cestopis Radky Podzimkové
Den 1
Uf, stihly jsme to! Se sestrou Šárkou jsme na místo srazu v Hradci dorazily ne třicet, ale tři minuty před odjezdem busu. Příčinou této nedochvilnosti je naše půltunová bedna s jídlem, která se krásně srovnaná a plná až po okraj vysypala bez varování před výtahem pardubického paneláku. Na sraz v Hradci ji tedy vlečeme notně pocuchanou a bez jakékoliv úhlednosti. Ovšem odjezd jsme stihly a to je podstatné.
Průvodci Petr a Michal se tváří, že pro jednou nám zpoždění projde, ale příště už bychom to nemusely opakovat. Zapadáme na určená místa v autobuse už zčásti zaplněném lidmi z Prahy, tváříme se nenápadně a necháváme se spolu s ostatními účastníky zájezdu přivítat na cestě na ukrajinský Krym. Jako průvodci s námi jedou sám velký šéf Petr Želiezko a slavista rusofil Michal Vašíček. Jak se později ukáže, nejsou to žádní suchaři a nudní patroni. Ba právě naopak...
Autobus řízený Vláďou a Vlastou s jistotou polyká kilometry. V Olomouci nabíráme další část zájezdu na Krym a posledních pár oveček nastupuje za Ostravou těsně před polskými hranicemi. Michal s Petrem procházejí autobusem s medovinou a vínem v ruce a postupně se se všemi seznamují a připíjejí na úspěch zájezdu. V podvečer přijíždíme do kempu u polského Krakova, kde budeme trávit první noc. Stavíme stany, baštíme zásoby z domu a užíváme si sprch, které podle varování průvodců budou už pozítří kapitolou z říše snů. Naproti nám se Šárkou si postavil stan Ivan s Karolínou. Ivana nelze přehlédnout ani přeslechnout, natožpak když vaří na liháčku instantní nudle: nejdřív si ve vypůjčené rychlovarné konvici předvařil vodu, kterou posléze vítězoslavně nalil do ešusu a udržujíc pálením pevného lihu teplotu vody kolem 90 °C připravil takto pro sebe i Káju chutnou večeři. Teda aspoň se tak tvářili :)
Se setměním se scházíme na první karimatka párty. Oproti těm, které teprve přijdou, je notně nesmělá. Všichni se představujeme, prozrazujeme svá zaměstnání, rodinné stavy i počet a cíl zájezdů s CK Mundo, které jsme již absolvovali. Se svým jedním zájezdem do Maroka nemám oproti některým účastníkům se 4 a více zářezy žádnou šanci. Kolují naše hrachové lusky od babičky ze zahrádky, dále medovina, víno, slivovice a několik dalších dobrot. Má-li někdo strach z oparu či jiných přenosných radostí, ať na zájezdy s munďáky nejezdí... Později se začínáme nesměle seznamovat, tvoří se povídavé hloučky, probíráme všechno možné. Dnes ještě odcházím spát brzo, nevím totiž, co mě v příštích dnech čeká.
Den 2
Po ránu stíháme sbalit stany dřív, než začne pršet. Jakmile však nasedáme do autobusu a vyrážíme do Krakova, začíná lejt jako z konve. V buse nám Petr s Michalem podávají vyčerpávající informace o Krakovu – historii, památky, co si nenechat ujít, co si dát dobrého k jídlu... Dostáváme plánky města, aby bylo přeci jen těžší se ztratit. Podobné schéma pak následuje ve všech místech: spousta informací v buse, plánek a rozchod, aby mohl každý jít, kam ho srdce táhne. Autobus parkuje kousek od centra, přímo proti nákupní galerii. Tam většina vyráží na záchod, já se Šárkou koupit deštník a Ivan nafukovací karimatku, kterou zapomněl doma. Kolem deváté přicházíme do zatím tichého centra, máme tak možnost prohlédnout si ještě téměř spící Krakov.
Na hlavním náměstí zvaném Rynek Glowny obdivujeme katedrálu, radnici s tržnicí, hezká domovní průčelí a klavíry. Ano, klavíry. Letos je totiž výročí narození nebo úmrtí Frederyka Chopina (to si nepamatuju), takže je možné po celém Krakově nalézt laminátové napodobeniny jeho klavíru, přetvořené jako umělecká díla. Cestou z náměstí k hradu Vavel přestává pršet, balíme tedy náš fungl nový deštník, který už za celý zájezd rozhodně neupotřebíme – jedině jako slunečník. Na Vavelu kupujeme lístky do katedrály, na královské hrobky a do muzea, a stoupáme si do první z front. Naštěstí to jde rychle. Prohlížíme si katedrálu i se zvonicí a vyrážíme do podzemí na královské hrobky. Nejpopulárnější z nich je ta nekrálovská, svítící smutnou novotou. Hrobka prezidenta Lecha Kaczynskeho a jeho manželky, kteří spolu s dalšími představiteli polské elity zahynuli při nehodě vládního letounu. K hrobce se chodí pomodlit spousta obyčejných lidí, je tu permanentní, pomalu se posunující fronta.
Opouštíme smutné místo a následujeme podivně oblečené lidi na hradní nádvoří. Na jevišti tam v dobových kostýmech předvádějí své umění soubory středověkých tanců v rámci Festivalu dvorských tanců. Necháváme se také okouzlit a asi hodinu sledujeme spolu s davem turistů tanečníky, konečně vysvitlo sluníčko, takže je to nanejvýš příjemné. Potom se zpátky přes hlavní nádvoří vracíme ke Katedrále a scházíme z Vavelu na nábřeží Visly. Kolem draka chrlícího oheň, který má co do činění s legendou o vzniku Krakova, a spousty stánků s děsuhroznými suvenýry procházíme podél řeky dál směr Kazimierz.
Tato krakovská čtvrť, dějiště Schindlerova seznamu, si dodnes zachovává mnohé ze své židovské minulosti, i po násilném vysídlení jejích obyvatel. Uličky s malými krámky, synagogy, tabule s hebrejskými nápisy a další chopinův klavír, to vše tvoří kolorit Kazimierze. Odtud se vracíme zpátky do centra a na Rynek Glowny, který už je slušně zaplněn turisty, klauny, loutkáři, živými sochami a pouličními hudebníky. Nakupujeme místní dobroty a upalujeme k autobusu, abychom tentokrát přišly včas.
Čeká nás noční i denní přejezd přes Polsko a Ukrajinu do Kyjeva. Uf.
Den 3
V noci přijíždíme na polsko-ukrajinskou hranici. Šéfové nás varují, že pět hodin není žádná neobvyklost – pokoušejí se o nás mrákoty. Sedíme v buse, klimbáme, sotva rozlepíme oko, když si od nás celnice vybírá pasy a kontroluje podle fotek naši totožnost. Chtěla bych vidět někoho, kdo si je na té fotce podobný, obzvlášť takhle ve tři ráno v autobuse... Neděje se vůbec nic. Sedíme a klimbáme dál. Asi po třech hodinách nás náhle celníci propouštějí, byli obzvláště rychlí!
Popojíždíme pár metrů a na ukrajinském území vyskakujeme (pokud se to tak dá uprostřed noci říct) z busu, hrneme se ke směnárně a chceme měnit svoje valuty za ukrajinské hřivny. Pro nás azbuky neznalé je to první šok – nejenže člověk ničemu nerozumí, on si ani nic nepřečte! Valuty měníme s celkem slušným kurzem až na Ivánka – neveze tvrdou měnu a chce měnit české koruny. Pohotový celník mu nabízí výhodný kurz – výhodný ovšem pouze pro něj, nikoliv pro Ivánka. Když si Ivan spočítá, o kolik ho strážce zákona a hranic natáhl, vecpe se zpátky do okénka a hřivny vecpe celníkovi zpět výměnou za koruny. Nic nezískal, ani neztratil. Pro příště bude raději ždímat bankomat.
Nalezeme opět do autobusu a ujedeme první metry po ukrajinské silnici. I kdybychom nestáli ty tři hodiny na hranicích, i kdybychom si nepřetáčeli o hodinu čas, poznali bychom, že jsme na Ukrajině. Toho drncání po děravých silnicích si totiž nelze nevšimnout. Všichni svorně litujeme náš bus i řidiče, kteří po tomhle musí jet, zlatá D1! Pokračujeme dál, stavíme pravidelně každé 3-4 hodiny na čurpauzy. Ze začátku zájezdu ještě všechny holky stydlivě stojí půlhodinovou frontu na záchod (u kluků ze záhadných důvodů fronty nikdy nevznikají), při návratu do vlasti už nikoho špinavé záchody na benzince nezaujmou a všichni svorně chodí do lesa. Je to rychlejší a voňavější, tedy pokud najdete kus lesa, který se nestal latrínou...
Ukrajinská krajina je poměrně jednotvárná – rovina, placka a zase rovina. Sem tam lán slunečnic nebo kukuřice, prodejci melounů či jiného ovoce a zeleniny. Abychom si zpříjemnili cestu, pouští nám průvodci film. Přední televize funguje na jedničku, zadní taky, pokud nejsou díry. A ty jsou pořád, takže Kája, která sedí přímo před ní, dostává do péče ovladač, a vždycky, když se televize po nějakém mohutnějším drncu vypne (což je časté), zase ji nahazuje. Takhle člověk u filmu aspoň neusne, když pořád čeká, co přijde po černé pauze. Kromě filmu nás během cesty kluci průvodci zásobují informacemi, články i rádiovými příspěvky o Ukrajině: získáváme tak široký přehled o historii, hospodářství, korupci i AIDS.
V podvečer přijíždíme do kempu u Kyjeva, teploměr tu oproti Krakovu vyskočil výrazně směrem nahoru a slovo „mraky“ jsme na čtrnáct následujících dnů vymazali ze slovníku. Stavíme stany pod borovicemi a užíváme si posledního stínu a posledních sprch, další dva týdny ani jedno z toho neuvidíme. Spousta lidí vyráží do nedalekého krámku nakoupit pití na první ukrajinskou karimatka párty.
Usedáme do kruhu kousek od stanů a brzy začíná kolovat vše, co je k mání – vodka, vodka, vodka. Chmelová, březová, citronová, pomerančová... jakou si vymyslíš. Pak taky Tatranský čaj, slivovice, nějaké to víno a vodka, vodka, vodka. Sestry Jana s Hankou ladí kytaru a hlasivky a brzy se kempem rozléhá nadšené prozpěvování. Nálada je čím dál veselejší, lidi hovornější a družnější, láhve prázdnější a pan učitel Jakub začíná vymýšlet hrátky a hry. Trojhlas „Ančo tlač + To to jede + Už se sype“ se stává hitem letošního léta, opakujeme ho furt dokola a večer se rozjíždí stejně jako Anča. Sborově se chválíme: „Dobře my!“
Následuje hra Evoluce, kdo se vyvine od primitivního honiče až po vyspělého Homo sapiens, má vyhráno. S houstnoucí tmou houstnou i promile, některým účastníkům zájezdu nečekaně rychle – a tak se zboří právě Ti, od nichž by to člověk nejméně čekal. Ovšem nezboří se jen zájezdníci, ale jejich přičiněním i dveře od holčičího hajzlíku (ráno stojí před dvířky, visícími jen silou vůle na jednom pantu nad tureckým záchodem, ukrajinská bábuška a nevěří a lamentuje, jak je možné, že jsou vyvrácené dveře na HOLČIČÍM hajzlíku! Necháváme ji ve sladké nevědomosti...). S pokročivším večerem někteří odpadají, jiní rozjíždějí mašinku a nekoukají, po čem šlapou – po této zkušenosti už si Michal na karimatka párty svou zánovní nafukovací karimatku, dar od přítelkyně, nikdy nebere... :)
Den 4
Ráno vstáváme do slunného, horkého dne, někteří zčerstva a s lehkou hlavou, jiní méně a s hlavou těžší. V osm opouštíme na dlouhou dobu poslední normální kemp a jedeme do Kyjeva. Šineme si to do centra, máme namířeno přímo k hlavnímu náměstí Mejdanu Nezávislosti, ale policajt, který nás zastaví, má jiné záměry. Z oken autobusu sledujeme poldovo gestikulování, netušíme, co Michalovi říká, jen vidíme, jak ho s kolegou nakládají do auta a odvážejí. Těsně před tím, než Michal nastoupí do auta, vidíme, jak se polda ošije a zmerčíme na jeho rtu vosu – ten nevděčný tvor zhrd, ta vosa poldu bodla, a dobře mu tak.
Po chvíli se naštěstí policejní auto vrací a vrací nám i Michala. Jako odměnu za jeho projížďku po Kyjevě po nás chtějí pokutu – prý jsme přehlídli zákaz vjezdu pro autobusy, který tam ještě loni nebyl a řidiči ho tedy neznají. Tučnou sumu se klukům podaří usmlouvat na rozumnou částku, nečekaně bez dokladu – z něčeho přeci musí být ukrajinský policajt živ. Za chvíli parkujeme kousek od pomníku Rusko-ukrajinského přátelství – šílené monstrum, kde se dva Deloni s pekáčem buchet místo břicha a v pracovním oděvu drží kolem ramen pod ocelovou duhou na znamení nehynoucího přátelství Ukrajiny a jejího velkého bratra. Takových úděsností uvidíme na Krymu ještě dost.
Vyrážíme s Ivanem, Kájou, Kristýnou a Romanem k přístavu, kde doufáme chytit loď po Dněpru směrem ke Kyjevo-Pečorské lavře. Ovšem kapitalismus do Kyjeva ještě nedorazil a vidina kšeftu nechává místní námořníky chladné. Bereme tedy zavděk metrem, kde jezdí stejné ruské vozy jako v Praze, ovšem nutno uznat, že ve výrazně horším stavu. Kristýnu připravuje šikovný kapsář hned v první tlačenici o dioptrické brýle, takže po zbytek zájezdu vidí na dálku prd. Ale naštěstí jí neukradli nic horšího. Vystupujeme na zastávce na nábřeží a po konzultaci s mapou se rozhodujeme k přímému útoku na Lavru – krosíme to kopcem rovně nahoru, abychom ho nemuseli obcházet v serpentinách. Trochu bloudíme, ptáme se místních, kde že je vchod do klášterního komplexu, ale oni nět místní, oni něznáju.
Nakonec vchod nacházíme a noříme se do útrob kláštera, s povinnými šátky na hlavách vypadáme s holkama jako dojičky. Klášter se rozkládá na obrovské ploše, všude je spousta pravoslavných kostelů se zlatými střechami, zahrad a lidí. Potkáváme i místní mnichy v černých sutanách s plnovousem a vysokou čepicí na hlavě. Kromě kostelů je možné navštívit i podzemní jeskyně, které jsou vlastně katakombami. Za pár šušňů kupujeme nádherně voňavé svíčky z včelího vosku, motáme si na hlavu šátek a spolu s věřícími se noříme do úzkých, tmavých chodeb vytesaných ve skále.
Na každém kroku potkáváme výklenek, ve kterém je umístěná překvapivě malá rakev, zlatě zdobená, s proskleným víkem, skrz které je vidět pohřební roucho a někdy jím prostrčená mumifikovaná, zčernalá ruka. Sklo nad ní věřící líbají, stejně jako svaté obrázky na stěnách a jiné skříňky s relikviemi. Pro neznaboha středoevropana opravdu nevšední, silný zážitek. Procházíme takto obě podzemní jeskyně a pak se raději vracíme na ostré denní slunce prohlédnout si zbytek klášterního areálu. U horního vchodu chvíli čekáme, až otevřou nejstarší kostelík, pán Bůh má podle všeho polední pauzu... Ne, není tomu tak, to jen tři bábušky, které stojí z neznámého důvodu u vchodu a koukají na vstoupivší, odešly na půl hodiny kamsi. Nikdo se tomu nediví, tedy ani my ne.
Opouštíme Lavru a s pomocí Ivánka a jeho ruštiny chytáme maršutku, která nás popoveze k metru. Tím pak přejíždíme několik zastávek směrem do centra, kde kolem majestátního chrámu procházíme na jednu z kyjevských hlavních tříd. Promenujeme se Kyjevem, obdivujeme odporné, rozpadlé paneláky v sousedství hezkých, leč oprýskaných starých domů, cestou potkáváme i dům, kde pobýval spisovatel Jaroslav Hašek. Dostáváme se až k chrámu sv. Sofie, nejstaršímu v Kyjevě a dle mého názoru i nejhezčímu. Trávíme v něm spoustu času, má fakt svoje kouzlo. Pak vyšlapeme schody na sousední vysokou zvonici, odkud je parádní rozhled na celé město, nebýt toho smogového oparu.
Pak pokračujeme dál ke krásné uličce Andrejevskij spusk se starými ošuntělými domy, kočičími hlavami a stánky se suvenýry pro turisty. Údajně by tu měla být k vidění spousta umělců v akci, ale nepotkáváme ani jediného, a to je sobotní podvečer, tak kdy jindy by tu měli být? Scházíme klikatou uličkou z kopce až téměř k přístavu, ze kterého jsme ráno chtěli vyjet po Dněpru. Tentokrát nemíříme k vodě, ale na opačnou stranu, kde je do prudkého svahu zapuštěná lanovka, designem i provedením podobná té petřínské, leč o hodně starší, o poznání kratší a výrazně levnější. Za celých 5 Kč se necháváme vyvézt nahoru k chrámu sv. Michala a pak cupitáme z kopce na Majdan Nezávislosti.
Na hlavním kyjevském náměstí, kde se před pár lety odehrávala Oranžová revoluce, je čilý ruch. Posedává tu spousta lidí s kvasem v ruce, chodí tu krásné ukrajinské slečny s takovou koncentrací podpatků, jaká není vidět ani v Praze, Brně a Olomouci dohromady, nakupuje se tu v podzemní nákupní galerii se skleněnou kopulí a bazénkem okolo. Taky podléháme kvasu a kouzlu Mejdanu a chvíli se kocháme okolím, Romča pak slečnami, které mu Kristýna podle jeho pokynů fotí. Zanedlouho to ovšem balíme a vracíme se k autobusu u delonovic pomníku, abychom ani tentokrát nedorazili pozdě.
Čeká nás další noční přejezd, tentokrát už s vidinou ranního Krymu. Jsme z celodenního ťapání tak unavení, že všichni spíme hned. Film nefilm.
Den 5
Ráno konečně přijíždíme na vyhřátý Krym, do lázeňského města Jevpatorija. Centrum města odlišíme od periferních rozbitých ulic pouze tak, že nám kluci oznámí, že už jsme v centru. V buse si bereme kromě jiných nezbytností i plavky, protože nás dnes čeká první koupání v Černém moři, na které se vzhledem k okolní teplotě těšíme jak na Vánoce. Míříme rovnou k mešitě, kde nám Michal s Petrem zařídí organizovanou prohlídku.
Místní krymský Tatar, pravověrný muslim, se stává naším průvodcem a hnedle všechny holky vyzve, aby si oblékly dlouhatánské hábity a šátky vyrobené pravděpodobně z igelitu nebo něčeho podobného, takže se okamžitě začínáme přehřívat a úpět. Nenápadně odhalujeme kotníky, kolena i lokte, abychom ho neurazily, ale zároveň abychom nezdechly. Pán nám před mešitou v šíleném vedru obšírně vykládá o historii krymských Tatarů a my ho tajně podezíráme, že to udělal schválně – že nám to neřekl ještě před tím, než nás začal nechat vařit ve vlastní šťávě. Pán vykládá, Michal překládá a my pomalu vypouštíme duši...
Pak konečně smíme vstoupit do mešity, kde se (samosebou až za pány kluky) můžeme posadit a poslouchat jeho islámskou agitku. Jeho mesiášskou činnost by ocenili i křižáci, takovému obracení na víru odolal jen ten největší neznaboh, a těch nás bylo k jeho smůle většina. Po prohlídce mešity procházíme hezkým historickým jádrem Jevpatorije a směřujeme ke konkurenci – do karaimské kenasy. Jednoduše řečeno jde o modlitebnu speciální větve Židů, která vyznává vlastní náboženství a tradice. Kenasu si prohlížíme opět hromadně, abychom si mohli poslechnout výklad s českým překladem, protože rusky mluvících jedinců mezi námi moc není. Osobně vypotím spasiba a pažálsta a zbytek zvládám česko-rusky s pomocí rukou i nohou. A celkem to jde. :)
Po kenase je většina zájezdu už natolik uvařená, že si zbytek města nechá ujít a úsporným tempem se vydá k nedaleké městské pláži, kde tráví zbývající dvě hodinky do odjezdu. Černé moře je naprosto boží, ale s jeho teplotou 29° C se v něm člověk zas tak moc oproti okolním 40° C neochladí...
Odpoledne nasedáme zpátky do autobusu a přes hlavní město Simferopol projíždíme k cca 2 hodiny jízdy vzdálenému tábořišti. I když už jsme daleko za metropolí, vedou nad silnicí pořád dráty od trolejbusu – Petr nám vysvětluje, že mezi Simferopolí a Jaltou jezdí po cca 80 km dlouhé trase trolejbus. To mi připadá ještě ulítlejší, než naše tramvaj mezi Jabloncem a Libercem :)
Dojíždíme k tábořišti, plácku v lese za potokem u hotelu, jediného široko daleko ve hvozdech pohoří Čatyr Dag. S batohy a taškami skáčeme přes potok na tábořiště, ale jsme za tekoucí vodu velmi rádi, naše ulepená těla si ji vskutku zaslouží. Ivánek opět velice vtipně vaří, poprvé bez pomoci rychlovarné konvice a o poznání pomaleji. Večer přichází první krymská karimatka párty. Tentokrát toho moc nekoluje, protože nebylo kde nakupovat. To ovšem neznamená, že by zábava byla menší – zase zpíváme a hrajeme za zvuku kytary a bzukotu komárů, kterých je tu požehnaně...
Den 6
Vstáváme jako každý den před sedmou hodinou ranní, balíme věci, skládáme je do autobusu a připravujeme se na první horskou túru. Čeká nás výšlap přes krasovou náhorní plošinu Čatyr Dag a návštěva krápníkové jeskyně Mramornaja, která patří díky své kráse mezi nejnavštěvovanější jeskyně Evropy. Vzhledem k tomu, že je i po ránu v lese u potoka vedro jak v pekle, těšíme se do podzemních 8° C o to víc.
První úsek výletu je nejhorší – musíme nabrat výšku a vystoupat z údolí na plato náhorní plošiny, u čehož se nehezky zapotíme. Výstup není náročný, ale to vedro je šílený. Když se vydrápeme na vršek, s potěšením zjišťujeme, že je tu nejen krásný výhled do širého okolí, ale taky pořádnej fičák, takže se teplota ve stínu (který byste tu ovšem hledali marně) kolem 40° C dá celkem dobře snést. Nahoře pácháme skupinové fotky a pak se vydáváme přes náhorní plošinu směrem k jeskyni. K té dorážíme cca po 2 hodinách pohodové chůze, mezitím jsme stihli i svačinu a zastávku u jiné jeskyně, která byla ještě loni zdarma, leč Ukrajinci pochopili, co je byznys...
U Mramornaje nakupujeme lístky, v pouštním vedru jako naprostí cvoci navlíkáme teplé vrstvy a ve dvou skupinách se noříme pod zemský povrch, do království krápníků. Ukrajinská průvodkyně Káťa nám vypráví o jeskyni a Ivan překládá, jde mu to jak po másle. Zezačátku chrochtáme blahem a užíváme si jeskynní chládek, po půl hodině už ale klepeme kosu a těšíme se zase do vedra, asi poprvé a naposledy za celý krymský výlet. Jeskyně je nádherná – obří skalní dómy vymleté dávnou řekou, krápníky rostoucí nahoru i dolů tvořené miliony let, křišťálová jezírka, ... Do jednoho z nich nedaleko východu může člověk hodit minci a něco si přát, prý se mu to splní. Petr vyslovuje přání, ať Mundo nikdy nezkrachuje – doufám, že se mu to vyplní, i když podzemní jezírko neznečistil žádnou mincí :)
Venku před jeskyní chvíli rozmrzáme, svlékáme teplé spodní prádlo a vydáváme se na cestu k busu poměrně strmým klesáním. Už za chvíli zas nadáváme jak špačci na vedro, protože z téhle strany kopce větříček ani nefoukne... Naprosto uvaření zklesáme až do nedaleké vsi, kde už na nás čekají řidiči s vychlazeným autobusem, do nějž vděčně zapadáme a nadšeně koukáme na blížící se mraky na nebi.
Jedeme zase do Simferopolu, kde zastavujeme na větší nákup v místním velkoobchodě – klasický předrevoluční pulťák, kde si člověk nadiktuje, co chce, ale na různé zboží stojí různé fronty, takže tam ve výsledku stráví mládí, i když kupuje jen to nejnutnější: chleba, vodu a vodku. Na večer taky opatřujeme těžká, sladká a dobrá krymská vína, konečně přece musíme ochutnat místní vinařskou produkci, kterou nám znalci Petr s Michalem doporučují. Při nákupu to chvíli vypadá, že se z mraků spustí pořádný slejvák, ale nakonec zůstane jen u ticha a větru před bouří a kýžené ochlazení se nedostaví. Ach jo.
Busem ještě asi hodinku pokračujeme k večernímu tábořišti s krátkou zastávkou u dobrého horského pramene, kde nabíráme pitnou vodu. Pak už si to autobus drncá po prašné cestě plné výmolů ke slíbenému jezeru, kde se budeme moct ochladit, mraky už totiž dávno zmizely. Kousek od jezera vychází z nízkého domu pán, kouká, ba až by se dalo říct, zírá, na náš bus a pak mává. Nadšeně jeho pozdrav opětujeme, čehož si vepředu všimne i Petr a do mikrofonu nás upozorní: „To vpravo je blázinec...“.
Pak už tolik nemáváme a na oplátku zase zíráme my. Bus parkuje u jezera, v rychlosti vyházíme to nejnutnější, vyhrabem plavky a řítíme se k vymodlenému „jezeru“. Jenže u něho se právě schází stádo krav a neomylně se hrne přímo do vody. Trochu tedy zvolníme tempo a vodu si prohlížíme obezřetněji: je jím tam bratru 30 cm a z toho dobrou polovinu tvoří bahno. Uf. Co teď? Jenže toho bohdá nebude, aby český jezeďák od stolu utíkal, i tedy noříme se do bahna, brodíme se dál od břehu v naději, že tam bude voda hlubší, ale není, a i přes mírné pochybnosti se koupeme spolu s krávami a pak se myjeme, to už bez nich. Vylezeme ven a jsme stejně, ne-li víc, ulepení jako před tím. Rozhlížíme se tedy, kde bychom našli lepší vodní zdroj, a zjišťujeme, že se nějací místní koupou v zátoce kus dál od našeho blázince. Tak berem znovu mýdla a šampony, obcházíme zátoku a jdem dál po břehu až na Mys dobré naděje, u kterého je voda víc než do pasu a bahna mnohem míň. Ale nohy na dno stejně nedáváme, protože tam jsou příšerný chapadla vodních kytek, co vás čapnou za nohu a už nepustí, fuj!!!
Konečně jsme vymydlení na večerní karimatka párty. Královsky povečeříme něco z domácích instantních zásob, které při vaření zapáchají jako psí granule, a odebéřeme se utvořit karimatkový kruh. Mistři salsy Ivan s Kájou nás chtějí naučit něco ze svého umění, ale zatím kolovalo jen málo krymského vína, takže jsme na křepčení příliš střízliví. I tak se někteří odvážlivci nechají zlákat, Petr zapojí k noťasu bedýnky a už se šerem u cvokhausu rozléhají latinské rytmy, při kterých se s různým stupněm ladnosti svíjejí tanečníci. Za chvíli je ovšem lekce u konce, protože padá tma. Vydatně se posilňujem vínem i místním portským, kterého je po dnešním mega nákupu dost a dost, holky vytahují kytaru, zpíváme, a Jakub začíná vymýšlet hry.
Dnes necháváme projíždět vlak závorami, prase se honí s náklaďákem, a evoluce nebere konce. Krom toho pozorujeme padající hvězdy a noříme se do tajů astronomie, což není snadné – třeba takový delfín, které mnohé zaujal svým tvarem kosočtverce s ocáskem, je vidět jen od blázince při cestě na čůrání. Kytaristky pak odcházejí spát, tak musíme vzít zavděk hudbou z noťásku. Posíláme do ticha u jezera visáče se známkou punku, mňágu, U2 i queeny a křepčíme v kruhu.
Romča v jedné pauze mezi písněmi začne bez jakéhokoliv kontextu se slovy: „Tak já se teda svlíknu, když jinak nedáte!“ odhazovat svršky. Nejdřív jen tričko a pak při dalším pogování na ani nevim co shodí na půl žerdi i kalhoty. To už nám žádná vína nezbývají, a tak Roman nezaváhá a přináší domácí slivovici. Spolu s ní táhne i karošku a spacák, že bude spát pod širákem jako šéfové. Slivku už s ním ale nikdo nechce pít, tak ji musí chudák nebohá vyžahnout sám... V jedné pauze mezi ploužáky zdrhám, v nejlepším přestat, a tak se už jen z ranního vyprávění dozvídám, že se pak Roman ztratil, načež ho kluci našli na cestě u blázince spokojeně chrnět... Vydařená party :)
Den 7
Ráno se mi vstává celkem těžko, ale Petr s Michalem vypadají dost podobně, což mě těší, a naprosto se uklidním při pohledu na Romana, který už určitě zažil i lepší rána, slivka je prevít...
Busem přejíždíme pár kilometrů do Bachčisaraje, kde se chystáme navštívit jediný dochovaný palác tatarských chánů na Krymu. Ještě mají zavřeno, tak se procházíme po krásném parku na nádvoří a užíváme si stínu stromů, protože už v půl deváté ráno je něco kolem 35° C. Dřina tohle cestování...
V devět se ve dvou skupinách s místními průvodci nahrneme dovnitř a šéfové překládají. Jdu ve skupině s Romanem a tiše doufám, že šavli za krk hodí někomu jinýmu, než mně... Palác je krásný, procházíme různými místnostmi i zahradami, ale nejslavnější z celého komplexu jsou jeho fontány. Jmenovitě Fontána slz, kterou nechal vytvořit jeden z panovníků na znamení svého žalu nad úmrtím své milované.
Jedna z mnoha manželek jeho harému mu natolik učarovala, že nechtěl žádnou jinou, léč láska to byla (jak už to tak bývá) neopětovaná. Dojemný příběh učaroval i A. S. Puškinovi, který nenápadnou kašnu proslavil svou básní Bachčisarajská fontána. Po prohlídce paláce nakupujeme suvenýry, hlavně předměty z jalovcového dříví, které jsou jedinými aspoň trochu užitečnými a nejméně kýčovitými věcmi, jaké jsme zatím ve stáncích potkali (a ještě potkáme). Při této příležitosti je jedna z účastnic zájezdu okradena, naštěstí však pouze o peníze a ne o doklady, takže mohlo být i hůř.
Kolem poledního vyrážíme prašnou silnicí směrem ke skalnímu Uspenskému klášteru a plížíme se podél zdi jako Fantomas, abychom urvali aspoň mikrometr stínu. Ke klášteru vede cesta lemovaná zase stejnými příšeroděsnými suvenýry, ale také stánky s pirožky plněnými kdečím, které tu jsou naštěstí na každém rohu. A jsou delikatesní, mňam. Uspenskyj monastýr je klášter vytesaný do skály, s kostelíkem a zahradami, na kterých už zase pracují mniši. Kostel je stejně jako všechny pravoslavné chrámy zdobený freskami namalovanými přímo na skálu, do které je kostel zapuštěn, jde vlastně o velikou jeskyni s výhledem na protější stranu údolí. Od kláštera pokračujeme dál a stoupáme až ke skalnímu městu Čufut Kale. Slunce peče jako šílený a my v tom největším vedru stojíme frontu na lístky, kdyby v tom okýnku aspoň dávali něco zadarmo...
Naše první kroky po rozchodu vedou do jeskyně, kde je chládek, stín a kamenná lavice. Má ovšem tu nevýhodu, že se nám z ní už nechce vstát... Nakonec se dokopeme a vyrazíme na obhlídku města. Jeskyně vytesané do skály bývaly doplněné kamennými domy, ze kterých pořád zbývají kusy zdí a základů. Na druhém konci náhorní plošiny, na které bylo město vystavěno, je luxusní výhled do okolí, přímo pod nohama má člověk hlubokánské údolí, kam by bylo neradno se zřítit. Prolézáme jeskyně, fotíme se, svačíme a pak se rozhodujem, co s načatým odpolednem.
Část lidí se vrací zpět do Bachčisaraje k busu, protože už nemají vodu, zato toho mají plný zuby. My se zbytkem procházíme na konec města, dokupujem vodu, a s nadšením supíme ve čtyřicetistupňovým vedru přes náhorní plošinu na cca 12-ti kilometrový trek. Po nějaké doby scházíme do borovicového háje, což přijímáme s povděkem, ten ale brzy končí a cesta se zase plazí mezi vyprahlou trávou a nízkým křovím. Cestou si povídáme, takže to celkem utíká, i tak ovšem moje vlezlá otázka „Už tam budem?“ Michala s Petrem dohání téměř k šílenství.
Při klesání do cíle přicházíme k podivné stráni plné sudů na vodu a pneumatik zpevňujících terasovitou zahradu téměř Semiramidinu, u které stojí nízká budova pomalovaná všemi svatými, co jich pravoslaví zná. Z budovy vylézá pán v sutaně a vysvětluje Michalovi, že jde o poustevnický příbytek, o jednu z poboček Uspenského monastýru. Mniši opravdu recyklují o sto šest, což poznáváme při sestupu, kdy schody jsou vyrobeny z pneumatik vyplněných hlínou. Green peace by se radovali, ale chodí se po tom pěkně blbě. Kolem páté hodiny scházíme do cíle k našemu známému prameni ve skále, kde se s povděkem chladíme a napájíme, abychom nelekli.
Pak přejíždíme k tábořišti, na kterém strávíme následující tři noci, a kde nám kluci slibují lepší koupání, než bylo včerejší kravský jezero. Jsme k jejich slibům trošku skeptičtí, ale když ani ne za hodinku přijíždíme k louce obklopené skalními masivy Mangup-Kale se zeleným jezerem uprostřed, tajně je prosíme za odpuštění a nahlas výskáme nadšením. Na louce se pasou koně, sem tam se objeví nějaký pes, a jinak ani noha. Až na majitele louky, který dorazí co by dup, a snaží se z našich průvodců sedřít kůži za náš nocleh. Přeci jen co Čech, to boháč... Okamžitě zkoušíme jezero a kluky téměř blahoslavíme – voda je čistá, hluboká a má ideální teplotu na ochlazení, ale zároveň se v ní dá hodinu rochnit, což hned uvádíme do praxe.
Cestou jsme se totiž stavili v krámě doplnit zásoby všeho a sehnali jsme i melouna. Toho bereme do vody vychladit a nakonec se to zvrhává ve hru Melounovaná, v podstatě jde o tichou poštu s melounem pod vodou. Večer vyrážíme hromadně do restaurace za jezerem ochutnávat místní speciality, místní ale nejsou na příval Čechů připraveni, a tak mají jen teplé pivo. Ovšem slibují, že na zítřek všechny láhve vychladí, takže musíme určitě přijít. Po konzultaci jídelního lístku zjišťujem, že už si to sice přečtem, ale víme prd, co to znamená. A navíc že půlku nabídky stejně nemají, takže objednáváme, co je, a pak se dělíme o šašlik a jiné dobroty a cpem se, až se nám dělají boule za ušima.
Po dobré večeři se vracíme zpátky k jezeru a nadšeni čistou vodou a hlavně nějakou vodou, vyrážíme na noční koupání. Nejdřív se nechce nikomu, ale nakonec se vrháme do vln s Verčou, Romanem a Michalem. Na klidné hladině se sem tam objeví bublinky, takže nás Michal straší, že je tu mangupská příšera. Nemůžu si to zaboha zapamatovat, takže ji křtím na příšeru mandžuskou a při tom už zůstane.
Den 8
Po probuzení není první větou pozdrav: „Dobré ráno“, ale otázka „Jdem se koupat?“ Ze spacáků skáčem rovnou do plavek a do jezera a jdem pozdravit mandžuskou příšeru, není nad ranní koupání s výhledem na skalnaté kopce. Dnes je zas po dlouhé době na nebi aspoň pár mraků, které tvoří slabou, leč s trochou fantazie souvislou vrstvu. To přijímáme s povděkem, protože po snídani vyrážíme na vršek jednoho z blízkých masivů, na prohlídku skalního města Mangup Kale. Ne ovšem v kompletní sestavě, dnes je možnost volby. Někteří neodolají lákadlu chladivého jezera a louky na opalování a zůstávají na tábořišti. Chvíli jim tiše závidím...
Od jezera procházíme místní osadou, kde je pro turisty připraven i pro Ukrajinu naprosto typický velbloud ;) Pak vcházíme do lesa a stoupáme a stoupáme rovně nahoru na skalní masiv, na který jsme koukali od jezera. Jde to ztuha, ale ve stínu, takže si nestěžujem. Nahoře dostáváme všechny potřebné informace a na prohlídku zbytků skalního města už vyrážíme individuálně. My ukořistíme i Michala s Petrem a vydáváme se na druhý konec planiny. Na ostrohu nad hlubokým údolím fotíme samospouště a skákací fotky a pak pokračujem dál. Mračný opar už se bohužel roztrhal...
Postupně procházíme zbytky města, které obzvláště podrobně zkoumá archeoložka Kristýna, hradní zdi, obytné jeskyně a nakonec se vydáváme hledat kostel. S Romčou, Kristýnou, Ivanem, Kájou a Michalem následujeme neomylnou GPS, která by měla lokalizovat hledané místo. Směr máme dobrý, zapálení pro věc taky, ale rozpadlý kostel ne a ne najít. Nakonec to vzdáváme a snažíme se nalézt alespoň cestu zpět. Podle GPS to je pouhých 200 metrů. Je. Ale jakých. Ta kouzelná krabička totiž neukazuje vrstevnice, takže teprve, když stojíme nad srázem, který půjde sjet asi jen po zadku, dochází nám, že 200 metrů vzdálenostních bude zároveň přibližně tolik metrů výškových. Inu, s chutí do toho.
Ze začátku opatrně sbíháme kousek po kousku, objímáme všechny stromy, co jich cestou potkáme, leč ne každý je pevně ukotven v prašném svahu... Po deseti minutách vydírání mozečku a vestibulárního aparátu ve snaze o udržení rovnováhy vestoje kapituluju a zbytek krpálu „surfuju“ dolů stylem Goofy na prkně, prostě to sjíždím po nohách. Docela to funguje, akorát musím dávat bacha na surfaře nad sebou i pod sebou a vyhýbat se letícím šutrům. Kristýna dokonce v některé z kup hlíny a kamení, do kterých zaparkovala, nachází vápencové zkameněliny pravěkých ulit, takže je nadmíru spokojená.
Cca po půl hodině surfování se konečně dostáváme na cestu a zjišťujeme, že už jsme téměř ve vesnici, takže jsme si to fakt výrazně zkrátili. Dobře my..!! Hnedle po příchodu se jdeme naložit do jezera, smýt všechen prach a pak teprve sháníme kus žvance. Po polední koupací siestě se s účastníky zájezdu, kteří nezůstávají u jezera, vydáváme busem k nedalekému skalnímu městu Eski Kermen.
U parkoviště je i přes naprosté sucho plno bláta a v něm spousta malých, chrochtavých prasat, která se spokojeně rochní v kalužích. Vylézáme na skalní masiv s hezkým rozhledem a postupujeme po něm skrz jednotlivá, do skal vytesaná bludiště chodeb a místnůstek. Jsou všude, různých tvarů, velikostí a účelu. Je tu i cesta, ve které projíždějící vozy zanechaly vymleté koleje. Romanovi vítr odfoukl jeho epesní kovbojský klobouk, kterýžto se zasekl kus pod okrajem skály.
Rozmluvili jsme mu, aby pro něj sešplhal, přeci jen je pod námi 20 metrů sráz. A ejhle, když slezl do „přízemí“ skalního bytu, co neuviděl v jednom z oken? Byl tam, klobouk jeden ušatá... Po šťastném shledání pokračujeme dál. Kousek pod vrcholem masívu je samostatná skalní homole, do které poustevníci vykutali pravoslavný kostelík. Sedí v něm fousatý, černě zahalený mnich, je tu tajemné přítmí, mísí se podivné vůně, planou svíčky a hází prasátka na zlatě se blyštící ikony... Nezdržuju se uvnitř dlouho. Radši se vracím na sluncem ozářenou cestu a vracíme se zpět k busu. Cestou se k nám připojí hříbě a následuje Káju až k parkovišti. Ale do autobusu s námi nechce, vrací se zpátky k mámě na louku.
Řidiči při zpáteční cestě opět musí prokázat své umění, když autobus drkotá přes prašnou cestu, kde byste rovný úsek bez děr o velikosti jámy po granátu hledali marně... Ve vesnici pak opět zastavujeme u našeho oblíbeného obchodu a doplňujeme zodpovědně zásoby vína, vodky, melounů a jiných základních potravin. Po návratu se nečekaně vrháme rovnou do jezera a pak k jídlu. Večer se scházíme na karimatka párty a vyhlašujeme širákovou soutěž o Co nejvíc lidí ze zájezdu nocujících pod širákem. Cílem je samosebou plný počet, tak uvidíme. Zpíváme, pijeme, zpíváme, koukáme na hvězdy, pijeme, povídáme si, pijeme... Samozřejmě nevynecháme noční koupání. Pak kruh prořídne a zbytek pokračuje dál. Nakonec se ukládáme pod širák na karimatky mezi kobylince, bodláčí a kozí bobky. A spí se nám krásně.
Den 9
Probouzím se s výhledem na jezero, zalesněné skalnaté kopce a modré nebe. Co víc si přát? Jdem pozdravit mandžuskou příšeru, pak se nasnídáme, naskáčeme do busu a vyrážíme do cca hodinu vzdáleného Sevastopolu. Tento krymský přístav, ve kterém kotví ukrajinská i ruská černomořská flotila, sehrál důležitou úlohu v různých válkách, dodnes tu stojí spousta hezkých i typicky rusky megalomansky příšerných památníků. Kromě toho zde najdete také akvárium, delfinárium, jehož obyvatelé byli dříve využíváni pro vojenské účely, spoustu stánků s kýčovitými suvenýry, cisterny s kvasem, nepřeberné množství lodí a hlavně: námořníky v dobře padnoucích oblečcích, na které se rozhodně dá koukat. A tím pádem taky spoustu hezkých slečen, které si s nimi vykračují po přístavním korzu.
Naše první kroky vedou k molu, kde nám šéfové za slušný peníz domlouvají projížďku na lodi i s návštěvou zátoky, kde kotví vojenské lodě. Dělíme se na několik skupin tak, aby v každé byl alespoň někdo rusky rozumící, a nasedáme do lodí. Kapitán nás veze podél mola, ukazuje námořnická kasárna, památník potopeným lodím a pak odbočuje do přístavní zátoky. Po obou stranách kotví obrovitánské vojenské lodě – bitevní, nemocnice, ponorky, doky na jejich opravu... Prostě město na vodě.
Po návratu na pevninu se jdeme ochladit do akvária, kde je příjemných 25° C a ne venkovních 38°. Vodní nádrže jsou sice notně rusky zašlé, ale mají tu želvy, jesetery, tropické ryby všech barev i divné mořské obludy, takže nakonec se nám tu líbí. Nejvíc asi kvůli přijatelnému klimatu. Z akvária vylézáme zas do venkovního hicu a korzujeme podél stánků se suvenýry, které mají skleněné střechy, takže je v nich ještě mnohem větší vedro než venku. Přeci jen to chvíli vydržíme, abychom si s Michalem mohli koupit luxusní námořnickou čapku s vlajícími mašlemi alias Lodivod dunajský. Na terase nad mořem pak fotíme obrázky jako do katalogu námořnických oblečků...
Jdeme se najíst do místní jídelny, kde na mě vedle nenáviděného boršče vesele pomrkávají dozlatova opečená kuřecí stehýnka. Po mé objednávce: „Jednu kuřecí nožičku prosím!“ na mě sice kuchařinky nechápavě civí, zato Michal s ostatními se válejí smíchy. Nakonec se posunky a českou ruštinou dohodneme, takže si pak spokojeně všichni nacpem pupek a můžeme pokračovat dál. Valíme si to k molu Grafskaja, vystavěnému pro příležitost vzácné návštěvy samotné Kateřiny Veliké roku 1846. V jeho blízkosti potkáváme spoustu vyšňořených nevěst, které jsou v přeplácaných bílých šatech vzhledu šlehačkového dortu i přes tlusté vrstvy líčidel očividně zpocené jak myši. Ani jim takový slunný svatební den nezávidíme, my se pečeme i v kraťasech a tílku. A co teprve chudáci ženiši...
Od mola se vracíme zpět na přístavní korzo s přestávkou na kvas a na kradmou fotku s jedním pohledným námořníkem. Jeho slečna ze mě měla náležitou srandu... U přístavu se prodíráme skrz davy lidí u stánků s kýči a pak se konečně vracíme k busu. Ten nás převeze jen kousek za Sevastopol, k ruinám antického města Chersonesos, v jehož okolí byl Sevastopol vystavěn.
Dvouhodinový rozchod využívám se Šárkou k bleskové mořské koupeli a teprve poté se vydáváme na průzkum toho, co z města zbylo. Na pahorku uprostřed ruin stojí pravoslavná katedrála sv. Vladimíra, před kterou se pod dřevěnou stříškou krčí zvonkohra. Měly jsme štěstí a viděly (či spíše slyšely) jsme ji v akci – šikovný chlapec tahal za provazy od jednotlivých zvonů a vyluzoval tak libou melodii. Po prohlídce antických ruin jsme opět naskákaly do moře, kde asi 20 m od břehu leží ve vodě skalní bloky, na které člověk může vylézt a skákat do hloubky.
Po náležitém vyrochnění jsme se zase všichni vrátili do busu a pak zpět na naše tábořiště u mandžuské příšery. Večerní ani noční koupání v jezeře asi netřeba zdůrazňovat, stejně jako to, že ve stanu už téměř nikdo nespí. Karimatka párty dnes zase začíná u břehu jezera, ale uprostřed noci nás přijdou místní kempující vyhodit, že prý jsme moc hluční. Jdem se tedy s melounářema koupat, zatímco část účastníků se přesouvá do autobusu, kde pokračuje v paření do brzkých ranních hodin. Chudák bus :)
Den 10
Po probuzení do dalšího horkého dne a obligátním ranním koupání si balíme saky paky a s lítostí definitivně opouštíme náš třídenní domov u modravého jezera uprostřed skal. Spánkový deficit se po všech prohýřených nocích a vyčerpávajících horkých dnech sice prohlubuje, ale dobrá nálada nás neopouští. Nejen prozatím, nebude tomu jinak :)
Autobusem se kodrcáme o kus dál, do Balaklavy. Toto město je postaveno na březích hlubokého zálivu, který je z širého moře chráněn před zraky kolemplujících hradbou vysokých skal. Takže neznalý námořník netuší, že se za hřebenem skrývá chráněná zátoka, která byla z těchto důvodů obydlena odnepaměti. Ani za dob CCCP tomu nebylo jinak a není náhodou, že šikovní soudruzi z východu dokonce využili přírodní pobřežní jeskyni k vybudování základny pro jaderné ponorky. Skalní masiv nad jeskynní byl pro všechny detektory imperialistických kapitalistů ze západu neprostupný, a proto byla existence ponorkové továrny odhalena až v 90. letech, dávno po období studené války, když se k tomu ruští přátelé přiznali. Tuto základnu máme možnost navštívit, čehož využívá většina účastníků zájezdu, zatímco zbytek se vydává prohlédnout zbytky janovské pevnosti Čembalo na skále nad městem. Ještě před tím nám ale šéfové opět domluvili parádní projížďku lodí po zátoce i na širé moře s výhledem na masiv s Čembalem a za ním schovaný záliv. Kapitán pak většinu vysadil před ponorkovou jeskyní a nás na opačném břehu pod pevností. Dokonce nám poradil, jak se vyhnout oficiálnímu vstupu a tedy i placení...
Drápeme se v tom vedru na kopec nad městem a odměnou nám je dech beroucí výhled na tyrkysové moře křižované loděmi nalevo a klidnou městskou zátočinu s nenápadným otvorem jeskyně napravo. Z věží a hradeb čembalské pevnosti se toho bohužel už moc nedochovalo, ale výhled za tu námahu stojí. Koulíme se zpět dolů, kde využíváme městské pláže k ochlazení údů a závitů mozkových. No i když ochlazení je to nevalné – místní rozhlas oznamuje, že teplota vzduchu dosahuje 38° C a vody 29° C. Inu posuďte sami... Avšak jsme vděčni i za to.
Pak procházíme nevelkým městečkem a vracíme se zpět do našeho pojízdného domova. Vedro a únava nás rychle ukolébají, takže zanedlouho všichni spokojeně pochrupujeme, i když se šéfové snaží vtlouct nám do hlavy alespoň něco málo informací o dalších památkách. Tou následující navštívenou je Foros, pravoslavný kostel postavený vysoko na skále nad mořem. Autobus se plouží serpentinami do sedla, kde nás vyplivne, a my ťapeme rozpálenou silnicí v odpoledním slunci dolů ke kostelíku. Bílý, s tmavozelenými střechami a zlatými kopulemi, pod ním tyrkysové moře... Kýč jak bič, ale hezky se na něj kouká.
Před kostelem stojí spousta aut a tísní se dav lidí: uprostřed pomalu se posunujícího kruhu věřících s miminy v náručí stojí kněz a odříkavá podivnou praruštinou (nebo tak něčím) modlitby. Máme tu čest účastnit se pravoslavného křtu. Chvíli okouníme a posloucháme, pak zalezeme do kostelíku a prohlížíme si bohatě zdobený interiér s nezbytnými freskami světců i světic. Venku fouká od pobřeží pořádný vítr, který nám spolu s výhledem na moře dá na chvíli zapomenout na to vedro. Ovšem zanedlouho se nám opět připomene, to když se začneme plazit do kopce zpět k autobusu. Nahoře na parkovišti je spousta stánků se suvenýry, v jednom z nich prodávají moc hezké zimní kožichy a vlněné fusekle. Obávám se, že majitel touhle roční dobou moc velký kšeft mít nebude...
Nastupujeme do busu a ubíráme se podél pobřeží dál na východ, celou cestu se nám otevírají luxusní výhledy na moře a skalnaté útesy nad ním. Odpoledne přijíždíme do Alupky, černomořského letoviska, které se pyšní honosným palácem. Nechal si jej z místního neobvyklého kamene postavit hrabě Voroncov a vypadá trochu jako Hluboká natřená na šedo. Šéfové se hodnou chvíli dohadují se zámeckými průvodci a přesvědčují je, aby se alespoň některý z nich snížil k tomu vydělat si trochu peněz a ukázal nám palác. Nakonec blahosklonně souhlasí postarší pán, nakoupíme lístky a ubíráme se do paláce.
Interiér je hezký, ovšem exteriér ještě hezčí – zahrady s tropickými rostlinami, fontánky, na jedné straně tyrkysové moře, na druhé špičaté vrcholky blízkého pohoří... Hrabě Voroncov měl znamenitý vkus! A asi i spoustu peněz. Po prohlídce dostaneme rozchod, který využíváme k procházce zahradami. Pak se trousíme zpět k autobusu a bereme si nezbytnosti nutné k dnešnímu přenocování na pláži u arménské restaurace. Skrz palácové zahrady potom procházíme k moři a hledáme poznávací znamení naší pláže – tobogán. Z údajného tobogánu se nakonec vyklube proklatě vysoká skluzavka, ke které neomylně zamíříme, abychom zjistili, že jsme na správné adrese.
Před restaurací je prostorná terasa s plážovými lehátky pro naše dnešní spaní. Naše první kroky míří opět do moře, protože je i přes pokročilou denní hodinu pořád na padnutí. Z ody koukáme na skluzavku, ze které se právě dolů řítí Petr. Nadšeně k nám plave a hecuje nás, ať jdeme taky, že je to super. A že za 4 koupené je pátá jízda zadarmo – toho nelze nevyužít! Se Šárkou a Romanem se necháváme přesvědčit, nabíráme dalšího ubožáka, Ondru, a stoupáme po schodech na můstek, ze kterého vede skluzavka. Už při výstupu nahoru mám mírnou závrať, a když přijdu ke skluzavce a podívám se dolů, jímá mě hrůza.
Jede Roman, pak Ondra, Šárku musí skluzavkář strčit, protože neví, jestli má nebo nemá... Když si nahoru sednu já, pro jistotu do mě taky rovnou drcne, abych si to dlouho nerozmýšlela. Načež letím polovinu výšky klouzačky volným pádem, pak teprve se setkám s nafukovacími polštáři, dojedu zbytek po zadku a dole mě to vykopne pár metrů rovnoběžně s hladinou... Uf, mám to za sebou! Jezdce přede mnou z dopadu na vodní hladinu bolí zadek, mě sice ne, ale znova nejedu. Kluci pak vymýšlejí, jestli pojedou znova, nebo zkusí něco jiného, lepšího. Z můstku totiž vede na opačnou stranu kladka, které se člověk chytí a v té správné chvíli se za jízdy nad hladinou pustí a žuchne do vody. Tři stateční se rozmýšlejí, rozmýšlejí...
Nakonec to rozsekne Ondra, čapne kladku a jede. Pustí se dost brzo a padá zatraceně zvysoka. Když to zvládnul on, benjamínek, musí samosebou i zbylí dva borečci. Chlapský ego je zapeklitá věc... Šéf Petr se pouští celkem pozdě a málem to vezme až o zarážku na protější stěně. Do třetice jede Roman, který se poučí z chyb obou předchozích, a s mohutným cáknutím se pouští uprostřed cesty. Pak se ještě chvíli rochníme a konečně vyrážíme jíst. Arméni nám v restauraci připravují různé dobroty, cpem se k prasknutí. Po večeři se s Michalem už za tmy zase noříme do vln, protože je pořád strašný vedro. Na terase se rozjíždí diskotéka, pijeme místní vína, jíme melouny, koupem se, tančíme a provoláváme „Dobře my!“... Pak tančíme i dole na pláži, koupajících se přibývá, na rozdíl od plavek, kterých ubývá... Karimatka párty se daří i bez karimatek :)
Den 11
Vstávání je den ode dne horší, i když se budíme čím dál dřív. V šest ráno už totiž člověku vedro nedá spát, tak se jdeme koupat, i když jsme toho jako obvykle moc nenaspali, šli jsme spát před druhou... Ranní moře je obzvláště příjemné, a proto si ho náležitě užíváme. Většina lidí ještě zkouší klimbat, koupeme se jen s pár místními a s medúzami, naštěstí nežahavými. Ačkoliv hrábnout nečekaně do hroudy rosolu, no nic moc. Pak si sbalíme svých pár švestek, necháme arménskou pláž s lehátky a skluzavkou za zády a kolem Voroncovského paláce se vracíme k busu.
Míříme podél pobřeží stále dál na východ k Vlaštovčímu hnízdu, místo kochání výhledy a poslouchání šéfovského výkladu ovšem většina účastníků chrní. Bus nás za chvíli vysype na parkovišti, ze kterého se ubíráme ke známému zámečku na skále. Někteří nejmenovaní, třeba Petr, jsou noční jízdou natolik zmoženi, že si tento zážitek nechají pro tentokrát ujít :) Klesáme dolů k moři po schodišti, ze kterého je obzvláště fotogenický pohled na Vlaštovčí hnízdo, čehož všichni využívají, a pak stoupáme na protější skálu. Romantický zámeček na vysokém skalním útese nechal postavit pro svou milenku německý ropný magnát začátkem 20. století. Taky bych si dala říct! Výhledy odtud na moře jsou vskutku romantické, pokud ovšem pominete všudypřítomné stánky s kýčovitými suvenýry a davy turistů, kteří navštěvují jedno z nejznámějších míst Krymu. Co se ovšem Vlaštovčímu hnízdu nedá upřít, je příjemné klima zapříčiněné pořádnou mořskou brízou. Díky za ni!
Příjemně osvěženi sejdeme dolů k moři a pak se opět pachtíme do protějšího svahu k parkovišti. Naskáčeme do busu a pokračujeme dál, směr Jalta. Naší první zastávkou je palác Livadia, kde se před koncem 2. světové války konala Jaltská konference, na níž si mocní dělili dobytá území. Původně byl palác letním sídlem carů, později komunistických pohlavárů, dnes si tu podávají dveře turisté.
Vystáli jsme v dopoledním slunci frontičku na lístky a šli se ochladit do interiérů. Tentokrát nám překládá a vykládá Petr, kterého dopolední spánek náležitě osvěžil. Palác je hezký, mezi exponáty se najdou i fotky z Jaltské konference, majetek carské rodiny a další zajímavosti. Vůbec se nám z příjemných vnitřních teplot zpátky do tropů nechce, leč není zbytí. Venku si prohlížíme zahrady a pak se vracíme zpátky k busu. Neskutečnou polední zácpou se krokem posouváme od paláce směrem do centra Jalty, nejznámějšího černomořského letoviska. Málem jsme se v buse uvařili ve vlastní šťávě, takže když se po hodině dostaneme ven, připadá nám, že je tam zima. Ovšem jen chvíli...
S věrnými koupači Michalem, Romanem a Kristýnou míříme po nábřežní promenádě neomylně k pláži. Davem turistů a naplaveninami u břehu jsme se probojovali do čistého moře, kde houpáni vlnami pozorujeme dění na korzu. Je opravdu výstavní, lemované obchody světových značek, palmami, ale také klasickými samoobsluhami, kde stojíte několik různých front na chleba, vodu a vodku. Úplně na kraji je náměstí s obří sochou Lenina obleženou holuby, vedle ní stojí blikající, hrající kolotoč a o kousek dál McDonald´s. Když vylezete z jeho dveří, koukáte přímo na Lenina. Zvláštní pocit.
Po koupeli bloudíme s Michalem křivolakými uličkami v centru a hledáme nejstarší kostelík. Úspěšně se nám to daří a nádavkem k němu potkáváme i stánek s melouny, kde jeden popadnem a vracíme se zpátky. Kolem čtvrté zase naskáčeme do busu na poslední dnešní štaci směr jediný kemp široko daleko. Po cestě nás šéfové informují, že jsou ohroženy naše celodenní výlety do hor v následujících dvou dnech. Je totiž takové vedro, že si nejsme jisti, jestli je ze zdravotního hlediska dobrý nápad vyrazit na celodenní túru do skalnatých hor bez pramenů pitné vody a bez stínu. Navíc se zatím nepodařilo zjistit, zda je vstup do přírodních rezervací v horách vůbec povolen. Doufáme, že to zjistíme v kempu.
Po hodině jízdy zastavujeme na vršku, ze kterého odbočuje prašná cesta dolů k moři a tábořišti. Bereme si jen to nejnutnější pro nocleh, poučeni z těch předchozích už nestavíme stany a dnes si neberu ani spacák, stejně není potřeba... Scházíme dolů do křovinatého lesíka u moře, kde se nám naskýtá zvláštní pohled: mezi stromy tu stojí stanová městečka jak z komunistického filmu ze 60. let. Mezi křovím jsou porůznu nastrkané stany, auta, polní kuchyně i koupelny, suší se tu prádlo, pobíhají děti, posedávají dospělí a zvědavě si prohlížejí naši bagáž a nevěřícné výrazy.
Kemp se táhne podél dlouhé cesty až k moři, dobrý kilometr cikánského ležení. Po vzoru loňského zájezdu máme v plánu nocleh na betonové pláži, ale majitel lokace nás vyvádí z omylu: spaní u moře nemožné, musíme zase kilák do kopce až na druhý konec tábořiště. Nikomu z nás se to nelíbí, ani šéfům ne, ale jiné nocležiště v okolí není, takže nám nic jiného nezbývá. Supíme zase nahoru za místním kempařem, který nám ukazuje plácky, kde se můžeme uložit. Nic extra, ale na nocleh to bohatě stačí.
Někteří účastníci zájezdu se ale i tak kempař nekempař rozhodují pro nocleh na pláži, berou svoje skrovné uzlíčky a vrací se na pláž. Kempaře se šéfové při placení ptají, jak to vypadá s přístupem do hor. Rezolutně jim odpovídá, ať na výlet v horách rozhodně zapomeneme, protože byl vládou vyhlášen mimořádný stav a je zakázán přístup do všech lesů a hor. U Kyjeva prý hoří a celá Ukrajina je na různých místech ohrožována většími či menšími požáry. Musíme tedy vymyslet náhradní plán na zítřek, vypadá to, že strávíme den u moře. Upřímně, ta představa mi není vůbec cizí, i když výšlap do hor by mě v normálních klimatických podmínkách lákal. V tomhle mega vedru ale vezmu rochněním ve vodě zavděk. Ne všichni jsou s tímto plánem spokojeni, ale nemáme jinou možnost.
Po této válečné poradě dáváme rychlou večeři a pak spěcháme k vodě toužíce po večerní koupeli. K moři dorážíme téměř se slunce západem, ale ještě dostatečně za světla, abychom zjistili, že je voda nic moc čistá, v ní spousta zákeřných betonových kvádrů a že fouká. Tak na koupání kašlem a jdem se družit se zbytkem zájezdu na další karimatka párty.
Ta dnešní se koná na molu u vody, hned vedle jsou občerstvovací stánky a diskotéka pod širým nebem. Chvíli sedíme, pijeme, povídáme a koukáme, jak to roztáčej místňáci. Pak mě role pasivního pozorovatele přestane bavit a snažím se vytáhnout někoho na „parket“ (či spíše beton). Nejsem moc úspěšná, ale Kristýnu nakonec ukecám. Netrvá dlouho a k našemu křepčení se přidá Petr, ze kterého se vyklube nadšený tanečník, a potom i spousta dalších. Nakonec v kroužku trsáme v hojném počtu, infiltruje k nám i družby chtivá ukrajinská mládež, řádíme jak na základce.
Hudba je fakt „echtovní dydžina“ – monotónní rytmus, podobné písničky, ale je to super, tančíme zodpovědně ze všech sil, co nám ještě zbývají – a je jich nemálo! ;) Několikrát za večer zahrajou písničku We no speak Americano od Yolandy, kterou pak uslyšíme ještě mockrát a která se stane hitem letošního zájezdu a horkého krymského léta... Diskotéku pod širým nebem nám Ukrajinci utnou asi hodinu po půlnoci, škoda :( Někdo se pak uloží na karimatku přímo na betonovém molu, my se vracíme hrbolatou cestou zpátky do cikánského ležení. Jde to ztuha, je tma jak v pytli, na cestu nám svítí Roman, kterýžto už má slušně nakoupíno, takže spíš nesvítí, než svítí. Ale je s ním sranda, když dojdem nahoru ke spacákům, nemůže najít ten svůj, bloudí mezi spícími lidmi a my těžko zadržujem smích. Stejně se půlka nocležníků vzbudí... Dneska je asi jediná noc, kdy by se spacák hodil – v lesíku i na molu fouká a je konečně poprvé pod 30 °C... Smůla :)
Den 12
Dnešní o pár stupňů chladnější noc je o hodinu delší než obvykle, nespěcháme totiž s ranním přejezdem. Nádhera. Spíme proto déle, pak sbalíme naše ležení a vracíme se prašnou cestou nahoru k autobusu. Co se širákového ležení týče, máme dnes rekord – dva stany postavili jen čtyři sabotéři, tudíž nás venku spalo ani nevím kolik. Vím jen tolik, že trháme munďácký rekord v počtu lidí spících pod širákem. Petr ovšem nakonec prohlásí, že to neplatí, protože tam stejně moc stany stavět nešly. Ach jo. Tak znova.
Nasedáme do busu a přejíždíme do nedalekého městečka Slunečogorskoje, jednoho z letovisek krymské riviéry. Dostáváme volno na celé dopoledne, paráda. Se Šárkou, Romanem, Kristýnou, Petrem, Lenkou a Honzou zamíříme neomylně na pláž a jdem se rovnou ochladit, protože teploměr už se zase snaží dokázat, že 35° C je zima.
Během koupání s holkama lačně pozorujem borečky na vodních skútrech, kterak kličkují mezi davem lidí. Ne ani tak kvůli nim samotným, jako kvůli jakési pneumatice s otvory pro tři lidi, zapojené na laně za skůtrem. Týpci se snaží nalákat zábavy chtivé turisty, ať vypláznou nějakou tu hřivnu a nechají se svézt na vlnách za skútrem. S holkama doufáme, že se jim nás zželí a svezou nás zadarmo. Ale jsou natvrdlí a vůbec se k tomu nemají. Tak musíme nakonec vylovit hřivny a se Šárkou a Kristýnou se drápeme na pneumatiku. Dostáváme plovací vestu a upozornění, ať se pevně držíme. Zapasujeme se do sedátek, sevřem provazy sloužící za držadla a čekáme, co to udělá. Skútr se za chvíli rozjede, táhnouce nás na špagátě za sebou, a my skáčem přes vlny, křečovitě se držíme a ječíme, pokud zrovna nemáme pusu plnou vody. Moc si toho za jízdy neprohlídnem, protože máme sůl i v očích. Je to fakt rychlost a proklatě to skáče, nebýt těch provazů, už nás to dávno katapultovalo do hlubin. Ani nevím, jak dlouho jízda trvala, ale když nám zase přibrzdí u břehu, mám pocit, že jsem zvedla asi tak tisíc činek a vypila půlku Černého moře.
Pak nasedá Petr s Romanem a Lenkou a absolvují totéž, stejně překvapeni, jak sakra rychle to jede a skáče a jak z toho držení bolí ruce. Vyblbli jsme se, zaplavali a k polednímu se vracíme zpátky k busu. Přejeli jsme podél pobřeží do nedalekého Sudaku a ubytovali se v opravdovém kempu se záchody, sprchami a restaurací. No... Záchody jsou spíše na škodu, než že bychom za ně byli rádi, les by byl příjemnější. Jedná se totiž o klasické suché hajzlíky, leč jednotlivé jámy nejsou odděleny kompletně, leč pouze nevysokými zábrany. Zepředu pro jistotu nejsou dveře vůbec žádné. Ale sprchy jsou fajn, po skoro 2 týdnech si je opravdu užíváme.
Odpoledne máme opět volné, trávíme je u vody. Moře je teplé, až zbytečně moc, a tak se rochníme. Večer se pak na karimatka párty scházíme dole u pláže, kde je postaveno pódium s koutkem pro DJ, barem a zastřešená terasa. Usazujem se ke stolkům, popíjíme vodku s džusem i bez něj, víno a další nektary. Místní DJové začínají se setměním pouštět hudbu. Později přichází na program světelná ohňová show, dva ukrajinští bráchové předvádějí svoje umění s hořícími fakulemi. Pak místňáci zase pouštějí hudbu, ale moc lidí netančí.
Za chvíli je proto jdeme přemlouvat, jestli by nám nepustili naše písničky, že nás bude křepčit určitě víc... Petr přináší vlastní zdroj, sestavujem na noťásku playlist a už to jede. Tančíme na pódiu, je sice úděsný vedro, ale nenecháme se odradit. Musíme se dohadovat s ukrajinským Djem a střídat se s ním, aby mu neodešli jeho posluchači a tanečníci, ale je nás víc, takže je převálcujem. Mezi námi se na osvíceném pódiu motají strašilky nebo kudlanky, to fakt nepoznám, je jich tu strašně moc. Ale na rozdíl od nás netancujou. Kromě Yolandy to roztáčíme i na Visáče, Tři sestry, Kabáty,... No zodpovědně tančíme, zodpovědně, až do brzkých ranních hodin. Dobře my!
Den 13
Ráno se budíme zase před šestou. Kemp je totiž na louce, nikde žádný kopec a slunce začíná hřát proklatě brzo, což pocítíme na vlastní kůži. Hned po probuzení míříme rovnou k vodě, zchladit se z pětatřiceti aspoň na 30° C... Po očistné koupeli a snídani nasedáme do busu a míříme k městu Sudak, kde parkujeme u pevnosti. Nakupujeme lístky a dostáváme rozchod na prohlídku zbytků starobylé citadely.
Pevnost na vysokém ostrohu nad mořem byla strategickým místem pro kontrolu nad okolním Černým mořem a v průběhu staletí o ni bojoval a následně ji obýval kdekdo. Dnes jsou z citadely už jen ruiny, ale části hradeb na kopci se zachovaly. Neomylně míříme rovnou za nosem do krpálu přímo k nim. Trochu se u toho zapotíme, je přeci jen teplíčko, ale odměnou nám je luxusní výhled na okolní azurové moře, pláže plné lidi i na hory ve vnitrozemí. Chladíme se v příjemné mořské bríze a děláme spoustu fotek, se Šárkou především veselé skupinové na samospoušť...
Pak si jdeme prohlídnout i zbytky citadely, konkrétně věž, nádvoříčko a kousek paláce. Všude se tu fotí ukrajinské roštěnky v profesionálních modelkovských pózách s okouzlujícím úsměvem na namalovaných rtech. Proti tomu vypadají naše veselé skupinovky v otrhaných tričkách a špinavých kraťasech vyloženě nepatřičně... :) Po prohlídce pevnosti se k polednímu scházíme zase zpátky u autobusu a následně jedeme do města na nákup jídla, vody, pití a melounů.
Potom se vracíme zpátky do našeho kempu. Zbytek odpoledne trávíme naprosto spokojeně u vody, ba spíše ve vodě. K večeru s Petrem přiravujem playlist na dnešní taneční párty, jsme domluveni s ukrajinskými dýdžeji, že se budem v pouštění hudby s nimi střídat, aby panovala multinárodnostní spokojenost. Se setměním se scházíme zase na terásce a usazujeme se k drinkům, abychom se náležitě uvolnili na tanec. Pak se zase nahrnem na pódium a navazujem na včerejší párty. Ukrajinců moc netancuje ani na jejich písničky, tak posíláme sličnou rusistku Jitku, ať překecá dýdžeje, ať nás nechá hrát. Jitka je velice úspěšná, pouštíme si hudbu podle vlastního gusta a tančíme, až z toho skoro duši vypustíme...
Den 14
Dnešek je posledním dnem na Krymu, zítra už nás čeká přejezd na západ Ukrajiny. Obligátní koupel v moři po ranním probuzení kolem šesté snad netřeba zmiňovat. Pak následuje snídaně, balíme fidlátka a chystáme se k odjezdu. S naším vstáváním se zároveň vrací ke stanům Jitka a uléhá ke krátkému spánku, s dýdžejem si asi dobře popovídali :)
Naskáčem do busu a vyrážíme směr pohoří Kara Dag. Ovšem neuplyne ani čtvrthodina, když se v jedné zatáčce ozve rána jak z děla. Na nejbližším možném místě zastavujeme, aby řidiči zjistili, že škrtli o nějakou zákeřnou překážku a jedna pneumatika je roztrhaná na hadry. Tak se odebéřeme na protější stranu silnice do malé restaurace, kde si dopřáváme další snídani a ranní kávičku, zatímco řidiči navlečení v montérkách mizí chvílemi pod autobusem a mění pneumatiku. Za půl hodiny je hotovo, takže můžeme pokračovat dál. Nemusím dodávat, že po cestě všichni doháníme ponocování...
Před desátou zastavujeme na parkovišti nedaleko výchozího bodu do národního parku Kara Dag. Dostaneme rozchod a informaci, že v poledne vyjíždíme na vyhlídkovou plavbu. Jupí! Scházíme k moři, kde je kromě info centra, pláže a muzea i delfinárium. Zrovna tam začíná delfíní představení, kterému neodoláme a na poslední chvíli se natlačíme dovnitř. Sedáme si úplně nahoru pod střechu a pochvalujeme si, jaký máme skvělý výhled. Co nám ovšem nedošlo, je skutečnost, že v prosklené budově a navíc těsně pod střechou nebude 30, ale aspoň 150 stupňů, což si ovšem uvědomujeme pozdě. A tak závidíme delfínům v bazéně pod námi, že se koupou...
Cvičitelé s chytrými zvířaty provádějí všeliké kousky. Divíme se, kde se na Krymu delfíni vzali, viděli jsme delfinárium i v Sevastopolu a v dalších městech. Dostává se nám od šéfů vysvětlení, že byli během studené války cvičeni a využíváni k vojenským účelům, třeba ke kladení min... Teď už se (snad) chovají jen v delfináriích a trénují pro turistická představení. Po delfíním představení přijdou na řadu ještě tuleni a po hodině vylézáme ze skleníku mokřejší než ta vodní zvířata. Proto neváháme a jdeme se rovnou vykoupat do moře. Kolem poledne se všichni scházíme na molu a ve dvou skupinách vyrážíme na vyhlídkovou plavbu kolem útesů Národního parku Kara Dag. Měli jsme jít do tohoto pohoří na celodenní trek, ale kvůli extrémnímu počasí je do parku vstup zakázán.
I z lodi však vidíme zvláštní vyvřelé útvary nesoucí různá jména, která nám spolu s různými historkami vykládá kapitán a průvodce v jednom, šéfové pak překládají. V jednom místě ční z moře obrovská skalní brána, zvaná podle barvy Zlatá. Projíždíme lodí skrz a dovídáme se, že kdo hodí na stěnu minci a něco si přeje, určitě se mu to splní. Petr si zase přeje dlouhověkost Munda, ale na minci opětovně šetří :)
Podél skal se pak vracíme zpět s krátkou zastávkou na luxusní koupání. Přímo z lodi skáčeme do 22 metrů hluboké, azurové vody, paráda. Vyhlídková plavba byla krásná, skoro toho treku ani nelituju :) Od přístavu se vracíme na parkoviště, nalodíme se do busu a pokračujeme na nejvýchodnější místo našeho krymského výletu, do Feodosije. Toto historické město je proslavené svými lázněmi a arménským malířem, jehož složité jméno si nepamatuju. Každopádně maloval obrazy moře ve všech podobách, hlavně bouřícího, a je tu jeho muzeum a několik soch. Od busu míříme do centra, cestou procházíme parkem, na který navazuje pouť se spoustou kýčovitých stánků a atrakcí. Pak se snažíme na nádraží najít záchod, což nám přináší nevšední zážitky, kam se hrabe hlavák v Praze...
A potom už přecházíme koleje, abychom se dostali na promenádu a pláž. Čtete dobře, pláž je opravdu od zbytku města oddělena nádražím a vlakovými kolejemi. Chvíli se promenujeme a pak někteří zajdou do muzea výše zmíněného malíře učinit zadost kulturnímu vzdělání. Zanedlouho už pospícháme zpět k autobusu, protože jsme po cestě zahlédli obchod s potravinami, ve kterém musíme nakoupit suvenýry domů.
Ukrajina má bohužel limity pro vývoz alkoholu, a proto musíme pečlivě počítat, kolik vín, portských a vodky můžeme dovézt. Nakoupíme i nějaké dobroty na poslední večerní plážovou party a vracíme se k busu. Kolem šesté večerní nás řidiči dovezou ke kempu za Feodosií, dnes budeme spát přímo na písečné pláži na břehu moře. Netřeba dodávat, že stany nestavíme. Dáme rychlou večerní koupel a pak jdem využít luxusu kempových sprch. Kójičky s tekoucí studenou vodou tu jsou asi tři, takže se před nimi tvoří dlouhá fronta. Úsměvným detailem zůstává, že uvnitř není světlo, a vzhledem k tomu, že už se stmívá, je uvnitř tma jako v pytli. Očisty chtivý ubožák má tudíž dvě možnosti: sprchovat se potmě, nebo s dveřmi dokořán, kudy proniká světlo lamp zvenčí.
Pak se jdeme najíst na naše plážové ležení a poslední karimatka párty může začít. Uklízíme se poněkud stranou, abychom nerušili ostatní obyvatele stanů a chatek. Během karimatka párty opět poctivě ochutnáváme různé příchutě vodky, prokládáme to krymskými víny, i pivo byste tu našli. Jana s Hankou se boří do strun kytary a my je doprovázíme svým neumělým zpěvem. Zanedlouho nás nějací netolerantní kempovníci přijdou důrazně požádat, abychom se odklidili o kus dál, protože činíme bordel... No to snad není možný! Tak se zvednem a posunem ještě dál.
Pohyb je zároveň impulsem k hrám. Nejdřív přichází na řadu zájezd Munda – řadíme se do dvou řad, sedáme si na stehna za námi balancujícího účastníka a takto vytvoříme autobus se šéfy a řidiči vpředu. Následuje Jakubova běhací hra, která při našem stavu promile v krvi prověří odolnost nejednoho z nás. Utvoříme družstva, do vzdálenosti několika metrů od nás je umístěna lahev vodky (nebo slivovice) pro každé družstvo zvlášť. Každý závodník nejdřív provede několik (hodně) otáček kolem vlastní osy se sloním chobotem, pak dokličkuje co nejpříměji k láhvi a vypije, co může. Vyhrává to družstvo, které vyprázdní svou láhev jako první. Fujtajbl, ještě teď se mi motá hlava. Po téhle hře je nám tak zle, že si jdem zase radši sednout. Dobře my!
Roman odhazuje triko a chce se jít koupat, ... Je tu veselo :) Zpíváme, dokud kytaristky neodejdou spát. Pak pokračujem ve stále se menšícím počtu v družení, povídání a pití...
DEN 15
Ráno se probudím na pláži s východem slunce sice bez kocoviny, zato s bolestí břicha. Sice jsme celý zájezd přes den pili jako duhy (myšleno nealko), ale skoro všechno šlo ven kůží. Moje močové cesty takovýto nápor tropických teplot, nedostatku tekutin a nevalné hygieny nevydržely. A tak vysomruju od sester (doktorky a farmaceutky) Janky a Danky Biseptol a místo poslední ranní koupele na Krymu si dávám antibiotika, piju čaj a chodím co chvíli na záchod.
Postupně se probouzí většina osazenstva v různém stupni připravenosti na denní a noční přejezd na západ Ukrajiny. Pomalu snídáme, někdo se koupe, balíme a loučíme se s mořem. Kolem desáté nasedáme do busu, dáme Krymu adieu a usínáme v autobuse doufajíce, že se probudíme až ve Lvově, aby ta cesta rychle utekla.
Budíme se v podstatě jen na čurpauzy. Odpoledne už jsme celkem odpočatí, a proto Petr s Michalem rozjíždějí vysílání radia Mundo. Hrajou samý hitovky včetně hymny hradeckých hokejistů, jejichž skalním fandou je Vláďa. Posíláme si dopředu písničky na přání, proběhne i seznamka... Prostě čtyři hodiny dobré zábavy a hitů bez reklam. Večer si pustíme pro lepší spaní Cimrmany, přerušované pouze čurpauzami a výpadky při nadskočení autobusu na větším výmolu. A spíme až do rána...
Den 16
Po osmé hodině se probouzíme ve Lvově. Hned po vystoupení z busu s potěšením konstatujeme, že je tu po ránu celkem příjemné klima a ne pětatřicet ve stínu. Vybaveni informacemi a plánkem města dostáváme celodenní rozchod. S melounářema vyrážíme na nedaleký kopec se zbytky hradu, ze kterého je hezký výhled na celý Lvov.
Město je to vskutku pěkné, centrum dokonce zapsané na seznamu UNESCO. Lvov býval hlavním městem tehdejší Haliče, centrem obchodu a bydlištěm lidí nejrůznějších národností i náboženství. Z kopce scházíme směrem k centru, potkáváme starý pravoslavný kostelík, pak honosnou operu, nedaleko ní židovskou synagogu a pak arménský kostelík. Město už má spíš evropské klima, podobnější třeba Krakovu než východoukrajinským či krymským městům. Na hlavním náměstí máme sraz se šéfy, společně pak vystoupáme na radniční vyhlídkovou věž. Po obvodu náměstí stojí výstavní měšťanské domy a v nich spousta restaurací. Tak se vydáme sehnat něco k snědku.
Zamíříme do nenápadné uličky, která je ovšem velmi známá, a to svým podnikem Kafé Masoch. Ve Lvově se totiž narodil hrabě Masoch. Něco Vám to jméno připomíná? Že by masochismus? Správně! V kavárně Vás prý kromě kafíčka za mírný příplatek i seřežou... Pro jistotu se k obědu usadíme do restaurace o kus dál. Dáváme si boršč a pak zkoušíme na otrávenou servírku další dobroty z jídelníčku, ale nad všemi vrtí hlavou, že nejsou. Tak se zeptáme, co že to vlastně je, a z toho mála si objednáme. Na konci ji dorazíme tím, že chceme platit každý zvlášť, což málem nerozdýchá. Na Ukrajinu prostě ještě kapitalismus nedorazil.
Pak se melounáří vydávají na okraj Lvova, kde je skanzen lidové ukrajinské architektury. Já pro jistotu volím odpočinek v parku, abych nedráždila svoje zdraví bosou nohou. Petr jde se mnou a odpoledne využívá k psaní básně na krymský zájezd, který se chýlí ke konci. Vpodvečer se sejdeme zase u autobusu, absolvujeme společné focení, nalodíme se a pokračujeme směrem k domovu. Po nočním a denním přejezdu a celodenním chození po Lvově jsme dost marní, takže okamžitě usnem. Probudíme se kolem půlnoci na ukrajinsko-slovenské hranici.
Petr s Michalem nás upozorňují, že čekačka bude opět dlouhá a že můžou kontrolovat zavazadla, z čehož jsme v tuhle denní dobu vyloženě nadšení. Pak projde busem celník, vybere pasy a zmizí. Snad to bude rychlé... Po chvíli se ovšem vrátí a zavelí, ať vyndáme veškerá zavazadla a kompletně vyprázdníme autobus, že bude prohlídka. Ach jo! Vytaháme všechny ty krámy, a že jich není málo, a postupně jeden za druhým procházíme kolem celníků. Prohlídka zavazadel spočívá v tom, že otevřou batoh, mrknou navrch, mávnou rukou a tím to hasne.
Takže naprosto zbytečná buzerace, která žádné ne úplně legálně vyvážené zboží neodhalí. Z toho je nadšen Jirka, který hned za hranicí skáče radostí, že provezl tři kartony neskutečně levných cigaret, místo povoleného jednoho :) Naskládáme zase všechny věci do zavazadlového prostoru, uvelebíme se na sedačkách a pokračujeme přes Slovensko k domovu.
Den 17
Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu. Přejíždíme Slovensko a po poledni jsme v Čechách. Někoho vysazujeme u Hranice na Moravě, účastníky z Hané v Holomóci, Jirku před Hradcem. Naší výstupní stanicí je Hradec. Se Šárkou se loučíme s kamarády melounáři, se šéfama Michalem, který pokračuje do metropole, a s Petrem, zasloužilým Hradečákem :)
Kdybych měla zájezd v několika slovech shrnout, bylo by to asi toliko: vedro, koupání, vedro, víno, vedro, vodka, super lidi, vedro, tanec, karimatka párty, vedro, Krym.
Dobře my! :)
Autorkou cestopisu je Radka Podzimková.