Vesuv

Vesuv můžete navštívit v rámci zájezdu Sicílie a Liparské ostrovy

Hora Vesuv (italsky Monte Vesuvio) je činná sopka v jihoitalském regionu Kampánie tyčící se nad Neapolským zálivem. Leží pouhých 9 km od města Neapol, ve kterém žijí více než tři milióny lidí. Vesuv se řadí do tzv. Kampánského sopečného oblouku, k němuž patří i další sopky v okolí, např. Monte Epomeo na ostrově Ischia.

Je to jediná sopka na evropské pevnině, která byla aktivní během posledních sto let. Zároveň bývá považována za nejnebezpečnější sopku evropské pevniny, vzhledem k tomu, že oblast Neapolského zálivu je nejhustěji obydleným regionem pod činnou sopkou. V roce 1995 byla oblast kolem Vesuvu prohlášena za národní park.

Vzhled vulkánu

Vesuv se skládá z velkého sopečného kužele (Gran Cono), který je částečně obklopený příkrým okrajem vrcholové kaldery, jež vznikla kolapsem starší a mnohem větší sopky Somma. Kužel Gran Cono vznikl až při velké erupci v roce 79 n. l. Od sopky Somma dokonce pochází obecné pojmenování podobných vulkánů (tj. nejprve vznikne kaldera, a to kolapsem centrální části sopky po vyprázdnění magmatického krbu, tato kaldera je později částečně zaplněna novým centrálním kuželem).

Nadmořská výška vrcholu sopečného kužele se v průběhu času v důsledku erupcí hodně měnila, podle posledních měření dosahuje 1 281 metrů. Okolní Monte Somma je vysoká 1 132 metrů a od vrcholového kužele ji odděluje údolí. Svahy kolem vrcholu jsou tvořeny lávou, popelem, struskou a pemzou, zbytek hory je porostlý vegetací – v horních polohách jsou to křoviska, ve spodní části dokonce vinice.

Vesuv je stále považován za činnou sopku, která může kdykoliv „udeřit“. V současnosti jsou ale její jedinou aktivitou sirné vývěry unikající ze spodní části a ze stran kráteru. Jedná se o tzv. stratovulkán (navrstvenou sopku), tedy typ sopky, který má na rozdíl od štítových sopek velmi příkré svahy. Stratovulkán je charakteristický velkým množstvím vrstev lávy a pyroklastických hornin, protože se u něj střídají výlevná a explozivní fáze sopečné činnosti. Vesuv leží na tzv. aktivním okraji, tedy v oblasti, kde se africká litosférická zemská deska podsouvá pod euroasijskou desku.

Erupce Vesuvu

Hora Vesuv explodovala v průběhu své historie už mnohokrát. Ačkoliv nejsilnější a nechvalně proslulá je exploze z roku 79 n. l., která zničila Pompeje, před ní i po ní proběhlo mnoho dalších. Z nich nejznámější je Avellinská erupce z doby kolem roku 1800 př. Kr., která zničila osady z doby bronzové. V posledních staletích soptil Vesuv mj. 6krát v 18. století a 8krát v 19. století, poté v letech 1906, 1929 a 1944, kdy proběhla zatím poslední erupce.

Někdy byly erupce Vesuvu tak silné, že byla celá jižní Evropa pokryta popelem. V roce 472 n. l. a poté znovu v roce 1631 spadl popel z Vesuvu až v Konstantinopoli (Istanbulu), což je cca 1 200 km daleko. V roce 1906 se Itálie připravovala na organizaci olympijských her v Římě v roce 1908, ty však musely být přesunuty do Londýna, protože se Italové rozhodli přesunout finanční zdroje určené pro olympiádu na rekonstrukci Neapole a okolí zničené výbuchem Vesuvu. Od poslední erupce v roce 1944 proběhlo ještě několik sesuvů půdy v kráteru, které vyvolaly planý poplach a strach, že se jedná o explozi.

Erupce z roku 79 n. l.

Podrobný popis nechvalně známé ničivé erupce z roku 79 n. l., tedy z doby antického Říma, pochází z pera očitého svědka, právníka a spisovatele Plinia mladšího. Jeho strýc Plinius starší, významný římský vojevůdce a autor velké přírodovědné encyklopedie, v důsledku erupce zahynul. Podle Plinia mladšího se dodnes jmenuje nejničivější typ sopečných erupcí – pliniovská erupce. Ta se vyskytuje poměrně vzácně a typický je pro ni vysoký sloup kouře sahající až do stratosféry, velké množství vyvrženého materiálu (zejména pemzy a popela) a někdy také pyroklastické vlny, což jsou žhavé sopečné plyny valící se velkou rychlostí po svahu sopky jako lavina.

Termínem pemza se označuje vyvřelá hornina (nejčastěji sopečné sklo) porézní textury, která vzniká prudkým poklesem okolní teploty a tlaku ve chvíli, kdy je hornina ze sopky vyvržená do vzduchu. Bubliny vulkanických plynů přitom zůstanou uvězněny v hornině.

V roce 79 n. l. byl Vesuv pravděpodobně už 295 let relativně klidný, bez erupcí, a jeho svahy byly pokryté vinicemi a zahradami, nikdo tedy dramatickou přírodní katastrofu neočekával. Dne 24. srpna tohoto roku vyvrhnul vulkán obrovské mračno kamenů, popela a sopečných plynů až do výšky 33 kilometrů. Do širokého okolí (včetně města Pompeje) dopadala pemza. Město Herculaneum zůstalo díky příznivému větru dopadání kamenů ušetřeno. Herculaneum a o něco později také Pompeje však byly zasaženy pyroklastickými vlnami. Lidé v jejich důsledku okamžitě zemřeli, když byli buď spáleni, nebo udušeni. Další lidé zahynuli ještě dříve, když se na ně v jejich domech zřítila střecha, nebo byli zasaženi velkým kamenem vyvrženým ze sopky. Celá erupce trvala dva dny.

Plinius mladší pozoroval erupci z přístavu Misenum, který ležel na druhé straně Neapolského zálivu. Jeho strýc se odtud vydal na lodi na záchrannou výpravu, aby pomohl blízkému příteli. Plinius starší zemřel ve městě Stabiae, které leželo 4,5 km od Pompejí. Pravděpodobně se jako astmatik udusil sirnými výpary během záchranných prací, ale jeho druhům se podařilo zachránit, proto se spekuluje také o jiných příčinách jeho smrti, např. o infarktu. Přesný počet obětí erupce není známý, s jistotou bylo během vykopávek v pozdějších staletích nalezeno 1 044 mrtvých v Pompejích a 332 v Herculaneu.