Provence na kole 22. 8. – 5. 9. 2010

cestopis Veroniky Pavlíkové a Petra Němečka

Sobota 21.8.

Dovolená nám měla začít sice až v neděli, ale už v sobotu jsme pociťovali lehké mrazení po zádech. Na klidu nám nepřidalo hektické balení a shánění posledních potřebných věcí. Petr si ještě usmyslel, že chce na cestu řízky, takže jsme se na jejich smažení dostali někdy po půlnoci a do pelíšku jsme zalezli až v půl třetí ráno...

Neděle 22.8.

Den O, tedy den odjezdu. Probudili jsme se hodně ztěžka, ale hlavní bylo, že jsme vůbec otevřeli oči :) Kamarád nás dovezl autem ke stanovišti autobusu. Ač jsme vyrazili s předstihem, byli jsme poslední účastníci nahlášení k nástupu v Hradci Králové. Vzhledem k situaci, která u nás panovala předešlý den, jsme byli rádi, že jsme nepromeškali odjezd. Naložili jsme kola i zavazadla a vyrazili pro většinový zbytek účastníků do Prahy. Pak už jsme jeli téměř přímou čarou na jih Francie – do Provence. Jeli jsme celý den, celou noc... většinu cesty jsme prospali. Bylo možná výhodou, že jsme byli utahaní balením před cestou. Autobus byl plný, u volantu se střídali dva sympatičtí řidiči a průvodci Jana Holoubková a Milan Janeček využili dlouhého volného času během cesty k seznámení s účastníky. Během cesty jsme navštívili několik benzínek a bylo zajímavé sledovat, jak se mění kvalita sociálního zařízení... asi největší šok nás čekal ve Francii. Čím víc jsme se blížili k jihu, tím častější bylo setkání s tureckými záchody. Pokud jsme našli aspoň trochu normální záchod, tak jsme se těm tureckým vyhýbali.

Pondělí 23.8.

Den V, čili den výsadku :-) Ráno jsme cítili, že autobus pracně, ale jistě zdolává obtížnější terén – klikaté silnice mezi kopci, masivy, průsmyky... Všude byly vidět hory, skaliska, v údolích vinice. A teplé sluníčko na modré obloze. Už jsme se blížili k cíli, dostali jsme do dvojic mapy a průvodci nám odtajnili plán na dnešní cyklovýlet. Mnozí jsme oceňovali, že jsme si mohli prohlédnout výškový profil trasy a případně se dle toho psychicky připravit :) Kolem 9. hodiny jsme vyměnili autobus za kolo a vyrazili. Pro jistotu jsme se s Petrem vyfotili, abychom měli s čím srovnávat, až se budeme vracet domů... jak moc se změníme či nezměníme :)

Výsadek se konal na kraji městečka Castellane. Podnikli jsme malý výšlap na skálu ke kapli Notre-Dame de Roc, odkud byl pěkný výhled na městečko, údolí i okolní skály. Pak jsme vyrazili podél řeky Verdon. Okolo nesčetných skal, hřebenů, kopečků ve výškách v rozmezí 1 100 až 1 900 m... Projížděli jsme po klikatých silnicích nahoru a dolů. Bylo to adrenalinové, až děsivě bláznivé, když jsme sjížděli z kopců s nespočtem serpentin. Museli jsme dávat pozor, aby nás zatáčka nevyhodila přímo do protijedoucího auta. Proto nám bušilo srdce až v krku. Petrovi svítily oči nadšením, když jsme se někde pod kopcem sešli, a těšil se na další parádní sjezd :) Ten den jsme poprvé ochutnali francouzskou bagetu. Kemp byl v příjemném travnatém prostředí uprostřed skal. A odpoledne, hned jak jsme postavili stan, jsme na chvíli usnuli... po dni stráveném v autobuse v převážné poloze „sedícího býka“ jsme si trochu odpočinuli v pohodlnější ležící pozici vyhřívající se ještěrky :-) Večer byla porada k výletům na příští den včetně nových výškových profilů trasy a informací o místních zajímavostech.

Úterý 24.8.

Hned na začátku nás čekalo stoupání, které se pak vystřídalo s úžasnými až adrenalinovými serpentinami dolů. Během cesty z jednoho kopce jsme stačili uprostřed zabrzdit a projít si Belvedere de Mayreste, odkud byl pěkný pohled do kaňonu Verdon. Podnikali jsme i menší zastávky, kdy jsme do akce zapojili fotoaparátek, který se rozhodně nenudil. Když jsme opustili cestu podél kaňonu Verdon, naskytl se nám úchvatný pohled na jezero Lac de Ste-Croix. Co na tom, že je uměle vytvořené, vypadalo nádherně a modrá voda vybízela ke koupání. Navštívili jsme malebné městečko uprostřed skal Moustiers-Sainte-Marie. Nad ním ční dva vápencové štíty a mezi nimi je natažen 227 metrů dlouhý zlatý řetěz s hvězdou. A pak jsme podél úchvatného jezera dorazili do dalšího kempu, v kterém jsme strávili následující odpočinkový den.

Středa 25.8.

Jelikož jsme s Petrem jen rekreační cyklisti, rádi jsme dali kolům aspoň na chvíli pokoj a pilně se věnovali odpočinku. Během dne jsme však zjistili, že to tak jednoduché nebude. U Petrova kola jsme odhalili píchlou duši, takže jsme hledali dírku, abychom ji mohli zalepit... Zadařilo se a mohli jsme se jít podívat k jezeru. V plavkách. Voda byla úžasná, asi třikrát jsem do ní hupla :) A téměř celé odpoledne jsme strávili povalováním na břehu, to šlo líp Petrovi. Takové jezero bych si nechala líbit u každého kempu :-) Po výletě na kole se vyčvachtat v příjemně teplé a osvěžující vodě, vůbec bych se nezlobila.

Čtvrtek 26.8.

Následující den jsme vstávali poměrně brzy, čekal nás delší výlet. Posnídali jsme, sbalili stan a naložili jsme věci do autobusu. Do kol jsme doplnili láhve s pitím, zabalili si svačinku a vyrazili jsme na výlet tentokrát ve třech. Přidala se k nám Míša, která nemohla jet sama kvůli nemocnému příteli Karlovi. Měli jsme obavu, jak si sedneme rychlostí jízdy. Myslím, že to bylo celkem vyrovnané, nehonili jsme se ani nezdržovali :)

Hned po ránu jsme zdolávali táhlý kopec, byl sice dlouhý, ale dalo se to trpělivě a pomalu vyšlapat. Pak už jsme jezdili střídavě nahoru a dolů. Občas jsme míjeli vinice. Stavili jsme se u kaskád Sillans la Cascade, možnost koupání byla především pro otrlé a otužilé, tedy nic pro nás ;-) Projeli jsme městečkem Cotignac, kde jsme si udělali pauzu na oběd a odpočinek. Pak jsme pokračovali v cestě podél nekonečných vinic, minuli jsme jezero, které jsme museli z velké části objet, a zastavili jsme se v lomu, kde bylo hodně lidí u vody i v ní.

Nedivili jsme se, protože jsme se sami na vlastní kůži přesvědčili, že koupání stojí za to :-) Místní kluci a některé holky s gustem skákali ze skály do vody. To nemohlo nechat Petra chladným, takže si taky párkrát s chutí hupsnul do vody :) Míšu jsme v pořádku vrátili Karlovi, který se cítil o něco lépe, takže následující den už jeli zase spolu. Stan jsme si postavili v kempu Brignoles, kde měli pomocí živého plotu rozdělené bloky. K večeři jsme si dopřáli dobrou a vydatnou bramborovou kaši s ďábelskými tousty :)

Pátek 27.8.

Opět jsme si museli mírně přivstat. Čekal nás náročný přejezd přes vápencový masiv. Trochu nám trvalo, než jsme našli správnou cestu z městečka Brignoles. Dle rady průvodců jsme v posledním místě výskytu civilizace, tedy v městečku Mazaugues, podnikli poslední doplnění zásob... nákup baget na cestu a nabrání vody z kašny, kde tekla pitná voda. A pak už nás čekala dlouhá a skoro osamělá cesta přes masiv, místy zalesněný. Během téměř strmého stoupání s mnoha zatáčkami jsme potkali, lépe řečeno Petr slyšel a pak i viděl živáčka – divoké prase, které si naštěstí hledělo svého, hledalo něco dobrého k snědku v křoviskách...

Nahoře na masivu nás čekala dlouhá rovinka, která občas nenápadně stoupala, přesto jsme šlapali o něco rychleji než na začátku. U osamělého velkého stavení l´Hotellerie byla odbočka ke kostelu ve skalách pod vrcholem St. Pilon. Kola jsme však museli nechat u informační tabule a dál jít pěšky. Dohnala nás dvojice našich průvodců Jana a Milan, takže jsme výšlap ke kostelíku absolvovali skoro s nimi. Přiznám se, že se mi tam nechtělo, přeci jen jsem byla poněkud utahaná z toho šíleného škrábání se na masiv... ale o to větší šok mě čekal nahoře u kostela, kam jsme se dostali asi po 40 minutách. Jakmile jsem vystoupala poslední schody ke kostelu, naskytl se nám nádherný pohled dolů a do celé otevřené krajiny.

Viděli jsme to osamělé velké stavení, odkud jsme vyšli, vypadalo jako budova z divokého západu :) Před kostelem byla emocionální socha Marie, která v náručí držela mrtvého Ježíše. A pohled na kostel byl taky něco. Jediné, co tu přibylo, byly snad jen schody, velké dveře, barevná okna a průčelí. O zbytek se postarala jeskyně. Když jsme vešli dovnitř, bylo jasně cítit, že rozdíl teplot venku a v kostele je značný... šla nám pára od úst, kdykoli jsme promluvili. Prostor kostela byl rozsáhlý, měl dokonce jakýsi suterén, kam se šlo po schodech dolů. V zákoutích bděly sochy svatých, před nimi plápolalo pár svíček. V jednom výklenku se dokonce schovávala relikvie svatého – prst. Výlet ke skalnímu kostelu nakonec stál za to a jsem ráda, že mě Petr nenechal „se ulejt“ :) Do kempu nám zbývalo jen pár kilometrů, přičemž posledních 10 km bylo v podání serpentinového sjezdu – prostě paráda. V městečku Gémenos, kde jsme měli zajištěný nocleh v kempu, jsme si koupili výborný jahodový zákusek. Kemp nás moc nenadchnul, sociální zařízení tam poněkud nedostačovalo, ale k přespání na jednu noc to šlo :)

Sobota 28.8.

Po týdnu s krásným, slunečným počasím jsme se setkali i s výskytem nárazového větru, v kterém se na kole moc příjemně nejezdí nebo se nedá jezdit vůbec. Všichni jsme si naložili kola do vozíku a nasedli do autobusu. Na rozcestí mezi městečky La CiotatCassis proběhl druhý výsadek celého osazenstva zájezdu. Vítr řádil i tady, byl problém udržet plachtu u vozíku po celou dobu vyndávání kol. Dostali jsme doporučení jet rovnou do La Ciotat, nicméně Petr se chtěl podívat do městečka Cassis. Sjeli jsme tedy příjemný kopec dolů a udělali si procházku – projížďku po městě. Prohlédli jsme si přístav, moře, útesy... Na lavičce jsme si dali oběd a o kousek dál se usadila větší rodinka, všichni měli palačinky crepes a mluvili česky! Jak je ten svět malej.

Taky jsme si dali jako zákusek palačinku crepes a marmeládu z ní jsme měli snad všude... ;-) U městečka je možné obdivovat místní „fjordy“, tzv. les Calanques. Bohužel kvůli nárazovému větru je nebylo možné zahlédnout ani z přírodní rezervace, vstup byl zakázán. Prošli jsme se alespoň po okolí, podívali se do zátoky se „zaparkovanými“ loděmi a v moři jsme si vyráchali nohy. Na náš vkus bylo moře docela chladné, ale místním domorodcům to nevadilo. Cesta zpátky k rozcestí byla o poznání obtížnější, ale nedali jsme se. Po delší chvíli jsme se dostali až do přístavu La Ciotat. Podívali jsme se do kina Eden, které je nejstarší na světě. V kempu jsme řešili oříšek v podobě postavení stanu. Vítr totiž stále zlobil, dokonce nám shodil kola opřená o strom. Nicméně jsme uspěli a pod širákem jsme nespali, ale celou noc nás vítr vydatně přesvědčoval, že by si rád půjčil náš stan...

Neděle 29.8.

Odpočinkový den. Kola jsme nechali v kempu a vyrazili jsme na autobusovou zástavku. Jeli jsme na výlet do Marseille. Vskutku velkého, docela i zvláštního města. Občas jsem měla pocit, že jsem snad ve Španělsku, ačkoliv s ním nemám osobní zkušenost. Prohlédli jsme si velký přístav. V té době probíhala mezinárodní akce, všude byly rozestavěné umělecké objekty ve tvaru zeměkoule, ale každá měla svůj design. Něco podobného bylo k vidění i v České Republice, místo zeměkoulí se nám tu potulovaly pomalované krávy. Navštívili jsme monumentální kostel na kopci – Basilique Notre-Dame de la Garde. Odtud byl pěkný výhled na město, přístav i ostrov Chateau d´If. A pak jsme se líně proplétali uličkami centra. Den utekl neskutečně rychle, jen tak tak jsme stihli ulovit několik pohledů a spěchali jsme na autobus. Do odjezdu nám zbývala ještě nějaká chvilka, stavili jsme se tedy v prodejně Virgin a Petra zaujala nabídka počítačové hry Mafia II... nakonec jsme usoudili, že bude lepší pořídit český suvenýr :-)

Pondělí 30.8.

Proběhl třetí výsadek. Tentokrát nás vyklopili v oblasti Camargue. Napospas stádům bílých koní, černých býků a hejnům růžových plameňáků. Ano, plameňáků... kachny tu nevedou :-) Na bílých koních jsem mohla oči nechat, a kdyby to šlo, dala bych si aspoň jednoho do kapsy a odvezla s sebou domů. Sjeli jsme do zajímavého městečka Stes-Maries-de-la-Mer. Strávili jsme tam docela dlouhou dobu, bylo tam příjemně a nikam se nám ani nechtělo. Nicméně čas kvapil a my jsme se museli vydat na cestu. Jeli jsme po zkratce, na které moc cyklistů nebylo. Povrch cesty nebyl příliš kvalitní... taky jsme brzy pocítili následky. Petr měl opět píchlou duši... tu samou, kterou jsme před týdnem opravovali. Bohužel, náhoda je fakt blbec. Jindy máme snad všechny věci s sebou a dneska jsem v brašně lepení nenašla, jen pumpičku a ventilky :( Nedalo se nic dělat, Petr vyndal duši a vydal se s ní hledat vodu, aby mohl najít prasklinu v duši. Hlídala jsem kola.

Po nějaké delší chvíli se Petr vrátil a byl ještě zkroušenější, našel totiž ne jednu, ale dvě dírky vedle sebe. Věděli jsme, že před námi jela dvojice lidí od našeho zájezdu. Nepočítali jsme s tím, že by se ještě někdo za námi objevil. Petr si tedy vzal moje o dost menší kolo a vyrazil za nimi. Hlídala jsem rozebrané kolo i duši a čekala. Po nějaké době se vynořila další dvojice. Neznala jsem je, ale byli též na výletě. Tak jsem se jich lámanou angličtinou zeptala, zda nemají lepení na duši... nejdřív mi chtěli rovnou vyměnit celou duši. V brašnách měli snad celý opravárenský arzenál a mně bylo stydno, že jsme všechny potřebné věci nechali v autobuse. Stalo se, teď jsme museli vyřešit aktuální situaci a pro příště už jsme se snad dostatečně poučili.

Petr se brzy vrátil, i s vypůjčeným lepením. Oběma cizincům, co jsem je poprosila o pomoc, jsme poděkovali. Než odjeli, zjistili jsme, že vypůjčené lepidlo zaschlo... Takže jsme je ještě požádali o lepidlo, to už naštěstí nebyl moc velký problém. Vrátili jsme duši na místo, napumpovali kolo a najednou se za námi objevilo asi šest kol... Od nás ze zájezdu. Murphy tentokrát nezklamal. Pak už byla cesta bez nehod. Viděli jsme stádo majestátních, černých býků a o kus dál i stádo bílých camargských koní. Cesta do Arles nás pěkně potrápila, dostali jsme se na rovinatější silnici mezi poli a vítr byl proti nám. Jen silou vůle jsme dojeli do města, které vypadalo starobyle. V uličkách byl jakýsi nádech starých časů. V centru města se nacházelo několik zajímavých starých objektů. Asi nejvíc nás zaujal oválný amfiteátr Arenes.

Úterý 31.8.

Vítr nadále projevoval svou sílu, takže jsme tentokrát měli na vybranou – vydat se na kole se skupinou odvážlivců nebo jet celý den autobusem, který během cesty udělá několik zastávek na zajímavých místech. Asi jen osm statečných osedlalo kolo a vyrazilo do boje s větrem. Zbytek včetně nás dvou se usadil v autobuse. Prošli jsme se fotogenickým městečkem Les Baux de Provence, tam se snad nedala žádná fotka zkazit. Zastavili jsme se u starověkého sídla Glanum, které připomínají řecké a římské ruiny. Jen jsme nakoukli do informačního centra, ani nebylo třeba jít na prohlídku. Bohatě jsme si vystačili se zajímavou výstavkou v infocentru. A pak jsme putovali po stezce van Gogha do města St. Rémy, kterou lemovalo 26 obrazů tohoto malíře, respektive 25 obrazů a pak fotografie jeho malířské palety. Stan jsme si postavili v kempu v Tarasconu poblíž hradu Chateau du Roi René. V noci asi málokdo spal, co kdyby ho náhodou přišla sežrat bájná obluda Tarasque... :)

Středa 1.9.

Dětem u nás v České republice začala škola. My jsme si ještě užívali dovolené na jihu Francie. Ráno jsme se šli podívat na hrad. Hrad byl rozlehlý, strávili jsme v něm něco přes hodinu. Prohlédli jsme si apatykářský koutek, zahradu s bazénkem včetně ryb červených karasů – „mrkviček“, model hradu, dřevořezbu příšery i několik maleb. Po většině hradu byly k vidění jen místnosti, občas zajímavě zdobené stropy. Takže to byla pastva spíš pro oči stavebních architektů než pro obyčejné lidi :) Ve městě jsme koupili bagety a vyrazili do Avignonu. Cestou jsme se zastavili na opatství St-Michel-de-Frigolet, ale bohužel v nevhodnou dobu, ještě měli siestu po obědě. Poblíž Avignonu jsme přejeli most, na kterém jsme se krátce zastavili a cítili jeho chvění pod projíždějícími auty. Avignon je velké město, dle toho taky houstla doprava směrem k němu... Občas to bylo o strach jet vedle té masy aut. Naštěstí jsme projeli rychle až do centra a u jednoho mostu jsme sjeli na ostrůvek s kempem.

Čtvrtek 2.9.

Den pro nabrání sil :) Možností, jak strávit celý den, bylo několik. Prohlídka Avignonu, cyklovýlet k vinným sklípkům či až do vzdálenějšího města Orange. Vybrali jsme si centrum Avignonu. Bez kol, stejně se v Avignonu nedá moc jezdit :) Navštívili jsme několik muzeí. Zajímavé bylo Museé Lapidaire i Museé Calvet. Skoro omylem jsme vešli do dveří pod nápisem „Museé Requien“ a objevili jsme zajímavě sestavené naučné přírodopisné muzeum. Nejspíš bylo určeno především pro školáky, ale nás ta výstava tak uhranula, že jsme si ji museli prohlédnout od kamenů přes holé kostry až po vycpaná zvířata :-)

Také jsme se podívali k paláci papežů Palais des Popes. Před ním byla zajímavá socha slona stojícího jen na chobotu od známého umělce Miquela Barceló. Jelikož jsme většinu dne prochodili po muzeích, už jsme nechtěli jít na prohlídku papežského paláce. Ani nás to nijak nemrzelo, to jsme se raději šli podívat do přilehlé zahrady a poseděli jsme na lavičce s výhledem na nedokončený most St-Bénézet.

Pátek 3.9.

Den N, čili den nezapomenutelný. Poslední cyklovýlet před námi. Tvářil se skromně. „Jen“ 80 km základní trasy a přes členitý terén... Vyjeli jsme hned ráno. První zastávka se skrývala v údolí Fontaine-de-Vaucluse, které ze všech stran obepínají vysoké skály. Připadalo mi to trochu jako Macocha u nás :) Pak jsme pokračovali dál v převážně kopcovitém terénu, po delším stoupání jsme odbočili ke skanzenu prastarého venkovského obydlí Village des Bories, kde jsme si mohli prohlédnout stavby z pečlivě naskládaných kamenů bez použití spojovacích materiálů, např. malty. Do těchto budov nezatékala voda a udržovala se v nich stálá teplota. Stoupání pokračovalo do vesnice Gordes.

Papírový průvodce od Munda popisuje Gordes jako vesnici s dramatickou polohou na skalním výběžku. Nelhal. To byl zběsilý „stoupák“. Na slunci sežehnutí i vyprahlí, takhle jsme se plácali až nahoru. Dobrá zpráva, přežili jsme :-) Dali jsme si malou pauzu a svačinu. A vyrazili dále k opatství Senanque uprostřed levandulových polí. Cestou jsme potkali dvojici z našeho zájezdu, která jela zpátky. Nedostalo se nám dobrých zpráv. K opatství se jede šíleným kopcem dolů a pak jsme se měli vracet stejnou cestou nahoru... Druhá špatná zpráva, nestíhali jsme prohlídku v okrovém lomu Roussillonu, který je poslední zastávkou dnešního cyklovýletu. Blbé zprávy věru, ale odvážně jsme se vrhli z kopce. Potkali jsme další dvojici našinců a nevypadali o moc lépe než my, taky už toho měli plné zuby. Dostali jsme se k opatství, Petr ještě stihnul předposlední prohlídku a já jsem raději zůstala venku, abych si odpočinula a nabrala síly k cestě do kempu.

Pak jsme se vydali zpátky a se zaťatými zuby jsme zdolávali kopec. Jeli jsme znovu přes vesnici Gordes a Petr objevil jakousi zkratku v mapě, jenže jet střemhlav dolů po kočičích hlavách ve spleti uliček není nic moc. Takže jsem to odchodila se zmáčknutými brzdami na řidítkách a s úlevou nasedla, když se před námi objevila konečně normální silnice. Do kempu nám zbývalo ještě 20 km, sil už moc ne... Vesnice Gordes by se měla vymazat z mapy. Návštěvu okrového lomu jsme vzdali a jeli po jednodušší trase podél vinic až do města Apt. Slunce pozvolna zapadalo. Jízda mezi vinicemi s dobrými hrozny nás příjemně zklidnila a zdálky jsme mohli obdivovat okrový lom ve světle zapadajícího slunce. Těšili jsme se, že si uděláme za odměnu dobrou večeři. V kempu v Aptu nás čekalo nemilé překvapení. Stačil jediný pohled na oba řidiče, špinavé až za ušima. Porouchal se autobus, respektive praskla jakási hadice od oleje. No, to je výborný, tak my nakonec neodjedeme domů... ne že by se nám v Provence nelíbilo, ale doma je doma. Uvidí se ráno. Dali jsme si sprchu, večeři tentokrát uvařil Petr a já se jen nadlábla, stejně jsem už víc sil neměla, než na udržení lžíce :-)

Sobota 4.9.

Ráno jsme se probrali plni očekávání, jak to dopadne s opravou autobusu. Průvodci jeli sehnat novou hadici. První dvě hadice se bohužel nehodily. Takže se podnikl třetí pokus a koupil se kus normální zahradní hadice, která už kupodivu byla použitelná! Autobus zdárně nastartoval. Měli jsme asi dvě hodiny zpoždění, ale to je maličkost proti tomu, kdybychom tam museli zůstat déle... Naložili jsme kola, zavazadla i sebe a vyrazili na cestu. Odhlasovali jsme drtivou většinou, že se chceme podívat na akvadukt Pont du Gard, i když máme zpoždění. Mohli jsme obdivovat další monumentální zachovalou stavbu a u ní rostoucí tisícileté olivovníky, které mi trochu připomínaly baobaby z knížky Malý princ. A pak už nás čekala dlouhatánská cesta domů...

Neděle 5.9.

Navzdory zpoždění jsme přijeli do České republiky v dobrém čase, už v 8 hodin ráno jsme se probudili na benzínce za Rozvadovem a další kilometry ubíhaly tak, že jsme brzy byli v Praze. Tam vyskákala většina lidí s koly a my se zbytkem jsme se vydali do Hradce Králové. Kolem 13. hodiny jsme byli doma a první, co jsme udělali, bylo hupnutí do vany a pak do pelíšku, kde jsme prospali skoro celý zbytek dne. Vybalování, třídění fotek i zážitků muselo počkat, spánek nikoli :-)


Autory cestopisu jsou Veronika Pavlíková a Petr Němeček.

Vážíme si vašeho soukromí

Pomocí cookies analyzujeme návštěvnost, přizpůsobujeme obsah a reklamy podle vašich potřeb. Kliknutím na „Přijmout“ vyjadřujete souhlas s tím, že cookies používáme.