Základní informace o Gruzii

Oficiální název

Gruzie (gruzínsky Sakartvelo)

Hlavní město

Tbilisi

Rozloha

69 700 km2 (zhruba odpovídá rozloze Irska a téměř se blíží i rozloze České republiky, která má cca 79 tisíc km2)

Státní zřízení

poloprezidentská republika

Administrativní členění

12 regionů, z toho dvě autonomní republiky: Abcházie, Megrelie a Horní Svanetie (Samegrelo-Zemo Svaneti), Gurie, Adžárie, Rača Lečchumi a Dolní Svanetie (Rača Lečchumi a Kvemo Svaneti), Imeretie, Samcche-Džavachetie, Vnitřní Kartli (Šida Kartli), Mccheta-Mtianetie, Dolní Kartli (Kvemo Kartli), Kachetie a hlavní město Tbilisi. Autonomii mají oficiálně Abcházie a Adžárie.

Separatistické regiony Abcházie (hlavní město Suchumi) a Jižní Osetie (oficiálně součást Vnitřního Kartli, hlavní město Cchinvali) jsou fakticky nezávislé, Jižní Osetii pomohlo ve válce v roce 2008 udržet nezávislost Rusko. Naproti tomu Adžárie (hlavní město Batumi) na západě země se separatistických snah vzdala a je pouze autonomní republikou.

Podnebí

Vzhledem k malé rozloze země je její klima mimořádně různorodé. Část země má subtropické podnebí s horkými léty a mírnými zimami, menší část téměř kontinentální podnebí, vysoká nadmořská výška Velkého Kavkazu na severu a Malého Kavkazu na jihu země má za následek horské (alpínské) klima.

Nejteplejší je západní Kolchidská nížina přiléhající k Černému moři, od nějž proudí do Gruzie vlhký vzduch, na východě od Kaspického moře naopak suchý vzduch, takže množství srážek klesá od západu k východu. Na východě se nachází dokonce suché stepi a polopouště, na západě v Adžárii blízko černomořského pobřeží pak najdete i deštný les. Pohoří Velký Kavkaz na severu země brání průniku studeného kontinentálního vzduchu, pohoří Jižní Kavkaz naopak mírní vliv suchého horkého vzduchu od jihu.

Reliéf

Gruzie je velmi hornatá země. Dominujícím prvkem krajiny jsou mohutná horská pásma Velký Kavkaz (na severu země a s několika vrcholy přesahujícími 5 000 m n. m.) a Malý Kavkaz (na jihu země a s nejvyšším vrcholem přesahujícím 3 000 m n. m.). Obě jsou ve středu země spojena pohořím Lichi, které tak už ve starověku rozdělilo Gruzii na historické regiony Kolchis (na západě) a Iberie (na východě). Západ je vlhčí a vyskytují se tam i deštné pralesy mírného pásu. Jedinou nížinou při pobřeží Černého moře je Kolchidská nížina, lesy téměř zmizely na úkor zemědělské půdy. Východ je mnohem sušší a lesnatější.

Hory Velkého Kavkazu jsou domovem velkého množství ledovců. Hory Malého Kavkazu jsou na rozdíl od mohutnějšího severního „souseda“ převážně vulkanické, jsou oblastí častých zemětřesení, nachází se tu i jezera a termální prameny.

Na území separatistického regionu Abcházie leží Krubera, nejhlubší známá jeskyně světa (její dno leží +- 2 191 m pod úrovní vstupu do jeskyně).

Nejvyšší hora

Šchara (5 068 m) – leží v regionu Svanetie na severní hranici s Ruskem, v centrální části Vysokého Kavkazu.

Nejnižší bod

Černé moře (0 m)

Největší řeky

Nejvýznamnější řekou je Mtkvari (v ruštině Kura), která pramení v Turecku, v Gruzii protéká i hlavním městem Tbilisi a dále pokračuje do Ázerbájdžánu a Kaspického moře. Celkem měří 1 364 km. Na západě země je hlavním tokem Rioni, která protéká městem Kutaisi a Kolchidskou nížinou do Černého moře. Iori a Alazani na východě v Kachetii jsou přítokem Mtkvari, Inguri míří z hor Svanetie do Černého moře.

Jezera

Největší jsou vulkanická jezera v oblasti Javacheti na Malém Kavkaze, především Paravani, Kartsachi a Tabackuri. V Kolchidské nížině najdeme mělké reliktní jezero Paleostomi – původně sladkovodní jezero, které se změnilo v lagunu se slanou vodou.

Obyvatelstvo

4,6 milionů (podobně velkou populaci má např. Norsko, Bosna a Hercegovina či Chorvatsko). Počet obyvatel setrvale klesá v důsledku nízké porodnosti a vysoké míry emigrace (hodně mužů v produktivním věku je na práci v zahraničí).

Etnické složení

Gruzíni (Gruzínci) 84 %, Azerové (Ázerbájdžánci), 6,5 %, Arméni 5,7 %, Osetínci (Oseti) 2 %, Rusové 1,5 %, dále tu žijí Kurdové, Ukrajinci, Židé, Bělorusové, Asyřané, Tataři a další. Gruzie je etnicky nejpestřejší zemí Zakavkazska.

Samotní Gruzínci jsou kavkazským národem, který se dělí do několika skupin. Ty se liší někdy jazykem (dialektem), jindy národní povahou nebo třeba náboženstvím (kromě samotných Gruzínců zvaných Kartvelové jsou to např. Svanové žijící v oblasti Svanetie, islám vyznávající Adžarové u Černého moře v Adžárii, Kachetové na východě v Kachetii, na západě země Megrelové čili Mingrelové, Lezginci atd.). Gruzíni jsou potomky starověkého národa Proto-Kartvelů, kteří obývali jižní Kavkaz a severní Anatolii a Řekům byli známí jako Kolchiďané a Kavkazští Iberové. Velké komunity Gruzínů žijí kromě samotné Gruzie také v Rusku (podle odhadů až milion lidí – legálně i nelegálně), dále v Turecku, Íránu a v menším množství na Ukrajině, v USA a EU. Naopak do Gruzie přichází imigranti např. z Turecka a Číny.

Arméni se v Gruzii usadili jako uprchlíci z turecké Anatolie především v 19. století a před i po první světové válce. Nejvíc jich žije v Tbilisi (cca 200 tisíc) a potom v regionech Achalkalaki a Ninotsminda, kde tvoří většinu. S Gruzínci se většinou domlouvají v ruštině.

Rusové jsou rozptýleni po celé zemi, především ve městech. Většina z nich přišla v éře Sovětského svazu, menší část už v 19. století. V posledních letech jich část emigrovala do Ruska či na západ, zejména v důsledku nepřátelství Ruska a Gruzie.

Azerové žijí na jihovýchodě země při hranicích s Ázerbájdžánem, převážně už od 17. století (doba perských válek). Většinou vyznávají šíitskou větev islámu.

Osetínci jsou jako indoevropský národ hovořící íránským jazykem velmi odlišnou komunitou. Většinou vyznávají pravoslavné křesťanství, menší část sunnitský islám a významné jsou i prvky pohanství v náboženském životě. Osetínci žili dlouhou dobu nejen v autonomním regionu Jižní Osetie na severu země, ale rozeseti po celé Gruzii. Po rozpadu SSSR vyhlásili nezávislost, kterou museli za podpory Ruska hájit v několika válkách. Osetínci se většinou přestěhovali do Jižní Osetie a učí se spíš rusky než gruzínsky. Rusko a několik dalších států uznává nezávislost země, Gruzie naopak zrušila i autonomii republiky a považuje ji za své území okupované Ruskem.

Abcházové jsou považováni za jeden z národů, který je na Kavkaze původní, takže i ve Stalinově době měla Abcházie status autonomní republiky (Jižní Osetie jen autonomního regionu). Po pádu Sovětského svazu vyhlásila Abcházie nezávislost na Gruzii a odešla odtud většina Gruzínů, ale i Rusů a Arménů, takže dnes Abcházové tvoří drtivou většinu populace, která je tvořena jak křesťany, tak sunnitskými muslimy.

Řekové žijí v regionu Kvemo-Kartli (Dolní Kartli) a také u Černého moře (tzv. Pontští Řekové), kam přišli po perzekuci z Turecka po roce 1829. Většina vyznává pravoslavné křesťanství, ale někteří konvertovali i k islámu. Značná část Řeků se vrátila do „mateřského Řecka“. Většina Řeků v Kvemo-Kartli přitom mluví turecky (Řekové od Černého moře zase starořeckým pontským dialektem).

Kurdové se zde usadili také v důsledku pronásledování v osmanském Turecku. Dnes žijí většinou v Tbilisi a Rustavi.

Židé mají v Gruzii svůj domov po celých 2 600 let (jedna z nejstarších komunit na světě) a za celou tu dobu tu prakticky nemuseli čelit žádné perzekuci. Přesto se jejich populace od 70. let výrazně ztenčila (především v důsledku emigrace do Izraele) z 80 tisíc na dnešních cca 13 tisíc osob. Více než polovina zdejší komunity žije v Tbilisi. I ti, kteří odešli, cítí ke Gruzii silné pouto a udržují si gruzínské zvyky a tradice.

Meschetinských Turků žije v Gruzii méně než tisíc. Tento národ byl v roce 1944 deportován do Střední Asie na příkaz Stalina, snahy o návrat se u gruzínské vlády nesetkávají s pochopením. Jejich etnicita je smíšená, turecko-gruzínská, původně obývali region Meschetie v západní Gruzii.

Náboženství

Většina obyvatel (84 %) vyznává pravoslavnou víru, jsou členy autokefální (nezávislé) Gruzínské pravoslavné církve. Ta patří k nejstarším církvím na světě, byla založena už v 1. století a ve 4. století bylo křesťanství vyhlášeno státním náboženství. Patron Gruzie (ale také Anglie) je svatý Jiří. Přestože je v Gruzii církev oddělená od státu a panuje svoboda vyznání, pravoslavná církev je významnou součástí gruzínské národní identity.

9,9 % populace se hlásí k islámu (Ázerbájdžánci k šíitské větvi, Abcházové, někteří etničtí Gruzíni, Adžarové a Meschetinští Turci k sunnitské větvi), 3,9 % k Arménské apoštolské církvi (nejstarší státní církev na světě), 0,8 % obyvatel jsou katolíci. Kurdové jsou většinou vyznavači nikoliv islámu, nýbrž náboženství zvaného jezídismus, které v sobě zahrnuje prvky mnoha jiných náboženství (pohanské tradice, mithraismus, islám, křesťanství, manicheismus, hinduismus…). Malá židovská komunita má synagogy v Tbilisi, Kutaisi a Batumi. V zemi praktikuje svou víru i cca 14 tisíc Svědků Jehovových, kteří jsou často vystaveni diskriminaci, kromě toho ještě několik dalších protestantských církví a přítomná je i komunita báháistů.

Jazyk

Kavkaz je co do různorodosti místních jazyků takovou malou Asií, jazyků je zde skutečně požehnaně. Všechny tvoří skupinu kavkazských jazyků, která se zcela liší od jazyků indoevropských, turkických, semitských i dalších. Kavkazské jazyky se dělí na severozápadokavkazské (abchazština, adygejština aj.), severovýchodokavkazské (čečenština, inguština aj.) a konečně jihokavkazské (kartvelské), k nimž patří i gruzínština (cca 4,5 milionů mluvčích nejen v Gruzii), zanské jazyky – tedy megrelština (cca 500 tisíc mluvčích v západní Gruzii), lazština (cca 30 tisíc v Gruzii a mnohem více v Turecku) a svanština (35 tisíc mluvčích v severogruzínské Svanetii).

Gruzínská abeceda je zcela odlišná od latinky, cyrilice i dalších abeced. Mingrelové užívají také gruzínské písmo, Lazové latinku.

Jako běžný dorozumívací jazyk v Gruzii slouží ruština a lidem většinou nijak nevadí, že je to jazyk „okupantů“. U mladých lidí se stává druhým jazykem čím dál častěji angličtina, stále však drtivá většina obyvatel mluví rusky. V Batumi a v Kutaisi se občas může hodit turečtina.

Celkový poměr jazyků (rodilých mluvčí) používaných v Gruzii vypadá takto: gruzínština 71 %, megrelština 12 %, ázerbájdžánština (azerština – 6,5 %), arménština 5,7 %, 4 % další jazyky, 0,6 % svanština. V Abcházii je oficiálním jazykem abcházština.

Města

Tbilisi (1,1 milionu), Kutaisi (192 tisíc, hlavní město Imeretie), Batumi (123 tisíc, hlavní město Adžárie), Rustavi (119 tisíc), Zugdidi (74 tisíc), Gori (54 tisíc), Poti (48 tisíc), Suchumi (39 tisíc, hlavní město Abcházie), Samtredia (30 tisíc), Chašuri (29 tisíc), Senaki (29 tisíc).

Vlajka

Gruzínské státní vlajce se říká vlajka pěti křížů, protože obsahuje jeden velký červený kříž a čtyři malé červené kříže v rozích vlajky, to vše na bílém podkladě. Červený kříž je symbolem svatého národního patrona Gruzie, svatého Jiří, který je i patronem Anglie, jež má kříž rovněž na vlajce. Mezi lety 1990 a 2004 používala Gruzie zcela odlišnou vlajku, ta stávající se stala symbolem opozice pod vedením Michaila Saakašviliho proti tehdejšímu prezidentovi Eduardu Ševarnadzemu. Po nástupu Saakašviliho k moci ji oficiálně přijal parlament jako státní vlajku. Vlajka pěti křížů však byla používána už v časech středověkého gruzínského království (jednoduchý kříž sv. Jiří od 5. století, další čtyři kříže byly přidány pravděpodobně ve 14. století).

Geografické informace o dalších zemích