cestopis Lucie Petrasové
V letošním roce jsem se rozhodla, že si splním sen a vyrazím do Norska. Oproti svému dřívějšímu přesvědčení jsem se přihlásila na zájezd organizovaný cestovní kanceláří. S kamarádkou Vendy jsme vybraly zájezd do Norska od CK Mundo.
Jelikož jsme obě od Brna, začala pro nás cesta už zde. Pro dvě křehké dívky jako jsme my nebylo lehké dopravit všechna zavazadla nejprve autobusem a následně metrem do Prahy na sraz. Když jsme hledaly cestu z metra k benzínce Agip a už asi podesáté jsme musely odpočívat, zazněla otázka: „Proč jsme vlastně nejely s Kudrnou?“ (pozn. brněnská cestovka) Musím předeslat, že jsme toho rozhodně nelitovaly.
Je pátek večer. Konečně sedíme v autobusu, ve kterém nás vítají tři sympatičtí průvodci, a míříme nocí směr Kodaň. V sobotu ráno vjíždíme do přístavu a přepravujeme se prvním trajektem. Do hlavního města Dánska přijíždíme po poledni, takže prohlídku metropole zahajujeme řízečky od maminky na lavičce naproti jednoho z nejstarších zábavních parků, Tivoli. Posilněné řízky jsme vyrazily do centra. Navštívily jsme Národní muzeum, vstup zdarma, prohlédly jsme si významné starobylé budovy a podél velkého kanálu jsme pěšky dorazily až do starého přístaviště. Tady jsme se nalodily na vyhlídkovou loď s průvodcem, přesněji řečeno průvodkyní, která nás blíže seznámila s Kodaní. Taky nám ovšem sdělila jednu špatnou zprávu. Malá mořská víla byla zapůjčena na světovou výstavu. Podvod. Takhle nás ochudit. Neměla by CK Mundo zvážit slevu na tento zájezd?:) Večer se všichni účastníci zájezdu spořádaně dostavili ve stanovenou hodinu k autobusu a znaveni kulturou se již těšili na norskou přírodu.
Na přírodu jsme si však ještě chvíli museli počkat. V neděli jsme navštívili olympijská města. Nejprve jsme si zvenku prohlédli rychlobruslařskou halu v městečku Hamar u největšího norského jezera Mjøsa, která svým tvarem připomíná vikingskou loď. Martina Sáblíková by mohla závidět. Druhá zastávka byla ve skanzenu Hedmarkmuseet. Přijeli jsme sice před otevírací dobou, ale mohli jsme si volně projít alespoň venkovní areál. Zvědavci nakukovali do interiérů alespoň prosklenými okny. Dovedete si představit, že by nám byl umožněn volný vstup třeba do Rožnova? Ve skanzenu nás asi nejvíce zaujal starý kamenný kostelík Domkirke. Byla nad ním postavena obrovská skleněná konstrukce, aby ho neničily špatné povětrnostní podmínky. Kostelík je dodnes funkční. Někteří účastníci zájezdu si ho vyhlédli na svatbu. Takový obřad by se dal hezky spojit se svatební cestou.
Další zajímavostí olympijského areálu je podzemní hokejová hala Fjellhallen, která je vytesaná ve skále. Zde jsme měli možnost nahlédnout i dovnitř.
Naši olympijskou prohlídku jsme završili v Lillehammeru. Děkujeme našim řidičům, Karlovi a Karlovi, že nás dovezli až na vrchol skokanských můstků, takže jsme mohli jen seběhnout po schodech dolů a nemuseli jsme funět nahoru jako protijdoucí turisté. Dokonce jsme měli štěstí, že jsme viděli trénovat skokana na lyžích. V Lillehammeru však nejsou jen skokanské můstky, ale i krásný velký skanzen. Kromě sloupového kostelíku a starých dřevěných stavení nás zde překvapily budovy z 20. století. Rožnov pod Radhoštěm se tímto skanzenem inspiroval.
Po dvou nocích strávených v autobusu jsme v neděli odpoledne radostně přivítali první kemp. Večer jsme se všichni sešli na seznamovací „karimatka párty“. Ta měla nejprve oficiální část, kde nám naši průvodci podali několik důležitých pokynů k následujícím dnům. Z mnoha informací nás nejvíce zaujala pravidla chování ve volné přírodě. Nejvíce nám utkvěl v hlavách mech. Ten se dá dle pokynů našeho průvodce užít k vytírání ešusu, plivání zubní pasty či zakrytí následků toalety. Jen pozor, aby si někdo k mytí nádobí nevybral zakrývací mech. Na druhou část karimatka párty jsme si měli přinést hudební nástroj nebo nějakou láhev s pitím. Hudební nástroj s sebou neměl nikdo. Zato lahví se sešlo požehnaně. Moudro vyplývající z večírku: „Pokaždé když večer barvy míchám, ráno jsem pod obraz.“ Společnost se rozchází kolem půlnoci, kdy nám konečně dochází, že se už více nesetmí.
V pondělí po krátké ranní vycházce kolem sloupového kostelíku Ringebu přijíždíme k řece Sjoa. Po krátké instruktáži českých průvodců na této řece nasedáme postupně do raftů a vplouváme na divokou vodu. Předtím si ještě rychle vzájemně odkazujeme naše zásoby jídla. Pro nedostatek raftů nemůžeme jet všichni současně. Výhodu to má v tom, že lidé na břehu mohou z některých míst dobře nafotit kamarády v raftech. Na raftu proplouváme mnoha obtížnými zajímavě pojmenovanými místy: Studený vánek, Studené koleno, Golfský proud, Beer machina, Trolí prdel, China hole a další. Některé úseky řeky jsou přístupné pouze z vody, která je krásně modrá a pekelně studená.
Plavbu všichni ve zdraví přežili. Nic nám již tedy nebrání v prvním výletu do volné přírody. Táboříme v národním parku Rondane. Úterní výstup na vyhlídkovou horu Veslesmeden nám znemožnilo počasí. I z krátké doby, kterou nám počasí poskytlo k rozhlédnutí se v přírodě, můžeme říci, že je to park pěkný.
Ve středu ráno nacvičujeme balení stanů v dešti. Nejprve se snažíme složit vnitřní část. Přeci jen chceme ve stejných stanech spát do konce zájezdu. Při vycházce k zemním pyramidám, tzv. bílým mnichům, nám počasí přeje. Alespoň na chvilku. Čeká nás dlouhý přejezd do národního parku Dovrefjell-Sundalsfjella. V autobusu nám šéf dává pokyny: „Teď se sbalíte na tři dny táboření. Počasí má být podobné jako dnes. Pak by se mělo vyjasnit, ale bude mrznout. Takže s sebou pláštěnku a teplé oblečení. Pitné vody je tam dost.“ Z autobusu: „Jestli nebude zamrzlá.“ Přes noc nám voda u stanů opravdu zamrzla. Měli jsme možnost zakusit pořádné norské počasí. Nedbaje deště jsme se ve čtvrtek rozdělili na dvě skupiny a v pláštěnkách jsme vyrazili na výlet buď na horu Kaldvelglupen nebo k chatě Reinhein. Jednu věc měly obě skupiny společnou. Brodění potoků spojené s vykoupáním několika věcí. Cesta k chatě Reinhein by za sucha byla pohodovou vycházečkou. Vlivem deště se však proužky vody přes cestu změnily v potoky. Jejich přeskakování a brodění dělalo cestu dobrodružnou, ale značně ji to zpomalovalo. Asi v polovině cesty k chatě průvodce Petr poznamenal: „Postupujeme rychlostí fronty v Tescu.“ Cestou jsme viděli mnoho pižmoňů, kteří v tomto národním parku volně žijí. Z jejich vlny se pletou čepice, rukavice, svetry apod. Jak by se nám hodily. Závěr výletu nám zpestřilo stádo divokých koní, kteří se odvážili nahlídnout až k nám do tábora.
V pátek ráno jsme se probudili do krásného slunného svěžího dne. Ten jsme ovšem většinou strávili v autobusu. V průběhu asi 100 kilometrového přejezdu do národního parku Reinheimen jsme zastavovali na několika místech: městečko Dombas, vodopády řeky Roma, pod Trolí stěnou a v městečku Andelsnes. Po čtyřech dnes spíme opět v kempu. Ihned po příjezdu oblehne celý autobus WC, sprchy, kuchyňku, pračku, sušičku a zásuvky na dobití mobilů. Večer se scházíme u ohně. Zahříváme se různými alkoholickými nápoji. Bavíme se nejprve nářečními rozdíly v řeči účastníků zájezdu, později vykládáním vtipů.
V sobotu vyjíždíme proslulou Cestou trollů kam až je to možné. Ač se to zespodu zdá nemožné, projíždíme úzkými serpentinami bez nehody. Na vrchol Trolltindan už vystupujeme po svých. Zdoláváme kamenná i sněhová pole. Nahoře je nám odměnou úžasný pohled z kolmé stěny dolů. Den završujeme večerním koupáním ve fjordu. Je neuvěřitelné, kolik bláznů vlezlo v deset hodin večer do ledové vody. Je to prostě zážitek.
V neděli se plavíme po nejkrásnějším norském fjordu Geiranger se známými vodopády Sedm sester. Jestliže jsme předchozí den nafotili 1000 fotek, tady přidáváme další tisíc. Autobusem potom vyjíždíme na vyhlídkovou horu Dalsnibba se zastávkou na vyhlídce na fjord Geiranger z křesla královny Soni. Spali jsme v kempu Raubergsiulen, kde se kolem nás pásly krávy. Protože pršelo, měli jsme večírky ve stanech. Pět lidí ve stanu pro dva. Ty vyšší z toho druhý den bolelo za krkem.
V pondělí, 11. den, pro nepřízeň počasí plníme plán 12. dne v národním parku Jostedalsbreen, největší ledovec evropské pevniny. Vycházka ke splazu Nigardsbreen připomíná Václavák. Potkáváme zde české zájezdy a japonské turisty s fotoaparáty. V kempu Karel s Karlem vyvolají paniku. Musíme vyklidit všechny věci ze zabydleného autobusu. Budou totiž uklízet. Při úklidu se najdou černé trenky. Nikdo se k nim nehlásí. Budeme je asi zkoušet jako princ Popelce střevíček.
Výměna dnů stála za to. V úterý máme počasí na túru přes horský hřbet Fannarǻraken přímo ukázkové. Národní park Jotunheimen je nejvyšším pohořím Skandinávie. Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u sloupu norských dějin. Něco pro historiky. Do kempu jsme přijeli asi ve 21:30. Výhodou zde bylo velké množství sprch a společenská místnost. Té jsme si ovšem moc neužili, protože většina lidí po výletě odpadla.
Z dvoudenního treku v NP Jotunheimen stojí za zmínku především čtvrteční přechod hřebene Besseggen mezi jezery Gjende a Bessvatnet. Obě jezera mají naprosto odlišnou barvu vody. Výlet nám trochu kazí pomyšlení na konec dovolené.
Zájezd ukončujeme v Oslu, hlavním městě Norska. Nejprve navštěvujeme muzea na poloostrově Bygdøy: muzeum lodi Fram, spojené s expedicemi k jižnímu a severnímu pólu, muzeum Ko-Tiki a v neposlední řadě muzeum Vikingů. Ve Vikingskiphuset jsem se prodírala davy turistů a připadala jsem si jako v bouřce. Blesky způsobovaly fotoaparáty japonských turistů. Výrazně jsme zde snižovali věkový průměr. Vikingské lodě v životní velikosti však stály za to.
Odpoledne nás autobus vysadil v centru města u radnice. V této zajímavé cihlové budově se zvonkohrou se každoročně v prosinci předává Nobelova cena míru. Prohlídka malého středu města proběhla individuálně. K vidění zde byl parlament, národní divadlo, národní galerie, zámek ad.
V 19:00 odjíždíme nejen z města, ale i celého Norska k domovu. V této chvíli ještě netušíme, že jeden z největších zážitků zájezdu nás teprve čeká. V loňském roce spali účastníci zájezdu do Norska na odpočívadle u dálnice. Nám byl dopřán švédský kemp. Poslední úsek cesty k němu byl dobrodružný. Úzká cesta tmavým lesem do neznáma. Na Unda camping málokdo z nás zapomene. Příjezd v noci. Stavění stanů na podmáčeném terénu v silném větru. A aby toho nebylo málo, jeden obrovský campingový stan se vznesl do výše a cestou větrem poničil stan našemu průvodci. Následovala hádka s opilým vlastníkem stanu. Situaci se nepodařilo vyřešit ani policii. Naštěstí jak už to tak bývá, ráno moudřejší večera. Nor se s naším průvodcem vyrovnal za rozbitý stan a my jsme mohli odjet domů.
Na trajektu jsme se bavili pozorováním racků létajících při zapadajícím slunci. Nádherné zakončení zájezdu. Své vyprávění si dovolím zakončit slovy našeho průvodce Petra mnohokrát v průběhu zájezdu opakovanými: „To byla ale pohodička, co?“
Autorkou cestopisu je Lucie Petrasová.