Kulohlavec Sieboldův
(lat. Globicephala macrorhynchus, angl. short-finned pilot whale)
Kulohlavec černý
(lat. Globicephala melas, angl. long-finned pilot whale nebo pothead whale)
Popis
Kulohlavci patří mezi kytovce (skupinu savců, která se přizpůsobila trvalému životu ve vodě) do čeledi delfínovití (Delphinidae). Po kosatkách jsou druhými největšími zástupci této čeledi. Druhy kulohlavců je velmi těžké od sebe rozeznat, hlavními rozlišovacími znaky jsou počet zubů a délka prsních ploutví v poměru k tělu. Areál výskytu těchto druhů se navíc částečně překrývá, kulohlavce černého najdeme spíše v chladnější vodách Atlantiku anebo v Jižním oceánu, zatímco kulohlavce Sieboldova spíše v tropických a subtropických vodách Indického, Atlantského a Pacifického oceánu.
Stejně tak je obtížné rozeznat pohlaví jednotlivých zvířat. Obecně platí, že samci jsou větší než samice a kulohlavci černí větší než kulohlavci Sieboldovi. Samice dorůstají délky těla okolo 6 m a dosahují váhy 2 500 kg, zatímco samci mohou dosáhnout délky až 7,6 m a váhy 4 000 kg.
Robustní tělo kulohlavců má hydrodynamický tvar a pokrývá ho černá nebo tmavě šedá kůže se světlými skvrnami na krku, břiše nebo na hřbetě. Hřbetní ploutev je silná a zahnutá směrem dozadu, nachází se zhruba ve třetině délky těla zvířete. Charakteristické dlouhé a úzké prsní ploutve daly kulohlavcům i jejich anglické pojmenování. Čelo je hodně klenuté, mezi lebkou a kůži je umístěno tukové těleso, tzv. meloun, které se uplatňuje při echolokaci. Díky němu získává zvíře informace o okolním prostředí.
Vzhledem ke své velikosti nemají kulohlavci mnoho přirozených nepřátel, ohrožují je hlavně kosatky a působení člověka. Samci kulohlavců se dožívají okolo 45 let a samice se mohou dožít až 60 let.
Skupina
Kulohlavci jsou velmi společenská zvířata, svůj život tráví ve skupinách o 10 až 30 jedincích (výjimečně i 100 a více). Skupiny jsou svým složením velmi stabilní a tvoří je příbuzná zvířata různého pohlaví a věku. Mláďata zůstávají po dosažení dospělosti většinou ve své skupině po celý život.
Vztahy mezi jednotlivými členy jsou přátelské a velmi pevné, zraněnému nebo starému zvířeti pomáhají plavat k hladině, aby se nadechlo, a odmítají ho opustit. To může být jednou z příčin hromadných uvíznutí na mělčinách. Můžeme je spatřit i ve společnosti jiných druhů kytovců, jako jsou delfíni nebo plískavice.
Potrava
Kulohlavci jsou vrcholoví predátoři, jejichž jídelníček se skládá převážně z olihní, chobotnic a korýšů. Dále se živí i různými druhy ryb, jako jsou sledi, makrely, tresky a kambaly. Denně spořádají okolo 40 kg potravy. Potravu loví během noci a nejčastěji v hloubce 30 až 60 metrů, ale mohou se potopit až do 600 m na více než 10 minut. V roce 2024 byl zaznamenán ponor do hloubky okolo 1 000 m. K vyhledávání kořisti využívají echolokaci, která funguje na stejném principu jako sonar.
Rozmnožování
I když žijí kulohlavci celý život ve své rodně skupině, příbuzná zvířata se mezi sebou nekříží. K páření zřejmě může docházet po celý rok, když se potkají dvě skupiny a dočasně se promísí. Samci mezi sebou o samice nesoupeří, připojí se ke skupině, kde zůstanou několik měsíců.
Březost je dlouhá 12 až 16 měsíců a samice rodí jedno mládě. To měří při narození 1,5 až 2 metry a váží 75 kg. Samice o něj pečuje 36 až 42 měsíců, poté se mládě osamostatní. Samice dosahují pohlavní dospělosti ve věku 8 až 9 let a samci dokonce ve věku 12 až 16 let.
Samice kulohlavce Sieboldova, jako jedny z mála živočišných druhů, prochází ve věku cca 40 let "menopauzou", zatímco samice kulohlavce černého ne. I když se samy již nemohou rozmnožovat, hrají samice důležitou roli v péči o mláďata ve skupině.
Komunikace
Jako další druhy kytovců komunikují kulohlavci převážně mezi sebou pomocí velkého množství zvuků o vlnové délce od 1 kHz do 20 kHz. Výsledný zvuk je tvořen pomocí plic, jazyka a dýchacího otvoru. Využívají i zvuky vydávané pomocí těla, jako je plácání ocasem nebo celým tělem o hladinu vody. Dokážou tak vyjádřit různé myšlenky a emoce. Během hledání potravy, potápění a lovu je skupina v neustálém kontaktu. Jednotlivé skupiny mají i svoje charakteristické zvuky/volání. Dalším způsobem komunikace mezi zvířaty jsou i různé dotyky a otírání se o sebe navzájem.
Smysly
Kulohlavci se ve vodě orientují hlavně dobře vyvinutým sluchem – prostřednictví echolokace. Zvíře vydává cvakavé zvuky, které se odráží od okolních předmětů. Odražené zvukové vlny zachytává pomocí zubů ve spodní čelisti, pak se přenáší na čelist a odtud putují do středního ucha kanálkem z tukové tkáně. Cvakání vzniká kus pod dýchacím otvorem, prochází skrz tukové těleso na čele (meloun) a šíří se do vody jako úzký paprsek až na vzdálenost 100 m. Vydávají 700 cvaknutí za sekundu, což lidské ucho nedokáže rozlišit, a tak slyšíme jen zvuk podobný vrzání rezavého pantu.
Zajímavosti
- Nejbližšími žijícími příbuznými kytovců jsou kopytníci, tyto dvě skupiny měli společného předka.
- V minulosti existoval ještě třetí druh kulohlavce, který se vyskytoval v severním Pacifiku v okolí Japonska. Zřejmě vyhynul mezi 8. a 12. stoletím, zůstaly po něm zmínky v knihách a fosilní kosti.
- Vzhledem k celosvětovému výskytu jsou kulohlavci považováni za málo dotčené druhy, ale chybí podrobnější data a odhady početnosti těchto druhů. Jako mnoho jiných mořských živočichů je ohrožuje znečištění těžkými kovy (kadmium, rtuť), chemikáliemi (DDT, polychlorované bifenyly), ropou a ropnými produkty. Problém pro ně představuje i zamoření plasty a nastražené nebo utržené rybářské sítě.
- Kulohlavci se dříve lovili ve velkých počtech pro maso, tuk a kosti. Tradiční postup lovu používaný na Faerských ostrovech (ve faerštině grindadráp) spočívá v tom, že lovci na lodích v půlkruhu pomalu nasměřují celou skupinu kulohlavců do zátoky, kde je naženou na mělčinu a zabijí. Lov probíhá za příznivých podmínek v létě a je nekomerční, úlovek je rozdělen mezi místní obyvatele. Na Faerských ostrovech a Islandu se loví od doby prvních osadníků až do současnosti. Na dalších místech v severním Atlantiku – jako v Norsku nebo na Islandu – se také lovili, ale v menší míře. Dále se kulohlavci loví také v Japonsku.
- Maso kulohlavců obsahuje více bílkovin než hovězí a méně tuku (tuk tvoří silnou podkožní vrstvu, která chrání zvíře před chladem). Kvůli znečištěným oceánům je však maso kulohlavců kontaminováno rtutí a kadmiem, a tak se od roku 2008 nedoporučuje ho konzumovat ve větším množství.
- Kulohlavci jsou jedním z nejčastějších druhů kytovců, kteří hromadně uvíznou na mělčinách po celém světě. Příčina uvíznutí je stále neznámá, ale zřejmě ho může způsobit hned několik faktorů, jako je extrémní počasí, nemoc, zranění a celkový zdravotní stav zvířete, změna geomagnetického pole nebo poškození vnitřního ucha v důsledku hlukového znečištění v oceánu, což bylo potvrzeno i několika studiemi. Navíc mezi zvířaty ve skupině jsou velmi silná pouta, a tak skupina uvíznutého člena nechce opustit, a nakonec uvíznou všichni. Nejvyšší počet uvíznutých zvířat je zdokumentován z roku 1918 z Chathamských ostrovů, kde uvízlo okolo 1 000 zvířat. Na druhém místě je událost z roku 2017 z Farewell Spit na Novém Zélandu, kde uvízlo více než 600 jedinců.
- Kulohlavci byli pozorováni, jak pronásledují a odhání kosatky. Přesný důvod tohoto chování není známý, ale přepokládá se, že je to z důvodu vzájemné konkurence o potravu a zároveň strategie proti predaci. Dokáží totiž rozlišit zvuky kosatek, které vydávají při lovu savců. Některé skupiny kulohlavců černých u pobřeží Austrálie napodobují zvuky kosatek, aby je odradily od přiblížení se ke skupině.
Autorkou textu je Magda Starcová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.