Cestopis Veroniky Toušové ze zájezdu Pyreneje (10. - 21. 8. 2016)
Tak, jak slepý k houslím přišel, tak já přišla k zájezdu do Pyrenejí. Po prvních dvou dnech dovolené, které jsem prožila už tak nějak klasicky v práci a na pokraji zhroucení, jsem po příchodu domů zasedla k počítači a opět se mi rozezvonil telefon. Buď skončím v psychiatrické léčebně se syndromem vyhoření, jako má předchůdkyně, nebo odtud musím na pár dní zmizet. Volba byla jasná. Do vyhledávače zadat aktivní dovolená, odjezd zítra a žádný signál. Moc shod nebylo a jako první se objevil odkaz od CK Mundo, zájezd do Pyrenejí.
Ve stručnosti jsem si přečetla anotaci zájezdu, vlastně ani tu ne, jen jsem napsala e-mail, zda je možné se ještě přihlásit, ač je odjezd za necelých 27 hodin. Během několika minut přišla odpověď i s přihláškou. Chvilku jsem přemýšlela, váhala. Opět zazvonil telefon a volba byla jasná. Vyplněnou přihlášku jsem odesílala sice s rozpolcenými pocity, ale s úsměvem na rtech. Z toho samého úsměvu se za chvilku stávala pomalu, ale jistě křeč. Odjet sama, do země, jejíž jazyk neovládám, hlavou mi běžel snad milion myšlenek. Tou nejdůležitější však bylo, že nemám věci?! No, nemám, ve své podstatě mám vše, jen ne určené do hor. Už bylo skoro 17. hodin. Vzhledem k tomu, že žiji v Německu, kde nejsou otevírací doby pro zákazníky tak příznivé jako v ČR, musela jsem jet do Čech a koupit komplet novou výbavu. Při nakládání stanu, karimatky a spousty jiných věcí do auta se mi opět rozezvonil telefon, tentokrát CK Mundo. Jednalo se o způsob platby. V 21. století již všichni využíváme pokroky moderní doby a používáme internetbanking, takže platba by neměla být problém, pokud tedy bydlíte v Čechách. Nějak mi nedošlo, že nemám český účet, banky už byly zavřené, a však platbu bylo možné provést i v euro. Domluvili jsme se na zaslání SMS s potřebnými údaji, co se týče čísla eurového konta apod. a rozloučili se se slovy ” tak zítra ahoj u autobusu”. Super servis, napadá mě. Občas tu naší Republiku opravdu postrádám.
Následovala rychlá návštěva rodičů a zapůjčení pár drobností. Slyším mutru, jak v kuchyni povzdechne, proč zrovna ona nemůže mít normální děti. Trošku se nad tím zamyslím. Nechápu, proč si dělá starosti, je to kvůli bungee jumpingu, který jsem absolvovala před několika týdny, nebo snad kvůli tomu, že se přihlásím single na zájezd s odjezdem zítra? Vážně netuším, ale mutra i nadále stojí v kuchyni a kroutí hlavou. Loučím se a razím zpět domů, do Německa. Přijíždím o půlnoci, balím, vyřizuji maily. Ráno ještě na otočku do práce, vyřizuji poslední záležitosti a pádím směr Plzeň. Opět nic nestíhám a telefon zvoní a zvoní.
Přijíždím do Plzně a oslovuji první a zároveň jediné dvě osoby široko daleko. Jedou stejným směrem, paráda. O 5 minut později přijíždí autobus a vyskakují z něj 3 milí, usměvaví, mladí lidé. Nemusím se představovat, tak nějak tuší, že já jsem ta, která se přihlásila včera. Nakládáme věci, nastupujeme a rozjíždíme se směr Pyreneje. První zastávka je u Rozvadova, kde nabíráme řidiče a zároveň navazujeme první kontakty. Vypadá to, že nejsem jediná single. Začínají ze mě spadávat obavy. Po krátké pauze nasedáme. V jinak do této pauzy tichém autobuse se ozývají první hlasy a cvakají první plechovky piva. V předních řadách koluje plastová láhev s vínem. To vypadá dobře, říkám si. Z reproduktoru se ozývá přivítání a představení řidičů, Vlastíka a Gabči. Průvodci obchází každého účastníka zvlášť a připíjejí si s námi domácí, vynikající slivovici a s každým naváží krátký rozhovor. Moc milá atmosféra. Pak už si jen dlouho do noci povídám s okolo sedícími, zatímco v televizi běží film, který jsme si skupinově pomocí hlasování zvolili. Každé 3 až 4 hodiny děláme pauzu. Vzhledem k množství vypitých piv je toto ideální. Cesta je zdlouhavá, ale bezproblémová.
Den druhý
Okolo druhé hodiny přijíždíme do Carcassonne. Francie nás vítá krásným, slunečným počasím. Vystupujeme z autobusu, protahujeme nohy, ruce, záda i plíce a pochodujeme společně k pevnosti. Dostáváme spoustu času na prohlídnutí si nejen pevnosti, ale i městečka, a to každý po své vlastní ose. Při pohledu na hradby a vše kolem, mi v hlavě naskakuje pověst o tom, jak byl hrad za saracénské nadvlády obléhán vojskem Karla Velikého, kterou nám v autobuse připomněli průvodci.
Po několikaměsíčním obléhání hradu hrozilo obyvatelstvu umoření hladem, a tak jistá madam Carcass vymyslela lest. Z posledních zásob nechali vykrmit prase a mrtvé jej přehodili přes hradby hradu k nepřátelským nohám. Praseti se při pádu na ostré kamení rozpáralo břicho a z jeho útrob se na nepřátelské vojsko vysypala... A víte co, přeci vás nepřipravím o příběh z autobusu... Na konec si počkejte do Francie ;-). Největší dochované pevnostní město Evropy na nás dýchá svou historií a i přes davy návštěvníků si každý z nás nachází to své. Tato pohádková pevnost vás okamžitě zatáhne do minulosti. Jedni si fotí hradby, jiní se po krátké prohlídce vydávají do městečka, další jdou na procházku k řece Aude, která pramení v Pyrenejích v Massif du Carlit v nadmořské výšce 2185 metrů a která se svou délkou okolo 224 kilometrů zasahuje do území šesti departementů (mimo jiné například Pyréneés Orientales či Tarn).
K večeru se scházíme u autobusu a ještě kousek popojíždíme do našeho prvního kempu. Rozbíjíme stany, střídáme se ve sprše, stejně jako u autobusu pro zásobu piv a vzápětí na nás čeká první karimatka párty. Sedíme v kruhu, každý se ve stručnosti představuje, kolují první láhve alkoholu a různé pochutiny. Je to prima. Silnější z nás sedí dlouho do noci a ráno se proklínají, že nešli spát stejně jako většina. Možná by pak nebyly ty kruhy pod očima tak znát. Po kraťoučké noci a osobní hygieně balíme stany, batohy, spacáky a vyrážíme dále.
Den třetí
Je sice něco málo po sedmé hodině, ale i tak cvakají plechovky od piva. Někteří to berou jako vyprošťováka, jiní jako snídani. Část osazenstva dožvýkává poslední sousta, jiní ještě na chvilku ulehají. Opět popojíždíme autobusem, tentokrát směr Lourdy. Cestou zastavujeme v místním malém obchoďáčku a ve 30 minutách stíháme nakoupit nejnutnější zásoby a hlavně velké množství vína.
Lourdy, malé městečko s přibližně 15 tisíci obyvateli, spadající do francouzského departementu Hautes-Pyrenées. Autobus zastavuje zhruba deset minut rychlejší chůze od vstupu na území, kde miliony lidí ročně doufají v zázrak. Už cesta od autobusu mně, ateistovi, připadá jako obrovská továrna na peníze. Obchůdek vedle obchůdku, stánek vedle stánku, jeden suvenýr vedle druhého a všechny samozřejmě s vyobrazením Panny Marie. Od kanystru na vodu, přes ubrus, kapesníky, obrázky až po látkové tašky a spoustu jiných nesmyslných věcí. Mám z toho všeho husí kůži, která mě až do odchodu neopouští. Procházíme vstupní bránou a taktéž namátkovou kontrolou. Ukazujeme batohy, někteří z nás přicházejí o nože a paštiku, kterou mají k svačině, si tak musí mazat prstem. Opodál stojí trojice vojáků se samopaly, takových trojic je na celém území spousta.
Bazilika je na pohled krásná, stejně jako její okolí. Vše je upravené, čisté. Začíná bohoslužba. Nerozumím ani slovo, připadá mi to ale jako setkání fanatiků, včele s mluvčím, kterému drží nad hlavou paraplíčko jako ochranu před sluníčkem, které opět opaluje naše ramena a obličeje. Vlastně by opalovalo, respektujeme zahalení ramen i jiných částí těla a tak nám je jen neskutečné vedro. Všichni zpívají a odříkávají jako jeden muž, ti nejunavenější polehávají podél zídek a spí.
Město Lourdy se podle legendy stalo slavným až po roce 1858, kdy se mladé, negramotné dívce Bernardette několikrát zjevila Panna Marie. Dívce ukázala léčivý pramen a žádala ji, ať zde nechá vystavět kostel. Ač odborné rozbory nikdy nedokázaly, že voda obsahuje zvláštní léčebné prvky, je i dnes toto poutní místo hojně navštěvováno. Ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední. My léčivý pramen též zkoušeli, rýma zůstala rýmou, a jak se říká, že neléčená rýma trvá 7 dní a léčená týden, tak tomu bylo i po napití se léčivého pramene. Stovky lidí na vozíku, bez vozíku, všichni doufají v jediné. Někteří z nich šetří celý život na cestu do zázračných Lourd. Jak se cítí, když budou po napití i vykoupání se v léčivém pramenu i nadále odkázáni na invalidní vozík? Nebo je snad víra v zázrak a v sugesce vyléčí? Těžko říct. Tato otázka mi leží dlouho v hlavě, zvláště při pohledu na invalidní osoby, jejíchž doprovod jim značí kříže na čele, hned při vjezdu do areálu.
Zbývá čas na prohlédnutí si města, hradebních stěn alespoň z venku a návratu zpět k autobusu. Přejíždíme do malinké vesnice Gavarnie, z níž máme absolvovat 4hodinovou túru s převýšením asi 700 metrů. Autobus parkuje a my prvně vyměňujeme sandále za pohorky. Vyskakujeme z autobusu s nadšením prvního výsadku do přírody. Chvilinku jdeme poměrně frekventovanou cestičkou až tam, kde se tyto cestičky rozdělují. První z nich vede téměř rovinkou k hotelu Cirque de Gavarnie a od něj pak mírnějším stoupáním až k vodopádu Grande Cascade. Druhá, ta, kterou volíme my, již tak frekventovaná není. Přesněji řečeno, kromě nás na ní není nikdo. Není se čemu divit, kopec jak blázen, převýšení, pokud se nemýlím, na poměrně krátkém úseku přibližně 400 metrů. Několikrát každý z nás individuálně zastavuje, kopec nebere konce, hlava se motá a mžitky před očima se stávají samozřejmostí. Prvně začínám litovat, že jsem jela. Nechci brzdit skupinu, ale tohle prostě nemůžu zvládnout. Přemýšlím, komu zavolám, aby pro mě přijel. Konečně se i já vydrápávám nahoru, nádherný výhled, jen co je pravda. Koukám na stádo krav, které leží jen pár metru od nás, a přemýšlím, jak se tam ty krávy kruci dostaly. Po pár minutách se mi pomalu ustaluje srdeční frekvence a i dech je klidnější. Už zase ničeho nelituji.
Pokračujeme dál. Mírně stoupáme, pak zase klesáme a kocháme se výhledem na skalní stěny, louky, vodopád. Už nenadávám, že jsme nešli spodní cestou, už ani neobviňuji průvodce, že chtěli otestovat naši fyzickou zdatnost a možná se i některých účastníku zbavit. Už se jen kochám a na věčnost zachycuji pár vzpomínek. Sestoupáme k hotelu, ke kterému bylo možné dostat se i po rovince a dostáváme rozchod, stejně jako instrukce, kudy se dostat k vodopádu a kudy k autobusu. V malých skupinkách se pomalu vydáváme k nejvyššímu vodopádu Francie o výšce 422 metrů. Na pohled je to kousíček a jde se poměrně dobře. Až ke konci nás čeká opět nepříjemné stoupání a spousta suti, která komplikuje cestu. Uděláme tři kroky vpřed a jeden sjedeme zpět. Ale jsme tu, jsme u vodopádu, který smáčí svou ledovou vodou naše ruce, batohy a vůbec vše. Je to mazec.
Dolů to jde podstatně lépe, vlastně to jde úplně samo. Suť se sype a my jen občas uděláme krok. Přicházíme k hotelu. Usedáme na terasu a objednáváme pivo. Autobus sice odjíždí za pár minut, ale točené pivo s výhledem na vodopád stihneme vždy. Buď je pivo tak silné, nebo jsme tak vyčerpání, anebo kombinace obojího a sluníčka. Pivo cítíme všichni. Rychlým krokem a v mnohem veselejší náladě míříme směr autobus. Popojíždíme, opět rozbíjíme stany, střídáme se ve sprchách a večer po válečné poradě, jak bude probíhat následující dvoudenní túra, sedíme a popíjíme bílé víno z plecháčků, jíme korbáčky a vyprávíme. Usínám jako dítě.
Den čtvrtý a pátý
Popojíždíme autobusem, vlastně už je to taková rutina. Tentokrát je to ale jiné. Téměř dva dny se neuvidíme. Nevím, co nám bude chybět víc. Jestli pohodlí, příjemná společnost Vlastíka a Gabči, anebo chlazený Kozel. Loučíme se a vyrážíme na naplánovanou desetihodinovou túru. Je to poprvé, co si s sebou neseme krom svačiny i částečné vybavení. Je to znát.
Jsme na území NP Ordesa y Monte Perdido. Jedná se o jeden z nejstarších národních parků nejen Španělska, ale i Evropy. Leží při francouzských hranicích a má rozlohu více jak 150 metrů čtverečních. Chráněné území bylo vyhlášeno roku 1918 královským dekretem, rozšíření a reklasifikace parku do dnešní podoby proběhla roku 1982. Na území tohoto parku můžeme vidět hned dvě významné světové památky, které jsou zapsané v UNESCO. Teda, ti sportovnější z nás dvě, my, normální smrtelníci, uvidíme jednu, a to údolí Ordesa. Ti zdatnější pak i tu druhou, a to horu Monte Perdido. K tomu ale později.
Vystupujeme z autobusu a vyrážíme směr Rolandova brána. Z počátku se jde skvěle, široká cesta, mírné stoupání, krásný výhled. Po deseti minutách děláme první pauzu. Upravujeme batohy, pijeme, čůráme, svlíkáme oděvy a někteří opět svačí. Vlastně se tu svačí neustále. Spouště fotoaparátu samozřejmě cvakají. Někteří fotí stáda koz, které nás obklopují, jiní krásné výhledy. Pokračujeme dále, již ne tak pohodlnou cestou, ale i nadále se jde skvěle. Po balvanech, šutrech a do kopce. Sluníčko do nás opět pere, máme štěstí na počasí, alespoň zatím. Zelené planiny postupně ubývají, až úplně mizí a nahrazují je proudy vody a malá sněhová pole. Terén je čím dál náročnější, ale zábavnější. Nahoru, dolu, po balvanu, z balvanu. Kolena začínají dostávat zabrat. Vyšlapaná, široká cestička už je také minulostí, už se jde, respektive spíše šplhá, do pěkně prudkého kopce. Ze sněhových políček se stávají sněhová pole. Ze sluníčka, které předtím příjemně hřálo, se stává nepřítel, který se podílí na tom, že ze mě leje jako z vola. Šplháte a sápete se nahoru, abyste vzápětí mohli zase sklesat dolů. Paráda. Takže mírně klesáme, kloužeme se přes deset metrů široké sněhové pole a děláme pauzu. Vidíme a fotíme prvního sviště ve volné přírodě. Z naší návštěvy není úplně nadšen, neboť než přijde poslední člen skupiny, svišť už je pryč. Svačíme a plníme zásoby vody u místní chaty. Varovná cedule upozorňuje, že se nejedná o vodu pitnou. Nu což, raději tuhle, než žádnou. Ve Španělsku, ve Francii a celkově v horách se má věc tak. Voda je buď pitná, nebo léčivá. Když narazíte na pitnou vodu, je to fajn, když narazíte na vodu léčivou, tak si nejspíš pročistíte v následujících dnech střeva, ale i tak je to fajn, protože ve chvílích nouze zaženete žízeň.
Z našeho místa už je vidět Rolandova brána. Koukám na hřeben, který se táhne před námi, a přemýšlím nad tím, jak skvělý business by to byl, postavit tu lanovku. Mrzí mě, že na tuhle myšlenku nepřišel nikdo přede mnou a že to vážně budu muset jít pěšky. Utahuji tkaničky. Nekonečně dlouhý kopec, a když říkám nekonečně dlouhý, myslím to vážně. Otáčím se, chata za námi se sice neustále vzdaluje a zmenšuje, kopec před námi ale neubývá. Po pravé ruce máme takovou mini sněhovou sjezdovku a na ní klouzajících se pár osob. Při představě, že se dobrovolně kloužou, aby pak znovu mohli jít ten krpál nahoru, mi zůstává rozum stát. Nestíhám s dechem, nebudu nikomu nic nalhávat. Fyzicky v pohodě, ale ten dech. Jaroušek nás povzbuzuje, ať dýcháme zhluboka. Kdybych mohla popadnout dech, asi bych mu něco řekla. Nejspíš opravdu viděl, že nám není hej, neboť nám dokonce nabídl i služby šerpy. To jsme ale s hrdostí odmítli, nebo spíš zakroutili hlavou, že ne. Však víte, ten dech...
Už nám zbývá jen kousíček. Děláme menší pauzu a Gabča nám ukazuje, do jaké pozice si “lehnout”, ujede-li někomu noha na sněhu, ledovci a podobně. Někteří dobrovolníci trénují pozici a pak opět vyrážíme dál. Nyní už se jde opět lépe, člověk si částečně pomáhá rukama a hned je to znát. Konečně stojíme na vrchu, a to téměř uprostřed Pyrenejí, jejíchž délka je přes 400 km a šířce někdy až neuvěřitelných 150 kilometrů. Téměř uprostřed tohoto kamenného náhrobku, kde se skály rozevírají v šířce 40 a výšce 100 metrů. Tento kolmý otvor ve skále, nazývaný La breche de Roland, česky Rolandova brána. Tento otvor, který údajně nevznikl přírodní cestou, nýbrž byl rozťat mečem Durandalem rytíře Rolanda, nejlepšího válečníka Karla Velikého, válečníka, který v Pyrenejích nalezl i svou smrt. Užíváme si krásných výhledů a kupodivu i překrásného počasí, v této nadmořské výšce poměrně neobvyklému. A víte co? Prvně nezvoní telefon a prvně neodpovídám na žádný email, nemám signál a je to úžasné.
Nyní už nás čeká pouze klesání. Klesání po suti, kde se občas uvolní i nějaký ten větší kámen. Všichni jsou na pozoru, občas někdo zakřičí a ostatní se snaží valícímu se kameni, který na sebe nabaluje i pár dalších, uhnout. Zeleň začíná opět nahrazovat sněhová pole a výhledy jsou jako fotky z kalendáře. Blížíme se k chatě Góriz. Zbývá už jen přeskákat po kamení přes říčku, která tudy teče. Mnozí z nás ještě netuší, že zde budou vykonávat svou osobní hygienu.
Chata Góriz je klasická horská chata, s toaletou, nebo spíše tureckými záchody, sprchou se studenou vodou a pokojích, ve kterých se spí na třípatrové posteli i ve 30 lidech. Trošičku to připomíná koncentrační tábor, ale pro sportovce nebo lidi milující přírodu, je to naprosto dostačující. Pro některé z nás věc známá, pro jiné naprostá novinka. Ať tak nebo tak, všichni jsme rádi, že jsme v cíli dnešního dne a společně míříme pro piva, která je zde možné zakoupit. Známý zvuk cvakání se ozývá, dostáváme klíče od schránek na osobní věci, čísla postelí a taktéž rozchod. Nikdo se nikam nežene, všichni vyčkávají večeře, která byla zařízená v chatě a téměř v každé ruce je vidět plechovka Ambar, španělského piva.
Několikachodová, vynikající večeře. Nikdo neprotestuje, že něco nejí. Cinkání příborů musí být slyšet snad až k Rolandově bráně. Čočku střídá maso s bramborem, jídla je spousta. Jedna dobrá rada. Ponechejte si talíře. Začnete-li je v dobrém skládat na sebe, přiběhne někdo ze zaměstnanců a začne na vás pokřikovat: “ no, no, no”. Budete tedy nuceni talíře opět rozložit, pokud možno dát každému ten jeho a z těchto talířů pak budete jíst i další chody. Po večeři někteří okusili studené sprchy, jiní se vydali k říčce. Čištění zubů u pramínku ve světle čelovky, prostě nezapomenutelné zážitky. Jednu věc jsem nezmínila, ve 22 hodin začíná noční večerka, vypíná se elektřina, stejně jako osvětlení a ti, kteří nechtějí sedět při svitu baterky nebo svíčky, ulehají. V pokojích je vedro, okno je otevřené a i tak se vzduch nehne. Mám problém se spaním i doma, tady tedy probdím celou noc. Nebo si to alespoň myslím. Ráno nedokáži posoudit, zda jsem usnula.
Rozdělujeme se na dvě skupiny. Silnější z nás vstávají dříve a po snídani vychází zdolat horu Monte Perdido. Nejvyšší vápencovou horu Evropy o výšce 3 355 metrů. Druhá část skupiny, ta početnější, se vydává po hraně kaňonu Ordesa k vodopádu Cola de Caballo, česky Koňskému ohonu. Kaňon Ordesa není ledovcového původu, nýbrž je za tisíciletí proražený a vymletý říčkou Arazas. Cesta není náročná a počasí nám opět přeje. Jdeme pomalým tempem a užíváme si čerstvého vzduchu, klidu a krásných výhledů, na některých místech třeba i 800 metrů hlubokého kaňonu. Zastavujeme na místě, ze kterého je vidět Rolandova brána a nemůžeme věřit, jak obrovská je to vzdálenost. Kaňon, jehož délka je 15 kilometrů, musíme po pár hodinách opustit a velmi prudce zhruba 60 minut klesáme vyšlapanou cestičkou. Občas se opět uvolní nějaký kámen. Popocházíme a nastupujeme do místního klimatizovaného autobusu, který nás odváží do kempu, kde už čeká Vlastík s Gabčou a samozřejmě i vychlazená piva. Rozbíjíme stany, využíváme sprch s teplou vodou, provádíme osobní hygienu a míříme směr hospoda. Z původně jednoho piva upouštíme a párty se rozjíždí do pozdních nočních hodin. Zítra je prvně odjezd až v deset hodin, můžeme se tedy vyspat.
Den šestý
Ač je odjezd až v deset, ze spánku nebylo téměř nic. Po tom, co nám majitel restaurace nalil poslední drinky a popřál dobrou noc, se párty přesunula do stanu. Pijeme Tatranský čaj s obsahem 72% alkoholu a piva. Budí mě zvuk dávení, není to daleko a doufám, že dotyčný nezasáhne můj stan. Ač vám to v noci moc nepřijde, hned ráno zjistíte, že Tatranský čaj nebyl úplně nejlepší nápad. Hlava třeští a ani čerstvý vzduch moc nepomáhá. Předchozí den jsme se domluvili v 8 lidech na společné snídani. Vyrážím tedy pro chleba a splňuji svou část. Průvodci mě zdraví slovy “ahoj draku”.
Zdá se, že jsem jediná, kdo je schopen fungovat. Vypiju litr mléka a je mi fajn. Káva i čaj se vaří, mažou se chleby domácí marmeládou a v rychlosti se snídá. Balíme a jedeme do historického městečka jménem Aínsa, v 11. století též hlavním městem království Sorbrabe. Asi nejnápadnější na tomto městečku je historické, dlouhé náměstí (Plaza Mayor), které je zastavěno arkádovými domy. Za symbolické vstupné 1 eura se vydáváme do věže, prohlížíme si městečko a řeku z výšky. Krásná zvonice, krypta, úzká a nízká schodiště a hlavně příjemná teplota. Po té se přesouváme na hradby a procházíme si celou historickou část.
Tapas - španělská specialita, česky bych to zhodnotila jako tak trochu jinou jednohubku. La Carrasca TAPAS. Místní vyhlášená restaurace. Získat volný stůl je boj, ale nám se to po nějaké době podaří. Pak už jen zajít do restaurace a formou bufetu si vybrat, co se oku líbí. Obrovské množství tapas, s olivami, chobotnicemi, krevetami, sýrem, vajíčkem, ale i párkem a desítky dalších přísad. Zažádat si o tácek, na který vám napíší číslo stolu, na něj položit to, co si chcete dát a odevzdat obsluze, která vám jídlo donese ohřáté ke stolu. Vše vypadá lákavě a nikdo se nemůže rozhodnout, co si dát, každý chce totiž úplně vše. Po velkém boji chutí a nádherně vypadajících a lákavých pokrmů konečně odevzdáte tácek a jdete se usadit. V hlavě nám stále šrotuje, zda jsme zvolili dobře. Po delším čekání nám obsluha donese jídlo, které ovšem není naše a tak opět čekáme. Po dalších dvaceti minutách už má každý to své, kromě mě. Musím tedy vstát, znovu si jít vybrat a opět svádět boj s tím, co si chci dát. Samozřejmě jsem zapomněla, co jsem zvolila předtím. Po dalších 15 minutách mám konečně jídlo na stole a žasnu nad tou dokonalou souhrou všech chutí. Vynikající. 40 minut čekáme na zaplacení, nic strašného, ve Španělsku mají všichni čas. Dočkáme se účtu, zaplatíme a vzápětí zjišťujeme, že nám byla naúčtovaná i porce, kterou jsme neobdrželi. Reklamujeme a po dalších 15 minutách se dočkáváme i peněz. Bez omluvy, ale upřímně mi to vůbec nevadí, protože tento gastronomický zážitek stál opravdu za to. Ještě chvilku smáčíme nohy v říčce kousek od autobusu a jedeme do kempu, opět postavit stany.
Večer nás čeká návštěva dvoutisícového městečka Benasque a nákup potravin na další den a poté i dvoudenní túru. Individuální rozchod a nákupní šílenství. Jeden sportovní obchod vedle druhého. Protože každý chce něco jiného, domlouváme si s naší partičkou sraz za hodinu a půl před obchodem, neboť chceme společně povečeřet. Vrhám se do horolezeckého obchodu a dávám své platební kartě zabrat. Po té si procházím město, které by se dalo charakterově zařadit mezi města středověká a zkoumám jeho křivolaké ulice. Navštěvuji místní kostelík z 13. století, stejně jako některé domy z 15. a 16. století. Na prostranství před kostelíkem Santa Maria Mayor je umístěna deska s malými modely vchodů a plánkem, kde tyto domy hledat.
Vyrážíme na večeři. Najít ve večerních hodinách volný stůl pro 9 lidí je téměř nadlidská záležitost. Všude je plno. V zapadlé uličce nacházíme stůl pro 8. Přidáváme židli a tím úplně rozhazujeme místní servírku. Nevěří vlastním očím a netuší, jak reagovat. Na pomoc si volá kuchaře. Chvilku nás pozorují, vášnivě diskutují a odchází, vrací se ve třech a opět stále žhavě diskutují. Opět odchází a po chvíli se zase vrací. Po deseti minutách, kdy se situace opakuje neustále dokola, to vzdáváme a vysíláme spojku, aby zjistila, co se děje. Problém je v tom, že u stolu pro 8 sedí lidí devět. Po krátké diskuzi však donáší další prostírání. Přes počáteční problém je však i tady jídlo výborné, víno kvalitní a i obsluha po čase pookřeje a stává se milou a ochotnou. Za chvilku si k nám přisedá osoba číslo 10. Čekáme na reakci, paní ale vypadá smířeně a už téměř bez známek znepokojení donáší i desáté prostírání.
Dobíháme autobus, začíná bouřka, noční obloha se chvilkama mění v diskotéku. Celou noc leje, modlím se, aby plachta stanu nepromokla. Koho by ale napadlo, že do něj poteče podlahou? Nejsem v tom sama, je nás víc. Kluci mají dokonce přes centimetr vody. Snad to brzo přestane.
Den sedmý
Neprší, ale je pod mrakem. Pro jistotu přibalujeme i pláštěnky a vyrážíme směr přírodní park Possets y Maladeta. Jedná se o výšlap pod Pico de Anetem, nejvyšší horu Pyrenejí. Opět nádherná příroda a nenáročná cesta. Mírně do kopce, spíše rovinka. Cestou zastavujeme a děláme pauzu. Odněkud se vyřítí nádherný pastevecký pes. Ač má obrovské zuby, strach z něj nejde. Od každého se nechá pohladit, a jakmile někde zašustí pytlík od svačiny, okamžitě je u dotyčného. Jak je vidět na první pohled, vůbec nestrádá. Všude se povalují lebky a jiné kosti.
Procházíme údolím svišťů. Je jich tu spousta a na přítomnost lidí jsou pravděpodobně zvyklí, neboť si je někteří fotí ze vzdálenosti, která by u člověka zasahovala do osobní zóny. Přicházíme k řece mizející v podzemí. Tak jako člověk si většinou volí nejjednodušší cestu, tak je tomu i v tomto případě Matky přírody. Řeka naráží do nepropustné skály a místo zdolání skály se prostě voda vsákne do písčitého podloží a na povrchu se objeví až o několik kilometrů dále, v údolí Val d´Aran. O kousek dál procházíme kolem vodopádu a za ním, jako na dlani, leží nádherná zelená planina se skvostným výhledem. Odtrháváme se od skupiny, která má v plánu další výšlap a zůstáváme na místě. Kdyby to tu nebylo tak okouzlující, přidala bych se. Procházím se ledovou řekou, užívám sluníčka, které nás opět obšťastnilo a usínám. Probouzíme se asi po hodině a zjišťujeme, že je na čase vyrazit, chceme-li být u autobusu včas. Obloha se zatemňuje. Netrvá dlouho a začíná pršet. Ve dvou velmi rychlým krokem, spíše během, předbíháme všechny ostatní a ženeme se směr pohodlí autobusu. Prší více a více a tak zastavujeme a alespoň telefony a ostatní cennosti balíme do potápěčských nepromokavých pytlů. Ač se cesta sem zdála být naprosto jasná, zpět už tomu tak není. Žádné značení a ani žádný záchytný bod. V dáli vidíme osobu, něco na nás pokřikuje. Já španělštinu neovládám a tak prostě jen s úsměvem mávám a pokračuji v cestě. Žena je čím dál více nervóznější a nevidět, že je široko daleko sama, myslím si, že ji honí masový vrah. Pomalu totiž propuká v hysterii. Marťa se zaposlouchává a konstatuje, že paní křičí něco o bažině. Rozhlídneme se a skutečně, paní měla pravdu. Po další hodince obcházení bažin, skákání po kamenech v řece a zdolání dalších nástrah přírody se dostáváme k autobusu.
Dnešní karimatka párty se z důvodu nepřízně počasí přesouvá do hotelu a při výborné ochutnávce vín, sýru a jiných pochutin, které si pro nás připravili průvodci, si nad mapou vysvětlujeme další dva dny. Po ochutnávce začínají kolovat další, tentokrát už neoficiální láhve alkoholu od účastníků.
Protože i nadále prší, zůstáváme v restauraci, nenápadně sušíme batohy, hrajeme karty. Pozoruhodné je, že první káva, kterou jsem si objednala, stála 1,60 €. Druhá už pak 1,70 €, třetí 1,80 €. Pak už se jim pro jistotu rozbil kávovar a já byla nucena přesedlat na pivo. Tady už sice byla cena konstantní, za to se neustále měnily druhy piva. Nejdříve neměli točené, pak už neměli lahvové, za to ale točené. Prostě Španělsko. Netuším, čí je to nápad, ale někdo ze spolusedících se vyžaduje kytary. Odcházíme tedy na bar se optat, zda nemají nějakou k dispozici. Slova se ujímá, ač jinak španělsky nehovořící Peťula a barmance pokládá zapeklitou otázku, kterou nejspíš do konce života nezapomenu. Protože kombinace všech použitých jazyků není možná, napíšu to raději foneticky: “Du jů hév gytáre eráre?”. Pokud vám druhá strana nebude rozumět, větu zopakujte a ideálně pomocí pantomimy předveďte. Tím docílíte, že se sice půl restaurace bude válet smíchy, ale alespoň se dočkáte odpovědi. Jo a kytaru nemají.
Prší-li, vylézají večer všichni možní živočichové. Nechoďte tedy za tmy na záchod bez světla a už vůbec ne v sandálích, nebo bos. Může se stát, že nakopnete něco naprosto zvláštního. Pokud tak už učiníte, nezapínejte baterku, abyste se podívali, co to tak mohlo být. Může se vám totiž stát, že jste nakopli ropuchu o velikosti granátového jablka, že jich okolo vás bude najednou ve světle baterky spousta, a to v doprovodu desítky mloků. Pokud už tak uděláte, tak se nemusíte stydět, že možná dost hlasitě zakřičíte a dáte se na splašený útěk. Myslím, že i Usain Bolt by měl co dělat.
Den osmý a devátý
Po dvou dnech již známé balení stanů a výprava na dvoudenní túru. Protože nám počasí nepřeje, je třeba pozměnit plán, což průvodci mají v malíčku. Seznámili nás se všemi variantami už předchozí večer a ve své podstatě nikdo neprotestoval. Bezpečnost je na prvním místě. Autobus nás tedy vyváží podstatně dál a jiným směrem. Většina trasy se změní. Nejdeme přírodou, ale frekventovanou asfaltkou do prudkého kopce. Je neskutečné dusno a cesta nekonečná. Žádné výhledy, jen obyčejný výšlap. Dvěma účastníkům nepříjemná cesta a dusno způsobují potíže a tak jim Džina stopuje odvoz. Úspěšně. Zbytek se trmácí dál. Konečně přicházíme k hotelu, od kterého už cesta pokračuje pěšinkami. Počasí se zhoršuje a tak nasazujeme pořádné tempo. Raději propocení než promočení, tohle bych zvolila za heslo několika následujících kilometrů. Jdeme velmi svižně. Národní park Aigüestores y Estany Sant Maurici je jediným katalánským parkem. Aigüestores by se dalo přeložit jako “propletená voda”. Všude je spousta jezer i menších jezírek, které se vzájemně propojují různými říčkami i potůčky. Většina vody je zde ledovcového původu.
Docházíme k vodní nádrži a v dálce vidíme naši horskou chatu. Teda, nejen naši, současně ji obývá i několik dalších desítek nadšenců. Přecházíme hráz, vyhýbáme se vodě i kravincům a blížíme se k chatě. Máme skvělý čas. Sotva zasedáme ke stolu ve společenské místnosti, začíná venku pršet. Timing máme skvělý. Vybavení chat je obdobné, snad jen s tím rozdílem, že tady na chatě Refugi Colomers (2135 m n. m.) nejsou turecké záchody. Využívám ledové sprchy, kupodivu se tu na sprchování nestojí fronta a vracím se ke skupině, která už si pochutnává na červeném víně. Než dosednu, už mám nalito. Vypijeme 3 karafy, a protože do večeře zbývá spousta času a počasí se umoudřilo, jdeme se projít po okolí. Jedno jezero vedle druhého, člověk ani neví, kam se koukat dříve. Vracíme se zpět a těšíme se na večeři, která ještě předčila večeři na chatě první. Večerka opět ve 22 hodin. Tentokrát mi nedělá problém usnout a spím téměř celou noc. Prostě úžasné.
Snídaně chudší, než na chatě Góriz. Postrádám misky, ze kterých se na Góriz pila káva, kterou jsme si oživili rumíkem a člověk si mohl dolít, měl-li kávový, popř. čajový deficit. Ale i tak to stačilo. Počasí se začalo usměrňovat, a ač foukal vítr a mraky se hnaly velkou rychlostí, už nám nezapršelo. Byl tedy čas na obdivování přírody a i tempo výpravy bylo příjemné. S postupujícím časem se i sluníčko prodralo na své místo a výprava tak byla zachráněna. Nahoru, dolu, kolem jezer, po kamení i lávkách až k vodopádu s výhledem na modré, průzračné jezero. Přibližně 6 kilometrů od kempu jsme se rozdělili a každý šel po vlastní ose. Byla by škoda nevyužít průzračně modré, ale ledové vody. Za bujarého hecování jsme se s Prokopem odvážili a šli si zaplavat. Jak se lépe smočit, než skočit šipku. Tahle osudná šipka mě stála ztrátu kontaktní čočky, ale zaplavat si v této úchvatné krajině rozhodně stálo za to.
Do kempu bylo možné se dostat taxíkem, nebo jít pěšky. Protože nejsme suchaři, rozhodli jsme se cestu ujít. Už po pár kilometrech nás však přepadla trudomyslnost. Pánská skupinka nasadila tempo, neboť věděli, že na konci cesty stojí autobus s vychlazeným pivem a my se za nimi táhli, co nám síly stačily. Cesta neutíkala ani trochu, výhled také téměř žádný, ale i tak jsme to zvládli. Pivo jsme do sebe kopli téměř na ex a i nálada se postupně začala vracet. Postavili jsme stany s vírou, že nám uschnou, neboť jsme je po deštivých nocích před dvoudenní túrou balili úplně mokré a šli si opět vystát frontu na sprchu. Následovala procházka městečkem Solares, dokoupení zásob a společná večeře v luxusní restauraci se slovenskou obsluhou. Až tak je ten Svět malý.
Den desátý
Náš pobyt se pomalu blíží ke konci a my se přesouváme do města La Seu d´Urgell. Tedy, máme v úmyslu se přesunout, ale v cestě nám stojí auto se španělskou registrační značkou. Správce kempu je bezradný a my trváme na odjezdu. Nezbývá nic jiného, než auto přenést, respektive přesunout na stranu. Týmový duch u nás funguje velmi dobře a tak většina chlapů vyskakuje z autobusu a razí na pomoc. Jako jeden muž přesouvají auto na stranu a už mají skoro hotovo, když jim Vlastík, náš řidič, oznámí, že auto potřebuje na straně opačné. Z některých očí lze vyčíst beznaděj, ale i tak auto přesunou a za obrovského aplausu usedají zpět. Cesta je volná.
La Seu d´Urgell se nachází v širokém údolí řeky Segre mezi hlavním hřebenem Pyrenejí a horským masivem Serra del Cadí. Toto město, nacházející se v severním Katalánsku, mělo v historii významnou roli. Již v 6. století bylo sídlem biskupství. Město je nazýváno branou do Andorry, která se díky sporu zdejšího biskupa s hrabaty z Foix osamostatnila.
Ve městě je spousta památek, které stojí za navštívení. Ať už katedrála z roku 1116 Santa Maria d´Urgell, nebo například kostel San Miguel. Já si však spolu s několika dalšími vybrala místo putování městem fakultativní výlet, a to rafting na olympijském kanále. Po vyfasování vest, helem, neoprenových bot a krátké módní přehlídce, doprovázené výbuchy smíchu a striktním zákazem fotografování, který však nebyl dodržen, jsme si vyslechli přednášku o bezpečnosti a jeli si užít. Pro člověka, který na raftu nikdy neseděl, to musí být neskutečný zážitek. Já mám za sebou na raftu spoustu řek českých a chorvatskou Cetinu, takže pro mě to až zase takový adrenalin nebyl.
Jiný zážitek má ale Naty, ta vypadla z raftu dokonce dvakrát. Vyprávěla, jak ji proud strhával více a více a z posledních sil se zachytila balvanu a očima hledala, kde je nejbližší “plavčík”, aby ji zachránil. Když už se konečně tento namakaný mladý muž objevil, tak jí jen suše zavelel “stand up” a ona zjistila, že má vodu pod kolena. Uklidňovali jsme ji, že to trapas není a že jsou na takovéto jednání určitě zvyklí. Že historkou se tedy krom autobusu nikdo jiný bavit nebude. Jízdy uplynuly velice rychle a my se zase směrovali směr autobus, odjezd směr Villefranche-de-Conflent.
Historie datuje obec již od 11. století a již od počátku byla označována jako vojenský prvek. Spadá do oblasti regionu Languedoc Roussillon a departementu Pyrenées-Orientales. V 17. století nechal Ludvík XIV. původní středověké hradby přestavět a zároveň nechal přistavit i pevnost s názvem Fort Liberia, která byla využívána i za první světové války k věznění válečných zajatců. K pevnosti jsem se bohužel nedostala, tak nějak nebyl dostatek času. Ve vesničce byla ale spousta dalších pěkných míst, například kostelík z 12. století, hrnčířská dílna, muzeum žampiónů.
Poslední stavění stanů a poslední karimatka párty. Výjimečně jdou zapíchnout kolíky, tedy by i šly, pokud by ovšem nebyly zohýbané z předchozích pokusů v minulých kempech. Využíváme sprchy, večeříme a scházíme se. Každý přináší nějakou tu lahvinku a něco k jídlu. Prvně řešíme problém, není totiž možné si dobít baterie, telefony, foťáky. Nemáme spojku, která je potřeba k napojení na panel. V naprosté nouzi objevujeme stan, který je připojen a široko daleko nikdo není. Dávám čestné slovo, že v případě problému beru vše na sebe. Odpojujeme stan a ve velkém nabíjíme vše, co je potřebné. Všichni jsme spokojení. Sedíme v kruhu, vyprávíme si vtipy, zážitky, komentujeme uplynulé dny, je to jeden z dalších překrásných večerů. Putují láhve vína, whisky a pytlíky se zásobami energie a hlavně tuků.
Naši dobrou náladu naruší příjezd majitele stanu. Rychle odpojujeme a odnášíme veškerá zařízení a připojujeme stan. Nemohl nic vidět. Muž je ale nekompromisní, agresivní, stejně jako jeho žena, zahalená v burce. Tuším, že je to možná jediný nepříjemný člověk v kempu. Snažím se mu vysvětlit, že se nic nestalo. On je však jiného názoru, po několikaminutovém rozhovoru situace nikam nevede a on odchází do svého stanu se slovy, že o něm ještě uslyšíme. Nějak si z toho nic nedělám a jdu se i nadále bavit za ostatními. Jaké je však naše překvapení, když po pár minutách přijíždí policejní auta a chystají se k výslechu. Opět půlhodinová diskuze a opět týmový duch, společně tvrdíme, že jsme nic neudělali, že se nic nestalo, že jsme se jeho zásuvky ani nedotkli. Vysvětlujeme, že jsme si vážně chtěli nabít telefony, že to ale nebylo možné, neboť nemáme příslušnou spojku. Chtějí důkazy. Ukazuji fotoaparát, který se ani nezapne, neboť nabíječka zůstala doma, v Německu.
Diskuze opět nikam nevede, kompromisem ale je, že my se odklidíme ke svým stanům a on též zůstane na svém území. Po další půlhodině policie stále hlídá a pozoruje, jestli jsme tam, kde máme být. Nedá mi to a jdu si s nimi promluvit. Nyní už jsou docela rozumní a sami kroutí hlavou nad celou záležitostí. Prý se musí zabývat každou stížností. Muslim slyší náš rozhovor a opět začíná něco pokřikovat. Přeji mu dobrou noc, stejně jako celé jeho rodině a odcházím.
Den jedenáctý a dvanáctý
Poslední balení stanů, spacáků a vůbec všeho. Poslední nocování venku. Dnes nás čeká už jen den v Narbonne Plage, letovisku v oblasti Languedoc-Roussillion. Do autobusu skládáme poprvé věci podle toho, kdo bude nejdřív vystupovat. Je to takové smutné. Celá rodinka ze včerejšího vystoupení nás nepřátelsky pozoruje. Pokládám dotaz, zda ještě někdo rychle potřebuje napíchnout telefon. Odpovědí mi je hurónský výbuch smíchu.
Přijíždíme k letovisku, tak jak doposud bylo na našem výletě vše naopak, tak je tomu i dnes. U Rolandovy brány místo větru a zimy vedro, tady místo slunečného počasí zatažené nebe. Řidiči tu dělají dlouhou, povinnou zastávku a tak tu musíme pobýt za každého počasí. Z počátku je vše v pořádku, vítr nefouká. Vybíráme místo na pláži hned vedle hřišť na beach a já jdu koupit míč. Kája konstatuje, že jsme zvolili skvělé místo, neboť hned za námi je prý nějaká atrakce. Zklamu ho. Nejedná se o atrakci, nýbrž o stanoviště pro vozíčkáře, kde můžou svůj vozík vyměnit za plážový s pásem a plováky.
Hrajeme volejbal, plaveme ve studeném moři, kde i po 100 metrech máme vodu po pás. Po celém pobřeží jsou trhy, koukáme, obdivujeme, ochutnáváme i nakupujeme. Zvedá se vítr a opouštíme pláž. Zbytek času se procházím po obchodech, pobřeží a poslední hodinu si vychutnávám v kavárně s výhledem na moře. Pivo by mě tu stálo 50€, číšnice mi omylem zapomněla vrátit peníze. Po hodině se ozývám, moc se jí to nelíbí a nerozumí mi anglicky, ani německy. Nakonec peníze donese a já odcházím. Takový je poslední zážitek z Francie.
Ve Španělsku jsme nechávali ležet vše bez dozoru, včetně telefonů, ve Francii jsme přišli o powerbanku, kterou si někdo vypůjčil v umývárkách, já o volejbalový míč. Odjíždíme a čeká nás už jen velmi poklidný a kupodivu i rychlý přesun domů. Při přejezdech nás doprovázely filmy, nebo Rádio Mundo s písničkami a vzkazy na přání.
Ve své podstatě jsem chtěla jen zmizet z práce, z dosahu. Jela jsem bez jakéhokoli očekávání, a ač toho mám procestovanou spoustu, byla to rozhodně jedna z mých nejkrásnějších dovolených.