Starověk - Křesťanství - Dynastie Bagrationi - Královna Tamar - Turecká invaze - Ruská nadvláda - Národní hnutí - SSSR - Postsovětské období - Demokracie
Gruzie ve starověku
Území dnešní Gruzie patří k oblastem soustavně obývaným už od pravěku. V nejstarší minulosti se ztrácí i původ tří původních jazyků, kterými se v Gruzii dodnes mluví. Gruzínština, megrelština a svanština se od sebe oddělily asi před čtyřmi tisíci lety a patří do samostatné kavkazské skupiny jazyků, která není příbuzná s žádnými dalšími jazykovými skupinami.
První určitější historické zprávy o zemích dnešní Gruzie máme až od starých Řeků. Tehdy tu existovaly dvě říše – západní Kolchida a východní Iberie. Obě se objevují i v řecké mytologii. Iásón se s Argonauty vydal pro zlaté rouno do Kolchidy a k přikování Prométhea ke skále zase mělo dojít na východě, na skalách Kavkazu – pozdější lidové gruzínské zpracování legendy tvrdí, že Prométhea přikovali bohové k hoře Kazbegi. Zatímco na západním pobřeží se usazovali řečtí obchodníci a pobřeží tak vždy podléhalo antickému vlivu, východnější Iberie zvaná v místním jazyce Kartli se vyvíjela více nezávisle.
Těsně před začátkem našeho letopočtu se Kolchida přímo stala součástí Římské říše coby provincie Lazicum (Lazika). Iberie–Kartli v té době sice uznala římskou nadřazenost a místní panovník se důsledně označoval jako „přítel římského císaře“, království si však samostatnost udrželo. Římskou přítomnost v Gruzii dodnes připomínají pozůstatky přístavu Gonio na jih od Batumi, zatímco nejzajímavější památkou upomínající na slávu říše Kartli jsou zbytky skalního města Upliciche poblíž Gori.
Přijetí křesťanství
Během válek Říma se sasánovskou Persií se Kolchida stala nárazníkovým pásmem mezi oběma velmocemi starověkého světa a s úpadkem římské moci se zcela osamostatnila. Byla to ale východní část dnešní Gruzie, která měla do budoucna hrát větší roli, a právě ta přijala za krále Miriama III. křesťanství. Došlo k tomu v roce 326 a Kartli se tím stalo jedním z prvních křesťanských států na světě. Na to, že přijali křesťanství ještě před samotným Římem, jsou Gruzíni dodnes patřičně hrdí.
Podle legend přesvědčila krále ke konverzi bývalá kappadocká otrokyně sv. Nino. Ta dodnes patří k nejuctívanějším gruzínským světcům. Jejím atributem je kříž s klesajícími vodorovnými rameny, který světice dostala přímo od Panny Marie. Centrem křesťanské církve se stala Mccheta, tehdejší hlavní město Kartli a toto postavení si udržela i po odchodu králů do blízkého Tbilisi. Ve Mcchetě sídlil celá staletí gruzínský patriarcha a městečko zdobí hned několik raně křesťanských památek.
Dynastie Bagrationi
V raném středověku spadala Gruzie do byzantské sféry vlivu. Navzdory tomu ale moc v zemi udržela místní aristokracie, byť někdy slibovala věrnost Konstantinopoli a jindy zase Persii, která na oblast také vznášela nároky. Byzantincům se také nepodařilo podřídit gruzínské křesťany ortodoxní hierarchii a zdejší církev zůstala autokefální. Její liturgie a zvyklosti se tak od pravoslaví odlišují.
Po dobytí Persie muslimskými vojsky se Gruzie stala místem střetů Byzantinců s Araby, kteří rychle vyrostli jako další významná moc v oblasti a ohrožovali i samotnou Konstantinopol. V době oslabení Byzance pak poprvé došlo ke sjednocení Gruzie pod vládou dynastie Bagrationi, která měla hrát velkou roli i v dalších staletích. Jakkoliv se král Bagrat III. stále tituloval pouze byzantským titulem „kuropalates“ (správce), vládl už novému a na Konstantinopoli zcela nezávislému státnímu útvaru.
V druhé polovině 11. století přepsali politickou mapu oblasti seldžučtí Turci. V bitvě u Mantzikertu v roce 1071 zmasakrovali spojená byzantská a gruzínská vojska a Byzantinci jako vojenská síla přestali hrát v regionu větší roli. Gruzínci se tehdy museli stáhnout hluboko do horských údolí dnešního Chevsureti, ale další králové krok po kroku původní moc země zase obnovili.
Za krále Davida IV. (1089–1125) se pak nejenže podařilo Turky ze země zcela vytlačit, ale naopak i některé okolní muslimské státy, jako íránský Šírván, musely uznat gruzínskou nadřazenost a platit poplatek za svou ochranu. David IV. nebyl pouze úspěšným válečníkem, ale dokázal povznést království i po dalších stránkách, a do dějin proto vstoupil jako David Stavitel. Nejznámějším z mnoha kostelů a klášterů, které založil, je Gelati, pro jehož chrám nechal zřídit nákladnou mozaiku a v jehož bráně se nechal pohřbít.
Vláda královny Tamar
Na úspěchy krále Davida pak navázali i další panovníci a následující doba rozkvětu je dodnes nazývána Zlatý věk. Tou je především panování Giorgije III. a jeho dcery Tamar (1184-1213). Gruzie se postupně stala nejsilnější zemí v regionu a moc gruzínského „krále králů“, jak se Tamar titulovala, respektovali nejen oslabení byzantští vladaři, ale i mocný sultán Saladin.
Vojenskou převahu provázel i kulturní rozmach, jejž dokládá i základní dílo gruzínské literatury, epos Muž v tygří kůži od královnina obdivovatele Šoty Rustaveliho. Po celé zemi vznikala i celá řada bohatých klášterů, jedním z největších z nich je do skal vysekaná Vardzia, jejíž kostel dodnes zdobí malba s podobiznou nejmocnější královny gruzínských dějin a jejího neméně mocného otce.
Turecká invaze
Tamařiným potomkům už se dařilo podstatně hůře a hlavně museli čelit o dost složitější situaci. Polovina 13. století byla svědkem rychlého vzestupu Mongolů, kteří si během několika let podmanili celou řadu velkých říší od Číny až po Kyjevskou Rus. Gruzie se na dlouhých sto let stala jejich vazalem. Rozpadla se na dvě části a přišla o území i síť svých vazalských států. Její moc obnovil nakrátko až král Giorgij V. (1314–1346), ale ani tento krátký rozkvět neměl trvat dlouho.
Na konci 14. století zpustošily Gruzii Timurova vojska a později se dostala pod vliv osmanských Turků, kteří v roce 1453 dobyli i Konstantinopol a stali se hegemonem oblasti. Kdysi mocné gruzínské království se na konci 15. století rozpadlo na tři samostatné části – Kartli (střed), Kachetii (východ) a Imereti (západ). Všechny země se ale měly stát dějištěm dlouhých a krvavých válek Osmanů s perskými safávidskými šáhy, další muslimskou supervelmocí v oblasti.
Během následujících staletí se tak Gruzie vylidnila a zchudla. Města zpustla a kdysi bohaté kláštery byly vypleněny. Jen během nájezdu šáha Abbáse byly zabity a do otroctví odvlečeny desetitisíce Gruzínů. Země už nebyla dobře spravované království, ale stala se z ní periferie, kde moc drželi jednotliví lokální vládci a rodinné klany. Ti zemi ovládali z malých pevností, jakou dodnes najdeme v Ananuri na úpatí Kavkazu.
Ruská nadvláda
V druhé polovině 18. století se pokusil z pasti, v které se Gruzie ocitla, vymanit kachetský král Erekle II. Poprvé po třech staletích se mu podařilo sjednotit Kachetii a Kartli pod jednu vládu a na ochranu proti Osmanům i Persii sjednal spojenectví s Ruskem tlačícím se tehdy na Kavkaz. Obratné lavírování mezi Ruskem, Osmany a Persií ale nakonec dopadlo tragicky, neboť Rusové v klíčové chvíli Erekleho opustili a perská armáda zemi těžce vyplenila. Jen vnitřní rozbroje v Persii uchránily samotnou existenci vydrancovaného království.
Král krátce na to zemřel a po smrti jeho nemocného syna zemi anektovalo Rusko. O pár let později Rusové obsadili i západní část země, Imereti. Od roku 1810 tak byla Gruzie opět sjednocená, ovšem tentokrát pod ruskou vládou. Rusům se však podařilo definitivně vytlačit Peršany i Turky a v zemi tak poprvé po dlouhých staletích zavládl mír.
Národní hnutí
Královská rodina i některé další šlechtické rody si své majetky zachovaly i za carství a jejich členové našli uplatnění v ruské armádě. Bohatá sídla lokální aristokracie, palác rodiny Dadiani v Zugdidi nebo zámek Cinandali v Kachetii tak dokládají orientaci místní elity na Evropu, kterou poznávali skrze ruské impérium. Gruzínská města se v té době znovu zalidnila, i když velkou část jejich obyvatel tvořili Gruzíny nepříliš oblíbení Arméni, kteří se v Gruzii usazovali od středověku. Naopak venkov zůstal beznadějně zaostalý a chudý.
Ruská přezíravost a nerespektování gruzínských zvyků pak nejen povzbudila několik lidových povstání, ale postupně odcizila i elity. Na konci 19. století v zemi sílilo národní hnutí. V jeho čele stáli významní gruzínští spisovatelé a intelektuálové jako Akaki Cereteli nebo kníže Iliya Čavčavadze. Přesto v té době Gruzie znovu vzkvétala a svědectvím tohoto rozkvětu je i dnešní podoba starého Tbilisi s dnes chátrajícími paláci, vilami a hotely postavenými právě na přelomu století.
Součástí SSSR
Když v roce 1917 ruské carství definitivně svrhla bolševická revoluce, vyhlásila Gruzie nezávislost. Samostatnost země ale trvala jen krátce do roku 1921, kdy ji ukončila Rudá armáda zocelená občanskou válkou v Rusku. Nic nepomohl ani odpor mnohých Gruzínů, kteří vytvořili guerilly a v horách se bránili další tři roky. Gruzie se tak stala součástí nové světové velmoci, kterou od poloviny dvacátých let ovládal rodák z gruzínského Gori, Josif Vissarionovič Džugašvili známější však pod svým přízviskem Stalin.
Jako v ostatních částech SSSR následovala nucená kolektivizace, deportace inteligence a elit do pracovních táborů a perzekuce církve. Právě tehdy byla uzavřena nebo zničena většina gruzínských kostelů. Nejvíce přitom utrpěly kostely arménské menšiny, pro které měli etničtí Gruzíni Stalin a Berija pramálo sympatií.
Sovětský svaz a postsovětské období
Po druhé světové válce socialistická Gruzie prosperovala a z hlediska životní úrovně dokonce držela jedno z předních míst v rámci svazových republik SSSR, a to navzdory pomalému hospodářskému růstu. Druhou stranou mince ale byla rozsáhlá korupce, která pozvolna rozleptávala sovětské struktury v zemi. Důvěru Moskvy proto na koncil 80. let získal místní činovník Eduard Ševarnadze, který se původně profiloval právě jako bojovník proti korupci.
Změny v sovětském bloku však podnítily demonstrace proti stávajícímu režimu i v Gruzii. Po krvavých srážkách nakonec země vyhlásila nezávislost a prezidentem se stal bývalý disident Zviad Gamsachurdia. Už v roce 1992 ho ale sesadil vojenský převrat, který vynesl do čela zpět Eduarda Ševarnadzeho. Krátce poté se zhoršila situace v Abcházii, kde se proti centrální vládě a místní gruzínské většině postavila silně motivovaná menšina Abcházů podporovaná paramilitantními jednotkami z ruské části Kavkazu. Po porážkách gruzínských vládních vojsk a masakru gruzínského obyvatelstva v Suchumi muselo ze země narychlo uprchnout na tři sta tisíc Gruzínů. Abcházie se stala de facto nezávislou, třebaže její samostatnost uznalo pouze Rusko.
Separatistické tendence v Jižní Osetii a Adžářii (oblast kolem Batumi) se sice obešly bez masakrů, ale i nad nimi ztratila tbiliská vláda jakoukoliv kontrolu. V zemi navíc vypuklo povstání vedené Zviadem Gamsachurdiou, které se Ševarnadzemu podařilo potlačit až s pomocí Ruska. Ševarnadzeho éra trvala dalších deset let, během kterých se pokoušel lavírovat mezi Západem a Ruskem zaměstnaným krvavou válkou v Čečensku. Ta se okrajově dotkla i severního území Gruzie, kde se schovávali čečenští bojovníci. V zemi mezitím opět narostla korupce a rozšířil se banditismus, který omezoval ekonomický růst a znemožňoval jakýkoliv turismus.
Cesta k demokracii
Nespokojenost s poměry a volebními machinacemi nakonec vyústila v tzv. Růžovou revoluci v roce 2004, která vynesla k moci opozici v čele s Michailem Saakašvilim. Ten zvítězil i v následujících svobodných volbách a mandát udržel skoro deset let. Saakašvilimu se podařilo uklidnit poměry v zemi, obnovit pořádek a reformovat zkorumpované instituce včetně policie – bandité zmizeli i z nejodlehlejších oblastí a úspěšně se začal rozvíjet turistický ruch. Méně úspěšná už byla orientace země na Západ a NATO, která pobouřila Rusko.
Zatímco obsazení napůl nezávislé Adžárie gruzínským vojskem ještě Saakašvilimu prošlo, pokus o likvidaci separatistů v Jižní Osetii skončil konfliktem s mocným severním sousedem, který znamenal pro Saakašviliho porážku. Jižní Osetie i Abcházie pak s podporou Ruska posílily svou nezávislost a vyhnaly ze svých území veškeré zbývající etnické Gruzíny. Ekonomiku země významně poškodilo uzavření ruského trhu, tradičního cíle gruzínského exportu. Navzdory úsilí Saakašviliho vlády se proto život obyčejných Gruzínů zlepšoval jen velmi pomalu. Reformovaná policie přísně bojující proti organizovanému zločinu se zároveň uchýlila i k zásahům proti kritikům režimu, kteří byli svévolně vězněni a mláceni a nespokojenost části obyvatel narůstala.
Saakašvili sice prosadil změnu ústavy, která mu umožnila usilovat o další období vlády, ale ve volbách v roce 2012 těsně zvítězila opoziční strana miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Té se podařilo v roce 2013 ovládnout i prezidentský úřad. Saakašvili porážku uznal a Gruzie tak poprvé v postsovětském období zažila demokratickou změnu režimu. Současná Gruzie je svědectvím překotného rozvoje po Růžové revoluci – ve všech městech najdeme moderní policejní stanice a kýčovitě vyvedené parky s fontánami upomínající na Růžovou revoluci a další slavná období gruzínských dějin.
Během deseti let od revoluce vyrostla i celá řada nových kostelů, které demonstrují rostoucí moc národně orientované církve. Ne všechny takové zásahy lze ale označit za šťastné, např. „rekonstrukce“ od 16. století částečně sesunuté katedrály v Kutaisi nakonec vedla k vyřazení této stavby z památek UNESCO. Dnešní Gruzie tak stále stojí před obtížnou volbou – na jednu stranu se snaží orientovat na Západ, na druhou stranu musí neustále kalkulovat s mocným severním soudem, který jakoukoliv západní orientaci pokládá za zradu svých vlastních zájmů.
Autorkou textu je Kamila Sirotná, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.