Národnostní menšiny - Náboženství
Turecko je národnostně hodně kompaktní stát. Většinu obyvatel tvoří Turci, národ, který má kořeny někde v pouštích a prériích střední Asie. Zde má i národy příbuzné – Kazachy, Turkmeny, Ázerbajdžánce. Ve střední Evropě jsou pak vzdálenými příbuznými Turků Maďaři.
Leťte do Turecka v dobré partě
Národnostní menšiny
Kurdové
Zdaleka největší národnostní menšinou v Turecku jsou Kurdové, kteří obývají východní a jihovýchodní oblasti země při hranicích Íránu, Iráku a Sýrie. Právě na rozhraní těchto čtyř zemí leží území někdy nazývané Kurdistán, domovina tohoto 40milionového národa, největšího národa na světě, který nemá vlastní stát. Největší kurdská střediska na území Turecka jsou města Diyarbakir, Van, Malatya a Elazig.
Kurdové jsou národ indoevropský, nemají tedy s Turky etnicky nic společného. Naopak k Evropanům mají blíž než Turci. I jejich jazyk – kurdština je podstatně srozumitelnější a snazší na naučení než turečtina. Je ovšem jasné, že díky mnohaletému soužití se do kurdštiny dostala řada tureckých slov. Na druhou stranu má kurdština i mnoho slov společných s ruštinou a dalšími slovanskými jazyky (beran=baran, děkuji=spasiba).
Počet Kurdů na území Turecka se odhaduje jen velmi těžko. Po mnohaleté politické asimilaci praktikované tureckou vládou se mnoho etnických Kurdů dnes již pokládá za Turky. Však také donedávna turecká vláda vůbec neuznávala kurdskou národnost, Kurdové byli oficiálně označováni jako horští Turci. Odhady počtu Kurdů na území Turecka kolísají mezi 5 a 20 miliony, podle vyššího odhadu je tedy každý čtvrtý obyvatel Turecka Kurd. Na Kurdy opravdu narazíte po celé zemi, mnoho se jich vystěhovalo za prací do Istanbulu či jiných velkých měst na západě.
Bezpečnostní situace v tureckém Kurdistánu se v posledních 10 letech radikálně zlepšila. Stejně tak oficiální situace Kurdů jako národnostní menšiny. V největších střediscích Kurdistánu je dnes stejně bezpečno jako kdekoli jinde v Turecku. Bez problémů jsou přístupné i hlavní turistické atrakce. Jen při návštěvě odlehlých horských oblastí, kde stále ještě pokračují nepokoje, je třeba velké opatrnosti. Týká se to především okresu Hakkari na jihovýchodě země a pak horské oblasti při horním toku řeky Eufrat kolem měst Tunceli a Divriği.
Arméni
Před první světovou válkou žilo na území dnešního Turecka mnoho příslušníků tohoto starobylého národa. Především na severovýchodě země při hranicích dnešní Arménie, ale také v centrálním Turecku v oblasti Anatólie či v oblasti zvané Malá Arménie při severovýchodním cípu Středozemního moře kolem dnešních měst Antakya (Hatay) a Iskendurun.
Dnes v Turecku Armény téměř nenajdete. Během první světové války a událostí vedoucích ke vzniku Turecké republiky v letech 1914-1923 došlo totiž k masovému odsunu a genocidě arménského národa. Při masakrech zahynul více než jeden milión lidí. I dnes se stále jedná o bolavé místo v historii Turecka. Pro většinu Turků toto historické období neexistuje a ani není vhodné s Turky hovory na téma Arménů zavádět.
Další národnosti
Při hranicích Sýrie lze potkat nezanedbatelnou menšinu Arabů. Nejvíce jich najdete v městě Şanli Urfa a v okolních venkovských oblastech. Turisté hodně navštěvují vesnici Harran, ve starověku významné středisko oblasti. Dnešní obyvatelé, převážně Arabové, staví typické tradiční „úlovité“ domy.
Ve stejné oblasti lze najít zbytky velmi starobylého národa Aramejců. Aramejština byl údajně rodný jazyk Ježíše Krista a i dnešní Aramejci jsou velmi ortodoxní křesťané. Najdete je v odlehlých oblastech jihovýchodního Turecka, v okolí měst Urfa, Mardin a Midiyat. Nejznámějším střediskem aramejské kultury je klášter Deyrul Zafran poblíž města Mardin. Aramejština je dnes už téměř mrtvým jazykem, většina Aramejců v současnosti mluví spíše turecky, arabsky či jinými jazyky.
Velkou, téměř dvoumilionovou menšinu tvoří Arberešové, původně muslimští obyvatelé Albánie, kteří se do Turecka vystěhovali před srbským útlakem v první polovině 20. století. Dnes jsou povětšinou dokonale asimilovaní a od Turků je těžko rozeznáte.
Ve velkých městech na západě země, především v Istanbulu, lze potkat opravdu pestrou směsici národností. A tak na istanbulských ulicích může znít kromě turečtiny i ruština, srbština, bulharština, angličtina, němčina, albánština a občas i čeština.
Náboženství
Pomineme-li zanedbatelné menšiny křesťanů či ateistů, vyznává naprostá většina obyvatel Turecka islám. A to islám sunitský, často jeho velmi umírněnou a světskou verzi nazývanou bektaši. Šíty, příslušníky radikálnější větve islámu, najdete v Turecku jen velmi zřídka.
Běžní Turci berou náboženství velmi vážně. Na rozdíl od mnoha jiných muslimských zemí je dodržování pravidel islámu v Turecku věcí víry a ne věcí zákazů. A tak až na výjimky Turci opravdu nepijí alkohol, nejedí vepřové maso, absolvují pět modliteb denně a oblékají se po muslimském způsobu, přestože nic z toho není v Turecku nařízeno. Při vzniku Turecké republiky v roce 1923 došlo totiž k radikální odluce církve od státu a oddělení církevních pravidel a světských zákonů.
My, turisté ze střední Evropy, jsme v Turecku jen na návštěvě. Přestože to žádná oficiální pravidla nenařizují, je vhodné se zde chovat a oblékat tak, abychom místní obyvatele nepohoršovali. Především ve městech to znamená nosit dlouhé kalhoty či u žen dlouhou sukni a zahalená ramena. Při návštěvě mešit a jiných významných a posvátných míst je pro ženy vhodné nosit šátek zahalující všechny vlasy.
Obvykle se nejedná o příkaz, ale o výraz respektu k místním lidem. A Turci to umí ocenit, s přiměřeně oblečeným člověkem budou jednat mnohem přátelštěji než s tím, kdo se bude promenovat po centru Istanbulu v kraťasech a bez trička. Koneckonců, ani mně, rodilému Pražákovi, by se nelíbilo, kdyby se po Karlově mostě procházeli cizinci „nahoře bez“.
Autorem textu je Tomáš Vaníček, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.