Základní informace o Švýcarsku

Oficiální název

Švýcarská konfederace či Švýcarské spříseženství (německy Schweizerische Eidgenossenschaft, francouzsky Confédération Suisse, italsky Confederazione svizzera, rétorománsky Confederaziun svizra). Mezinárodní zkratka CH pochází z latinského Conferatio Helvetica.

Hlavní město

Bern

Rozloha

41 285 km2, což je zhruba srovnatelné s velikostí Dánska či Nizozemska, o něco větší rozlohu má Slovensko. Česká republika má téměř dvounásobnou rozlohu.

Státní zřízení

Formálně konfederace, reálně však počínaje schválením ústavy v roce 1848 spíše federativní republika se silnými prvky přímé demokracie a významnou politickou rolí jednotlivých kantonů.

Administrativní členění

Území Švýcarska se dělí na 26 kantonů, které mají vysoký stupeň samosprávy. Každý kanton má vlastní parlament, zákony, vládu a justici. Až do ustavení federace v roce 1848 byly kantony prakticky nezávislými státy volně sdruženými v konfederaci, měly i vlastní armádu a měnu.

Všechny kantony v abecedním pořadí: Aargau (hlavní město Aarau), Appenzell Ausserrhoden (Herisau), Appenzell Innerrhoden (Appenzell), Basel-Landschaft (Liestal), Basel-Stadt (Basilej), Bern/Berne (Bern), Fribourg/Freiburg (Fribourg), Geneve (Ženeva), Glarus (Glarus), Graubünden/Grischun/Grigioni (Chur), Jura (Delémont), Luzern (Luzern), Neuchâtel (Neuchâtel), Nidwalden (Stans), Obwalden (Sarden), Sankt Gallen (Sankt Gallen), Schaffhausen (Schaffhausen), Schwyz (Schwyz), Solothurn (Solothurn), Thurgau (Frauenfeld), Ticino (Bellinzona), Uri (Altdorf), Valais/Wallis (Sion), Vaud (Lausanne), Zug (Zug), Zürich (Curych).

Podnebí

Klima je v nižších polohách mírné s oceánskými vlivy, v horách drsné a studené velehorské. Na jihu se často blíží středozemnímu klimatu. Léta jsou převážně teplá, ale vlhká, což je ideální pro pastevectví.

Relativně častý je klimatický fenomén zvaný föhn – suchý teplý vítr, který proudí z hor do nížiny. Na jižní straně Alp prší, vzduch zde ztratí většinu své vlhkosti a klesá z hor na severní stranu Alp, kde se potom vytvoří srážkový stín.

Reliéf

Jižní a střední část země vyplňují Alpy, které zabírají asi 60 % celkové rozlohy. K nejznámějším patří Walliské (Penninské) Alpy v kantonu Valais při jižní hranici s Itálií, v nichž se nachází masiv Monte Rosa s nejvyšší horou Dufourspitze (4 634 m) i proslulým Matterhornem.

Významné jsou také Bernské Alpy s nejvyšší horou Finsteraahorn (4 274 m), známou trojicí vrcholů Eiger, Mönch a Jungfrau, ledovcovým údolím Lauterbrunnen se 70 vodopády i nejdelším údolním ledovcem Evropy Aletschgletscher. Dále k východu leží Lepontské, GlarnskéRétské Alpy (Piz Bernina, 4 049 m). Poslední jmenované hory jsou součástí největšího švýcarského kantonu Graubünden, v němž leží i známé údolí Engadin.

Celkem 24 vrcholů Alp přesahuje nadmořskou výšku 4 000 metrů a především Walliské a Bernské Alpy se vyznačují rozsáhlým zaledněním. Celková plocha švýcarských ledovců činí kolem 1 000 km², pramení v nich řada významných evropských řek (Rýn, Inn, Ticino, Rhôna). Některá údolí (především prakticky celý kanton Ticino) už leží na jih od Alp.

V severním předpolí Alp se nachází Švýcarská plošina, kde se koncentruje většina velkých měst a žije většina obyvatel. Plošinu tvoří hornatá krajina s typickými loukami a pastvinami a velkými jezery. Na severozápadě se rozkládá třetí významný geografický celek, vápencové pohoří Jura, které leží částečně na území Francie. Na švýcarském území je jeho nejvyšším vrcholem Mont Tendre (1 679 m). Pouze 10 % celkové rozlohy země tvoří orná půda.

Nejvyšší hora

Dufourspitze (4 634 m), nejvyšší vrcholek masivu Monte Rosa, který leží ve Walliských Alpách na jihu Švýcarska na hranici s Itálií. Jedná se o druhou nejvyšší horu Alp (po Mont Blancu) a zároveň druhou nejvyšší horu Evropy západně od Kavkazu. Mnohem známějším vrcholem tohoto regionu je Matterhorn (4 478 m), který však není nejvyšší.

Nejnižší bod

Lago Maggiore (195 m) – jezero v italofonním kantonu Ticino, které leží částečně v Itálii.

Největší řeky

Švýcarskem procházejí hlavní evropská rozvodí a řeky z jeho území odvádějí vodu do Severního, Středozemního, Jaderského i Černého moře. Bohatých vodních zdrojů Švýcaři hojně využívají a většinu elektrické energie získávají z vodních elektráren.

Pramení zde několik významných řek, především Rýn (německy Rhein, francouzsky Rhin) v kantonu Graubünden, který potom pokračuje přes Bodamské jezero na sever po německo-francouzské hranici, přes Německo do Nizozemska a do Severního moře. K jeho hlavním přítokům na území Švýcarska patří Aare, Reuss a Thur, jedinečné jsou mohutné Rýnské vodopády (Rheinfall) na severu země se šířkou 150 metrů a výškou 23 metrů.

Dalším veletokem evropského významu je řeka Rhôna (fran. Rhône, něm. Rhone), která vytéká z Rhônského ledovce v kantonu Valais a přes Ženevské jezero pokračuje do Francie, kde končí ve Středozemním moři. Na jihu protéká italofonním kantonem řeka Ticino, která mu dala jméno. Přes jezero Lago Maggiore pokračuje na jih do Itálie, kde je nejvýznamnějším levobřežním přítokem řeky Pád (Po). Neméně důležitá je řeka Inn pramenící na západ od St. Moritz v regionu Engadin, která teče přes jezero Sils do Rakouska a Německa a následně se vlévá do Dunaje.

Jezera

Na území Švýcarska leží cca 1 500 velkých i malých ledovcových jezer. Rozlohou největší je Ženevské jezero (fran. Lac Léman, rozlohou 580 km² srovnatelné s maďarským Balatonem) na řece Rhôně, o které se Švýcarsko dělí s Francií. Druhé v pořadí je Bodamské jezero (něm. Bodensee, fran. Lac de Constance, 536 km²) na řece Rýn, o které se dělí s Německem a Rakouskem.

Největší vodní plochou, která leží celá na území Švýcarska, je jezero Neuchâtel. Dále následují podle velikosti Lago Maggiore (částečně v Itálii), Lucernské jezero (Vierwaldstättersee), Curyšské jezero (Zürichsee), jezera Lugano, Thun, Biel, Zug a Brienz. Díky velkému množství jezer a ledovců disponuje Švýcarsko 6 % evropských zásob sladké vody.

Obyvatelstvo

V zemi žije více než 8 milionů obyvatel, má tedy o něco méně početnou populaci než „desetimilionové“ země jako Česká republika, Maďarsko, Srbsko či Belgie. O přírůstek populace se dlouhodobě starají především imigranti. Švýcaři jsou tradičně vysoko v žebříčcích ekonomické vyspělosti a celkové kvality života, k nejvyšším na světě patří i pravděpodobnost dožití (v průměru pro obě pohlaví je to cca 83 let).

V zahraničí existuje poměrně početná švýcarská diaspora, někdy označovaná za „páté Švýcarsko“ (v narážce na čtyři oficiální jazyky, kterými se hovoří doma). Nejvíce Švýcarů žije ve Spojených státech (zhruba jeden milion), v Argentině (cca 300 tisíc), ve Francii (170 tisíc), Kanadě (150 tisíc), v Chile, Brazílii a Německu. Zasloužilo se o to vystěhovalectví především v 19. a v první polovině 20. století.

Etnické složení

Většinu obyvatelstva tvoří Švýcaři, kteří však nejsou považováni za jednotnou etnickou skupinu, ale dělí se na německy, francouzsky, italsky a rétorománsky hovořící etnikum (viz Jazyk).

Švýcarsko má v Evropě nejvyšší podíl imigrantů (tj. trvale usazených obyvatel, kteří nemají švýcarské občanství), nepočítáme-li ministáty. Na celkové populaci mají cizinci zhruba čtvrtinový podíl. Zatímco v 19. století bylo Švýcarsko chudou zemědělskou zemí, z níž lidé spíš odcházeli do zahraničí, ve druhé polovině 20. století, především v 60. letech a pak počínaje 80. lety, začal velký příliv imigrantů. Největší podíl trvale usazených cizinců mají dnes Italové (290 tisíc), Němci (275 tisíc), Portugalci (225 tisíc), Srbové (110 tisíc), Francouzi (100 tisíc), Turci, Kosovští Albánci, Španělé, Makedonci a Britové. Útočiště tu našli např. také Tamilové ze Srí Lanky nebo Iráčané po válce v roce 2003.

Náboženství

Švýcarsko nemá žádné oficiální státní náboženství. Obyvatelstvo je převážně křesťanské, rozdělené mezi katolíky (38 %) a příslušníky protestantské Švýcarské reformované církve (27 %), jejímž zakladatelem byl v 16. století kazatel Huldrych Zwingli, který působil v Curychu. Na jiné protestantské církve připadá necelých 6 % populace. Imigrace má za následek existenci silné muslimské (5 %) a pravoslavné (2 %) menšiny, své zastoupení mají i hinduisté (0,4 %), buddhisté (0,3 %) a židé (0,25 %).

Historie Švýcarska je plná sporů i občanských válek mezi protestanty a katolíky, jejichž síly byly vždy relativně vyrovnané – obě náboženství mají různorodé zastoupení v různých částech země. Větší města a jejich kantony bývaly tradičně většinou protestanské (Curych, Ženeva, Bern, Lausanne, Basilej), naproti tomu střední Švýcarsko, kanton Valais, italofonní Ticino, Appenzell Innerrhodes, Jura a Fribourg byly tradičně katolickými regiony. Zajímavé je, že v některých tradičně protestantských regionech mají dnes lehkou většinu katolíci jenom proto, že klesá počet protestantů a přibývá lidí bez vyznání. Příkladem může být Ženeva, Curych, Basilej a další.

Jazyk

Země má čtyři oficiální jazyky – němčinu, francouzštinu, italštinu a rétorománštinu, každý kanton má potom svůj oficiální jazyk (či jazyky).

Většina obyvatel hovoří německy (65 %). V písemné podobě se nejčastěji používá spisovná němčina, naproti tomu v běžné komunikaci, ale také v rádiu a televizi převládá švýcarská němčina (Schwyzerdütsch či Schwiizertüütsch, jeden z dialektů alemánštiny). 22,5 % populace mluví francouzsky (na západě země) a 8,5 % italsky (na jihu). Ve frankofonních kantonech (tzv. Romandie) místní dialekty téměř vymizely a mluví se zde velmi podobně jako ve Francii, v italofonních kantonech se dialekty (lombardský dialekt a ticinská nářečí) omezují na komunikaci v domácnostech. Rétorománsky mluví asi 0,7 % populace. Tento románský jazyk, který se vyvinul z tzv. vulgární latiny, se omezuje na část kantonu Graubünden.

Tři kantony jsou oficiálně bilingvní (Fribourg, Bern a Valais), oficiálními jazyky jsou tam němčina i francouzština. Graubünden je dokonce trilingvní (němčina, italština, rétorománština). Zákonem je zaručeno právo na komunikaci s federálními úřady ve všech čtyřech úředních jazycích. Ve školách je pro studenty povinné naučit se vedle svojí mateřštiny minimálně ještě jeden ze čtyř oficiálních jazyků, mnoho lidí ovládá také angličtinu.

Města

Curych (německy Zürich, 384 tisíc, germanofonní část země), Ženeva (francouzsky Genève, německy Genf, 195 tisíc, frankofonní), Basilej (něm. Basel, 174 tisíc, germanofonní), Lausanne (132 tisíc, frankofonní), Bern (128 tisíc, germanofonní), Winterthur (106 tisíc, germanofonní), Luzern (fran. Lucerne, 80 tisíc, germanofonní), St. Gallen (fran. St. Gall, 74 tisíc, germanofonní), Lugano (62 tisíc, italofonní), Biel (jméno je německé, francouzsky Bienne, 53 tisíc, bilingvní – na rozhraní francouzsky a německy mluvící části země).

Vlajka

Švýcarská státní vlajka má podobu červeného čtverce s kolmým bílým rovnoramenným křížem ve středu, jehož ramena mají délku o jednu šestinu delší než je jejich šířka. Je jednou z pouhých dvou čtvercových vlajek států světa (druhou je vlajka Vatikánu) a patří k nejstarším v Evropě.

Přesná podoba vlajky včetně velikosti kříže je formálně stanovena od roku 1889, ale historie používání symbolu bílého kříže je mnohem starší. Vlajka byla inspirována podobou vlajky kantonu Schwyz, kterému tento znak přidělil roku 1240 císař Fridrich II. jako znamení nezávislosti. Ve 14. století byl užíván jako znak prvotní švýcarské konfederace. Na čtvercový červený podklad byl bílý kříž umístěn poprvé během napoleonských válek.

Symbol červeného kříže užívaný Mezinárodním výborem Červeného kříže je odvozen od švýcarské vlajky. Červený kříž v bílém poli byl prohlášen za mezinárodní symbol ochrany v roce 1864 Ženevskou úmluvou o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil. Tato podoba byla přijata jako pocta zemi, v níž byly dohody podepsány, a na počest zakladateli MVČK, Švýcaru Henrymu Dunantovi. Neexistují však přesvědčivé důkazy pro tento (dnes oficiální) výklad a objevují se názory, že začal být používán až ve chvíli, kdy začalo Turecko v roce 1906 proti symbolice kříže protestovat, protože se jedná o křesťanský symbol. V roce 1929 byl nakonec pro muslimský svět přijat symbol červeného půlměsíce.

Geografické informace o dalších zemích