeruzalém. V čele dalších 11 církví nestojí patriarcha, ale „jen“ arcibiskup.

Nejpočetnější je dnes církev ruská, k dalším patří řecká, srbská, bulharská, rumunská, albánská, kyperská, gruzínská, polská a americká církev a také církev českých a slovenských zemí. Vzhledem ke své spjatosti s východní polovinou Římské říše a s dnešními státy východní Evropy se pravoslavné církvi také někdy říká východní (zdejší věřící to však odmítají jako přívlastek ze západu).

Historie pravoslavné víry

Schizma mezi východem a západem

Pravoslavná církev považuje své vyznání za jedinou pravou a nezkaženou víru mezi křesťanskými církvemi. Jako důvod udává zaprvé apoštolskou posloupnost, tj. přímé následnictví svých biskupů po apoštolech, zadruhé fakt, že se nikdy neodchýlila od víry a tradic prvotní rané křesťanské církve, a zatřetí skutečnost, že se nejpřesněji drží vyznání stanoveného prvními sedmi ekumenickými koncily, které se konaly od 4. do 8. století.

S tímto tvrzením by pochopitelně nesouhlasila římskokatolická „západní“ církev, která také vychází z apoštolské posloupnosti s tím, že prvním biskupem byl svatý Petr, od něhož odvozují své následnictví římští papežové. V Římské i Byzantské říši byl skutečně mezi pěti patriarcháty (Řím, Konstantinopol, Antiochie, Alexandrie, Jeruzalém) považován za nejpřednějšího římský biskup (papež).

Postupně však docházelo mezi východní a západní církví k rozkolům (schizmatům), které byly dány rozdíly politickými, kulturními i věroučnými. Postupně se rozdíly prohlubovaly a jako datum definitivního rozkolu se udává rok 1054 (tzv. Velké schizma). Další dogmata přijatá na západě po roce 1054 jsou neslučitelná s pravoslavnou vírou, a proto je opětovné sloučení církví téměř vyloučeno.

Šírení víry ve slovanských zemích

V časech Byzantské říše pravoslavná víra kvetla, z Konstantinopole přijali křest někteří slovanští vládcové včetně kyjevského knížete Vladimíra a bulharského cara Borise. Ve slovanských zemích postupně vznikly samosprávné církve. Zatímco na západě se jako věroučný jazyk používala latina, na východě to byla řečtina. Ve slovanských zemích se však začalo učit v jazyce, kterému obyčejní lidé rozuměli – ve staroslověnštině, což napomohlo rychlejšímu šíření pravoslavného vyznání.

Do staroslověnštiny, která byla slovanským dialektem, přeložili bibli věrozvěsti Cyril (Konstantin) a Metoděj, bratři z řecké Soluně, které si vyžádal od byzantského císaře kníže Velké Moravy Rastislav. Z Moravy byli žáci obou věrozvěstů nakonec vyhnáni, úspěšnější ale byli v Srbsku, Bulharsku a jinde. Důležitý byl rozmach pravoslavné církve v ruských zemích (včetně území dnešní Ukrajiny a Běloruska). Po dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453 pokračovala Moskva v pravoslavné tradici jako „třetí Řím“ (Konstantinopoli se říkalo „druhý Řím“).

Ikony – symbol pravoslaví

Slovo ikona pochází z řeckého „eikona“, tedy obraz. Ikony jsou obrazy zpodobující Krista, Pannu Marii, svaté a mučedníky. Svůj původ mají v byzantském umění, následně se rozšířily do Ruska a dalších zemí, které přijaly od Byzance pravoslavnou víru. Pravoslavní věří, že první ikonu Krista a Panny Marie namaloval evangelista Lukáš. Ikony mají vzdělávací funkci, mají věřícím předat informaci o zobrazené osobě nebo události. Proto jsou většinou vytvořeny podle staletími daného vzorce a používají stále stejnou symboliku.

Malování ikon – výroba nebo umění?

Existují přesné metody, jak by která osoba měla být zobrazena, včetně takových podrobností jako je postoj těla, účes, oblečení i detaily pozadí. Svoji symboliku mají i jednotlivé barvy. Ikona dlouho nebyla prostorem pro umělecké vyjádření. Bylo běžné, že se kopírovala jedna ikona podle jiné nebo že se ikona přemalovala podle původního vzorce.

Teprve v 17. století za vlády cara Petra Velikého byla ruská ikonografie silně ovlivněná uměním západní Evropy v důsledku modernizace a otevření Ruska Evropě. Do té doby v ní osobní a tvůrčí tradice náboženského umění západní Evropy chyběla. Přesto každý autor vnesl do díla svůj rukopis a nesmrtelnou slávu si svými ikonami získal především geniální umělec 15. století Andrej Rublev. Zcela nový typ ikony byl vytvořen (a musel být schválen) jen v případě, že církev přijala nového světce.

Ve východním umění prakticky úplně chyběla trojrozměrná zobrazení - sochy. Důvodem byl pravděpodobně odpor k uctívání idolů v době starého Řecka a Římské říše. Ikona má ukazovat duchovní, spirituální stránku člověka, ne smyslné lidské tělo. V byzantském období se však začal používat basreliéf, což vedlo k tradici pokrývání ikony postříbřeným nebo pozlaceným kovovým reliéfem (tzv. riza), který měl ikonu chránit. Takové ikony většinou odhalují jen malovaný obličej a ruce, zbytek je překrytý kovem.

Ikony se malovaly nejčastěji temperovými barvami na dřevěné desky. Po dokončení malby byly pokryty lakovanou glazurou ze lněného oleje. Po zhruba 80 letech však lněný olej ikonu ztmavil, takže ji zpravidla nějaký umělec přemaloval podle původní předlohy. Tento proces se někdy opakoval mnohokrát. Dnes restaurátoři odstraňují barvy vrstvu po vrstvě, aby tak odhalili některé z původních obrazů.

Spory o uctívání ikon

V Byzantské říši propukl v 8. století o uctívání ikon velký spor zvaný ikonoklastické (obrazoborecké) bouře. Ikonoklasté se domnívali, že úcta prokazovaná ikoně je uctíváním idolu, které zakazuje Starý zákon, a že Boha je zakázáno zobrazit. Byzanc tehdy navíc byla v kontaktu s Araby, přičemž islám zpodobování osob zcela zakazuje. Teprve 7. ekumenický koncil znamenal návrat k ikonám. Oprávnění k tomu dala následující argumentace:

Než na sebe vzal Kristus božskou podobu, bylo rouhačské Boha jakkoliv zobrazovat. Jakmile se Kristus (Bůh) stal zároveň člověkem (vtělil se), začalo být možné ho zobrazovat. Když člověk prokazuje úctu ikoně, neprokazuje ji dřevu nebo malbě, ale zobrazené bytosti. Světlo a barva ikony jsou zrcadlem nebeského světa. Ikona je oknem a mostem do Nebe. Na základě této argumentace se mnoho mnichů - malířů několik dní postilo, zpívalo žalmy a snažilo se celým srdcem uvěřit v morální a výchovnou funkci ikony než na ní začali pracovat.

Použití ikon

Ikony zdobí stěny pravoslavných kostelů a někdy je zcela pokrývají. Často mají vyhrazené místo také v domácnostech věřících, většinou na východní stěně místnosti, kde slouží pro domácí modlitby. Ikony bývají osvětleny světlem svíček nebo olejových lamp. K výrobě svíček se hodně používá včelí vosk a do lamp olivový olej, protože jsou to přírodní materiály, které hoří jasně. Kromě praktického důvodu osvětlení tmavého kostela mají svíčky či lampy i spirituální účel, symbolizují Světlo světa - Krista.

V minulosti byly ikonám připisovány léčivé vlastnosti, bývaly umístěny i podél cest a u vstupních bran a dokonce se při válkách braly do bitev (neseny před vojskem na tyči podobně jako standarta). V době komunismu bylo malování ikon v Sovětském svazu zcela zakázáno a místo nich se začaly malovat lakované dřevěné skříňky a panenky (matrjošky)… Tisíce ikon byly tehdy spáleny, zničeny, ukradeny, propašovány nebo prodány na západ.

Dnes naopak kvete restaurátorství starých děl a vyrábění jejich kopií. Většina velkých klášterů v Rusku má své dílny na výrobu ikon, které často používají staré tradiční metody.

Ikonostas

Ikonostas je stěna tvořená ikonami, která odděluje loď kostela od svatyně s oltářem. Vyvinul se z byzantského templonu v 15. století. Prostor za ikonostasem - svatyně - je přístupná jen knězi, věřící do ní nesmí. Svatyně je většinou o jeden až tři stupínky výše než loď kostela. Ikonostas má obvykle tři otvory (dveře).

Svaté a diákonovy dveře

Prostřední otvor se nazývá svaté dveře nebo krásná brána. Někdy se používá také název královská brána, ale ten by se správně měl používat spíše na dveře spojující narthex (tj. vchod do kostela) s lodí. Zvyklosti se v různých oblastech liší, ale obecně platí, že svaté dveře jsou zavřené vždy, když neprobíhá mše. Při mši jsou dveře otevřené a prochází jimi kněz (pop).

Postranní severní a jižní dveře se nazývají diákonovy, protože je často užívá diákon (jáhen), který se podílí na bohoslužbách, čte evangelia, asistuje při svatém přijímání, zpívá litanie, okuřuje ikony kadidlem atd. Na těchto dveřích jsou často ikony slavných jáhnů, např. prvního mučedníka svatého Štěpána. Někdy se těmto dveřím říká andělské, protože na nich někdy bývají vyobrazeni archandělé Michael a Gabriel, anebo prostě jen postranní dveře.

Kněz a diákoni smí při mši a dalších vybraných příležitostech procházet svatými dveřmi. Laici mají přístup do prostoru oltáře jen v případě, že se starají o kostel, ale i tak mohou používat pouze postranní dveře. Ikonostas dělí kostel na dvě části, ale podle výkladu církve nerozděluje, nýbrž naopak symbolicky spojuje věřící v lodi kostela s Nebem (ikony jsou vždy oknem či mostem do Nebe). Kristus spojuje oba světy, proto je vyobrazen na svatých dveřích mezi nimi.

Řady ikon na ikonostasu

Ikonostas může být velmi jednoduchý, ale také může sahat až ke stropu. Podle zavedených pravidel může mít nad sebou až šest vrstev. Na pravé straně prostředních Svatých dveří bývá ikona Krista, na levé ikona Panny Marie. V této řadě, která se někdy nazývá vládcova, se dále mohou objevit Jan Křtitel, evangelisté a světci spojení s daným kostelem.

Nad touto řadou se nachází řada deesis (rusky „dejsusnyj rjad"), kde bývá Kristus na trůně po stranách s Pannou Marií a Janem Křtitelem, kteří mají prosebný postoj (orodují u Krista za lidstvo). Panna Marie a Jan Křtitel jsou většinou obklopeni archanděly Gabrielem a Michaelem a dále směrem ke kraji bývají svatý Petr a Pavel i další církevní otcové. Nad deesis je řada s ikonami 12 pravoslavných svátků („prazdničnyj rjad“).

Ještě výše můžeme u bohatších ikonostasů najít řadu proroků („proročeskyj rjad“) s ikonami starozákonních proroků a někdy je k vidění ještě řada patriarchů („praotěčeskyj rjad“) se starozákonními patriarchy, což je většinou 12 synů Jákoba. Další řada ikon může být úplně dole, na té uvidíme místní světce („mjestnyj rjad“). Málokdy jsou na ikonostasu všechny řady, vždy je přítomna jen vládcova řada. Dále je dávána přednost deesis a řadě 12 svátků.

Pravoslavný kříž

Pravoslavný kříž je velmi hojným symbolem ortodoxní víry, který bývá často bohatě zdoben. Na rozdíl od západního kříže je trojramenný, tj. má tři vodorovná ramena. Horní kratší rameno je symbolem cedulky s výsměšnou zkratkou INRI (Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum = Ježíš Nazaretský, židovský král), kterou přitloukl nad ukřižovaného Krista Pilát Ponský. Spodní rameno není zcela vodorovné, ale je šikmé.

Pro tuto skutečnost jsou udávány dva důvody. Podle jednoho symbolizuje šikmé rameno malou plošku pro nohy, která ukřižovaného podpírala a prodlužovala tak jeho utrpení na kříži. Někteří vědci dokládají, že první zobrazení ukřižování tuto skutečnost potvrzují, přestože pozdější umění zobrazuje Kristovy nohy přibité ke kříži jedním hřebem. Navíc by se zřejmě tělo bez podepření nohou na kříži neudrželo, tak jak je tradičně zobrazované západním uměním.

Druhý důvod mluví o tom, že šikmé rameno symbolizuje, že zločinec ukřižovaný po pravé ruce Krista ho přijal za svého a bude přijat do Nebe, zatímco zločinec po jeho levé ruce se Ježíšovi vysmíval, bude zatracen a přijde do Pekla.

Pravoslavný kostel

Atmosféra v pravoslavném kostele je vysoce formální a vážná. Kněží jsou impozantně oblečeni, ve vzduchu bývá cítit vůně svíček a kadidla, starší ženy neustále uklízí. Na rozdíly od katolických kostelů nemají ty pravoslavné žádná sedadla, při mši se stojí. Není slyšet žádná hudba kromě melodického zpěvu žalmů, nejsou tu žádné sochy, ale zato mnoho ikon, před nimiž se lidé modlí, uklání se a někdy dokonce líbají zem.

Muži mají v kostele odkryté hlavy, ženy je zakrývají. Pravoslavný kostel je obvykle přístupný každému, ale je třeba ctít místní tradice. Nevhodné jsou ruce v kapsách stejně jako zkřížené nohy nebo ruce. Ženy by měly mít zahalenou hlavu, nežádoucí jsou také krátké sukně. Neměli byste také fotit při mši (nebo se raději zeptejte).

Pravoslavná mše

Mši vede kněz, ale musí při ní být přítomen minimálně ještě jeden člověk, který zpívá žalmy. Pravoslavné mše jsou téměř celé zpívané. Zčásti při nich probíhá dialog mezi knězem a lidmi, často sborem zpívajícím žalmy. Text je vždy zpíván předepsanou hudební formou. Během mše se používá kadidlo (pryskyřice kadidelníku - Boswellia thurifera), což je dědictví židovské tradice. Většinou se mísí s květními esenciálními oleji, aby mělo příjemnou vůni.

Kadidlo se pálí ve zdobené zlaté kadidelnici, která visí na třech řetězech symbolizujících svatou Trojici. V Řecku ještě podél řetězů visí dvanáct zvonků symbolizujících apoštoly, v Rusku nikoliv. Kněz kývá kadidelnicí zepředu dozadu, aby postupně uctil všechny čtyři strany oltáře, svaté dary (tj. chléb a víno pro přijímání), ikony, duchovní, shromáždění věřících i samotnou budovu kostela.

Kláštery

Každý pravoslavný věřící by se měl v některých činnostech chovat asketicky, tj. dobrovolně se vzdát nějaké své radosti nebo touhy. Následuje tak výzvu Krista: vezměte na sebe kříž a následujte mě. Úplná askeze se však považuje za neslučitelnou s běžným životem. Pokud chce někdo tímto způsobem žít, odchází do kláštera. Každý klášter si může formulovat svá pravidla, ale na rozdíl od západu neexistují v pravoslavné církvi žádné náboženské řády. Některé klášterní komunity si přesto získaly zvláštní respekt, např. v Řecku na hoře Athos.

Ještě přísněji, vypjatě asketicky, žijí poustevníci. Obývají nějaké místo daleko od civilizace a žijí zcela sami. Poustevníci mohou být spojeni s velkým klášterem, který se stará o jejich materiální zajištění a zároveň téměř nenarušuje jejich život. Mnich si však musí tuto čest zasloužit a přesvědčit představené kláštera, že je této cti hoden.

V pravoslavné církvi je možné, aby knězi a jáhni byli ženatí, v případě, že se oženili ještě před vysvěcením na kněze. Žijí totiž v běžném životě, kde je manželství považováno za normu. Svobodní kněží většinou žijí v klášterech, kde je naopak normou nebýt ženatý. Pokud zemře žena kněze či jáhna, jako vdovec se už podruhé oženit nesmí a většinou také odchází do kláštera. Totéž platí i pro ovdovělé ženy duchovních, které se často znovu nevdávají a stávají se jeptiškami, pokud už jsou jejich děti dospělé. Biskupové musí žít v celibátu v každém případě.

Dvanáct velkých svátků

Nejdůležitějším svátkem pravoslavné církve jsou Velikonoce („Páscha“), kdy si věřící připomínají Kristovu smrt a zmrtvýchvstání. Kromě toho existují i další významné dny v životě církve – tzv. Dvanáct velkých svátků. Tvoří je osm svátků na počest Ježíše Krista a čtyři na počest Panny Marie, která požívá velmi vysoké úcty a nazývá se Bohorodička - řecky Theotokos (Θεοτόκος), rusky Bagaródica (Богоро́дицa) či Bagamátěr. Níže uvádíme výčet všech dvanácti svátků:

  • 8. září – Narození Bohorodičky - Рождество Богородицы – Génnisis tis Theotókou
  • 14. září – Pozdvižení Svatého Kříže - Воздвижение Креста Господня – Ypsosis tou Timíou Stavroú
  • 21. listopad – Představení Bohorodičky (Uvedení Panny Marie do chrámu) - Введение во храм Пресвятой Богородицы – Eisódia tis Theotókou
  • 25. prosince – Narození Krista - Рождество Христово – Christoúgenna
  • 6. ledna – Pokřtění Krista (též Teofanie, Epifanie, Slavnost Zjevení Páně, na západě Svátek tří králů) - Крещение Господне (Богоявление) - Theofánia
  • 2. února – Uvedení Páně do Chrámu (u nás známé jako Hromnice) - Сретение Господне - Ypapantí
  • 25. březen – Zvěstování Bohorodičce - Благовещение Пресвятой Богородицы - Evangelismós
  • neděle před Velikonocemi – Vjezd do Jeruzaléma neboli Květná či Palmová neděle - Вход Господень в Иерусалим – Kyriakí ton Vaíon
  • 40 dní po Velikonocích – Nanebevstoupení Páně - Вознесение Господне - Análipsi
  • 50 dní po Velikonocích – Letnice (Seslání Ducha svatého, Svatodušní svátky) - День Святой Троицы - Pentikostí
  • 6. srpna – Proměnění Páně - Преображение Господне (Спас) - Metamórfosi
  • 15. srpna – Usnutí (Zesnutí) Bohorodičky, obdoba západního Nanebevstoupení Panny Marie - Успение Богородицы – Koímisis tis Theotókou

Data svátků však odpovídají juliánskému kalendáři, který pravoslavná církev dosud používá, ne gregoriánskému kalendáři, který se už dlouho používá na západě a který přijal i sovětský (a dnes ruský) stát v roce 1918. Tudíž např. Narození Krista (25. prosince) slaví pravoslavní podle našeho (gregoriánského) kalendáře až 7. ledna.

Řecká církev

Řecká církev je jednou z 15 autokefálních pravoslavných církví. Teritoriálně k ní patří ta část území Řecka, která odpovídá rozsahu řeckého státu po jeho vzniku před rokem 1833, tj. zhruba polovina dnešního řeckého území. Zbytek je nadále podřízen patriarchátu v Konstantinopoli (Istanbulu), tak jako v časech Osmanské říše a předtím Byzantské říše.

Nicméně v důsledku dohody mezi konstantinopolskou a řeckou církví spravuje většinu biskupství na řeckém území z praktických důvodů de facto řecká církev. Pouze Kréta, souostroví Dodekanésos a mnišská republika na hoře Athos jsou spravovány přímo konstantinopolským patriarchou. Východní pravoslavné náboženství je v Řecku ustanoveno zákonem jako “převažující”, je státem finančně podporováno a církev má významný politický a hospodářský vliv.

Všichni žáci základních a studenti středních škol mají povinné vyučování náboženství v případě, že jsou pravoslavného vyznání. Zatímco v Rusku a dalších slovanských zemí jsou nejvyššími představiteli církve metropolitové, pod nimi jsou v hierarchii arcibiskupové, v Řecku je tomu naopak. Primasem řecké církve je aténský arcibiskup, který předsedá Svaté synodě, tedy shromáždění všech biskupů, kteří mají statut metropolity.