Fauna a flóra Íránu

Írán je s rozlohou 1 873 959 km² 16. největší zemí světa a druhou největší na Středním východě. Část jeho hranic tvoří Ománský a Perský záliv na jihu a Kaspické moře na severu. Je to země hor a pouští, leží na Íránské vysočině, kterou obklopují velká pohoří Alborz na severu a Zagros na západě. Východní a centrální část země tvoří rozlehlé pouště Dasht-e Kavir a Dasht-e Lut. Většina měst a zemědělské produkce je koncentrována v nížinách podél pohoří, kde je více vody. Klima v Íránu je velmi různorodé, zásadně ho ovlivňují vysoká pohoří, která zachytávají většinu přicházejících srážek a vlhkosti. Zbytek země je suchý s nedostatkem vody a vysokými teplotami.

Variabilní klimatické podmínky, topografie terénu a typy půd umožnily vznik velkému počtu biotopů, kde se vyskytuje různorodá flóra a fauna. Írán leží v oblasti dvou biodiversitních hotspotů, tedy oblastí s vysokou mírou druhové diversity. Prvním z nich je oblast Kavkazu a druhým je íránsko-anatolská oblast. Mnoho rostlin a živočichů je endemických a nevyskytují se nikde jinde na světě.

Roste zde přibližně 6 400 druhů rostlin, z toho je 1 800 endemických a 1 400 vzácných. Na území Íránu žije 20 ohrožených druhů savců, patří mezi ně např. gepard indický, levhart perský, daněk mezopotamský, tuleň kaspický a dugong indický. Najdeme zde velmi bohatou ptačí faunu díky strategické poloze oblasti na křižovatce tří kontinentů. V Íránu bylo zaznamenáno okolo 500 druhů ptáků. Mnoho migrujících ptáků se zde zastavuje, aby si odpočinuli na své dlouhé cestě. Můžeme zde zahlédnout i některého z ohrožených druhů ptáků, jako je třeba jeřáb bílý. Velmi hojní jsou různí plazi, hlavně hadi, kterých zde žije 75 druhů. Z ohrožených plazů se v Íránu vyskytuje kobra indická, zmije Latifova a v okolních mořích najdeme mořské želvy – karetu pravou, karetu obrovskou a karetu zelenavou. I když velkou část země zabírají pouště a polopouště, v řekách a jezerech najdeme 155 původních druhů ryb.

Toto cenné přírodní bohatství se ale musí zhruba od roku 1950 potýkat s mnoha negativními vlivy člověka, jako je znečišťování ovzduší a vod, odlesňování krajiny a přeměna původních biotopů. První národní park vzniknul v Íránu v roce 1957, dnes zde najdeme 9 národních parků, 12 chráněných oblastí a přírodních útočišť.

Pouště, polopouště a stepi

Pouště a polopouště jsou nejčastějším biotopem na území Íránu a zabírají zhruba 53 % území. Centrální oblast země je tvořena náhorní plošinou obklopenou horami, jejíž průměrná nadmořská výška je 900 m n. m. V této oblasti se nachází horské vrcholy dosahující výšky až 3 000 m. Na východní části této náhorní plošiny se nachází dvě velké solné pouště Dasht-e Kavir (angl. Great salt desert) a Dasht-e Lut (angl. Emptiness desert). Obě pouště jsou velmi nehostinné, kromě několika roztroušených oáz jsou neobydlené. Povrch pouští je tvořen hlinitou, štěrkovou a někde i písečnou pouští. Polopouštní oblasti leží také na jihu země podél Perského zálivu.

Dasht-e Lut je jednou z největších pouští, pokrývá území o rozloze 51 800 km² a je jedním z nejsušších a nejteplejších míst na planetě. V letech 2005 a 2006 zde byla naměřena teplota 68 °C a 70,7 °C, což je nejvyšší dosud zaznamenaná teplota povrchu Země!

Druhou velkou pouští je Dasht-e Kavir ležící ve středu íránské náhorní plošiny. Její rozloha dosahuje okolo 77 600 km². Tato poušť je pojmenovaná podle slanisek, která se zde nachází. Klima je zde velmi nehostinné, během roku zde spadnou jen 3 cm srážek a tak je celá oblast velmi suchá. V létě zde dosahují teploty až 50 °C.

V pouštích a polopouštních oblastech můžeme vidět zajímavě tvarované skalní útvary, tzv. yardangy. Jsou to strmé skalní útesy tyčící se v poušti osamoceně nebo ve skupinách. Vznikají působením větru, který unáší drobná zrnka pouštního písku, ta pomalu obrušují skály tvořené z měkkých sedimentárních hornin, jako je vápenec nebo pískovec. Nejvíce se jich nachází ve východní části pouště Dasht-e Lut, kde jejich výška dosahuje až 80 m.

V extrémně suchých oblastech pouští žije jen málo živočichů, kteří musí být velmi dobře adaptováni na místní extrémní podmínky. Musí se vyrovnat s nedostatkem vody, se značným množstvím slunečního záření, vysokými teplotami během dne a naopak jejich výrazným poklesem v noci. Oproti tomu v polopouštních oblastech, kde jsou už životní podmínky přeci jen přívětivější, se setkáváme s množstvím rostlin a zvířat, která jsou aktivní hlavně během soumraku a úsvitu, kdy nepanují velká horka.

Savci

Jasnými vládci a vrcholovými predátory suchých oblastí jsou velké kočkovité šelmy, z jejichž původně početných populací se do dnešních dnů dochovaly pouze zlomky. Jedním z kriticky ohrožených druhů je gepard indický (lat. Acinonyx jubatus venaticus, angl. Asiatic nebo Iranian cheetah). Počet jedinců je odhadován na pouhých 70–100 kusů. Tento poddruh geparda se oddělil od afrických gepardů zhruba před 30 000 lety a v historické době jeho areál rozšíření zasahoval až do střední a jihovýchodní Asie. Poslední populace dnes přežívají pouze na území Íránu a jsou ohroženy hlavně ztrátou přirozeného prostředí a vhodné potravy, jako jsou gazely, divocí osli a ovce. Gepard je nejrychlejším zvířetem na světě, při pronásledování kořisti dokáže vyvinout na krátkou vzdálenost rychlost až 120 km/h. Na rozdíl od jiných kočkovitých šelem se gepard snadno ochočí a nikdy nenapadá člověka, a to ani v přírodě. Tradice držení gepardů jako domácích mazlíčků a jejich cvičení k lovu gazel byla rozšířena v Persii a Indii, kde byla praktikována indickými princi až do 17. století.

Hojně rozšířenou kočkovitou šelmou je karakal (lat. Caracal caracal, angl. caracal nebo desert lynx), který se vzhledem podobá rysovi, ale na rozdíl od něj nemá skvrnitý kožich. Jen u mláďat se vyskytují červenavé skvrny na břiše. Na konci černých uší má štětičky dlouhých chlupů. Karakal se živí hlodavci a menšími druhy savců. Nepotřebuje téměř vůbec pít, protože si vystačí s tekutinami získanými z potravy. Pokud je to možné, tak si svoji kořist vytahuje na stromy jako levhart. Karakal je samotářské zvíře, které vyhledává společnost jen v době rozmnožování. Březost trvá 69–81 dní a narodí se od jednoho do šesti koťat, která samice přenáší skoro každý den do nového úkrytu. Mláďata zůstávají s matkou po dobu jednoho roku. Ve starověku byl karakal spolu s gepardem cvičen k lovu divokých zvířat. Slovo „caracal“ je odvozeno z tureckého slova „kara kulak“, které znamená „černé ucho“. V Íránu se dostává do konfliktu s člověkem, protože loví drobná domácí zvířata.

Z drobnějších kočkovitých šelem se v celém Íránu vyskytuje kočka divoká (Felis silvestris), a to rovnou ve dvou poddruzích: kočce plavé (Felis silvestris lybica) a kočce stepní (Felis silvestris ornata). Obě dvě jsou zřejmě předem kočky domácí, která byla domestikována v oblasti Středního východu zhruba před 10 000 lety.

Méně rozšířenou je kočka pouštní (Felis margarita), která se vyskytuje v oblasti hranic s Turkmenistánem. Je jednou z nejmenších divokých koček na světě. Poznáme ji podle široké hlavy s velkými ušními boltci. Kočka pouštní má pískově nebo šedě zbarvenou srst s naznačeným pruhováním a černým koncem ocasu. Přes den se ukrývá v norách, které si sama vyhrabává a v noci se vydává na lov. Živí se vším, co se jí podaří najít, dokonce i jedovatými hady. V přírodě je velmi těžké ji spatřit, v noci při oslnění baterkou totiž zavírá oči, takže nelze zahlédnout ani jejich odlesky.

Z dalších šelem se můžeme na celém území setkat se šakalem obecným (lat. Canis aureus, angl. golden jackal), který je nejrozšířenějším druhem šakala na světě. Vyskytuje se od severu a východu Afriky až po Indii. Je to velmi přizpůsobivé zvíře, nenáročné jak na potravu, tak i na prostředí, ve kterém žije, proto se v současnosti šíří. Svým vzhledem připomíná lišku nebo divokého psa. Má velké špičaté uši, díky kterým výborně slyší. I jeho čich je výborný a kvůli této vlastnosti se šakali přikřižovali do některých psích plemen. Šakal je společenské zvíře, které žije ve smečkách, jejíž základ tvoří dominantní pár a jeho mláďata. Ve skupině mohou být i mláďata z předchozích let, která pomáhají s výchovou svých mladších sourozenců. Jako jeden z mála živočišných druhů tvoří monogamní páry na několik sezón. Šakal je velmi nenáročný všežravec. Složení jeho jídelníčku závisí na roční době a oblasti, kde žije.

V pouštích žije liška pouštní (lat. Vulpes rueppelli, angl. Rüppell's fox), která je drobného vzrůstu s pískově zbarveným kožichem a bílou špičkou huňatého ocasu. Na hlavě má velké uši, které jí slouží k ochlazování. Liška pouštní má srst i na chodidlech, pomáhá jí to snadno se pohybovat po písku a zároveň chrání před popálením tlapek. Živí se vším, co najde. Žije v rodinných skupinách ve vyhrabaných norách.

Hyena žíhaná (lat. Hyaena hyaena, angl. striped hyena) se stejně jako šakal vyskytuje na celém území Íránu. Je to nejmenší druh hyeny s krátkým robustním trupem a poměrně dlouhýma nohama. Drobná masivní hlava s mohutnými čelistmi je na silném krku, který ale není příliš pohyblivý. Hyeny patří mezi živočichy s nejsilnějším stiskem čelistí na světě, dokáže roztříštit i stehenní kost velblouda. Srst je světlá s tmavými úzkými pruhy. Od hlavy až k ocasu se hyeně táhne hříva z dlouhých silných chlupů. Aktivní je během noci, ve dne se ukrývá v norách, které si buď sama vyhrabává, anebo obývá jeskyně a nory po jiných zvířatech. Některá doupata hyen mohou být dlouhá až 27 m. Je to samotářské zvíře, které vytváří monogamní páry v době rozmnožování. Hyena se živí především mršinami různých kopytníků, někdy ale sama uloví nějaké divoké nebo domácí zvíře. Starší trus hyeny má bílou barvu, protože její potrava obsahuje velké množství vápníku, a je z dálky vidět. Hyena má bystrý zrak, ale slabý čich a sluch. Při napadení postříká nepřítele zapáchající tekutinou ze svých análních žláz anebo předstírá mrtvou, proto se o ní často říká, že je zbabělá. Hyena se často objevuje v náboženstvích a folklóru národů obývajících Střední východ. Jsou jí přisuzovány vlastnosti jako zbabělost, hloupost a proradnost. V některých kulturách byla považována za upírské stvoření sající lidskou krev, věřilo se, že své oběti hypnotizuje očima, že nezničená těla vlkodlaků budou strašit jako krev sající hyeny na válečných bojištích a také že na hyenách jezdí v noci domorodé čarodějnice a mágové. Na druhou stranu byla hyena považována za symbol lásky a plodnosti. Z různých částí jejího těla se připravovaly magické nápoje, talismany a amulety. V íránském folklóru se věřilo, že kámen nalezený v těle hyeny ochrání kohokoli, kdo ho bude nosit na paži. A také že její pruhovaná srst obsahuje silné kouzlo dávající svému nositeli značnou přitažlivost. Jen velmi vzácně útočí hyena na lidi, a když už, tak spíše na děti. Někdy se ale snaží dostat k pohřbeným tělům, proto se na hroby preventivně pokládají kameny. Hyena je lovena hlavně pro maso a tradiční medicínu, její kožešina není moc kvalitní. Poměrně snadno se dá ochočit a vycvičit.

Ve stepních a polopouštních oblastech centrální náhorní plošiny můžeme zahlédnout malá stáda gazel. Jsou to však velmi bázlivá zvířata, která se snaží lidem vyhýbat. Většinu potřebné vody získávají v těchto suchých oblastech z dužnatých rostlin anebo z rosy. Jednou z nich je gazela indická (lat. Gazella bennetti, angl. Indian gazelle nebo Chinkara), která žije hlavně na jihovýchodě země. Je drobnějšího vzrůstu, dosahuje výšky okolo 65 cm. Džejran (lat. Gazella subgutturosa, angl. goitered nebo black-tailed gazelle) je vzrůstem o něco větší gazela. Její latinský i anglický název je odvozen od rozšířené oblasti krku, kterou mají samci v době rozmnožování (goitre=struma). V případě nebezpečí dokáže utíkat vysokou rychlostí, ale na rozdíl od ostatních gazel při tom nevyskakuje do vzduchu.

Dalším velmi vzácným a kriticky ohroženým zvířetem žijícím na území Íránu je nezkrotný divoký osel – onager (lat. Equus hemionus onager, angl. persian onager nebo Asian wild ass). Jeho počty se v divočině odhadují na posledních 600 jedinců. Vzhledově vypadá jako zvíře mezi koněm a oslem, a proto je někdy označován za poloosla, po hřbetě se mu táhne černý pruh obklopený bílými pruhy. Onager i další druhy velkých býložravců jsou ohroženy pytláctvím, lovem pro maso, velkými suchy a konkurencí s domácími zvířaty.

V suchých oblastech žije také množství drobných savců, kteří jsou aktivní v noci a za soumraku. Živí se rostlinami, jejich semeny a hmyzem. Najdeme tu několik druhů tarbíků a frčků, např.: tarbíka huňatého (Dipus sagitta), tarbíka Blanfordova (Jaculus blanfordi) a frčka menšího (Allactaga elater). Jsou to malí hlodavci s prodlouženýma zadníma nohama a dlouhým ocasem zakončeným štětičkou dlouhých chlupů. Přední končetiny jsou malé a slouží k přidržování potravy. Při útěku mohou být jejich skoky dlouhé až tři metry.

Dále zde najdeme drobné okolo 10 cm velké pískomily, např.: pískomila perského (Meriones persicus), pískomila Vinogradovova (Meriones vinogrado) nebo pískomila Tristramova (Meriones tristrami). Pískomilové jsou společenská zvířata žijící v koloniích.

Z větších hlodavců v Íránu žijí třeba sysel žlutý (Spermophilus fulvus) a sysel dlouhoprstý (Spermophilopsis leptodactylus). Mezi jejich příbuzné patří psouni a svišti. Syslové jsou pozemní zvířata, která vytváří velké kolonie. Při hrozícím nebezpečí se navzájem varují pískáním.

Ptáci

V suchých stepních oblastech Íránu můžeme vidět dropa obojkového (lat. Chlamydotis undulata, angl. houbara bustard). Je to solitérně žijící středně velký druh dropa s výškou těla okolo 55–65 cm a s rozpětím křídel až 170 cm. Nepotřebuje vůbec pít, veškerou vodu získává ze své potravy, která se skládá z brouků, mravenců, částí rostlin a drobných plazů. Při hledání potravy nachodí mnoho kilometrů a jen zřídka se donutí k letu. Jako ostatní druhy dropů má i drop obojkový velice nápadný a okázalý tok, kdy samec odhaluje bílá okrasná pera na krku, hrudi a hlavě. Okrajově se zde vyskytuje i drop velký (lat. Otis tarda, angl. great bustard), který je nejtěžším létajícím ptákem na světě.

V oblasti centrální náhorní plošiny žije jeden z íránských ptačích endemitů strakule plavá (lat. Podoces pleskei, Pleske's ground jay nebo Persian ground jay), patřící do čeledi krkavcovitých. I když strakule umí létat, dělá to jen zřídka, raději běhá po zemi anebo sedí na stromech a keřích. Proto se u ní vyvinuly adaptace pro pozemní způsob života, jako jsou dlouhé silné nohy vhodné k běhu, skákání po skalách a kamenech, a také dlouhý silný zakřivený zobák k hrabání a prozkoumávání. Živí se hlavně hmyzem a semeny rostlin, potravu si ukrývá do zásoby. Žije v párech nebo v malých rodinných skupinách. V době hnízdění si mezi keři staví hnízdo, které maskuje spletí drobných větviček. Samice snáší 3–6 vajec, na kterých sedí jen ona, samec ji po celou dobu krmí. Vylíhlá mláďata rostou velmi rychle, do dvou týdnů věku jsou již opeřená.

Dalším typickým pouštním ptákem je stepokur písečný (lat. Pterocles orientalis, angl. black-bellied sandgrouse), který svým vzhledem připomíná holuba. Je to velmi dobrý letec, má silné létací svaly a umí rychle vzlétnout. Při hledání potravy, kterou tvoří převážně semena rostlin, se sdružuje do velkých hejn. Semena ale neobsahují mnoho vody, a proto musí ptáci pravidelně létat pít k napajedlům. Tam se mohou shromáždit stovky až tisíce ptáků najednou. Mláďatům, která jsou ještě ve hnízdě, rodiče nosí vodu velmi zajímavým způsobem. Peří na břiše dospělých ptáků (hlavně samců) je totiž přizpůsobeno k absorbování vody. Pták si vleze do vody, nechá peří nasáknout a pak odletí do hnízda, kde se mláďata napijí z peří.

Drobnějšími ptáky žijícími v pouštích jsou např. bělořit pouštní (Oenanthe deserti) s kontrastním úzkým černým pruhem, vedoucím od hlavy přes křídla na ocas. Dále bělořit kápový (Oenanthe monacha), který je celý černý kromě bílého vrchu hlavy, břicha a ocasu. Hýl pouštní (Bucanetes githagineus) se silným červeným zobákem sloužícím k louskání semen. Strnad černohlavý (Emberiza melanocephala) se zářivě žlutým tělem, tmavou hlavou a hnědými křídly. Dále můžeme zahlédnout skřivana dudkovitého (Alaemon alaudipes), který je vzhledem podobný strakuli plavé, drobného zavalitého skřivana pruhoocasého (Ammomanes cinctura) nebo pěnici malou (Sylvia nana). Bezpochyby nejkrásněji vybarvenými ptáky jsou azurově modrý mandelík hajní (Coracias garrulus) a vlha pestrá (Merops apiaster), která má modré břicho, žluté hrdlo a červenohnědou svrchní stranu těla. Vlha hnízdí v zemních norách v hlinitých nebo písčitých stěnách.

Z dravců můžeme ve stepích zahlédnout lovit káni bělochvostou (Buteo rufinus) nebo poštolku obecnou (Falco tinnunculus), pro kterou je charakteristický třepotavý let, při kterém stojí na místě a vyhlíží kořist.

Plazi

V suchých oblastech nejčastěji narazíme na některého z mnoha druhů plazů, kteří jsou lépe adaptováni na život v extrémních podmínkách. Některé druhy se vyskytují i ve výšce až 2 000 m n. m.

Největším z nich je varan pustinný (lat. Varanus griseus, angl. desert monitor), masožravý druh varana dorůstající délky těla jeden až dva metry. Samci jsou větší a robustnější než samice. Zbarvení kůže je velmi variabilní a závisí na oblasti, ve které varan žije. Jako ostatní plazi pravidelně svléká kůži, na rozdíl od hadů ji nesvléká celou najednou, ale po cárech. Jeho aktivita závisí na tělesné teplotě, která se pohybuje od 21 do 37 °C. Pokud se ocitne v nebezpečí a není dost „nahřátý“, aby rychle utekl, stává se velmi agresivním. Živí se drobnými savci, ptáky, vejci, rybami, obojživelníky a bezobratlými. Varan je loven pro svoji kůži. Svým rozšířením zasahuje do jižního cípu Íránu i varan bengálský (Varanus bengalensis), který dorůstá okolo 175 cm.

Z hadů v pouštních oblastech můžeme vidět třeba bojgu pustinnou (lat. Boiga trigonata, angl. Indian gamma snake), která dorůstá délky až 3 m. Svým vzhledem připomíná velmi jedovatou zmiji paví (Echis carinatus), která se vyskytuje hlavně na jihozápadě Íránu.

Ze suchozemských želv můžeme potkat želvu stepní/čtyřprstou (lat. Testudo horsfieldii, angl. Horsfield's tortoise), která patří mezi nejodolnější druhy suchozemských želv. Její nejsevernější lokalita je až v Novokujbyševsku, v Rusku na Volze. Má téměř okrouhlý krunýř, který je na vrcholu lehce zploštělý a je pískově zbarven s černými skvrnami. Jak napovídá její název, na končetinách má jen čtyři prsty. Dorůstá délky až 20 cm a váhy 2 kg. Hrabe si podzemní nory dlouhé až 12 m. Želva stepní je býložravec. O něco větší je želva žlutohnědá (lat. Testudo graeca, angl. spur-thighed tortoise nebo Greek tortoise), která dorůstá okolo 30 cm. Na stehnech nohou má z vystouplých šupin ostruhy a štítek nad ocasem není rozdělen na dva.

Všude se za soumraku a v noci setkáme s gekony, kteří vyráží na lov hmyzu a drobných bezobratlých. Dny přečkávají v norách, pod kameny, v puklinách skal a na dalších skrytých místech. Mnoho z nich dokáže lézt po kolmých stěnách nebo dokonce i po skle. Umožňují jim to rozšířené plošky prstů s mnoha drobnými lamelami, které fungují jako přísavky. Pokud se gekoni cítí ohroženi nepřítelem, neváhají a odlomí ocas (autotomie), který jim časem opět doroste. Gekončík západní (lat. Eublepharis angramainyu, angl. Iranian fat tailed gecko) je jedním z pozemních gekonů, který neumí šplhat po hladkém povrchu. Je to podsadité zvíře s kontrastním hnědo-béžovým zbarvením a silným ocasem, ve kterém si vytváří tukové zásoby. Patří do skupiny gekončíků (Eublepharinae), kteří mají jako jediní z gekonů volně pohyblivá oční víčka. Dalšími gekony (bez českých názvů) jsou Cyrtopodion labii, Pristurus rupestris, Mediodactylus aspratilis, Bunopus crassicauda, Tropiocolotes latifiAsaccus kurdistanensis.

Na sušších slunných místech se vyskytují různé druhy ještěrek, paještěrekscinků.

Flóra

Stejně jako živočichové, tak i rostliny musí být dobře adaptované na velmi teplé a suché klima pouští a polopouští. Navíc se musí ještě vyrovnat se zvýšenou salinitou půdy, ve které rostou. Běžné rostliny, jako jsou keře nebo trávy najdeme pouze v některých údolích a na horských vrcholech.

Okolo velkých pouštních oblastí v centrální části Íránu se rozkládají rozsáhlé travnaté stepi, kde je nejrozšířenějším druhem rostliny pelyněk (lat. Artemisia herba-alba, angl. white wormwood). Tato křovinatá rostlina dorůstá výšky 20–40 cm, má aromatické listy pokryté jemnými chlupy, které jí dodávají šedý nádech. Pelyněk je využíván v rostlinné medicíně, působí proti křečím, proti parazitickým červům (helmintům) a má také antiseptické účinky. Je tradičním lékem proti střevní chřipce a dalším trávícím problémům. Z pelyňku pravého, anýzu a fenyklu se vyráběl absint.

Další rozšířenou keřovitou stepní rostlinou je kaciba (Zygophyllum) s tlustými dužnatými listy. V pouštních oázách jsou pěstovány datlové palmygranátová jablka.

Hory

Největším horským pásmem je pohoří Zagros táhnoucí se přes celou zemi od severozápadu směrem na jihovýchod. Mnoho jeho vrcholů v centrální části Íránu přesahuje 3 000 m n. m. Nejvyšší horou je Zard-Kuh s výškou 4 548 m. Pohoří Zagros je tvořené převážně z vápence a dolomitu. Teploty zde v zimě klesají až k -18 °C, sníh na některých vrcholcích zůstává ležet i během léta. V pohoří Zagros pramení řeky Karun and Zayandeh-Rud.

Na severu země podél hranic s Ázerbájdžánem a Arménií se táhne pohoří Alborz směrem na východ okolo Kaspického moře k hranicím s Turkmenistánem a Afghánistánem. Tvoří tak přirozenou bariéru mezi pobřežními nížinami okolo Kaspického moře a centrální náhorní plošinou. Na některých místech je pobřežní pás nížiny široký pouhý kilometr. Na této straně hor se zachytává velká většina přicházejících srážek, a proto se zde nachází nejrozsáhlejší lesní pásmo v celé zemi. Jižní svahy Alborzu jsou oproti tomu suché a neúrodné. Stromy zde mohou růst pouze okolo potoků na dnech údolí, výše se vyskytují louky, alpínská tundra a celoročně ležící sníh. Během zimy zde napadne velké množství sněhu, který na jaře poskytuje dostatek vody pro blízká města včetně Teheránu. V centrální části pohoří leží nejvyšší vrchol celého Íránu Damávand s 5 610 m n. m. Má charakteristický kuželovitý tvar, který napovídá, že je vulkanického původu. I když se jedná o neaktivní sopku, není ještě úplně vyhaslá. Stále můžeme pozorovat unikající vulkanické plyny, vyvěrající teplé prameny a zemětřesení. Nejkrásnější je tato oblast na jaře, kdy je pokryta kvetoucími divokými máky a fialovými liliemi. V íránské historii vždy Damávand symbolizoval národní hrdost a vzdor vůči cizí moci.

Flóra

I když velkou část území Íránu zabírají pouště a polopouště, více jak desetina území země je pokryta různými typy lesů, které pokrývají horská pásma a nížiny s dostatkem vody. Nejrozsáhlejší pásmo opadavého smíšeného lesa se nachází v nížině podél pobřeží Kaspického moře, kde je mírné až subtropické klima s dostatkem srážek. Vlhkost a srážky přicházející od Kaspického moře zachytávají vysoké štíty pohoří Alborz. Ročně zde naprší od 900 mm do 1 600 mm srážek. Zalesněná oblast zabírá zhruba 55 000 km². Z druhů to nejčastěji jsou: tis červený (Taxus baccata), cypřiš stálezelený (Cupressus sempervirens), zeravec východní (Platycladus orientalis) a jalovec ztepilý (Juniperus excelsa).

Pobřežní nížina okolo Kaspického moře byla dříve porostlá lesy z dubu kaštanolistého (Quercus castaneifolia), zimostrázu vždyzeleného (Buxus sempervirens), olše lepkavé (Alnus glutinosa), topolu bílého (Populus caspica), lapiny jasanolisté (Pterocarya fraxinifolia). Velmi brzy ale byly vykáceny a přeměněny na zemědělskou půdu a městskou zástavbu.

V nižších polohách do 700 m n. m. jsou svahy pohoří Alborz porostlé vlhkými lesy z dubu kaštanolistého (Quercus castaneifolia), habru obecného (Carpinus betulus), albízie růžové (Albizia julibrissin) a tomelu obecného (Diospyros lotus). Nižší křoviny tvoří cesmína (Ilex), listnatec (Ruscus) a z popínavých rostlin zde najdeme břečťan (Hedera). Z kvetoucích rostlin v Íránu najdeme růst divoké tulipány, endemický druh šafránu (Crocus gilanicus), kosatce, česnek, tořiče, pryšce a mnoho dalších.

Ve středních výškách 700 až 1 500 m n. m. jsou lesy tvořeny hlavně bukem východním (Fagus orientalis), dubem velkokvětým (Quercus macranthera), habrem obecným (Carpinus betulus), habrem východním (C. orientalis) a kaštanovníkem jedlým (Castanea sativa).

Ve vyšších nadmořských výškách roste ještě dub velkokvětý (Quercus macranthera) a habr východní (Carpinus orientalis). Postupně ubývá les a nahrazují ho křoviny a stepi, kde jsou keře spíše kulovité nebo polštářovité. V nejvyšších polohách už najdeme jen horské louky a alpínskou tundru s rostlinami, jako je kozinec (Astragalus microcephalus), vičenec (Onobrychis chrnuta), ježourek (Acantholimon erinaceum) a s velkým množstvím různých druhů trav. Téměř na holých skalách roste drobná fialově kvetoucí Dionysia mozaffarianii.

Dalšími druhy stromy rostoucími v této oblasti jsou: javor sametový (Acer velutinum), javor kapadocký (Acer cappadocicum), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), jilm drsný (Ulmus glabra), třešeň obecná (Prunus avium), jeřáb břek (Sorbus torminalis), vrba (Salix acomphylla) a lípa velkolistá (Tilia platyphyllos). Tato unikátní lesní oblast je ale ohrožena kácením a přeměnou na čajovníkové plantáže, vinice a sady.

Rostlinným endemitem severní části Íránu je parocie perská (lat. Parrotia persica, angl. Persian ironwood), opadavý strom dorůstající výšky 10 až 30 metrů. Kmen má hladký s odlupující se kůrou a větvemi, které se tvoří nízko nad zemí. Listy jsou oválné zelené se zvlněným okrajem, na podzim se zbarvují do karmínově červené barvy, díky tomu se občas pěstuje jako okrasná dřevina. Fosílie parocií dokládají, že tento strom rostl už ve třetihorách.

Na zbytku území se lesy vyskytují spíše roztroušeně jen v místech s dostatkem vody. Vápencová pohoří severovýchodní části země jsou porostlá převážně suššími jalovcovými lesy. Na východě, jihu a jihovýchodě země převládají lesy z řečíku (Pistacia). Na vhodných místech v centrálním a západním Íránu v pohoří Zagros rostou převážně dubové lesy. Ve zbytku centrální oblasti a na severovýchodě, kde se nachází velké pouště, rostou křoviny. Provincie Shiraz je proslulá cypřiši. Na jihu země na pobřeží Perského zálivu rostou subtropické lesyporosty mangrovů. V mnoha oblastech byly zhruba do 600 m n. m. z původního lesa vytěženy cenné druhy stromů a keřů. Situace je podobná i ve vysokých nadmořských výškách, kde byly naopak zničeny horské lesy ve prospěch vzniku pastvin.

Savci

Živočichové vyskytující se v íránských pohořích se podobají těm, které nalezneme ve vysokohorských a lesních regionech od Evropy po Himálaje. Běžným a rozšířeným zvířetem je prase divoké (Sus scrofa) a liška obecná (Vulpes vulpes). Poměrně dost rozšířenou je i vydra říční (Lutra lutra). Pouze na severozápadě Íránu se vyskytuje jezevec lesní (Meles meles), ježek maloasijský (Erinaceus concolor), srnec obecný (Capreolus capreolus), koroptev polní (Perdix perdix), zajíc polní (Lepus europaeus), lasice kolčava (Mustela nivalis). Najdeme zde také jelena kavkazského (lat. Cervus elaphus maral, angl. Caspian red deer nebo maral), který je poddruhem jelena evropského. Částečně vzhledem připomíná jelena wapiti.

Velmi vzácnou velkou kočkou žijící na území Íránu je levhart perský (lat. Panthera pardus saxicolor, angl. Persian leopard nebo Caucasian leopard). Je největším poddruhem levharta skvrnitého, který je divokou kočkovitou šelmou s největším areálem rozšíření na světě. Počty levharta perského v celé přilehlé oblasti byly v roce 2008 odhadovány na 871–1 290 dospělých zvířat, z toho 550–850 žije na území Íránu. Většina jedinců žije v pohořích Alborz a Zagros, kde obývají řídké lesy, horské stepi a skalnaté svahy. Levhart je samotářské zvíře obývající rozsáhlé teritorium, u samců tvoří 30–78 km², u samic 15–16 km². Společnost druhého pohlaví vyhledává pouze v období námluv. Na žlutavém kožichu má tmavé skvrny tvaru rozet, rozmístění skvrn je u každého zvířete jedinečné a podle něho se mohou individuálně rozlišovat jedinci. Jako jiné druhy koček má zatažitelné drápy. Ve dne se ukrývá na stromech, v hustém křoví nebo ve skalách. Nejaktivnější je v noci, kdy loví. Jeho potrava se liší podle oblasti, obecně se živí lovem gazel, srnců, jelenů, divokých prasat, ovcí a koz. Kořist si rád ukrývá na stromech, kam dokáže vytáhnout úlovek těžší než je sám. Pokud není v blízkosti strom, kořist ukrývá pod listí či větve a pach kořisti se snaží překrýt svými výměšky. Když je úlovek velký, konzumuje ho i několik dní. Námluvy jsou podobné ostatním kočkovitým – třou se a vydávají mručivé zvuky. Březost trvá od 90 do 105 dní a samice rodí 2–4 mláďata na ukrytém místě (jeskyně, trhlina mezi balvany, duté stromy atd.). Je ohrožen pytláctvím, trávením, ztrátou přirozeného prostředí, nedostatkem lovné zvěře a fragmentací jednotlivých populací.

Dalším druhem kočkovité šelmy je rys evropský (lat. Lynx lynx lynx, ang. Eurasian lynx), poddruh v Evropě žijícího rysa ostrovida. Najdeme ho jen na severozápadě země v pohoří Alborz. Jeho typickým znakem jsou trojúhelníkovité uši se štětičkami černých chlupů na jejich koncích a černý konec krátkého ocasu.

Kočka bažinná (lat. Felis chaus, angl. jungle cat) svojí postavou trochu připomíná malého rysa, váží ale okolo 8 kg. Velmi dobře šplhá, skáče i plave, umí se i potápět a při tom chytat ryby.

Na několika místech se vyskytuje i manul (lat. Otocolobus manul, angl. Pallas's cat), který je jedinou divoce žijící dlouhosrstou kočkou. Na rozdíl od ostatních malých koček má kulaté zornice. Zajímavé je, že manul nemňouká, ale vydává zvuky podobné štěkotu. Je to samotář a o jeho životě se mnoho neví. Živí se hlavně pišťuchami a dalšími drobnými zvířaty. Byl hodně loven pro kvalitní hustou kožešinu.

V horách Alborzu a Zagrosu žije nejmenší poddruh medvěda hnědého – medvěd syrský (lat. Ursus arctos syriacus, angl. Syrian brown bear), který dosahuje váhy okolo 190 kg. Barva jeho srsti je světle hnědá. Medvěd žije samotářským způsobem života na svém rozsáhlém teritoriu, které si značí pachem a škrábanci na kůře stromů. Aktivní je především ve dne a lidem se snaží obloukem vyhnout. Medvěd je všežravec a velkou část jeho stravy tvoří rostliny a jejich části, dále žere různé živočichy, od hmyzu až po velké savce. I přes zdánlivou neohrabanost dokáže při běhu vyvinout rychlost okolo 45 km/h. Na podzim se medvěd ukládá na suchém a klidném místě k zimnímu spánku, kterému předchází důkladné vykrmení a probouzí se až na jaře. K páření dochází na začátku léta, samec se samicí zůstává po několik týdnů a pak ji zase opouští. Medvědice má utajenou březost – vývoj zárodku se na nějakou dobu zastaví, aby se doba porodu posunula do nejvhodnějšího období. Slepá a bezzubá mláďata se tedy rodí po 6–8 měsících v době zimního spánku. V jednom vrhu jich může být 1–4, ale nejčastěji jsou dvě. S matkou zůstávají dva až čtyři roky. Počty medvěda syrského klesají kvůli ztrátě jeho přirozeného prostředí a potravy. Velký vliv na snížení populace má také trofejový lov a pytláctví, navíc medvědí žluč je cenná komodita. V tradiční čínské medicíně se používá jako lék na revmatismus, špatný zrak a žlučové kameny.

V íránských pohořích žije několik druhů divokých ovcí a koz. Jednou z nich je koza bezoárová (lat. Capra aegagrus aegagrus, angl. wild goat), která je předkem domestikované kozy domácí. Její pojmenování je odvozeno od bezoárů, pevných kulovitých útvarů, které vznikají v trávicím traktu z chlupů a nestrávených zbytků potravy. Slovo „bezoár“ pochází z perštiny a znamená ochrana před jedem. Bezoárům byla již od starověku přisuzována magická a léčivá moc. Měly pomáhat při otravách, nevolnosti, poruchách trávení, epilepsii a proti zlým duchům. Ve středověku byly často zasazovány do šperků a korunovačních klenotů. Srst kozy bezoárové je zbarvena od pískové po červenohnědou s tmavým „úhořím pruhem“ táhnoucím se na hřbetu. Rohy mají obě pohlaví, u samců jsou však mohutnější než u samic. Samice s mláďaty tvoří stáda, zatímco samci žijí samotářsky. Dalším druhem je ovce kruhorohá (lat. Ovis orientalis, angl. red sheep nebo urial) a její poddruh ovce stepní (lat. Ovis orientalis vignei, angl. arkal). Někdy se ale uvádí jako dva samostatné druhy, systém ovcí je vůbec zamotaný, protože se druhy mezi sebou mohou křížit a vytvářet hybridní populace. Obě ovce jsou svým vzezřením podobné muflonovi, který patří k jejich příbuzným. Mají kruhovité rohy stáčející se okolo hlavy, které mohou být dlouhé až 100 cm. Srst je dlouhá červenohnědá, samci ovcí mají navíc na krku bílé okruží.

Jednou z psovitých šelem žijících v Íránu je vlk indický (lat. Canis lupus pallipes, angl. Indian wolf) který je poddruhem vlka evropského. Je možné, že z tohoto poddruhu vlka byl domestikován pes. Je totiž menšího vzrůstu, méně agresivní a má větší a kulatější oči než jiní vlci. Také v jeho hlasovém projevu se objevuje více krátkého ostrého štěkání a málokdy vyje. Srst tohoto vlka je kratší a řidší, na hřbetě i v létě zůstávají dlouhé chlupy, které zvíře chrání před slunečním zářením. Žije v rodinných smečkách skládajících se ze šesti až osmi jedinců. Vlci loví ve smečkách a lov je organizovaný. Jeden vlk odvede pozornost stáda, zatímco další zaútočí ze zálohy. Živí se antilopami, drobnými hlodavci a zajíci. Stejně jako jinde po světě i zde vlci unášeli malé děti a útočili na dospělé. Tato hrozba je v Íránu stále reálná. V roce 2005 byl na severovýchodě země napaden přímo před očima dalších lidí bezdomovec a v roce 2008 v centrálním Íránu napadl vlk 87letou ženu a ukousl jí prst. Vlk hrál různé role v asijských kulturách a náboženstvích. Někde s ním bylo zacházeno jako s nebezpečnou havětí, zatímco jinde byl respektován a chráněn. V perské mytologii byl vlk výtvorem zlého ducha Angra Mainyu.

Na území Íránu zasahuje areál výskytu medojeda kapského (lat. Melivora capensis indica, angl. honey badger), který je uveden v Guinessově knize rekordů jako nejvíce nebojácné zvíře. Má poměrně dlouhé tělo s širokým hřbetem a silnými drápy na končetinách. Kůže na těle je hodně volná a na krku až 6 mm tlustá, je prakticky neprokousnutelná i pro mnoho velkých zvířat. Ochrání medojeda i před zásahem kopí, šípu nebo broků. Srst je černá s širokým bílým pruhem od hlavy až k ocasu. Medojed má malé oči i uši, je to zřejmě adaptace ke zmenšení následků při bojích. Medojed je hodně „drsné“ zvíře známé pro svou sílu, divokost, houževnatost a neúnavnost v boji. Přežije i uštknutí jedovatým hadem, a když je zahnán do úzkých, divoce zaútočí i na mnohem větší predátory, třeba i na lva. V některých oblastech jsou záznamy i o napadení lidí. Medojed se živí vším: rostlinnou potravou, ovocem, semeny, hmyzem, žábami, drobnými savci, želvami, mršinami, včelími plástvemi s medem i jedovatými hady. Odváží se odhánět i jiné predátory od jejich kořisti. Při hledání medu spolupracuje s ptákem medozvěstkou, která se živí včelími larvami. Medozvěstka ho navede k včelímu úlu a medojed ho rozhrabe. Aktivní je převážně v noci. Velmi dobře hrabe, žije ve vlastních i cizích norách. Medojed je velmi chytrý a jako jeden z mála živočišných druhů zvířat dokáže používat jednoduché nástroje. Je to samotář, který hledá společnost opačného pohlaví jen na jeden týden v době rozmnožování. Samice je březí 6–8 týdnů a rodí obvykle dvě slepá a hluchá mláďata, která vždy po několika dnech stěhuje do jiného úkrytu, aby je ochránila před predátory. Malí medojedi zůstávají s matkou déle než jeden rok. Nechuti predátorů k lovu medojeda využívají gepardi, srst jejich mláďat totiž svým zbarvením připomíná tu medojedí, a tak slouží k odstrašení vlastních predátorů.

Daněk mezopotamský (lat. Dama dama mesopotamica, angl. Persian fallow deer) je jeden z nejohroženějších jelenovitých na světě. Vzrůstem je o něco větší než daněk evropský, s větším parožím, které je pravidelněji větveno. Vyskytuje se v lesnatých a křovinatých oblastech země, jeho hlavní potravou je tráva (tvoří 60 %), zbytek tvoří listy, ovoce a ořechy. Je to sociální zvíře žijící ve stádech. Doba rozmnožování probíhá od srpna do září, samci si vytváří malá teritoria a uchází se o přízeň samic. Mláďata se rodí na jaře následujícího roku po 229 dnech březosti. Původně se tento druh daňka vyskytoval od Tuniska přes Blízký východ až do západního Íránu. Postupem času se jeho areál rozšíření stále zmenšoval, až se v roce 1951 myslelo, že byl jako druh vyhuben. Naštěstí se ale v roce 1955 ukázalo, že na hranicích s Irákem stále přežívá malá skupina daňků. Díky záchrannému, chovu v zajetí a reintrodukcím se dnes odhaduje počet daňků v přírodě na 600–700 jedinců. Daněk obývá jen několik malých oblastí, jedna leží v provincii Chúzistán na jihu země, dvě malá chráněná území se nachází v provincii Mázandarán na severu a dalším místem výskytu daňka je ostrov na Urmijském jezeře. Do záchranného chovu je také zapojena zoo v Ostravě, kde chovají stádo samců. Nejvíce toto zvíře ohrožuje pytláctví, ničení a ztráta jeho přirozeného prostředí, konkurence s domácími zvířaty, nízká genetická variabilita a příbuzenské křížení. Studie prokázaly, že současná populace má 95 % genů stejných!

Na celém území Íránu žije dikobraz srstnatonosý (lat. Hystrix indica, angl. Indian crested porcupine), který je nejseverněji žijícím druhem dikobraza. Je to velký zavalitý druh hlodavce s hrubými dlouhými tmavohnědými chlupy, které se na hřbetě proměnily na pruhované až 30 cm dlouhé ostny. Dikobraz je aktivní během noci, ve dne spí ve vyhrabané noře. Živí se rostlinnou potravou, semeny a ovocem. Po 240 dní dlouhé březosti se rodí obvykle dvě až čtyři dobře vyvinutá mláďata, která mají už malé měkké bodliny. Když se dikobraz cítí ohrožen, začne výhružně chrastit svými ostny, pokud to nezabere, snaží se protivníka nabodnout na ostny, které se mu snadno uvolňují z kůže. Je zdokumentováno několik případů, kdy se z tygra nebo levharta stal lidožrout potom, co ho napadl a poranil dikobraz. Zvíře již nemohlo lovit svou běžnou kořist a tak se zaměřilo na tu snadněji dostupnou.

Ve stepích a horách žije pišťucha rezavá (lat. Ochotona rufescens, angl. Afghan pika), která je příbuzná zajícům, ale připomíná spíše morče. Aktivní je během dne a za soumraku. Žije ve velkých koloniích, kde se jedinci při detekci nebezpečí navzájem varují pronikavým písknutím. Během roku si vytváří rozsáhlé zásoby sušené trávy a listí, kterými se živí během zimy (nehibernuje). Zásoby si nanosí do nor a pod velké kameny.

V lesních porostech v pohoří Zagros můžeme pozorovat veverku krátkouchou (lat. Sciurus anomalus, angl. Caucasian squirrel). Zbarvení hřbetu je šedohnědé, zatímco srst na břiše je žlutohnědá. Jako další druhy veverek se živí ořechy, semeny, výhonky a pupeny stromů.

Z pozemních savců tu žije třeba hraboš sněžný (Chionomys nivalis) a křečík myší (Calomyscus bailwardi), který ale spíše připomíná myš a nemá lícní torby jako ostatní křečci. Dále několik druhů hrabošů (Microtus), myšic (Apodemus) a bělozubek (Crocidura). V okolí Urmijského jezera najdeme krtka perského (Talpa davidiana), který je místním endemitem.

Ptáci

V horách ve výškách od 1 800 až 3 000 m n. m. žije velekur kaspický (lat. Tetraogallus caspius, angl. Caspian snowcock), který patří mezi bažantovité ptáky. Váží okolo 2 kg a rozpětí křídel dosahuje 95 až 105 cm. Živí se rostlinnou potravou, semeny trav, hlízami a listy rostlin. Většinu roku žije v malých hejnech, která se na dobu hnízdění rozpadají.

Ve stejných podmínkách žije i orebice čukar (lat. Alectoris chukar, angl. chukar partridge nebo chukar), drobný zavalitý pták s černým proužkem přes oko a černobílým pruhováním na křídlech. Její jméno je odvozeno od volání, které vydává. Při vyplašení se snaží spíše utéct než uletět. Jako lovné zvíře byla vysazena na mnoha místech světa. Během doby rozmnožování se chová bojovně a tak je v některých oblastech chována jako bojový pták. Orebice čukar je národním ptákem sousedního Pákistánu. Někdy symbolizuje velkou, ale často neopětovanou lásku. Říká se, že je zamilovaná do měsíce, na který se pořád dívá.

Ve vysokých horách žijí a také hnízdí velcí dravci, jako je orel skalní (lat. Aquila chrysaetos, angl. golden eagle), jeden z největších orlů severní polokoule. Dorůstá délky těla 80–90 cm, rozpětí křídel až 195–220 cm a dosahuje hmotnosti 2,8–4,5 kg. Jako u dalších druhů orlů je samice větší než samec. Zbarvení peří orla skalního se pohybuje od černohnědé po tmavě hnědou. Na hlavě a krku má peří zlatavý odlesk, podle kterého získal orel svůj anglický název. Má silný zobák a velké pařáty na nohách, které využívá při lovu. Živí se menšími savci do velikosti mladého srnce. Kořist vyhledává pomocí svého výborného zraku během kroužení nad krajinou. Běžně létá rychlostí 50 hm/h, ale dokáže zrychlit až na 120 km/h, při lovu se střemhlav vrhá na kořist rychlostí 300 km/h. Kořist si odnese na nedostupné místo, kde ji rozporcuje zobákem a sežere. Někdy mohou lovit i v párech. Orli tvoří pevné páry, které se vrací na stejné hnízdo každý rok. Hnízdo staví ze silných větví a vystýlají ho rostlinami, obvykle měří dva metry na šířku a jeden metr na výšku. Samice klade postupně dvě vejce, ve většině případů ale přežije jen starší a silnější mládě, to druhé je pojistka proti neúspěchu. Orel byl odpradávna používán v sokolnictví pro lov lišek a vlků. V některých kulturách je považován za posvátného ptáka.

Sup bělohlavý (lat. Gyps fulvus, angl. griffon vulture) je velký 95–110 cm a rozpětí jeho křídel dosahuje 230–265 cm. Na rozdíl od ostatních supů nemá holou hlavu. Je to celkem společenský pták, který se vyskytuje v menších hejnech. Živí se mršinami, které vyhledává ze vzduchu pomocí svého výborného čichu. Z mršiny požírá pouze maso a vnitřnosti, zbytek nechává jiným mrchožroutům. Sup může bezpečně strávit i mršiny obsahující botulotoxiny, antrax nebo prasečí mor. Najednou dokáže spořádat až 1,5 masa.

Dalším dravým ptákem je orlosup bradatý (lat. Gypaetus barbatus, angl. bearded vulture), jeho rozpětí křídel je 95–125 cm. Svrchní část těla má zbarvenou tmavě, zatímco spodek těla je oranžový. Na rozdíl od ostatních supů nemá holou hlavu. Živí se mršinami a hlavně morkem ve velkých kostech, které rozbíjí tak, že je vynese vysoko do vzduchu a pak pustí na skálu. Tuto techniku se musí dlouho učit a zdokonalovat. Má velmi silné žaludeční šťávy, které dokáží rozložit velké kosti do 24 hodin. Řecký spisovatel Aischilos byl údajně zabit želvou, kterou mu „orel“ hodil na holou hlavu, protože si ji spletl s kamenem. V íránské mytologii je orlosup symbolem štěstí a spokojenosti.

Okolo Kaspického moře najdeme bažanta obecného, který se původně vyskytoval od pobřeží Černého moře dále na východ. Odtud ho rozšířili lidé, protože se stal oblíbenou lovnou zvěří. Jeho vědecké jméno Phasianus colchicus také odráží jeho původ. Slovo „Phasianus“ je starý název pro řeku Kizilirmak a „colchicus“ je odvozeno z názvu starověkého království Kolchida, které leželo na pobřeží Černého moře v podhůří Kavkazu.

menších ptáků můžeme v horách vidět rorýse velkého (Tachymarptis melba), břehuli skalní (Hirundo rupestris), kavče žlutozobé (Pyrrhocorax graculus), zedníčka skalního (Tichodroma muraria), pěvušku podhorní (Prunella collaris) a zvonohlíka královského (Serinus pusillus).

lesních ptáků jsou nejčastější druhy, které známe i z Evropy, jako je holub hřivnáč (Columba palumbus), žluna zelená (Picus viridis), strakapoud velký (Dendrocopos major), linduška lesní (Anthus trivialis), kos černý (Turdus merula), ťuhýk obecný (Lanius collurio), sojka obecná (Garrulus glandarius), pěvuška modrá (Prunella modularis), pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla), sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), červenka obecná (Erithacus rubecula), slavík obecný (Luscinia megarhynchos) a pěnkava obecná (Fringilla coelebs caucassica). Na jaře se sem přilétají rozmnožovat z Afriky skalník zpěvný (Monticola saxatilis) a slavík obecný (Luscinia megarhynchos). Z Indie zase přilétají strnad pustinný (Emberiza buchanani) a hýl rudý (Carpodacus erythrinu).

Ze středoasijských ptačích druhů zde můžeme vidět mandelíka indického (Coracias benghalensis), strakapouda balúčistánského (Dendrocopos assimilis), hedvábníka šedého (Hypocolius ampelinus), sedmihláska Sykesova (Hippolais rama), budníčka malinkého (Phylloscopus neglectus), pěnici uzdičkovou (Sylvia mystacea) nebo timálii iráckou (Turdoides altirostris).

Plazi

Na kamenitých srázech žije agama kavkazská (lat. Laudakia caucasia, angl. Caucasian agama), která patří mezi středně velké agamy, dorůstá 36–40 cm. Její hlava je velká, zakulacená a stejně jako tělo je pokryta drsnými až ostrými šupinami. Šedé zbarvení agamu dokonale maskuje. Živí se různými bezobratlými a květy rostlin. Z menších druhů jsou to agamka íránská (Phrynocephalus persicus) nebo agamka písečná (Phrynocephalus mystaceus).

V horách se kromě neškodných druhů plazů můžeme setkat i s jedovatými druhy. Zmije levantská (lat. Macrovipera lebetina, angl. Lebetine viper) je jedna z největších zmijí. Nejdelší jedinec chycený v Arménii měřil 218 cm. Zbarvení zmije je hodně různorodé v závislosti na oblasti, ve které žije. Po těle mívá příčné tmavé skvrny. Zmije má svislou štěrbinovitou zornici. Je to noční živočich, který ale může být aktivní i ve dne. V případě, že se cítí ohrožena, varuje nepřítele hlasitým syčením a šustěním ocasem, až poté kouše. Uštknutí zmijí levantskou je bolestivé a nebezpečné. Její jed obsahuje látky rozkládající krevní destičky. Dalším druhem jedovatého hada je zmije Latifova (lat. Vipera latifii, angl. Latifi's viper), která žije jen na velmi malém území a je jedním z íránských endemitů.

Žije zde také množství neškodných druhů, jako jsou: užovky (např. Spalerosophis microlepis), užovečky (např. Eirenis rechingeri), hroznýšek arabský (Eryx jayakari), štíhlovka kaspická (Dolichophis caspius) a východní (D. jugularis).

Mezi hady patří i endemický druh slepáka (Typhlops wilsoni), který žije podzemním způsobem života. Je velmi drobný a slepý a připomíná spíše žížalu. Na několika místech žije mravencojedka černohlavá (Rhynchocalamus melanocephalus), která se živí převážně mravenci a jejich kuklami.

Obojživelníci

Ve vlhkých lesích najdeme dokonce i v Íránu několik druhů obojživelníků. Jejich rozšíření je ale ostrůvkovité a velmi omezené přírodními podmínkami. Obojživelníci ke svému životu potřebují dostatek vlhkosti, mají totiž velmi jemnou tenkou a prodyšnou pokožku, která musí být neustále vlhká. Navíc jejich životní cyklus je vázán na vodu, ve které se vyvíjí jejich vajíčka a larvy. Přes den se obojživelníci skrývají na vlhkých místech pod kameny a spadanými stromy a v noci vylézají hledat potravu. Živí se různými bezobratlými živočichy.

Jedním z nich je krásně zbarvený čolek luristánský (lat. Neurergus kaiseri, angl. Kaiser's spotted newt), který se vyskytuje se v malých říčkách v pohoří Zagros do nadmořské výšky 1 200 m. Dospělec měří 10–14 cm a je kontrastně černo-bílo-oranžově zbarvený. Čolek se rozmnožuje v zimě, kdy nejvíce prší. Pak následuje dlouhé období tepla a sucha, během kterého čolek estivuje (má „letní spánek“). Aktivní je za soumraku a v noci, den tráví ukrytý, a protože je celkem společenský, tak v jedné skrýši jich bývá několik najednou. Odhaduje se, že divoká populace čítá okolo 1 000 jedinců. Čolek luristánský je nejvíce ohrožen ničením svého přirozeného prostředí a  nelegálním odchytem pro obchod se zvířaty.

Dalšími z ocasatých obojživelníků, kteří žijí v podstatě stejným způsobem života, jsou: čolek drobnoskvrnný (Neurergus microspilotus), pamlok perský (Paradactylodon persicus) a pamlok gorgánský (Paradactylodon gorganensis).

Ve vlhké nížině okolo Kaspického moře žijí žáby jako např. rosnička zelená (Hyla arborea), skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus), skokan maloasijský (Rana macrocnemis) a endemický druh skokana (Rana pseudodalmatina). Dále tu najdeme také ropuchy, jako je Pseudepidalea luristanica, která je endemitem pohoří Zagros.

Perský záliv

Leží mezi Íránem a Arabským poloostrovem, je tvořen mělkým mořem s průměrnou hloubkou 50 m a maximální hloubkou 90 m. Jeho délka je okolo 1 000 km a šířka 200 až 350 km. Na svém nejužším místě v Hormuzském průlivu je široký 56 km. Nížiny nacházející se podél Perského zálivu a Arabského moře se vyznačují celoročním horkým a vlhkým klimatem. Proto se zde nachází velmi odlišná flóra a fauna oproti zbytku země. Rostou zde například tropické palmy. Písečné pláže a skalní útesy poskytují útočiště mnoha druhům ptáků. Ve vodách Perského zálivu se nachází množství malých ostrůvků, největším z nich je ostrov Qeshm ležící přímo v Hormuzském průlivu.

Flóra

Na ostrově Qeshm se nachází unikátní mangrovový porost tvořený převážně kolíkovníkem (lat. Avicennia marina, angl. grey mangrove), který se nazývá Hara sea forest. Kolíkovník dorůstá výšky tří až osmi metrů, v okolí stromu vyrůstají z půdy směrem nahoru dýchací kořeny, mohou být dlouhé až 20 cm. Ty pomáhají rostlině dýchat v zamokřené půdě a také filtrovat slanou vodu na sladkou, kterou pak jimi přijímají. Kolíkovník má oválné a úzké listy, které se používají jako krmivo pro domácí zvířata, protože mají výživovou hodnotu jako ječmen nebo vojtěška. Květy jsou žluté a plody připomínají mandle, po dozrání padají do vody a jsou unášeny vlnami na nějaké klidnější další místo, kde pak vyklíčí. Od roku 1972 je tato oblast chráněna. Mangovníkové porosty jsou domovem pro velké množství živočichů. Najdeme zde mořské želvy, jedovaté mořské hady a množství ryb a ptáků.

Ptáci

Žije zde i ohrožený pelikán kadeřavý (lat. Pelecanus crispus, angl. Dalmatian pelican), jeden z největších ptáků na světě, který dorůstá délky těla okolo 170 cm s rozpětím křídel přes tři metry, jeho váha se pohybuje mezi 11 a 15 kg. Zároveň zde můžeme vidět i pelikána bílého (lat. Pelecanus onocrotalus, angl. great white pelican), který je druhým největším druhem pelikána a který dosahuje váhy až 10 kg, délky 160 cm a rozpětí křídel 280 cm. Pelikáni jsou velmi dobře přizpůsobeni životu ve vodě. Jejich silné krátké nohy jsou opatřeny plovací blánou. Peří si mastí sekrety z kostrční mazové žlázy, aby bylo nesmáčivé. Jsou to výborní letci, kteří využívají teplé stoupavé vzdušné proudy. Za potravou létají i na velké vzdálenosti, ve formaci tvaru V. Živí se převážně rybami, každý jedinec spotřebuje denně okolo 1,4 kg ryb. Dále žerou korýše, pulce, želvy a v době hladu i mláďata jiných ptáků. Pelikáni loví pomocí vaku, který funguje jako podběrák na ryby. Ponoří hlavu pod vodu, naberou do něj vodu s rybami, smrštěním vaku odstraní přebytečnou vodu a ryby polknou. Při lovu také spolupracují, 6–8 jedinců utvoří formaci tvaru podkovy a společně loví. Jsou to společenští ptáci hnízdící ve velkých koloniích. Z jejich vaku se vyrábí sáčky na tabák, z guana (trusu) hnojiva, tuk mladých pelikánů se používá v tradiční indické a čínské medicíně.

Na pobřeží perského zálivu můžeme vidět i hejna plameňáka růžového (lat. Phoenicopterus roseus, angl. greater flamingo), který je největším druhem plameňáka, dosahuje výšky 110–150 cm a váhy 2–4 kg. Má dlouhý tenký krk a nohy, které jsou kryté silnou kůží, protože se často pohybují ve velmi slané nebo alkalické vodě. Jeho oko je větší než mozek! Růžové zbarvení je způsobeno karotenoidovými pigmenty, které pták získává ze své potravy. Čím je potrava na tyto barviva bohatší, tím je barva peří sytější. Plameňák se živí drobnou potravou, jako jsou sinice (rod Spirulina) či drobní korýši (žábronožka solná). Dále se živí měkkýši, červy, larvami hmyzu, vodními rostlinami a jejich semeny. Zobák plameňáka je velký a dokonale přizpůsobený k získávání potravy filtrováním. Horní čelist má na průřezu trojúhelníkovitý tvar a zapadá do dolní čelisti. Na jazyku a uvnitř zobáku se nachází drobné lamely, na kterých se zachytává potrava. Pták chodí po mělčinách se zobákem horizontálně ponořeným do vody. Na bázi zobáku nasává vodu, na jeho špičce ji vypouští a jazyk používá jako píst. Při letu dokáže vyvinout rychlost až 60 km/h, mezi jednotlivými vhodnými lokalitami přelétá hlavně během noci. Plameňáci se sdružují do velkých hejn, kde jsou lépe chráněni před predátory. Společně hnízdí na slaných i sladkých vnitrozemských jezerech, bažinách i na mělčinách u mořského pobřeží. Páření předchází hromadné námluvy, při kterých samice preferují samce se sytě vybarveným peřím. Je to totiž jasný signál toho, že se jedná o zdatného dobře živeného jedince, který bude mít silné a zdravé potomky. Vytvořené páry jsou spolu několik sezón. Hnízdo je kuželovitá stavba z hlíny a bahna, vysoká až 60 cm. Samice většinou snáší jen jedno bílé vejce.

Na útesech nad mořem žije a hnízdí množství mořských ptáků, jako je rybák arabský (Sterna saundersi), buřňák Audubonův (Puffinus lherminieri), vzácný buřňáček Wilsonův (Oceanites oceanicus), faeton červenozobý (Phaethon aethereus), racek velký (Larus ichthyaetus) a pobřežník černozobý (Dromas ardeola).

Savci

Najdeme tu také jednoho z nejzajímavějších savců na světě, dugonga indického (lat. Dugong dugong, angl. dugong), kterému se přezdívá „mořská kráva“. V Perském zálivu se nachází druhá největší populace na světě, která čítá odhadem 7 500 jedinců. Tento zavalitý savec je jedním ze čtyř žijících druhů patřících do řádu sirén. Jeho nejbližšími žijícími příbuznými jsou sloni, damani a hrabáči. Dugong dorůstá délky těla 2,4–3,2 m a váhy do 200 kg. Největší změřený jedinec byl dlouhý 4,1 m a vážil 980 kg. Samice bývá větší než samec. Vyskytuje se u dna v mělkých zátočinách teplých moří. Je dokonale přizpůsoben životu ve vodě. Dugong má hydrodynamický tvar těla s velkou ocasní ploutví podobnou delfíní, která slouží k pohybu. Pro manévrování používá malé ploutvovité přední končetiny. Tělo je pokryto tlustou hladkou kůží, která je u mláďat světlá a postupně s věkem zvířete tmavne. Řídce se na ní nachází hmatové chlupy, které zvířeti pomáhají v orientaci. Plíce dugonga jsou velmi dlouhé a táhnou se až k ledvinám! Žebra a další dlouhé kosti jsou pevné s hustou kostní tkání a obsahují jen málo morku, takže jsou nejtěžšími kostmi v živočišné říši! Slouží dugongovi jako zátěž, která snadno udrží zvíře těsně pod vodní hladinou. Nozdry, kterými se nadechuje, se nachází na vrcholu hlavy a jsou uzavíratelné záklopkou. Pod vodou vydrží na jeden nádech až 6 minut, dokáže se ponořit do hloubky až 39 metrů a plave rychlostí 10 km/h. Čumák a tlama dugonga je otočena směrem dolů, aby se mohl snadno u dna pást na porostech mořské trávy a chaluh, které tvoří hlavní složku jeho potravy. Příležitostně žere také bezobratlé, jako jsou medúzy nebo pláštěnci. Na pastvu vyráží v noci a potravu hledá pomocí citlivých hmatových vousů na čenichu. Vodní rostliny dugong rozkouše pomocí rohovitých destiček, které má na dolní i horní čelisti. Oči má malé a špatně vidí, jedinci se mezi sebou dorozumívají zvukově. I když jsou to společenská zvířata, obvykle se vyskytují jednotlivě nebo v párech. Rozmnožují se velmi pomalu, samice je březí 13–15 měsíců a rodí jen jedno mládě, které je dlouhé 1,4 m a váží 30 kg. Dugong se sice dožívá až 70 let, ale jeho pomalé rozmnožování ho činí náchylným k vyhynutí. Na mnoha místech se ocitl v ohrožení vyhubení a v některých oblastech byl již vyhuben, např. ve Středozemním moři. V současnosti ho ohrožují hlavně znečišťování moří, ztráta vhodných míst k životu, nedostatek rostlinné potravy, nastražené rybářské sítě, rostoucí lodní doprava, olejové a ropné skvrny. Tisíce let byl loven pro maso, tuk, kůži a kosti. Různé části jeho těla byly využívány v medicíně, věřilo se, že jeho maso má afrodiziakální účinek. V některých kulturách se říká, že přináší smůlu, že z jeho slz se dá udělat silný lektvar lásky anebo že je reinkarnací žen. Zřejmě dal také vzniknout pověstem o sirénách mořských pannách.

Dalšími savci, kteří žijí v Perském zálivu, jsou dva druhy delfínů: delfín skákavý (lat. Tursiops truncatus, angl. common bottlenose dolphin) a delfín indočínský (lat. Sousa chinensis, angl. chinese white dolphin, Indo-Pacific humpback dolphin). Patří mezi kytovce, skupinu savců, která se přizpůsobila trvalému životu ve vodě. Delfín skákavý je jedním z nejrozšířenějších druhů. Dorůstá délky 2–4 m a dosahuje váhy 150–650 kg. Zbarvení hřbetu je tmavě šedé až šedohnědé, břicho je světlé. Delfín indočínský je menší, dorůstá délky těla 2–3,5 m a váhy 150–230 kg. Dospělci delfína indočínského jsou velmi světlí – bílí nebo růžoví. Mláďata se rodí téměř černá, pak postupně šednou a objevují se u nich světlé skvrny. Růžové zbarvení je způsobeno prosvítáním cév pod kůží. Jejich tělo má hydrodynamický tvar, zadní končetiny se redukovaly a přední se přeměnily na ploutve. Delfíni dokážou plavat rychlostí až 50 km/h. Často také vyskakují nad hladinu, vyskočí 4–5 m do výšky a 10 m do dálky. Delfíni mají protáhlé zobákovité čelisti s velkým množstvím kolíkovitých zubů, vyústění dýchací soustavy – dýchací otvor se posunul na vršek hlavy. Čelo je klenuté, mezi lebkou a kůži je umístěno tukové těleso, tzv. meloun, které se uplatňuje při echolokaci. Díky ní získává delfín informace o okolním prostředí. Na hladinu vyplouvají každých 20–30 sekund, aby se nadechli. Mláďata se musí vynořovat častěji, protože mají menší objem plic. Dospělci mohou zůstat pod vodou 2–8 minut, mláďata jen 1–3 minuty. Jsou to velmi společenská zvířata žijící ve skupinách čítajících okolo 5–15 jedinců. K sobě navzájem jsou velmi přátelští, zraněnému nebo starému zvířeti pomáhají plavat k hladině, aby se nadechlo. Delfíni jsou masožraví, loví ryby, úhoře, chobotnice, krevety, různé korýše, měkkýše a dokonce malé žraloky. Loví samostatně a někdy i společně – obklíčí hejno ryb, pomalu ho tlačí k hladině, tam se na něj vrhnou a vyplašené ryby pochytají. Denně spořádá jeden delfín až 7 kg ryb. K vyhledávání kořisti využívají echolokaci, která funguje na stejném principu jako sonar. Páření delfínů probíhá od konce léta až do podzimu. Po 11–12 měsících březosti rodí samice jedno mládě, které měří 1 m a rodí se ocasem napřed, matka ho ihned popostrkuje k hladině, aby se poprvé nadechlo. Prvních 18 měsíců se živí mlékem, které obsahuje vysoké množství tuku, a tak mládě rychle roste. Od věku 6 měsíců se začíná živit rybami. Samice mívá jedno mládě každé tři roky. Delfíni se ve vodě orientují hlavně dobře vyvinutým sluchem – prostřednictvím echolokace. Zvíře vydává cvakavé zvuky, které se odráží od okolních předmětů. Odražené zvukové vlny delfín zachytává pomocí zubů ve spodní čelisti, pak se přenáší na čelist a odtud putují do středního ucha kanálkem z tukové tkáně. Delfíni vydávají 700 cvaknutí za sekundu, to lidské ucho nedokáže rozlišit, a tak slyšíme jen zvuk podobný vrzání rezavého pantu. Delfíni vydávají okolo 30 různých nízko i vysokofrekvenčních zvuků, včetně hvízdnutí, které je pro každé zvíře jedinečné. Výsledný zvuk je tvořen pomocí plic, jazyka a dýchacího otvoru. Využívají i zvuky vydávané pomocí těla, jako je plácání ocasem nebo celým tělem o hladinu vody. Dokážou tak vyjádřit různé myšlenky a emoce. Mají vystupující oči, takže vidí dobře pod vodou i na vzduchu. Dožívají se něco okolo 40 let. Delfíni jsou velmi chytří a zvědaví, mají pokročilou stavbu mozku. V mnoha studiích se zkoumala jejich inteligence pomocí různých testů, jako je charakterizace objektů nebo poznání sebe sama. Starost a soucítění delfínů se starými nebo zraněnými jedinci, kterým pomáhají nadechnout se u hladiny, už zachránila mnoho lidí před utopením. Při spánku leží delfín kousek pod hladinou se svěšenou ocasní ploutví. Každých 30–60 sekund s ní slabě mávnou, aby se nepotopili příliš hluboko. U hladiny se reflexivně nadechnou. Populace delfínů jsou ohroženy lovem pro maso, znečištěním moří, zamotáním do rybářských sítí a nechtěným chycením při lovu tuňáků.

Plazi

Ve vodách Perského zálivu se můžeme také setkat se třemi druhy mořských želv: karetou pravou (lat. Eretmochelys imbricata, angl. hawksbill sea turtle), karetou obrovskou (lat. Chelonia mydas, angl. green sea turtle) a karetou zelenavou (lat. Lepidochelys olivacea, angl. olive ridley sea turtle). Najdeme je nejčastěji v mělkých lagunách u korálových útesů. Kareta pravá dosahuje délky jednoho metru a váhy okolo 80 kg. Má ostrý čenich připomínající zobák a její krunýř patří mezi ty nejkrásnější. Je jantarově zbarvený se světlými a tmavými pruhy a skvrnami po jeho stranách. Kareta pravá je všežravá, ale nejčastěji se živí mořskými houbami. Kareta obrovská je větší, dorůstá 1,5 m a váhy až 190 kg. Její čenich je krátký, bez ostrého zakončení. Živí se spásáním různých druhů mořských trav. Kareta zelenavá patří mezi nejmenší zástupce čeledi karetovitých, dorůstá délky 60–70 cm a váhy 50 kg. Její krunýř je zbarven od šedé po olivově zelenou. Kareta je všežravec, živí se kraby, korýši, mlži, medúzami, řasami i rostlinami. Při plavání nebo hledání potravy se kareta nadechuje každých 4–5 minut, ale během odpočinku nebo spánku vydrží pod vodou několik hodin. Frekvence nadechování závisí na aktivitě želvy a míře stresu. Proto se při zamotání do rybářské sítě dost rychle utopí. Jako ostatní mořské želvy podniká i kareta dlouhé migrace do místa svého vylíhnutí, aby sama nakladla vejce. Samice v noci vyleze na břeh, kde na vhodném místě pomocí zadních nohou vyhloubí díru. Do ní naklade okolo 100–150 kulatých vajec, která opět pečlivě zahrabe a vrátí se do moře. Malé želvičky se líhnou v noci a instinktivně zamíří do oceánu, navádí je při tom svit měsíce odrážející se na hladině. Čím dál častěji jsou ale mateny umělými zdroji světla a zamíří na špatnou stranu. Ty, co se nedostanou do úsvitu do moře, sežere jeden z jejich mnoha predátorů, od krabů po velké ptáky. Ale ani ty, co se dostaly do moře, nemají vyhráno, a tak se snaží skrývat v korálových útesech. Dospělé karety mají jen pár přirozených nepřátel, patří mezi ně žraloci, chobotnice, několik druhů větších krokodýlů. Jejich populace jsou ohroženy hlavně působením člověka: znečištěním moří, jsou loveny pro maso a krásný krunýř a také se zamotávají do rybářských sítí, ve kterých se utopí.

Ryby

V Perském zálivu najdeme rozsáhlé korálové útesy, které jsou domovem pro stovky druhů živočichů. Jen ryb tu žije okolo 700 druhů, z nichž 80 % je vázáno na korálový útes. Tento ekosystém je však velmi citlivý na znečištění a změny teploty vody. V posledních letech se jeho rozloha zmenšuje vlivem globálního oteplování a rostoucího znečištění z lodní dopravy a okolních rozvíjejících se zemí. Vzniká tu také mnoho umělých ostrovů, které mají sloužit ke komerčním účelům, bohužel tyto neuvážené zásahy mají často negativní dopad na okolní ekosystém.

Kaspické moře

Severní část pobřeží Íránu je omývána Kaspickým mořem, největším jezerem světa. Jeho rozloha je 371 000 km² a objem okolo 78 200 km³. Z 6 397 km dlouhého pobřeží patří Íránu 900 km. Ústí do něj 128 íránských řek, největšími z nich jsou: Kyzyluzen, Shilmani, Shafarood, a Tonekâbon. Díky tomu není Kaspické moře slané, ale brakické. Průměrná salinita vody je 12,8 ‰. Teplota v jeho jižní části neklesá ani v zimě pod 13 °C a v létě dosahuje 25–30 °C.

V Kaspickém moři najdeme okolo 500 druhů rostlin, od mikroskopických rozsivek a sinic přes zelené řasy jako parožnatka, které tvoří v moři největší rostlinnou masu, až po kvetoucí vodní rostliny, např. táhlici. K tomu zde žije zhruba 824 druhů ryb a dalších živočichů. Z bezobratlých můžeme vidět několik druhů měkkýšů, mnohoštětinatců, houby a jeden druh medúzy.

Z místních ryb jsou nejznámější skupinou jeseteři, z jejichž jiker se vyrábí kaviár. Bohužel právě kvůli vysoké poptávce jsou nadměrně loveni a jejich stavy se odhadují na pouhou desetinu původního počtu. Dále tu najdeme hejna jak sladkovodních, tak mořských ryb – sleďů, hlaváčů, candátů atd. Hodně druhů ryb je endemických, např.: plotice perleťová (Rutilus kutum), placka Brašnikovova (Alosa braschnikowi), plotice západokaspická (Rutilus caspicus) a poddruh pstruha obecného (Salmo trutta caspiensis), který je kriticky ohrožený.

Kromě zástupců původní flóry a fauny zde žije mnoho dovezených nepůvodních živočichů z jiných oblastí. Někteří se sem dostali přichyceni na trupech lodí jako slávky, svijonožci a krabi, jiní zde byli záměrně vysazeni člověkem jako třeba cípal hlavatý nebo nereidka. Naopak některé druhy, které zde byly původní, se dostaly do celého světa a staly se invazivními druhy. Je to např. drobný druh mlže slávička mnohotvará nebo kapr obecný.

Jediným druhem savce žijícím v Kaspickém moři je endemický druh tuleně – tuleň kaspický (lat. Pusa caspica, angl. caspian seal). Je velikostně nejmenším druhem a zároveň jedním z mála tuleňů, kteří žijí ve vnitrozemských vodách. Pravděpodobně se do Kaspického moře dostal ve čtvrtohorách během tání kontinentálních ledovců a pochází z tuleně kroužkovaného. Dorůstá délky 1,5 metru a váží okolo 85 kg. Srst dospělého tuleně je na hřbetě zbarvena od šedožluté po tmavě šedou s nepravidelnými tmavými skvrnami, zatímco břicho a boky jsou světle šedé. Mláďata se rodí se světlým dlouhým kožichem. Živí se drobnými rybami a korýši, které loví nejen v moři, ale i v ústí velkých řek. Nejčastěji ho najdeme v mělkých vodách, kde se potápí do hloubky až 50 metrů. Tuleň je společenský živočich, který se shlukuje do kolonií. Ty se mohou nacházet podél pobřeží, na mnoha skalnatých ostrůvcích a během zimy na plovoucích krách ledu. Mláďata se rodí během ledna a února po 11 měsících březosti, mají bílý kožich a váží okolo 5 kg. První tři týdny tráví na souši a teprve poté, co přelíná do šedé srsti, může vlézt do vody. Tuleň se dožívá až 35 let. Populace tuleně jsou ohroženy hlavně působením člověka: znečištěním Kaspického moře a jeho okolí a lovem pro kožešinu. Ještě před zhruba 100 lety čítala odhadem tulení populace 1,5 milionu jedinců, začátkem 80. let minulého století to bylo již jen 400 000 kusů. Během 90. let minulého století se také objevilo mnoho případů uhynutí tuleňů na psinku.

Pobřeží Kaspické moře a přilehlé mokřady jsou domovem pro mnoho ptačích druhů a křižovatkou a odpočinkovým místem pro migrující ptáky. Můžeme tu vidět např.: ibise hnědého (Plegadis falcinellus), kolpíka bílého (Platalea leucorodia), kvakoše nočního (Nycticorax nycticorax), volavku rusohlavou (Bubulcus ibis), volavku vlasatou (Ardeola ralloides), pelikána kadeřavého (Pelecanus crispus), plameňáka růžového (Phoenicopterus roseus), husu velkou (Anser anser), husu běločelou (Anser albifrons), bernešku rudokrkou (Branta ruficollis), kachnici bělohlavou (Oxyura leucocephala), racka bělohlavého (Larus cachinnans) a rybáka velkozobého (Hydroprogne caspia). Z dravých ptáků zde loví sokol stěhovavý (Falco peregrinus).

Mokřady

V Íránu najdeme tři velké oblasti s bažinami a mokřadními biotopy, které jsou domovem mnoha druhů ptáků, anebo slouží jako odpočinkové místo při jejich migracích.

Jedním z nich jsou sladkovodní jezera a laguny podél pobřeží Kaspického moře. Zimuje zde kriticky ohrožený jeřáb bílý (lat. Leucogeranus leucogeranus, angl. siberian crane ), který podniká velkými dlouhé migrace do arktické tundry, kde přes léto hnízdí. Světová populace těchto jeřábů je odhadována na 3 200 jedinců. Vytváří páry na celý život a jejich každoroční „svatební tance“ jsou velmi působivé. Dále zde můžeme vidět kormorány malé (Phalacrocorax pygmeus), husy malé (Anser erythropus) a orly mořské (Haliaeetus albicilla), kteří dosahují rozpětí křídel až 2,5 m. Největší je laguna Anzali s rozlohou 35 km² se sladkou až brakickou vodou, která je důležitým místem pro hnízdění a přezimování mnoha ptačích druhů. Hojně se zde loví plotice, candáti, cejni a raci. Na její hladině roste lotos indický (Nelumbo nucifera) anebo azolla americká (Azolla filiculoides), která je invazním druhem a postupně zarůstá čím dál větší plochy.

Dalším místem je slané Urmijské jezero, které ale v posledních letech trpí nedostatkem vody a postupně se zmenšuje. Salinita vody dosahuje 150 až 230 ‰. Nežijí v něm žádné ryby, jen drobní korýši žábronožky (Artemia), kteří jsou hlavní potravou pro velkou populaci plameňáků růžových (Phoenicopterus roseus) viz Perský záliv.

Třetí důležitou oblastí je dolní tok řeky Karun a Kharkeh, které protékají Mezopotámskou nížinou a vytváří rozsáhlou mokřadní oblast ve svém ústí. Zde je největší zimoviště čírky úzkozobé (Marmaronetta angustirostris). Další mokřady se nachází okolo drobnějších slaných jezer ve východním Íránu na hranici s Afghánistánem.

Plazi

Najdeme zde také vodní želvy, jako je želva kaspická (lat. Mauremys caspica, angl. Caspian turtle), která dorůstá 20–24 cm. Preferuje vodní nádrže, potoky a řeky s hustým rostlinným porostem. Na souš vylézá jen snášet vejce, anebo se slunit. Živí se rybami, obojživelníky a různými druhy bezobratlých. V provincii Chúzistán se ještě vyskytuje kožnatka eufratská (Rafetus euphraticus).

V jižním cípu Íránu žije ve vodních nádržích, řekách a mokřadech krokodýl bahenní (lat. Crocodylus palustris, angl. mugger crocodile). Je to středně velký druh dorůstající obvykle délky 3–4 m a váhy 200–250 kg. Staří samci ale mohou být ještě větší. Oči, uši a nozdry jsou na vrcholu hlavy, takže může vnímat vše okolo sebe a zároveň být skrytý pod hladinou. Má velmi dobré maskovací zbarvení, které mu umožňuje splynout s okolím. Krokodýl má tělo pokryté šupinami, které jsou vyztuženy kostěnou destičkou. Ve vodě se krokodýl pohybuje pomocí dlouhého silného ocasu, a to rychlostí skoro 20 km/h. I na souši je dost pohyblivý, při pronásledování kořisti dokáže sprintovat na krátké vzdálenosti rychlostí 12km/h. Při hledání vhodné lokality migruje přes souš i na větší vzdálenosti. Během období sucha si krokodýl vyhrabává nory, kde se ukrývá. Teplotu těla reguluje buď vyhříváním na slunci, nebo ochlazováním ve stínu, otevřenou tlamou se zbavuje přebytečného tepla. Jeho potravou se stávají ryby, obojživelníci, plazi, ptáci i středně velcí savci. Někdy ale uloví i jelena nebo buvola. Tiše číhá pod vodou, rychle se vymrští, sevře kořist v čelistech a snaží se ji stáhnout pod vodu, kde ji utopí. Doba rozmnožování nastává od prosince do února, samice si postaví hnízdo a naklade do něj 25–30 vajec, z kterých se po 55–75 dnech vylíhnou malí 30 cm dlouzí krokodýli. Jako u mnoha dalších plazů je pohlaví zárodku určeno teplotou v hnízdě. Krokodýl bahenní byl v minulosti hojně loven pro kůži, dnes ho ohrožuje ničení přirozeného prostředí a úmrtnost v rybářských sítích. Jeho počty v divoké přírodě jsou odhadovány na 2 000 jedinců.

Vyhubené druhy

Gepard, levhart a rys jsou jedinými přeživšími druhy velkých koček, které přežily v Íránu do současnosti. Ještě donedávna se v lesnaté oblasti podél Kaspického moře vyskytoval tygr kaspický (lat. Panthera tigris virgata, angl. Caspian tiger), který byl třetím největším poddruhem této kočkovité šelmy. Vyznačoval se jasnější barvou srsti s užšími černými pruhy. Během ruského osidlování středoasijské oblasti v 19. století byl intenzivně loven. Zároveň ubývalo také jeho přirozené prostředí a potrava. Výsledkem bylo, že nejpozději v 70. letech 20. století byl prohlášen za vyhubeného. V Íránu spatřili posledního jedince v roce 1958 v zalesněné oblasti na pobřeží Kaspického moře.

Podobný osud potkal i lva indického (lat. Panthera leo persica, angl. Asiatic lion), který se vyskytoval od Izraele po Indii. V polovině 19. století přežíval lev v několika oblastech sousedících s oblastí Mezopotámie a dnešní Sýrie. V Íránu byl rozšířeným druhem, ale v 70. letech 19. století byl vídán už jen v pohoří Zagros a lesnatých oblastech jižně od Shirazu. Tam byl také viděn jeden z posledních lvů žijících v Íránu v roce 1941. V roce 1944 byla nalezena mrtvola lvice na břehu řeky Karun. Posledních pět lvů bylo hrdě zabito v roce 1963 v provincii Fars a národní noviny to slavily jako velký úspěch. Nebylo na tom však nic hrdinského, byla to samice se čtyřmi mláďaty ukrývající se v jeskyni. Na místě byla zastřelena a mláďata vzata jako trofeje. Od té doby už lva nikdo v Íránu neviděl. Paradoxní na tom je, že lev je odpradávna perským národním zvířetem a nejvýznamnějších íránským symbolem. Od roku 1979 je vyobrazen na íránské vlajce. Posledních zhruba 420 jedinců tohoto druhu žije v Gir Forest National Park and Wildlife Sanctuary v Indii.

Ve starověku zde žil i největší poddruh slona indického - slon indický mezopotámský (lat. Elephas maximus asurus, angl. Syrian elephant), který dosahoval výšky až 3,5 metru. V antice byl využíván jako největší a nejlepší válečný slon. Byl loven pro cennou slonovinu a vyhuben okolo roku 100 př. n. l.

Ještě hlouběji v minulosti bychom zde našli pratura (lat. Bos primigenius, angl. aurochs), předka dnešního hovězího dobytka, který se vyskytoval v širokém pásu od západní Evropy po Indii a Čínu. K jeho domestikaci došlo někdy před 10 500 lety v oblasti jižního Kavkazu a severní Mezopotámie.

Pěstování plodin a chov zvířat

I přes hornatý povrch a vysokou nadmořskou výšku je zemědělsky využíváno okolo 9 % rozlohy země. Je to umožněno také díky rozsáhlému umělému zavlažování. Ze zemědělských plodin se pěstuje pšenice, rýže, bavlna a cukrová třtina. Dále se pěstují různé druhy ovoce, datle, jedlé kaštany, ořechy, pistácie, moruše, vinná réva (víno se z ní ale nevyrábí). Írán je po Turecku druhým největším vývozcem rozinek na světě.

V Íránu je stále velmi rozvinuto pastevectví. Nejčastěji se chovají ovce, kozy a krávy. Jako pracovní síla se využívají koně, osli a jejich kříženci (mula, mezek). Setkat se zde můžeme i s domestikovanými vodními buvoly a velbloudy.

Autorkou textu je Magda Starcová.