Velrybářství na Azorských ostrovech
Lov vorvaňů pod vlivem Američanů
První organizovaný komerční lov velryb zahájili Baskové už v 10. století v Biskajském zálivu. Na Azorské ostrovy se velrybářství dostalo až o mnoho století později – teprve v 18. století. Lov vorvaňů začal v roce 1765, kdy na ostrovy přišli američtí kolonisté. Vorvaň je největší ozubená velryba, jejíž tuk poskytoval kvalitní olej pro použití do olejových lamp. Tuk hořel čistým a jasným plamenem, bez zápachu a kouře.
Ze ztuhlého oleje se pak vyráběly kvalitní svíčky, které také hořely čistě. Později se tuk začal používat i v řadě dalších odvětví. Díky své stabilitě a odolnosti vůči teplotním výkyvům byl vysoce ceněn v hodinářství, strojírenství a námořnictví. Používal se např. k mazání jemných mechanismů, jako byly šicí stroje, hodinky nebo telegrafy. Zpracovaný olej se využíval k výrobě mýdel, krémů a dalších kosmetických přípravků a také do některých léků.
I přes útoky pirátů považovali Američané azorské vody za ziskové a najímali místní obyvatele jako zkušené námořníky. Azorské přístavy sloužily jako důležité zastávky pro doplnění zásob a překládku oleje. Zlaté časy trvaly až do poloviny 19. století, kdy byl velrybí olej postupně vytlačen kerosinem (petrolejem) vyráběným z ropy. Americké velrybářské lodě byly také z velké části zničeny vojsky Konfederace v americké občanské válce.
Pobřežní lov nahrazuje zaoceánské výpravy
Úbytek zaoceánských velrybářských lodí vedl k rozvoji méně sofistikovaného lovu velryb blízko pobřeží. Nejprve se s pobřežním rybolovem začalo v roce 1867 na ostrově Pico, kde tento způsob lovu částečně nahradil zanikající pěstování vína zasaženého plísní, později se rozšířil na další ostrovy. Život lovců byl velmi těžký, často ve špatných podmínkách, s nedostatkem jídla a na malých lodích. Na moře se běžně vydávali už od dětství. Někteří se specializovali na pozorování velryb z věží na pobřeží, z jiných se stali skvělí veslaři nebo harpunáři.
Průběh lovu
Když byla z vyhlídkové věže velryba spatřena, byla vystřelena raketa a vyvěšena bílá vlajka a lodě se vydaly na moře (radiotelefony se začaly používat teprve od 40. let 20. století). Po ulovení velryby spustili vlajku na půl žerdi, což byl signál pro lidi na pevnině připravit se na zpracování úlovku. Lodě plachtily nebo byly poháněny vesly, později byly taženy motorovými čluny. Na velrybu byla mrštěna harpuna, k níž bylo přivázané lano.
Harpuna se zabodla do těla a velryba se snažila odplout nebo se potopila, což lano napnulo. Loď pak táhla za sebou, což bylo dost nebezpečné – loď se mohla i převrhnout nebo rychle natažené lano mohlo námořníkovi způsobit těžká zranění, třeba připravit o nohu. Lano bylo postupně zkracováno, velryba byla čím dál unavenější, a nakonec byla zabita oštěpy. Pokud se loď převrhla, mnozí členové posádky se utopili, protože šlo často o farmáře, kteří nebyli vycvičeni jako námořníci a ani neuměli plavat.
Konec velrybářství na Azorách
Poptávka po velrybách v průběhu času kolísala, vysoká byla ve 20. století např. za obou světových válek a poté za korejské války v padesátých letech. Klesající počty velryb lovených po celém světě (některé až na hranu vyhynutí), klesající ceny a náhrada jinými materiály vedly k postupnému opouštění lovu velryb ve světě, až byl v roce 1986 mezinárodní úmluvou zcela zakázán. Pouze Norsko, Island a Japonsko se k úmluvě nepřipojily a lov v omezené míře stále připouštějí.
Na Azorech však lov zcela ustal a místní se museli přeorientovat na jiné obory, včetně lodních výprav za velrybami. Znalosti a techniky dřívějších lovců jim při sledování velryb pomáhaly, pro stejný účel se začaly využívat i pozorovací věže. Pro mnohé však byl zánik oboru také jedním z důvodů k emigraci.