Písečné duny, nekonečné roviny, průmyslová města i přímořská letoviska, dva týdny na kole v horkém létě a k tomu spousta nezapomenutelných zážitků - tak by se dala shrnout moje cyklocesta k Baltu.
Plán B
Je nejistá sezóna a nová omezení cestovního ruchu přicházejí dřív, než na těch předchozích zaschl inkoust. Celé jaro se těším na poznávací zájezd do Gruzie, který budu průvodcovat, a pár týdnů před jeho začátkem přichází špatné zprávy. Epidemiologická situace nám nedovolí odjet.
Mám v hlavě starší plán podívat se do pouště. Dokonce do takové pouště, kam se zrovna smí a dostanu se tam bez letenky. Je totiž na severu Polska a já tam dojedu na kole.
Dávám dohromady kolo, naložím na něj pár věcí na dva týdny - je přece srpen :-)... a vyrazím na sever. Vzhledem k tomu, že na můj starý závoďák neexistuje nosič, pojedu hodně nalehko. Nejvyšším bodem celého výletu je přejezd česko-polské hranice u Harrachova. Za horami mě čekají dlouhé roviny, kde večer hladám aspoň trochu vyvýšené místo na průvanu, aby mě nesežrali komáři, než postavím stan. Jedu většinou po asfaltu, občasným zpestřením je “polní droga”.
Nekonečnými rovinami proti větru
Prvním velkým městem je Poznaň. Cestou přemýšlím, jestli existuje nějaký odborný název pro “wind chill faktor naruby”. Od horkého protivětru mě zchladí až bouřka, před kterou se schovávám kus před městem. Cyklokros mezi silničními výkopy a zákopy na předměstí je celkem dobrý trénink pro dlážděné centrum.
Poznaň je jedním z nejstarších a největších polských měst. Středem historického centra je Starý Rynek, hlavní náměstí s renesanční radnicí a barevnými domečky s podloubími okolo. Na věži radnice se každé poledne pohybuje orloj se dvěma bojujícími kozami. Podle legendy kuchař spálil jelena, kterého připravoval na hostinu pro vojvody. Ukradl tedy v sousedství dvě kozy, kterými ho chtěl nahradit. Ty mu utekly na věž, kde se začaly trkat. Díky tomu, že pobavily celé široké okolí, unikl kuchař trestu a na jejich památku zde byly umístěny tyhle dvě mechanické.
Odpočívám na lavičce a přijde pán s dcerami. "Z daleka?", ptá se. Zašišlám, že jedu z Prahy k moři. Gdaňsk a pak na západ... tedy vlastně na zachod. To už rozumí. Dcerám překládá, že "paní jede daleko".
Tak tedy mířím ven z města a vstříc dálkám. Po pár hodinách se dostanu mimo jakýkoliv provoz. Podle cedulí Lednice 2000 přijedu k bráně do třetího tisíciletí. Na břehu jezera je obrovský areál - poutní místo. U brány znak mušle - pouti do Santiaga. Kolem budovy rozlehlý trávník, po krajích kříže, pomníky a uprostřed bílá kovová konstrukce ve tvaru ryby - Brama Ryba. Akorát před ní pokleká jakýsi tlouštík a pak pokračuje k jezeru. Využívám asi třímetrového převýšení k rozhledu. Je tu hezky a zvláštní klid.
Podél Wisly k Baltu
Velké slejváky přichází před velkými městy. Bydgoszcz není výjimkou. Naštěstí s průtrží mračen většinou přijde i nějaká skrýš, budka nebo autobusová zastávka, tak se nemusím moc ždímat.
Město na soutoku řek Brdy a Visly bylo původně slovanskou rybářskou osadou. Většina historického centra leží na řece Brda, na kterou se také napojuje vodní kanál, propojující řeky Wislu a Odru. Šestadvacet kilometrů dlouhá vodní cesta mezi přítoky Brda a Noteč byla otevřena už v roce 1774 a patří tak mezi nejstarší v Polsku. Později byl přestavěn a část “Starý Bydhošťský kanál” je dnes turistickou atrakcí. Ostrov Mlynówka s historickými budovami najdeme přímo proti obrovské moderní budově Opery.
Klid a stín na svačinu nacházím na schodech kostela. Mimochodem Katedrála svatého Martina a Mikuláše je nejcennější architektonickou památkou z období před dělením Polska. Odpočívám na schodech, když přijde chlap v kněžském obleku a začne na mě polsky. Kam jedu, odkud... a jestli chci vodu. Jasně, vody není nikdy dost. Rovnou mě tedy zve na kafe do diecéze. Představí se jako Marcin. Mluví polsky a německy, já česky a anglicky, takže výborně pokecáme. Fotí si mě na památku svým iPhonem a dává mi hrneček se znakem města. Moc ráda bych si ho odvezla, ale nepřežil by to. Tak si ho taky vyfotím a jedu.
Příjemně mě překvapí Chelmno a to nejen tím, že jedu do kopce. Každé zpestření v téhle placce je vítané. Vjíždím do ulice starých cihlových budov a míjím několik zajímavých kostelů. Vodárenská věž je v rekonstrukci. Na náměstí doplním vodu a frčím dál.
Posledním velkým městem na Wisle je Grudziadz. Přijíždím podél řeky a první mě zaujme obloukový most. Je tu jediným přes široké mělké koryto řeky a vejde se na něj silnice, železnice i cyklostezka. Městu vévodí návrší z obranným hradem, odkud je nádherný výhled. Několikapatrové sýpky, většinou z 16.-18. století plnily i funkci hradeb ze strany od řeky.
Vodní branou projedu do poklidného starého centra. Zmerčí mě děda a hned chce poradit zjevně bezradné turistce. "Jeď dál, jsou tam v ulici barevné deštníky a na konci hrad". Vítr převrací vlny do bílých napěněných čepic a já to mám ani ne den k ústí Wisly do moře. Ještě přespím u ruiny viaduktu v lese u silnice a ráno to mám kousek. Kilometrů nezbývá moc, převýšení žádné, ale protivítr je čím dál tím silnější. Mám toho plné tretry. Řeka se začíná větvit do slepých ramen obrostlých rákosím. Jsem u moře! Wisla tady končí v Baltu.
Zbývá hodinka do Gdaňsku. Mapy mě vedou paralelně s pobřežím po vedlejších silnicích. Až na tu zkratku. Zapískovaná děravá panelka zrovna, když už si říkám, že tam skoro jsem. V mapě je značená, takže pro příště: Svatojakubskou drogu nebrat!
Za prvních 6 dní mám za sebou 870 km a nastoupané necelé 4 tisíce metrů, protivítr vyčíslit neumím. :-)
Helský poloostrov
Z “Trojměstí”, což je společný název pro konurbaci měst Gdaňsk, Gdyně a Sopoty, navštívím jen prvně jmenované. Bývalé hanzovní město, jehož strategický přístav zásadně utrpěl za druhé světové války a později byl obnoven do historického vzhledu. Starému městu vévodí gotická katedrála Nanebevzetí Panny Marie, jež je největší cihlový kostel na světě. Na křižovatce plavebních kanálů zaujme dřevěná stavba unikátního jeřábu Zuraw, jež sloužil k vyzvedávání zboží z lodí.
Z nábřeží v centru Gdaňsku odhíždé lodě na špičku Helského poloostrova. První část dvouhodinové plavby je “vyhlídkovou” po obrovských průmyslových částech města.
Město Hel leží na úplném konci 35 kilometrů dlouhého úzkého výběžku pevniny, zvaného Helská kosa. Proužek písčité pevniny má v nejužším místě na šířku jen 150 metrů a vejde se sem silnice i železnice. Vzhledem k významné strategické poloze tu býval vojenský prostor, což dnes připomínají řad bunkrů a muzeum.
Městečko Hel, původně rybářská osada, později také námořní základna, je dnes známé díky Fokariu - akváriu a záchranné stanici pro tuleně. Odsud mě čeká jízda na západ podél pobřeží. Helská kosa končí městem Wladyslawowo. Silničkami v polích držím směr podél pobřeží na západ. Písečné duny, na které se těším, se blíží.
Konečně v poušti
Sloviňský národní park (Słowiński Park Narodowy) se rozkládá na pobřeží mezi městy Rowy a Leba, jež je jedním z přístupových míst. Na 168 km2 tu najdeme speciální ekosystém mělkých lagun, borových lesů a písečných dun, z nichž nejvyšší je 40 m vysoká Łącka góra. Biosférická rezervace, jež je domovem mnoha druhů ptáků patří do světového dědictví UNESCO.
Nevím, proč jsem čekala, že Leba bude poklidné městečko. Přijíždím do davu turistů, pouťových atrakcí a obrovského rachotu. Do toho všeho se koná "Slot Motocyklow". Kolem vjezdu do kempu se kumulují fousáči v kožených bundách s třásněmi a předhání se v burácení motorů. Skoro přehluší rockový koncert za plotem. "Prijechala na slot?" osloví mě partička s plastovými kelímky piva v rukou. "No jasně, mám motocygel bezmiotorowy".
Jinou možností jak přijet do parku je Czolpino, mezi jezery Lebso a Gardno. Tady naopak “chcípl pes” a je tu příjemněji. Kolo není nejlepší dopravní prostředek do písku - nevím, jestli by víc trpěl stroj a nebo já. Zamknu ho tedy k borovici na kraji pouště a jdu na vycházku bez bot. Bílý písek v poledním slunci vypaluje oči.
Kamarádi Poláci
Po plážových promenádách plných zmrzliny a nafukovacích krokodýlů přijedu do Ustky, kde potkám dva poláky s brašnami na nosičích. Další směr mají stejný jako já, tak vyrazíme spolu. Věřím navigaci místňáků, která nás celkem spolehlivě zavede do vojenského prostoru. Ze zkratky lesem, kudy se legálně chodí na pláž se vynoříme na krásnou asfaltku. Že jedeme podél ostnatého plotu s kamerami přeci nevadí, když nepořizujeme kamerový záznam ani neděláme jiné nepřístojnosti. Trochu nás zarazí závora s nápisem “ostrá střelba”. Možná bychom se měli vrátit. Ještě si dělám legraci, že už nás jistě na kamerách sledují. A taky že jo. V tu chvíli nás dojede obrněné auto a vytlačí nás do krajnice. Musíme jet kus zpátky k jakési vrátnici, kde na nás míří osmero po zuby ozbrojených vojáků v kuklách. Jeden z mých nových kamarádů spustí extrémně rychlou polštinou, že jsme se ztratili a pořád se usmívá. Nejdřív nám vyhrožují, že nás zavřou, pak pokutou, pak se jejich nechápavý výraz mění na skrývané úsměvy. Prý to musíme za sedm minut stihnout k hlavní vjezdové bráně a pustí nás. Musíme dost makat. Netušili jsme, jak daleko jsme se dostali. Ale jsme volní a můžeme vesele pokračovat v zapadajícím slunci směr Jaroslawiec.
Koupání v Baltském moři je spíš jen taková procházka daleko od břehu a pořád po kolena ve vodě. Plážová lehátka jsou kryté sesle, které si dovolenkoví hosté natočí, aby je chránily před neustálým vetrem. Pro mě je vítr dobře, protože se v něm večer neudrží komáři. Stavím si stan u lesa na pláži a dorazí mi spolubydlící. Chlapec v riflích vyrazil na víkendový výlet na kole. Vedle mého jednomístného stanu si staví obrovský rodinný a ráno jede kus se mnou. Takový bikepacking po polsku. Na starý bicykl s osmou na zadním kole dal nosič, na něj desku, ke které přivázal tašku z posilovny. Jako boční brašny jsou dva školní batůžky z první třídy. Pokecáme co mi polština stačí a pak raději jedu napřed do Swinoústí. Ještě před ním nevynechám vyhlídku z útesu Wolinského parku narodoveho. O taková místa je tu totiž nouze.
V celém Świnoujście není most. Dvě strany města spojuje přívoz, což je jediný způsob, jak překonat průliv Swina. Hned za městem překonám i státní hranici a rázem jsem v Německu. Přes historický Greiffswald se dostanu do Stahlbrode a dalším přívozem na Rujanu.
Rujana
Rujana je největším ostrovem Německa. S pevninou je spojen mostem ve Stralsundu a několika přívozy. Proslavil se několiky svými přímořskými lázněmi a díky vtrnému podnebí je vyhledávaný milovníky kitingu a podobných vodně-větrných radovánek. Projíždím po východním pobřeží. Severně od plážiového městečka Binz se nachází obrovský komplex nedostavěného rekreačního střediska Prora. Megalomanský projekt začal budovat Hitler, ale plány na rekreaci překazila válka. Hotelové město se tak hostů nikdy nedočkalo. Až nedávno, když se jednotlivé bloky začaly rozprodávat a rekonstruovat - na co jiného než na hotely. Firmy se ospravedlňují tím, že nacisti budovy přece nikdy nevyužili. Koneckonců je to jen beton a než ho na tak exponovaném místě bourat a stavět znovu…
Z nepochopitelně dlouhé linie ubytovacích kapacit už něco slouží novým hostům, něco je v rekonstrukci, nebo na ní čeká. Pár oplocených budov už se ale kvůli svému stavu nedočká. Pobořená torza obrůstají ostružinami a čekají, až je zub času a slaného vzduchu pošle k zemi.
Nad přístavem Sassnitz začíná linie bílých křídových útesů národního parku Jasmund, jež patří k nejznámějším obrázkům z Rujany. Hlavní vstup je u vesničky Hagen a parkem vedou turistické cesty na vyhlídky z útesů. Od Sassnitzu se dá projít i po kamenité pláži pod nimi.
Nemůžu vynechat nejsevernější bod ostrova, maják na výběžku Kap Arkona, kde mě stihne další bouřka. Vlna veder končí a můj výlet také. Zbývá dojet do Stralsundu, odkud se vlakem a autobusem přes Berlín dopravím zpátky domů.
Celé dvoudílné vyprávění o mé cestě si můžete přečíst zde.
Autorkou článku je Lucie Zrnová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.