Základní informace o Španělsku

Oficiální název

Španělské království (Reino de España)

Hlavní město

Madrid

Rozloha

505 000 km2 (v Evropě má větší rozlohu jen Rusko, Ukrajina – 604 000 km2 a Francie – 547 000 km2)

Státní zřízení

konstituční monarchie federativního typu

Administrativní členění

17 autonomních oblastí (comunidades autónomas) a 2 autonomní města (ciudades autónomas - Ceuta a Melilla v severní Africe)

Podnebí

Ve Španělsku (resp. na Iberském poloostrově) rozlišujeme tři typy klimatu. Na severu a severozápadě (u Atlantického oceánu - tzv. „Zelené Španělsko“) je podnebí oceánské s mírnou zimou a teplým, ale ne horkým létem a s dostatkem srážek. Na většině území (zejména na centrální plošině zvané meseta) vládne klima kontinentální s velkými teplotními rozdíly - horké suché léto a chladná zima. Jih a jihovýchod země (na východní straně hor táhnoucích se podél pobřeží) má středozemské podnebí s menšími teplotními rozdíly mezi zimou a létem. Celkově malé množství srážek zde připadá především na podzim a zimu. Jihovýchodní část Španělska (oblasti Almería, Alicante, Murcía) je dokonce možné označit za polopoušť, mys Cabo de Gata je považován za nejsušší místo v Evropě.

Reliéf

Španělsko je geograficky zřejmě nejrozmanitější zemí Evropy. Najdeme tu vše od polopouští východní Andalusie až po zelenou krajinu a hluboké pobřežní zálivy v Galícii. Hornatá země s průměrnou výškou 660 m je po Švýcarsku druhou nejvyšší zemí Evropy. Vnitrozemí pokrývá řídce osídlená náhorní plošina známá jako Meseta Central (500-1 000 m n. m.), z níž vystupují jednotlivá pohoří. Meseta je rozdělena na dvě poloviny Kastilským pohořím (Cordillera Central), které leží na sever od Madridu a jehož součástí je i Sierra Guadarrama dosahující výšky 2 400 m. Na severu plošiny blízko Biskajského zálivu se vypíná vlhké vápencové Kantaberské pohoří (Cordillera Cantábrica), jehož nejkrásnější část Picos de Europa dosahuje výšek přes 2 600 m. Iberské pohoří (Sistéma Ibérico), v němž se nacházejí i hluboké kaňony, se táhne na jihovýchod od Kantaberského pohoří a převyšuje kótu 2 300 m. Jižní okraj mesety tvoří o něco nižší Sierra Morena. Nejvyšší hory španělské pevniny však leží vně náhorní plošiny. Betická Kordillera (Sistema Bético) se nachází v jihovýchodní Andalusii a její součást Sierra Nevada disponuje i nejvyšší horou pevninského Španělska (Mulhacén, 3 478 m). Pyreneje, které leží na severní hranici s Francií, mají několik třítisícových vrcholků, z nichž nejvyšší je Pico de Aneto (3 404 m). Nížiny se rozkládají v povodí velkých řek a podél pobřeží, a to zejména v Katalánsku, v povodí řeky Ebro v Aragonii, ve východní Andalusii a v úrodném okolí řeky Guadalquivir na jihu. Naopak hornaté jsou Baleárské ostrovy (Mallorca, Ibiza a Menorca) a vůbec nejvyšší horou Španělska je Teide (3 718 m) na Kanárských ostrovech.

Nejvyšší hora

Teide (3 718 m) – leží na ostrově Tenerife na Kanárských ostrovech

Nejnižší bod

Atlantický oceán a Středozemní moře (0 m)

Největší řeky

Nejvodnatější řeka Ebro pramení v Kantaberském pohoří a směřuje na východ do Středozemního moře. Další významné řeky tečou na západ do Atlantického oceánu, zejména nejdelší řeka Tajo (pokračuje do Portugalska pod názvem Tejo a ústí u Lisabonu), Duero (v Portugalsku zvané Douro), Guadiana (tvoří část španělsko-portugalské hranice a ústí na jihu do Cádizského zálivu) a Guadalquivir (také směřuje přes Andalusii do Cádizského zálivu, je splavná do vnitrozemí a vytváří úrodnou zemědělskou oblast).

Jezera

Větších přírodních jezer je málo, na hlavních řekách je spíše vybudováno hodně přehrad. Největší je ledovcové jezero Santabria v provincii Zamora v západním Leonu. Druhé největší jezero Banyoles u města Girona v Katalánsku je známé jako dějiště veslařských závodů při Olympijských hrách v Barceloně v roce 1992 a veslařského Mistrovství světa v roce 2004.

Obyvatelstvo

45 milionů - v EU 5. nejlidnatější stát po Německu (82 mil.), Francii (62 mil.), Velké Británii (61 mil.) a Itálii (59 mil.); zároveň zhruba na úrovni Ukrajiny. Země patří k nejřidčeji osídleným státům v Evropské unii, nejvíce lidí žije v aglomeraci Madridu a podél pobřeží. Překvapivé je, že Španělsko má velmi nízkou míru porodnosti (jednu z nejnižších na světě), přestože jde o tradičně katolický stát. Španělé jsou svým průměrným vzrůstem třetí nejmenší v Evropské unii po Malťanech a Portugalcích.

Etnické složení

Španělé 73 %, Katalánci 18 %, Galicijci 6 %, Baskové 2,5 %. Na rozdíl od jiných zemí, které měly velkou koloniální říši, se zde trvale usadil jen minimální počet obyvatel bývalých kolonií. Ve Španělsku také žije asi 700 tisíc Romů (gitanos), nejvíce v Andalusii. Mluví většinou andaluskou španělštinou s příměsí mnoha romských slov. Trvalý pobyt má ve Španělsku velké množství cizinců: nejvíce Maročanů (580 tisíc), Rumunů (530 tisíc), Ekvádorců (430 tisíc), Britů (320 tisíc), Kolumbijců (260 tisíc), Bolivijců (200 tisíc), Němců (165 tisíc) a dalších. Země přijímá v posledních letech nejvíce imigrantů v celé Evropské unii, což se dá vysvětlit řadou důvodů, např. geografickou polohou, propustností hranic, rozbujelou šedou ekonomikou a také silným zemědělským a stavebním sektorem, který potřebuje levnou pracovní sílu. Také obyvatelé západní Evropy, uvažují-li o přestěhování a hledání práce jinde v EU, považují Španělsko za atraktivní zemi.

Náboženství

76 % katolíků, 19 % bez vyznání, 2,5 % muslimů, dále menšiny protestantů a Židů. Země byla vždy silně katolická a nechvalně proslulá inkvizicí, což pramenilo z dlouhého boje (reconquisty) proti muslimům a následného vyhnání muslimů a Židů z Iberského poloostrova. V posledních desetiletích je tu výrazná většina nepraktikujích katolíků, tj. těch, kteří pravidelně nenavštěvují kostel. Lidé mají obecně velmi sekulární názory a Španělsko se v souladu s názorem většiny obyvatel stalo v pořadí třetí zemí EU, která v roce 2005 zavedla sňatky osob stejného pohlaví.

Jazyk

Úředním jazykem je španělština (kastilština, castellano), kterou hovoří téměř všichni obyvatelé jako hlavním nebo druhým jazykem. V příslušných regionech se užívá také katalánština, baskičtina (vasco či euskara) a galicijština. Jde vesměs o románské jazyky, pouze baskičtina nepatří do žádné jazykové skupiny. Španělština (kastilština) má ještě několik dialektů, např. v Andalusii a na Kanárských ostrovech. Katalánština se používá kromě Katalánska i ve východním Aragonsku a na Baleárských ostrovech, její varianta pak ve Valencii.

Města

Madrid (3, milionu obyvatel), Barcelona (1,6 milionu), Valencia (850 tisíc), Sevilla (700 tisíc), Zaragoza (650 tisíc), Málaga (570 tisíc), Murcía (430 tisíc), Palma de Mallorca (380 tisíc), Las Palmas (na Kanárských ostrovech, 380 tisíc), Bilbao (350 tisíc), Córdoba (325 tisíc), Valladolid (320 tisíc), Alicante (320 tisíc), Vigo (300 tisíc).

Vlajka

Státní vlajka definovaná ústavou z roku 1978 je rozdělena na tři horizontální pruhy – červený, žlutý a červený, přičemž prostřední žlutý pruh má dvojnásobnou šířku než oba krajní červené. Na státní a válečné vlajce musí být v levé části žlutého pruhu doplněn ještě státní znak, který je na civilní vlajce nepovinný. Znak je tvořen štítem se čtyřmi kvadranty, které symbolizují čtyři království, jejichž spojením Španělsko vzniklo. Konkrétně jde o Kastílii (symbol hradu), León (lev), Aragonsko (vertikální červeno-žluté pruhy) a Navarru (spojené řetězy). Uprostřed znaku jsou ještě tři znaky fleurs de lys, stylizované lilie, symbolizující vládnoucí bourbonskou dynastii. Dynastie pochází původně z Francie a znak fleurs de lys byl také vždy vnímán jako symbol Francie, resp. francouzské monarchie. Ve spodní části znaku je plod granátového jablka symbolizující Granadu. Na okrajích štítu jsou dva sloupy reprezentující tzv. Herkulovy sloupy (Gibraltar a Ceuta), které oddělují Středozemní moře od Atlantiku. Dříve se předpokládalo, že za nimi už žádná země není (lat. Non plus ultra – „Dále už nic“) a Španělsko je nejzápadnější výběžek Země. Po objevení Ameriky změnil císař Karel V. nápis na Plus ultra (cosi jako „Ještě dále“), který je na sloupech na státním znaku i dnes. Nad štítem je umístěna královská koruna. Původ barev na vlajce není prokázán. Jedna z nejpopulárnějších teorií říká, že vychází z barev používaných aragonským královstvím. Dnešní design vlajky byl však v každém případě přijat z podnětu krále Karla III. v roce 1785, protože dosavadní převážně bílá vlajka se zejména na moři zaměňovala s vlajkami jiných zemí. Dynastie Bourbonů používající bílou barvu totiž vládla v několika evropských zemích. Od konce 18. století se na vlajce měnil už jen státní znak, naposledy po pádu frankistického režimu.

Geografické informace o dalších zemích