Cestopis Martiny Peškeové ze zájezdu Norsko (1. - 12. 7. 2015)
Ačkoli jsem člověkem silně zimomřivým, podívat se do země, kde je možno projít během krátkého času evolučními fázemi plavkami počínaje a zimní bundou konče, bylo mým velkým snem. Předtím, než jsem se na zájezd odhodlala a vyjela, jsem neměla ani tušení, jak úžasným sebepřekonáním pro mě celá cesta bude…
Den první - vzhůru za dobrodružstvím
Jakožto jedni z prvních trosečníků vyrážíme s kamarádkou z Hradce Králové. Obtěžkány asi dvaceti kily jídla, laicky (avšak pečlivě) vybavenou lékárničkou o velikosti průměrného jorkšíra a prozatím plně funkčním stanem, nasedáme do autobusu a po nabrání dalších spolucestujících v Praze a Ústí nad Labem a přejetí německých hranic konečně míříme na sever.
Den druhý – noc na moři a schody do nebe
Je půlnoc. Po beznadějné snaze usnout na sedačce neustále vyjíždějící do uličky a předstírání spánku do mě kamarádka šťouchá loktem, že je čas vystoupit na trajekt. Zabalena do deky, kterou táhnu z části za sebou, vcházím jako královna ze Sáby (nebo spíše jako idiot) na palubu lodi. Anžto na vodách mezi Německem a Dánskem vládne černočerná noc, tuto plavbu prospíme s hlavou na jídelním stolku.
Po noci, které trvala zhruba od 23.00-3.30 hodin, kdy se zase začalo rozednívat, nasedáme na druhý, zhruba půlhodinový trajekt mezi Dánskem a Švédskem. I když prudký studený vítr s povětrnostními podmínkami schopnými odfouknout osobu menšího vzrůstu z lodi, nebyl zrovna nejpřívětivějším budíčkem, tuto voyage s výhledem na jasně modré moře a vůní slaného vzduchu si užíváme mnohem více. Po celý den sluníčko svítí a nám se stejně tak líbí průjezd Švédskem a pocit, že „ty červené domečky“ konečně vidíme naživo.
Jako schody do nebe (nebo spíše z nebe) se ukázala poslední zastávka dnešního dne, a totiž u skokanských můstků v norském Lillehammeru, podél nichž jsme po pokochání se výhledem na celé olympijské městečko, scházeli po dobu pětačtyřiceti minut schodištěm bez zdánlivého konce dolů.
Poté, co jsme s kamarádkou a pomocí asi dalších tří účastníků zájezdu (pán bůh jim to zaplať) večer v kempu postavili stan, účastnili jsme se seznamovací karimatka-party, z níž jsme se však po nějaké chvíli vytratily dopřát si komfortu, který nebylo minulé noci možno žádat, totiž spánku v leže.
Den třetí – do vody pád a vodopád
Tento den jsme zažili nezapomenutelný rafting, který při vzpomínání patří mezi mé nejsilnější vzpomínky z celého zájezdu. I když autobusový efekt fungoval přesně tak, jak nám vylíčili naši vodáčtí průvodci a vlny, které z autobusu vypadaly jen jako menší divočina a ve skutečnosti byly nespoutanou džunglí, nakonec to byly právě ty adrenalinové chvilky, které nás nejvíce nadchly. Na klidné vodě nechybělo „cvaknutí“ v ledovcové řece a vzájemné se vytahování zpět do raftu, které přineslo spoustu zábavy.
Večer nás čekalo příjemné táboření v tundře. Nádhernou krajinou doslova posetou lišejníky jsme po proudu řeky tak modré, jako by jí někdo přidal na barvách, došly krátkou procházkou k blízkým vodopádům a načerpaly zde síly na další den.
Den čtvrtý – ještě malý kousek
Tohoto dne jsme všichni absolvovali náročnou túru v národním parku Rondane. Po šesti kilometrech chůze k horské chatě opouštíme na následujících několik hodin cokoli, co by připomínalo cestu, a kamenitým terénem stoupáme k hoře Veslesmeden. Zamračená obloha a pustá krajina bez známky života a jakékoliv stopy po lidech, zvířatech či rostlinách jiných než jsou mech a lišejník, ve mně začíná vyvolávat paniku, kvůli kteréž si zhruba v půli údolí o krátké pauze lehám na zem a skálopevně tvrdím své kamarádce, že nikam dál v životě nezvládnu dojít.
Nadopována hroznovým cukrem jsem však pomocí neustálého sebe přesvědčování, že „ještě malý kousek“ určitě zvládnu ujít, zdolala svoji první skoro dvoutisícovku. A rozhodně toho nelituji.
Zatímco zdatnější jedinci pokračovali na úplný vrchol hory, zhruba třetina nás pomalu sestupovala zpět. Ve snaze vyhnout se sněhovým polím jsme se neplánovaně dostali na protilehlý hřeben s výhledem na jezero. Cestou zpět vysvitlo sluníčko a zpříjemnilo nám poměrně dlouhý návrat zpět. Velmi náročných bylo posledních několik kilometrů, které jsme museli opět ujít po klikaté nikde nekončící cestě od chaty zpět k autobusu.
Den pátý – kdo uvidí pižmoně
Zatímco skupinu některých horalů čekal výstup na další vrchol, my s kamarádkou se rozhodli pro méně náročný výšlap údolím národního parku Dovrefjell. K ledovcovému jezeru, jenž bylo naším cílem, jsme kvůli nepříznivému terénu nedošli. Jelikož jsem si při předchozí túře natáhla stehenní svaly, při přeskakování potůčků, bažin a podmáčených částí půdy, kdy mi projel tělem blesk při každém zvednutí nohy do úhlu 45 procent a výš, jsem značně trpěla.
Nehledě na moji indispozici, krajina ani zde nezklamala. Navíc jsme měli štěstí a z „těch divných černých fleků“, které se hýbaly v dáli, se postupně vyjevili pižmoni. Zanedlouho po spoustě jé-hele reakcí a snaze přiblížit si jich ve svém objektivu se nám podařilo ocitnout se v jejich společnosti blíže, než bychom si zrovna přáli. Naštěstí jsme se zvládli jejich stádu bezpečně vyhnout a cestou zpět jsme se kromě kostry soba nesetkaly s žádným ne zrovna příjemným překvapením.
Den šestý – trol, kam se podíváš
Jelikož nám v předchozích dne počasí nadmíru přálo, tohoto dne se nad našimi hlavami objevil skutečný norský nečas. Od rána do večera lilo jako z konve, což však ničemu nevadilo vzhledem k tomu, že nás čekal relaxační den, během něhož jsme vzdychaly nad okolní krajinou z okének autobusu a na jeho krátkých zastávkách. Viděli jsme trolí stěnu (zespoda i z vrchu), vodopády a prudkými serpentýnami projeli trolí stezkou. Trolům patřil dnešní den. Spatřovali jsme je v obchůdcích, před vchody do budov, na dopravní značce. I dle divokého rozbouřeného počasí nám dávali najevo, že jsou mezi námi.
Ačkoli jsme si před zájezdem s kamarádkou říkaly, že nebudeme jako všichni ti turisti, kteří s oblibou vyprazdňují své peněženky nákupem bezúčelných kýčovitých suvenýrů, při první příležitosti jsme se s velkou radostí přiřítily jeden z takových obchodů navštívit. Přeci jen jsme po dvou dnech slavily comeback z úplné divočiny zpět do civilizace, což jsme si hodlali patřičně užít.
Protože i navečer z nebe nepadalo nic jiného, než provazce deště, zaplatili jsme si nocleh v útulných chatičkách a na příčce komfortu postoupili o další stupeň výš – k vytápěnému příbytku a měkké matraci. Po ubytování a vybalení snad celého obsahu krosny jsme po pokoji spatřili lítat vosu ometající se kolem svého hnízda. Poté, co jedna ze spolubydlících okřídlenou aktérku dnešního večera nemilosrdně usmrtila, byla situace definitivně rozřešena díky správci kempu, jenž ozbrojen jedním výtiskem barevného časopisu neznámého původu natáhl prázdnou ruku směrem ke stropu a hnízdo holou dlaní sebral a rozmáčkl.
Den sedmý – sedm sester a konec světa
Pomineme-li určité procento jedinců, kteří si pod slovem Norsko vybaví zemi permanentně zasypanou sněhem, mezi jeden z nejtypičtějších přírodních úkazů pro tuto skandinávskou zemi řadí většina lidí fjord. Tohoto dne jsme navštívili jeden z nich.
Po krátké cestě trajektem jsme strávili odpoledne v městečku Geiranger a účastnili se plavby po stejnojmenném fjordu, kde nás čekal nádherný pohled na další vodopády, zvané Sedm sester. K tomu skalní stěny v mracích, let racků, brázda za lodí rozrážející vodu, kterou sem přineslo daleké moře…
Den byl završen výjezdem na horu Dalsnibba, kde navzdory našim zbožným přáním mlha neustoupila. I když z vyhlídky sešlo, užili jsme si krajinu na vrcholku hory, kde končí svět a přepadává se na druhou stranu, stejně tak hezky. A zatímco na teploměrech v Česku šplhala teplota do tropických výšin o sto šest, my v Norsku museli teploměr, jako Cimrmanovci zadýchávat, abychom v něm rtuť vůbec našli.
Den osmý – není led jako led
Protože trolové v horách měli zjevně velké pré a počasí bylo tedy stále spíše nepříznivé než příznivé, konal se dnes namísto túry výlet k ledovcovému splazu v národním parku Jostedalsbreen.
Krátká cesta kamenitou stezkou podél jezera byla jediným místem, kde se vzhledem k velkému množství turistů, vyskytovaly dva kusy volně pohozených odpadků. Když jsme se dostali do bezprostřední blízkosti ledového ramene, na vlastní oči jsme se mohli přesvědčit o jeho tyrkysovém zbarvení a utvrdit se ve faktu, že kreslit sníh modrou pastelkou je naprosto správné a především velmi realistické.
Den devátý – ovečky a beránci
Náplní dnešního dne byla túra v národním parku Jotunheimen. Po cestě údolím plném bělostných oveček jsme vystoupali k chatce, u níž začínala ledová říše. Po sněhových polích jsme prošli do Císařského sedla, u nějž se naše skupiny opět rozdělili. Zatímco většina pokračovala na hřeben Fannaråken, naše skupinka se pomalu vracela zpět.
Zatímco nám se nad hlavami proháněli beránci, v době, kdy jsme v kavárně čekali na druhou skupinku, byla obloha zatažená a schylovalo se k dešti. Tak trochu se strachem, avšak zároveň v klidu, suchu a teple jsme nějaký ten čas vyčkávali, než naši kamarádi dorazí a budeme moci jet dál.
Poslední zastávkou tohoto dne byla krátká návštěva městečka Lom a prohlídka zdejšího kostelíka se střechou se vzorem připomínající dračí kůži.
Den desátý – ráj na Zemi
Nejnádhernější výlet na nás, jako rozloučení se zdejší přírodou, čekal předposlední den a to opět v národním parku Jotunheimen. Norskou národní túru jsme započali přejezdem lodičkou po jezeře Gjende. Následně jsme vystoupali na hřeben, po němž jsme po několika hodinách došli k ledem zamrzlému jezeru Bessvatnet.
Odtud jsme se po spořádání poloviny zavařovací sklenice vepřového masa vydali pokořit nejnáročnější úsek, stoupání na vrchol hřebenu Besseggen.
I když jsme se chvílemi doslova drápali po čtyřech, výhled na jezera Gjende i Bessvatnet, jež je možno spatřit najednou pouze z tohoto místa, stál opravdu za to. A i když fotografie nejsou schopny celý prožitek plně zachytit, pořád jsou tu vzpomínky, v nichž je pro mě tento hřeben nejkrásnějším místem, které jsem doposud v životě viděla. Je tu ráj na Zemi.
Den jedenáctý – poslední lodičky
Závěrem zájezdu nás čekala prohlídka hlavního města Norska. Po prohlídce polárního muzea Fram na poloostrově Bygdøy jsme se vydali do centra Osla. Navštívili jsme park známý plastikami žen, mužů a nezbedných dětí vytvořených významným norským sochařem Gustavem Vigelandem. Dále jsme zavítali do zahrad královského paláce, prohlédli si architektonicky zajímavou budovu opery a později i radnice. Po širokých prosluněných ulicích se spoustou zeleně a mnoha druhy poletujícího ptactva se chodilo nádherně. Procházkou po přístavu jsme příjemně zakončili den. Pohledem na všude kotvící lodičky, dýcháním slaného vzduchu a nasloucháním zpěvu racků jsme se rozloučili s Norskem.
Den dvanáctý – návrat domů
Po nočních trajektech nás čekala už jen cesta Německem. Rozespalí, rozlámaní a unavení se těšíme domů na teplou vanu a měkkou postel. Na druhé straně po překročení českých hranic a po příjezdu na pražský Florenc na mě padla tak trochu apatická nálada, neboť návrat do reality bývá, jak je známo krutý. Vlna vedra, která mě na autobusovém nádraží doslova praštila, ve mně akorát vyvolala touhu obléci si zase zimní bundu a vrátit se do míst, kde je i v létě možno sjíždět sníh na botách…
Když se mi podařilo aklimatizovat, na zájezd do Norska jsem vzpomínala s obrovským úsměvem. Ať už nádherná příroda, přátelská atmosféra, kterou „Munďáci“ celou dobu udržovali, nebo všechny překážky, které jsem sama v sobě překonala, se pro mě staly velkým impulsem do budoucna.
Někdo říká vidět Neapol a zemřít. Já říkám vidět Norsko a začít žít.