Petrohrad je po Moskvě druhé největší ruské město. Žije v něm cca 5,3 milionu obyvatel, kteří mu familiárně přezdívají Piter. V rámci Ruské federace má Sankt Petěrburg zvláštní status federálního města, který má kromě něj již jen Moskva a po anexi Krymu také Sevastopol. Jedná se o významný přístav u Baltského moře na konci Finského zálivu, který zároveň leží na řece Něvě. Rozkládá se na 44 ostrovech v síti kanálů a řek, přes které se klene více než 300 mostů. Historické centrum Petrohradu a související skupiny památek byly v roce 1991 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.
Zajímavosti a památky
Petrohrad je celosvětově významným centrem umění, v němž žil Puškin i Dostojevskij, a kde se zrodil ruský balet - Mariinský balet patří ke světové špičce. Krom toho město disponuje skvělými muzei, nejen proslulou galerií Ermitáž. Nespočetná umělecká díla jsou umístěna v několika palácích, především ve známém barokně-rokokovém Zimním paláci.
4kilometrový Něvský prospekt je bezpochyby nejslavnější ulicí Ruska. Z mnoha archotektonických památek, které se na něm nacházejí, je možné jmenovat jen některé. Patří k nim Admiralita, budova v klasickém stylu carského impéria, která byla po 200 let sídlem velitelství námořnictva.
Baňatých věžiček pravoslavných kostelů je v Petrohradu celá řada, asi nejzajímavější jsou chrám sv. Izáka se zlatou kopulí a krásným interiérem a chrám "Na prolité krvi" (postaven na místě atentátu na Alexandra II.). Nejstarší budovou ve městě je Petropavlovská pevnost, založená Petrem I. hned v roce 1703 na obranu proti Švédům. Ti byli poraženi dříve, než byla "kreposť" dostavěna, takže pak sloužila jako politické vězení. K vidění je zde také křižník Aurora, jehož výstřel dal podnět k zahájení revoluce v roce 1917.
Ekonomika
Město slouží také jako obchodní brána do Evropy a je důležitým finančním a obchodním centrem. Vyrábí se tu turbíny pro elektrárny ve firmě LMZ, stojí tu velké loděnice, strojírenský závod Kirov, firma LOMO zde vyrábí optické přístroje atd. Především díky množství a kvalitě zdejší vody je Petrohrad hlavním centrem výroby piva v Rusku (včetně pivovaru Baltika), dále tu řada místních palíren produkuje spoustu značek a druhů vodky.
Sport
V Petrohradě hraje velmi dobrý fotbalový klub Zenit Petrohrad, s nímž dosáhl významných úspěchů i český trenér Vlastimil Petržela. V roce 2008 tento klub dokonce vyhrál evropský pohár UEFA. V minulosti stál v Petrohradě jeden z největších stadionů na světě, Kirovův stadion s kapacitou cca 100 tisíc diváků, který byl však v roce 2006 zbořen.
K nejlepším klubům hokejové KHL se řadí SKA Petrohrad, který přitahuje elitní hokejisty, protože je vlastněn bohatým plynárenským podnikem Gazprom. SKA ligu dvakrát vyhrál a jeho průměrná návštěvnost kolem 11 000 diváků na zápas je z ruských klubů nejvyšší (převyšuje ho pouze běloruské Dynamo Minsk).
Historie Petrohradu
Historie města není příliš dlouhá, protože bylo založeno carem Petrem Velikým teprve v roce 1703. Předtím bylo jen nehostinnou bažinou při ústí řeky Něvy do Finského zálivu. Na tomto místě novgorodský kníže Alexandr slavně porazil Švédy v roce 1240 a vysloužil si pak přízvisko Alexandr Něvský. V 17. století ovládli region Švédové, kteří tehdy byli významnou evropskou mocností (viz třicetiletá válka a švédské pustošení českých zemí).
Budování nového města
Car Petr toužil po pokoření švédského rivala a chtěl získat přístup k evropskému moři. Ve velké severní válce (1700-21) obsadil švédské předpolí na Něvě a výstavbu nové metropole začal vybudováním Petropavlovské pevnosti. Válka se vlekla dlouho a se střídavými úspěchy obou stran, ale po drtivém vítězství cara u Poltavy v roce 1709 začal Petrohrad skutečně růst. Petr ho pojmenoval podle svého svatého patrona (tedy nikoliv po sobě) – Sankt Petěrburg. Kvůli odvodnění bažinatého jižního břehu řeky byly vybudovány kanály.
V roce 1712 car do Petrohradu přenesl hlavní město a přinutil reptající úředníky, šlechtice i kupce, aby se sem z Moskvy přesunuli. Jako nucená pracovní síla byli najímáni rolníci, z nichž mnozí zemřeli následkem nemocí nebo vyčerpání. Petrohrad je dodnes známý jako město „postavené na kostech“. Ale když Petr zemřel, žilo zde už 45 000 lidí a hlavně tudy procházelo 90 % ruského zahraničního obchodu.
Od Petra I. až po první světovou válku
Bezprostřední Petrovi následovníci se vrátili zpět do Moskvy, ale carevna Anna Ivanovna (1730-40) v roce 1732 znovu zvolila za ruskou metropoli Sankt Petěrburg. V příštích 80 letech za (vlády carevny Alžběty, Kateřiny Veliké a Alexandra I.) se stal kosmopolitním velkoměstem s panovnickým dvorem, který byl proslulý svojí nádherou. Každý z monarchů k ní přispěl svými paláci, vládními budovami či kostely. Zrušení nevolnictví v roce 1861 a industrializace, která vrcholila v 90. letech 19. století, přivedla do města záplavu chudých dělníků, což vedlo k bídě, nemocem a doutnající nespokojenosti.
Město se stalo semeništěm stávek a politického násilí, což se projevilo i při revoluci z roku 1905, kdy vojsko začalo střílet na stávkující dav, který nesl carovi petici do Zimního paláce. Ve vlně patriotismu na počátku první světové války bylo jméno města změněno z poněmčeného Sankt-Petěrburg na ruské označení Petrograd. Tehdy činila populace města už přes dva miliony lidí.
Bolševická revoluce
Světová válka a její útrapy měly za následek revoluci. Po tzv. únorové revoluci, provázené masovými stávkami a vzbouřením armády, car v březnu roku 1917 abdikoval. Monarchii vystřídala prozatímní vláda, která chtěla dále pokračovat ve válce. Hned vedle jejího sídla v petrohradském Tauridském paláci se začal scházet Petrohradský sovět („rada“), který se stavěl za požadavky dělníků a vojáků. A právě na nedaleké Finské nádraží také dorazil vlakem Vladimír Iljič Lenin, aby začal organizovat bolševickou stranu. Do Ruska se vrátil ze švýcarského exilu s pomocí Německa – nepřítele Ruska (s vědomím úřadů a za německé peníze). Skutečná revoluce začala v noci z 24. na 25. října (podle našeho kalendáře ze 6. na 7. listopadu), kdy bolševici obsadili všechna klíčová místa hlavního města. 25. října (7. listopadu) jmenoval všeruský sjezd sovětů, který se sešel ve Smolném paláci, novou vládu bolševiků.
Útok na Zimní palác, kde sídlila Prozatímní vláda, zahájil legendární výstřel z křižníku Aurora. Bolševici přesunuli v březnu 1918 hlavní město do Moskvy, protože se báli útoku Němců na Petrohrad. Hrůzy následné občanské války snížily populaci Petrohradu až na 700 000 lidí. V roce 1921 se tu už konaly stávky i proti nové vládě a povstání námořnictva v blízké pevnosti Kronštadt bylo jedním z posledních otevřených projevů odporu proti nastupujícímu komunismu, a to až do časů perestrojky Michaila Gorbačova. Povstání ale bylo utopeno v krvi. Po smrti Lenina v roce 1924 byl Petrohrad přejmenován na Leningrad.
Obléhání Leningradu
Když Hitler v roce 1941 napadl Sovětský svaz, trvalo mu jen dva a půl měsíce, než se dostal k Leningradu. Protože se tu zrodil bolševismus, Hitler přísahal, že město vymaže ze zemského povrchu. Jeho vojska ho oblehla 8. září 1941 a toto odříznutí od světa trvalo až do ledna 1944. Leningradská blokáda je známá jako „900 dní“ (ve skutečnosti 872 dní). Je to neuvěřitelný příběh. V důsledku ostřelování, hladu a nemocí zemřel za tu dobu asi jeden milion obyvatel. Pro srovnání: USA a Británie ztratily v celé druhé světové válce dohromady přibližně 800 000 lidí!
Už když se Němci blížili, byly odvezeny všechny cennosti a dokumenty z Ermitáže a jiných muzeí, továrny byly přeneseny na Sibiř, historické sochy zakopány nebo přikryty pytli s pískem. Ale nikdo si neuměl představit rozsah nového utrpení. Jedinou cestou, kterou bylo možné zásobovat obyvatelstvo, bylo zamrzlé Ladožské jezero, a to ještě pod trvalým přívalem palby. Jídlo téměř nebylo k sehnání a v jednu chvíli dosáhl denní příděl jen 175 gramů pilinami posypaného chleba. Lidé jedli své domácí mazlíčky, ale i krysy a ptáky, kteří postupně zcela vymizeli. Vařily se i kožené pásky, aby se daly žvýkat. V přístřešcích pro uprchlíky se začal šířit i kanibalismus. Byla i období, kdy umíralo hlady 30 000 lidí denně.
Zároveň na město vytrvale dopadaly bomby a granáty. Jejich stopy jsou ještě dnes leckde k vidění, např. na západní stěně chrámu svatého Izáka. Život přesto běžel dál, konaly se koncerty, divadelní představení, učilo se, psala se poezie. A město vydrželo až do vysvobození. Po válce získalo oficiálně titul „město – hrdina“ a bylo znovu vystavěno.
Moderní doba
V roce 1989 byl zvolen starostou reformně orientovaný Anatolij Sobčak. O dva roky později si obyvatelé odhlasovali návrat k názvu Sankt-Petěrburg (i když okolní region se stále jmenuje Leningradská oblast), v referendu bylo pro 55 % občanů. Duch Romanovců se vrátil v roce 1998, kdy byly v katedrále sv. Petra a Pavla v Petropavlovské pevnosti dodatečně pohřbeni car Mikuláš I., jeho žena a tři z pěti dětí, jejich doktor a tři sluhové. Všichni byli po revoluci zavražděni bolševiky. Slavnosti, která měla odčinit kolektivní vinu Ruska, se zúčastnil prezident Jelcin a rodinní příslušníci rodu Romanovců.
Petrohrad dnes těží ze zahraničních investic do Ruska a obchod tu kvete. Prezident Vladimir Putin, který se tu narodil, rád ukazuje jeho krásu hlavám států a dalším významným osobnostem. I když se tento termín užívá už skoro jako fráze, Petrohrad se skutečně ustavil jako ruské okno do Evropy.