Historie Skotska

Megalitická kultura

Území Skotska obývali zhruba od roku 4500 př. Kr. neolitičtí farmáři, kteří přišli z pevninské Evropy. Kvůli zemědělství vypálili velkou část lesů, čímž už tehdy výrazně přispěli k dnešnímu rázu skotské krajiny. Na souostroví Orkneje se dodnes neuvěřitelně dobře dochovala neolitická vesnice Skara Brae stejně jako megalitické monumenty, např. velký chodbový hrob (cairn) Maes Howe.

Boje Římanů a Piktů

V prvním tisíciletí př. n. l. začaly do dnešního Skotska z jihu proudit kmeny Keltů, které měly nad původními obyvateli převahu především díky znalosti železa. Keltové stavěli nasucho, tedy bez použití malty či cementu, kamenné opevněné věže, tzv. brochy.

V roce 55 př. n. l. vpadl do Británie Julius Caesar se svými legiemi a Římané postupně většinu Britských ostrovů obsadili. Výjimkou byl sever, tedy zhruba dnešní území Skotska. Zde sídlily keltské a jiné kmeny, které Římané souhrnně nazvali Piktové. Původ názvu je nejasný, ale nejpravděpodobnější teorie říká, že souvisí s latinským slovem pictus a naráží na barevné tetování Piktů.

Proti divokým nájezdům Piktů dal římský císař Hadriánus v roce 122 postavit obranný val z hlíny a kamene. Opevněná římská hranice zvaná Hadriánův val byla dlouhá 117 km. Její zbytky dnes prochází napříč severní Anglií. Hadriánův nástupce Antoninus Pius se pokusil posunout hranici severněji a začal stavět mezi řekou Clyde a zálivem Firth of Forth tzv. Antoninův val. V nehostinné oblasti ale vydrželi Římané udržovat posádku jen 40 let, pak se zase stáhli k Hadriánovu valu.

Raně středověké Skotsko

Římané odešli z Británie v 5. století. Tou dobou žili v severním a východním Skotsku a na severních ostrovech Piktové a na jihozápadě Britoni, romanizovaný keltský kmen. Západní ostrovy postupně osídloval keltský kmen Scoti, jehož příslušníci sem proudili z Irska. Scoti založili na západě země království Dalriada. Z jihu ovlivňovali skotské území germánští Anglové.

V 8. století doplnili etnickou mozaiku vikingové, kteří po ničivých nájezdech postupně obsadili severní ostrovy (Orkneje a Shetlandy) i západní ostrovy (Herbidy). Už od časů římské říše se šířilo křesťanství. Nejprve koncem 4. století zásluhou misie svatého Niniana a zejména pak koncem 6. století zásluhou svatého Kolumbána z gaelského kmene Scoti. Kolumbán prchnul z Irska a založil klášter na ostrově Iona (Vnitřní Hebridy).

Společné náboženství a hrozba ze strany vikingů sjednocovala Pikty a kmen Scoti. Království Dalriada a země Piktů se spojily v roce 843, kdy si král Dalriady Kenneth MacAlpin vzal piktskou princeznu a využil toho, že se u Piktů následnictví trůnu dědilo v ženské linii. Vzniklo jednotné království nazývané Alba a později známé jako Scotia. Jeho území se postupně zvětšovalo, až dosáhlo přibližně dnešních hranic Skotska.

Macbethova doba a dynastie Canmorů

Jednou z postav krvavých bojů o skotský trůn byl i Macbeth, dnes světově známý díky Shakespearově divadelní hře. Zabil svého rivala Duncana, ale v roce 1057 byl pomstěn a poražen Duncanovým synem Malcolmem III. Ten založil dynastii Canmorů, jejíž vláda byla obdobím velkých změn.

Malcolm III. a jeho nástupci učinili přítrž bojům o trůn, když zavedli jednoznačné následnictví v mužské linii. Podle anglo-normanského vzoru zavedli také feudální systém založený na propůjčování půdy výměnou za věrnost. Zakládali velké kláštery a celou zemi pokryla síť biskupství. Vznikla privilegovaná královská města jako Edinburgh, Stirling a Berwick.

Vliv dynastie ale tolik nedosahoval do nepřístupných údolí oblasti Highlands, kde žili gaelsky mluvící kmeny, které stále vyznávaly spíš pokrevní soudržnost než zásady feudalismu. Země se rozdělila na dvě rozdílné oblasti, které se lišily i jazykem, protože v jižních nížinách (Lowlands) se začala používat skotština vycházející ze severoanglické verze angličtiny. Souostroví Orkneje a Shetlandy zůstaly po celý středověk v rukou vikingů, resp. byly součástí norského království.

Války proti Anglii a William Wallace

Na konci 13. století propukl v zemi spor o následnictví trůnu mezi Robertem Brucem a Johnem Balliolem. Šanci využil anglický král Eduard I. a ujal se role prostředníka. Podpořil Johna Balliola. Jednal s ním ale jako s vazalem a ne jako se sobě rovným. Ponížený Balliol vypověděl spojenectví s Eduardem a spojil se s Francií proti Anglii. Založil tím tradici tzv. „Auld Alliance“ (staré aliance).

Eduard reagoval krutě, vytáhl s vojskem do Skotska, plenil přístavy, obsazoval města, masakroval obyvatelstvo a vysloužil si tak přezdívku „kladivo na Skoty“. Johna Balliola uvěznil v londýnském Toweru. Svojí krutostí vyprovokoval cosi jako národní odboj, válku za nezávislost, do jejíhož čela se postavil William Wallace. Tato legendární postava skotských dějin je známá mj. díky filmu Statečné srdce.

Národní hrdina Wallace bojoval deset let v čele armády rolníků, měšťanů a nižších rytířů. Nikdy však nezískal podporu vrtkavé šlechty a nakonec byl zrazen, dopaden a v roce 1305 Angličany popraven. Po smrti Williama Wallace vycítil svoji novou šanci Robert Bruce a v roce 1306 se dal prohlásit skotským králem. Po dalších bojích porazil v roce 1314 v rozhodující bitvě u Bannockburnu Eduardova syna (Eduarda II.). Skotové si vybojovali nezávislost na Anglii pro příštích 400 let.

Marie Stewartovna

V roce 1371 dynastie založená Robertem Brucem vymřela a na trůn nastoupili Stewartovci. Velice bouřlivý a tragický život měla Marie Stewartovna, další ze slavných postav skotských dějin. Narodila se v roce 1542 jako jediné dítě krále Jakuba V., který zemřel několik dní před jejím narozením. Vyrostla ve Francii a byla vychovaná jako katolička, zatímco Skotsku vládli jejím jménem regenti.

Ruku Marie Stewartovny chtěl pro svého syna získat anglický král Jindřich VIII. a svoje nároky podpořil ničivými vojenskými útoky na Skotsko, což sir Walter Scott označil jako „drsné dvoření“. Jindřich VIII. ale neuspěl a Marie si vzala dauphina Františka, následníka francouzského trůnu, a následně se stala francouzskou královnou.

Skotská reformace

Po smrti manžela se Marie vrátila do Skotska a nastoupila na skotský trůn. Byla vychovaná jako katolička, zatímco ve Skotsku se mezitím uchytila reformace. Katolická církev byla obecně považovaná za zkaženou a byla nepopulární. Skotský parlament zrušil mše a v roce 1560 založil národní protestantskou církev zcela nezávislou na papeži.

Bouřlivými kázáními ve Skotsku proslul John Knox, který byl žákem švýcarského kazatele Kalvína a prosazoval morálně velice přísné vyznání víry. Prosazení protestantismu napomohlo i zabavení obrovského pozemkového majetku církvi. Marie byla katolickou královnou, v soukromí chodila na mše, ale protestantskou církev tolerovala.

Pád a poprava královny Marie

Dalším problémem královny Marie bylo katastrofální manželství s lordem Darnleym, který byl krutý, žárlivý a politicky neschopný. Vrcholem byla vražda Mariina oblíbence, jejího italského poradce Rizzia. Žárlivý Darnley uvěřil, že je Rizzio Mariiným milencem a podílel se na vraždě. Brzy nato byl ale zavražděn sám lord Darnley.

Marie si velmi rychle vzala za muže hraběte Bothwella, který byl jejím milencem a o němž se obecně soudilo, že byl Darnleyho vrahem. Tohle už bylo na Skoty příliš, povstali a v roce 1567 donutili Marii abdikovat. Sebrali jí i jejího malého syna Jakuba, který byl vychováván v protestantské víře a za něhož také dlouho vládli regenti. Marie Stewartovna byla vnímána jako hrozba i pro anglický trůn, a tak ji dala královna Alžběta v roce 1587 popravit.

Stewartovci na anglickém trůně

Mariin syn, skotský král Jakub VI., však po smrti královny Alžběty v roce 1603 zdědil anglický trůn. Alžběta se nikdy nevdala a byla bezdětná a Jakub byl jediným oprávněným dědicem, protože jeho pradědeček si přesně o sto let dříve vzal anglickou princeznu z rodu Tudorů. Anglie a Skotsko se staly personální unií pod jeho vládou. V Anglii vládl jako Jakub I. Přesídlil do Londýna a Stewartovci se od té doby Skotsku už moc nevěnovali.

Občanská válka

V 17. století dusila Anglii i Skotsko občanská válka. Národní skotská protestantská církev (zvaná Kirk) byla presbyteriánská. To znamená, že na rozdíl od katolické církve i protestantské anglikánské církve nebyla její správa v rukou biskupů, ale v rukou sboru starších, tzv. presbyterů, kteří byli voleni z řad kněží i laiků. Tato polodemokratická správa nevyhovovala králům, kteří chtěli mít vliv prostřednictvím jmenování biskupů.

Karel I. chtěl sjednotit správu anglikánské a skotské církve a dosadit biskupy. Presbyteriáni to ale odmítli - věřili, že mezi obyčejnými lidmi a Bohem nemusí být žádní prostředníci – papež, biskupové ani králové. Podepsali proto tzv. National Covenant (Národní úmluvu), v níž se zavázali bojovat za čistotu své víry. Skotsko se rozdělilo na příznivce Úmluvy a krále a vypukla válka.

Brzy nato začala v Anglii občanská válka krále proti parlamentu pod vedením Olivera Cromwella. Skotští presbyteriáni se spojili s parlamentem proti králi. Mezi spojenci ale existovaly rozpory a když byl král Karel I. po své porážce popraven, postavili se Skotové na stranu monarchie. Přijali Karlova syna Karla II. za podmínky, že podepíše National Covenant a zřekne se svého otce.

Konec náboženských válek

Karel II. byl v roce 1651 v Edinburghu korunován, ale brzy nato byl Cromwellovým vojskem donucen odejít do exilu. Když se pak v roce 1660 znovu dostal na anglický trůn, zapomněl na svoje sliby Skotům, znovu dosadil biskupy a potlačoval víru presbyteriánů.

Ještě horší byla situace za krále Jakuba VII. (II.), který byl vroucím katolíkem. Teprve po tzv. slavné revoluci a příchodu tolerantního Viléma Oranžského na anglický trůn v roce 1689 byla presbyteriánská církevní správa znovu dovolena. Politické a právní funkce církve ale podléhaly kontrole parlamentu. Tím skončila bouřlivá skotská reformace.

Vznik Velké Británie

Vilém Oranžský ale nebyl ve Skotsku moc populární, mj. proto, že na války s Francií, někdejším spojencem Skotska, používal skotské daně a vojáky. Hospodářsky byla země po náboženských válkách zubožená a zdecimovalo ji ještě několik hladomorů. Skotští obchodníci neměli přístup k obchodu se zámořskými koloniemi Anglie.

V zemi tedy rostlo protianglické cítění. Přesto se podařilo ve skotském parlamentu v roce 1707 prosadit zákon o unii, který sjednotil Skotsko s Anglií, a vznikla tak Velká Británie. Přes odpor obyčejných lidí schválili poslanci tento zákon především z ekonomických důvodů (volný obchod s Anglií i přístup k obchodu se zámořskými koloniemi) a svoji roli jistě také sehrály úplatky poslancům. Angličané zaručili Skotům zachování jejich právního řádu a presbyteriánskou správu církve.

Jakobitská povstání

Protianglické nálady přesto dále rostly, Angličané neplnili svoje sliby a hospodářský prospěch unie nakonec Skotům nepřinesla. Když nastoupil na trůn Jiří I. z nové hannoverské dynastie, vylodil se ve Skotsku syn Stewartovce Jakuba II., potenciální král Jakub III., a chtěl získat korunu znovu pro svoji dynastii. Přestože byl katolíkem, část Skotů jeho příchod podporovala, zejména ti, kteří prosazovali biskupskou správu církve. Větší podporu měl také na Skotské vysočině.

Jakobitská rebelie ale byla neúspěšná. Druhé jakobitské povstání přišlo v roce 1745, kdy se ve Skotsku vylodil Stewartovec další generace, jemuž se říkalo Bonnie Prince Charlie. S armádou, k níž se přidala hlavně velká část obyvatel Vysočiny, se probojoval až do anglického města Derby, ale po rozhodující bitvě u Culloden Moor (blízko Inverness) musel znovu utéct do exilu.

Konec klanů na Skotské vysočině

Pro Highlands (Vysočinu) byla prohraná válka katastrofou. Angličané následně zakázali nošení zbraní a tradičního oděvu z tartanu i hraní na dudy. Byly zakázány soukromé armády klanových vůdců a tím byl časem zničen prastarý klanový systém. Vůdci klanů už nepotřebovali vojáky a jako nájemci půdy byli tito lidé neefektivní. Postupně je tedy vyháněli z půdy, na které začali provozovat ekonomicky výnosný chov ovcí.

Nájemci byli nuceni živit se z výnosu malých a neúrodných kousků půdy na pobřeží, odcházeli za prací do měst anebo houfně emigrovali do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. Z tohoto důvodu jsou dnes Highlands jen řídce osídlené a na mnoha místech je možné spatřit pozůstatky zbořených domků a vesnic.

Kulturní a hospodářský rozmach

Přestože politicky nebylo 18. a 19. století pro Skotsko nijak příznivé, o jeho kultuře platí pravý opak, protože se zde v této době narodili filosofové David Hume a Adam Smith, romanopisec Walter Scott a národní básník Robert Burns.

Druhá polovina 18. století také přinesla průmyslovou revoluci a ze Skotska se stalo jedno z hlavních světových center těžby uhlí, ocelářství, textilního i loďařského průmyslu. Železárny Carron byly kolem roku 1800 největší v Evropě. Glasgow se stalo průmyslovým „druhým městem impéria“ (po Londýně). Obyvatelstvo se stále více koncentrovalo do centrálních nížin (Lowlands).

Světové války a hospodářské změny

Po první světové válce zažil skotský průmysl obrovskou krizi a mnoho set tisíc lidí emigrovalo za moře. Ti, kteří zůstali, zažili velmi těžké sociální podmínky. Řada domácností neměla koupelnu či záchod a Skotsko mělo ve 30. letech dokonce nejvyšší kojeneckou úmrtnost v Evropě! Druhá světová válka nepoškodila skotská průmyslová města zdaleka tolik jako anglická a válečná výroba naopak přinesla oživení.

Po druhé světové válce následovala další krize těžkého průmyslu a ve druhé polovině 20. století se Skotsko postupně muselo změnit na ekonomiku služeb a high-tech průmyslu. Ekonomice pomohla také ropa, která se začala v 70. letech těžit v Severním moři a přinesla prosperitu především do oblasti Aberdeenu a na Shetlandy.

Skotská autonomie

V 70. letech také začalo nové národní uvědomění pod vedením Skotské národní strany, jejímž dlouhodobým programem je nezávislost Skotska. Na tyto požadavky reagovala i Labouristická strana, která pod vedením Tonyho Blaira prosadila decentralizaci pravomocí a rozšíření autonomie Skotska.

Obyvatelé schválili tyto změny v referendu v roce 1997 75 % hlasů a v roce 1999 tak mohly proběhnout první volby do obnoveného skotského parlamentu. Zvítězili v nich labouristé, kteří vytvořili vládu spolu s liberálními demokraty, Skotská národní strana se stala druhou nejsilnější stranou. Konzervativci, kteří předtím za vlády Margaret Thatcherové a Johna Majora bránili větší samostatnosti Skotska, zde mají velmi slabou pozici.

Hrdost na svůj nový zákonodárný sbor vyjádřili Skotové postavením nové budovy parlamentu, ale tento velkolepý projekt byl velice nešťastným začátkem. Během stavby zemřel jak první ministerský předseda Skotska Donald Dewar, tak i hlavní architekt, Katalánec Eric Miralles. Náklady na stavbu vystoupaly na více než desetinásobek předpokládané ceny a nemalou úlohu v tom hrály omyly poslanců nového parlamentu.

Cesta k nezávislosti?

Na jaře roku 2007 proběhly parlamentní volby, v nichž poprvé zvítězili skotští nacionalisté. Nemají však zdaleka nadpoloviční většinu hlasů, takže zatím nemohou prosadit odtržení Skotska od Velké Británie.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.