Historie Rumunska

Geto-dácké kmeny

Ve starověku bylo území dnešního Rumunska osídleno thráckými kmeny. V různých pramenech byli tito lidé nazýváni buď Getové, nebo Dákové, dnes se užívá pojem Geto-Dákové. Jejich hlavním náboženstvím byl zvláštní kult boha Zalmoxida, s nímž komunikovali pomocí meditací a rituálních obětí. Na pobřeží Černého moře zakládali Řekové už od 7. století př. n. l. obchodní kolonie, např. Callatis (dnešní Mangalia), Histria nebo Tomis (dnešní Constanţa) a kontakt s nimi pomáhal civilizovat geto-dácké kmeny.

V 1. století př. Kr. vytvořili Dákové první silný a sjednocený stát, aby se společně bránili hrozbě ze strany Římské říše. V jeho čele stál král Burebista, který si podrobil i sousední Kelty. Zprávy o místních kmenech máme i od básníka Ovidia, který byl císařem Augustem v roce 9 n. l. poslán do vyhnanství do města Tomis (Constanţa).

Římský zábor

Posledním dáckým králem byl v letech 87-106 n. l. Decebal. Konsolidoval stát, ale už se neubránil útokům římského císaře Traiana, který po dvou velkých výpravách nakonec Dácii v roce 106 dobyl a vytvořil stejnojmennou provincii. Konečná bitva byla svedena u hlavního města Sarmizegetusa a Decebal po ní raději spáchal sebevraždu, než aby padl do zajetí.

Římané zobrazili své vítězství na slavném Traianově sloupu v Římě. Do nové provincie přinesli vyšší kulturu a místní obyvatelstvo se postupně romanizovalo. Vzniklo dáko-románské etnikum hovořící latinsky. Kult boha Zalmoxida postupně vymizel. Římané pochopitelně zaváděli svoje božstva, ale ve 2. a 3. století pak i sem začíná pronikat křesťanství.

Dědictví Římanů

V roce 271 se císař Aurelianus rozhodl stáhnout římské legie a administrativu na jih od Dunaje a celou provincii vyklidit. Důvodem byly stále častější útoky barbarů, hlavně Gótů, a nákladnost obrany dlouhé hranice. Řeka Dunaj byla pro impérium přirozenější hranicí a bylo ji možné lépe bránit. Území dnešního Rumunska však dál žilo životem římské provincie, romanizace zůstala zachována.

Od Římanů pochází dnešní jméno celé země a rumunština je románským jazykem, i když je stát obklopen slovanskými národy a Maďary. Na svůj římský původ se Rumuni dodnes odvolávají. I přes odchod Římanů se zde ve 3. a 4. století prosadila křesťanská víra, kterou tak místní obyvatelé přijali daleko dříve než jejich sousedi – Slované a Maďaři.

V době stěhování národů se přes území Dácie postupně přehnali Gótové, Hunové, Avaři, Slované a Maďaři. Zejména Slované po sobě zanechali stopy, např. v některých rumunských slovech, byli ale stejně jako ostatní příchozí asimilováni a romanizováni.

Středověká knížectví

Ve středověku Rumuni podobně jako Němci nebo Italové nevytvořili jednotný centralizovaný stát. Postupným vývojem se vytvořilo několik regionů, do nichž byli rozděleni. Nejdůležitější byla knížectví Sedmihradsko (Transylvánie) na západ od Karpat, Valašsko na jih od Karpat a Moldávie na východě.

Sedmihradsko bylo od 10. století autonomním knížectvím („vojvodstvím“) pod nadvládou uherského krále. V jeho čele stál vojvoda. Po tatarských nájezdech v letech 1241 a 1242 začal král Béla zvát do země cizí kolonisty německého původu (tzv. Sasy) a za účelem obrany hraniční oblasti Karpat také příslušníky národa Székelyů. Většina šlechticů pak byla maďarského původu, rumunského zcela výjimečně, zatímco prostí rolníci byli Rumuni.

Stále se zhoršující útisk prostého obyvatelstva vedl v roce 1437 k rolnickému povstání, které bylo krutě potlačeno. Následně vznikla tzv. Unie tří národů – maďarských, saských a székelyských šlechticů, která se stala ústavním základem pro vládu v Transylvánii. Nepočetní rumunští šlechtici byli z rozhodování zcela vyloučeni.

Valašsko a Moldavsko

Prvním rumunským knížectvím, které v 1. polovině 14. století sjednotilo různé politické formace oblasti, bylo Valašsko ležící na jih od karpatského oblouku. Jeho kníže Basarab byl brzy, v roce 1330, napaden Uhry, ale porazil je v bitvě u Posady. Podobně v roce 1359 vytvořil Bogdan Cuhea moldavské knížectví a následně porazil uherské vojsko vyslané králem Ludvíkem z Anjou.

Šlechtici v rumunských knížectvích se nazývali bojaři. Obyvatelstvo vyznávalo pod vlivem Byzance pravoslavnou víru. Ve Valašsku a Moldavsku měli vlastní biskupství, stavěly se krásné kostely a kláštery, v Sedmihradsku bylo ortodoxní náboženství jen tolerováno a Rumuni se jím lišili od svých vládců, protože jak Maďaři, tak Sasové a Székelyové byli katolíci. Přesto si Rumuni svou víru udrželi stejně jako románský jazyk.

Odboj proti Turkům

Rumuni nežili v jednom sjednoceném státě, ale i knížectví valašské a moldavské umožňovala organizaci a obranu obyvatel proti vlivu sousedních mocností - Uher, Polska a později Osmanské říše. Expanze Turků na Balkán začala ve 14. století. Na konci tohoto století zničili srbský i bulharský stát a připojili je jako provincie ke své říši. Valašsko a částečně Moldavsko se tak stalo sousedem nebezpečného Turecka, přičemž hranicí byl Dunaj.

V roce 1396 byla vyhlášena křížová výprava proti nevěřícím, kterou organizoval nám dobře známý Zikmund Lucemburský a jíž se zúčastnil i valašský kníže Mircea Starý. V bitvě u Nikopole na Dunaji bylo křesťanské vojsko rozdrceno. Mircea zarytě bojoval s Turky i v dalších letech, nakonec jim ale musel v roce 1417 začít platit daň a ztratil území Dobrudže (oblast přiléhající k Černému moři, dnes rozdělená mezi Rumunsko a Bulharsko).

V Moldavsku byl podobně významným knížetem Alexandr Dobrý (1400-32), který byl pro změnu spojencem tehdy mocného polského krále a rozšířil své území. Tento vládce mj. učinil dynastii Basarabů feudálními pány v oblasti později zvané Basarábie (Besarábie), což je dnešní Moldavská republika.

Hunyady, Korvín a „hrabě Dracula“

Roku 1441 se stal sedmihradským vévodou Jan Hunyady, který zaujal rozhodující roli v boji proti Turkům. Tento bojovný transylvánský šlechtic byl jedním z nejschopnějších vojevůdců své doby. Původem byl Rumun a jmenoval se Iancu de Hunedoara, Maďaři mu však říkali János Hunyady. Snažil se sjednotit k odporu všechny křesťanské síly, zejména tři rumunská knížectví. Při svých slavných taženích mnohokrát Turky porazil.

Hunyady se vypracoval na nejmocnějšího šlechtice v Uhrách a sedm let byl dokonce správcem celého uherského království namísto nezletilého panovníka. V roce 1456 zastavil u Bělehradu sultána Mehmeta II., který tři roky předtím dobyl Cařihrad a zničil byzantskou říši. Na tomto tažení ale brzy nato zemřel na horečku. Jeho syn Matyáš Korvín byl zvolen uherským králem a pokračoval v odporu proti Turkům, i když už ne s takovým zápalem jako Jan Hunyady.

Korvín také pomohl na valašský trůn Vladu III. Ţepeşovi (1456-62). Tento kníže se po smrti pod jménem Dracula stal postavou legend zdůrazňujících buď jeho nevýslovnou krutost, nebo silný smysl pro spravedlnost. Na rozdíl od jiných valašských vládců si odmítl Vlad vykupovat mír s Turky placením poplatku a kladl jim tuhý odpor.

Štěpán Veliký a rozmach Moldavska

Největším středověkým rumunským knížetem byl ale moldavský kníže Štěpán Veliký. Byl také nejdéle vládnoucím panovníkem rumunských zemí, na moldavském trůně vydržel celých 47 let (1457-1504). Několikrát porazil daleko početnější tureckou armádu a vytlačil Osmany z jižní Besarábie. Úspěšně se bránil i expanzi Uher a Polska a všechny tři velké mocnosti dokázal rozeštvávat proti sobě navzájem.

Moldavsko dosáhlo za Štěpánovy vlády velkého rozmachu a z této doby pochází i stavby mnoha klášterů a kostelů, včetně klášterů Voroneţ, Putna, Humor a Neamţ, kde jsou pohřbena moldavská knížata. Když ale Uhry, Polsko i Benátky daly postupně přednost uzavření mírových smluv před válčení s Turky, bylo na konci jeho vlády jasné, že Moldavsko si bez cizí pomoci nemůže trvale udržet svoji nezávislost.

Heroické století protitureckého odporu bylo spjato s velkými jmény Jana Hunyadyho, Vlada III. Draculy či Štěpána Velikého, kteří vzbuzovali obdiv u svých současníků. Patnácté století ale bylo závěrem křižácké éry a s jeho odchodem hrdinský křižácký ideál pomalu vyhasínal. Století šestnácté přineslo jihovýchodní i střední Evropě nové útrapy spojené s vrcholným obdobím turecké moci.

Dóžovo povstání v Transylvánii

V roce 1514 vypuklo v Sedmihradsku rolnické povstání vedené Jiřím Dóžou. Příčinou byly stále se zvyšující feudální povinnosti a útlak rolníků. Papež v tomto roce vyhlásil křížovou výpravu proti Turkům a slíbil všem rolníkům osvobození z nevolnictví, když jeho výzvy uposlechnou a půjdou do boje. S tím nesouhlasili šlechtici a přiměli papeže, aby své plány zrušil. Už vytvořené rolnické vojsko se proto vzbouřilo a následně dokázalo porazit šlechtickou armádu.

Šlechtě přišel na pomoc sedmihradský vévoda Jan Zápolský a Dóžovo vojsko bylo poraženo. Pro Jiřího Dóžu byl připraven exemplární trest: byl posazen na rozžhavený železný trůn, na hlavu mu byla posazena žhavá železná koruna a jeho tělo bylo potom rozčtvrceno. Všechno rolnictvo bylo potom prohlášeno za „zásadně věčně znevolněné“. Ve Valašsku a Moldavsku se povinnosti rolníků nezvyšovaly tak dramaticky jako v Sedmihradsku, a proto tu nikdy nevypukla povstání v takovém rozsahu.

Rostoucí turecký tlak

V 16. století se rumunská knížectví nejednou ocitala v nebezpečí, že se dostanou pod přímou tureckou nadvládu. Rumunští bojaři se obávali trpkého osudu bulharské, srbské a albánské šlechty, jíž byl konfiskován majetek, pokud nepřestoupila na islám. Museli se proto spolu se svými knížaty stavět Turkům na odpor nebo volit politiku smíření. Vojensky nebylo Valašsko ani Moldavsko porobeno. Často však musela obě knížectví platit pravidelnou roční daň a poskytnout Osmanům vojenskou pomoc, když o to požádali.

Za odměnu měla knížectví zajištěnu širokou autonomii, byly zachovány domácí instituce, neomezená moc knížat i pravoslavná víra. Za nejmocnějšího tureckého sultána Sulejmana Nádherného došlo v roce 1526 k vítězství Turků v bitvě u Moháče nad uherským a českým králem Ludvíkem Jagellonským, který přitom zahynul. V roce 1541 uherské království zcela zaniklo a jeho velká část se stala součástí osmanské říše.

Sedmihradsko v čele s knížetem Janem Zápolským si ale uchovalo autonomii a mělo poměrně velkou svobodu konání. Z právního hlediska mělo podobný statut jako Valašsko a Moldavsko, tj. bylo ve vazalském poměru k Turecku. Tlak mocného souseda na všechna tři knížectví se postupně zvyšoval, uchazeči o knížecí trůn museli být schváleni sultánem, který od nich za to vybíral dary a úplatky.

Reformace

Rozpad katolických Uher umožnil pronikání myšlenek reformace. Luteránství se stalo oficiálním vyznáním Sasů, kalvinismus a unitářství zase přitahovalo maďarskou šlechtu a národ Székelyů. Jen prosté rumunské obyvatelstvo, jehož byla většina, si zachovalo pravoslavnou víru. Aby zabránil rozbrojům, uznal sněm v roce 1556 protestantská vyznání a postavil je na roveň katolickému. Taková náboženská tolerance byla v té době v Evropě unikátní, pravoslavná víra Rumunů však nebyla uznána za oficiální, byla pouze tolerována.

Michal Chrabrý

V roce 1593 se stal valašským knížetem Michal Chrabrý. Ten se pustil do protiturecké politiky. Vstoupil do evropské Svaté ligy proti Turecku a spolu s knížaty moldavským a sedmihradským zahájil v roce 1594 vzpouru proti jeho moci. Dal zmasakrovat všechny Turky ve Valašsku, zastavil placení poplatku, zaútočil na pevnosti na Dunaji a ve válce dosáhl o rok později pozoruhodných úspěchů.

V roce 1599 dokonce porazil sedmihradského vévodu Ondřeje Báthoryho a sám usedl na sedmihradský trůn. V roce 1600 napadl Moldávii a i tady byl po třech týdnech korunován knížetem. Poprvé tak politicky sjednotil všechna tři rumunská knížectví, i když tenkrát nešlo o sjednocení národa, ale o jeho osobní úspěch v mocenském boji. Jednota ale trvala jenom rok – v roce 1601 byl Michal Chrabrý poražen a následně zavražděn habsburským generálem.

17. století

V 17. století začala pomalu upadat moc Vysoké porty (tj. Osmanské říše). Slavné časy Sulejmana Nádherného byly nenávratně pryč. V první polovině století, za vlády Gábora Bethlena, Jiřího Rákócziho I. a II., si Sedmihradsko vybojovalo vysoký stupeň nezávislosti na Turcích i rakouských Habsburcích a stalo se centrem snah o sjednocení tří rumunských knížectví. Gábor Bethlen se na počátku třicetileté války připojil k válce proti Habsburkům na straně českých stavů. Chápal ji jako obranu protestantismu před katolickou protireformací.

Naproti tomu ve Valašsku a Moldavsku ve třicátých letech sílil odpor bojarů proti rostoucímu pronikání Řeků, loajálních poddaných sultána, kteří si tu kupovali majetek a dostávali se tak ke dvoru. Přicházeli také jako metropolité pravoslavné církve, mniši i jako tlumočníci, protože islám zakazoval muslimům učit se jazyky porobených křesťanských národů. To vše vedlo k prvním protiřeckým násilnostem.

V druhé polovině století se Transylvánie, Valašsko a Moldavsko ještě jednou spojily k násilnému odporu proti Turkům, ale nebyly úspěšné. Špatné zkušenosti s loajalitou rumunských knížat vedly Vysokou Portu k nápadu ponechat knížectvím autonomii, ale dosadit jim za vládce důvěryhodné Řeky z Istanbulu. Byli to potomci starých byzantských rodů a žili původně většinou v cařihradské čtvrti Phanar. Říká se jim proto souhrnně fanarioté. Zatím šlo jen o krátký experiment, ale v dalším století se jejich vláda stala pravidlem.

Pronikání Habsburků a Ruska

Ještě jednou se Osmani vzepjali k velkému náporu do střední Evropy a v boji proti Habsburkům oblehli v roce 1683 podruhé a naposledy Vídeň. Byli odraženi a od té doby stále více slábli. Brzy ztratili Budapešť, Bělehrad a také Sedmihradsko, které však nezískalo nezávislost, nýbrž upadlo do závislosti na Habsburské říši.

Habsburkové slíbili zachovat systém vlády tří národů – Uhrů, Sasů a Székelů a čtyř rovnoprávných vyznání – katolického, luteránského, kalvínského a unitářského. Pravoslavná víra sedmihradských Rumunů byla nadále jen tolerována, Habsburkové jim ale nabídli zrovnoprávnění s ostatními národy, když uznají autoritu papeže. Část z nich na to přistoupila a vznikla unie jejich církve s katolickou.

Katolická protireformace Habsburků a jejich oklešťování autonomie Sedmihradska vedlo k povstání proti jejich vládě pod vedením Františka II. Rákócziho (1703-11), které ale nebylo úspěšné. Valašsko a Moldavsko s ohledem na tyto skutečnosti začalo hledat ochranu u Ruska. Protiosmanské tažení cara Petra I. bylo ale v roce 1711 zatím odraženo.

Vláda řeckých fanariotů

Osmnácté století můžeme označit za století fanariotů. Od roku 1711 v Moldavsku a 1716 ve Valašsku nebyla už knížata volena bojary a pouze schvalována Osmany, ale už přímo jmenována Portou. Pocházela z řad Řeků, jejichž zájmy byly spjaty s tureckým režimem a kteří se nemuseli ohlížet na přání místních bojarů.

Fanariotské století trvalo až do roku 1821 a je charakteristické častým střídáním vládců – celkem jich v obou knížectvích za tu dobu vládlo 74. Hlavním důvodem bylo, že každý nový kníže musel zaplatit tučný peníz za své jmenování. Šlo o dobu modernizace a reforem, jejichž účelem ale bylo především zajištění stále vyšších daní pro odvody do Cařihradu (Istanbulu). Fanarioté brali svou funkci nejčastěji jako zdroj obohacení, a tak se neúměrně zvyšovalo hospodářské vykořisťování Valašska a Moldavska.

Národní obrození a úpadek Turecka

18. století bylo i dobou počátků národního obrození Rumunů vycházejícího ze Sedmihradska. Tam byli rumunští rolníci stále vyloučeni z politického života, ač tvořili většinu obyvatelstva. V roce 1784 propuklo velké selské povstání, které bylo krutě potlačeno, ale v roce 1785 vydal císař Josef II. patent o zrušení nevolnictví. Trvalý úpadek Turecka, o kterém se začalo mluvit jako o „nemocném muži na Bosporu“, byl provázen vzestupem Ruska a Habsburků.

Evropské velmoci řešily stále více tzv. východní otázku, tedy problém, kdo převezme evropské državy Turků po jejich ústupu. Mnoho rakousko-rusko-tureckých válek vedlo v roce 1718 k připojení Banátu (jihozápadní část Rumunska) a v roce 1774 Bukoviny (severní část Moldávie) k Habsburské říši. V roce 1812 získalo Rusko Besarábii (východní část Moldávie – dnešní postsovětské Moldavsko) a po další rusko-turecké válce se staly Valašsko a Moldávie ruským protektorátem, ač byly stále oficiálně součástí Osmanské říše.

Zrození nezávislého Rumunska

Národní uvědomění Rumunů v obou knížectvích i v habsburském Sedmihradsku vzrostlo v revolučním roce 1848, ale ozbrojená intervence Ruska učinila demokratickým změnám přítrž. Ve druhé polovině 19. století ale začali Rumuni směřovat k samostatnému státu. V roce 1859 se stal Alexandru Ioan Cuza knížetem jak Moldávie, tak Valašska a vytvořil tzv. Sjednocená knížectví, která byla o tři roky později přejmenována na Rumunsko.

Cuza si brzy znepřátelil velké vlastníky půdy, protože byl nakloněný reformám ve prospěch prostých rolníků. V roce 1866 byl proto donucen vzdát se trůnu a knížetem se stal Carol I. z německého rodu Hohenzollernů. Po další rusko-turecké válce v roce 1877 vyhlásilo Rumunsko plnou nezávislost na Turecku, kterou následně velmoci uznaly na Berlínském kongresu a Turecko bylo donuceno postoupit Rumunsku ještě severní Dobrudžu (oblast přiléhající k Černému moři). V roce 1881 byl Carol I. korunován prvním rumunským králem.

Územní zisky z první světové války

Ve druhé balkánské válce v roce 1913 se Rumunsko připojilo ke koalici proti Bulharsku a získalo od něj jižní část Dobrudži. Díky obratnému manévrování vyšlo Rumunsko výrazně posíleno z první světové války. Přestože bylo díky králu Carolovi tajným spojencem Německa a Rakouska-Uherska, po jeho smrti a nástupu krále Ferdinanda a jeho ženy Marie vyhlásilo neutralitu. V roce 1916 se pak přidalo na stranu Dohody s cílem vyrvat Habsburkům Sedmihradsko.

Na vojenském poli se sice Rumunům nedařilo, ale jejich spojenci válku vyhráli. V roce 1918 bylo vyhlášeno připojení Sedmihradska (Transylvánie) k Rumunsku, totéž se stalo v Besarábii i Bukovině. Všechny tyto územní zisky potvrdila Trianonská mírová smlouva v roce 1920, která se stala národní katastrofou pro Maďarsko (přišlo o dvě třetiny svého území), ale vítězstvím pro Rumunsko, které své území i počet obyvatel více než zdvojnásobilo.

Vzniklo tzv. Velké Rumunsko, které bylo mnohonárodnostním státem s významnými etnickými menšinami, zejména velkou maďarskou menšinou. Ze strachu před maďarskou snahou změnit stávající stav vytvořilo Rumunsko spolu s Československem a Jugoslávií tzv. Malou dohodu.

Fašismus a druhá světová válka

V meziválečném období Velkého Rumunska vládl král Carol II. známý svým poměrem s židovskou milenkou Magdou Lupescu. Postupně rostl vliv fašistických stran hlavně v Moldávii a Besarábii, kde žilo hodně Židů. Tzv. Železná garda oblečená do zelených košil rozpoutávala pouliční násilí a páchala vraždy. V roce 1938 rozpustil Carol všechny politické strany kromě své vlastní a stal se diktátorem.

V důsledku paktu Stalina s Hitlerem muselo Rumunsko přenechat Sovětskému svazu Besarábii, z níž se stala Moldavská socialistická republika, německému spojenci Maďarsku muselo vrátit Sedmihradsko a Bulharsku severní Dobrudžu. Král tuto situaci neustál, musel uprchnout a přenechat trůn svému synovi. Skutečným vládcem se ale stal maršál Antonescu, který se začal označovat titulem Conducator (vůdce).

Rumunsko vstoupilo do války v roce 1941, když se připojilo k německé invazi do Sovětského svazu s cílem získat zpět Besarábii a severní Bukovinu. Jedním z důsledků příklonu k fašismu bylo i vyvraždění více než 200 tisíc Židů (v Rumunsku jich žilo z Evropy nejvíc po Polsku a Sovětském svazu). Statisíce Rumunů také umíraly v Sovětském svazu, např. při obléhání Stalingradu. Když se blížila německá porážka a blížila se Rudá armáda, svrhli Rumuni Antonesca, který byl po válce popraven, a přidali se na stranu Spojenců.

Komunismus a Ceauşescova diktatura

Sověti po válce v Rumunsku ještě nějaký čas zůstali a násilně prosadili komunismus v zemi, kde měla komunistická strana před válkou jen asi tisíc členů. Země neměla téměř žádný těžký průmysl a byla převážně zemědělská, takže proletariát bylo potřeba teprve vytvořit. Proběhlo znárodnění, kolektivizace, masové zatýkání a popravy odpůrců režimu. Prestiž levicových stran zvýšilo Sověty nařízené znovuzískání Sedmihradska. V roce 1947 byl král Michal donucen k abdikaci a byla vyhlášena lidová republika.

Rumunská loajalita Sovětskému svazu zdaleka nebyla bezvýhradná. Sovětští vojáci odešli ze země v roce 1958 a např. v roce 1968 se Rumunsko odmítlo zúčastnit invaze do Československa. To už byl u moci diktátor Nicolae Ceauşescu, který v roce 1965 nahradil Gheorgiu-Deje. Ceauşescu také v roce 1979 kritizoval sovětskou invazi do Afghánistánu a v roce 1984 nechat sportovce zúčastnit se Olympijských her v Los Angeles, které jinak východní blok bojkotoval. Relativní uznání pro Ceauşesca v západních zemích však zastíralo těžký život Rumunů pod jeho vládou.

Ekonomická situace se katastrofálně zhoršovala, stavěly se nesmyslně megalomanské projekty, zatímco lidem chyběly základní potraviny. Nutnost splatit zahraniční dluhy vedla k nutnosti většinu potravin vyvážet, protože výrobky těžkého průmyslu neměly dostatečnou kvalitu. Obávaná tajná policie Securitate věznila a mučila, odhaduje se, že až čtvrtina obyvatel byla jejími udavači. Na své příbuzné často donášely i děti.

Posledlost „zvýšením počtu pracovních sil“ vedla k zákazu potratů a antikoncepce. Ceauşescu diskriminoval i národnostní menšiny, trpěly zejména dva miliony Maďarů. Vrcholem byl plán z roku 1987 zničit na 8 000 vesnic a přemístit jejich (většinou maďarské) obyvatelstvo do měst, který se naštěstí uskutečnil pouze zčásti. Ceauşescu odmítl demokratizační změny Gorbačova a dál trval na stalinistické politice.

Krvavá revoluce

K prvním pouličním nepokojům došlo v roce 1987 v Brašově v továrnách Rudá vlajka a Traktor, když byly omezeny příděly potravin a zvýšeny pracovní závazky. Signál k revoluci ale dal teprve kalvinistický maďarský kněz László Tökes, který 15. prosince 1989 nevpustil diktátora do svého kostela v Temešváru a vyzval k jeho svržení.

Nepokoje se rychle šířily a 21. prosince přerušil dav 100 tisíc lidí na náměstí v Bukurešti Ceauşescův projev, ten byl nucen uprchnout ze střechy budovy v helikoptéře. Tajná policie se snažila lidi rozehnat střelbou, takže zemřelo více než tisíc lidí, ale druhý den už demonstrovalo několikanásobně více lidí. Ceauşescu byl nakonec se svojí ženou Elenou uvězněn v Târgovişti a po rychlém procesu 25. prosince popraven.

Záběry z luxusních sídel diktátora v televizi ukazovaly mj. váhy z ryzího zlata nebo Eleniny boty s diamanty. Rumunsko se stalo jedinou zemí východního bloku, kde skončila revoluce popravou bývalého vůdce. Moc převzala Fronta národní spásy a prezidentem se stal Ion Iliescu, bývalý komunista.

Moderní Rumunsko

Rumunsko se vydalo na trnitou cestu demokracie, ale ekonomické reformy byly velmi pomalé a bolestné. Teprve v roce 2004 se stal prezidentem politik, který nebyl členem komunistické strany, Traian Băsescu. Ve stejném roce vstoupilo Rumunsko do NATO a v roce 2007 také do Evropské unie. Uvolnění hranic přineslo migraci Rumunů za prací do zahraničí, především do románských zemí, odkud rumunští imigranti posílají domů vydělané peníze.

Velkým problémem země je nadále korupce a klientelismus, s nímž se snažil bojovat prezident Băsescu. V roce 2007 plnily stránky novin zprávy o snaze o jeho sesazení, když byl sám obviňován ze zneužití svých pravomocí. V referendu se ale na stranu prezidenta postavilo 75 % lidí.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.