(lat. Spheniscus demersus, angl. African penguin, Cape penguin nebo South African penguin)
Popis
Tučňák brýlový je jediným druhem tučňáka, který žije ve starém světě (Afrika a Eurasie). Obývá pobřeží jihozápadní Afriky, hlavně přilehlé ostrovy, kde je alespoň částečně chráněn před velkými predátory žijícími na pevnině. Je to středně velký druh, který dorůstá výšky 60–70 cm a dosahuje váhy 2,2–3,5 kg. Samice jsou menší než samci. Tělo tučňáka je výborně přizpůsobené pohybu ve vodě, má hydrodynamický tvar a zploštělá pevná křídla, která používá při plavání.
Tučňák má černě zbarvený hřbet a bílé břicho s roztroušenými černými skvrnkami. Hlavu a hrudník odděluje černý pásek, který pokračuje podél těla dolů. Hlava je černá s širokým bílým pruhem vedoucím do kruhu, od oka po celé hlavě až na krk. Nedospělý tučňák před přepeřením je zbarven šedomodře se světlejším břichem bez pásku a skvrnek. Nad očima najdeme kus holé růžové kůže, která je bohatě protkaná velkým množstvím cév, díky níž se tučňák může v horku ochlazovat.
Peří tučňáka připomíná spíše srst, je to dáno tím, že větve jednotlivých per na sobě nemají háčky, které by je držely u sebe a tvořily tak souvislou plochu. Pravidelná výměna peří, tzv. pelichání, musí proběhnout co nejrychleji, během této doby totiž tučňák nemůže do vody, a tak ani lovit potravu. Během tří týdnů ztratí až polovinu svojí váhy. Tučňák nemá duté kosti jako jiní ptáci, to mu umožňuje se snadněji potápět. V chladném prostředí ho dobře izoluje peří a podkožní vrstva tuku.
Dospělého tučňáka ohrožují a loví kosatky, žraloci a lachtani, mláďata na pobřeží pak racci, levharti, karakalové, ženetky, mangusty, domácí kočky a psi. V přírodě se tučňák dožívá okolo 10–25 let, zatímco v zajetí to může být až 30 let.
Sociální uspořádání
Tučňáci vytváří monogamní páry, které spolu hnízdí několik sezón po sobě. V době rozmnožování se sdružují do obrovských kolonií, aby tak chránili mláďata před predátory. Každý pár si vytvoří okolo hnízda malé teritorium, které brání před svými sousedy. Zbytek roku tráví tučňáci na volném oceánu lovem.
Potrava
Tučňáci získávají svoji potravu v oceánu, živí se drobnými rybami – hlavně sardinkami a ančovičkami. Dále pak krilem (drobní korýši vznášející se ve vodě), sépiemi, chobotnicemi a korýši. Denně uloví až 540 g potravy a pokud se starají o mláďata, tak až 1 kg. Potravu loví do cca 20 km od pobřeží, mohou se potopit až do hloubky 100 metrů a zadržet dech na tři minuty.
Tučňáci loví společně. V době hnízdění se za potravou vydává vždy jen jeden z páru, zatímco druhý se stará o vejce nebo vylíhlá mláďata. S ulovenou kořistí přijímají také velké množství slané vody, nadbytečnou sůl vylučují speciální nosní (supraorbitální) žlázou.
Rozmnožování
Tučňáci se během hnízdění (březen až květen) shlukují do velkých kolonií na pobřeží. Páry uzavírají celoživotní svazky a každý rok se vrací hnízdit na stejné místo. Samec opraví hnízdo z předešlého roku a čeká, až dorazí samice. Ta svého partnera pozná podle jeho volání. Pokud se pár teprve utváří, předchází stavbě hnízda ještě námluvy. Samec obchází vyhlédnutou samičku v kruzích, plácá křídly, volá na ni a nakonec si vzájemně oždibují peří.
Hnízdo si staví buď pod keři, trsy trav anebo si vyhrabávají nory. Samice klade dvě vejce, která střídavě zahřívají 39–42 dní. Zatímco jeden z nich sedí na vejcích, druhý se jde nakrmit. O vylíhlá mláďata se starají oba rodiče zhruba další měsíc. Poté je během dne opouští a vydávají se na moře lovit. Mláďata se po tu dobu sdružují do tzv. školek, kde jsou lépe chráněna před predátory.
Jakmile mladí tučňáci ve věku cca tří měsíců přepeří, jsou připraveni vydat se sami na oceán, kde stráví další dva roky. Pak se vrací do rodné kolonie a získají zbarvení dospělých, rozmnožovat se začínají ve věku 4 až 6 let.
Smysly
Tučňáci mají velmi dobře vyvinutý čich, kterým vyhledávají potravu.
Komunikace
Hlasité zvuky vydávané tučňáky někdy připomínají hýkání osla. Nejčastěji je používají samci při hledání partnerky nebo během vzájemných sporů o teritorium. Mláďata také pískáním žadoní o potravu.
Zajímavosti
Tučňák brýlový patřil k nejpočetnějším druhů tučňáků (cca 4 milióny jedinců na začátku 19. století), bohužel dnes je kriticky ohroženým druhem (od roku 2024). Celková populace druhu je odhadována na pouhých 19 800 jedinců s klesající tendencí. Za 70 let klesla tedy jeho početnost o 93 % a hrozí mu vyhynutí.
V minulosti byla vajíčka tučňáků považována za delikatesu a ve velké míře sbíraná, a to až do 70. let minulého století. Metoda sběru byla velmi drastická. Několik dní před sběrem vajec se kolonie prošla a všechna nalezená vejce byla rozbita. Tím se zajistilo, že od té doby nově nakladená vejce budou později sebrána "čerstvá" (nebude v nich už příliš velký zárodek).
Tučňáky v současnosti nejvíce ohrožuje znečištění pobřeží olejovými a ropnými skvrnami, pocházejícími z nehod tankerů nebo z jejich čištění. Ropné látky totiž slepují peří a způsobují, že je propustné pro vodu. Peří ztrácí svoje izolační vlastnosti, a tak zasažení ptáci umírají na podchlazení, zadušení, otravu nebo vyhladovění. Dále je ohrožují změny mořského proudění vlivem klimatických změn, nadměrný rybolov, ať už z hlediska nedostatku jejich přirozené potravy nebo tím, že se tučňáci omylem chytají do sítí. Často také musí plavat dále na oceán, aby nějakou potravu vůbec našli. Během hnízdění jim vadí také neukáznění turisté, kteří přichází příliš blízko hnízd a tučňáky plaší.
Všechny druhy tučňáků se vyskytují pouze na jižní polokouli Země, nejdále na sever jsou tučňáci galapážští na souostroví Galapágy. Nejbližšími příbuznými tučňáky brýlového jsou tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), tučňák Humboldtův (Spheniscus humboldti) a tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus). Vzhledem jsou si velmi podobní.
Jsou často chováni v zoologických zahradách po celém světě.
Kontrastní zbarvení tučňáka je zároveň ochranným maskováním. Využívá tzv. protistínu. Při pohledu shora je tmavý hřbet tučňáka ve vodě téměř neviditelný, naopak při pohledu zespodu bílé břicho splývá se světlou hladinou. Podle rozmístění černých a bílých skvrn na těle je možné jednotlivé tučňáky rozeznávat.
Během hnízdění je pro tučňáky velmi nebezpečné přehřátí. Pokud dosáhne kritické hranice, dospělci raději opustí hnízdo i s vejci, která jsou pak odsouzena k zániku.
Kolonie na Boulders Beach v blízkosti Kapského města byla tučňáky založena v roce 1980.
Ztroskotání tankeru MV Treasure
Největší katastrofou, která postihla jihoafrické kolonie tučňáků, bylo ztroskotání tankeru MV Treasure. Loď ztroskotala v bouři dne 23. 6. 2000 mezi ostrovy Robben a Dassen Island. Do oceánu uniklo více jak 400 tun ropných látek a zamořilo okolní pobřeží.
Ropnými látkami bylo přímo zasaženo 19 000 tučňáků. Ti byli pochytáni a odvezeni do Kapského města, kde jim bylo očištěno peří a zajištěno zázemí do té doby, než se podaří znečištění dostat pod kontrolu. Strávili zde 12 týdnů, po tu dobu se o ně staralo přibližně 45 000 dobrovolníků z celého světa. Jako krmení se spotřebovalo 400 tun ryb a bylo přivezeno 7 000 tun písku na podestýlku. Na vyčištění peří tuňáků bylo spotřebováno 302 kusů 25litrových kanystrů detergentu.
Dalších 19 500 tučňáků na ostrově Dassen, kteří nebyli znečištěním přímo zasaženi, bylo preventivně odchyceno a převezeno 800 km východně. Cesta zpět domů tučňákům trvala 1 až 3 týdny, tím byl získán čas pro vyčištění oceánu a pobřeží. Jednalo se o největší akci na záchranu zvířat v historii. Díky obřímu úsilí se podařilo zachránit a znovu vypustit na svobodu více než 90 % zasažených tučňáků.
Autorkou textu je Magda Starcová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.