Historie Švýcarska

Starověké kmeny a Římané

Území dnešního Švýcarska bylo ve starověku osídleno na západě keltským kmenem Helvétů (viz dnešní označení „země helvétského kříže“) a na severovýchodě kmenem Rétů (zřejmě etruského původu). V roce 58 př. Kr. porazil Helvéty Julius Caesar a jejich území se stalo součástí Římské říše. Později se totéž přihodilo i Rétům.

Římané založili mnoho měst, která existují dodnes, např. Genava (Ženeva), Lousanna (Lausanne), Turicum (Curych), Basilea (Basilej) a Agaunum (St. Moritz). Přinesli také latinu a později křesťanství. V 5. století se zde už římská moc hroutila a na území Švýcarska vpadly germánské kmeny.

Zárodky jazykového rozdělení

Zatímco Burgundové v západní části země přejali křesťanství a latinu, Alamanové na východě se o římskou kulturu nezajímali. Tak byly položeny základy dnešního rozdělení na francouzsky a německy mluvící část. Mezi Alamany rozšířili křesťanství teprve irští mniši v 7. století – např. sv. Gallus (česky Havel) se usadil jako poustevník poblíž dnešního města St. Gallen.

Burgundsko i Alamanie se staly v 6. století součástí mocné Franské říše. Po smrti Karla Velikého se jeho obrovská říše rozpadla, v roce 843 si ji rozdělili jeho vnuci, čímž byl položen základ pro dnešní státy - Francie a Německo. Také území „Helvétie“ zůstalo rozdělené, nakonec však bylo v roce 1032 celé včleněno do Římsko-německé říše.

Příchod Habsburků

O moc tu soupeřily mocné šlechtické rody Zähringenů, Habsburků, Kyburgů a Savojských. Zprvu měli převahu říšští správci Zähringenové, kteří založili mnoho významných měst, např. Fribourg a Bern, a vybudovali mj. hrad v Thunu. Po jejich vymření začali ve Švýcarsku dominovat Habsburkové. Rudolf Habsburský, přemožitel našeho krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli, se stal v roce 1273 německým císařem a zvýšil tlak na výběr daní.

Vznik švýcarského spříseženstva

Nespokojenost přivedla Švýcary k povstání proti Habsburkům. Nejslavnější událost švýcarských dějin se odehrála 1. srpna 1291 na louce Rütli, kde se sešli zástupci „lesních kantonů“ Uri, Schwyz a Unterwalden, aby slavnostně odmítli jakoukoliv vnější soudní a právní moc. Jinými slovy vyhlásili svoji nezávislost na šlechtických rodech, kterou jim už dříve přiznali římští císařové za účelem ochrany strategicky důležitých průsmyků mezi Německem a Itálií (především průsmyku svatého Gottharda).

První srpen je dnes státním svátkem. Vytvořením Věčného spolku (neboli spříseženstva) byly položeny základy švýcarské konfederace, jejíž latinský název Confederatio Helvetica dodnes přežívá ve zkratce „CH“ označující Švýcarsko např. na poznávacích značkách aut a v internetových adresách. Od kantonu Schwyz se odvozuje název země ve většině jazyků.

Vilém Tell

Ze vzniku spříseženstva rovněž pochází legenda o Vilému Tellovi. Podle ní umístil rakouský soudce pro kantony Uri a Schwyz Hermann Gessler svůj klobouk na tyč a očekával, že se obyvatelé tomuto symbolu habsburské vlády pokloní. Vilém Tell to však odmítl, byl uvězněn a odsouzen k trestu smrti. Gessler slyšel o jeho pověsti výtečného lučištníka a slíbil milost jemu i jeho synovi v případě, že se Tellovi podaří sestřelit šípem jablko z hlavy svého syna.

To se Tellovi ku Gesslerově zklamání povedlo, dostal milost a později Gesslera zabil. Vilém Tell zřejmě jako historická postava nikdy neexistoval, legenda o něm se však ve vojenském boji proti Habsburkům velmi hodila. Za celosvětovou slávu svého národního hrdiny vděčí Švýcaři především německému dramatikovi Friedrichu Schillerovi (drama Vilém Tell) a italskému skladateli Rossinimu (opera Guillermo).

Vojenská expanze

Historie 14. a 15. století je přehlídkou vojenských úspěchů Švýcarů v bojích proti Habsburkům i vévodům burgundským. Stateční rolníci měli převahu nad po zuby ozbrojenými rytíři. Území konfederace se postupně zvětšovalo. Ve 14. století se připojila města Luzern, Curych, Bern a kantony Zug a Glarus, čímž vznikl tzv. „Spolek osmi“ nadlouho jediných plnoprávných členů. Další připojená území byla těmto kantonům podřízena.

V roce 1499 odrazilo spříseženstvo v bitvě u Dornachu i vojska císaře Maxmiliána I., který následně formálně potvrdil jejich nezávislost na Svaté říši římské. V roce 1513 už existovalo třináct kantonů (přibyly Fribourg, Solothurn, Basilej, Schaffhausen, Appenzell) a řada přidružených území. Tento stav vydržel v podstatě až do roku 1798.

Vojenskou expanzi Švýcarů, kteří se snažili proniknout i do Itálie, zastavila francouzská a benátská vojska v bitvě u Marignana v roce 1515. Dosud téměř neporazitelná konfederace následně upustila od vojenské expanze a poprvé vyhlásila svoji vojenskou neutralitu. Předtím i potom však byli Švýcaři proslulí vojenskou udatností a najímáni jako žoldnéři po celé Evropě. V roce 1506 vytvořil papež Julius II. svoji švýcarskou gardu, která slouží Vatikánu dodnes.

Reformace

Švýcarsko se stalo jedním z center reformace, jejímiž vůdčími osobnostmi byl v Curychu kazatel Huldrych Zwingli a v Ženevě vyhoštěný francouzský právník Jan Kalvín. Zejména Kalvínova verze náboženství založená na asketismu, přísné morálce, tvrdé práci a sebevzdělávání se šířila i do dalších oblastí Evropy.

Protestantské vyznání víry vyhovovalo bohatším městským kantonům na severu a západě (mj. Ženeva, Curych, Bern, Basilej), konzervativnější venkovské kantony (Uri, Schwyz, Unterwalden, Luzern, Zug) ve středu země zůstaly katolické. Proběhlo několik občanských válek, v nichž byly obě strany zhruba stejně silné. Všechny kantony však zůstaly loajální konfederaci.

Během třicetileté války (1618-48) se kantony nedokázaly dohodnout, na kterou stranu se přiklonit, a tak zůstalo Švýcarsko se svou silnou armádou nadále neutrální. Švýcarští žoldnéři sloužili na obou stranách. Svoboda konfederace byla v roce 1648 potvrzena Vestfálským mírem. Během války přišla do země řada uprchlíků, zejména hugenotů (francouzských kalvinistů). Zachování neutrality pomohlo hospodářskému rozvoji, především textilnímu, ale také hodinářskému průmyslu.

Napoleonské války

Během Velké francouzské revoluce sympatizovaly frankofonní kantony s Francií, což ohrožovalo jednotu země. V roce 1798 obsadil Švýcarsko Napoleon a vytvořil centralizovanou Helvétskou republiku, čímž prakticky zrušil kantony. Republika se stala velmi nepopulární a byla držena při životě jen francouzským vojskem. V roce 1803 nakonec Napoleon obnovil konfederaci, kterou však už tvořilo 19 rovnoprávných kantonů (nově St. Gallen, Graubünden, Aargau, Thurgau, Ticino a Vaud) stále pod dohledem Francie.

Po Napoleonově konečné porážce v bitvě u Waterloo v roce 1815 uznaly velmoci na Vídeňském kongresu věčnou neutralitu a nedotknutelnost hranic Švýcarska. Tehdy byly připojeny poslední kantony Valais, Ženeva a Neuchâtel, dříve vyčleněné Napoleonem.

Vznik ústavy

V roce 1847 propukla občanská válka, když se katolické kantony („Sonderbund“) pokusily odtrhnout, byly však protestanty velmi rychle poraženy. Následně vznikla v roce 1848 nová federální ústava, která je v hlavních rysech platná dodnes.

V čele státu stojí od té doby federální prezident volený na jeden rok, jeho pravomoci jsou však minimální. Každý kanton má svou ústavu, parlament a vládu. Hlavním městem se stal Bern. V dolní komoře (Národní rada) má každý kanton počet poslanců odpovídající poměrnému počtu jeho obyvatel, v horní komoře (Stavovská rada) má každý kanton dva poslance bez ohledu na počet obyvatel.

Ústava byla doplněna ještě v roce 1874. Podle ní musela být většina federálních zákonů schvalována v referendu, což je praxe používaná dodnes. Federace má zodpovědnost za obranu, obchod a právní otázky, místní záležitosti si však řídí kantony samy.

19. století

V roce 1850 byla ve všech kantonech zavedena jednotná měna, švýcarský frank. V 19. století také došlo k mohutnému rozvoji průmyslu a kvalifikované řemeslné výroby (textilie, krajky, hodiny a hodinky, farmaceutické výrobky, čokoláda…). Budovaly se silnice a železnice, což zpřístupnilo alpské oblasti a napomohlo rozvoji cestovního ruchu. Vzniklo mnoho komerčních bank. V roce 1863 založil pacifista Henry Dunant v Ženevě Mezinárodní červený kříž.

Začátek 20. století

Za první světové války si Švýcarsko udrželo svoji neutralitu, i když německy a francouzsky mluvící obyvatelé sympatizovali s opačnými stranami. V zemi hledala ochranu řada uprchlíků včetně ruských bolševiků Lenina a Trockého. Hospodářské otřesy vyvolaly v roce 1918 generální stávku dělníků, která byla sice potlačena, ale vynutila si 48hodinový pracovní týden a zlepšení sociálního zabezpečení.

Druhá světová válka

Také za druhé světové války nenarušila žádná ze stran neutralitu Švýcarska, přestože bylo obklopeno Hitlerovým Německem, Mussoliniho Itálii a proněmeckým vichistickým režimem ve Francii a přestože část německy mluvících obyvatel s nacisty sympatizovala. Generál Henry Guisan, vrchní velitel armády, provedl rozsáhlou mobilizaci. Všechny nejvyšší vojenské představitele nechal shromáždit na louce Rütli, kde se v roce 1291 při slavnostní přísaze zrodilo spříseženstvo, a nechal je znovu přísahat věrnost Konfederaci.

Silná armáda, dlouhá tradice demokracie a lidských práv, hospodářské ústupky Němcům a jejich problémy v jiných částech Evropy zabránily invazi Hitlera. Švýcarský frank zůstal za války jedinou významnou volně směnitelnou měnou. Spojenci i Němci prodávali Švýcarské národní bance obrovské sumy zlata.

Dodnes je velmi kontroverzním faktem to, že značná část německého zlata byla ukořistěna v okupovaných zemích, často ukradena obětem holocaustu. Na druhou stranu přijala země statisíce uprchlíků včetně asi 26 tisíc Židů. Banky zřizovaly anonymní účty i pro německé Židy, poskytovaly však také úvěry Němcům na nákup zbraní. Švýcarsko také sloužilo jako neutrální půda pro schůzky obou znepřátelených stran.

Druhá polovina 20. století

V mezinárodních vztazích se Švýcarsko stalo respektovanou zemí a po válce se zde usídlilo mnoho mezinárodních organizací včetně OSN. Paradoxně se přísně neutrální Švýcarsko nestalo členem téměř žádné z těchto organizací. Díky neúčasti ve válečných konfliktech nadále zvýšilo svůj náskok komerčního, finančního, pojišťovacího a průmyslového centra a zařadilo se mezi nejbohatší státy světa. V roce 1963 se připojilo k Radě Evropy.

Teprve v roce 1971 zde získaly ženy volební právo. V roce 1979 se od Bernu oddělil nový kanton Jura (nyní jich je 23, z nichž tři se dělí na dva „polokantony“). Zmírnění izolace a pomalý ústup od neutrality naznačuje vstup Švýcarska do OSN schválený v referendu v roce 2002.

O tři roky později obyvatelé souhlasili s přistoupením k Schengenské dohodě, takže v roce 2008 mohly být zrušeny hraniční kontroly v zemi, která už je zcela obklopena státy Evropské Unie. O vstupu do Evropské Unie se však zatím neuvažuje, ačkoliv francouzsky mluvící kantony by si to přály.


Autorem textu je Petr Želiezko. Případné připomínky můžete zaslat na e-mail petr@mundo.cz.