Historie Provence

Keltové a Liguři

Před příchodem antiky obývaly Provence kmeny Ligurů (na jihu) a Keltů. Z dialektu Ligurů pochází i některé dnešní místní názvy (koncovky –osc, -asc, -auni, -inc). Keltsko-ligurská civilizace navazovala obchodní styky s Etrusky, Féničany, Řeky a jinými středomořskými národy, takže je dost možné, že řeku Rhônu pojmenovali obchodníci z řeckého ostrova Rhodos.

Řekové

Řekové se nakonec začali v oblasti usazovat a zakládat kolonie. První a nejvýznamnější z nich, Massalia (dnešní Marseille), vznikla kolem roku 600 př. Kr. a stala se pyšnou a bohatou nezávislou republikou. Kolonie nebyly nástrojem k vyhubení místního obyvatelstva, ale výsledkem obchodu a mírové ekonomické integrace. Řekové zavedli pěstování oliv, fíků, třešní, vlašských ořechů a vinné révy. Výdobytky antiky na pobřeží a podél Rhôny nesdílely domorodé kmeny ve vnitrozemí, které žily stále primitivním způsobem života.

Římská říše

Římané se na rozdíl od Řeků snažili vojensky podrobit všechny části svého impéria a zaváděli všude svoji organizaci, zákony a jazyk (latinu). Do roku 121 př. n. l. se součástí jejich říše stala i Zaalpská Galie – ze slova „Provincia“ pochází slovo Provence. Šlo tehdy o celou jižní Francii od Alp až k Pyrenejím.

Zatímco Massalia a další oblasti s Římany spolupracovaly, nedali Galové (Keltové) svoji kůži lacino. Po mnoha povstáních a bitvách dobyl a zklidnil celou Galii až Julius Caesar v letech 58-51 př. Kr. Následovala doba prosperity. Byly postaveny silnice, jejichž zbytky lze vidět dodnes, např. Via Aurelia víceméně podél dnešní silnice N7 a Via Agrippa z Arles na sever do Avignonu a Orange. Ve 3. století se začalo šířit křesťanství a v roce 410 byl založen první klášter.

Ranný středověk

Katastrofa přišla s vpádem barbarských kmenů. Roku 471 dobyli Arles Vizigóti a terorizovali pak celé údolí Rhôny. Další germánský kmen Burgundů se usadil dále na východ, později se objevili Ostrogóti, ale ze všech bojů provázených hladomory, nemocemi, krveprolitím a úpadkem intelektuálního života vyšli nakonec vítězně Frankové. Provence se teoreticky stala součástí Francké říše, ale v 8. století se zde začal šířit islám a z moře přicházely pro změnu nájezdy Saracénů.

Relativní klid za Karla Velikého vystřídaly další útoky muslimů a také Normanů, kteří ovládli v 9. století dolní Rhônu. Teprve koncem 10. století skončila „doba temna“ a anarchie, Saracéni byli vyhnáni. Začalo se rozvíjet lesnictví, rybářství, včelařství, zúrodňování půdy, zavlažování, pěstování vína, říční doprava a pod taktovkou benediktinů také vzdělanost.

Dynastie Anjou

Zajímavé je, že Provence se nestala součástí středověké Francie. Nejprve patřila k Burgundskému (Arelatskému) království, potom připadla Svaté římské říši národa německého. Hranici Francie a Svaté říše tvořila (jak jinak) Rhôna, ale kulturní spřízněnost mezi lidmi na obou stranách řeky nezmizela.

Ve 12. století opanoval region hrabě z Toulouse, následně hrabě z Barcelony a teprve ve druhé polovině 13. století nastal s příchodem dynastie Anjou příklon k Francii. Ve stejné době se mezi Alpami a Pyrenejemi mluvilo jazykem langue d´oc, z něhož se časem vyvinul zdejší dialekt – provensálština.

V roce 1388 připadlo město Nice s okolím Savojsku a nepatřilo pak k Francii až do roku 1860. Jiným zásahem zvenčí byl příchod papežů, kteří sídlili v Avignonu v letech 1309-1377 („vzdoropapežové“ pak až do roku 1403). Výhodou odtrženosti od Francie bylo, že region nebyl zasažen stoletou válkou, z čehož těžila města jako Arles, Avignon, Orange a zejména Marseille, z níž se stal kosmopolitní přístav obchodující i s Orientem.

Kulturní život kvetl nejen na papežském dvoře, ale i na dvoře anjouovského krále Reného v Aix-en-Provence. Jeho syn odkázal v roce 1481 své dědictví vzdálenému příbuznému – francouzskému králi Ludvíku XI.

Provence součástí Francie

Francouzi ihned dosadili svoje správce a i když zdejší stavy dostaly záruku, že budou nezávislou jednotkou v rámci království, s vlastními soudy, cly i privilegii, snažili se králové tato privilegia trvale omezovat, podobně jako u Bretaně a dalších kdysi samostatných regionů. Také tzv. italské války, které vedli tři francouzští králové, už obyvatelé tvrdě pocítili. Marseille a Toulon se staly vojenskými pevnostmi a v Toulonu byly založeny první loděnice.

Společné utrpení posílilo sounáležitost s Francií a francouzština (ne provensálština) se začala používat pro překlad zákonů z latiny. Další historie Provence je už nerozlučně spjata s dějinami celé země. 16. století znamenalo rozvoj zemědělství i řemesel (víno, ryby, olivy, řada nových exotických plodin, výroba textilu, koželužny, papírny...), ale také vzdělanosti (působil zde slavný Nostradamus).

Bohužel přišly také ničivé náboženské války. Nesmiřitelná občanská válka mezi katolíky a hugenoty (kalvinisty) byla vedena všemi prostředky, včetně hromadných masakrů.

Královský absolutismus

Konsolidace státu za Ludvíka XIII. (zásluhou kardinála Richelieu) a Ludvíka XIV. znamenala ořezávání tradičních místních institucí a představ o nezávislosti. Šlechta i duchovní ztratili moc, přišla neomezená královská vláda, závratně rostly daně. Lesk „Krále Slunce“ Ludvíka XIV. dopadal především do Paříže a Versailles, méně do regionů.

Četné války byly u obyvatel nepopulární, protože znamenaly invaze cizích vojsk a obchodní blokády. Ani snaha získat zpět Nice se nesetkala s pochopením, město už bylo vnímáno jako cizí. Ve všech vrstvách se stále běžně používala provensálština. Za Ludvíka XIV. bylo ještě možné mluvit o pokroku a hospodářském rozvoji.

Francouzská revoluce

Teprve rozmařilost dvora a neschopnost následujících králů a v poslední fázi tuhá zima, neúroda, růst cen chleba, nezaměstnanost a hlad vytvořily i tady předpoklady pro vypuknutí Velké francouzské revoluce. Provence byla převážně levicová, jakobínská. Obyvatelé Marseille, kteří se v roce 1792 vydali do Paříže bránit „ohroženou vlast“, zpívali píseň skladatele jménem Rouget de Lisle, Marseillaisu, která se stala národní hymnou.

Revoluce znamenala další centralizaci, vznikly zde čtyři départmenty a bylo znovu připojeno papežské území Avignonu a okolí (tzv. Comtat Venaissin). Trvalé verbování do krvavých revolučních a poté napoleonských válek ale opět vyvolávalo nenávist vůči vládě. Po porážce Napoleona u Waterloo připadla dříve vybojovaná oblast Nice (départment Alpes-Maritime) spolu se Savojskem králi Sardínie. Stejně dopadlo i Monako.

19. století

V 19. století probíhala v celé Francii rychlá industrializace. Nejbouřlivější změny každodenního života přineslo období druhého císařství (vláda Napoleona III. v letech 1851-71). Marseille se stala hlavním přístavem země. Obchodovala s africkými i asijskými koloniemi. Podél Azurového pobřeží byla postavena železnice, která později podnítila rozvoj cestovního ruchu. Setrvalý odchod obyvatel ze zaostalého vnitrozemí na pobřeží a do údolí Rhôny se ještě zrychlil.

Napoleon III. podporoval Italy v jejich snaze o sjednocení a v boji proti Rakousku (1860) a za odměnu získal, tentokrát už definitivně, Alpes-Maritime. Plebiscit v Nice rozhodl o připojení k Francii. Monako s dynastií Grimaldi získalo nezávislost na cizích mocnostech, kterou si udrželo dodnes. Malé knížectví začalo stavět svoji prosperitu na přílivu turistů a na hazardních hrách.

Tradiční Provence postupně mizela, jednou z obětí se stal i její jazyk. V průmyslových městech se rychle šířil socialismus. Ve druhé polovině 19. století zde působila řada slavných malířů, nadšených prosluněnou krajinou a Azurovým pobřežím, např. Cézanne, Renoir, Matisse, Dufy, Van Gogh.

20. století

První světová válka přinesla další vylidňování skomírajících vesnic ve vnitrozemí, některé byly téměř opuštěny. Za druhé světové války se Provence stala součástí neokupované části Francie (kolaborantský režim s hlavním městem ve Vichy). Spojenecké bombardování poškodilo řadu měst, např. Avignon, Marseille či Toulon.

Po válce došlo k dalšímu ekonomickému rozvoji, rozšířily se sady, levandulová pole a olivové háje. Bohaté údolí Rhôny plodilo ovoce, zeleninu a víno, na řece vznikly vodní i atomové elektrárny. V Marseille a dalších městech se usídlil ropný průmysl, ocelárny a hutě. Nový pokrok v zavlažování přibrzdil úprk z venkova na pobřeží.

Poté, co získalo Alžírsko nezávislost, se začaly do Francie vracet statisíce tamních usedlíků (tzv. pieds noirs, tedy „černé nohy“) a přinesly s sebou nenávist k arabsky mluvícím lidem. Na konci války byla Provence stále baštou socialismu, teď se pomalu začala měnit v ohnisko netolerance a rasismu. I dnes tu má pevnou pozici nesnášenlivá Národní fronta Jean-Marie Le Pena.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.