Gaviál indický

(lat. Gavialis gangeticus, angl. gharial, gavial nebo fish-eating crocodile)

Popis

Gaviál patří mezi nejdelší zástupce řádu krokodýli (Crocodilia) na světě. Samci dorůstají velikosti 3 až 6 m, samice 2,6 až 4,5 m a váží od 160 kg do 600 kg. Jejich tělo ale není tak robustní jako u dalších druhů krokodýlů o stejné délce. Nejtěžším zdokumentovaným jedincem byl samec vážící 977 kg. Na začátku 20. století byli pozorováni údajně i větší gaviáli.

Gaviáli se ještě donedávna vyskytovali v hojných počtech ve všech velkých řekách indického subkontinentu. Dnes žijí jen v jeho severní části na několika málo lokalitách, které jsou od sebe odděleny. Gaviáli představují nejvíce přizpůsobený druh krokodýla pro život ve vodě. Na souš vylézají jen kvůli vyhřívání se anebo aby nakladli vejce. Oči, uši a nozdry jsou na vrcholu hlavy, takže mohou vnímat vše okolo sebe a zároveň být skrytí pod hladinou. Tělo je štíhlé, na hřbetní straně kryto šupinami, které jsou vytuženy kostěnými destičkami. Kýl tvořený prodlouženými šupinami najdeme i na zadních nohách. Díky silnému ocasu se gaviálové dokáží ve vodě rychle pohybovat. Na souši jsou méně obratní a pohybují se klouzáním po břiše.

Velmi dobré maskovací zbarvení umožňuje gaviálům splynout s okolím. Dospělci jsou tmavě hnědí až zelenohnědí se žlutavě bílou spodní stranou, zatímco mláďata mají na hřbetě několik širokých tmavých příčných pruhů, které jim postupně mizí. Gaviáli jsou jako jediní ze všech krokodýlů pohlavně dimorfní, a tak lze u nich rozeznat dospělé samce od samic. Samcům mezi 11. a 15. rokem naroste na konci čenichu baňatý chrupavčitý výběžek – tzv. ghara – který kryje nozdry. Slouží jako zesilovač vydávaných zvuků. Díky tomu mohou samci vydávat syčivé zvuky slyšitelné až na 75 metrů.

Teplotu těla regulují buď vyhříváním na slunci, nebo ochlazováním ve vodě. Pro vyhřívaní vyhledávají písčité pláže a naplaveniny na březích řek. Většinou se vyhřívají brzo ráno a jakmile začne být horko, ochlazují se ve vodě. Dospělí gaviáli nemají v přírodě přirozeného nepřítele (kromě člověka), vejce a mláďata gaviálů se stávají potravou potkanů, mangust, šakalů, prasat a varanů. Je jen velmi málo záznamů o délce života gaviálů, v zajetí se jedinec žijící v zoo v Londýně dožil 29 let.

Sociální uspořádání

Gaviáli netvoří skupiny s nějakým uspořádáním. Na vhodných místech např. pro vyhřívání nebo v místech hojné potravy se mohou hromadit.

Potrava

Gaviáli jsou specialisté na lov ryb, a to díky svým dlouhým a úzkým čelistem, které při lovu ve vodě nekladou téměř žádný odpor. Až 110 tenkých do sebe zapadajících zubů snadno udrží kluzké rybí tělo. Dospělci kromě ryb požírají také malé korýše a v žaludcích gaviálů se našly také zbytky želv kožnatek. Vylíhnutá mláďata se živí hmyzem, vodními bezobratlými, pulci, žábami a malými rybami.

Otevřenou tlamu pod vodu mohou mít gaviáli díky tzv. hrdelní záklopce, která vznikla z části jazyka a kryje vstup do průdušnice a jícnu, aby jim tam nenatekla voda. Ryby polykají vcelku, ale vždy nad vodou. Žaludek je dvoudílný, v první části se nachází gastrolity (spolykané kameny), které slouží k rozmělňování potravy. Druhá část je žláznatá a obsahuje žaludeční šťávy.

Rozmnožování

Během námluv, které probíhají zhruba od poloviny února, se samci snaží nalákat a zaujmout samice vypouštěním bublinek z nozder a ghary. Po páření samice vyhledají vhodné místo pro hnízdo. To se nachází na písčitých březích a písčitých říčních naplaveninách ve vzdálenosti 2 až 14 metrů od řeky a 1 až 3,5 m nad úrovní říční hladiny. Koncem března a začátkem dubna samice vyhloubí díru o průměru 50 až 60 cm, do hloubky 20–55 cm, do které klade 20 až 95 vajec s kožovitou skořápkou. Inkubace trvá 71 až 93 dní a během této doby se samice nevzdaluje od hnízda a hlídá ho před predátory. Další kladoucí samice toleruje.

Jako u mnoha dalších plazů je pohlaví zárodku určeno teplotou v hnízdě. Mláďata protrhávají obal vajíčka tzv. vaječným zubem, který mají na špičce tlamy. Není to ale pravý zub, je to jen ostrý výčnělek, který po vylíhnutí odpadá. Při líhnutí vydávají mláďata zvuky, na které matka reaguje a vyhrabe je z hnízda. Mláďata jsou dlouhá 34 až 40 cm.

Malí gaviáli zůstávají první rok v mělké vodě s hustou vegetací a popadanými stromy, kde se mohou snadno ukrýt. Jakmile povyrostou, odváží se i do hlubších částí řeky. Samice pohlavně dopívají ve věku 8 let s délkou tři metry a samci až ve 15 až 18 let, kdy měří okolo čtyř metrů.

Komunikace

Gaviáli produkují množství různých zvuků, hlavně samci při námluvách vydávají daleko slyšitelné zvuky pomocí ghary nebo klapáním čelistí nad i pod vodou. Hodně zvuků také vydávají mláďata během líhnutí.

Smysly

Gaviáli dobře vidí, mají barevné denní a vynikající noční vidění. V noci se nejlépe hledají tak, že se svítí baterkou na vodu a jejich oči se ve světle odráží. Mrkají spodním víčkem. Dále také velmi dobře slyší. V kůži mají tlakové receptory (DPR = dermal pressure receptor), které slouží k vnímání tlaku, pohybu vody při lovu a orientaci. Zřejmě tím vnímají i chemické signály z vody.

Zajímavosti

Pokles populace gaviálů byl velmi rychlý. V roce 1946 byl jejich počet odhadován na 5 000 až 10 000 kusů, v roce 2006 jich zbývalo méně než 250 jedinců. Gaviálové byli zabíjeni rybáři, loveni pro svoji kůži, pro využití v tradiční medicíně a jejich vejce byla ve velkém sbírána jako potrava. Od roku 2007 patří mezi kriticky ohrožené druhy. Dnes je najdeme jen asi na 2 % původní rozlohy jejich areálu výskytu. V současnosti gaviály ohrožuje lov ryb do sítí, kam se mohou zamotat, stavba přehrad, hrází, zavlažovacích kanálů, těžba písku a přeměna okolí řek na pole a pastviny. Dále je velkým problémem silné znečištění vody chemikáliemi, těžkými kovy a odpadky. Např. v letech 2007 až 2008 bylo v řece Čambal v Indii postupně nalezeno 111 mrtvých gaviálů, kteří uhynuli na otravu těžkými kovy (hlavně kadmiem a olovem).
Na ochraně gaviálů se dnes podílí mnoho organizací, vznikly záchranné stanice a chovné programy, do kterých je zapojeno i mnoho zoologických zahrad. Od konce 70. let byla vejce gaviálů sbírána a odchovávána v líhních, kde malí gaviálové žili první roky života a pak byli znovu vypouštěni do přírody. I přes velké úsilí byla úmrtnost vypuštěných gaviálů velmi vysoká. Tento postup byl později kritizován a omezen. Místo toho se dnes hnízda gaviálů s vejci spíše ponechávají na místě, kde jsou hlídána a monitorována. Pro kladení vajec potřebují gaviálové písčité kraje řek, vytvoření umělých písčin vytvořilo prostor a lepší teplotní podmínky pro líhnutí mláďat a snížil se tak počet nevylíhnutých vajec nebo mrtvých mláďat.
V Evropě jsou gaviálové chováni v zoo v Praze, v Berlíně a v protivínské Krokodýlí zoo, kde se roku 2017 povedl první odchov gaviálů v Evropě a vylíhlo se 16 mláďat.
Gaviáli mají největší vejce ze všech krokodýlů, každé váží 160 g (slepičí oproti tomu 53 až 73 g).
Nejstarší známé vyobrazeni gaviála je datované do období 2 000 př. n. l. a bylo nalezeno na pečetích Harappské kultury v povodí řeky Indu. Gaviál je také vyobrazen na jedné z rytin na sloupu stúpy v Sáňčí, který je datován do 3. století před Kristem. Vystupuje také v indické mytologii jako dopravní prostředek říční bohyně Gangy.
Tamními obyvateli byl gaviál uctíván již odpradávna. Zvláštní mystické a léčivé vlastnosti byly přisuzovány hlavně ghaře samců. Pálením vysušené ghary v obydlí se odpuzuje hmyz a na poli chrání před škůdci. Vejce gaviálů byla účinným lékem proti kašli a afrodiziakem.
Pojmenování gharial je odvozeno z hindského slova ghara, které znamená hliněný hrnec a odkazuje na podobnost hrnce s gharou na čenichu gaviálů.

Autorkou textu je Magda Starcová, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.