Základní informace o Francii

Oficiální název

Francouzská republika (francouzsky République française)

Hlavní město

Paříž (Paris)

Rozloha

Celková rozloha země činí 643 801 km2, pokud do ní zahrneme i zámořská teritoria Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Mayotte a Réunion, která jsou považována za přímou součást Francie. Toto číslo však nezahrnuje některá další francouzská zámořská teritoria s odlišným právním statutem, např. Novou Kaledonii.

Metropolitní Francie, tedy území pouze v Evropě, se rozkládá na ploše 551 500 km2, Francie je tak největším státem Evropské unie. Srovnatelnou rozlohu má např. Keňa nebo Madagaskar, v Evropě je kromě Ruska větším státem už pouze Ukrajina.

Státní zřízení

poloprezidentská republika

Administrativní členění

Francouzská republika se dělí na 18 regionů. Z toho 13 regionů leží v metropolitní Francii: Auvergne-Rhône-Alpes – hlavní město Lyon, Bretaň (Bretagne) – hlavní město Rennes, Burgundsko-Franche-Comté (Bourgogne-Franche-Comté) – hlavní město Dijon, Centre-Val de Loire – hlavní město Orléans, Grand Est – hlavní město Štrasburk, Hauts-de-France – hlavní město Lille, Île-de-France – hlavní město Paříž, Korsika (Corse) – hlavní město Ajaccio, Normandie – hlavní město Rouen, Nová Akvitánie (Nouvelle-Aquitaine) – hlavní město Bordeaux, Okcitánie (Occitanie) – hlavní město Toulouse, Pays de la Loire – hlavní město Nantes, Provence-Alpy-Azurové pobřeží (Provence-Alpes-Côte d'Azur) – hlavní město Marseille.

Dalších 5 regionů jsou zámořská území: Francouzská Guyana (Guyane française), Guadeloupe, Martinik (Martinique), MayotteRéunion. Ostatní zahraniční teritoria, která patří pod Francii (např. Nová Kaledonie, Svatý Martin a další území v Karibiku a Pacifiku), se neberou jako část Francouzské republiky.

Regiony se dále dělí na departmenty, kterých je v metropolitní Francii celkem 96, zámořských departmentů je pět (shodují se se zámořskými územími).

Podnebí

Klima Francie je díky velké rozloze země a rozmanitosti přírodních podmínek různorodé. Hlavní vliv na to má vzdálenost od Atlantského oceánu a krajinný reliéf. Většina území Francie má mírné oceánské podnebí, ale směrem do vnitrozemí se teplotní rozdíly mezi zimou a létem zvětšují. V horách je podnebí chladné a vlhké. Alpy a Pyreneje mívají vysoký úhrn srážek a sněhová pokrývka se zde drží až šest měsíců v roce.

Teplé počasí vládne na jih od řeky Loiry až k pobřeží Středozemního moře, které charakterizuje podnebí subtropické. Provence a Azurové pobřeží se může chlubit až 300 slunečnými dny v roce. Zároveň je však tato oblast během horkého suchého léta náchylná k požárům. Meteorologickým jevem, který je s francouzským jihem neodmyslitelně spjatý, je mistrál. Silný, suchý vítr vzniká v oblasti vysokého tlaku vzduchu ve střední Francii, a když se na pobřeží přiřítí údolím Rhôny, ochladí během okamžiku teplotu o několik stupňů.

Severozápadní pobřeží (Bretaň a Normandie) je chladnější, větrnější a vlhčí, především v Bretani spadne více srážek než v jiných částech Francie a klima je zde oceánské. Podnebí se vyznačuje mírnými zimami a chladnými léty. Za malé teplotní rozdíly v průběhu roku vděčí tato část Francie Golfskému proudu.

Reliéf

Sever pevninského území v povodí řeky Seiny tvoří Pařížská pánev (Bassin parisien), mísovitě prohnutá nížina ohraničená stupňovitými svahy. Jde o významnou hospodářskou oblast Francie a důležitou zásobárnu podzemní vody. Na západ od ní vyplňuje Bretaňský poloostrov starý Armorický masiv (Massif armoricain) snížený na skalnatou pahorkatinu, která nepřesahuje výšku 300 m n. m. Pobřeží je lemováno skalnatými útesy a ostrůvky. Na východě obklopuje Pařížskou pánev pohoří Vogézy dosahující výšky 1 424 m a část zalesněných Arden.

Jih Francie zaujímá Centrální masiv (Massif central), též nazývaný Francouzské středohoří. Jeho nejvyššími částmi jsou vyhaslé sopky (nejvyšší Puy de Sancy má 1 885 m). Nachází se zde také krasová území s jeskyněmi a podzemními toky.

Na jihovýchodě země se rozprostírají velehorská pásma Západních Alp (Alpes occidentales) s nejvyšším evropským vrcholem Mont Blanc, o který se Francie dělí s Itálií. Pohoří se dále dělí na dílčí části, jako jsou např. Alpy Provensálské, Přímořské, Savojské a Dauphinéské. Na jihozápadě se při hranici se ŠpanělskemAndorrou tyčí velehorská pásma Pyrenejí (Pyrénées), jejichž nejvyšším vrcholem na území Francie je Vignemale (3 298 m). Na jihozápadě se dále nachází rozsáhlé nížinné území Akvitánské pánve (Bassin aquitain) v povodí řeky Garrony. Dominantu jižní Francie tvoří solitérní vápencový vrchol Mont Ventoux (1 909 m), který je vyhlášenou metou závodu Tour de France.

Pobřeží Středozemního moře má nížinný charakter. Specifikem jsou provensálské calanques, úzké zálivy zařezávající se do skalních útesů. Ač připomínají fjordy, jde o stará ústí řek, která byla později prohloubena erozí a zatopena mořem. Nachází se zde také nejvyšší útes ve Francii, Cap Canaille, který dosahuje výšky 394 m.

Nejvyšší hora

Mont Blanc (4 810 m n. m.) je nejvyšší horou Francie a zároveň i nejvyšší horou Evropy. Její výška v průběhu času kolísá vzhledem k tomu, že vrchol hory pokrývá ledová a sněhová čepice. Skutečný skalní vrchol Mont Blancu měří 4 792 m.

Nejnižší bod

delta řeky Rhôny (–2 m)

Největší řeky

Francie má rozsáhlou říční síť, které dominují čtyři toky: Loira (nejdelší ve Francii, 1 020 km), Rhôna (pramenící ve Švýcarsku z Rhônského ledovce), Garrona (pramenící ve Španělsku) a Seina, na níž leží i metropole Paříž. Většina řek se vlévá do Atlantského oceánu: Garonna, Loira a Seina se svým přítokem Marnou. Severovýchod odvodňuje Rýn (Rhin) s Moselou (Moselle) a Mázou (Meuse), které se vlévají do Severního moře a jihovýchod země odvodňuje Rhôna do Středozemního moře. U města Arles se Rhôna větví a vytváří největší říční deltu západní Evropy. Tato rozsáhlá bažinatá oblast se spoustou slaných lagun a zálivů se nazývá Camargue.

Jezera

Na území Francie se částečně rozkládá Ženevské jezero (Lac Léman), které je s rozlohou 582 km² největším jezerem Francie i Švýcarska, ale také střední Evropy a zároveň největším jezerem v Alpách. Z 59,5 % náleží Švýcarsku, ze 40,5 % Francii.

K největším jezerům, která se rozkládají celá ve Francii, se řadí Lac d'Hourtins-Carcans ve francouzské Akvitánii (56,7 km²), ledovcové jezero Bourget (44,5 km²) v departmentu Savojsko a také Lac de Grand-Lieu v departmentu Loire-Atlantique v Bretani. Poslední jmenované má v zimě rozlohu 62,9 km², takže je v tomto ročním období největším jezerem Francie, v létě však má jen rozlohu přibližně 35 km².

Obyvatelstvo

Francie má včetně zámořských území přibližně 68 milionů obyvatel. V metropolitní Francii (tj. pouze na území Evropy) žije téměř 66 milionů obyvatel. Velké množství obyvatelstva je soustředěno v severní a jihovýchodní části Francie (okolí Paříže a Lyonu), ačkoli mnoho dalších městských aglomerací se vyskytuje po celé zemi.

Od 19. století je Francie silně imigrační zemí. Své dveře otevřela dokořán ve 20. a 30. letech 20. století v důsledku výrazného poklesu populace. Ze všech evropských národů totiž utrpěla během první světové války největší ztráty a zároveň byla zemí s nejnižší mírou porodnosti. Většina přistěhovalců v té době přicházela z Polska a také z Itálie a dalších jihoevropských zemí. Po druhé světové válce došlo k obrovskému ekonomickému růstu, který si vyžádal pracovní sílu ze severoafrických zemí. Hlavní imigrační vlna proběhla v 60. až 70. letech, kdy se Francie stala útočištěm obyvatel prchajících ze své domoviny v důsledku politické a ekonomické situace. Nový domov zde našli uprchlíci z Kambodže, Alžírska a dalších zemí rozpadajícího se koloniálního impéria. Díky tomu dnes žije ve Francii již několikátá generace obyvatel neevropského původu. Francie si tradičně zakládala na otevřenosti, integraci a toleranci a na oplátku očekávala od imigrantů dodržování francouzských hodnot a kulturních norem. V posledních letech však čelí problémům s asimilací obyvatel, nepokojům na chudých předměstích a sociálním konfliktům.

Co se týče Francouzů žijících mimo kontinentální Francii, jejich významné menšiny najdeme především v zámořských departementech a teritoriích Francie a v zemích s významnou frankofonní menšinou (Švýcarsko, Spojené státy americké, Kanada, Argentina, Brazílie, Chile a Uruguay).

Etnické složení

Zákon z roku 1872 zakazuje shromažďovat údaje o rase a víře francouzských obyvatel, proto neexistují oficiální demografické statistiky. Podle odhadů tvoří cca 89 % populace etničtí Francouzi. Z dalších národností jsou nejvíce zastoupeni Alžířané (1,4 %), Maročané (1,3 %), Portugalci (1 %), Tunisané (0,5 %), Italové (0,4 %) a Španělé (0,4 %). Najdeme tu také obyvatele pocházející ze zámořských území a bývalých kolonií Francie (např. dnešní Haiti, Pobřeží slonoviny, Senegal, Mali aj.). Příhraniční oblasti obývají menšiny německy hovořících Alsasanů, keltských Bretonců, Katalánců, Korsičanů, Vlámů a Basků.

Náboženství

Francie je od roku 1905 sekulární zemí a svoboda náboženství je zakotvena v ústavě. Převládajícím vyznáním je historicky zakotvený římský katolicismus, který dnes vyznává cca 58 % obyvatel, z nichž pouhý zlomek navštěvuje mše. Díky rozsáhlé imigrační vlně přibylo obyvatel praktikujících islám (cca 8 %). Největší zastoupení na tomto počtu mají přistěhovalci z Alžírska a Maroka. V zemi funguje mnoho mešit a čistě muslimských škol. V souvislosti s rostoucím radikalismem se stala Francie v roce 2011 první evropskou zemí, která zakázala nošení oděvu zakrývajícího obličej, což se týkalo muslimských burek a nikábů.

Ve Francii je dále zastoupen protestantismus (3 %, zejména v severních regionech), buddhismus (0,5 %) a judaismus (0,5 %). Místní židovská komunita je největší v Evropě a třetí největší na světě po Izraeli a Spojených státech. Po rozpadu francouzské říše totiž do Francie emigrovalo velké množství židů do té doby žijících v Maroku, Alžírsku a Tunisku.

Jazyk

Oficiálním jazykem je francouzština, románský jazyk, který se vyvinul z latiny. V procesu romanizace si jednotlivé regiony uchovaly svá specifická nářečí. Dialekty se postupně rozdělily do dvou hlavních skupin: severní (langue d'oïl) a jižní (langue d'oc). Postupně převládl dialekt dominantních severních provincií, který se stal základem dnešní francouzštiny. Do dnešních dob se v malé míře stále používají regionální jazyky, jako je bretonština, okcitánština, alsaština, katalánština a jiné.

Francouzi jsou velmi hrdí na svůj jazyk a většina si těžko zvyká na to, že jeho význam jako světového jazyka a oficiálního jazyka diplomacie klesá. U návštěvníků vždy ocení znalost francouzštiny nebo aspoň snahu. Mladí lidé obvykle umí anglicky. Dále se ve Francii mluví německy a také arabsky, přičemž arabština je od 21. století pravděpodobně nejpoužívanějším menšinovým jazykem ve Francii.

Města

Paříž (2,2 milionu obyvatel), Marseille (863 tisíc), Lyon (516 tisíc), Toulouse (480 tisíc), Nice (340 tisíc), Nantes (309 tisíc), Montpellier (285 tisíc), Štrasburk (Strasbourg, 281 tisíc), Bordeaux (254 tisíc), Lille (233 tisíc), Rennes (217 tisíc), Remeš (Reims 182 tisíc).

Vlajka

Tvoří ji tři vertikální pruhy – modrý, bílý a červený (poměr mezi nimi je 30:33:37). Panuje domněnka, že Marquis de Lafayette v roce 1789 vymyslel modro-bílo-červenou kokardu, která se pak stala povinnou součástí výbavy francouzských revolucionářů. Oficiální vlajka byla vytvořena v roce 1790. Modrá je barvou svatého Martina, bohatého římského důstojníka, který mečem roztrhal svůj modrý plášť, aby jednu jeho polovinu dal chudému muži, který ho v zimě prosil o pomoc. Je symbolem péče a povinnosti bohatých pomáhat chudým. Bílá je barvou Panny Marie a také Johanky z Arku. Červená je barvou svatého Denise – patrona Paříže. Vlajka je známá také pod názvem drapeau tricolore (trikolóra).

Geografické informace o dalších zemích