Fauna a flóra Norska

Fauna - Flóra

Fauna

Norsko má díky své poloze na svém území hned tři vegetační pásma. Na jihu najdeme rozsáhlé listnaté až smíšené lesy, které jsou podobné těm středoevropským. Směrem na sever pak postupně přechází do porostu jehličnatých lesů, tzv. tajgy. Ta postupně řídne a je nahrazena porostem drobných keříků, mechů a lišejníků, tzv. tundrou.

Povrch země je velmi členitý, najdeme tu vysoké hory, hluboká údolí, skály, suťové svahy, jezera, řeky, travnaté louky, hluboké lesy a mořské fjordy. To vytváří mnoho různých prostředí a stanovišť, ve kterém žije poměrně velká rozmanitost živých tvorů. V Norsku tak najdeme na 16 tisíc druhů hmyzu, 20 tisíc druhů řas, 1 800 druhů lišejníků, 1 050 druhů mechů, 2 800 cévnatých rostlin, okolo 7 000 druhů hub, 450 druhů ptáků, 90 druhů savců, 45 sladkovodních druhů ryb, 150 mořských druhů ryb, 1 000 druhů sladkovodních bezobratlých a 3 500 druhů mořských bezobratlých. Norsko37 národních parků na pevnině, které pokrývají 25 000 km² a sedm parků na souostroví Špicberky. Nejnovější z nich, park Færder, byl vyhlášen v roce 2013.

Jeďte do Norska v dobré partě

Savci

Mnoho zvířecích druhů žijících v Norsku je nám dobře známých ze středoevropských lesů. Z menších druhů savců můžeme běžně vidět veverky, kuny, ježky, drobné hlodavce, zajíce, jezevce, vydry, bobry a lišky obecné. Z větších býložravců zde žijí srnci a jeleni.

Jejich příbuzným je sob polární (Rangifer tarandus), který je jediným domestikovaným zástupcem jelenovitých na světě. Na rozdíl od ostatních zástupců této skupiny mají paroží obě pohlaví, prášek z nich se na čínských trzích prodává jako afrodiziakum. Díky širokým paznehtům, které umožňují pohyb ve sněhu a bahně, má stopa soba téměř kulatý tvar. Stádo pravidelně migruje na vzdálenosti až několika tisíc kilometrů, v létě se pase v tundře a na zimu se stahuje do lesa. Sob dosahuje rychlosti až 50 km/h. První zmínky o něm pochází od Aristotela a Caesara, kde je popisován jako druh jednorožce. Sob je chován na maso, mléko, kůži, jako jízdní a tažné zvíře. K nošení nákladů se používají samci, kteří se dříve kastrovali prostým ukousnutím varlat zuby. Viz také norské video se záběry kastrace nebo video National Geographic. Sob se vyskytuje v kultuře mnoha severských etnik, v západním světě jako symbol spojený s Vánocemi. V Norsku žije okolo 30 000 jedinců.

Typickým obyvatelem norských lesů je los evropský (Alces alces), největší zástupce čeledi jelenovitých a druhé největší evropské suchozemské zvíře po zubrovi. Dospělý samec je dlouhý 2 až 3 m, vysoký 180 až 235 cm a váží 320 až 475 kg. Jeho paroží může vážit okolo 20 kg a má rozpětí až 160 cm. V Norsku je los nazýván „skogens konge“, tedy král lesa. Během říje jsou samci vlivem hormonů velmi agresivní a v této době mohou útočit na lidi nebo auta. Jejich velikost a vysoko položené těžiště je největším problémem při srážce s autem, která bývá pro zvíře a často i pro řidiče smrtelná. V Sovětském svazu probíhaly pokusy o domestikaci losa a jeho použití jako tažného a jízdního zvířete. Los se totiž pohybuje rychlostí až 50 km/h, a to i v měkké půdě, navíc výborně plave. V Norsku se populace losa pohybuje okolo 120 000 jedinců.

Velmi vzácný je pižmoň severní (Ovibos moschatus), který byl do Norska introdukován mezi roky 1947–53 z Grónska. Pižmoň patří mezi turovité, ale je příbuzným ovcí a koz. Dosahuje výšky v kohoutku 90 až 150 cm, délky těla 200 až 250 cm a váhy 200 až 450 kg. Srst pižmoně může být dlouhá až 90 cm. Mohutné rohy se spojují na hlavě a vytváří „čelenku“, mají je obě pohlaví a měří až 70 cm. Tvrdými kopyty dokáže pižmoň vyhrabat mechy, lišejníky a kořeny ze zmrzlé půdy. Jméno dostal pižmoň podle pronikavého pachu, který vydává samec v době říje. Stádo pižmoně má nejdokonalejší obranu proti predátorům, dospělci se shluknou do kruhu, hlavou s rohy směrem ven a ve středu ukryjí mláďata. Proti člověku byla tato obrana k ničemu, stádo totiž neopouští ani mrtvá zvířata, a tak bylo často nutné zabít všechny, i když byl potřeba jen jeden kus. Během 19. století byl proto pižmoň málem vyhuben.

Až do poloviny 19. století byly v Norsku početné populace velkých predátorů: medvěda hnědého, rosomáka, vlka a rysa. Následkem intenzivního lovu jejich počty poklesly natolik, že již v polovině 20. století byla tato zvířata na území Norska téměř vyhubena. Díky ochraně se jejich počty postupně zvyšují, ale stále je velká vzácnost některého z nich v přírodě zahlédnout.

Medvěd hnědý (Ursus arctos) je společně s ledním medvědem největším žijícím suchozemským predátorem. Samec dorůstá délky těla až 2,5 m a váhy 250 až 300 kg. Jeho drápy jsou dlouhé až 15 cm. Jeho potravu ale dnes tvoří z 90 % rostlinná potrava, ve středověku to ale bylo 60 % a ve starověku jen 20 %! Medvěd dokáže vyvinout rychlost až 45 km/h. Zimu tráví zimním spánkem, během kterého samice rodí mláďata. Po medvědovi jsou pojmenovány města (Berlín, Bern), odvozena jména (Bernard, Uršula, Arthur, Björn, Nedved, Medvedev) a souhvězdí Velké a Malé medvědice. Pro svoji sílu a velikost byl a je uctíván v mnoha severských kulturách, které věřily, že je pánem lesa a rozumí lidské řeči, vyslovení jeho jména bylo tabu. Vikinští elitní bojovníci berserkové, pojmenovaní po medvědovi, měli údajně jeho sílu a zuřivost.

Na Špicberkách a dále na sever se můžeme setkat i s medvědem ledním (Ursus maritimus), kterému kvůli ubývání jeho přirozeného prostředí – ledových ker – hrozí vyhynutí. Má bílou srst, která kryje jeho černou kůži, z níž je viditelný jenom černý čenich.

Dalším velkým predátorem je vlk obecný (Canis lupus), který žije ve smečce vedené alfa párem. Během lovu smečka spolupracuje. Špičák vlka je dlouhý až 6,5 cm. Najednou může spořádat až 10 kg masa a bez problému vydrží bez potravy dva týdny. Mláďatům nosí vlk potravu v žaludku, kterou jim pak vyvrhne. Má 50krát lepší čich než člověk, mládě losa cítí i na vzdálenost 2,5 km. Zabíjí konkurenční predátory, jako jsou menší psovité šelmy, divoké kočky a rysové. Vlk se velmi často objevuje v mytologii a kultuře mnoha národů. Podle germánské mytologie je vlk Fenrir synem boha Lokiho a zabije nejvyššího boha Odina během ragnaroku (konce světa). V Bibli vystupuje vlk jako symbol chamtivosti. V římské mytologii vlčice vychovala zakladatele Říma Romula a Rema. Převážně zápornou roli hraje v lidových povídkách a pohádkách, spojován byl také s čarodějnictvím a magií. Napříč mnoha kulturami jsou velmi časté příběhy o vlkodlacích. Na ochranu proti vlkovi byla už ve středověku vyšlechtěna psí plemena vlkodav a mastif. Od vlka je odvozeno i mnoho jmen: Wolfgang, Wolfhart, Ranulf, Adolf, Rudolf.

Rosomák sibiřský (Gulo gulo) je největší suchozemská lasicovitá šelma světa, která je známá pro svoji sílu, zuřivost a bojovnost. Troufne si i na mnohem větší kořist, než je sám. Jeho kožich odpuzuje vodu a je mrazuvzdorný. Rosomák má stoličku navíc, která trčí směrem do tlamy, s jejíž pomocí dokáže žvýkat i zmrzlou potravu. V Norsku žije okolo 150 jedinců.

Rys ostrovid (Lynx lynx) je největší kočkovitou šelmou Evropy. Jak už napovídá jeho pojmenování, má výborný zrak, v noci mu stačí šestkrát méně světla než lidem. Největším konkurentem rysa je rosomák a vlk. V Norsku žije okolo 420 jedinců. Je velmi plachý a lidem se vyhýbá. V germánské mytologii tahal rys vůz bohyně lásky, plodnosti a úrody Freyi.

Obyvatelem severních oblastí Norska je i liška polární (Vulpes lagopus), která dokáže přežít mrazy až -70 °C. Nezaměnitelný je její hustý kožich, který je v zimě bílý a v létě šedohnědý. Živí se především lumíky a dalšími drobnými savci, ty bez problému loví i pod sněhem. Ohrožuje ji ale liška obecná, která je jejím konkurentem v boji o potravu. Stejně jako liška mění barvu svojí srsti i zajíc bělák (Lepus timidus), od zajíce polního ho odlišíme díky celoročně jednolitě bíle zbarvenému ocásku.

Lumík norský (Lemmus lemmus) je endemitem severní Evropy, jehož populace prodělávají pravidelné čtyřleté cykly. Každý čtvrtý rok dochází k přemnožení a následnému kolapsu celé populace. Tyto cykly kopírují i populace jeho predátorů, kteří tak reagují na nadbytek potravy. Velmi populární je nepravdivá představa, že lumíci během přemnožení páchají hromadné sebevraždy. Tento mýtus je starý několik století a rozšířil se hlavně díky filmu W. Disneyho z roku 1958 jménem Bílá divočina, kde je nafilmována migrace a sebevražda lumíků. Tato část je ale zfalšovaná, byla natočena s lumíky z chovů, kteří byli donuceni skočit z vysokého převisu nad řekou. Přesto tento film získal Oskara za nejlepší dokument. Pravdou je, že během přemnožení dochází k masové migraci lumíků z důvodu nedostatku potravy a vysoké hustoty zvířat. Během cesty bez problému přeplavou i menší vodní toky a nádrže, když ale dorazí k velké řece, fjordu nebo okraji moře, tak prostě nemohou vědět, že je to nad jejich síly a instinkt jim velí naskákat do vody a plavat. Navíc na ně působí tlak dalších jedinců zezadu. Často se pak ve vodě utopí vysílením. K migracím se však nepřipojují všichni jedinci, ti bystřejší a agresivnější zůstávají na místě.

Na členitém pobřeží se můžeme setkat s tuleněm obecným (Phoca vitulina), který je nejrozšířenějším druhem ploutvonožce na světě. V jeho koloniích můžeme vidět i mláďata, která jsou schopná plavat a potápět se už hodinu po narození. Oproti tomu tuleň kroužkovaný (Pusa hispida) je samotář a mláďata rodí v bezpečí dutiny, kterou si samice vyhloubí ve sněhu a ledu.

V pobřežních vodách také můžeme zahlédnout i některého z kytovců. Vrcholovým predátorem je kosatka dravá (Orcinus orca). První zmínka o ní pochází od Plinia Staršího. Žije v malých stádech tvořených samicí a jejími dospělými potomky s mláďaty. Členové stáda sdílí stejný „dialekt“ zpěvu. Kosatka se může dožít i 50 až 90 let. Je to velmi inteligentní zvíře s propracovanou strategií lovu, denně spořádá 60 kg masa. Její mozek je druhým nejtěžším mezi mořskými savci po plejtvákovi obrovském.

Největším a nejtěžším živočichem, jaký kdy žil na naší planetě, je plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus), který se u norského pobřeží objevuje během léta. Dorůstá délky až 30 metrů a dosahuje váhy přibližně 190 tun. Při výdechu plejtvák vystříkne jeden kolmo postavený gejzír vody do výšky 9 metrů. Živí se drobnými mořskými korýši, tzv. krilem, který filtrují přes jeden metr dlouhé keratinové kostice v tlamě. Pod vodou vydrží až 21 minut. Jazyk plejtváka váží 2,7 tuny, je schopen zvednout okolo 90 tun vody s potravou. Srdce plejtváka váží 450 kg a je široké 1,8 m, z něj vycházející aorta má v průměru 23 cm. Plíce jsou schopny pojmout až 5 000 l vzduchu, zatímco lidské plíce jen 2 až 2,5 litru. Paradoxem je, že jícen plejtváka je tak „úzký“, že by nedokázal spolknout širší předmět, než je nafukovací míč. Penis samců měří na délku 2,5 až 3 m. Malý plejtvák při narození měří 7 m a váží 2,5 tuny, tedy jako dospělý hroch. Denně vypije 380 až 570 litrů velmi výživného mléka a tak není divu, že za každých 24 hodin přibere neuvěřitelných 90 kg. Díky svojí velikosti se zvířata samozřejmě nedají zvážit. V době, kdy se ještě plejtváci směli lovit, se ulovené zvíře rozřezalo na menší kusy a ty se jednotlivě zvážily, tím ale docházelo k podhodnocení celkové váhy kvůli ztrátám krve a tělesných tekutin.

Z dalších druhů kytovců se v okolí Norska vyskytují plejtvák malý, plejtvák myšok, sviňucha obecná a delfíni.

Ptáci

V Norsku můžeme vidět okolo 450 druhů ptáků, více než polovina z nich zde hnízdí. Velmi časté jsou různé druhy vodního ptactva, jako jsou kachny, potápky, čírky, hoholi, jeřábi, labutě a husy. Z lesních ptáků jsou to dobře známé sýkorky, kosi, bažanti, tetřevi a bělokur, který na zimu přepelichává do čisté bílého peří. Častým ptákem je i krkavec velký (Corvus corax). V germánské mytologii byli dva krkavci Hugin a Munin průvodci boha Odina, kterému nosili zprávy o tom, co se děje ve světě lidí Midgardu.

Národním ptákem Norska je skorec vodní (Cinclus cinclus), drobný pták žijící v okolí čistých potoků. Živí se drobným hmyzem, pro který se do potoka potápí. Z dravých ptáků můžeme zahlédnout káňata, jestřáby, orly a poštolky. Velmi známá je také sovice sněžní (Bubo scandiacus), dorůstající téměř velikosti výra a hnízdící na zemi, za rok uloví okolo 1 600 lumíků. Zahlédnout můžeme i ohroženého orla mořského (Haliaeetus albicilla), který patří k největším orlům na světě, rozpětí jeho křídel dosahuje až 240 cm. Podél norského pobřeží najdeme největší populaci těchto dravců na světě, která se odhaduje až na 11 000 párů.

Na vysokých útesech na pobřeží hnízdí také velké kolonie mořských ptáků: racků, buřňáků a terejů. Díky svému barevnému zobáku je velmi známým ptákem papuchalk bělobradý (Fratercula arctica), kterému se někdy přezdívá „mořský papoušek“. Většinu roku tráví papuchalk lovem daleko na volném moři a jen po dobu rozmnožování se zdržuje na souši. Pro potravu se potápí až do hloubky sedmi metrů pomocí pádlování křídly. V zobáku udrží naráz až 30 malých rybek najednou. Papuchalk byl lidmi loven ve velkých počtech od pradávna a konzumován na různé způsoby. Ostrov Værøy má papuchalka ve svém znaku.

Plazi, život v řekách a mořích

I přes severní polohu Norska zde žijí i plazi, najdeme zde tři druhy hadů: jedovatou zmiji obecnou, neškodnou užovku obojkovou a na jihu země žijící užovku hladkou.

V průzračných, rychle tekoucích norských řekách žije mnoho druhů ryb, nejznámějšími jsou pstruzi a lososi, kteří se loví pro maso a kaviár. V okolních mořích najdeme velké množství různých druhů ryb, jako jsou lososi, makrely, sledi, platýsi, ďasi, mníci a tresky, které se loví a vyváží do celého světa. Často se loví také krabi, mlži a krevety. Zahlédnout můžeme i druhého největšího žraloka světa – žraloka velikého, dorůstajícího délky až 10 m, který se ovšem živí pouze planktonem.

Norská plemena

Fjordský kůň je jedno z nejstarších koňských plemen Evropě, domestikován byl již okolo roku 2000 př. n. l. Svůj původ má tento kůň zřejmě ve Střední Asii. Fjordského koně využívali Vikingové hlavně jako jízdní zvíře. Zdatnost, sílu a vhodnost hřebců k chovu ověřovali v koňských zápasech, které často končily smrtí jednoho ze soupeřů. Tohoto koně najdeme i v germánské mytologii jako koně Slapenira, který patří nejvyššímu bohu Odinovi. Když je kůň klidný a nosí na hřbetě svého pána, je krásné počasí, jakmile je kůň vzpurný a bije kopyty do země, zuří bouře a létají z nebe blesky jako jiskry odskakující od koňských podkov.

Elkhund – norský losí pes je národním psem Norska a jedním z nejstarších psích plemen. Jeho ostatky bývají nacházeny ve vikinských hrobech. Elkhund byl vyšlechtěn pro lov losů a dalších velkých zvířat, např. medvědů a vlků. Je známý svojí odvahou a stopovacími schopnostmi.

Norský Lundehund – norský ptačí pes je nejstarším norským psím plemenem. Jeho předci nejsou dodnes známí. Vyšlechtěn byl na ostrovech Værøy a Røst pro lov papuchalků na útesech, kde tito ptáčci hnízdí. Pro tento účel se u něj vyvinuly anatomické zvláštnosti, plemeno má šest prstů místo obvyklých čtyřech a dvojité paspárky (pátý prst na pánevní končetině psa). To mu umožňovalo lépe držet rovnováhu a stabilitu na strmých útesech. Umí také stáhnutím ušního botce úplně uzavřít zvukovod, díky tomu mohl bez problémů vybírat ptáky z jejich děr. Dále má velmi flexibilní krk a dokáže „rozpažit“ přední končetiny.

Flóra

Norská flora se poměrně rychle mění s měnící se nadmořskou výškou a pochopitelně také zeměpisnou šířkou. Zatímco na jižním pobřeží lze nalézt i pro nás běžné duby, jilmy či javory, většinu území v nižších nadmořských výškách pokrývají smrkové a borové lesy. Ty přecházejí se stoupající výškou či zeměpisnou šířkou ve stále se snižující porost ze zakrslých břízek, osik a vrb. V nejvyšších (či nejsevernějších) polohách pak zbývá už místo jen na mechy a lišejníky. Další typickou severskou rostlinou je také vřes.

Běžný porost je poměrně bohatě vyzdoben drobnými barevnými kvítky všeho druhu, a to i ve vyšších nadmořských výškách. Ptactvem zanesená semínka nečekaných druhů tak někdy představují pro biology překvapivou hádanku. Bažinaté vysokohorské pláně také nezřídka zdobí prostý, ale dekorativní suchopýr.

V lesích lze celkem snadno nalézt překvapivou úrodu hub (místní je sbírají jen výjimečně) a lesních plodů. Specialitou severu je tzv. ostružiník moruška, značně cenný oranžový plod, který je v této oblasti prakticky jediným přirozeným zdrojem vitamínu C.

Autory textu jsou Pavel Vondřička (flora) a Magda Starcová (fauna), všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.

Jeďte do Norska v dobré partě