Národní parky a příroda Madagaskaru

Vznik a rozvoj chráněných území - Současný stav - Přístup do chráněných území - Průvodci

Příroda Madagaskaru – ostatně jako příroda kdekoliv jinde na světě – podléhá tlaku lidské civilizace. V minulosti Madagaskar (s podporou mezinárodní komunity) vyvinul značné úsilí k její ochraně. Jedním z nejmarkantnějších výsledků byl vznik, rozvoj a stálé rozšiřování sítě chráněných území. Dnes je již značná část zbývajících nenarušených nebo jinak cenných přírodních společenstev a lokalit uvnitř národních parků a rezervací.

Vznik a rozvoj chráněných území

Prvních sedm chráněných území vzniklo na Madagaskaru ještě za francouzské koloniální nadvlády roku 1927. Měla statut buď národního parku (kam byl možný vstup) nebo tzv. striktní rezervace (kam nikdo nesměl vkročit, viz níže). V druhé polovině 20. století postupně přibyly desítky dalších.

Leťte na Madagaskar v dobré partě

Síť rezervací a národních parků spravovala státní instituce ANGAP (Association Nationale pour la Gestion des Aires Protégées). Existovalo několik typů chráněných území s různým stupněm ochrany. U všech však platilo (a dodnes platí), že v chráněném území nesmí nikdo bydlet a lidé tu nemohou vykonávat jakoukoli činnost s výjimkou servisu pro návštěvníky a výzkumníky. Přísnost zákazu lze ilustrovat na rezervaci Anjanaharibe-Sud na severu Madagaskaru. V době, kdy byla vyhlášena, žilo uprostřed nového chráněného území pár desítek lidí v malé vesničce u řeky. Správa rezervace jim sdělila, že se musejí vystěhovat a nabídla jim náhradní ubytování mimo hranice území. Většina lidí opravdu odešla, ale pár zůstalo. Po nějaké době pro ně přijelo nákladní auto s vojáky a museli se také vystěhovat.

Velmi slibně pokračoval vývoj na samém počátku jednadvacátého století. Tehdejší madagaskarský prezident Marc Ravalomanana přislíbil na mezinárodním fóru, že rozlohu chráněných území ztrojnásobí, tak aby se pod státní ochranu dostalo zhruba 10 % rozlohy ostrova. V následujících letech se plán začal uskutečňovat a vzniklo několik nových velkoplošných chráněných území. Politický vývoj na přelomu první a druhé dekády našeho století však dobře nastoupenou cestu zastavil.

Nový prezident Andry Rajoelina se chopil moci s pomocí armády a v zemi zavládl chaos. Většina fungujících věcí fungovat přestala. Do té doby i tak již chudá země ještě víc zchudla. Odnesla to bohužel i příroda. V národních parcích se začaly kácet vzácné dřeviny (mahagon, palisandr, růžové dřevo, eben). Zaměstnancům, kteří se plundrování snažili zabránit, hrozilo nebezpečí, ba i perzekuce a vězení. Správní struktury parků a rezervací se rozpadly. Vše se dělo s posvěcením nebo dokonce s přímou účastí nejvyšších míst. Hovoří se i o tom, že do obchodu s vzácným dřevem směřujícím převážně do Číny byl zapojen také nový prezident.

Současný stav

Vojenský převrat se naštěstí nezvrtl v občanskou válku, jak bývá v afrických zemích obvyklé. Situace se postupně uklidňuje, řada věcí opět začíná fungovat, ale země zůstává ještě chudší, než byla před pár lety. Aktivisté, kteří se snaží upozorňovat na přetrvávající plundrování lesů, jsou však stále zavíráni do vězení. Na druhou stranu opět přijíždějí turisté a do národních parků a rezervací znovu přicházejí návštěvníci za krásnou madagaskarskou přírodou.

V souvislosti s privatizací mnoha jiných odvětví madagaskarského hospodářství se do soukromých rukou dostala i správa chráněných území. Z původního ANGAPu se stala polosoukromá společnost Madagascar National Parks. Ta dnes spravuje státní rezervace a parky, které byly založeny na principu sounáležitosti s obyvateli v okolí chráněných území.

Lidé z okolních vesnic jednak mohou poskytovat návštěvníkům různé služby (ubytování, jídlo, suvenýry, průvodcovství ap.) a jednak část výtěžku ze vstupného putuje do obecních pokladen (zhruba třetina až polovina). V některých případech, zejména u odlehlejších a méně navštěvovaných chráněných území to příliš nefunguje, u jiných to jde skvěle. Modelovým příkladem je již dlouhá léta národní park Ranomafana na východě Madagaskaru, jehož zřízení a mezinárodní propagace vedly k nebývalému rozvoji obcí v okolí. Ze získaných peněz se vybavila škola, postavila studna, opravily komunikace ap.

Kromě původně státní sítě existuje i několik soukromých rezervací, jež vznikly za rozmanitým účelem. Například rezervace Kirindy severně od Morondavy je vlastně pokusným lesnickým územím švýcarského majitele. Malá rezervace Anja nedaleko města Fianarantsoa představuje model komunitní správy. Obyvatelé okolních obcí se tu domluvili, že krajinářsky zajímavý kopec s kusem lesa využijí jako zdroj příjmů. Za poplatek vodí turisty do lesa, ukazují jim lemury, kteří tu žijí, popřípadě s nimi podniknou výstup na vrchol skalnaté hory, odkud je krásný výhled do okolí. V areálu je i malá restaurace. To vše zajišťuje obcím malý, ale významný příjem do obecní pokladny.

Podobně vedených malých parčíků vzniklo zejména v centrálním Madagaskaru v posledních letech několik. Pravděpodobně to úzce souvisí s velkou chudobou v nejnovějších časech, kdy se lidé pokoušejí vydělat na živobytí, jak se dá. Mnohde místním komunitám či jednotlivým soukromým podnikavcům pomáhají různé zahraniční nevládní organizace.

Přístup do chráněných území

V praxi je většinou přístupná vždy jen malá část obvykle rozsáhlého chráněného území. V té jsou vybudovány pěšiny, někdy i tábořiště a další infrastruktura. Zbytek území je de facto nepřístupný a příroda tu zůstává netknuta a nerušena (v ideálním případě).

Do většiny chráněných území mají turisté přístup. Výjimkou jsou ta, která nesou statut Réserve Naturelle Intégrale, angl. Strict Nature Reserve. Tam smějí obvykle pouze badatelé na speciální povolení ministerstva životního prostředí (Ministère des Eaux et Forêt). Do ostatních lokalit je třeba zaplatit vstupní poplatek. Ceny jsou dost rozmanité podle konkrétního chráněného území a podle toho, co hodláte v rezervaci či parku dělat, jaké jste národnosti, jak dlouho se tam hodláte zdržet ap.

Nejatraktivnější a nejnavštěvovanější lokality dnes vybírají nejvyšší vstupné. Kromě vlastního poplatku za návštěvu je nutno počítat s platbou za povinného průvodce. Současná pravidla se mohou lišit místo od místa. Někde může návštěvník pobývat i několik dní uprostřed národního parku, jinde musí chráněné území na noc opustit. Dříve velmi oblíbené noční vycházky za soumračnými tvory většina parků a rezervací zakázala.

Průvodci

Součástí služeb jsou i průvodci. Obvykle to jsou muži nebo ženy z okolních vesnic, kteří absolvovali průvodcovský kurz a nyní chodí do lesů s cizinci a ukazují jim poklady své země. Přinejmenším v zavedenějších čili turisticky navštěvovanějších lokalitách jsou to lidé vysoce kompetentní. Umějí většinou nejen malgašsky a francouzsky, ale i anglicky (případně německy, italsky ap.) a přírodu ve svém okolí opravdu znají. Nedokážou sice pojmenovat každé křoví latinsky, ale léty praxe mají vycvičené oko a vidí mnohem víc zvířat a rostlin než náhodný návštěvník.

Třeba v lesní stanici Kirindy pracuje chlapíček, který tu provází už 25 let. Chtěl bych někdy rozumět madagaskarské přírodě jako on a chtěl bych mít jeho oči a uši. Stačilo říct: „Rád bych viděl želvu tu a tu,“ a on jen pokýval hlavou, řekl, že bude tam a tam a dovedl mne na místo, kde opravdu byla. V noci chodil přede mnou a jen ukazoval rukou po okolních větvích – a já pak vždycky hodnou chvíli zíral do označených míst, abych nakonec udiveně zahlédl malého hádka, spícího chameleona nebo ptáka či makiho čučícího z dutinky v kmínku.

Maroantsetře, což je správní středisko v okolí zálivu Antongila a zároveň výchozí bod při cestě na poloostrov Masoala (kde se rozkládá stejnojmenný národní park), jsem potkal mladíka, který neměl až tak hluboké znalosti přírody. Neuměl pojmenovat tolik rostlin a zvířat jako jeho kolegové. Miloval však svůj rodný kraj a neváhal se mnou ujít několik stovek kilometrů přes hory, plavit se po řekách i po moři a spát v nejdeštivějším lese Madagaskaru třeba i pod širákem, když to bylo třeba. Teprve po pár dnech se přiznal, že to byl právě on, kdo namaloval všechny obrázkové cedule, rozcestníky a značky, kolem kterých jsme dennodenně procházeli. A ukázalo se, že je natolik schopný, že si ho k dokreslení atmosféry pozvali i švýcarští zoologové, když dokončovali velký pavilon Masoala v curyšské zoo. Je autorem všech informačních tabulí a šipek v celém skleníku – iluze opravdové Masoaly je dokonalá.

okolí Andapy na severu Madagaskaru zase provádí návštěvníky pán ve středních letech, z něhož opravdu čiší láska k přírodě. Pomáhá školit své mladší kolegy, stará se o legislativu rezervace, a dokonce ze svých peněz koupil kus lesa za městem a zřídil tu svou vlastní malou rezervaci.

Tito a mnozí další podobně schopní a obětaví lidé jsou velkou nadějí do budoucna. Politická a ekonomická situace Madagaskaru naopak mnoho nadějí nedává.

Autorem textu je Pavel Hošek, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Leťte na Madagaskar v dobré partě

Vážíme si vašeho soukromí

Pomocí cookies analyzujeme návštěvnost, přizpůsobujeme obsah a reklamy podle vašich potřeb. Kliknutím na „Přijmout“ vyjadřujete souhlas s tím, že cookies používáme.