(lat. Suricata suricatta, angl. meerkat nebo suricate)
Popis
Surikaty jsou drobné šelmičky, které společně s promykami a mangustami tvoří čeleď promykovití (Herpestidae). Najdeme je v celé jižní Africe, kde obývají suché otevřené oblasti s malým množstvím stromů a keřů. Jsou velmi dobře přizpůsobené životu v norách, jejich štíhlé tělo dosahuje délky 24 až 35 cm, ocas měří 17 až 25 cm. Váží jen něco mezi 0,5 až 1 kg.
Na široké hlavě mají surikaty špičatý čumák, velké oči, které jsou umístěny vedle sebe a umožnují tak surikatám binokulární vidění (oběma očima zároveň – podobně je to i u člověka). Uši jsou malé, bez výrazného boltce, kratší silný ocas funguje jako podpěra při stání na hlídce. Na předních nohách najdeme zahnuté drápy, které používají k hrabání nor, hledání potravy a k obraně. Srst surikat je žíhaná v různých odstínech hnědé, šedé a žluté, na hřbetě může tmavší srst tvořit tečkování nebo pruhy.
Jednou z adaptací na přežití v pouštních podmínkách s proměnlivou teplotou je pravidelné kolísání jejich tělesné teploty v průběhu 24 hodin. Během dne se tělesná teplota pohybuje okolo 38,3 stupňů, zatímco v noci klesá na 36,3 stupňů. Tím dochází k úsporám energie, které surikaty podporují i svým chováním – ráno se rády vyhřívají na slunci, zatímco v noci spí společně a navzájem se zahřívají.
Predátory surikat jsou nejčastěji velcí draví ptáci, psi ušatí, šakalové a lišky. V přírodě se surikaty dožívají 5 až 15 let, v zajetí to může být až 20 let.
Rodinná skupina
Surikaty jsou velmi společenská zvířata, žijí v rodinných skupinách od dvou do 30 jedinců, které jsou velmi dobře organizované a jednotliví členové se o funkce střídají. Ve skupině vládne nastavená hierarchie, nejvýše postavený je dominantní pár, následují starší jedinci a nejníže jsou nedospělá zvířata. Vztahy uvnitř skupiny jsou složité a ne vždy přátelské, jak by se na první pohled zdálo.
Podřízení jedinci se neustále snaží získat lepší postavení, a to všemi možnými způsoby. Někdy tak opouští svoji rodnou skupinu a hledají si novou. Tento krok je ale velmi riskantní, samotným jim hrozí nebezpečí od predátorů a ani připojení do nové skupiny není nikdy jednoduché. Trvá i několik dní, než skupina nového jedince přijme. Rodina obývá území o rozloze 5 až 15 km², na kterém najdeme několik systémů nor. Území si dominantní jedinci značkují svým pachem.
Během pohybu venku je vždy několik jedinců na vyvýšených místech v okolí a drží stráž. Surikaty jsou velmi ostražité a v případě nebezpečí používají různé druhy varovných signálů. Na ty reagují podle jejich významu od zbystření až po rychlý útěk do skrýše. Pokud se do blízkosti nory přiblíží had, surikaty neváhají a utočí na něj tak dlouho, až se odplazí jinam.
Systém nor
Skupina surikat žije v udržovaném systému nor, který si buď sama postupně vybuduje anebo obývá nory po jiných zvířatech. Jako úkryty využívají surikaty také kamenité skalky, skalní pukliny nebo prázdná termitiště. Na svém území mají vždy několik nor, které během hledání potravy střídají. Průměr celého systému má cca 5 metrů, je rozdělen na dvě až tři patra, vede do hloubky až 1,5 m pod zemí a najdeme v něm okolo 15 východů.
V podzemních norách se vytváří příjemné mikroklima, které surikaty chrání před teplotními výkyvy a nepřízní počasí. V horkých dnech je tam chladněji a během studených nocí tepleji, v hlouběji položených částech je teplota nejstabilnější. Díky tomu surikaty ušetří vzácnou energii, kterou by jinak spotřebovaly na tělesnou termoregulaci.
Systémy nor někdy sdílí i s jinými druhy zvířat, jako jsou veverky kapské anebo mangusty liščí. Prázdné nory pak dále vyžívají různé druhy hlodavců – myši, tarbíci nebo noháči.
Potrava
Co se týče potravy, nejsou surikaty vůbec vybíravé. Patří mezi hmyzožravce, a tak většinu jejich potravy tvoří různé druhy brouků, larev a členovců, jako jsou třeba i jedovatí štíři. Dále se živí i malými obratlovci a plazy, ptačími vejci a ptačími mláďaty. V jejich potravě najdeme ale i části rostlin a jejich semena. Vyhrabávají také hlízy a kořeny rostlin, protože obsahují hodně vody.
Aktivní jsou během dne, hlavně brzo ráno a později odpoledne. Potravu si hledají všichni společně, skupina se rozptýlí a pročesává okolí. Stále jsou ale ve zrakovém anebo sluchovém kontaktu. Někteří jedinci zůstávají na stráži na vyvýšených místech a hlídají ostatní.
Rozmnožování
Hlavní období rozmnožování nastává u surikat v období dešťů. V rodinné skupině se rozmnožuje jen dominantní pár, i když i ostatní jedinci se o to mohou pokusit, ale ve většině případů to končí nezdarem (dominantní samice zabrání zabřeznutí nebo mláďata zabije).
Dominantní samice může mít během roku až čtyři vrhy mláďat. Březost trvá 60 až 70 dní a samice rodí v noře tři až sedm mláďat, která váží okolo 100 g. Až do věku 16 dní jsou mláďata ukryta v podzemí, potom se už sama odváží jít na průzkum blízkého okolí nory. O mláďata se starají nejen jejich rodiče, ale i ostatní členové rodiny. Vyhledávají jim potravu, krmí je a zahřívají. Dospělí také mláďata učí jak, kde a co jíst a třeba i jak manipulovat s jedovatým štírem. Mladé surikaty jsou samostatné od cca jednoho roku života.
Smysly a komunikace
Surikaty mají velmi dobře vyvinutý čich, kterým si vyhledávají potravu. Tu dokáží najít i zahrabanou pod zemí nebo ukrytou pod kameny. K dorozumívání mezi sebou používají velké množství zvukových signálů, které mají daný určitý význam. Mohou se tak navzájem varovat a jasně určit, o jaké nebezpečí se jedná, svolat skupinu anebo řídit denní aktivity jako slunění.
Zajímavosti
Surikaty jsou zařazeny mezi málo dotčené druhy. Najdeme je v mnoha chráněných oblastech a národních parcích. Na jejich populaci má negativní dopad změna klimatu, kdy se zmenšuje množství srážek a zvyšují se průměrné teploty. Množství srážek má přímo úměrný vliv na přežití mláďat.
I když jsou surikaty dost krotká zvířata, jako domácí mazlíčci se chovají jen zřídka. Někdy mohou být agresivní a mají výrazný pach.
Vztahy mezi sousedními skupinami surikat jsou velmi agresivní a až 19 % jedinců zemře na následky zranění z potyček mezi nimi (to je zatím nejvyšší zjištěné procento mezi savci).
Mohou být přenašeči vztekliny, i když mangusta liščí je mnohem častější přenašeč. Někdy se tak stávají obětí různých opatření namířených proti mangustám.
V domácnostech na venkově jsou oblíbené jako lovci hlodavců a hmyzu v okolí obydlí.
Autorkou textu je Magda Starcová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.