cestopis Martiny Bičišťové ze zájezdu do Slovinska
Když jsem doma přednesla svoji touhu navštívit Slovinsko, obrátily se na mě nedůvěřivé, ba přímo výsměšné pohledy, ve kterých se jasně zračilo, že Slovinsko je pro Čechy pouze zemí, kterou je nutno projet, abychom se dostali k Jaderskému moři. Ano, i tak někteří, a jistě jich není málo, Slovinsko pojímají. Ne však já a mnoho dalších, kteří se letos s Mundem vydali objevovat krásy Julských Alp, smaragdové řeky Soči, „Plečnikovy“ Lublaně, ale i malého proužku moře, kterým Slovinci disponují
Přípravy byly jako obvykle hektické. Od kvalitních pohorek, přes cestovní pojištění až po nezbytný nákup jídla a (jelikož cestujeme s Mundem) alkoholu :-) Vše jsem ale úspěšně zvládla a už stojíme v Praze na Černém mostě a čekáme na další účastníky zájezdu. Dozvídáme se, že nás bude „průvodcovat“ malá usměvavá Míša, upovídaná Janča a sám velký šéf Petr. Účastníci se pomalu trousí a za chvíli již sedíme ve vyhřátém (jelikož je venku osmnáct stupňů) autobusu a šineme si to směr Brno, Vídeň, …, Slovinsko…
Vždy jsem měla ráda hory, ať ty oblé a zalesněné jako Krkonoše či vysoké s ostrými hranami jako Alpy. Rozespalá mžourám z autobusu a zaplavuje mě příjemný pocit. Jsme tu, jsme ve Slovinsku. Po pravé i levé straně se majestátně tyčí Julské Alpy. Nádhera.
První den začíná procházkou k jezírkům Zelenci. Soustava jezírek, jejichž hladina má jasně zelenou barvu, dala název i celé zdejší přírodní rezervaci. Uděláme první fotky a po krátkém rozhlédnutí se po okolí pokračujeme do Kranjske Gory.
Kranjska Gora – údajně jedno z nejvýznamnějších lyžařských ale také turistických center Slovinska. Podle mého názoru poměrně ospalé podhorské městečko na hranicích s Rakouskem a Itálií. Nenašla jsem zde ani lékárnu (pravda, možná jsem špatně hledala). Na závěr jsem se prošla polovyschlým korytem říčky Pišnica a již sedíme v autobusu směr vodopády Martuljek. Svižnou procházkou podél koryta řeky se dostáváme k prvnímu vodopádu. Následuje ostré stoupání lesem (kdo by byl řekl, že se k vodopádu bude stoupat)a objevuje se naše první lehká ferátka k druhému vodopádu. Mnozí, včetně mně, nikdy žádnou ferátou nešplhali. Není ale zbytí, kdo chce vodopád vidět zblízka, musí vylézt. Za odměnu se nám naskýtá pohled na asi čtyřicetimetrový proud vody, který se mi ani pořádně nevejde do objektivu. Na večer se ubytujeme v blízkém kempu s impozantním výhledem na hory a následuje tradiční seznamovací karimatka party.
Další den nás čeká výšlap k Prisojnikovu oknu, v případě hezkého počasí i na samotný vrchol Prisojnik. Šplháme a supíme vzhůru a kocháme se nádhernými výhledy. Počasí nám však nepřálo a těsně pod oknem se strhl nepříjemný déšť, nandáváme pláštěnky, nepromokavé svršky a vzduchem létají vtípky typu: „Zavřete to okno, je tu zima, prší sem!“ Na vrchol Prisojnik se nevydali ani ti největší nadšenci. Mé nové pohorky zažily první zatěžkávací zkoušku. Neprošly. Já jim dám Goretex! Ponožky se dají ždímat. Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u jezera Jasna se sochou bájného Zlatoroga, ale co je hlavní, opět jsme navštívili Kranjskou Goru a já si pořídila kvalitní impregnaci :-)
Dnes balíme v dešti. Oznámení průvodců, že cesta nebude dlouhá, ve mně přílišné nadšení nevyvolává. Čeká nás městečko Bled. Za dobrých povětrnostních podmínek jistě úžasné místo, já bych to však nejraději proseděla ve vyhřátém autobusu. Jdeme ale hromadně na Bledský hrad, který se majestátně tyčí nad stejnojmenným jezerem. Ač jsem čekala klasickou prohlídku s průvodcem a naaranžovaným interiérem, skýtá hrad muzejní expozici, tiskařskou dílnu a kovárnu. Po prohlídce navštěvujeme hospůdku, kde ochutnáváme různé druhy místních polévek či jiných specialit.
Kéž by bylo hezké počasí! Voda v jezeře má snad slibovaných dvacet šest stupňů. Žasneme! Alespoň teda já. Někteří odvážlivci neudrží svoje vodomilské choutky a plavou až na ostrůvek uprostřed jezera. Ač jsem obvykle svému vodnímu znamení věrna, dnes mě obdobné chutě nepřepadají. Přepadají mě však jiné. Po dobrém jídle není od věci dobrý zákusek. Kremna rezina. Vyhlášená místní specialita. Lahodný krémový mls. Aspoň tak to všichni říkali. Nakonec jsem si ho (čert ví proč) sama ani nedala.
Na večer přijíždíme do kempu Zlatorog u Bohinjského jezera. Největší stálé Slovinské jezero leží semknuté mezi strmými horskými masivy Julských Alp. Tato oblast patří prý mezi nejkrásnější, co Slovinsko nabízí. Osobně se zde cítím poněkud stísněně a lépe je mi v kopcích, proto se již těším na zítřejší celodenní túru na Vodnikov dom.
Ráno vyrážíme za sucha. Dostatečné zásoby tekutin a jídla, energetické tyčinky, sušenky i teplé svršky a převlečení mizí v útrobách batohů. Však celé dva dny nebudeme mít přístup do autobusu. Mírně zvlněným terénem se dostáváme do místa, ze kterého budeme stoupat na stěnu Komarča. Vysvlékám se z bundy i mikiny a lokám první doušky vody. A jde se na věc! Tedy lépe řečeno na kopec. Zpočátku to vypadá nevinně, máme však nastoupat sedm set metrů, což nebude snadný oříšek. A také není, ne nadarmo jsem však ze zvlněného Jablonce, a tak úpěnlivě šlapu kopec. Dostáváme se k Černému jezeru. Krátké vydechnutí, lehké občerstvení, několik fotek a šlape se dál.
Po poledni přicházíme na Koču na Planini pri Jezeru. Paní nestačí nosit polévky, které s chutí hltáme. Občerstveni, s plnými břichy, v teplíčku. Komu by se chtělo zvedat!? Není ale zbytí, průvodkyně zavelí a jde se dál. Po cestě potkáváme horské sviště, kamzíky a kozorožce a dokonce i vysokohorské krávy, ale především, kam oko dohlédne, se tyčí hory. Strmé, majestátní, krásné.
Vodnikov dom nás vítá… Úzké postýlky naskládány jedna vedle druhé pro dnešek nikoho neodradí. Kupujeme palačinky, kakaa i juhy – joty či Zlatorogy. Doplňujeme ztracenou energii. Dnes nikdo nevydržel dlouho vzhůru. A není divu :-)
Hurá na Triglav! Nikoliv, sníh překazil naše plány. Na druhou stranu, kdo z předchozích Munďáků může říct, že na Triglavu viděl sníh!? Na nejvyšší horu jsme sice nevylezli, toto prvenství nám však nikdo neupáře. Poslední zastávka před sestupem a jde se pomalu dolů, naposledy se kocháme nezapomenutelnými výhledy a opouštíme Triglavský národní park.
S chutí usedám do autobusu a v polospánku se nechávám unášet do Bovce, naší další stanové základny. Bovec však není ledajaký kemp, kromě fešného správce, který snad nikdy nenosí nic jiného než bílé kraťasy a triko s límečkem, zde mají k mému údivu pračku, lednici, koše snad na všechny druhy odpadů i krásné toalety, ale především, městečko i kemp se nachází v údolí, ze kterého nad okolní terén vystupují přes kilometr a půl vysoké hory! Úžasná podívaná. Zkrátka, není si na co stěžovat. Snad jen kdyby fešný správce netrval na tak brzké večerce.
Dnes máme na programu Kobarid. Město známé především pro svoji minulost. Za první světové války se zde odehrály krvavé boje mezi rakousko-uherským a italským vojskem a v těžkých podmínkách zde padlo mnoho vojáků. Tyto události připomíná muzeum první světové války, které jsme navštívili. Z dobových fotografií a vystavených předmětů společně s trochou představivosti běhá mráz po zádech. Nepředstavitelné, jak mohli vojáci v takových podmínkách bojovat, žít…
Po muzeu nás čeká krátká vycházka k vodopádu Kozjak. Ještě před tím jsme však fascinovaní Sočou. Smaragdová kráska, tak ji předcházejí pověsti a nelžou. Nádherná a fascinující. Jakoby její barva ani do přírody nepatřila. Ráj vodáků. Samotný vodopád mě pak už zdaleka tak nefascinuje, proto uvítám koupání v průzračné Soče a s několika odvážlivci skáču do ledové řeky. Má snad deset stupňů, odradit se ale nenechám a skáču ještě jednou. Jo, to není jako ty naše bahňáky.
Včera večer jsem ještě ani pořádně netušila, co přesně se pod slovem canyoning skrývá, nyní mám však na sobě neopren i přilbu a není cesty zpět. S několika dalšími odvážlivci budeme zdolávat kaňon říčky Sušec. Postavím se zády k tůňce a zkřížím ruce na prsou. Než se stačím vzpamatovat, hbitý říční průvodce do mě k mému překvapení strká. Padám! A už mám plný nos. A to jsme teprve na začátku :-) Postupujeme korytem, plaveme (lépe řečeno, necháváme se nadnášet v neoprenu), přeskakujeme kameny, ale hlavně, skáčeme do tůní a kloužeme se skluzavkami. Paráda! Jako vrcholný hřeb celého programu přichází jedenáctimetrová, téměř kolmá skluzavka. Odvážně se hrnu vpřed. Když však vidím, že dolů není téměř nic vidět, odvaha mě opouští a v mém pohledu se jasně zračí, že si skok musím pořádně promyslet. Než si ale cokoliv uvědomím, ztrácím pevnou půdu pod nohama a padám. Kostrč jsem si však nenarazila a zaplavují mě endorfiny. To byl adrenalin, jak má být!
Skupinka, která s námi na canyoning nešla, se vydala k vodopádu Boka. Soudě podle ohlasů i skutečnosti, že se název vodopádu stal i heslem k odkódování fotografií jedné účastnice, se bezesporu taktéž jednalo o nezapomenutelný zážitek :-)
Dnes se rozdělujeme na dvě skupiny. První se vydává lanovkou pod vrchol Kanin, který se v průběhu dne pokusí zdolat. Já jsem ve skupince druhé. Jedná se o náhradní program, který pro nás Petr narychlo vymyslel. Pro nás vysílené, nemohoucí a zkrátka pro všechny, kteří na Kanin nechtěli. Vydáváme se k pramenu smaragdové krásky Soči. Pohodová procházka se rázem mění ve ferátu a již visíme na ocelovém laně a po úzkém vytesaném chodníčku se „propracováváme“ k pramenu. Představovala jsem si malý pramínek, asi jako má Vltava, ze skal se ale valí mohutný proud vody, který je napájen z téměř třiceti metrů hluboké tůně!
Při zpáteční cestě ještě navštěvujeme alpínskou botanickou zahradu, a ač jsme v horách viděli kvést kde co, zde jim to nějak vázne. Naší poslední zastávkou je pro dnešek pevnost Kluž a hurá do kempu. Čeká nás přeci poslední odpoledne v Bovci, a tak pořádáme hromadný útok na místní nákupní centrum Mercator. Kupujeme pršuty, borovnice, medy, pikantní omáčky… a díky davové psychóze zcela likvidujeme zásoby Planinského čaje (o kterém si myslíme, že je to ten výborný čaj, který připravují v horách). Já si odnáším pomádu na rty s meduňkou :-) Večer s úlevou zalézám do spacáku. Stále mě totiž bolí břišní svaly ze včerejšího vydatného smíchu při canyoningu.
Opouštíme hory. Cestu na jih nám zpříjemňuje DJ Triglav, DJka Kranjska Gora a DJka Kranjská klobása :-) Rádio Mundo jede na plné obrátky. Touze po spánku se ale nemohu ubránit a téměř celou cestu pospávám. Navštěvuje jedinou Slovinskou památkou zapsanou na seznamu UNESCO - Škocjanské jeskyně. Velmi jsem se těšila, a asi i proto jsem trochu zklamaná. Kaňon s ponornou řekou Rekou působí opravdu velmi impozantně a jeho obraz se dozajista dokáže vrýt do paměti, ale.. nevím, čekala jsem něco víc. Asi bych měla být skromnější.
Poslední kemp nás čeká u moře v letovisku Portorose. Před odjezdem na prohlídku Piranu máme ještě spoustu času, proto jej využíváme k vykoupání v moři. Trocha chaluh, trochu slané, ale osvěžení parádní!
Piran je starobylé a typicky stísněné přímořské městečko. Najdeme zde vše, co je pro taková města typické. Italská zmrzlina, ryby, kolonáda s posezením a výhledem na moře i úzké uličky a krámky s turistickými cetkami. Dominantou celého poloostrova je dozajista kostel s věží, která nám poskytuje nádherný výhled po okolí. A ač nás odpoledne přivítalo příjemných třicet stupňů, hladina teploměru začala povážlivě s přibývajícími hodinami klesat a procházku po městě přerušil déšť. Co naplat, musíme jít někam posedět. V místní „Čevabčičičárně“ jsem ochutnala pravé slovinské čevabčiči, mám-li jej upřímně zhodnotit, moc jsem si nepochutnala. Na domácí prostě nemá :-) Večer přijíždíme do kempu po desáté hodině a někteří jdou ještě do moře. Voda je příjemně teplá, přesto se skokem váhám. Jen se však odhodlám, místní hlídač na nás povykuje svojí hatlamatilkou a musíme z vody. S povykem nepřestane, ani když si sedneme na pláž. Musíme pryč. Hlavně že na druhé straně hraje hlasitá hudba :-(
Čeká nás poslední den, kdy symbolicky navštěvujeme samotné hlavní město Lublaň. Máme zde strávit téměř šest hodin a mě jímá hrůza při představě, co v tak malém městě budeme půl dne dělat. Nakonec jsem se však nenudila. Ač se to nezdá, a jistě si to mnoho lidí nemyslí, Lublaň má co nabídnout. Nemluvím teď o zázemí pro turisty, muzeích a podobně. Hodnotím jej čistě z hlediska „procházela jsem se po městě“. Velké množství různě útulných náměstí, zajímavé budovy, řeka Lublanice, několik pozoruhodných mostů spojujících oba břehy, ale především možnost dojít kamkoliv pěšky, dělá z města příjemné, poklidné a harmonické městečko stojící za návštěvu. Ano, městečko. Však zde nežije ani tři sta tisíc obyvatel!
Hodina odjezdu i konce zájezdu se kvapem přiblížila. Ještě přečkat noc v autobusu a můžeme se rozutéct domů. Ač mě skeptické hlasy od Slovinska odrazovaly, zklamaná rozhodně nejsem, jsem naopak moc ráda, že jsem tuto malou zemi s Mundem navštívila. Zážitků mám požehnaně. Už teď vím, že se sem chci jednou vrátit. Láká mě sjet si Soču a konec konců zdolat i ten zasněžený Triglav. A kam se podívám na přes rok? Čert ví, ale bude-li to opět s Mundem, zlobit se určitě nebudu.
Autorkou cestopisu je Martina Bičišťová.