cestopis Veroniky Havránkové
Když jsem se vydávala na zájezd do Albánie, nebyl téměř nikdo, kdo by pro mé dobrodružství měl pochopení. Všichni se mě ptali: “Proč zrovna Albánie? Je nebezpečná! Chceš aby tě někde zabili? Albánci jsou hrozní lidé!!! Jsou to mafiáni – unesou tě, znásilní a my tě už nikdy neuvidíme.“
Naštěstí, ani jedna z prognóz se nevyplnila. Ale celý půlrok, kdy jsem měla tento zájezd objednaný, jsem se neubránila podobným otázkám. Aby má cesta nebyla „zas až tak“ nebezpečná, zvolila jsem svou oblíbenou cestovku, se kterou jsem byla již na dvou zájezdech... Nejela jsem tedy sama, ale doprovázelo mě 38 dalších účastníků a dva průvodci.
Jste plní očekávání, noc předtím nespíte, všechno je sbaleno a ... hurá den „D“ je tu. Vyrážíme na tu „dobrodružnou cestu“, jak všichni říkají. Dostat se na místo srazu (Černý most v Praze), byl poměrně jednoduchý úkol. Sešla se nás zde zhruba polovina. Pusinka rodičům a všem příbuzným, známým a hurá přes Brno směr Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Černou Horu až do Albánie.
Mezitím si ale uděláme ještě pár „mezizastávek“. Ptáte se, jak se jede přes hranice? Ten, kdo je zvyklý cestovat jen v prostoru EU, bude asi mírně překvapen. První menší problém nastal na maďarsko–srbských hranicích. Nebyl to tedy problém v pravém slova smyslu, jen se Maďaři i Srbové rozhodli, že nás zde nechají strávit přes 2 hodiny našeho drahého, hlavně nočního, času. Nakonec prolustrovali naše pasy, nenašli žádného uprchlíka ani zločince a mohli jsme pokračovat.
Krátce po poledni jsme navštívili „supermarket“ v Černé Hoře, kde jsme si nakoupili vše potřebné na další den... Supermarket měl rozměry asi tak jako nejmenší samoobsluha ve vašem městě. Měli tam toho ale poměrně dost :-) Vytoužený cíl dnešního dne byl národní park Biogradska Gora v těsné blízkosti jezera. Super místo, krásná příroda, jen strašná zima. Na noc jsem se zahrabala do všeho, co jsem měla s sebou (počítala jsem s tropickým albánským počasím) a zalezla do „cyklo“ spacáku. Přesto jsem „klepala kosu“ celou noc.
Ráno bylo ale krásné, osvěžující. Cesta do Albánie už byla trošku méně příjemná, vzhledem k výmolům a velmi malým rozměrům silnice. My jsme však hořeli nedočkavostí, až spatříme tu úžasnou zemi, které se všichni tak obávají. Adrenalin se v nás vařil, nervozita rostla... A byly tu hranice. Jako obvykle se ukázalo, že „nejdůležitější člověk je uklizečka“, v našem případě celník, a technika na hranicích, místní scanner, ještě nebyl té nejlepší kvality, a tak vše trvalo malinko déle než bychom si přáli. Jen tak mimochodem, teplota v našem autobuse byla někde kolem 40 stupňů Celsia. Hranice jsme překonali a Albánie byla před námi.
Kolem cest na každých 100 metrech byla méně či více funkční benzinová pumpa, z jednoproudé silnice se začala vytvářet čtyřproudá, kolem cest staré, ale i nové barevné, úžasně vypadající domy, někdy skoro paláce... Tak tohle jsme nečekali! Nemělo to tady být „sto let za opicema“? Vždyť mají být chudí, nic neumí... A zatím tu jezdí samé mercedesy...
No dobrá, vrátíme se trochu do reality... Nutno podotknout, že stáří jejich vozového parku je někdy hodně vysoké. (U nás bychom na takové auto technickou jistě nedostali.) Většina benzinových pump je nefunkčních, kdy bude dodělaná ta úžasná dálnice, to ví jen Bůh, ale určitě ji postaví levněji než v Čechách. Ty domy si staví jen lidé, kteří většinu roku pracují v Itálii, Řecku, či jiné západní zemi. To jsou věci, které nelze v Albánii přehlédnout. Zároveň to ale dělá z tohoto koutu světa tu krásnou, technikou téměř nedotčenou zemi, která je pro nás proto tak lákavá.
Když se podíváme malinko do historie Albánie, zjistíme, že je více než zamotaná. Země patřila do Římské říše, Byzantské, patřila Bulharům, Řekům, Srbům. Byla sjednocena ve velkou říši i se rozpadla na malá knížectví. Než tuto zemi ovládli Turci, vstoupil na scénu největší albánský hrdina, Gjergj Kastrioti Skanderbeg. Ten sjednotil všechny znepřátelené vůdce albánských klanů a společně s nimi odolával více než 20 let osmanským Turkům a hájil tak albánskou nezávislost. Po jeho smrti však Turci Albánii ovládli a okupovali zemi 450 let. Na konci jejich nadvlády se téměř 70 % obyvatel hlásilo k islámu. Teprve roku 1912 byla vyhlášena nezávislost Albánie. Po 2. světové válce zde přejali vládu komunisté pod vedením Envera Hodži, který zde nastolil tyranský režim. Země přerušila styky se Sovětským svazem a přidala se na stranu Číny. Ta o Albánii ale přestala jevit zájem, a tak se ocitla v úplné izolaci. Protože se Hodža bál vpádu vojsk na své území, nechal vystavět po celé Albánii desetitisíce bunkrů. Ty najdete úplně všude. Na pláži, ve skalnatých, příkrých horách nebo třeba v lese. Albánie zůstala až do roku 1992 komunistickým státem. V roce 1997 byl v zemi krach mnoha fondů, což připravilo spoustu lidí o všechny finance, střechu nad hlavou i půdu, kterou vlastnili. Po válce v Kosovu 1999, se Albánie snaží zlepšit své podmínky a v blízké době by chtěla vstoupit i do EU.
Historie Albánie ukazuje, že pro Albánce nebude jednoduché dostat turisty na jejich území. Válka v bývalé Jugoslávii, v Kosovu, to vše je ještě příliš čerstvé na to, aby se zapomnělo. Lidé mají zkreslené informace staré 10 let.
Co nás tedy může tak uchvátit? Proč máme jet zrovna sem? Je to právě proto, že jsou tu milí, pohostinní lidé, pláže jsou úplně vylidněné, moře tyrkysově modré. Příroda panenská, nedotčená technikou a lidskou činností. Takovou zemi jinde v Evropě nenajdete.
Panenskou přírodu můžete najít jak v horách po celé Albánii, tak u řek, které tu protékají. Za zmínku určitě stojí silný krasový pramen Syri i Kaltër neboli Modré oko, vyvěrající nedaleko města Gjirokaster. Nikdy jsem neviděla tak nádhernou, průzračnou vodu, zbarvenou do tmavě modré barvy, která je po stranách tyrkysově modrá jako duhovka oka. Voda tohoto jezera je ledově studená. Má jen asi 8 stupňů celsia. Vykoupání v ní je ale úžasně osvěžující. Dalším skutečně úchvatným místem jsou termální sirné prameny a pochod řekou proti proudu tzv. kanioning (tady se nejedná přímo o tento adrenalinový zážitek, ale o pochod řekou směrem k jejímu „prameni“ – přítoku v horách.)
Albánie skrývá také nádheru měst. Závan historie ucítíte při sestupu z hradu nad městem Berat směrem dolů do městečka. Dle mého názoru do nejkrásnějšího albánského města. Historií čiší hlavně antická města Apollonia a Butrint. Tam najdete celou řadu památek jako je divadlo, amfiteátr, v Butrintu, který je chráněnou památku UNESCO, najdete i baziliku, zbytky římských lázní nebo baptisterium z byzantské doby.
Místo, které bych turistům asi nedoporučila k návštěvě, je město Korce. Je tady velké množství chudých lidí, cikánů, kteří z vás mámí peníze, otravují vás, až se cítíte v ohrožení.
Albánie ale jinak není vůbec nebezpečná (když se záměrně do nebezpečí nevrháte), lidé jsou zde moc pohostinní, jen ještě neumí prodat svou pohostinnost turistům. Příroda je úchvatná, barevná, rozmanitá... Ve městech najdete v těsné blízkosti katolický kostel a mešitu, historické centrum – šedé, zdemolované a vedle krásné luxusní restaurace. Vidíte tu velký pokrok, který udělali místní lidé za posledních 10 let.
Zkrátka, hurá do Albánie.
A nezapomeňte přijet v mercedesu :-)
Autorkou cestopisu je Veronika Havránková.