cestopis Moniky Bouškové ze zájezdu do Albánie
Albánie s Mundem?
V zimě jsem si usmyslela (jakož to školou povinná studentka), že v létě chci prožít dovolenou se vším všudy, žádné nudné válení u hotelového bazénu. Zadala jsem tedy turistické zájezdy a Google mě nezklamal. První cestovní kancelář, kterou jsem nalezla, byla CK Mundo. Chtěla jsem se někam podívat, takže jsem prostě vybrala první zájezd v abecedě, což byla právě Albánie.
Zájezd se mi zamlouval, 17 dní v divočině, naprosto odloučená od Facebooku, seznamu, icq, skypu, googlu, talku, gmailu a jiných špatných vlivů, které mě provázejí na každém kroku v Praze. Řekla jsem si tedy, že tohle by mohlo být to pravé pro mě, a taky že bylo, ale to jsem vůbec ještě netušila, co mě čeká…
Průvodci
Dva úžasní lidé, se kterými bylo potěšení strávit 17 dní.
- Pavla Šulcová
- Jakub Kubačka
20.7. Odjezd z Prahy, aneb proč sedím na tom nejhorším sedadle u motoru autobusu…
Přijela jsem na benzinku Agip na Černém mostě a pršelo. Nikdo nikde. Tak jsem strávila zhruba půl hodiny sama (protože jsem v té době byla ještě dochvilná studentka). Poté se začali lidé s velkými batohy kumulovat pod benzinkou AGIP u KFC a to jsem si řekla, aha, tak to by mohli být moji noví spoluúčastníci zájezdu.
Nespletla jsem se, sešla jsem ke KFC a hned se seznámila s několika účastníky našeho zájezdu. Až později jsem pochopila, že ti „divní“ lidé, kteří mi hned podávali ruku a představovali se, byli lidé, kteří již s Mundem byli několikrát. Po chvíli přijel i autobus. Šla jsem tedy k němu a naložila své batohy do kufru. V tu dobu jsem se ještě bála, aby se nezašpinily a neskončily pod tíhou dalších zavazadel (opravdu typická městská holka). Přivítala mě Pája, naše průvodkyně, která mi sdělila, ať si najdu své místo v autobuse podle zasedacího pořádku a jdu se „ubytovat“ do našeho 17 denního provizorního domova.
Poslechla jsem ji tedy a zjistila, že sedím úplně vzadu na místě, kde se střetává motor a sedačka. V tu chvíli jsem netušila, že tam bude neustále o 10 stupňů Celsia více, než kdekoli jinde v autobuse. První překvapení mě čekalo hned při hledání mého „motorového“ místa. Vzadu totiž seděla parta lidí, kteří podle vyprávění byli minulý rok již v Rusku s Mundem a po 2 minutách, kdy jsem se zaposlouchala do jejich historek, jsem si řekla, že tento zájezd je přesně pro mě. Seděla tam Míša s Haničkou a Romy s Péťou, moji později nerozluční přátelé na cestách, ale nepředbíhejme.
Vyjeli jsme tedy směr Brno, kde byla i krátká zastávka na nalodění dalších spolucestujících. V té době jsem byla ještě zakřiknutá studentka, která četla celou cestu knihu a jen nenápadně pokukávala po ostatních spolucestujících. Pak přišla noc. V noci jsem zjistila, že Romy s Péťou jsou opravdoví příznivci piva, a že se jen tak nevyspím, protože půlku noci prozpívali písničkami, které jsem v té době neznala (na konci zájezdu jsem zbožňovala jak jejich písničky, tak tyto lidi).
21.7. Černá hora, seznamovačka s ostatními, krajem a českým Kozlem v autobuse
První den jsme dojeli do Černé hory. Někteří mě upozorňovali na to, že to není klasický kemp, ale stanování na kamenech u jezera. Poté, co jsem to viděla na vlastní oči, jsem pochopila. Svůj nový stan jsem postavila na malinkatém plácku uprostřed kamení a přemýšlela, jak ráno všechny věci očistím od prachu a špíny. První den byl tedy pohodový, rozhodli jsme se v parku Biogradska Gora udělat neorganizovanou procházku zdejším národním pralesem kolem jezera. Vzhledem k tomu, že jsem ještě neuměla (jakožto městské dítě z Prahy) navštěvovat turecké záchody, tak jsem šla navštívit zdejší přírodu a hned jsem si u toho poškrábala celou nohu, to jsem ale ještě nevěděla, co všechno si poškrábu později…
Vykoupali jsme se v jezeře, obhlídli pár obrovských listů (opravdu nevím, jak se ty velké věci jmenovali) a šli jsme zpět do kempu. Odpoledne jsem se dozvěděla, že večer bude „karimatka party“. Moje naivní představa o „karimatka party“ byla taková, že je na začátku zájezdu slezina všech lidí a tím to končí, dost naivní představa, naštěstí…
Díky tak zvané „karimatka party“ jsem poznala všechny účastníky zájezdu. Většinou byli starší a zkušenější než já (je mi 23 let). Díky tomu jsem zjistila základní údaje o mých spoluzájezdnících a jejich personálie (hlavně mě zajímal věk svobodných mužů teda). První večer jsem se bála, když spím ve stanu sama, že se ráno nevzbudím, proto jsem také šla spát mezi prvními. (Poprvé a naposledy.)
22.7. Na korbách náklaďáků do pohoří Thethi, přežijeme to?
Druhý den mě vzbudila ruka, která mi rozepla stan a zatřásla se mnou, že je ten pravý čas vstávat. Do dnes nevím, kdo to byl, ale jsme mu moc vděčná. Jakož to správná studentka jsem se na budík samozřejmě nevzbudila. Složila jsem tedy stan, poprvé v životě sama (vždy před tím mi pomáhali nějací mladí hoši, ne že by tady žádní nebyli, ale jaksi si mě ještě nevšimli) a šla si uložit věci do našeho autobusu.
Přejezd přes Skadarské jezero do Albánie mi utekl rychle s knihou v ruce (jedna z posledních chvil s knihou v ruce). Jakmile jsme přejeli hranice do Albánie, tak začalo rodeo, cesta plná kamení a náš průvodce Kubí, jak jsem mu okamžitě začala říkat, nás upozornil na příležitost v nejbližší vesnici směnit albánské leky. Všichni jsme si tedy svorně vyměnili pro začátek 100 euro.
Albánská vesnice se vyznačovala hromadami odpadků a všichni místní chlapi po nás holkách pořád pokukovali. Pak jsme dojeli do vesnice Böge. Zde jsme si museli vybalit věci pouze na 3 dny a nalodit se na korby náklaďáků. Bylo velké dilema vymyslet, co sakra, potřebuji na 3 dny v horách, ale naštěstí jsem balení zvládla. Bohužel už jsem nezvládla nastoupit do toho „lepšího“ náklaďáku. Můj výběr tedy padl na červenou korbu, která vypadala zprvu sympaticky (hahaha). Mělo mi být divné, že Kubí, náš průvodce, tak dlouho smlouvá, jak vlastně a kdo nás poveze přes hory náklaďákem do pohoří Thethi. Po chvíli jsem pochopila. Korba vyjela a nakláněla se ze strany na stranu, člověk, který by se před chvíli naobědval, by rozhodně bez úhony nevydržel. Ještě štěstí, že jsem se nestihla najíst.
Albánský řidič, který nám neustále nabízel cigarety, tedy vyjel a míhající mikrobusy s turisty si nás fotili a já nevěděla proč. Po chvíli jsem to zjistila, málem vypadnuvší z autobusu jsem sledovala 2 vyfouklá kola náklaďáku a upadlou (jak kluci říkali) řídící páku, nebo řadící? Dodnes nevím, co to bylo, ale asi něco důležitého. Koukala jsem přes hranu náklaďáku do pohoří 2 kilometry se rozprostírajícího pode mnou a říkala si, to je tak krásný výhled. A za chvíli, proč nám sakra nezatáčí ta kola? Zbytek spolucestujících se tvářil stejně rozpačitě jako já. Spadneme či nespadneme dolů? A nespadli jsme. I přes neustálé opravy řídící (řadící – fakt netuším) páky malým drátkem a nefunkčního kola jsme dojeli do pohoří Thethi. No dojeli, prostě jsme tam náklaďák dotlačili, aby vůbec mohl zaparkovat.
Vyložila jsem si svůj batůžek a stan (totálně celý od prachu, ano, tehdy mi to opravdu ještě vadilo) a postavila stan. Většina zájezdu šla první večer na pravou albánskou večeři, ale já měla od maminky nabalenou konzervu leča, takže mi nezbylo nic jiného, než vytáhnout „liháček“ a uvařit si s ostatními, kteří na večeři nešli. Tímto způsobem jsem poznala další účastníky zájezdu. To jsem ještě měla nabitý mobil, takže jsme pozorovali hvězdy pomocí aplikace souhvězdí, to bylo také naposled na dlouhou dobu, co jsem ho k něčemu takovému využila.
23.7. Túra v Thethi, spousta brouků a puchýře!
Druhý den nás čekala podle průvodce středně náročná túra do pohoří Thethi. První tři hodiny jsem obdivovala místní krajinu s mp3 v uších poslouchajíc mého idola Tomáš Kluse. Po strmém stoupání do svahu jsem Kluse odhodila z uší a začala vnímat přírodu okolo sebe (poprvé a naposledy co jsem taky vytáhla mp3). Šla jsem přímo za naším průvodcem Kubím. To byla chyba. On je totiž vystudovaný biolog a ukazoval mi každého brouka, kterého jsme po cestě potkali. Mně by to nevadilo, ale sakra, já sotva dýchala a nějaký hmyz mě opravdu nezajímal, ano, i na to jsem postupem času změnila názor. Po výstupu do pohoří jsme sešli do krásného plesa (už vím, že mezi jezerem a plesem je opravdu rozdíl) a tam jsme udělali piknikovou pauzu.
Takhle si sedím a jím rohlík se šproty (také od maminky z Prahy) a najednou vedle mě si klekne muž vedle své přítelkyně. Říkám si, asi má v botě kamínek, ale to nebyl kamínek. Najednou se v jeho rukou objevila krabička ve tvaru srdce a on ho otevřel před svou přítelkyní a plesem zaznělo: „Vezmeš si mě?“ Všichni zůstali jako opaření a pozorovali její odpověď (i se šproty v ruce). Jeho přítelkyně samozřejmě řekla ano, a celý zájezd stmelen prvními zážitky zajásal.
Poté jsme se rozdělili na odvážnější skupinu a skupinu, která šla domů. Já samozřejmě byla v té první. Došli jsme až k typické albánské salaši, kde žena „obsluhovala“ muže a ti nám ukazovali své ovce a sýry (které byly zatraceně drahé). Poté jsme sešli stejnou cestou zpět do tábořiště a rozdělali oheň. Vesnice Thethi měla výhodu místního hocha, který uměl skvěle anglicky (celou zimu totiž koukal na MTV a podobně inteligentní anglicky mluvící stanice), tento hoch nás obsluhoval a byl to ten nejmladší „bysnysman“, kterého jsem kdy viděla.
24.7. Prší, prší... aneb opravdu v Albánii prší jen výjimečně?
Třetí den nás čekal „pohodový výlet“ do vesnice Thethi a jeho okolí. Rozumějte 8 hodinová túra po šutrech přes etnografické muzeum, kulu (tam se schovávají lidé, kteří se bojí krevní pomsty) a místní albánský bar. Po třech hodinách, kdy jsme viděli veliký vodopád a čínskou elektrárnu, se nás ujal místní domorodec, který nás chtěl odvést k „Modrému oku“ (laguna). Odvážná skupina, ve které jsem nesměla chybět, se tedy vydala směr „Modré oko“. Co vám budu povídat, než jsme přes skály došli k romantickému „Modrému oku“, tak se spustil déšť. No, déšť v Albánii, to je déšť, že nevidíte na krok a po chvíli jste tak promočení, že ani nevíte, kam vlastně jdete.
„Modré oko“ tedy skončilo bez „koupačky“ ale zato obohacené o šplhání na mokrých skalách a o promočení všeho, co jsem měla na sobě, a že toho popravdě zase tak moc nebylo. Naštěstí jsme ale po cestě potkali Albánce, kteří měli prázdné korby a byli ochotní nám ušetřit tříhodinovou cestu do kempu. Musím uznat, že Albánci se tím řízením ale vůbec nepářou, kameny lítaly a já na kost promoklá na korbě auta si říkala, co mě ještě potká. Potkalo mě toho ještě docela dost.
25.7. Nejošklivější město a pevnost Rozafat
Další den jsme se ráno sbalili a opět jeli na korbách náklaďáků zpět. Můj věrný červený náklaďák měl dokonce dofouklé gumy a museli jsme opravovat auto pouze jednou, což byl zázrak. Poté jsme se opět nalodili na náš autobus a vyrazili směr Škodra. Jak řekl náš průvodce Kubí, nejošklivější město, jaké kdy viděl. Ve Škodře jsem ochutnala prvně místní pivo Tirana, které mě doprovázelo zbylých 14 dní. Kdybychom ve sklenici neměli kus skla, tak bych řekla, že je to skoro civilizace jako u nás v České republice.
Po návštěvě Škodry jsme se jeli podívat na pevnost Rozafat. Pevnost Rozafat byla monumentální stavba, a že zrovna měli v muzeu siestu (takže bylo zavřené), to se nikdo nedivil (ta siesta trvala od roku 2008).
Večer nás čekalo příjemné stanování na plážích Schëngjinu. Tam jsem konečně také dosušila promoklé prádlo z Thethi a zde jsem poznala, co to znamená rakijová párty. První noc na pláži byla hodně náročná. Písek z pláže se mi během pěti minut dostal všude, i do stanu, ale to bylo to nejmenší. Moře bylo krásně teplé, i když jste museli ujít aspoň sto metrů, abyste měli vodu po pás. Proto jsme s kluky zvolili taktiku, bar v moři a vzali si do něj chlazená piva z autobusu. Utopit se ve vodě, která sahá pouze po kolena, nám přišlo poměrně složité, tak proč ne.
Večer nás čekala hostina v podobě ryb, chobotnic, žabích stehýnek a další darů (potvor) z moře. Neuvěřitelně jsem se přejedla, jako každý večer a rozhodla se s Mirkem jít na procházku do „živé“ a turistické části. Procházka po noční písečné pláži byla skvělá (hned druhá vlna mě celou ohodila, takže ať žije slané oblečení) a turistická část veselá (všude se zpívalo a tancovalo) a já jsem dostala nápad, pojďme si dát panáka rakije. Mirek neprotestoval, tak jsme došli zpět do našeho tábořiště a na baru objednali rakije. Průvodce Kubí se nenechal zahanbit a šel s námi taky, nemohl nás v tom přeci nechat. Nejvíc mě fascinovalo, jak tu rakiji nalévali z pěti litrových kanystrů na vodu, tady holt nejsou troškaři a nějaká míra? Na to zapomeňte, jak se do sklenice (whiskovky) trefí, tolik vám nalijí. Číšníci byly natolik loajální, že pili s námi a každého třetího panáka jsme měli zadarmo.
26.7. Proč jsou tady všude zavěšené elektrické dráty?
Ráno bylo krušné i s přejezdem na hrad Krujë. Zde bylo muzeum jejich nejvýznamnějšího muže Skanderbega a úžasná trhová ulička, kde jsem smlouvala stejně jako u nás na tržnici v Praze v Holešovicích a koupila si apartní holčičí albánskou čepičku.
Dále nás čekala Tiranë, hlavní město Albánie. Co si budeme povídat, metro tady nemají, takže prostě takové větší město, kde jsou všude zavěšené dráty po stromech a neustále po vás nějaké děti chtějí peníze. Mají tam také něco jako McDonald's, jmenuje se to trochu albánsky (myslím Kolonat) a hlavně, jsou v něm normální záchody.
Další večer jsme trávili na louce u Apollonie, kde jsou zachovalé antické památky. Večer na louce nám doschly zbytky mokrého oblečení z Thethi a udělali jsme si skvělou „karimatka party“, s hraním a zpíváním u kytary, na kterou hrála naše průvodkyně Pája (to jsem ještě nevěděla, že budu muset hrát také).
27.6. Všude samé želvy
Další dopoledne nás čekala prohlídka Apollonie. Tolik želv ve volné přírodě jsem nikdy neviděla. Teda samozřejmě zajímala jsem se i o památky, ale tolik želv najednou, to byl opravdu zážitek.
Po prohlídce Apollonie následoval přesun do Beratu, města červených střech. Zde jsme navštívili kamennou pevnost a místní muzeum Onufri, které mělo jak jinak siestu…
Večer probíhal na pláži v Oricumu, kde jsme museli opět vyzkoušet místní rakiji a albánské pivo. Víc se snad k tomuto večeru, kde jsem tancovala s Albánci řecké kolečko, ani napsat nedá.
28.7. Hora Anastazius, úmorné vedro, rakije a trnové zranění
Další den nás čekal výstup na horu Anastazius v pohoří Logorajt. Ráno bylo trošku krušnější, protože se společenskou únavou se holt balí věci hůř a pomaleji, mnozí mohou potvrdit. Na horu Anastazius jsem vyšla jenom silou vůle, hůlek půjčených od Honzího a Míry, který mě dotáhl až nahoru. Výhledy byly nádherné, sluníčko pálilo a já přemýšlela, kde po cestě umřu. Neumřela jsem, naštěstí, ale z tohoto výšlapu si toho moc upřímně nepamatuji.
Poté jsme navštívili pevnost Palermo u ponorkové základny. Měli jsme i to štěstí, že v ní nějaká albánská popstar natáčela klip, asi z nás tedy neměli moc radost, když jsme jim tam v záběrech neustále procházeli. Pak jsme měli zhruba hodinu na vykoupání se v místní zátoce, ale byla jsem moc líná se převlékat, tak jsem si dala hodinku odpočinku na lehátku. V autobuse bylo nelidských 35 stupňů Celsia a mě nenapadlo nic jiného, než říct autobusákům ať mě naučí řídit autobus. Naučili mě aspoň otvírat a zavírat dveře, což jsem uplatňovala po zbytek zájezdu.
Odpoledne jsme dojeli na úžasnou pláž do Qëpara. Pláž byla oblázková a já si postavila stan kousek od moře a zabrala lehátko (které mi za deset minut někdo z mých kamarádských účastníků zájezdu ukradl, že Honzí…). Večer probíhal v místním baru, ta rakije je prostě zákeřná věc. Dalším zážitkem byl místní záchod, který byl pouze jeden a vždy obsazený, když jsem já na něj potřebovala. Tak se tedy stala i nehoda s trnitým keřem agáve. Šla jsem totiž velmi prozíravě využít místní přírodu, ale jak jsem byla lehce omámená rakijí, tak jsem po cestě spadla právě do tohoto trnu. Ten se kolem mě všude obmotal a já zpět na bar přišla ubrečená a zkrvavená. Naštěstí byli všichni natolik ochotní, že mi rány vydesinfikovali rakijí a trny mi vyndal náš hodný průvodce Kubí za asistence naší doktorky Věrky. Které ještě jednou tímto děkuji za vyndávání trnů z dalších částí těla.
29.7. Opalování, koupání a česká diskotéka
Tento den byl zcela odpočinkový na plážích Qëparo. Opalovala jsem se, koupala a ten den jsem měla štěstí, protože jsem ani nikam nespadla a nic si neroztrhla. S Kubím a dalšími holkami jsme se vydali na oběd do místní restaurace, je to prostě Albánie, takže když si objednáte jídlo, tak místní číšník teprve vyrazí nakoupit potraviny do nedalekého marketu, aby vám mohl něco uvařit. Ani nemluvím o tom, že jídlo dostanete vždy v trochu jiné podobě a občas stojí i trochu jinak, zřejmě podle toho, jak se místním líbíte (nebudu lhát, ale většinou jsme s holkami měly vše nejlevnější).
Odpoledne se skupina odvážlivců s průvodkyní Pájou rozhodla jít na hrad, který ještě nikdy nikdo neviděl (mám dojem, že ten hrad je prostě blamáž). My jsme na ně večer čekali opět v místním baru. Celý večer se na mě všichni číšníci a číšničky smáli. Mám dojem, že si pamatovali, co se mi přihodilo den před tím s tím keřem agáve.
Večer děláme českou diskotéku s Kubím a Péťou a pouštíme do místních repro beden české hitovky. Začínám mít strach, že výprava na imaginární hrad se ztratila. Neztratila. Přišli po desáté hodině a jak jinak, úplně omámení rakijí, kterou potkali cestou u místních lidí. To je další věc, která se mi na Albánii tak líbila, lidé jsou tu pohostinní, a i přesto, že nerozumí ani slovo anglicky, tak nad sklenicí rakije si s vámi klidně celý večer povídají.
České disco se nakonec zvrhlo do tancování na stolech a dělání vláčku po baru. Poprvé jsem viděla číšničky natáčet nás na video, nedivila bych se, kdybych to někde našla na youtubu. Šílení Češi na zájezdu. Číšničkám jsme se líbili natolik, že celému zájezdu poslali tři panáky rakije. Mně jich dali dvakrát tolik, asi za ten včerejšek, jsou to fakt příjemní lidé.
30.7. Památky, muzeum a klimatizace
Vjíždíme do turistického města Sarandë, které je centrem jižní části albánské riviéry. Prostě klasické přímořské letovisko, všude samé hotely, bary a diskotéky. Jdeme si sednout do místní restaurace, kde nám řeknou, že ještě nevaří (v jedenáct hodin je na ně prostě brzy). Dáváme si tedy aspoň ranní pivo a jdeme do místního fast foodu na Suflaque. Po třech minutách k nám přichází žebrat holčička, které mohlo být tak 10 let. Romy jí tedy dává místo peněz hranolky, holčička je očividně spokojená a odchází. Z turistického centra vyrážíme do Butrintu, nejvýznamnější antické památky v Albánii.
Butrint je velmi zachovalý a mají zde klimatizované muzeum, což ve 40 stupních bylo víc jak příjemné zjištění. Procházíme tedy celý Butrint a s Romym kupujeme na místních občerstveních ledová piva. Archeologické nálezy a památky pečlivě zaznamenáváme na foťáky a večer dorážíme na nejjižnější pláž pro kempování tohoto zájezdu.
Rozkládáme stany na oblázkové pláži, kde jsou obrovské vlny. Dělám si květinovou čelenku do vlasů a jdu se opalovat na skály. Po deseti minutách mě ze skály shazuje obří vlna a zjišťuji, že jsem opět pomlácená, a že jsem přišla o pantofle. Jdu se tedy naštvaná osprchovat a najíst. K jídlu si objednávám skvělé špagety s mořskými plody, opravdu jejich kuchyň zbožňuji. Večer se s průvodkyní Pájou, Haničkou a Míšou rozhodneme pro dámskou jízdu. Bereme tedy dvě láhve místního trpkého vína a jdeme se projít do vedlejšího města. Tam sedáme na zídku u místní diskotéky a rozebíráme své životní osudy. Nad lahví vína to jde vždy nějak snadněji. Poté se vracíme a po cestě prozpěvujeme prostonárodní písně a tím fascinujeme místní Albánce. V baru vytahujeme kytaru a už zpíváme ze žlutého a modrého zpěvníku, načež si nás místní začínají fotit.
31.7. Vyvěračka, Gjirokastër a už zase prší…
Jedeme ke křišťálové vápencové vyvěračce Syri i Kaltër (Modré oko). Kubí říkal, že voda je v ní studená, ale že tak studená, to jsem opravdu nečekala. Myslela jsem si, že 10 stupňů na teplotu vody je hodně (ne, opravdu není). Vyvěračka byla hluboká přes 70 metrů a my do ní skákali z vyhlídky, která byla umístěná přímo nad ní (divím se, že jsem to s mým štěstím přežila a trefila se do vyvěračky a nerozplácla se o skálu).
Oběd jsme si dali v místním baru, který byl postaven přímo na průzračné vodě, která tekla z vyvěračky. Další zastávkou bylo město Gjirokastër, přezdívané také jako město bílých břidlicových střech, které je pod ochranou UNESCO. Zde se také nachází rodiště Envera Hodži. Město krásné, jen dostat se nahoru na hrad nebylo tak jednoduché. Jak se můžete dočíst v průvodci, tak v Albánii prší jen velmi výjimečně, takže jen co jsme došli na hrad, tak začalo opět pršet.
Dokonce zde měli i českého textového průvodce, když opominu gramatické a větné chyby, tak jsem se toho mnoho dozvěděla. Na hradě byla expozice tanků a děl z druhé světové války a nádherný výhled na celé město. Po prohlídce jsme šli na večeři do místního fast foodu. Objednala jsem jídlo, barman se na mě podíval a zeptal se znovu kluků, co že to chceme. Pořád zapomínám, že holky jsou tady prostě něco méněcennějšího, a že nemůžu velet skupince, ve které jsou samí muži. Po skvělém jídle, ostatně jako vždy tady, jsme se vydali do místního marketu a zpět do autobusu. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že jsem ve fast foodu nechala nabíjet mobilní telefon, naštěstí mi ho neukradli a vrátili v pořádku, fakt fajn země ta Albánie.
Večer jsme kempovali u místního kněze a jeho kostela v horách. Kněz Ilja se nás pokusil opít rakijí, ale my jsme to statečně vydrželi (i za cenu toho, že pár rakijí obdržela kytka v květináči, která byla postavena nejblíže našemu stolu). Ilja nám albánsky odvyprávěl svůj životní příběh, rozuměla jsem mu pouze slovo „military“, a že jeho dcera se jmenuje jako já, ale i tak to byl skvělý zážitek.
1.7. Brodění kaňonem řeky a smrt mých růžových bot do vody
Plán na tento den - brodění proti proudu řeky Lengaricë. Pro tuto příležitost jsem měla připravené apartní růžové boty do vody, které samozřejmě nevydržely ani polovinu cesty kaňonem, aniž bych je nemusela zašívat. Hned na začátku cesty nás přivítal nádherný turecký mosta a teplá řeka, kterou jsme se měli brodit. Nevěřila bych, že brodění může být taková legrace. Kromě toho, že jsem neustále padala, tak jsem se i kochala krásou kaňonu, a to je i možná důvod, proč jsem pořád padala. Došli jsme až k vodopádu a naše odvážná skupinka šla ještě dál za něj. Voda nám občas sahala až po bradu (tedy nám malým hobitům) a museli jsme si batůžky držet nad hlavami. Po hodině a půl jsme to samozřejmě vzdali, protože za každou zatáčkou se objevila další zatáčka a tak to šlo pořád dál a dál. Cestou nazpět jsme se vykoupali v termálních pramenech. Upřímně to páchlo jako zkažená vejce, ale všichni říkali, jak je to zdravé, tak jsem to ozkoušela také.
Cestou na kempování jsme zastavili v místní vesnici a nakoupili v marketu. Market jsme vykoupili i se zásobou rakije (pro jistotu). Přišli se na nás podívat snad všichni místní, tolik chlapů na mě v životě nehvízdalo. Nechala jsem si na sobě totiž plavky a v plavkách chodit po vesnici bylo naprosté tabu. Opět jsem ale v krámě platila nejméně ze všech, fakt se mi to tady líbí.
Večer jsme kempovali na louce u visutého mostu nedaleko řeckých hranic. Dokonce se na nás přišli podívat i z místní celní policie. Rozhodla jsem se udělat na večer vylepšený meloun (nebyla jsem jediná) a tak jsem mu jehlou od doktorky Věrky vpíchla trochu té rakije. Opět probíhala „karimatka party“, kde se sešel celý autobus a začalo se zpívat, hrát a vyprávět. V tu chvíli jsem si také uvědomila, že kromě jednoho účastníka zájezdu jsem si už se všemi popovídala. Rozhodla jsem se to tedy napravit a přisedla k němu. Slovo dalo slovo a já zjistila, že je toho celkem dost, o čem si můžeme povídat. Tak se stalo, že už jsme si spolu povídat nepřestali vůbec…
2.8. Na slepencové útvary a po stopách zkamenělých mušlí
Tento den nás čekala túra k řecké hranici národním parkem Bredhi Drenovë. Cestou jsme viděli fabriku na uhlí a hledali zkamenělé mušle, které zde byli vytěžené spolu s ním. Cestou na slepencové útvary nás opět zastihl déšť, ale opravdu tu prší jen a pouze příležitostně. Schovali jsme se tedy v rozpadlém domě a Kubí nám maloval uhlíkem na zeď mapu další cesty. Po dešti jsme opět vyšli a dorazili ke slepencovým útvarům. Skály byly nádherné a já se překonala a vylezla na ně až nahoru. Zjistila jsem totiž, že se asi trochu bojím výšek, ale pokud vás někdo drží za ruku, tak se ten strach dá rozhodně překonat. Bunkry ve skále jsme prolezli od shora dolů a šli jsme zpět. Přišli jsme deset minut před odjezdem autobusu a ještě stihli koupit sýr a rakiji na večerní „karimatka party“.
Poslední večer jsme spali u Ohridského jezera, ve kterém jsme se stihli i vykoupat než zapadlo slunce a připravili jsme se na poslední večeři zájezdu. Všichni jsme si objednali rybu a saláty, večeře byla jako vždy skvělá. Na „karimatka party“ jsme vypili rakiji a poslední piva z autobusu a šli si vychutnat poslední noc pod širákem na lehátkách.
3.8. Vzhůru do Ohridu
Ráno bylo krušné, protože jsme si museli zabalit věci tak, abychom nemuseli do konce zájezdu do zavazadlového prostoru. Vzali jsme si tedy batůžky a šli se projít do nedaleké vesnice Lin okolo Ohridského jezera. Velmi příjemná procházka do pravé albánské vesnice, kde měli chlívky a jejich typické domy. V restauraci, kde byli luxusní záchody, (vypila jsem celé pivo, abych je mohla zkusit) jsme si dali skvělé jídlo a pokračovali do Makedonie, směrem k městu Ohrid.
V Ohridu to vypadalo jako u moře, až na to, že jsme stále byli u jezera. Turistika zde vzkvétala, všude samá pláž a stánky se suvenýry. Odchytl nás místní námořník, abychom se jeli podívat výletní lodičkou na pevnost cara Samuila. Musím uznat, že zdejší kostely a kláštery jsou moc hezké a mají svou vlastní atmosféru. Samozřejmě jsme si s holkami musely půjčovat šátky na nohy, protože naše minišortky byly do kostelů naprosto nepřípustné.
Po návštěvách místních památek jsme zamířili na jídlo do restaurace. Naprosto nás nadchla svým prostředím, číše na víno a vodu, ubrousky ve tvaru vějířů a skvělá obsluha, jídlo jak by smet. Po skvělém obědě jsme zjistili, že máme pouze 20 minut na to, skočit se ještě opláchnout do jezera a zamířit k autobusu. Akce rychlé koupání se tedy zdařila, no dost si nás lidé prohlíželi, jak se procházeli po romantické riviéře a my si v jezeře myli šamponem vlasy. Poté nás čekal noční přejezd do Srbska.
4.8. Na Bělehrad!!!
Ráno jsme dojeli do srbského Bělehradu. Zde nás uvítala pevnost Kalemagdan, ve které byli vystaveny opět tanky a děla z druhé světové války. Já s Veru jsme se po 16 dnech poprvé namalovaly, chtěly jsme totiž dodržet nějakou štábní kulturu (to jsem ještě nevěděla, že si to za pár hodin celé rozmažu).
Po prohlídce pevnosti jsme zamířili do centra Bělehradu. Nejdřív nás čekala hlavní třída, kde to vypadalo jako na pražských Příkopech, několik kostelů a chrám sv. Sávy. Bělehrad je zajímavé město, prostě jdete po ulici a najednou kolem vás běží bílý králík. Začala jsem se bát, jestli nejsem za zrcadlem v říši divů, ale pak se ukázalo, že ho vzal jen nějaký pán na procházku. Zajímavou zastávkou bylo také muzeum Nikolaje Tesly. Tam jsme si mohli vyzkoušet světelné meče (lampy) jako ve Star wars za činnosti nějakého velkého stroje obmotaného cívkami, ze kterého šly blesky. Zasvěcení by k tomu řekli jistě více.
Jak je naším dobrým zvykem, další zastávka byla v restauraci na skvělém jídle a poté v Bělehradské fontáně. Vymysleli jsme totiž, že bychom fontánu mohli zdolat a projít ji naskrz. No, jako legrace to byla, ale málem jsem se v ní utopila a navíc jsem si zase rozsekla půlku nohy. Ale na druhou stranu jsem se umyla. Do fontány jsem lezla pouze ve spodním prádle, načež šli kolem policejní strážníci, kteří se hezky usmáli a zamávali mi (tak to by se v ČR opravdu nestalo, to bych měla pokutu jako vyšitou). Na závěr jsme se šli projít k Dunaji, kde jsme se také vykoupali. Ale to už jsem dělat opravdu neměla, protože po tolika odpadcích jsem už dlouho nechodila. Myslím, že jsem z té vody vylezla špinavější, než jsem do ní vlezla.
Před autobusem jsme vyfotili poslední společnou fotku a vyjeli domů do České republiky. Na srbských hranicích nás ale nechali 5 hodin čekat, takže my, jakož to správní Češi (a Slováci ať nekřivdím), jsme vytáhli železné zásoby pití, kytaru a udělali velkou party na hranicích. Pravda, tam se opil snad každý. Po úspěšném nalodění do autobusu a poklidném přejetí hranic jsme vyjeli konečně směr Česká republika.
Domů do Prahy jsme se dostali okolo dvanácté hodiny a nostalgicky si dali posledního panáka rakije cestou v metru, kde po nás lidé docela pokukovali (dobře, přiznávám, že jsme byli špinaví, opálení, s krosnami a hlásili jsme nic neříkající hesla), ale zasvěcení vědí.
Zažila jsem tedy svou nejhezčí dovolenou, poznala skvělé lidi, nové kamarády, úžasnou přírodu, viděla nádherné památky, zažila věci, o kterých jsem netušila, že zažít můžu a poznala skvělého člověka, na kterém mi velmi záleží.
Takže Mirupafshim a za rok na Krymu :-)
Monča
PS: Všude tu chodí krávy, kozy a prasata volně po silnicích a popeláře zde ještě nevynalezli :-)
Autorkou cestopisu je Monika Boušková.