Portugalské objevy - Osídlení ostrova - Stavba levád - Útoky pirátů - Úpadek a nové plodiny - Angličané, obchod a počátky turismu - Války, emigrace a autonomie - Moderní Madeira
Souostroví Madeira patří geograficky do Makaronésie – oblasti v Atlantském oceánu, kam kromě Madeiry patří i Azory, Kanárské ostrovy a Kapverdy. Název Makaronésie pochází z řeckého makárōn nēsoi, tedy „šťastné ostrovy“. Antičtí autoři jako Plinius starší, Strabón nebo Ptolemaios zmiňovali neznámé ostrovy daleko za Herkulovými sloupy (dnešní Gibraltar) opředené legendami o bohatství a ráji na zemi.
Leťte na Madeiru v dobré partě
Spekuluje se, že Madeira mohla být známá už Féničanům, Kartagincům nebo Římanům, ale chybí jednoznačné důkazy. Archeologické nálezy naznačují, že ostrov byl před portugalským objevením neobydlený. Na ostrově Porto Santo byly objeveny zbytky myších kostí s genetickou vazbou na severní Evropu, což někteří vědci dávají do souvislosti s možnou návštěvou Vikingů.
Portugalské objevy
V roce 1415 Portugalci dobyli Ceutu v severní Africe. Tento krok zahájil éru portugalských zámořských objevů. Hlavní postavou této expanze byl princ Jindřich Mořeplavec (Infante Dom Henrique), který podporoval plavby na neprozkoumaná území.
První ostrov souostroví, který Portugalci objevili, bylo Porto Santo v roce 1418. Zásluhu na tom měli kapitáni João Gonçalves Zarco a Tristão Vaz Teixeira, kteří byli vysláni princem Jindřichem Mořeplavcem. Podle legendy k objevu došlo, když je během bouře odnesly větry k neznámé pevnině – k Porto Santo neboli svatému přístavu.
V roce 1419 se stejná posádka vydala dále na západ a objevila hlavní ostrov Madeira. K nim se přidal ještě Bartolomeu Perestrelo, který se stal později guvernérem Porto Santo. První osadníci se usadili v zálivu Machico, pojmenovaném podle jednoho z námořníků, který měl Madeiru spatřit jako první.
Osídlení ostrova
Madeira (v překladu „dřevo“) byla pokryta hustými lesy. První osadníci kácení usnadnili vypálením rozsáhlých oblastí, což podle kronik probíhalo sedm dlouhých let.
Zásadní pro ekonomiku ostrova bylo zavedení pěstování cukrové třtiny dovezené na Madeiru v roce 1425. Cukr se stal hlavním exportním artiklem a přilákal evropské obchodníky a přinesl ostrovu bohatství. V roce 1500 byla Madeira dokonce největším exportérem cukru v celé Evropě. Tento ekonomický růst Madeiře vydržel až do 17. století.
Stavba levád
Levády (portugalsky levadas) představují jeden z nejvýraznějších symbolů Madeiry a zároveň mimořádně důmyslný technický počin, který nemá v Evropě obdoby. Jedná se o zavlažovací kanály, jejichž stavba začala už v 15. století, krátce po kolonizaci ostrova. Madeira má totiž velmi specifické klimatické podmínky – zatímco severní a horské oblasti jsou deštivé a bohaté na vodu, jižní svahy, kde se od počátku nacházela většina osídlení a zemědělské produkce, jsou suché. Bez přísunu vody by nebylo možné pěstovat cukrovou třtinu, vinnou révu ani banány – tedy plodiny, na kterých byla ekonomika ostrova v minulosti zcela závislá.
Proto bylo rozhodnuto o vybudování rozsáhlé sítě vodních kanálů, které by vedly vodu z hor a deštivého severu na suchý jih. Stavba levád však byla mimořádně náročná a nebezpečná. Terén Madeiry je extrémně strmý a členitý, a tak bylo často nutné vést kanály po úbočích kolmých skal, přes hluboké rokle, skrze tunely prorážející horské masivy, nebo po vzdušných kamenných viaduktech. Práce na levádách se účastnili nejen místní obyvatelé, ale i otroci přivezení z Afriky, vojenští trestanci nebo odborní řemeslníci z Portugalska a dalších částí Evropy. Dělníci při práci viseli na lanech nad srázy, vysekávali skálu primitivními nástroji a často riskovali život.
Velmi důležitým aspektem byla přesnost stavby – levády musely mít velmi mírný sklon (pouze asi 0,5 %), aby voda proudila pomalu a rovnoměrně. Každé narušení spádu by mohlo znamenat protržení kanálu nebo stagnaci vody. Tam, kde terén nedovoloval vést levádu po povrchu, se budovaly tunely – některé z nich měří i několik kilometrů a jejich prorážení patřilo k nejnebezpečnějším částem celé stavby.
Celková délka všech levád na Madeiře dosahuje více než 2 000 kilometrů. Některé kanály vedou v nadmořských výškách přesahujících 1 300 m n. m.. Nejdelší z nich měří kolem 100 km. Tento vodohospodářský systém se postupně rozšiřuje i v dnešní době a mnohé levády jsou stále funkční – slouží nejen k zavlažování polí a zahrad, ale i k výrobě elektřiny ve vodních elektrárnách a přísunu pitné vody do úpraven.
Důležitou roli ve správě levád hráli tzv. levadeiros – strážci levád. Každá vesnice nebo skupina farmářů měla svého správce, který pečlivě dohlížel na rozdělování vody podle přesně stanovených pravidel. Každý zemědělec měl vyhrazený časový úsek, kdy směl vodu z levády využívat, a levadeiro dbal na dodržování těchto pravidel.
Útoky pirátů
Kvůli bohatství z obchodu s cukrem se Madeira stala cílem pirátů a korzárů. Obyvatelé proto budovali během 16. –17. století obranné věže a pevnosti. Například městečko Curral das Freiras (Údolí jeptišek) je často spojována s útěkem jeptišek z konventu svaté Kláry před nájezdy korzárů. Ve Funchalu najdeme hned 4 dochované pevnosti, které sloužily jako obrana před piráty a korzáry. Další pevnosti najdeme napříč ostrovem, například v Machico, Porto da Cruz nebo Porto Moniz.
Úpadek cukrové ekonomiky a nové plodiny
Po vymření portugalské dynastie přešla Madeira pod vládu španělských Habsburků, což znamenalo období úpadku a oslabení ekonomiky.
Po porážce Španělů se Madeira opět stala součástí Portugalska. V té době už ale upadal obchod s cukrem, který nahradilo pěstování vinné révy a exotického ovoce.
V 18. století se Madeira proslavila produkcí vína, které bylo vyhledáváno v celé Evropě i Americe. Legendární je například přípitek madeirským vínem při podpisu Deklarace nezávislosti USA v roce 1776.
Angličané, obchod a počátky turismu
V 19. století ovládali na Madeiře export vína i bankovnictví britští obchodníci. Ostrov byl také oblíbeným místem pro rekonvalescenci bohatých Evropanů. Vznikaly první hotely a přijížděli první návštěvníci. Mezi známé návštěvníky patřila například císařovna Sissi, britská královna Adelaide nebo spisovatelka Elizabeth Barrett Browning.
V roce 1950 strávil britský premiér Winston Churchill dovolenou v luxusním hotelu Reid’s Palace v hlavním městě Funchalu. Během svého pobytu navštěvoval také rybářské městečko Câmara de Lobos, kde maloval krajinky. Díky jeho slávě se toto nenápadné místo dostalo do povědomí světové veřejnosti.
20. století – války, emigrace a autonomie
Období mezi lety 1926 a 1974 však jinak patřilo k nejtěžším v moderních dějinách ostrova. V Portugalsku tehdy vládla autoritářská diktatura Antónia Salazara, známá jako „Estado Novo“. Tento režim izoloval zemi od většiny Evropy a přinesl také Madeiře hospodářskou stagnaci a chudobu. Nedostatek pracovních příležitostí donutil mnoho Madeiřanů hledat lepší život v zahraničí – velké komunity vznikly například ve Venezuele, Jižní Africe, Kanadě nebo USA.
Situace se začala měnit až po tzv. Karafiátové revoluci v roce 1974, která v Portugalsku svrhla diktaturu a nastolila demokracii. V roce 1976 pak Madeira získala status autonomního regionu v rámci Portugalské republiky. To znamenalo vznik vlastní regionální vlády a parlamentu, což ostrovu umožnilo rozhodovat o mnoha vnitřních záležitostech a otevřelo cestu k hospodářskému rozvoji i rozkvětu moderní turistiky.
21. století – moderní Madeira
Výstavba nové letištní dráhy v roce 2000 umožnila přistávání velkých letadel. Ostrov se proměnil v oblíbenou turistickou destinaci a díky dotacím Evropské unie došlo k rozsáhlé modernizaci infrastruktury.
Politicky dominuje Madeiře regionální vláda, tradičně silná je pravicová strana PSD Madeira.
Autorkou textu je Dominika Perreira, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.