Cestopis Jany Knechtlové ze zájezdu Pobaltí (18. - 26. 7. 2015)
Rozhodování, zda jet letos s Mundem na poznávačku do Pobaltí, netrvalo dlouho. Se zeměmi jsem měla do té doby spojeného jenom jednoho básníka (nobelista Czeslaw Milosz, který ale působil v Polsku), jeden román (Stalinovy krávy od Finky Sofi Oksanen, který se ale zčásti odehrává ve Finsku), jednoho malíře (Mark Rothko, který ale časem působil v USA) a jednu mnemotechnickou pomůcku na správný překlad anglických názvů Litvy a Lotyšska do češtiny. Což je relativně málo na to, že všechny země jsou našimi kolegy v Evropské unii a ve všech se už platí eurem. Všechny se v mých očích dosud slévaly v jednolitou hmotu v unifikující kolonce Pobaltí. A tak jsem pod heslem „především je třeba rozlišovat“ začala týden před odjezdem balit kufry.
Sobota 18. července 2015: Odjezd
Na cestu do pobaltských zemí a přejezd východním Polskem vyrážíme v sobotu z pražské Florence, nečekaně se zpožděním způsobeném čekání na autobus. Zpoždění nabíráme dál v Hradci Králové při čekání na některé účastníky, kteří také čekají, ale na jiném nádraží, jak se později ukázalo.
„Pražská“ osádka obsazuje zadní třetinu zbrusu nového busu a klimatizaci kvituje ve spalující červencové vlně horkého vzduchu z Afriky asi každý.
Po sedmi hodinách od výjezdu z Florencie vyjíždíme konečně i z Ostravy a o hodinu později vjíždíme do polské bouřky, ocelové a okrové. Lesík se proti ocelové obloze bouří jak stádo vraníků.
Neděle 19. července 2015: Litva - Trakai a Vilnius
Litva nás přivítala širokými pláněmi, rovinou jako dlaň nataženou až ke konci prstů a letem čápů podél busu. Polsko-litevskou hranici jsme překročili v mrákotách 15 minut po páté ranní a hned posunuli čas o hodinu dopředu.
K hradu Trakai, první litevské zastávce z ranku „sightseeing“, se dostáváme o čtyři hodiny později – a o hodinu dříve před jeho otevřením, a tudíž o hodinu dříve před otevřením všech kaváren na břehu jezera Galvė, na jehož jednom z ostrovů se vodní hrad, dostavěný ve 20. století podle vzoru z 15. století po úpadkových dobách předešlých, nachází.
Po bloudění před zavřenými kavárnami („Chtěly bychom jen kávu.“ – „Otvíráme v 10“ – „Nevíte, jestli tu někde mají otevřeno?“ – „Ne“) kupujeme od venkovanky kibinas – pirožky místní židovské menšiny karaimů. Bodrá žena vyndává z chladírenské tašky trojici šátečků plněných tvarohem, kuřecím a vepřovým masem a my se zakusujeme do ještě vlažné pochutiny typické pro tuto etnickou a navíc náboženskou menšinu, která na Trakai dorazila zastávkou přes Krym.
A je to dobře, po prohlídce hradu je totiž vyprodáno, žena balí sukně a chladitašku a my se vzpamatováváme z návštěvy hradu, který vznikl na obranu proti Řádu německých a livonských rytířů, a je tedy jakousi nepředsunutější obrannou pozicí Vilniusu. V 15. století byly ve zde umístěném státním pokladu vedle místních denárů druhou nejzastoupenější měnou pražské groše. Takže logicky následuje snaha je vidět a anglický dotaz na znavené kustodky místní expozice: „Máte tady na výstavě ještě pražské groše?“ následovaný třemi marnými pokusy: „Do you speak English? Deutsch? Français?“ Se skromnými základy ruštiny se vyrukovat neodvažuju, a tak se má návštěva musí bez grošů obejít.
Přejezd do hlavního města Vilniusu netrvá ani tři čtvrtě hodiny. Průmyslové, omšelé předměstí. Činžáky z cihel, s balkony jako vlaštovčími hnízdy vyplétanými rohožemi, vypraným prádlem a bůhví čím.
Hostel Fortuna stojí kousek od hlavního tahu a kousek od Brány ranních červánků, kudy krátce po ubytování ve čtyřlůžkovém pokoji vstupujeme do města. Do kostelovité skrumáže litevské metropole – barokem oplývající Vilnius má na 30 kostelů (tak vypadá zvládnutá protireformace v zemi, která se pokřesťanštění bránila nejdéle v Evropě) - vstupujeme s odhodláním, které nemůže zbrzdit ani hledání vstupních dveří k poutnímu obrazu Černé Madony umístěnému v červánkové bráně.
Kupujeme ponožky a rukavice od milé pouliční prodavačky a na Katedrálním náměstí se vydávám směr Muzeum holokaustu – což se později ukazuje být fatální chybou, která zahrnuje bloudění v bloku kolem rušného bulváru Gedimino prospectas, intervence u pěti lidí s žádostí o radu (marné) a nalezení Centra židovské komunity ve Vilniusu (ač vypadající jako pravý, byl to nepravý cíl).
Litevky chodí po bulváru v obláčcích: míjí mě už asi páté nadýchané šaty, šifon, ale i rovné geometrické střihy, všude kabelky M. Kors, nalakované všechny nehty, vše nalakované, takže když kolem dusám dva dny nemytá se svým kdysi novým horalským batohem, čpím cizotou. A pohledy poutám ze všech stran, i od mužů, kteří po dva kilometry dlouhém Gediminasově prospektu chodí ve dvou či ve třech, a navonění.
Cíl jsem našla zapadlý v postranní uličce v roubence po korunami stromů čtvrt hodiny před koncem otevírací doby. Jeho správce, Rakušan, který tam 11. měsícem vykonával civilní službu, mě přesto pouští dovnitř a v dusném podkroví zvaném Malina, mezi starými kabáty, starými kufry promítá na rozedrané cáry film o životě v ghettu. V Litvě pramenil antisemitismus z antibolševismu, neboť ideologické trouby hlásaly, že existuje světové židovské komunistické spiknutí a za nenáviděným komunismem tudíž stojí židé. A tak Litevci pohlíželi na nacisty jako na osvoboditele před Sověty. Ve Vilniusu, někdejším Jeruzalémě severu, byla za války ghetta dvě, jedno pod nacistickou a jedno pod litevskou správou, říká můj průvodce.
Vilno mě ten den rozpláče ještě v Gediminasově hradu, horním hradu zřízeném na příkaz knížete Gediminase. Běží tu dokument o Baltské cestě (Baltijos kelias), poklidné demonstraci ve formě živého řetězu z léta 1989 u příležitosti 50. výročí paktu Ribbentrop-Molotov o rozdělní vlivu v Evropě. Řetěz začínal právě zde u hradu a vedl přes Litvu a Lotyšsko až do estonského Tallinnu. Demonstrace měla zdůraznit snahy tří států o obnovení suverenity. Některé odhady připouští až dva miliony účastníků, hlásají v dokumentu, kde se lidé s hlubokýma očima drží křížem rukama a babičky v šátcích si utírají oči.
Samo Vilno není z horního hradu malebné, stěží najít výraznější dominanty, několik paláců, kostely. Někde za zády za řekou Neris hučí moderní komplex Europa centras a za ním geografický střed Evropy.
Po pokusu o návštěvu kostela sv. Anny, gotického klenotu z 33 druhů cihel, který je ovšem v 18:30 již dávno zašpérovaný, razím do supermarketu Iki. To se neobejde bez ústní konfrontace s lokální příslušnicí ruské menšiny, která vycení zuby na mé neumělé spasiba. Přemýšlím, jak se Litevcům žije s touto menšinou, potenciálně třeskavou vzhledem k minimálně ostražitým rusko-litevským vztahům. Jak se jim mluví jazykem někdejších uzurpátorů. A Litevci mluví rusky! Všichni, a bez úšklebků...
Večer následuje seznamovací party s ochutnávkou místních laskomin: máme sledě, šproty, sušené krevety, sušené sledě, sušenky a suché vafle vyskládané do tvaru vánočního stromečku.
Pondělí 20. července 2015: Litevská Hora křížů a Lotyšský zámek Rundāle
Další den uvozuje krátká interakce se slečnou recepční ohledně možnosti poslání pohledu („Ale jak mohu poslat pohled, když jsem v práci?“ – „Možná později-je ofrankovaný, míjíte třeba někde poštovní schránku?“ – „Ale jak mám poslat pohled, když jsem v práci??“)
Následuje přejezd zhruba 260 kilometrů a příjezd k Hoře křížů, což je zhruba deset metrů vysoká nakupenina křížů nejrůznějších velikostí. Přijely k ní ve stejnou chvíli dva autobusy s českou SPZ, jejichž pasažéři mohli děkovat Bohu, že k hoře nemusí skákat přes příkopy - ty tady totiž litevští komunisté kdysi nezapomněli vyhloubit, aby zabránili lidem vztyčovat tu svoje hranatá znamení odporu.
A tak sedím pod těmi stopami lidských rukou a litaniemi v litevštině, které nese vítr z magneťáku na samém vršku tohoto prastarého, tolikrát obnovovaného hrbolku. První kříže se tady prý objevily už ve 14. století. V tom minulém ho buldozery rovnaly se zemí, a stejně vyrostl znovu, v téhle vzpurné, houževnaté, odolné Litvě.
Cesta dál směrem k Lotyšsku klade před oči nová a nová pole, další lány bez patrného náznaku, že už jich bylo dost a že v rámci obecných zákonitostí by bylo vhodné ráz krajiny obměnit. Zlatavé plochy se zelenými brázdami traktorů. Ubrus vyšitý zelenou bavlnkou. Sporadicky temně zelené díry, jako smaragdově zlatá látka vyžraná od molů, temné močály s hlubokou zelenou a všemi barvami duhy.
A není v těch polích jen jedna zlatavá. Je zlatá do zelena, do hněda a v jednu chvíli se mi před očima míhají pruhy polí v odstínech trikolory litevské vlajky. Lány meditativní jako poušť, oko se nemá kde zachytit a krajina nakonec přivádí člověka k sobě, k sebezpytování.
Vjíždíme do Lotyšska. Korejci si fotí hraniční kámen.
Dvouhodinový rozchod u lotyšského zámku Rundāle (čti Rundále), baltských Versailles. Blátěná příchozí cesta k rokokovému skvostu uprostřed polí a ničeho. Člověka až napadá, s kým musel kuronský vévoda von Biron co mít na dvoře ruské carevny Anny, že mu tak honosné sídlo za čtyři roky postavili. Uvnitř mě zaujme vévodova ložnice s obrazem nahotinek, škoda, že se tu nesmí fotit. Rozkošná je i vévodova převlékárna s porcelánem zpodobňujícím líbající se ženy a výmalbou s pásem ptáčků, kteří se v jednom výjevu láskyplně krmí a v další zaklovávají.
Zahrada je ovšem spásná, jsou zde desítky druhů růží. Je také rozmarná – vyzkoušely jsme s kamarádkou Aničkou obě houpačky, i tu s nosností do 50 kilogramů.
Po desáté večer už jsme v Tallinnu, hlavním městě Estonska, který se při příjezdu tváří na předměstích jako nejvzdálenější severská provincie: Dřevěné domy utopené v borových hájích, a poloprázdné silnice.
Úterý 21. července 2015: Estonsko: Käsmu a Tallinn
Do přírodního parku a vesnice Käsmu vyjíždějí ráno ti, kdo nedali přednost Helsinkám. Vesnice je utopená v jehličnatých lesích s občasným trsem sběračů borůvek a nás vítá dřevěnými dačami. Nemáme mapu, takže se spolucestovatelkou Aničkou míříme spolu s navigací s obřímu bludnému kamenu za vesnicí a pak plynule po stejné ose zpět, podél námořního muzea k bludným kamenům v moři, kde teprve začíná dávat národní park vůkol kolem smysl.
Odpolední tour de Tallinn zahajuji výstupem na 160 metrů vysokou věž kostela, po místním kirku, sv. Olafa. Věž je tak vysoká proto, aby byla z moře dobře vidět. Výstup po točitém příkrém schodišti s lany místo zábradlí sice není pro sisinky, odvážlivcům ale budiž odměnou výhled na přístav s masivními trajekty.
Hradby kolem města jsou fascinující, je možné je na některých místech projít vevnitř, což je fascinující zážitek v době, kdy tady stále ještě kvete bez a jasmín čpí, a je tedy dobré s touto možností počítat. Hradby kdysi oddělovaly Horní a Dolní město. Horní patřilo šlechtě a duchovenstvu, platila pro ně vlastní jurisdikce a na lůzu mohli shlížet svrchu. Do jedné z 26 dochovaných věží mě pouští mladý Estonec za dvě eura místo tří. Prozrazuje, že Tallinn se po vyhlášení nezávislosti Estonska v roce 1918 jmenoval Reval a aitäh je estonsky děkuji.
Ajtuji a šplhám dál na vrch Toompea k dortovitému chrámu Alexandra Něvského. Stojí šikovně nad místem údajného hrobu estonského hrdiny Kaleva, co se po něm jmenuje každá druhá hospoda dole v ulici Pikk. Rusové tu chrám vztyčili na konci 19. století jako symbol ruské nadvlády. A před chrámem stojí barokní palác po vzoru petrohradských paláců, který tu vystavěla Kateřina Veliká poté, co strhla část někdejší pevnosti. V komplexu v těsné blízkosti dómu sídlí také estonský parlament Riigikogu, což je při zpětném pohledu tragicky úsměvné, víte-li, že v doprovodných materiálech v místním hostelu se na parlament upozorňuje jako na budovu za Alexandrovým chrámem. Stačilo by přitom jen změnit úhel pohledu, aby se Riigikogu nacházel před pravoslavným chrámem.
Ve zdobném chrámu jsou podle očekávání oblíbatelné ikony, a také ikonky s přeškrtnutým fotoaparátem – kterých si ke své smůle všímám až po několika fotografiích, když těsně přede mne předstoupí jakási rusky mluvící a blesky z očí metající babička a zkříží mi před obličejem ruce zaťaté v pěsti. Aha, nemám fotit.
Po losí polévce a mrkvovém koláčku je svět opět o něco růžovější. Sbírám poslední síly k cestě k cechovním domům na opačné straně centrálního Tallinnu, fascinující ukázce rostoucí moci cechů, korunovaná domem cechu Černohlavců, aka klubem pro svobodné muže německého původu.
Středa 22. července 2015: Kadriorg a skanzen Rocca al Mare
Park a zahrady Kadriorgu – Kateřinina údolí - na severovýchodě Tallinu dnes slaví výročí založení (1718). Vstupné je za hubičku, vychutnat si to ovšem nestíháme, neboť jsme dali zrána přednost procházce k památníku Russalka, který vznikl v upomínku katastrofy stejnojmenné ruské válečné lodi na konci 19. století cestou do Finska.
Palác Kadriorg je skvostný červenavý barokní kousek vystavěný carem Petrem I. Velikým pro jeho manželku Kateřinu I. a ostře kontrastuje s nedalekou chaloupkou Petra I. , skromným letním příbytkem, kde mocnář přebýval a kde je dnes jeho muzeum.
Ještě nakouknout do muzea moderního umění KUMU. Skvěle modernistická budova prodává vstupenky striktně až od 11 hodin, takže vyvíjím nenásilný tlak na upravenou blonďatou padesátnici v pokladně a s úderem jedenácté vyjíždím do čtvrtého patra prolétnout expozici estonského umění 1949-91, pojmenovanou příznačně Difficult Choices. A Difficult Choices to vskutku byly, soudě minimálně podle olejů Metropol a Stalin, které namaloval stejný autor a které od sebe dělil jediný rok. Zatím na plátně Metropolu viz oběšenou ženskou postavu na pozadí nočních paneláků, na obraze Stalin se vyjímá víme-kdo v hyperkorektním realistickém provedení.
Z Kadriorgu jedeme do skanzenu Rocca al Mare s doškovými domy z 19. století, výbornou zelňačkou, projížďkou bryčkou a informací, že ruština byla v Estonsku zavedena jako oficiální jazyk školní výuky v 90. letech 19. století.
Večerní procházka do tallinského přístavu nutí k zamyšlení nad městem, odkud se přes moře vydávají domů z výletu Finové a Finky s vozíky naloženými levnějším chlastem. A k dalšímu zamyšlení v uličce s květinovým trhem, fascinujícím ohňostrojem barev. A k ještě jednomu u památníku estonské války za nezávislost, kterou si Estonci vybojovali nad Sověty a zpečetili mírovou smlouvou v Tartu (1920) . The Times we had (Čas, který jsme měli), píše se u hradu Toompea na jedné z vyhlídek na město, možná té nejlepší.
Čtvrtek 23. července 2015: Lotyšsko – NP Gauja
Výjezd z Tallinnu do Lotyšska již známou, placatostí ubíjející krajinou. Z letargie se probouzím až po přejezdu přes nepoužívanou ošuntělou celnici a po přechodu na zanedbanější lotyšské komunikace.
Po více než pěti hodinách cesty nás čeká procházka v NP Gauja, pojmenovaném po stejnojmenné řece, která jím protéká. Lotyši jsou asi na tento park hrdí, protože patří k nemnoha pahorkatinám v regionu, byť stěny kokořínského údolí jsou strmější. Buď jak buď, k hradu Turaida je možné dostat se lanovkou (!), ke které vyrážíme po sjezdovce (!!) a po nákupu lístků čekáme přes hodinu na desetiminutové svezení. přes údolí.
Hrad Turaida má pěknou útočištnou věž z asymetricky rozloženou hmotou zdiva. Procházka k němu na sandálky moc není, neb se sápeme na okraj údolí a překonáváme množství dřevěných schodisek.
Pátek 24. července 2015: Lotyšsko - Riga, skanzen, Jūrmala
Již Riga. Po strastiplné noci (pomýlený mužský element v dívčím pokoji) vyrážíme do centrální tržnice umístěné v hangárech, kde se kdysi montovaly zepelíny. Trhovkyně jsou neochotné, stejně jako dvě paní, které ani nechtěly zastavit, aby nám s Aničkou poradily cestu. Opět záplava květin, kytic překvapivě vkusných na obecnou neudržovanost kolem.
Od zhruba šestileté holčičky za pultem kupujeme mastnou koblihu s masovou náplní, skoro neslanou. V dalším hangáru pak ještě teplé borůvkové a tvarohové koláče a mezi hangáry uprostřed vyrovnané zeleniny a ovoce ještě maliny a borůvky. Ovoce a zelenina omamně voní, vše je barevné, výstavní a čisté. V masové hale se již hygiena příliš neřeší, maso se rovná na pulty holýma rukama a síťky na vlasy chybí. A v hale s rybami, jak se doslechneme později, rovnají kapry vedle sebe na pult, kde potom ryby pomalu chcípají.
Ke skanzenu s názvem Lotyšské etnografické muzeum pod širým nebem přijíždíme kolem desáté a během tříhodinového rozchodu stíháme pro mě nejlepší záležitost tohoto podniku: bufet s třemi korpulentnějšími babičkami a nabídkou více méně tradičního jídla. Volím černý hrách maštěný slaninou, studenou řepnou polévku, rebarborovou limonádu a tvarohový koláč.
Skanzen naznačuje, že lidová kultura a způsob života byly na západě Lotyšska vyspělejší než způsob života o 50 až 80 let později v Estonsku. Zdobná stavení se samostatně stojícími saunami, skladovací prostory na kamenech kvůli izolaci, dojemný pravoslavný kostelík s cibulovitou bání, malý katolický kostel z konce 19. století kopírující prvky klasicistního slohu a lidové architektury, malý tak akorát na usazení možná dvou desítek lidí.
Odpoledne přejíždíme do prominentního lázeňského letoviska Jūrmala, aglomerace 16 obcí zabírajících více než 30 kilometrů dlouhý pobřežní pás v Rižském zálivu. Ve studeném baltském větru se mi nechce do vody, pláž je ale dostatečně skvělá na další kolo ochutnávky lotyšských specialit (sněhové pečivo, čokoláda Laima a sušené či nakládané rybky), a pak na krátký běžecký trénink. Během něj mě míjejí rusky mluvící Lotyšky (či možná Rusky) v tygříkatých hávech a růžových botaskách s přívěsky, báryšny v nepřiléhavých plavkách, muže, kteří rozmlouvají v mořském příboji a stojí k sobě tak blízko, že to vypadá, jako by se líbali.
Sobota 25. července 2015: Lotyšsko - Riga
Po deváté ranní hledám v rižských ulicích synagogu. Z roku 1903, v secesním slohu. Nacisté ji nevypálili, protože okolní domy v ulici Peitavas iela stály prostě příliš blízko. Je sobota a doba modliteb, zjišťuji zklamaně před zavřenou branou. Zastavuje mě muž v zeleném saku čpícím nevypráním a říká, že po 14. hodině bude vstup s foťákem už zase možný. Přeskakujeme z lámané ruštiny do jen o trochu lepší němčiny, ptá se, odkud jsem. Z Česka, říkám a chválím uměřenou krásu synagogy. „Jediná, která zbyla,“ říká s bolestnou grimasou. „Až budete v Praze, vezměte Blümchen a dejte ho za mě k památníku Jana Palacha,“ poznamenává ještě, a než stihnu zkoprnělá zareagovat, otáčí se zády, prošedivělý culík pod jarmulkou, a vchází tam, kam s foťákem budu moci až odpoledne – a kam se už ten den nevrátím.
Následně bloudím mixem hanzovních a barokních domů s pochybnými hostinci v přízemí. Riga se představuje kostely skrytými za zdmi (kostel sv. Jana s konventem za tlustou zdí), radnicí, kterou po roce 1991 znovu vystavěli poté, co za komunismu na jejím místě vznikl panelák, a Muzeem okupace, které stavěli Sověti u příležitosti stého výročí narození V. I. Lenina a které kdysi sloužilo jako muzeum lotyšských střelců – bojovému oddílu ruské carské armády, vzniklému na obranu pobaltských území proti německým jednotkám za 1. světové války.
Dostavby se černá čtverhranná budova ze 70. let ale nedočkala a několikrát jí hrozilo zboření. Expozice člověka vrhne do hrůz dvojí okupace Lotyšska – nejprve sovětské a pak nacistické, aby bylo vše vystřídáno sovětskou nadvládou. Sovětský svaz se po Lotyšsku prošel i etnicky. Ruská menšina se mezi lety 1925 až 1989 početně zvětšila na více než trojnásobek a dodnes zůstává nejpočetnější menšinou se zhruba čtvrtinovým podílem v celkové populaci. Lotyšům naopak v druhé polovině minulého století hrozilo, že se sami stanou menšinou na území, které by tehdy rádi prohlásili nezávislým státem.
Muzeum okupace s ukázkou cimry v gulagu mi zabírá podstatnou část dne, takže nestíhám poslech varhan v rižské evangelické katedrále. Piccolo Concerto začíná v poledne, což se hodí vědět pro příště. Křížová chodba a rajský dvůr přilehlého konventu potěší sochou biskupa Alberta, rodáka z nynějšího Dolního Saska, který vedl ozbrojenou výpravu do Pobaltí s cílem obrátit zdejší pohany na víru a roku 1201 Litvu údajně založil.
Lotyšský Hrad se opravuje a vzácný soubor secesních domů které také činí Rigu Rigou, už nestíhám. Příště uvidím jinou Rigu. Snad v ní zase potkám svatební dvojici, která se ve svůj „velký den“ rozhodla poklonit se před Pomníkem svobody, který dnes platí za symbol jednoty země. Novomanželé stojí pod alegorií Svobody s třemi zlatými hvězdami nad hlavou a žena v modrých šatech před nimi zpívá hymnu.
Neděle 26. července: Návrat
Z Rigy vyjíždíme v 16:00 místního času, v Ostravě jsme v neděli 26. července v 07:30 SELČ.
Cestou se rozpomínám, co mi v Pobaltí chybělo: kopce, civilizované toalety, hustá doprava na dálnici, relikty těžkého průmyslu, ochotné prodavačky. A co v krajině pod Řípem postrádám? Čapí hnízda u silnic, stavení z vyšisovaných fošen, uprostřed lánů rozesetá, pod nebem ztěžklým nánosy modři, velkorysé nížiny a horizont bez konce.